Protože z předchozích výletů se sešlo něco mil v OK Plus a u ČSA nikdo neví, zda vydrží do švestek, prioritou bylo proletět nasbírané míle. Po loňské zkušenosti s přískoky po USA jsme preferovali cestu opačným směrem s Koreanem, s nímž lze do Honolulu doletět pouze s jedním přestupem v Soulu. Proces rezervace bonusových letenek u ČSA do destinace tohoto typu je ovšem opravdu pouze pro otrlé, protože není online. Nejprve jsme to zkoušeli po telefonu - náš požadavek, že mají prověřit určité rozmezí dat a vybrat taková, která nebudou na čekací listině a poslat to mailem, abychom si mohli vybrat, byl zcela nad síly pracovníků call centra. O něco lepší to bylo v Gestinu, kde byla sice slečna za přepážkou o něco chytřejší, ovšem byla tam na všechny rezervace sama, a když za mnou už byla fronta asi 6 lidí, vzdal jsem to. Znovu několik telefonátů, našla se místa, ovšem pouze na čekací listině, která se nakonec nepotvrdila. Další telefonáty, místa sice potvrzena, ale ve zcela nevhodném termínu. Na to už jsem dál neměl nervy a sedl si k Matrixu, Expedii a Orbitzu. Směrování přes Soul jsem vyřadil záhy, přeci jen, dát za takovou cestu v economy přes 60 tisíc, na takové vtípky opravdu nemám náladu. Takže nakonec to bude zase západním směrem a když už se tam tedy budeme trmácet, dáme si ještě krátké zastavení ve SFO, stejně ho mám ze všech měst v USA nejraději. Nejlevněji vyšla tahle legrace s DL v kombinaci s AS na segmentu SFO-OGG, bratru 24 tisíc českých za osobu na stůl, to je pořád podstatně lepší, než loni. Objednáno, zaplaceno, hotovo, k tomu ještě přidat krátký skok mezi ostrovy s HA, celé to zabralo asi 2 hodiny, což je jen zlomek času ztraceného předchozími neplodnými hovory s ČSA. Celé směrování i se všemi přestupy a přískoky pak bylo toto: PRG-JFK-SFO-SEA-OGG-KOA-LAX-JFK-PRG.
PRG-JFK, DL211, B767-300
21.1.2012
reg. N191DN
LF 95%
Vím, že na názory na tyto lety Delty se i zde na fóru různí. Za sebe musím říci, že ty jejich 763 jsou sice trochu (dost) oldskůl, nicméně, pořád to považuji za přijatelný produkt (a to zejména ve srovnání s vnitrostátními lety téže společnosti v USA a i s dřívějším standardem ČSA na stejné trase, který taky (bohužel) pamatuji). Konfigurace 2-3-2 je pro dvojici cestujících ucházející, pokud se podaří ta dvojka, ale ani na čtyřce to není žádná tragedie, pořád přes nás nikdo cizí neleze. Místo na nohy průměr, snést se to dá, dříve šlo občas urvat exit, to je nyní economy comfort, která ale podle mě nestojí za ten cenový nárůst, neboť jediným hmatatelným zlepšením je o něco více místa podélným směrem, ovšem napříč je to pořád úplně stejné (úzké). Někomu může dále vadit obstarožní IFE, já ovšem stejně raději vlastní v podobě Kindlu popř. filmů či hudby z netbooku. Ale hlavně, po přistání z TATL segmentu jsem doma a nemusím se unavený a rozlámaný prodírat nějakým domem hrůzy typu CDG nebo LHR. Tohle (o něco) novější interiér a lepší IFE (některých) evropských dopravců alespoň pro mě nemůže vyvážit. To jen tak na úvod, a teď už ke konkrétnímu letu.
Nevím, zda je to standardní praxe všude ve světě, ale DL má už nějaký pátek v Praze před check-inem jakési pohovory s pracovníky Delta Security, kteří se ptají občas na dost podivné věci. Paní vedle se ptali, jak si platila dovolenou a kde byla na dovolené posledně a jakým způsobem se vracela z té předchozí dovolené. Mě se například ptali, jestli mám s sebou FFP kartu a kde jsem si rezervoval let. Jaký je smysl takových otázek mi opravdu uchází, jestli si chtějí hrát na profilování ve stylu El Al, dělají to dost amatérsky, navíc by možná nebylo špatné odhodit tu politickou korektnost a zaměřit se lidi, od kterých nějaké riziko teroristického útoku skutečně hrozí a to troufám si tvrdit obyčejní Evropané opravdu nejsou. Ale přežili jsme to a vyrazili do gate B9, kde už stálo naše letadlo do JFK - 15 let stará 763 Delty.
