Na tomto místě je ovšem nutno osvětlit, že termín (urbánní) „táborník“ v mém případě znamená nekompromisní bazírování na přítomnosti sprchy a toalety na pokoji, tak jak to mám zažité ze svých ultravýhodných pobytů v Londýně (cena 9 – 19 GBP/double/noc v Travelodge) či z výstižného komentáře jedné své bývalé ex, která při příjezdu do Studia 6 na severním předměstí Seattlu (pravda, bylo to celých 45 min. MHD od downtownu a k vynikajícímu supermarketu s importovanými francouzskými delikatesami a sedmisálovému kinu to bylo od motelu značných 200 metrů) se zděšením prohlásila: „Proboha, tady máme měsíc tábořit!“
A protože jsem se rozhodl naplnit předsevzetí o dobrodružství opravdu důsledně, prohledal jsem svědomitě (čistě orientačně a předem doufaje v neúspěch) i weby, ktreré se specializují na ubytování v hostelech, abych před svou spolucestující vítězoslavně a s nemalým ulehčením konstatoval, že všechny hostely na zvolený termín (28. 10. – 1. 11.) jsou takřka neuvěřitelně dražší než předem vytipovaný hotel (http://www.hotelameridiana.com/photogallery/), který jsem po bleskové konzultaci oblíbených rezervačních webů předplatil u http://www.accomline.com za 55 EUR/double s tím, že snídani si operativně „ulovíme“ v některém z přilehlých barů. Zhruba třicetitisícové městečko Mogliano Veneto (jednu zastávku vlakem za Venezia Mestre) s vynikající vlakovou dostupností do Benátek (cca každých 15 – 30 minut) se tak mělo stát naší „tábornickou“ základnou.Těsně před odletem však má spolucestující musela cestu neplánovaně zrušit a její místo tak zaujal táta, který v Benátkách ještě nebyl a účast jednoho urbánního a jednoho bývalého a skutečného táborníka tak slibovala nevšední zážitky. Protože šlo o výlet tábornický, dopravu do cílové destinace obstarala irská nízkonákladová aerolinka, které jsme věnovali 2 x 7 plus 5 EUR, přičemž jsme vystačili s osvědčenými příručními kufříky. A protože šlo o cestu „dobrodružnou“, zvolil jsem nenápadné, leč stylové „khaki ladění“ v podobě bytelných modrošedých kožených polobotek á la Benedikt XVI. a minimalisticky laděné šály i svetru (geometrie bílých kroužků a proužků na černém pozadí jistě přispěla k patřičným mimikrám), kterýžto „tábornický“ outfit se v Itálii setkal s příznivým ohlasem (ještě teď mě hřejí reakce italských dívek a žen, zvláště pak slečen prodavaček v padovském obchodě Guess, jejichž usměvavé a rozradostnělé ciao mi jako libá ozvěna znělo dlouho v uších)
Cesta na bratislavské letiště obvykle nacpaným EC 345 Avala proběhla bez větších zádrhelů v družné debatě se spolucestujícími našeho kupé (věděli jste také, že údajně nejdelší otevřený bazén na světe v délce 150 m mají ve Vancouveru nebo že vstupné do Metropolitan Museum of Art v New Yorku je pouze doporučené?) a letiště M. R. Štefánika nás přivítalo již v novém.
- Nový terminál bratislavského letiště...
- ... se nám představil v plném lesku.
- A ten chvílemi dosahoval takové intenzity,
- že se mi vybavovala nadšená slova uživatele nového vynálezu dr. Myšpulína:
- "Toť lesk jako blesk" :-)
- Po připomenutí si dominantního postavení Ryanairu na bratislavském letišti
- byl čas na inovované stanoviště bezpečnostní prohlídky.
A protože toto měla být „dobrodružná“ cesta, rozhodli jsme se nespoléhat na letištní aerobus (5 EUR), ale vykročit, vybaveni mapou z Google, vstříc nedaleké zastávce Birra (bus 81 a 91 místní MHD). Po zhruba 10 minutách cesty a již blízko zastávky na nás zatroubilo auto, ve kterém seděl „náš“ slovenský steward i zbytek posádky. Šlechetné nabídce na přiblížení do centra Bologne se nedalo říci ne, ale když jsme zjistili, že by nás ve své milé ochotě posádka letu vysadila z auta jinde než jsme potřebovali, s vřelými díky jsme po několika stech metrech jízdy z jejich vozu opět vystoupili, zakoupili jízdenku MHD (1 EUR) v nedalekém baru a na nádraží Bologna Centrale dojeli už sami.Bologna (rossa) je město, které vykazuje řadu zajímavých atributů, z nichž k nejpřednějším patří terrakotové ladění architektury, výstavní přehlídka lahůdkářství (návštěvník díky nim záhy pochopí proč je právě toto město rájem italských gurmetů) i milý a civilní ráz města i jeho obyvatel. Čtyři hodiny vyhrazené jeho první a orientační prohlídce příjemně utekly a v brzký podvečer jsme se vydali na zhruba dvouhodinovu cestu vlakem typu Regionale (lepší spěšný vlak, který ovšem běžně dosahuje rychlosti 140 – 150 km/h a cestující ve většině případů téměř necíti spáry mezi kolejemi) do Mestre.
