Příprava na cestu do staré vlasti začala měsíce před vlastním odletem - hledáním letenky, jak jinak. Co bude lepší, koupit s předstihem, anebo čekat na poslední chvíli, kdy se aerolinky snaží doplnit kapacitu, dostat ‘bums on seats‘. Ceny se ovšem každou chvíli mění, ale alespoň se ujasní, které webové stránky dávají hodnotné informace, tedy nejen cenu, ale i časový rozvrh, volná místa a jiné. Jen moc nekoukat na věrnostní programy. Při malé frekvenci letů a postupné devalvaci programů z nich moc nekyne.
Koupě dlouho dopředu stejně nebyla možná, dokud jsem neměl potvrzenou dovolenou. Navíc bylo nutné celou cestu sladit s rozdělaným projektem doma. Když se situace ujasnila, dával dobrý výsledek - rozumí se cenu - let s Korean Air, přece jen trochu posílený tím, že jsme se na poslední cestě přihlásili do jejich programu Skypass. Dokáže Čech ze zdejší cestovní kanceláře, doporučovaný všemi známými, zařídit letenku za cenu z internetu? ‘Jistě‘, povídá, ‘a který den chcete letět? Aha, tak na ten den už jsou ty levné letenky pryč...‘ Stálo to tedy o pár stovek víc, ale pomohl zařídit nocleh v transitu, 30-kg zavazadlo, opravit kartu Skypassu a hlavně dobré místo v letadle - pěkných pár emailů jsme si vyměnili. Nakonec jsem nelitoval, jen to příště s tou vlasteneckou solidaritou nesmím přehánět.
SYD ICN KE122 B747-400
Bagáž zabalená, mám všechno – papíry na hlavu, papíry na auto, éé na letadlo? Vstávat před pátou hodinou a nějakých 45 km na letiště. Snad nebude na dálnici zácpa. Nebyla, syn mě dovezl včas a v pořádku. Bez problémů proběhlo i odbavení. Agentka u přepážky potvrdila mé předem zajištěné místo – hurá. S razítkem do pasu není žádný problém, jen u bezpečnostní prohlídky všechno na pás a ano, laptop z tašky ven. S kalhotama přidržovanýma rukou, rozpažit, roznožit... Teď ještě koupit něco na čtení, snad magazin o letadlech? A z duty free obchodu něco australského, ano oříšky makadamia, ty se neztratí.
Ještě je čas podívat se, co je právě na ploše. Samé velké kusy, mimo místních s klokanem na zádi, hlavně asijské a pár amerických. Žádné aerolinky z kontinentální Evropy už do Australie nelétají. Ne, ne - BA se nepočítá, ti nesídlí na kontinentu. Ani Air Austral, která se zdá být francouzská, ale má sídlo na ostrově Reunion v Indickém oceánu.
Ta se hned tak neokouká
QANTAS (bez U)
Neukazovali někde na You tube tuhle 747-ku se špičkou trupu ošlehanou od krup?
Jeden dlouhán..
A další
Konečně nástup do letadla - po letech je to zas jednou 747-ka. Fronta se spořádaně posunuje k poslední transakci, otrhání palubních vstupenek, ale nač spěchat, místo mám jak jsem si přál. Letušky se zdvořilým úsměvem a úklonou vítají na palubě, chytnu ještě noviny a přes obchodní třídu postupuji až do dozadu, kde se trup zužuje a kde mám místo na dvojáku u okna. Sice si přisedl asijský chlapík, ale jen na pár minut. Jak zjistil, že jsou volné sedačky uprostřed, usadil se tam a později i zalehl.
Startovali jsme ještě za šera – z dráhy 34L – prakticky na sever, směrem přes město. City, opera i ’ten most‘ jako na dlani, všechno ještě v ranním oparu. Po pár minutách jsme se ale stočili k západu, ne však natolik, abych viděl ostrůvek věžáků, kde jsem ještě včera zařezával, ani čtvť, kde bydlíme. Lobování z volebních obvodů drahých čtvrtí v ose dráhy totiž uspělo v tom, že odletový koridor se odklání tímto směrem, přes méně zámožné oblasti. Prodali to pod heslem ’rovnoměrného sdílení hluku‘.
Pojíždění před startem
Sydney City v ranním oparu
Jedna z 800 městských čtvrtí
A další
Přeletěli jsme řeku, která obtéká Sydneyskou planinu, přelétli jsme lesnatou oblast, hory, co se táhnou podél celého kontinentu. Za nimi je zemědělská oblast, která se k mému překvapení táhla hodně daleko, když podle knížek tvoří 80% kontinentu poušť.
Brzy po startu se podávala snídaně, v přiměřeném čase oběd – ovšemže lepší než ranní toast doma anebo polední sendvič v práci. Mezitím listování v magazinech, přehazování programů na obrazovce přede mnou, plány na pobyt v Čechách a celkové uvolnění po třech letech bez pořádné dovolené. Snad proto uběhlo těch bezmála 11 hodin letu docela rychle.
Asijská varianta
Klesání před ICN - sídliště a golfová hřiště
Přistáli jsme odpoledne místního času, a hurá na hotel. