LAN, SCL-IPC, B767
Po opětovném odbavení zavazadel je čas na snídani. Mají tu vynikající pekárnu, která stojí za návštěvu, všechno voní po skořici a je čerstvě upečené. Hala letiště je moderní a téměř celá prosklená, tak procházíme kolem jednotlivých gatů a sledujeme ostatní letadla. JiFe mi s radostí malého dítěte ukazuje letadlo, kterým přiletěl do SCL. Hmmm, super kousek, říkám (v duchu si myslím něco ve smyslu…no jo, další letadlo
). Z čeho jsem trochu v šoku, je nakládání Toyoty Land Cruiser do našeho letadla. Nechávám batohy svému osudu a běžím to fotit. Ano, i já jsem podlehla, tohle jsem ještě neviděla. Je mi trochu líto chlapíků, kteří se snaží auto do letadla vlastními silami natlačit a přitom přemýšlím, kolik asi může doprava tohoto nadměrného zavazadla letadlem stát. Vzpomínám na to, jak jsem vloni, když jsem se rozhodla vánoce oslavit v teple, jen za golfový bag na Tenerife platila asi 100 EUR za jednu cestu. Tohle bude mnohonásobně víc. Těším se na let B767, zase pořádné letadlo. Odlet je plánován na 9:25 hod a let trvá necelých 6 hodin, téměř 4 tisíce kilometrů. Pořád nevěřím tomu, že zrovna já budu na Velikonočním ostrově. Mockrát jsem o tom snila, snad už od svých pubertálních let, ale vážně jsem nečekala, že takovou cestu vůbec kdy uskutečním. Je to pro mě něco skoro až neskutečného.
Seřazeni do řad čekáme na nástup do letadla a jdeme mezi prvními, protože díky kouzlu „možnosti zajistit si seating“ sedíme vzadu. Po nástupu do letadla jsem jak malé dítě, které má radost, že dostalo novou hračku a zkoumám IFE. Přeruší mě kapitán letadla a poté start letadla zcela dle plánu a už se rozjíždíme. Paráda, já mám ta velká letadla prostě ráda. Stoupáme a sledujeme (někteří z nás i fotí, bohužel sedím opět u okna a jsem válcována) zasněžené vrcholky hor nad Santiagem. Úchvatný pohled, uznávám.
Podává se snídaně. Potřebuji něco slaného, sladké snídaně moc nemusím. Již z předchozí řady slyším, jak se stevard omlouvá, že už není na výběr a jistě proto, aby mě naštval, říká, že byla vaječná omeleta, ale nyní už je jen sandwich…ano, opět ta hnusná odporná bílá hmota…proklínám JiFeho, který udělal seating v zadní části letadla. JiFemu je to jedno, jednu omeletu už měl při předchozím letu, tak by stejně zvolil sandwich.
Zrakem se odlepujeme od pevniny a na obrazovce už jen sledujeme letadélko obklopené ničím, široko daleko nic. Je to prý nejodlehlejší obydlené místo od pevniny na světě. Je to znát. Koukám, že Papeete je z IPC jistě blíž, než vzdálenost SCL-IPC. Ten svět je fakt malý, pomyslím si. Začínám zkoumat IFE a hlásím, že LAN je super, úžasný a nejlepší. Takový výběr filmů a hudby jsem ještě neviděla. Opravdu jsem se nenudila a tak jsem LANu odpustila i tu příšernou snídani.
Dřív, než jsem čekala, dorážíme k Velikonočnímu ostrovu. Klepu na JiFeho, ať rychle fotí, je vidět kráter Orongo a chvíli i část přistávací dráhy. Velmi rychle přelétáme ostrov a letíme se otočit, abychom přistávali proti větru. To jsem také před touto cestou netušila, proč to tak je
JiFe mi vysvětluje, proč pilot zrychluje a já se neskutečně těším, ať už jsme tam. V tomto případě je letištní „hala“ až téměř na konci dráhy, tak má pilot dostatek času na zpomalení letadla a příjezd k ní. Letiště Mataveri je velmi malé a panuje tu téměř rodinná atmosféra, jsem nadšená!
