V minulém díle jste viděli:
Prodejce končí pracovní návštěvu arabské dovolenkové destinace a odjíždí na letiště. Uprostřed pouště si dává u místního beduína kávu, která zbystří jeho smysly na dalších 8 hodin. Po příjezdu na letiště se prodejce ve vnitřním Manuálu zavazuje k letargii, která mu má pomoci přežít zbytek cesty v relativním psychickém zdraví. Vzápětí se ale ukáže, že dodržet Manuál nebude vůbec jednoduché. Při nástupu do letadla pozemní personál nekontroluje palubní vstupenky a prodejce tuší nebezpečí. Obavy jsou oprávněné. Prodejce setkává se svými nejbližšími spolucestujícími – Frigidou a Bavorákem, tajemným Zrcadlem i s letuškou Kunhutou. Nejvýraznější osobnost – Blb, vytrestá celé letadlo i pozemní personál tím, že nastoupí do letadla bez pasů. Po přerušeném push-backu a čtyřicetiminutovém čekání se Blbovi ztracené dokumenty konečně daří najít. Za pár okamžiků již letadlo i s prodejcem na palubě stoupá k noční obloze.
- logo.jpg (53.72 KiB) Zobrazeno 2736 x
Díl druhý: „Svítání“
Čekal jsem, že snídaně bude před přistáním. Tak to jsem se splet. Po nastoupání do hladiny se rozjely chodbičkou vozíky, aniž předtím bylo cítit jakýkoliv zápach, nebo vůni. Jsou čtyři ráno. Hodina mezi drakem a hadem bude zakončena omeletou. Podává se snídaně s výběrem ze dvou teplých jídel a já si říkám o „eggs“. Servis si beru čistě ze studijních důvodů a právě proto vejce, která rozhodně neplánuju sníst. Zrcadlo nerozumí ani „eggs“ a už vůbec ne, když se ho letuška ptá, zda-li vůbec nějakou snídani chce. Po přesně deseti vteřinách ticha dostává náhodnou volbu. Nerozumíš? Dostaneš co ti patří… ty vejce samozřejmě.
Zrcadlo je ze servisu trochu nešťastný. Tácek je sice tříčtvrteční a nezabírá celý stolek, ale i tak zbývá příliš málo místa. Fólie z vajec je sundaná, ale kam s ní? Bezradně rozhlíží, dokonce i kolem sebe. Kdybych neseděl vedle něj, už by jí patrně dávno vrazil mezi sedačky. Pak sklopím stolek u prostředního, neobsazeného sedadla, a hodím si na něj balíček s příborem. Zrcadlo je z toho u vytržení. Takhle se to tedy dělá!
Moje didaktická úloha v téhle snídani tím ale nekončí. Zrcadlo mě i nadále věrně napodobuje. Rozbalím příbory, on je rozbalí taky. Pak chvíli nedělám nic. On taky ne. Na tácu je malý jogurt – ten bych přeci jen mohl sníst. Namažu si k němu teplou housku máslem. Vedle sedící kolega rovněž začíná svou konzumaci od jogurtu a boje se zmrzlou kostkou. Tím je moje teorie zrcadla definitivně potvrzena.
Na tácu se kromě jogurtu nachází ještě balený koláček, ovocný salát a džem. Je to pěkná, velká snídaně. Teplé jídlo není omeleta, nýbrž míchaná vejce. Se špenátem a s tomatovou omáčkou. Má tedy bílou, červenou a zelenou část. Vytahuju vidličku a ochutnávám stopové množství od každé barvy. Ano, je to teplé. Nemám v úmyslu hodnotit chutnání, nebo nechutnání. To je záležitost individuální preference a také očekávání každého jednotlivce – někomu i rohlík může „chutnat“ lépe, je-li podáván v business class. A naopak – vejce většinou chutanjí hůře, jsou-li podávána až na 36D. Mě spíše zajímá, jak je servis kvalitní. Na víc beztak nemám žaludek.
