Vzdělávání probíhá, dle mého názoru, dvojím způsobem. Jednak konstruktivně – postupem „od jednoduššího ke složitějšímu,“ anebo dekonstruktivně, tedy přesně opačně.Ego certe, domine, laboro hicet laboro in me ipso:
factus sum mihi terra difficultatis et sudoris nimii. (1)
Konstruktivní postup je vhodný pro situaci, kdy žáčkovi chybí životní zkušenost a zároveň nemá nic načteno. Dekonstrukce je řešení, pokud potřebujete již jednou viděné rozklíčovat. Když nebudete umět číst, možná vás začne zajímat, proč si lidi kupují každé ráno noviny. Anebo reálněji: pokud potřebujete nastudovat zákon o DPH, nebudete se kvůli tomu hlásit na školu.
Co činí dekonstrukci méně nudnou, než konstruktivní sezení v lavici, nebo snad i zajímavou, jsou momenty překvapení, které s sebou nahlížení pod pokličky obvykle přináší. Při studiu zákona o DPH se dozvíte kromě DPH taky něco o sbírce zákonů, zjistíte, že existuje něco jako správní řád a tak podobně. Svět je hned barevnější a ukazuje nějaké svoje další souvislosti. Čím méně souvislostí známe, tím jsme hloupější.
Ale – jaké souvislosti je dobré znát, abychom teda byli chytřejší – vždyť těch znalostí, informací, věd je na světě tolik?
Oblíbil jsem si výrok Ivana Chvatíka, který na otázku, k čemu je zkoumání takových věcí vůbec dobré (na vysvětlenou - v ČR na to existuje samostatný výzkumný ústav - CTS (2)), odpovídá zhruba toto: Abychom se v našem běžném životě - ve světě přeplněném souvislostmi – necítili blbě. A přesně o tom se, myslím, teď dost často mluví a píše. (3)
Obhájit si takové myšlenky, a vůbec právo se takovými otázkami zabývat, ale zdaleka tak jednoduché není. Rozhodně ne v konfrontaci s „běžným životem“, který v mém případě reprezentuje zejm. hospodská společnost – tam jsou kontraverze na denním pořádku – anebo i vy, čtenáři tohoto článku, které už trochu nudím (ale nebojte, opravdu je to naposled). V širším měřítku je to samozřejmě „veřejnost“, před kterou je třeba se obhajovat, protože i vy jste se pravděpodobně chytli za hlavu, když jsem vám v předchozím odstavci řekl o existenci výzkumného ústavu (ano, s placenými zaměstnanci z vašich daní:o)
Níže tedy předkládám svou hospodskou přednášku, ke které jsem byl okolnostmi tak trochu přistrčen. Jelikož dále neplánuji zásadnější příspěvky do fóra, je tento text zároveň jakýsi prodejcův epilog.
***
Abychom mohli najít to, co je důležitější než ostatní, tedy co stojí za prozkoumání každému a v první řadě, musíme si napřed nahlas uvědomit vertikální strukturu běžného světa kolem nás.
Podobně jako zvířata a rostliny se v taxonomii třídí podle společných znaků do jednotlivých řádů, rodů a druhů, kategorizuje se na základě podobnosti a odlišnosti i všechno ostatní: definitio fit per genus proximum et differentiam specificam. I když umím jenom mizerně anglicky, z toho vyčtu, že definice se určuje nejbližším rodem a určitými odlišnostmi. A tohle třídění používáme bez přemýšlení, tisíckrát za den, když říkáme, že něco je nějaké: bříza je strom, houska je jídlo, barva je červená.
Některé podobnosti jsou společné mnoha věcem, ty jsou obecné a figurují na vrcholu pomyslné pyramidy, zatímco ty nejvzácnější podobnosti se hodí třeba jen pro jeden jediný druh. Tím je ale zároveň řečeno, že je chybou rozhodovat se, zda-li je pro nás důležitější nauka o stromech někde nalevo v pyramidě, nebo gastronomie někde napravo. Nás dokonce nemusí ani zajímat, jak přesně ta pyramida vypadá. Stačí, pokud si dokážeme říci, co je obecné, tedy společné úplně, úplně všemu. To je to důležitější, než všechno ostatní.
Společné všem věcem – včetně naší břízy, housky a barvy je to, že jsou, cizím slovem že existují. A s existencí věcí se setkáváme a potýkáme všichni, ať už se živíme dendrologií, gastronomií nebo oftalmologií. Tak by možná stálo za to o tom něco vědět, ostatně, ono toho není zas tolik.