Po výstupu z letadla přijíždí všechen možný servis a doplňuje, uklízí a dějí se všechny potřebné procedury, letadlo se tu příliš nezdržuje a odlétá zpět na pevninu. To už však moc nevnímám a užívám si atmosféry tady, na letišti. Všechny ženy dostávají květy do vlasů, moc hezké. Jde o vnitrostátní let, tak odbavení probíhá velmi rychle a my již vyhlížíme člověka, který by nás měl vyzvednout. Dostáváme květinový věnec kolem krku a já jsem v sedmém nebi, tohle jsem vždycky chtěla zažít. Vyrážíme…
LAN, IPC-SCL, B767
Na Velikonoční ostrov přilétáme v úterý a jsme tu zhruba do pátečního poledne. Na st a čt máme půjčené auto a projíždíme ostrov. Víme, že na IPC přilétá letadlo jednou denně, tak si říkáme, že zde počkáme a přistávající letadlo si vyfotíme. Hurá, ve stejný čas jako v předchozí den skutečně přilétá a my fotíme a fotíme. Bohužel jsem prcek a tak mi nějak překáží vysoký plot.
Letadlo přistává a místní zaměstnanec si v klidu sekačkou kolem seká trávník, musím se smát
Říkáme si, že druhý den vyrazíme prozkoumat, odkud by bylo nejlepší přistávající letadlo vyfotit. Samozřejmě řešíme všechny varianty…co když bude vítr foukat z jiné strany než včera? Všechno naplánováno, vymyšlen případný přejezd na jiné místo, kdyby se vítr otočil a letadlo přistávalo z druhé strany. Jenže…nevím, jestli pouze tento, nebo všechny čtvrtky, letadlo nepřiletělo. Připadali jsme si trochu k smíchu, když si představím celou tu anabázi
Zajímalo by mě, zda někdo z místních alespoň tuší, co je to vysokorychlostní internet. Připojení fakt bída, ale proto tu nejsme. Druhý den našeho pobytu přichází tak neskutečná bouřka, že nějaký internet fakt neřeším...vypadává elektřina na celém ostrově a dodávka proudu je obnovena až další den před polednem. Neřeší to nikdo, prostě pohoda…stejně s tím nic nenaděláte, tak proč se stresovat.
Někdy tak před pěti šesti lety jsem četla článek právě o Velikonočním ostrově a pamatuji si informaci, že jestli si někdo chce užít ostrov autentický tak, jak je, ať sem vyrazí co nejdříve, že se zde neskutečným způsobem rozmáhá turismus. Turistů tu bylo poměrně málo, na převážné většině míst jsme byli téměř sami, ale je pravda, že tu byla spousta rozestavěných hotelů a turistů zde bude dle mého názoru čím dál víc. V tuto chvíli sem létá pouze LAN a jen určité množství letů, což je také odpověď na otázku, proč je takový problém sehnat letenky na poslední chvíli. Otázka je, jak to bude v budoucnu.
Ostrov byl překrásný, přidávám se do obrovského zástupu těch, kteří nad jeho historií pouze kroutí hlavou. Oproti ostatním místům v Jižní Americe všichni věděli, kde je Czech Republic. Nebylo nutné španělsky říkat Republica Czeca nebo dokonce Czechoslovakia…Pavel Pavel, který zde rozhýbal sochy, nám udělal patřičnou reklamu.
K večeru se jdeme projít a v místním kulturním centru sledujeme, jak tanečníci učí turisty tančit místní tanec. Trochu zalituji, že jsme nevyužili možnosti zažít „místní kulturní večer“, protože tanec je neuvěřitelně sexy.
Ještě dvě věci, které mi naznačily, že bych tuto cestu měla absolvovat… Pavel Pavel objevil v roce, ve kterém jsem se narodila, způsob, jak sochy rozpohybovat. Zapotřebí bylo „pouze“ 16 lidí. Thor Heyerdal, který se též snažil pohybu soch přijít na kloub, k tomu potřeboval stovky lidí. Další věc byla ta, že jsem se v minulém roce účastnila teambuildingu, kde se mi stal pracovní úraz právě při týmové hře, kdy jsme se snažili stěhovat právě sochy moai. Bylo mi to prostě souzeno
V tu chvíli jsem ale o cestě ještě vůbec netušila.