Zkušeně už jsme si vzali s sebou dostatek mincí, abychom si v automatu v gate už za security mohli koupit vodu(ne, to, že si s sebou nemohu přinést na palubu svou láhev vody z domova opravdu nikdy nepochopím a všichni proponenti tohoto debilního opatření ať si trhnou nohou).
Letadlo bylo skoro plné, nicméně nástup celkem rychlý a na čas. V sobotu kolem poledne toho moc nelítá, takže jsme byli ve vzduchu téměř okamžitě. O řadu vedle seděla taková blondýna s infantem, která vypadala jako Petra Paroubková. Letělo s ní ještě jedno větší děcko a nějakej ošklivej strejda, ale Paroubek to nebyl. Jestli to byla ona nebo ne nakonec nevím, každopádně ten infant byl dost protivnej.
Servis v DL stál dřív i na TATL letech za prd a připlácelo se i za pivo, to už dneska taky není, pivo a víno je v ceně. Loni na stejném letu měli Plzeň, letos jen Heineken, Miller Lite a Coronu, navíc ten Heineken jim asi v půlce letu došel. S pitím šli tři nebo možná čtyři kola, první jídlo byl teplý oběd, asi hodinu po startu, další studený snack asi hodinu a půl před přistáním. Pro zpestření jsme si tentokrát při rezervaci objednali special meal, který má tu výhodu, že ho člověk zpravidla dostane jako první v kabině. I s vědomím toho, že bude-li v letadle arabský terorista, odneseme to jako první, jsme si zvolili košer. A musím říci, že to vůbec nebylo špatné, sice to všechno bylo určitě narvaný konzervantama, ale bylo toho dost (určitě víc, než standardního jídla) a chuťově to taky bylo ucházející. K obědu tam byla paštika, krekry, kuřecí maso se zeleninou, salát a nějaký koláč. Ke svačině potom salát s kuřetem, ovocná přesnídávka a opět kus koláče. A hlavně, vyrobeno pod dohledem ortodoxního rabinátu "Machsike Hadass" v Antverpách, no neber to za ty prachy...
Košer oběd, doporučují čtyři z pěti rabínů.
Košer svačina
Díky výše uvedenému, Heinekenům a cole, do které jsme ještě semtam "zazdili" prcka kapitána Morgana z vlastních zásob, cesta příjemně ubíhala. Úsměv nás ale začínal pomalu přecházet, když na overheadech občas probliklo airshow. V podstatě celou cestu přes Atlantik vanul velmi silný protivítr, takže, ač jsme odstartovali včas, zpoždění pomalu narůstalo. V JFK jsme tak sedli o 35 minut později. Jelikož jsme na přestup měli jen hodinu a půl a za tu dobu jsme měli projít imigrací, proclít a znovu odbavit bagáž a přejít do vnitrostátního terminálu DL, začínaly se nás zmocňovat obavy o osud navazujícího letu. V JFK ten den navíc ráno nasněžilo pár milimetrů, což je, jak už víme z loňska, pro toto letiště spolehlivý zabiják. Asi jako pro české silničáře, které každoročně i mírný poprašek znova zaskočí. Tentokrát to znamenalo po přistání čekání dalších cca. 30 minut na pojížděčce někde v polích na uvolnění gate. Na všechny procedury tedy zbývalo jen 25 minut, a to jsme už věděli, že to nestihneme. Naštěstí i na tuto alternativu bylo při rezervací pomýšleno a věděli jsme, že DL má ten do SFO ještě další let, takže při troše štěstí se tam snad nějak dostaneme. Vytřískali jsme z toho alespoň expresní průběh skrze fronty na imigraci skrz "fast connection lane", kde i černoška regulující vstup do této fronty podle času na palubkách uznala, že když nám connection letí za 15 minut, je to skutečně fast enough. Těch 15 minut ovšem spolehlivě spotřebovalo čekání na bagáž, takže jsme se k drop-off přepážce dostavili cca. 10 minut po plánovaném odletu našeho letu do SFO. Zde jsme se však dozvěděli, že sníh nakonec zaúřadoval i tady a kapitán tohoto letu uvíznul na dálnici v zácpě => let zpožděn o 90 minut, čili bychom to měli stihnout celkem v pohodě. Cestu jsme si ještě zpestřili přeběhnutím kolem parkoviště mezi terminály ve sněhové břečce, protože kvůli sněhu nejezdil ani Air Train.