.. a teplá mistička vypadá jako odpad vyrobený z kvalitních surovin – vizuálně poněkud nedůvěryhodné. Nerozumím tomu. Vejce jsou přeci pořád jedny a ty samá šišatá vejce a červené kydlo je červené kydlo. Tak proč si, sakra, někdo dá tu práci a tak jednoduchý servis vizuálně znehodnotí? To skoro vypadá, jako by jedny vejce byly záměrně zničeny jenom proto, aby bylo možné závidět úplně ty stejná vejce o třicet řad vepředu. Moc nechápu, proč za to ta aerolinka platí. Za spoustu peněz má sice formálně splněno (výběr ze dvou jídel), ale obsahově to moc neodpovídá.
Obracím pozornost k „ovocnému talíři“. To je vzorně konzistetní klasika. Jahody i kiwi poznám, takže se pokusím chuťově určit neznámý bílý kousek. I když o co se jedná se dá odtušit už z polohy na mističce. Na tomto místě bývá vždycky ananas. A taky že jo –
Ananas hydroponica – nabobtnal na kapačkách kdesi ve Španělsku pod igelitovou plachtou. Projel se kamionem a pak ho někdo strojově rozhodil na plátky a položil na tácek. Na milimetr přesně podle obrázku. Samozřejmě všichni doufáme, že ten anonymní někdo nosí nepřetržitě po celou směnu gumové rukavice. Potom ananase i s jeho hydroponickými kamarády naložili do letadla, ve kterém přeletěl Středozemní moře a přistál v poušti. Já na jeho místě bych vypadal oschle už v této fázi. Ale to pořád není všechno. Na své zpáteční cestě, v absurdní čase a na absurdním místě – ve 4 ráno deset kilometrů nad ničím – se plastové rakvičky otvírají a celé tohle snažení má konečně naplnit svůj účel: vyvolat dojem luxusního servisu. Kvůli tomu se to všechno podniká. A ruku na srdce – on to není jenom dojem, ono to je luxusní. Kdo z nás si doma ke snídani krájí ananas a kiwi? Ale já celé tohle veliké úsilí dnes zmařím – ovocné protagonisty nechávám dál ležet na tácku a oni se tak ještě jednou setkají se svými katy v gumových rukavicích. Sorry.
Tím je vědecký průzkum dnešního servisu u konce. Jeho materiální kvalita je sice vysoká, ale smysl to moc nedává. A lidi to vycítí a z toho pak vznikají ty uštěpačné komentáře o gumových vejcích v letadlech – přestože aerolinka se ve skutečnosti snaží a utrácí se za to spoustu peněz.
Kunhuta se ptá, jestli chci kávu. To mě rozesměje. Ich hatte schon eine Tasse Kaffee, danke! Kunhuta nechápe. Dneska už jsem jednu kávičku měl a lógr z něj budu ještě ráno vyklepávat z bot. Zrcadlo ale „coffee“ rozumí a jednu قهوة by si dal. Nadšeně kýve, že yes, yes.
Kunhuta k němu natahuje tácek. Zrcadlo nerozumí. Na tácku jsou „kondimenty“ k nápojům a Zrcadlo to chápe tak, jako že si z toho má za úkol něco vzít. Bere si slámku do míchaných nápojů, tři citronky a ubrousek. Kunhuta dělá, že se nesměje a stále drží tácek v naději, že mu to Zrcadlu dojde. Nedošlo, Kunhuta musí druhou rukou ukázat na hrníček, který má Zrcadlo na svém tácu. Aáá. Zrcadlo pokládá svůj hrnek na tácek a káva je na cestě.