- Že není označení Bologny coby kulinářského centra Itálie nijak přehnané
- dokládají tamní lahůdkářství...
- ovocný trh...
- i stánky s mořskými plody...
- I. Design pro ženy: (fialová je tento podzim opět v kursu a italská kolekce Max Mara má k šedivosti té české daleko)
- II. Design pro muže (hračky pro hrátky s benzínem, olejem atd. :-)
- Bologna Rossa 1
- Bologna Rossa 2
- Bologna Rossa 3
S daným stavem věcí jsem se ovšem nehodlal smířit a tak jsem ihned vyrazil na recepci a velmi slušně poprosil zdali by se s tím horkem nedalo něco dělat, přičemž mě nijak neuklidnil – ba právě naopak – vágní příslib recepčního, že centrálně ovládané vytápení bude vypnuto cca ve 24 hod hned poté, co dorazí technik, který jediný ví, jak se systém vytápění ovládá. Prozatím jsme tedy z poloviny otevřeli okno a utěšovali se (u bagety a prošuta), že skuteční „táborníci“ si s takovými nepříznivými podmínkami dokáží hravě poradit. Nešlo tak ani o proud horkého vzduchu jako o hluk, který klimatizační zařízení vydávalo. A skutečně: krátce po jedenácté večer se hukot utišil a zdálo se, že recepční splnil svůj slib. Když jsme se zachumlali do „spacáků“, netušili jsme ještě, že všem útrapám není zdaleka konec. Zhruba ve 2 hodiny ráno jsme uslyšeli pozvola zesilující hukot a tu máš čerte krompáč – klimatizace a její horký dech byly zpět při životě a v plné síle. V nastalé situaci jsem na dané ohrožení reagoval takřka pudově a bezodkladně vytočil číslo recepce, abych poněkud nakvašeně připomněl recepčnímu jeho slib. Ten se mě pokoušel ukonejšit tím, že technik nedorazil, ale že on sám udělá vše, co bude v jeho silách a během 2 minut horký dech stroje opět ztichl. Protože však bylo v pokoji skoro jako v sauně, i nadále jsme větrali oknem, za nímž se ovšem počalo houfovat místní ptactvo připraveno k nezbedné a rušivé operetce. Další tři hodiny trhaného spánku a další zklamání, neboť prohnaný recepční přesně v 5 hodin ráno – a bez sebemenšího varování – opět uvolnil stavidla netvoru klimatizace, snad v domnění, že zmoženi předchozím soubojem onen hukot již nebudeme vnímat. Ačkoli je mi blízké britské gentlemanství, měl jsem tentokrát již slušně blízko k výbuchu a po paměti jsem nahmátl tlačítko telefonu navozující spojení s recepcí. Zbabělý majordomus ovšem tentokrát telefon ani nezvedl, ale klimatizace ztichla. Snad nepřekvapí, že na prosbu o konečné vypnutí „pekelného stroje“ v 8 hodin ráno reagovala po telefonu už jiná recepční slovy: „No problem, sir“. Ráno jsem měl tohoto přístupu opravdu dost a dvě milé italské dívky za pultíkem recepce vyšly mým prosbám vstříc a zajistily, že hotelový technik na zbylé 2 noci náš pokoj "natvrdo" odstavil od centrálního systému klimatizace/vytápění.
Jistou kompenzací za nepohodlí první noci pro nás byla skutečnost, že jsme získali velice slušnou snídani ke 3 nocím pro 2 osoby zdarma. Tento benefit jsme však obdrželi zcela nečekaně již při check-inu na hotelu a když jsem recepčnímu ukazoval voucher od Accomline, kde snídaně není uvedena a opakovaně se ujišťoval, zda na ni máme nárok, připadal jsem si jako zbytečný otrava, neboť dotyčný pán pouze opakoval, že snídani dostaneme. Recepčního hotelu Merdidiana ostatně ani nezajímal podepsaný voucher od Accomline, který si zatím všude jinde ponechali.