Ve „společenském týdeníku“ Reflex nedávno vyšel celostránkový článek o metakognici. Kdo ví, co to je a koho to zajímá? Přesto se tohoto a podobného prodává týden co týden cca 70 tisíc výtisků. Proto mi ani na samotném položení otázky po existenci, nebo na tom, že někdo takové věci píše anebo čte, nepřipadá nic zvláštního. (4)
(a) Jakou formu má existence?
(b) Jak takové existování vůbec „funguje“?
(c) K čemu je mi to dobré vědět?
Jak rychle a snadno najít rozumné odpovědi na tak nerozumné otázky se pokusím předvést na dekonstrukci Démokritova skeptického argumentu δόξις έπιρυσμίη (doxis epirhusmíe).
To vše se dá zvládnout - vysvětlit, pochopit a otázky zodpovědět – během 10ti minut – a jako učební pomůcka k tomu stačí prázdná sklenice od piva, dva kousky papíru a píšící tužka. Pokud si teď se mnou chcete malou hru „na intelektuály“ zahrát, obstarejte si zmíněné rekvizity. Ovšem ještě než hrát začneme, musíme si upřesnit, o který význam slova „je“ nám v této hře vlastně půjde.
Že to „je“ říkáme o věcech hmotných i nehmotných. Např. takové dějiny nikdy nikdo nezměřil, nezvážil a přesto říkáme, že dějiny jsou nějaké.
Rozdíl je dobře patrný na výrocích „prodejce je cvok“ a „prodejce je člověk“.
Když řeknu o prodejci, že je cvok, není to jeho exaktně definovatelná vlastnost, ale konstatování dějinného procesu, který se s prodejcem udál v minulosti. Proto pro něj platí i v přítomnosti a nese v sobě předpoklad jeho budoucnosti. „Prodejce je cvok“ nevyjadřuje nic hmotného – enti non additur aliqua natura (5). Abychom mohli použít nám už známé definitio fit per genus proximum musíme říct, že např. „prodejce je člověk.“
Slovo „jest“ tedy používáme ve dvou sférách – ve sféře existencielní, pro kterou je typická strnulá a neměnná existence (barva je červená) a ve sféře existenciální, ve které se existuje skrze nějakou dějinnost (prodejce je cvok). Zatímco červená je kategorie pro definitio barvy, cvokovství se univerzálně definovat nedá – je pouhým existenciálem, ke kterému non additur aliqua natura nelze přiřadit žádné hmatatelné jsoucno. (6)
Jelikož jsem navrhnul jako rekvizitu pivní sklenici, budeme se pohybovat ve sféře existencielní. Půjde o tu základní, neoduševnělou „jsoucnost“ věcí, které nás obklopují. Přesně k tomuto druhu existence se totiž ono δόξις έπιρυσμίη vztahuje. A za chvíli se ukáže, že tato znalost není vůbec tak bezvýznamná – na předmětech kolem nás totiž lpíme více, než by bylo zdrávo.
(a)
Odpověď na otázku, jaké formy má existence je velmi jednoduchá. Nyní přijdou ke slovu připravené rekvizity a pozorovací talent. Je to tak jednoduché, až vás možná bude mrzet, proč vás to nenapadlo hned:
Na první kus papíru zkusíme zapsat výčet vlastnostní, které činí sklenici, jako bychom chtěli slovně popsat sklenici někomu, kdo jí nikdy neviděl. Asi takto: sklenice má vždy dno - dna se dotýká stěna sklenice - stěna sklenice je vyšší než nula .. atd.
Na druhý kousek papíru v náčrtu a bez detailů sklenici nakreslíme.
Oba kousky papíru položte vedle sklenice.
To je vše - úkol splněn a dále není nad čím přemýšlet - na stole máme sklenici ve všech možných formách její existence:
* sklenici in natura v její hmotné podobě, tedy φύσις sklenice (fýsis).
* dále souhrn vlastností, které činí sklenici, tedy λόγος sklenice (logos).
* a nakonec jakýsi odraz sklenice v zrcadle, resp. Myšlenku, pod kterou si sklenici v duchu představím – tedy εἴδωλον sklenice (eidolon).