Servis je u konce, začíná se sklízet. Zrcadlo, který jídlo zhltal hned ze začátku, se už s rozkramařeným tácem před sebou trochu nudí. Šije sebou a pátravě se rozhlíží. Potom si všimne na stropním panelu tlačítka servisu. Pohyby těla ustávají. Chvíli si tlačítko nenápadně prohlíží a pak se zase opatrně rozhlíží. Nikdo se nedívá. Padlo rozhodnutí pro. V rychlosti vymrští ruku a zmáčkne tlačítko. „Dinnng.“ Do uličky se rozsvěcuje číslíčko 36. Zrcadlu se z toho, co způsobil, otevřela pusa. Já jsem zatím v klidu a myslím si svoje: „Musíš počkat, bráško, oni přijdou a ten tác ti vezmou. Určitě nikomu nemusíš říkat, že už jsi „finish“ a už vůbec se to nehlásí tímhle čudlíkem.“ Chvíli se neděje nic. V předních řadách se už sbírají tácy, takže teď nikdo není na Zrcadlo zvědavej. Ten má pořád otevřenou pusu, vzpíná se na sedačce a vyhlíží do zadní kuchyňky. Odtamtud nakonec přijde Kunhuta a nakloní se nad námi. Teď by jí měl Zrcadlo vrazit tác do ruky a říct „finiš“. Ale on ne. Kouká na ní a vypadá konsternovaně. Nechápu a Kunhuta taky ne. Pak chvíli kouká i na mě, jako by hledal vhodná slova. „Yes, sir?“ pomáhá mu Kunhuta a Zrcadlo začne nesměle koktat.
„Va, va..“ a ukazuje přitom k sobě na tác.
„Excuse me?“
„Va, va, vááá.“
„Wa?“ ptá se Kunhuta.
„Va, va“ přitakává Zrcadlo.
Chytil jsem se za nos. Zvednu oči ke Kunhutě a naše pohledy se setkají. Z jejího výrazu je patrné, že si myslí to samé co já. Oběma nám to došlo ve stejný okamžik a také jsme my dva, Kunhuta i já, řekli dvojhlasně jedno stejné slovo: „Wasser.“
Kunhuta odešla dozadu a přinesla vodu. Zrcadlo poděkoval a kelímek sodovky po chvilce přemýšlení, kam ho má dát, postavil do vyškrabané vaničky od vajec. Pak sbalil zbytky a letušce, která jela odpředu s vozíkem, celý tác, i s tou vodou, odevzdal na vyhození. Chvíli jsem uvažoval, jestli ho vážně nemám praštit. Pracně vybuzerované vody se ani nedotknul. Po chvilce přemýšlení mě ale polilo horko. Pokud se vůbec nenapil, bude jinotaj sodovky někde úplně jinde…
Ten chlap je totiž regulerní primitiv. To je to správné vysvětlení. A to je ostatně i důvod, proč ho někdo posadil do letadla směrem na Západ. Mačkání tlačítka „servis“ je přesně to, co tu má dělat. Mozaika se začíná rychle skládat: Když se podávala káva, zjevila se letuška s táckem, na kterém Zrcadlu podala nápoj. To ale musel použít svůj hrníček. O něco později si povšimnul tlačítka na stropním panelu a to u něj vyvolalo silné déja vu. U tlačítka je totiž nakreslená letuška – také s táckem. Jenže ten tácek není prázdný, ale už na něm nějaký nápoj je. A káva to není. Zrcadlo proto napadlo vyzkoušet, jestli když tlačítko zmáčkne, stane se opravdu to, co je na tlačítku nakreslené. Tedy jestli se zjeví letuška s táckem a nápojem. A proto byl tak konsternován, když Kunhuta na jeho výzvu sice přišla, ale bez nápoje. On prostě jenom zkoušel, jak to s tím servisem a tlačítky tady u nás funguje. Primitivismus je jeho mocná zbraň a tu neváhá použít.
V kabině jsou ztlumena světla. S láskou vzpomínám na noční osvětlení v IL-62. Tady jsou všechna světla „cool white“a to včetně individuálních lampiček. Když se půlka zářivek vypne, světlo a tma se prazvláštně smísí. Asi tak, jak si běžný člověk představuje noční chodbu před patologií. Sklápím si opěradlo na max, abych si mohl opřít hlavu o boční stranu sousedního sedadla. Vylepším to ještě polštářkem a přikryju se erární dekou.