Je nasnadě, že po útrapách první noci jsme ráno nebyli v optimální psychické kondici na náročnou prohlídku Benátek, která, tak jak je u mě obvyklé, zahrnovala procházky městem, popíjení kávy a vína a hledání meditativně působících míst vhodných pro focení a stranou masového zájmu turistů. Svatopřísežně však mohu prohlásit, že v průběhu dosavadních pěti návštěv města na laguně jsem nezažil tak krásný den, kdy zcela čirý vzduch umožňoval dokonalou dohlednost i těch nejvzdálenějších míst na horizontu (petrochemický hájek komínů v Mestre byl zvláště půvabný) stejně jako nečekaný bonus v podobě průjezdu dvou zaoceánských výletních lodí mezi hlavním ostrovem a Guiddecou. Protože jsem však svou tříletou zvýhodněnou kartičku na benátskou MHD naneštěstí nechal doma (stojí 40 EUR a umožňuje cestovat linkovými čluny v ceně 1 EUR bez ohledu na počet projetých zatávek v rámci jedné linky; obvyklá cena je 6.50 EUR za 60 minut), spokojili jsme se pouze s round-trip v ceně 4 EUR/osoba z hlavního ostrova na Guideccu a zpět.
Druhý den pobytu jsme si odskočili nasát ranní ruch v příjemně provinčním Trevisu a pak se již přesunuli na prohlídku pamětihodností Padovy. Zpáteční cesta do Milána, resp. Bergama pak byla příjemně přerušena čtyřhodinovou prohlídkou Verony, která nás i v podmračném i chvílemi upršeném počasí svou architekturou zcela okouzlila.
- Do kouzelné Verony se chci rozhodně ještě vrátit... pro deštivé počasí se žádné velké focení nekonalo
- Tak jen dvě momentky pro atmosféru zpoza deštníku
Po obvyklém vyplnění ubytovacích formulářů a ověření totožnosti jsem nechápal, proč nám recepční chce sáhodlouze vysvětlovat, jak se dostat na pokoj (č. 318), když obvykle první číslice u klíčů indikuje patro a zbylé dvě cifru pokoje. Jak se však záhy ukázalo, její snaha měla dobrý důvod. Náš pokoj (twin room za 71 EUR rezervovaný na http://www.booking.com) měl totiž několik ale. Především byl umístěn v nepříliš vábně vyhlížejícím vnitrobloku, do nějž se musel člověk dostat z hlavní budovy hotelu přes nádvoří (v průtrži, jaká ten večer v Miláně vládla, to nebylo nic příjemného) a kromě klíče od pokoje bylo nutné odemknout i výtah. To však byla jen drobná komplikace. Po příchodu na pokoj jsme zjistili, že se odkudsi line podivný a jen obtížně určitelný nasládlý zápach, který jsme po delším zkoumání vyhodnotili jako laciný nasládlý voňavkový odér, jehož cílem bylo zřejmě cosi skrýt. Opticky sice místost vypadala ok (koupelna i skříně a stolky relativně čisté, vše osvětlené, špína téměř žádná, ani plíseň nebo zbytkový cigaretový kouř nebyl přítomen), ale přesto se nám ani po delším uvažování nepodařilo najít důvod využití tohoto „deodorantu“, který se, jak bylo záhy zjištěno, linul především ze závěsů (snad podivná verze chemického čištění?). Tento nepříjemný jev jsme značně omezili vyvětráním (změna pokoje bohužel nebyla možná, protože recepční nám tvrdila, že je hotel plně obsazen). Po této zkušenosti si tedy dovoluji před využitím tohoto hotelu důrazně varovat.
Cesta do Bergama a následný přejezd autobusem proběhl zcela bez problémů a je malým paradoxem, že nejlepší cappuccino, jaké jsem měl v průběhu totohoto pobytu v Itálii, jsme nalezli v Auto Grillu nedaleko vchodu do terminálu BGY (spolu s čokoládovým nebo marmeládovým croissantem se jednalo o vydařenou kombinaci).
- Obligátní výhled z okénka v průběhu rutinního, 62 minuty dlouhého letu do Brna.
Díky za Váš čas strávený u čtení tohoto trip-reportu
persona
PS: Protože jsem v překrásném benátském dni neměl k ruce foťák (chtěl jsem si užít náladu města bez tahání techniky), přikládám jako bonus výběr snímků z minulých návštěv:
Nevím jestli to bylo kvůli slabému obsazení prvního letu (slovenskou letuškou potvrzený odhad 80 lidí sem, z Brna 130 prodaných letenek, většina cestujících Češi). Prostě hrůza."