Již v létě se tedy začala vtírat myšlenka, jak (ne)oslavit letošní kulatiny. Jakožto poměrně regulérní podivín jsem rozeslal přátelům patetickou sms, že nic neslavím a největší radost mi udělají tím, že mi nebudou gratulovat. Reakce byly rozporuplné, ale image výstředního blázna je lepší, než obrázek krachujícího, chudého a depresivního starce. Vyvstala však otázka, jak tento den strávit. Zprvu geniální nápad o efektním oběšení se na statném smrku v plzeňském lesoparku Homolka jsem zakrátko zapudil – návštěvnost diskusního fóra na airways by povážlivě klesla, pan Hampl by přišel o inzerenty, různí vtipálci by ztratili svůj jediný smysl života a ostravská enkláva by získala navrch… Ne, takové tragédie si nemohu vzít na svědomí!! Takže jsem zvolil variantu, která se nabízela jako druhá – vypnu mobilní telefon, PC nechám doma a zmizím někam před světem i všemi příbuznými, kteří se domáhali „práva na oslavu“ a chystali se mi zajisté položit řadu dotěrných otázek, jako kdy se budu ženit, kdy budu milionářem, kdy dopíši nějakou knihu atd atd. . Možností, kam vypadnout na krátký eurovíkend, se nabízelo hned několik. Přece jen, listopad nepatří k cestovatelsky nejoblíbenějším měsícům, takže cenově výhodných nabídek bylo dost. Do nejužšího výběru se dostal Amsterdam se Smart Wings a Miláno v kombinaci Lufthansy Italia a Easyjetu. Protože v Amstru jsem letos byl už třikrát, zvítězil sever Itálie. Koneckonců, s německým národním dopravcem jsem letěl naposled před pěti lety a tudíž mě lákalo vyzkoušet jeho taliánskou sestřičku nedlouho po jejím vstupu do Prahy. Jednosměrnou letenku jsem pořídil za velmi příjemných 1.190 KKČ (kapitalistických korun českých) včetně všech poplatků, let MXP – PRG pak stál u Easyjetu 949 KKČ i se speedy boardingem, neboť jsem nechtěl strávil hodinu stojíc ve frontě společně s italskými křiklouny a jejich nevychovanými haranty. Pro přesnost, nocleh jsem zabookoval v tříhvězdičkovém HC Hotelu Cervo, který se nachází v blízkosti letiště Malpensa. Přenocování zde i se snídaní vyšlo na 64€ s možností storna dva dny dopředu. Cíl zájezdu byl jasný – proletět se, ožrat se, druhý den dopoledne vyfotit La Scalu a odpoledne šup šup zpátky.
Jak vymysleli, tak i udělali… Check in proběhl po internetu, takže na přepážce Lufthansy v PRG jsem si jen vyzvedl palubní vstupenku. V jednom z free shopů jsem zakoupil lahev Martini (jedu do Itálie, tak co jiného) za pěknou akční cenu 249 KKČ. U nás ve večerce prodávají Vietnamci bez akce totéž o stovku levněji, ale se zákazem pronášení tekutin přes bezpečnostní kontroly jsem se už smířil, byť si pořád myslím, že jediným jeho smyslem je zvýšení zisků prodejců v předletové zóně. Tak, ještě mi chybí ke štěstí půllitrovka bonaquy za ještě příznivějších 39 KKČ a už mohu jít vyhlížet svého krasavce. Čtrnáctiletý Airbus A319
D-AILF, který tuto linku před týdnem i otevíral, přilétl na Ruzyni s patnáctiminutovým předstihem. Stojánku s nástupním mostem neobdržel, ale protože nás letělo cca 40, boarding proběhl rychle a pohodlně jsme se vměstnali do jediného autobusu. Zaujal jsem své místo 18A a užíval si pohodlí nejen celé řady sedadel - prázdná byla i ta přede mnou, takže se mi nikdo neopíral o kolena. Konfigurace CY 138 žádný velkorysý prostor neposkytuje a rozteče jsou nejspíš například v porovnání s nízkonákladovým Easyjetem úplně stejné. Stav interiéru odpovídal stáří letadla, sem tam něco zavrzalo, ale jinak pohoda.