Hodinový ciferník začne pomalu, velmi pomalu přetékat přes hranu stolu a
růžový slon na komářích nohách kráčí klidně do pouště. Vítá mě lálalend.
***
Leknu se rány do sedadla přede mnou. Jak dlouho jsem spal? Čtyřicet minut, hodinu a půl? Nevím. Koukám co se stalo a vidím že.. to je Blb! Plácnul sebou do sedačky tak důrazně, že si vysloužil vyděšené i znechucené pohledy z plus mínus dvou řad. Co tu, proboha, chce? No to mi tak chybělo. Začíná se vybavovat s arabským párem před námi. Rozmlouvají pěkně nahlas a já jsem nasranej. Snažím se rozkoukat, ale pak stejně svým očím nevěřím. Zrcadlo je totiž také přikrytý erární dekou, stejně jako já, ale pod tím má pořád svojí koženou bundu, vzorně zapnutou až ke krku. Dobrou noc!
Blbova konverzace se nevyvíjí nijak dobře. Sice nerozumím ani slovo, ale vypadá to, jako že se schyluje k hádce. Bůhví proč sem za nima přilez, každopádně si to mohli nechat na potom. Koukám z padesáti centrimetrů na Blbovu počínající pleš, jak se neposedně mýká a vrtí. Přemýšlím o Manuálu. Kdybych mu na teď na tu pleš zeshora zaťukal a poslal ho do hajzlu, sklidil bych asi potlesk na otevřené scéně. To je ale jenom zbožné přání. Neudělám to, pravidlo číslo jedna. A taky se neperu – vždycky mám strach co by se stalo, kdybych třeba zvítězil.
Každopádně se spaním je dneska konec, šlus. Kdyby Blb jenom diskutoval, možná bych to zaspal, ale s ním to vyloženě šije. Doba letu pokročila a Blb je už z toho nočního klidu na prášky. Potřebuje akci a nemá se na kom vybíjet.
Frigida sedí do uličky, taky vzbuzená a vytočená směrem k nám. V jejím pohledu ale nenacházím výčitku, ani opovržení. Naopak – obdiv a naději! Mžourám víc, abych rozehnal tu vlčí mlhu, ale ono to tam opravdu je. Frigidě imponuje Blbovo „mužo“. Blb je mužný asi jako Austin Powers, ale to je přesně to, co Frigidu přitahuje. Tři důkazy Jeho bezchybně funkčního libida spí na 37ABC, Frigida to ví a něco visí ve vzduchu. Hádka přede mnou graduje a už začíná být jasnější, o co tu jde.
Blb k těm dvěma, ke kterým se nasáčkoval, totiž vůbec nepatří. Prostě se nudil na svém místě a tak to postupně bral řadu po řadě a na každé volné místo, které potkal, přisedl na kus řeči. Až došel na 35D. Jsem rád, že jsem dodržel Manuál. Do hajzlu ho teď posílá někdo jiný, navíc v tom správném jazyce. Je z toho malé pozdvižení. To ale Frigida chápe jako velkou příležitost. Zvedá se a jde dělat dobrou salvátorku, rozčísnout tu hádku. Šťastná záminka, jak se vmontovat do situace a pokecat si s Blbem.
Jakmile o něj někdo projeví zájem je klid. Frigida napřed štěbetá, jak je to všechno „ou-kej“. Pak ale začne Blbovi nenásilně vysvětlovat, že kvůli jeho extempore se zapomenutými pasy nestíhá polovina letadla svoje přípojné lety. Tak aby se nedivil, že jsou k němu všichni tak moc nepřátelští. Blb jí k tomu začne něco obšírně vysvětlovat, ale už u toho aslepoň neřve. Frigida sedí u jeho sedadla na bobku, má Blba nad sebou, vzhlíží k němu a s velkým soustředěním naslouchá jeho huhlání. To Blbovi lahodí tak intenzivně, že se přestane i vrtět. Teoreticky mám šanci na další spánek. Je jen otázka, jak dlouho jim ta společenská konverzace vydrží. Pak už Blbovi nezbývá žádná jiná oběť než Šeherezáda – a jestli z nudy vzbudí děti, bude konec světa.