Přichází čas odletu z tohoto překrásného a kouzelného místa. Říkám si, že už se vlastně jedná jen o návrat domů. Čeká nás sice ještě Santiago de Chile a Buenos Aires, ale tyto destinace už pro mě nejsou tolik zajímavé, jako třeba Rio de Janeiro, Iguacu, Machu Pichu nebo právě opouštěný Velikonoční ostrov.
Říkáme si, jak by bylo fajn, kdyby vítr foukal na opačnou stranu než fouká, viděli bychom ještě jednou ostrov z výšky. Bohužel směr letadla při odletu vypovídá o opaku, letíme rovnou nad moře, tudíž nevidíme nic. Odlet na čas, vše v naprostém pořádku. Vhledem k našemu nachlazení způsobeným z přechodů z překlimatizovaných prostor do vedra se strašně těším, až přistaneme v Santiagu a já se zavrtám do postele v hotelu. Ostrov nám mizí za zády, já si pustím muziku a okamžitě usínám. Vzbudí mě až JiFe, když nám přinesou jídlo. Na tomto letu jsem měla asi nejlepší jídlo za celou naší cestu. Těstoviny ála čína byly fakt dobré. Nachlazení léčíme panákem whiskey a já opět usínám. Druhé jídlo už se tak úplně nepovedlo – nemastné neslané hovězí maso se zeleninou a rýží. Neřeším to, už jen chci být v té posteli.
LAN, SCL-EZE, B767
Santiago do Chile je jistě krásné město…když jsou vidět ty hory kolem. My neviděli téměř nic. Jestli to byla mlha, smog nebo kombinace obojího, nevím, ale z mé strany to bylo oproti obrázkům, které jsem si našla na internetu, zklamání.
Když jsem se ještě v ČR rozhodla, že na tuto cestu pojedu, začala jsem řešit trable s pasem. V roce 2009 jsem si nechala udělat nový, biometrický pas. Jenže v té době jsem byla hnědovláska a nyní jsem blondýna. Rozhodnutí o koupi letenek bylo spíše o hodinách než dnech. Nebyl čas na to, abych řešila pas nový a tak jsem se jala obvolávat ministerstva, aby mi řekli, zda je tato změna problém či nikoliv. Na ministerstvu zahraničí mi řekli, že absolutně netuší, ať zavolám na vnitro. Volám vnitro a tam mi tvrdí, že je to tak 50 na 50. Proboha, co to je? Snad někdo o tom rozhodnout musí. Ve finále dostávám informaci, že si mám zajít tam, kde mi pas vydali, že až poté, co mě uvidí, tak posoudí, jak moc je změna zásadní. Poté, co mě paní na úřadě přesvědčí, že jsem si i tak podobná a že to nebude problém, se přestávám stresovat. Letů mě čekalo přeci jen celkem dost. Ha, je to tu. Jdu se proclít a úředník kouká na mě, na pas a pak to samé ještě několikrát. Ve finále z něj vypadne: „What is original?“ A střídavě ukazuje na mě a na fotku v pase. Španělsky umím asi jako on anglicky a i když ani jedna barva vlasů není moje vlastní, raději ukazuji prstem na svou aktuální barvu a jemu to naštěstí stačí. Jsem ráda, že jsem to řešila pouze tady a bez problémů.