Ve 14:38 (plánovaný odlet byl ve 14:50) kapitán spustil motory a o pět minut později už jsme stáli na prahu dráhy 24. Z lehkého oblačna se právě vyklubalo těžké zataženo, viditelnost výrazně poklesla a začalo pršet. Vzhledem k těmto skutečnostem k mé radosti kapitán odstartoval na plný výkon a stroj odlepil od země po velmi krátkém rozjezdu. Hned jsem si vzpomněl na DC-9 Alitalie, které vždy téměř kolmo stoupaly k nebi. Zkrátka italský temperament se nezapře a o nejtiššího dopravce tito letci zřejmě nesoutěží… Let pro mě začal „šťastně“ – jak jsem se během startu zakousl do orbitky, vypadla mě plomba z šestky vpravo nahoře, asi na důkaz toho, že jsem opravdu velmi starý. Zhruba po deseti minutách letu jsme prolétli nízkou oblačnost a objevil se obrázek slunečné oblohy, který my příznivci létání tak milujeme. O následné nádherné scenérii zasněžených Alp už ani nemluvím, to se zkrátka musí vidět.
„Tady kdybychom spadli, tak nás najdou až zjara,“ glosoval jeden z cestujících a patrně měl pravdu. Celoitalská posádka s familiérními stevardkami servírovala catering – chutný sendvič se šunkou a sýrem italské výroby, nápoj, kávu a pomerančovou sušenku. Překvapením bylo víno ve skle. Na hodinový let dostatečný servis.
Finální přiblížení proběhlo za silného větru, nicméně vše vypadalo zcela standardně. Ovšem to nejzajímavější nás v MXP teprve čekalo. Zdálo se mi, že až příliš dlouze vandrujeme nad dráhou Malpensy, když tu se ozval silný úder hlavního podvozku o plochu dráhy, jako při velmi tvrdém přistání, a aniž by se dotkla příďová kola dráhy, okamžitě následoval plný tah, restart a ostrá pravá zatáčka. Zajímavé je, že jsem si těsně před přistáním vzpomněl na potíže A320 Lufthansy při střihu větru kdysi v Hamburgu… Kupodivu nikdo nehysterčil, vedoucí kabiny se i nadále snažila o familiérní tón a cosi dlouze vysvětlovala v italštině. Anglicky sdělila jen suchou informaci, že nás během přistání potkal „drobný incident“, naše bezpečnost není ohrožena a společnost Lufthansa se nám omlouvá, že přistaneme o pár minut později. Přistávací manévr jsme si, již úspěšněji, zopakovali po 16-ti minutách. Mohu tedy jen odhadovat, že jelikož došlo ke kontaktu s dráhou, jednalo se s největší pravděpodobností o windshear a děkuji pilotům, že situaci brilantně zvládli a já v den svých narozenin tragicky nezahynul... Přestože by letopočet na náhrobku 6.11. 1970 – 6.11. 2010 vypadal efektně, nehodlám se zviditelňovat úplně za každou cenu.
Informace o cestě taxíkem z letiště do hotelu (12€), který byl vzhledem k nižší střední kategorii velmi příjemný, večeři v hotelové restauraci (20€), vypití lahve dovezeného Martini, cestě shuttle carem na letiště (3€) a busem do centra Milána a zpět (12€) by na leteckém serveru asi nikoho až tak nezajímaly. Takže jen dva postřehy – na bookingu mne v referencích vyděsila informace, že v hotelu byla zima a rušil hluk z blízkého letiště. Jelikož mrznu téměř všude a větrajícím kolegům v kanceláři vyhrožuju zatlučením oken, čekal jsem nejhorší a vybavil se teplým prádlem, dvěma svetry, čepicí, špunty do uší a prášky na spaní. Nic z toho jsem nepotřeboval – přestože v pokoji bylo při mém příchodu pouhých 18 stupňů, klimatizace pokoj s přehledem vytopila a těsná plastová okna nevpouštěla dovnitř téměř žádné zvuky zvenčí. Druhou věcí, která mě překvapila, bylo, že řidič asijského původu řídil hotelové MB Vito velmi opatrně, dodržoval předpisy a na stopkách opravdu zastavoval. V Itálii nevídané…