Bavorák vykoukne zpoza sedadla a rozhlíží se po Frigidě. Když uvidí, že klečí v uličce u nohou cizího Araba, hlavu zase zastrčí. Nepředpokládám, že by mu to vadilo. A taky že ne! Jeho pravá ruka prudce zvedá opěrku do uličky na Frigidině sedadle a pak .. se Bavorák natáhnul. Prostě si lehnul napříč přes celou trojku a tím připravil svou ženu o místo. Nevěřím vlastním očím, ale ze sedačky opravdu přečuhují dvě bílé západoněmecké ponožky. A já se tímto vzdávám. Od této chvíle už nemám snahu zachovat si zdravý rozum.
Cha!
Dnešní noc jednou budu muset převyprávět vnoučatům, abych si ulevil, než umřu. Jenže tohle mi asi stejně věřit nebudou. Budou si myslet, že dědek už mluví z cesty. Nebo bych to možná mohl sepsat jako tripreport. Ale to vlastně taky nepůjde. Jednak tomu úplně stejně nikdo neuvěří a potom – tady je ta komika celá vystavěná na psychologické progresi postav. A to je komično příliš subtilní, než aby se dalo přenést dál. Co je směšné teď, za hodinu už nebude nic.
Slon si bere na záda i babylonskou věž. Sluší mu. Mě sice každou chvíli
zašlápne kůň, ale co nadělám.
***
Ze všech sil nadzvednu víko rakve a chci se pořádně nadechnout. Probudí mě moje vlastní hrdelní meluzína doprovázená panickým zvednutím hlavy. Rychle se snažím vybavit, kolik času mi zbývá do maturity. Jenom doufám, že to není už dneska. Že ne? Potřebuju si rychle vzpomenout, ale nejde to. Prodlevy mezi jednotlivými myšlenkami jsou neuvěřitelně dlouhé. Tak co je, sakra?? A pak mi dojde, že je vlastně jiné století. Maturita už byla. Jo – a udělal jsem to? No jo, vlastně udělal.
Opřu se a oddechuju, zatímco vzpomínky se pomalu bootují. Tak nejen že mám maturitu za sebou, ale dokonce členové mojí maturitní komise jsou teď už nejspíš po smrti.
Vypadá to, že jsem se dožil dalšího nového rána. Hlavu mám zprava otlačenou a zezadu opocenou. Co se line zpod límečku košile se snad ani nedá nazvat pocitem. Jdu na záchod.
Potácím se chodbičkou dozadu. Vím sice, jaké je aktuální století a svoje křestní jméno, ale ta funkce, která udržuje člověka v rovnováze stále ještě nefunguje. Našlapuju, jako kdyby mě vyhodili z lodního baru kvůli propukající bouři. Ve zhasnuté kuchyňce vidím matný obrys stojící postavy, která mě upřeně pozoruje. I kdyby to byla sama Smrt, je mi to jedno. Rozrážím dveře od hajzlu a oslepí mě světlo. Opřu se o futra a mžourám. Jsem jenom v ponožkách, takže rozhodně nevstoupím, dokud se nepřesvědčím, že je to možné. To je Pavlovův reflex. Když vidím citron tak slintám a když jdu v letadle na záchod tak se dívám pod nohy. Stav linolea je naštěstí uspokojující – je ještě kam šlápnout.
Chvíli lomcuju páčkou baterie. Spustí se kompaktní čůrek anonymní tekutiny nejasného původu i teploty. Naplácám si to na ksicht a nechám chvíli působit. V zrcadle na mě kouká ochlupená lebka s krvavými mozoly v očních důlcích. Mám já tohle zapotřebí? Ale jednou už tu stojím, tak s tím vlastně stejně nic nenadělám.