JFK - SFO, DL1565, B757-200
21.1.2012
reg. N727TW
LF 100%
Do letadla jsme nastupovali až jako poslední, což mělo za následek odebrání jednoho z příručních zavazadel, na které nebylo místo v binech. Jako z udělání toho, ve kterém jsme měli peníze a všechny cestovní dokumenty. Výsledkem bylo otevírání a přebalování tohoto zavazadla v gate. No nic, zvládli jsme to, hrneme se k posledním zbývajícím dvěma místům, z nichž jedno má být do uličky, ale hrome, žádná dvojka se v tomhle letadle nezdá být volná. Udělali snad američtí soudruzi někde chybu? Ale kdepak, to paní, co sedí u okna, přetéká dobrou polovinou svého pozadí do sedačky uprostřed. Navíc zrovna vábně nevoní, každou chvíli kašle, ale spíš tak, jako chrochtá čuník a ještě ke všemu si chce povídat. Nekompromisně vytahuji Kindle a několika strohými odpověďmi dávám jasně najevo, že se mnou dneska žádný pokec nebude, dost na tom, že tu kvůli ní musím sedět pět hodin jako skrčenec. Paní to naštěstí pochopila celkem rychle a zbytek cesty dala alespoň verbálně pokoj.
Servis v Y samozřejmě naprosto ubohý. “Pretzels, cookies or peanuts?“ , kdybych byl letuška a musel tohle říct při každým letu asi tak 350x, asi bych skončil brzo na valiu. O něco lepší byl IFE, každá sedačka měla PTV, ale filmy a hry jen za peníze. Měli jsme toho už dost, takže jsme část letu prospali a po zbytek si četli. Do SFO jsme nakonec dorazili asi jen se 40 minutovým zpožděním, abychom posléze zjistili, že bagáž narozdíl od nás přestup na JFK nezvládla. Přiletěla nicméně oním dalším letem DL, který sedal asi za 45 minut po našem, takže jsme počkali, a když jsem viděl, že oním letem přiletělo asi jen 50 cestujících, skoro jsem litoval, že jsme to v JFK nakonec stihli. No nic, bagáž je komplet, hurá na hotel a spát.
SFO
Do SFO se vracím vždycky rád asi proto, že ze všech amerických měst vypadá nejevropštěji. Kdybych někdy musel v Americe pobývat delší dobu, tohle město by bylo jasná volba. Tentokrát ale bylo psí počasí - neustále lehký déšť a poněkud lezavo, přesto jsme za ten den stihli obejít klasická místa - Union Square, čínskou čtvrť, Fishermans Wharf atd. a udělat pár nákupů. Hotel jsme měli na osvědčeném místě na rozhraní italské a čínské čtvrti, tudíž mnoho příležitostí na výborné jídlo, posezení i popití v docházkové vzdálenosti.
Union square
Čínská čtvrť
Alcatraz v oparu
Druhý den ráno jsme již jen přidali nakoupené věci do bagáže a hurá na letiště.