Procházku Milánem jsem vysloveně odflákl a prohlédl si jen Dóm a La Scalu, jelikož začalo drobně, ale vydatně mrholit. Holt příště. Zpět na Malpensu, tentokrát na terminál 2, který využívá výhradně oranžová flotila Easyjetu, jsem dorazil po poledni. Dal jsem si oběd v levné letištní restauraci s vyhlídkou na plochu a v půl druhé jsem s boarding passem z vlastní tiskárny zamířil rovnou k bezpečnostní kontrole. Tou jsem prošel opravdu rekordně rychle, beze slova a bez všech potíží. Následovala prohlídka několika obchodů, nákup suvenýrů a procházka ke gatu D15, který je v nejvzdálenějším koutě T2. Jak jsem předpokládal, už hodinu před plánovaným odletem se zformovala fronta cestujících, kteří lačně vyhlíželi letadlo, jenž v té chvíli bylo ještě bůhví kde. G-EZFM se objevil 40 minut před naším odletem, čímž cestovní plán nabral pozitivní směr. Boarding začal přesně 25 minut před časem odletu. Nejdřív bylo odbaveno nás asi 15 připlativších si a pak následovala „holota“. K letadlu se šlo pěšky, takže s přednostním nástupem nebyl problém. V 15:05 jsem už seděl na vybraném sedadle 5A, o deset minut později bylo letadlo komplet nastoupené (LF odhaduji na 90-95%) a vše nasvědčovalo tomu, že odletíme na čas. Pak se ovšem půl hodiny nedělo vůbec nic, pouze PP neustále chodili do pilotní kabiny a zpět. Následně nám sdělili, že letiště v Praze kvůli špatnému počasí nepřijímá a nezbývá, než čekat. Čekání téměř plně obsazeného Airbusu trvalo přesně 105 minut, během nichž stevardi nabízeli cestujícím zdarma vodu. Nemusím dodávat, že Italka s největší rýmou z celého letedla seděla zrovna vedle mě. Začal jsem svoji situaci vnímat černě – s deseti eury v kapse (pravda, měl jsem platební kartu, ovšem s dost diskutabilním zůstatkem), blbou znalostí angličtiny a zrušením letu kvůli zásahu vyšší moci bych zřejmě rozšířil početné zástupy milánských bezdomovců… V okamžiku, kdy jsem propadl letargii, že se můj narozeninový výlet neplánovaně protáhne, oznámil kapitán, že za pět minut natočí motory, což se kupodivu vskutku stalo. Ihned po startu jsem si oddechl – za této situace bych bral i divert do Brna či Ostravy, zkrátka kamkoli, kde se mluví česky a dá se platit KKČ… Pár vteřin poté, co jsme se odlepili z Malpensy, nás obklopila nejprve neproniknutelná běloba, kterou následně vystřídala tma. Dušičky jak vystřižené. Ještěže alespoň přesně rok starý Airbus A319 vypadal tak oranžově radostně! Za zbylá „ojra“, jak říká teta, jsem si koupil dvě malé lahvičky red wine a svět se stal ihned krásnějším. Z obvykle nasvícené Prahy jsme neviděli ani žárovičku. Z mlhy a nízké oblačnosti se letoun vynořil za počasí, kdy i ptáci chodí pěšky, až přesně nad rychlostní silnicí do Slaného a naprosto ukázkově (napoprvé) a měkce dosedl na dráhu 24 pražské Ruzyně s více než hodinovým zpožděním v 17:58, což „publikum“ ocenilo spontánním aplausem, za který by se nemusela stydět ani Lucka Bílá.
Podobně jako my si asi oddechla i italská omladina, která již netrpělivě čekala na zpáteční let a vítala nás bujarým Čao! Z jejich opileckého výrazu bylo zřejmé, že Prahu navštívili ze stejného důvodu, jako já Milán. A tak mi napadlo, že kdyby každý zůstal, kde je, silnice i letové koridory by byly skoro prázdné… Přes tyto cestovatelské kratochvíle uplynulých dvou dnů jsem na leteckou dopravu nezanevřel a jen se ptám, jakéže podivnosti mne čekají za deset let při oslavách padesátin, které, dožiji-li se jich ve zdraví, strávím, jak jinak, než ve vzduchu!
- D-AILF už nás očekává...
- DokumentyP1110347.JPG (227.73 KiB) Zobrazeno 6878 x
Holt nám není dvacet let, není nám už ani třicet let, ba dokonce ani třicet pět 
zrajem jako víno 