Vyjdu z hajzlíku. Když za sebou zavřu v zadní kuchyňce se opět rozhostí tma. Tajemná postava mezitím zmizela. Zpátky na svoje místo se neženu. Sedadla v tomto letadle jsou koženková, takže ke konci letu je člověk vděčný za každou příležitost k vyvětrání půlek. Teď jsem já ta postava ve tmě.
Kunhuta sedí v poslední řadě u okna a cosi žvýká. Stroboskopické blikání pozičního světla na křídle osvětluje Kunhutinu tvář v různých polohách skusu. Teď konečně dostává její osoba lidský rozměr. Vypadá starší a taky unavenější. Tuším možná, na co se dívá. Jsme už nad Evropou a pod letadlem se vlní oranžová světla měst v mrazivém zimním ránu. Kolik lidí asi teď zaklání hlavu a sleduje blikající letadlo na obloze? Jak tak Kunhutu pozoruju, je otázka, kdo s kým by si to chtěl vyměnit.
***
Finále. Zrcadlo si všimnul, že přistáváme, vytáhnul mobil a začal s ním natáčet tmu za oknem. Chtěl bych ho vidět, až tu černou šmouhu bude někomu pouštět. Dlouze pojíždíme a je jasné, že zůstaneme stát „v poli“ a výstup bude do autobusů. Po celou dobu pojíždění kupodivu všichni sedí spořádaně na zadku.Ovšem po dobrždění na stojánce poslední bitva vzplála.
Většinové populaci opět nedošlo, že autobusy na ploše nikomu neujedou a budeme na sebe stejně všichni navzájem čekat. V širokém gestu pokládám ruku na sedačku přede mnou, aby se mě Zrcadlo ani nepokoušel zvednout. On to chápe a i nadále bude dělat to, co dělám já. Čekám, jestli bude výstup jenom předními nebo i zadními dveřmi a trpělivě snáším rány od příručáků.
Vlna se valí dopředu. Pak ze zadní kuchyně zavane studený vzduch. Dveře jsou nyní otevřené i tam. To je moje chvíle, jsem na tahu, a okamžitě startuju ze sedačky. Nehodlám se nechat vsedě umlátit věncema igelitek, se kterýma se zatím všichni pořád tlačí dopředu. Otevření zadních dveří naštěstí není hlášeno a letuška jde napřed vyzvat Šeherezádu, ať s dětmi vystoupí jako první. Dobrý úmysl, ale po zásluze potrestán. Šeherezáda s dětmi sice vyjde ven ze dveří letadla, ale už na horní plošině schodů začne čekat na manžela. Chvíli trvá, než se vysvětlí, že nepotřebuje pomoct ze schodů, ani se jí nic nestalo, že tam prostě jenom čeká na Blba. Ten už je ale dávno „prga“ u předních dveří, řekl bych.
Během deboardingu začíná svítat. Stojíme v autobusech a čekáme, až vystoupí i posádka. Kdo si dal na přestup méně jak dvě hodiny, nemá sebemenší šanci. Dívám se na začínající východ slunce a jediná myšlenka, které jsem schopen, patří vyhřáté kamenné prodejně, která mě očekává někde tím směrem.
***
O deset minut později si v business class salonku hraju s myší. Se čtyřnohou, živou myší. Můj spolusedící jí označí za „business mouse“ a já vytahuju foťák a lákám zvíře na úlomky krekrů do improvizované fotopasti. Zajímalo by mě, zda-li už jsem zešílel definitivně, nebo jestli se pod křesly v „business lounge“ skutečně prohání myš, která se nechává od cestujících krmit. Snímek, který pořídím, je úplně poslední z celé cesty.
Když si o dva dny později seženu nový USB kabel a stahuju fotky do počítače, netrpělivě čekám na poslední jpeg. Bude tam, nebo mám jít na léčení?
A ta myš na fotce skutečně je. Nezbláznil jsem se. Vše, co jsem tu noc zažil, se doopravdy stalo…
Zajimalo me, na kolik vyjde takovy mix katastrofickych zazitku nazivo, samozrejme prodany prodejcem (jeho agenturou) 
U tech, co vydali Harryho Pottera 