SFO - SEA, AS 305, B737-700
23.1.2012
reg. N623AS
LF 90%
Narozdíl od JFK či LAX je SFO (na americké poměry) vcelku útulné letiště. Check-in nám udělal ochotný zřízenec curbside, hned jak jsme vylezli z taxíku. K našemu překvapení nemělo naše hlavní zavazadlo přes váhu, takže jsme zaplatili standardní poplatek a hned měli v rukou palubky až do OGG. Přes security jsme se kupodivu přenesli také rychle, ale za chvíli nám zkazila radost obrazovka s odlety, kde se ukázalo, že náš let do SEA bude mít asi hodinu zpoždění. Ráno totiž udělala v SFO paseku mlha a letiště se z toho ještě nestačilo vzpamatovat. V SEA jsme měli na přestup 2 hodiny, to bychom pořád měli v pohodě stihnout, říkám si. Jenomže u hodiny to nezůstalo, zpoždění začalo narůstat po desetiminutovkách, až jsem zavzpomínal na podobnou praxi u českých drah. Agent na přepážce v gate mi řekl, že se let musel nejprve vrátit do SEA, protože ho SFO odmítlo přijmout. Teď už ale znovu odstartoval a zpoždění by mělo být hodinu a 35 minut. To mi přišlo docela divné, když už v tu dobu mlha nebyla a většina gatů byla už zcela prázdná, nicméně nemělo smysl nad tím spekulovat, jen se modlit. Samozřejmě, z hodiny a 35 minut bylo nakonec hodina a 50 minut, nicméně ten pán v gate si stále s úsměvem vedl svou - stihnete to. Moc jsem mu nevěřil a trošku jsem ho podezříval, že se nás chce zbavit a poslat nás do SEA, kde to s námi bude muset řešit už někdo jiný, místo aby nás poslal do OGG přímo ze SFO třeba s United, který tam lítá přímo, nicméně nedalo se nic dělat, letadlo bylo mezitím připraveno k odletu a tak jsme do něj nastoupili.
Z letu do SEA si moc nepamatuju, protože jsem jen neustále přemýšlel, jestli stihneme přestoupit nebo ne. Při přiblížení do SEA byl ale z letadla moc pěkný pohled na tamější hory, včetně Mt. Rainier. Po příletu do SEA nás ovšem čekalo příjemné překvapení, došlo ke změně gate a letadlo do OGG parkovalo jen o dva gaty vedle, místo na jiném prstu, jak nám tvrdil agent v SFO. Takže jsme jen plynule přešli do letadla směr OGG, kde byl právě ukončován nástup. Agent v SFO měl tedy pravdu, zůstávala ovšem otázka, zda bude na přestupu právě tak rychlý i náš kufr.
SEA-OGG, AS867, B 737-800
23.1.2012
LF 100%
Z tohoto šestihodinového letu nad Pacifikem v 737 jsme měl trošku strach, ukázalo se ale, že zcela neoprávněně. Relativně nová a nevybydlená 737 Alasky byla mnohem pohodlnější, než standardní 757 Delty, které běžné létají na trasách na Havaj. Rozestupy mezi sedadly byly o něco větší, letadlo mělo o jednu toaletu vzadu navíc, takže se ani moc netvořily fronty. Palubní servis mi také přišel o dost lepší, jídlo bylo sice taky za peníze, ale narozdíl od běžné praxe u DL opravdu měli všechno, co bylo na lístku a i ty položky byly o dost lákavější. Koupit se dalo i několik druhů piva, včetně havajských a aljašských speciálů, asi hodinu před přistáním ještě obcházeli s complimentary Mai-Tai, prostě na USA rozhodně nadprůměr. Letadlo nemělo PTV ani overheady, za poplatek se ale dal půjčit přenosný entertainment box, který vypadal trošku jako iPad a podle toho, co jsem okoukal od souseda, bylo tam i docela dost možností - filmy, muzika i hry. My jsme si ale opět vystačili s vlastní literaturou. Cesta nám tedy uběhla vcelku příjemně a po přistání jsme zjistili, že v SEA stihli naložit i náš kufr. Dojem z AS tedy jednoznačně předčil očekávání.
Maui
Maui je po Oahu druhý "nejturističtější" ostrov Havaje. Pozná se to podle toho, že je všude spousta honeymooners a důchodců (nikdo mezi tím moc na Havaj nejezdí, protože průměrný Američan přeci nemá co jezdit v produktivním věku na dovolenou) a taky podle toho, že u každé pláže, která za něco stojí, je obrovský resort - dlužno ale dodat, že dle místních zákonů si nikdo nesmí zřizovat soukromé pláže s placeným vstupem, jako je tomu běžně např. v Itálii. Právě naopak, každý resort má pláž veřejnou a dokonce bývají k normálnímu použití i parkoviště, záchody a sprchy. Resorty jsou nicméně velmi předražené a mnohem lepší ubytování nabízejí apartmány, nebo jak říkají Američané conda. Spousta Američanů si koupí condo na Havaji, na které ale nemá při svém typickém životním stylu čas. Taková conda správcovská společnost pronajímá turistům, jsou většinou plně vybavená (a to opravdu plně, včetně třeba myčky nádobí a pračky se sušičkou) a cena je oproti resortu podstatně nižší, přitom komfort je srovnatelný, nebo spíš ještě vyšší - pokud člověk zrovna nepotřebuje denně pokojskou,atd.