Jedná se o poslední let s LANem a JiFe mě ujišťuje, že bude na co koukat. Nepřijímám nabídku a nechám ho tudíž sedět u okénka. Ještě, že JiFe, oproti mě, nevyužívá ve svém foťáku hledáčku a kouká při focení na displej. Alespoň trochu tedy vidím, co se za okénkem odehrává. Andy jsou opravdu obrovské, jejich vrcholky zasněžené a většina cestujících se skutečně kochá pohledem ven. Prozíravě byla zamluvena místa na levé straně, bylo toho vidět víc. Musím uznat, že v těchto věcech se JiFe vážně vyzná. Jinak, co jsem ještě nezmínila, letadlo plné, odlet na čas. Hurá, k jídlu dostáváme croissant se šunkou a sýrem, což si užívám, konečně ne ta děsná bílá hmota, kterou jsem zmiňovala již dříve. Do Buenos Aires přilétáme před šestou hodinou odpoledne a jakoby naschvál zastavujeme vedle Jumba Lufthansy, které má plánovaný odlet v 18,10 hod. Jedná se o tentýž let, který nás čeká asi za tři dny zpět směr Evropa.
Lufthansa EZE-FRA, B747-430
Buenos Aires bylo naplánováno z jediného důvodu. Jak píše ve svém reportu z Jižní Ameriky Cocik – půlkilový a středně propečený. Ne tedy ovšem pro mě, to bych nezvládla. Byla jsem ráda, že jsem do sebe natlačila dvěstěgramový středně propečený. Na rezervaci restaurace La Cabrera, která nám byla doporučena jak v hotelu, tak i zde na fóru, jsme čekali dva dny. A opravdu to stálo za to. Rezervaci jsme ale málem nestihli. Byli jsme upozorněni, že ji drží maximálně 15 minut po rezervovaném čase. Naneštěstí ten večer neskutečně lilo, taxíky tím pádem byly maximálně vytížené a my měli nejdřív co dělat, abychom si nějakého chytli a pak rezervovaný čas vůbec stihli, ulice byly totálně zacpané. Dorazili jsme asi dvě minuty před vypršením oněch 15ti minut. Stálo to za to.
Vzhledem k tomu, že nás čekal nejdelší let, který vůbec Lufthansa operuje, tuším něco pod 11 500 km, JiFe zajistil opravdu LUXUSNÍ místo k bydlení a načerpání sil na ten dlouhý let. Hotel Casa Calma byl úžasná volba. Přímo na pokoji máme jacuzzi a vlastní saunu, to jsem ještě nezažila.
Dovolím si jeden zážitek. V Buenos Aires koluje obrovské množství falešných bankovek. Již na letišti při výměně peněz jsme na to byli upozorněni a dostali letáček s informacemi, jak si dávat pozor. Bankovky jsou na první pohled k nerozeznání, mají všechno, co mají mít. Pouze papír, na který jsou bankovky natištěny, je jemnější než pravá bankovka. Místní absolutně neřeší znehodnocení bankovek a pro jistotu, aby věděli, že jejich bankovky jsou pravé, si je klidně orazítkují. Vybaveni těmito informacemi jsme se vydali do víru města a najednou zjišťujeme, že jsme se stali obětí a tím pádem majiteli falešné bankovky. V tu chvíli jsme si řekli, že takto tedy ne a vymýšleli, jak se bankovky zbavit. Ve finále jsem ji udali místnímu člověku
Když tak o tom přemýšlím, jsme kriminální živlové, ale tohle jsme si vážně nechtěli, jenom proto, že jsme turisti, nechat líbit. Chich, povedlo se
A je to tady. Z hotelové recepce nám volají taxi na letiště Ezeiza. V hotelu je velmi ochotný personál. Recepční nám vysvětluje, že taxikář, který pro nás přijede, neumí anglicky, tudíž, kdyby byl jakýkoliv problém, ať mu dáme pokyn a on nás spojí s anglicky mluvící operátorkou taxi služby a budeme se moci domluvit s ní. Opravdu velmi příjemné služby, hotel doporučuji. Nicméně vše bylo v pořádku a služby operátorky jsme nepotřebovali.