Tím jsme vyčerpali všechny možnosti, jak sklenici – nebo jakoukoliv jinou věc - zpodobnit. Jiné formy existence než φύσις, λόγος a εἴδωλον, domnívám se, neznáme. (7)
(b)
K poznání, jak existence „funguje“ nemusíme pracně přicházet od začátku. Odpověď na druhou otázku nám dal už Démokritos, který objevil, že existence funguje coby δόξις έπιρυσμίη. Pokud stále máme na stole sklenici a papírky symbolizující tři formy existence, můžeme si s nimi konečně začít pohrávat:
V první řadě bych se chtěl zeptat, zda-li má některá z uvedených forem existence přednost? Je některá z nich důležitější než ostatní, resp. je některá „první“, od které se odvíjí ty ostatní?
Přijde na to, jak pro koho: sklenice v sobě totiž zahrnuje všechny tři formy existence – tedy má sama o sobě nějakou logiku (logos), fyzickou formu (fýsis) i potenciál se někam obtisknout (eidolon) - a je jí úplně jedno, že si s ní tady hrajeme. Sklenice, ani papírky žádný takový problém, který tu řešíme, nemají. K tomu, aby se z fyzické sklenice vydělily logos a eidolon jako samostatné formy je zapotřebí člověka, který sklenici nakreslí a její logos zapíše.
Podobně mě fyzický materiál „zradí“ i pokud se zeptám jakou má sklenice barvu? Eh.. žádnou .. jenom „přebírá“ barvu stolu na kterém stojí příp. světla, které na ní dopadá. A je ta sklenice průhledná? A když do ní strčím kus papíru – je průhledná pořád nebo už ne? To je opět ukázka jenom a jenom našich problémů. A někdy dost trapných problémů, protože právě tyto „primitivní“ dětské otázky nás dokáží spolehlivě přivést do rozpaků. (8)
Tyto zrady, kterými nás materiál častuje, naznačují, že sklenice nutně vypadá jinak ve skutečnosti – sama o sobě - ἑτεῆ (étei), tedy když na ní žádné světlo nesvítí a nikdo se nedívá - a jinak se zdá - δόξις (dóxis) vypadat, když jí člověk začne vnímat svými smysly. My samozřejmě zkoumáme tu druhou možnost - jak věci vnímáme my.
Přitom ale nemůžeme tvrdit, že všechno, co „víme o světě“ je zavádějící a nepravdivé zdání s odůvodněním, že člověk nic jiného než klamající a klamané smysly nemá k dispozici. To by přece nemohla existovat civilizace a my tu máme penicilín a nadzvukové létání, což je oboje pro lidské smysly zcela „out of range“.
Pro potřeby civilizace tu totiž máme kromě smyslů ještě rozum a znalost. Když se zeptáme rozumu, co ví o sklenici, dozvíme se odpověď dvojího druhu:
Rozum ví jednak to, co mu o sklenici řekly smysly a co je na sklenici vidět – tedy že „má nějakou barvu“ a „je průhledná“ - to je oblast našeho sprostého, „temného“ vědění, cizím slovem σκοτἰη γνῶσις (skotíe gnósis),
.. ale potom také ví to, co se smysly zjistit nedá. A sice že sklenice je vyrobená z písku, že se bude v horku tavit a že na ní žije spousta breberek. To je smysly nezískatelná znalost; to prostě musíme vědět – a to je „urozené“, vědecké vědění, tedy cizím slovem γνησἰη γνῶσις (gnesié gnósis).
Znovu: zatímco σκοτἰη γνῶσις mi o muchomůrce zelené řekne že je hezká a zelená, γνησἰη γνῶσις mi řekne, že je jedovatá - což na té houbě nikde napsáno není.
Příklad s muchomůrkou by se dal samozřejmě vyložit i tak, že:
.. máme smyslové poznání, které přináší nejprve primitivní vědění plné klamu. To rozum v průběhu (dlouhého) času přetaví v urozené vědecké vědění, empiricky ověřené. Věci nám neukazují svou pravou tvář, ale díky tomu, že máme mikroskopy a vysoké školství, jsme schopni odhalit pravdu, pravou podstatu věcí/materie a tato nauka o atomech se spolu s přírodními zákony – νόμοι (nómoi) stávají pevným bodem, o který se můžeme vždy a definitivně opřít ..
.. na tento model myšlení - v dnešní době velmi populární - měl Démokritos jasný názor už 400 let před Kristem: „κατάβλημα“ - a čte se to skutečně tak, jak to slovo vypadá: „katastrofa“. (9) Na obhajobu svojí skepse k tomuto modelu přinesl Démokritos skeptický argument:
δηλοῖ μὲν δὴ καὶ οὗτος ὁ λόγος, ὅτι ἐτεῆι οὐδὲν ἴσμεν περὶ οὐδενός, ἀλλ᾿ ἐπιρυσμίη ἑκάστοισιν ἡ δόξις. (10)
O tom, jak věci vypadají ve skutečnosti – samy o sobě nevíme nic. Co si o věcech myslíme, že víme, je jenom „rouška našeho zdání, přehozená přes tvary“ (11) těch věcí.