Condo - docela solidní bejvák, za rohem tam ještě byla malá ložnice
Na Havaji je důležité si půjčit pořádné auto (nejlépe s nějakým vyšším počtem válců a stahovací střechou). U nás to byl Mustang, 4.0 V6.
Musím říct, že po několika zážitcích s něčím podobným už mě evropská auta a zejména ta, kde se ještě ve dvacátém první století kvedlá klackem a jezdí na kapalinu, co se leje do traktorů, rychle přestávají bavit. Tady stačí plyn na podlahu a banzaj!, motor, který o sobě jinak nedává vůbec vědět, zazpívá a auto letí kupředu, jen ten rychlostní limit kdyby nebyl tak směšně nízký a těch aut, kdyby všude nebylo tolik. No alespoň jsme se bavili měřením zrychlení z nuly na 100, něco málo přes 5 vteřin, to vůbec není špatný. Ale jinak spíš klidná jízda s větrem ve vlasech a kocháním se tou nádhernou přírodou.
Jedna z vyhlášených řidičských atrakcí je Road to Hana, klikatá cesta celkem asi 40 mil, která začíná na letiští v OGG, pokračuje podél východního pobřeží a končí v malé vesničce na jihovýchodě ostrova. Jenže, právě proto, že je tahle cesta v každým průvodci, se to tam hemží turisty a jejich pomalu jedoucími auty (zase jste se kochal, pane doktore?). Pár nádherných scenérií tam sice je, ale kvůli přecpanosti to zpravidla zabere celý den a podle mého skromného názoru to nestojí zato, zvlášť, když jsou na ostrově mnohem opuštěnější a přinejmenším stejně krásná místa.
Road to Hana
Jedním z nich je třeba cesta podél severního pobřeží ostrova s regulérním deštným pralesem a nádhernými scenériemi. Nebo cesta na horu Haleakala, podél níž se vystřídá několik vegetačních pásů, od téměř pralesní bujné vegetace v nížině, přes téměř alpské louky přecházející v kosodřevinu uprostřed až po holé pláně pod vrcholem. Jedním slovem nádhera. A rozhled je přes celé Maui až na Big Island vedle.
Deštný prales - severní Maui
Haleakala, dole vpravo letiště OGG
Haleakala
Výlety a koupáním utekl pobyt na Maui jako voda a nezbývá, než opět sbalit, naposledy nakopnout Mustanga a vydat se do OGG na přelet do Kony na Big Island. Při balení se upět uplatnilo staré cestovatelské pravidlo: jak postupuje výlet, stává se kufr mnohem obtížněji sbalitelným a těžším. To je problém zejména od té doby, co platí to přiblblé pravidlo, že kufr nesmí mít víc než 23 kg - nikdo mi nevymluví, že bylo zavedeno schválně, aby mohli kasírovat víc poplatků, protože zatímco k překročení dřívějšího limitu 32 kg musel člověk mít už pořádný loďák nebo do normálního kufru narvat cihly, nový limit není žádný problém překročit i se zcela standardním zavazadlem. A taky že jo, na volné C/I pozici jsme si jej převážili, a mělo 4 kg nad. No tohle nám asi nevezmou, naštěstí na příruční bagáž se v USA moc nekouká a tak jsme ten příručák narvali k prasknutí. Pak jsme zjistili, že agentovi zrovna u našeho letu nefungovala váha, takže jsem si mohli to přebalování ušetřit, no nic...
OGG-KOA, HA280, B717
28.1.2012
reg. N486HA
LF 40%
Hawaiian Airlines mám rád. Na jejich personálu je vidět, že si správně po havajsku s ničím nedělají hlavu. Navíc létají s B717, což je typ, do kterého se člověk moc často nedostane. Takže jsem se na let těšil. Trval pouze něco přes půl hodiny, protože z Maui je to na Big Island co by kamenem dohodil. Takže jsme skoro ani nestačili vypít zdarma rozdávaný čerstvý havajský džus a už jsme šli na přistání. Letiště v KOA je oproti OGG mnohem menší a nemá vůbec nástupní mosty. Vypadá spíš jako pár propojených chýší někde v pralese. Veškeré odbavení i gaty jsou v podstatě pod širým nebem. Díky tomu to ale trvalo po přistání jen pár minut, než jsme třímali v ruce kufr a vydali se opět do autopůjčovny.