Po necelé hodině jízdy jsme na letišti. Nejprve měníme naše letní oblečení za džíny a svetr a jdeme se odbavit. Nejprve si po upozornění ještě z Čech, že Lufthansa již odbavuje pouze přes samoobslužné kiosky, tiskneme palubenky. Pak ještě jednou, protože jsme se nedomluvili a měli špatně seating na navazující let FRA-PRG. Vystojíme frontu, zbavíme se kufrů a vyrážíme do bezcelního prostoru. Jsem nemocná, unavená, nevrlá, hladová a je mi strašné vedro, tato kombinace není dobrá… Na bezpečnostní kontrolu stojíme frontu podle mě nekonečných 45 minut, obsluhován je pouze jeden rám. Je mi fakt zle, vedro a v místnosti je absolutně vydýchaný vzduch. Do toho zde brečí malé děti a mě celá situace přivádí k šílenství. Začínám být hodně nepříjemná a ani trochu mě tato situace nebaví. Když se dostaneme na řadu, jsem KO a nechce se mi sundávat pásek z kalhot. Procházím rámem a samozřejmě pípám. Personálu naznačuji, že je to pásek, že se vrátím a sundám ho, ale oni mě přesto nutí, abych šla k nim a prohledávají mě. Mlčím, ale cítím, jak se mi u pusy začíná tvořit pěna, chci odsud pryč! A hned! Další překvapení nastává, když zjistím, že je zde pouze jedna restaurace a v jídelním lístku jsou pouze sandwiche, které už nemohu ani cítit. Snažím se uklidnit a objednávám si jak jinak než sandwich a pivo.
A je tu nástup do letadla. Máme místa téměř na konci, zase na dvojce, kde se letadlo zužuje, žádné mačkání se s někým, což oceňuji. Dále oceňuji, že v mém okolí není nikdo, kdo neustále popotahuje, jako tomu bylo cestou do Ria. Jak jsem již psala dříve, plánovaný odlet je v 18:10 hod a přílet do FRA je druhý den v 11:20 hod. Zajímavá perspektiva, že? Takto to vypadá strašně, naštěstí je v tom již zahrnut časový posun. Letadlo je až na dvě místa vedle nás uprostřed plné a fakt velké. Jen matně si vzpomínám, když jsem letěla před pár lety Jumbem s Air France do Karibiku, že míst bylo v letadle víc, než tady. Nechápu, jak se jim povedlo již tak malý prostor ještě zmenšit a narvat tam více sedaček. Od země se odpoutáváme s malým zpožděním a míříme směr Evropa. Venku není díky stmívání dle mého názoru co fotit, tak se o dění za oknem moc nezajímám. Po chvíli přichází zpestření v podobě poměrně silných turbulencí a následných propadů letadla. Venku se fakt musí dít věci, když to s tímto obr letadlem takto hází. Sem tam jsou slyšet překvapené ohlasy cestujících, ale situace se po pár minutách uklidní.
O IFE se nijak zvlášť nezajímám, nabídka je tragická, zlatý LAN. Přesně tak, jako při prvním letu. Přiznám se, že už ani nevím, co jsem měla k večeři, ale asi nic extra, když to ve mně nezanechalo žádnou vzpomínku. Jedná se o noční let a proto jsme se rozhodli si vzít prášky na spaní. Asi po půl hodině zabírají a usínám.
S okénkem otevřeným asi z jedné třetiny, aby měl JiFe světlo na focení snídaně, baštíme divně vypadající i stejně chutnající vaječnou omeletu. Pilot hlásí, že po pravé straně můžeme vidět známé alpské lyžařské středisko a já si uvědomuji, že brzy budeme konečně přistávat. Nejobávanější let uběhl poměrně rychle, ale přes den bych tu samou cestu letět nechtěla.
Lufthansa, FRA-PRG, B737-530
Pilot hlásí, že místní čas je 11 hodin. Na mobilu tedy nastavuji domácí čas a ukazuje mi 12 hodin. Kolik tedy vlastně je? Později zjišťujeme, že je skutečně 11 hodin a vydáváme se na přestup. Máme čas necelé dvě hodiny, které strašně rychle ubíhají a najednou už sedím v promrzlém autobuse, poslouchám po dlouhé době češtinu od někoho jiného, než od JiFeho a chci už být doma.