A co tím konkrétně „básník myslel“? Řekli jsme si na začátku výrok „bříza je strom“. Taxonomie (od slova zákony - uνόμοι – nómoi) třídí do tříd, řádů, čeledí a druhů kromě počtu kopyt také podle barev. To je ale – jak už víme – velmi křehké a nespolehlivé měřítko. Pokud bychom nebyli obdařeni barevným viděním, museli bychom zvolit pro taxonomii jiné kritérum a pro plameňáka růžového by se v průběhu času vymyslel úplně jiný určující znak a název. Zatímco pro pavouky je typických 8 nohou, u mnohonožek jich je prostě pro naše smysly na počítání moc – takže jsme si podle toho „férově“ přizpůsobili pravidla: samostatná kategorie budou ty zvířata, u kterých se nám špatně počítají nohy. A tomu se, prosím pěkně, říká „exaktní věda“..
Δόξις έπιρυσμίη se ale prosazuje i v daleko „exaktnější“ vědě, před kterou má kdekdo respekt - ve fyzice. Na fyzikální půdě to s δόξις έπιρυσμίη dotáhl nejdál Albert Einstein se svými teoriemi relativity. Přitom nerelativizoval rychlost, nebo gravitaci samotnou, ale přírodní zákony, které si člověk vytvořil v průběhu času tak, aby vyhovovaly „jeho vnínámí“ reality. Einstein ukázal – a to je ve fyzice obrovský intelektuální výkon - že na stejné věci se lze dívat jinýma očima, vytvořit si jiné „zákony“, jiný výklad, který bude fungovat stejně spolehlivě a přitom bude více respektovat skutečnou, nezkreslenou realitu - ἑτεῆ existence.
Např. notoricky známý je výklad: „pokud stojí dva vlaky vedle sebe a jeden se začne rozjíždět, v prvním okamžiku nevíte, jestli se pohybuje váš vlak nebo ten druhý.“ Rychlost je tedy výplod našich smyslů, které za nějaký čas rozum přetavil do „urozených“ fyzikálních zákonů – jenže tyto zákony jsou inspirovány právě těmi chybujícími smysly – a vznikly proto, aby smyslům „vyhověly“.
A to je dobrý argument proč „věda“ nemůže být tím jediným pevným bodem ve vesmíru, o který se lze definitivně opřít. Věda nemůže být ta jediná instance, ze které lze všechno správně a pravdivě vysvětlit. Prostě proto, že každá vědecká disciplína používá zákony, které jsou „cinknuté“ a vyhovují zrovna nám a nikoliv podstatě věcí samých. A Einsteinů je málo..
Na tomto místě je znovu nutné varovat před dezinterpretací. Poté, co Einstein publikoval svoje teorie, vzedmula se na veřejnosti a v médiích vlna „relativismu“, pramenící z nepochopení pointy Einsteinova sdělení. A to se může snadno stát i tomuto článku. Einstein v reakci na různá kuriozní zpochybnění každodenní reality - ke kterému byly zneužívány jeho teorie - řekl: „Relativita neznamená relativismus.“ (12) Vzorcem v = t/s lze i po Einsteinově smrti spočítat průměrnou rychlost vlaku a díky tomu sestavit pro běžný život užitečný jízdní řád.
Ale jak je to tedy s tou existencí? Asi tak, jak říká Démokritos: věci existují samy o sobě a my se můžeme jenom domnívat, jak tato jejich ἑτεῆ existence vlastně vypadá. Ovšem jak se na existenci budeme dívat my, jaké budou naše zákony - uνόμοι, to je čistě naše věc, náš problém.
(c)
Zbývá zodpovědět otázku, na co je to dobré – znát takové kraviny. Jako odpověď nám postačí vysvětlení, v čem spočívá ta „κατάβλημα“, o které píše Démokritos.