Výstup z letadla
Hula letiště v KOA, ano, toto je gate
Big Island
Big Island je největší a nejdivočejší z havajských ostrovů. Volba vozu tomu tedy musí odpovídat. Slovo padlo na Jeep Wrangler, opět kousek, ke kterému se v Evropě těžko dostává. Verze, kterou jsme obdrželi, byla opravdu oldskůl, auto nemělo ani centrální zamykání, takže se dveře zamykaly postupně, jako u Škody 120. Fun factor ovšem nepřekonatelný, a to i v terénu, kam jsme ho taky párkrát vzali, pamětliví rady pána, který nám auto v půjčovně předváděl, že vozidla tohoto typu je třeba zásadně vracet řádně zablácená.
Po naskládání bagáže do Jeepu jsme se vydali směrem k našemu hotelu Courtyard v Koně. Hotel byl rekonstruován po tsunami v březnu 2011, takže ještě voněl novotou. Rozmazlení prostorem v condu na Maui nám sice pokoj přišel zpočátku malý, ale zvykli jsme si. Výborná byla i hotelová pláž, která nám sice přišla trošku malá, ale jak jsme zjistili, šlo o jednu z mála pláží, kde se dalo v zimních měsících na Big Islandu koupat, neboť na většině pláží jsou v tuto dobu příliš vysoké vlny. Navíc hned kousek do vody byl korálový útes, ideální pro šnorchlování.
Courtyard v Koně
Hotelová pláž
Další výborná pláž byla na konci lávového pole přímo za letištěm v Koně. Jede se k ní dvě míle z hlavní silnice nezpevněnou cestou po lávových polích, kde jsme náš 4x4 Jeep velmi ocenili. Na této pláži jsem si vyzkoušel planespotting. Musím ale říct, že to není vůbec tak jednoduché jak jsem si myslel. Vždycky než jsem vyndal a nastavil foťák letadlo mrcha frnk frnk pryč.
Pláž u letiště KOA
Trapný pokus o planespotting
Na cestu skrz lávové pole se Jeep hodí
Vzdálenosti na Big Islandu jsou mnohem větší než na ostatních havajských ostrovech. Tomu odpovídá i menší intenzita dopravy, takže si přesuny člověk může užívat jako na road tripu. Ostrov jsme projeli v podstatě celý a pořád se je na co dívat. Západní pobřeží je závětrné a pokryté lávovými poli z různých erupcí sopky Mt. Hulahai, čili trošku připomíná povrch Měsíce. Směrem na sever ale začínají hory, které jsou zajímavé tím, že na úpatí jsou holá lávová pole, pak přijde zelený pás stepi v oblasti, kde prší o něco více a nahoře je hustý les.
Takhle to vypadá odshora.
Takhle odspoda.
Duha ve stepním pásu.
Lávová pole
Východní pobřeží je návětrné, dostává mnohem více srážek, což znamená podstatně bujnější vegetaci, na některých místech až s charakterem deštného pralesa. Za návštěvu oproti tomu zřejmě nestojí hlavní město ostrova Hilo. Jihozápadně od Hila je Volcanoes National Park, kde lze z relativní blízkosti pozorovat činnou sopku Kilauea. Za doby naší návštěvy byla sice relativně v klidu, přesto má pohled do jejího kráteru zejména po setmění téměř magickou povahu.
Prales na návětrné straně
Kilauea ve dne
Kilauea v noci – brána do pekla
Dovolená utekla jako nic a bylo tu opět balení, rozloučení se s Jeepem a nástup k celkem 25 hodinové cestě domů.