Letadlo je menší, než bylo původně plánováno. Ještě v EZE, když jsme si dělali seating, jsme měli být asi tři řady od konce a teď sedíme na tom samém čísle, ale řada je to poslední. I tak není letadlo plné. Všechno jde k mé radosti velmi rychle a už jsme ve vzduchu. Chvíli se dívám na Frankfurt za oknem, nicméně musím říct, že už mě za ten počet letů vykukování z okénka nebaví. Není-li tam nic zvláštního, což při tomto letu opravdu nepředpokládám, nijak zvlášť se koukání ven nevěnuji.
Později dostáváme občerstvení v podobě zatavené plastové krabičky, ve které je tradiční německý bramborový salát, studený párek, okurka a slané tyčinky. Nemám na to chuť, dávám si jen vodu a jídlo později nerozbalené vracím. Let trval asi 50 minut a posádka sbírá zbytky jídla už při klesání. Jsem ráda, že to ubíhá tak rychle. JiFe fotí Křivoklát, Kladno a najednou dosedáme na letišti v Praze. Ač se mi do té zimy ani trochu nechtělo, jsem ráda, že jsem doma.
Když si čtu JiFeho report, zjišťuji, že jsme podle délky rovníku a délce rovnající se našim letům, téměř obletěli zeměkouli…páni, to koukám. Technické informace a zhodnocení nechám na něm, já mohu přidat pouze mé pocity z celé cesty.
Tato cesta byla nejdelší, jakou jsem kdy absolvovala. Hodně lidí mě před jejím začátkem zrazovalo, že letů je moc, navštívených míst je moc a že si ani jedno z toho neužiji. Přiznávám, že první dny a lety jsem byla neskutečně unavená, ale tělo si zvykne. Časový posun v tomto případě nebyl tak strašný – od mínus 4 hodin po mínus 6 hodin. Místa, která jsme viděli, jsou natolik zajímavá, že ještě dlouho budu vstřebávat jejich atmosféru. Většina navštívených míst pro mě byla natolik specifických a zásadních, že by možná bylo lepší vidět je zvlášť a nechat si je určitý čas „zažít“. Při cestování mám raději vzít na záda batoh, ztratit se z dohledu turistů a užívat si atmosféry dané země společně s místními a jejich specifiky. Tady to bylo jiné, každopádně neříkám, že špatné, každé má svoje.
NAVZDORY VŠEMU A VŠEM, AŤ KAŽDÝ ŘÍKÁ, CO CHCE, JÁ SI TU CESTU UŽILA A STRAŠNĚ MOC!!!
Za celou cestu jsme neřešili žádný zásadní problém, vše šlo jako po másle. Překvapila mě jazyková vybavenost místních. Někdy rukama nohama, ale vždy jsme se domluvili
Mám spoustu známých, kteří říkají, že bez znalosti Španělštiny by se sem nikdy nevydali. Znovu říkám, je to v pohodě.
Nemám moc ráda děkovačky na závěr, ale musím. Nejsem si teď úplně jistá první místem, obojí je zásadní, ale přeci:
- Juráškovi, který celou cestu perfektně zorganizoval a naplánoval. Musím říct, že jsem na žádné ze svých cest neměla tak pohodového společníka. I když neustále zdržuje focením letadel, terminálů a drtí mi nohy při focení z letadla
- českému zastoupení LANu a Jindrovi z Asiany, bez kterých bych strávila leden v Praze
- a ve finále návštěvníkům tohoto diskusního fóra, díky jejichž podpoře jsem svůj první report s radostí dopsala
Jestli jste dočetli až sem, tak vážně díky!
Report sice není až tak moc o letadlech, jako o zážitcích s nimi spojených, ale do příště se budu snažit z leteckých údajů pochopit víc, než vím teď
Záměrně jsem sem nedávala letecké fotky, byly by stejné s Jirkovými. Budete-li mít zájem, koukněte se na album, kde je ve snad rozumné míře obsažena celá naše cesta....jak jinak, než z mého pohledu.
http://coola.rajce.idnes.cz/
...flyingblue to tehdy navrhoval 