Ke katastrofě nutně dojde (a už k ní také došlo), pokud se role obrátí. Pokud člověk místo toho, aby manipuloval se svým δόξις – zdáním o existenci věcí, nechá se tímto δόξις manipulovat. (13)
Argument o δόξις έπιρυσμίη, tak, jak jsme si ho výše na mnoha příkladech vysvětlili jasně říká, že ve své době řecký atomismus - a v dnešní době libovolný materialismus: plave na vodě (14), resp. je postaven na písku. (15)
Pokud se tedy nadále budeme chovat, jako že věříme (ve 2500 let vyvrácenou) pravdu o vedoucí úloze matérie v našem světě, ocitneme se v krajně trapné, až nelidské situaci.. když vezmeme v úvahu, že se už v temném a nábožensky fanatickém středověku vědělo, že:
His preaclaris dotibus excelluit prima himinis conditio, ut ratio, intellegentia, prudentia, iudicium, non modo ad terrenae vitae gubernationen suppeterent, sed quibus transcenderet usque ad Deum et aeternam felicitatem. (16)
Prvotní stav člověka se zaskvěl těmito překrásnými dary jako je rozum, porozumění, rozvaha a soudnost, které mu mají stačit nejen ke správě života pozemského, ale i k tomu, aby jej s jejich pomocí mohl překračovat až k Bohu a věčné blaženosti.
Čili jsme tu od toho, abychom hmotným věcem kralovali a rozhodovali o nich. A ne že věci po celý náš život budou kralovat nám, prostřednictvím našich zdání, a my vlastnoručně vytvořeným věcem a zdáním otročit.
***
(1) Augustinus, A., Conffesiones, X, 16
(2) Havel, Ivan M., http://www.cts.cuni.cz/
(3) Havel, Václav, http://www.forum2000.cz/cz/projekty/kon ... -zahajeni/
(4) Seznam.cz – slovo „metakognice“ 152 výsledků hledání; slovo „je“ 53 273 164 výsledků
(5) Akvinský, T., Questiones disputatae de veritate, Leon. 22.1.5:106-114: „Sed enti non possunt addi aliqua quasi extranea per modum quo differentia additur generi vel accidens subiecto, quia quaelibet natura est essentialiter ens, unde probat etiam philosphus in III Metaphysicae quod ens non potest esse genus; sed secundum hoc aliqua dicuntur addere super ens in quantum exprimunt modum ipsius entis qui nomine entis non exprimitur.“
(6) Heidegger, M., Sein und Zeit, Niemayer, 1967, s. 44
(7) Platón, Sophista
(8) Heidegger, M., Sein und Zeit, Niemayer, 1967, s. 43: „Das ontisch Nächste und Bekannte ist das ontologisch Fernste, Unerkannte und in seiner ontologischen Bedeutung ständig Übersehene.“
(9) Démokritos, B 125, srv. Galénos, De medic. empir. fr. 1259, 8 Schöne: „ὃς γὰρ οὐδ᾿ ἄρξασθαι δύναται τῆς ἐναργείας χωρίς, πῶς ἂν οὗτος πιστὸς εἴη, παρ᾿ ἧς ἔλαβε τὰς ἀρχάς, κατὰ ταύτης θρασυνόμενος; τοῦτο καὶ. Δημόκριτος εἰδώς, ὁπότε τὰ φαινόμενα διέβαλε, ᾿νόμωι χροιή, νόμωι γλυκύ, νόμωι πικρόν᾿, εἰπών, ᾿ἐτεῆι δ᾿ ἄτομα καὶ κενόν᾿, ἐποίησε τὰς αἰσθήσεις λεγούσας πρὸς τὴν διάνοιαν οὕτως· ᾿τάλαινα φρήν, παρ᾿ ἡμέων λαβοῦσα τὰς πίστεις ἡμέας καταβάλλεις; πτῶμά τοι τὸ κατάβλημα᾿.”
(10) Démokritos, B 7, srv. Sexos Empeirikos, Adversus mathematicos VIIA, 137
(11) Patočka, J., Sebrané spisy III., Oikoymenh, 2002, s. 761
(12) Holton, G., Elkana, Y., Albert Einstein: Historical and cultural perspectives, Princeton University Press, 1982, s. 107
(13) tamt.: "I believe that the present fashion of applying the axioms of physical sicence to human life is not only a mistake but has something reprehensible to it."
(14) Hérakleitos, B 12, Kahn L, CXIII B
(15) Barnes, J., Empedocles to Democritus, Routledge, 1979 , s. 261
(16) Kalvín, J., Institutio, I, 15, § 8
.
Pro tento typ textů je typické následující hodnocení čtenářem: "Četlo se mi to dobře. Bylo to nepřehledné, ale vyznal jsem se v tom. Docela se mi to líbilo. Nevím, proč by to někoho mělo zajímat, mě tedy ne."