KOA – LAX, DL1298, B757-200
3.2.2012
LF 95%
Staré cestovatelské pravidlo opět zafungovalo a kufr měl tentokrát opět 3 kg přes váhu. Slečna na checkinu za to nejdřív chtěla 75 USD, tak mě napadlo hrát blbýho a opakoval jsem pořád dokola jako autista "piece concept" "international flight" a "free baggage", nakonec ale zabralo to, že za námi byla docela dlouhá fronta, v níž se objevila i (značně již nespokojená a od pohledu nepříjemná) paní, co letěla ve First Class a tak nás slečna na check-inu nakonec odmávla aniž bychom za nadváhu zaplatili. Super, i když kdybychom to tam zablokovali přebalováním zavazadla a ta čarodějnice za námi by ze vzteku vylítla komínem, asi bych se taky nezlobil. Na security nám sebrali zapomenutou vodu v příručáku a kelímek mazacího sýru co nám zbyl na cestu - definice tekutiny je zdá se v USA již opravdu dost gumová. Zajímalo by mě, zda až jednou terorista uškrtí v letadle někoho rukávem svetru, budeme létat nazí. I když to by s sebou aspoň mohlo přinést některé netušené benefity, ovšem na druhou stranu, když si vzpomenu na tu paní z letu JFK - SFO... brr, radši ať všichni zůstanou navěky oblečení.
Let byl docela nervózní, turbulence začaly po půlhodině letu a trvaly v podstatě až do LAX, takže jsem oka příliš nezamhouřil, servis DL opět téměr neexistentní, letadlo opravdu oldskůl, žádný PTV, jen stařické CRT overheady. Sumasumárum, byl jsem celkem rád, když nás vyplivlo v LAX.
Letadlo zaparkované v LAX po příletu z KOA
LAX-JFK, DL 30, B 757-200
4.2.2012
LF 75%
V LAX jsme se mírně občerstvili muffinem a kávou a byl čas nastupoval do letadla směr JFK. Interiér této 757 byl o poznání novější, s PTV, program ovšem jen za poplatek, s výjimkou hudby. Tak jsem si aspoň poslechl pár nových alb, jinak jsem většinu letu prospal a najednou tu bylo JFK. Servis DL standardní, tedy v Y téměř žádný ( „pretzels, cookies, or peanuts?“ )
757 zaparkovaná v JFK po příletu z LAX.
Před odletem do Prahy nás ještě čekal 4 hodinový pobyt v JFK, díky němuž jsme mohli do detailu poznat terminál DL na JFK. No, spíš by se možná hodilo označení psí plácek, protože tenhle přecpaný a vybydlený terminál už skutečně dnešní době dávno přestal vyhovovat. V roce 2014 má přijít terminál nový, chtělo by se říct, už včera bylo pozdě.
Psí plácek
Ale aspoň jsou tu k vidění zajímavá letadla, zde Jumbo Air China, jen to livery vz. 1975 už by mohli občerstvit.
Dva germánští válečníci bok po boku – 767 OS a 346 LH
JFK-PRG, DL 210, B767-300
4.2.2012
Reg. N1602
LF 70%
Po 757 na předchozích dvou letech mi nyní tato 13 let stará 763 připadala jako luxusní kočár. S manželkou jsme se svalili do sedaček a téměř okamžite po startu jsme usnuli, abychom se semtam probudili tu na jídlo, popřípadě na panáčka, kterým jsme mohli občerstvit pouze zkraje letu, neboť nás v Praze čekala cesta domů autem. Doufal jsem, že "pretzels, cookies or peanuts?" na tomto letu už neuslyším, to jsem se ovšem těžce pletl. Ještě než rozdali jídlo to projeli jednou s pitím a těmito laskominami, asi aby přítomní Američané nepřišli o to, na co jsou zvyklí. Košer strava byla na tomto letu o dost horší než na letu z PRG - rabinát v New Yorku se může před tím v Antverpách zahrabat.
Někde nad Long Islandem
Kde to začalo, tam to i skončilo N1602 zaparkovaná v PRG po příletu z JFK
Mám-li shrnout - začínám být dost alergický na 757 DL, jsou to opravdu dobytčáky. Příjemně naopak překvapila 737 AS, a to zejména na letu přes Pacifik. 763 DL je celkem přijatelná pro cestování přes Atlantik, protože tam přeci jenom pořád drží jakýstakýs servis a konfigurace kabiny není až tak sociální, jako je tomu na vnitrostátních letech v USA. Havajské ostrovy lze k návštěve jen doporučit, štěstí bude mít asi zejména ten, komu se podaří sehnat za rozumnou cenu letenku přes Asii. Otázku „pretzels, cookies or peanuts?“ doufám už nějaký pátek neuslyším.
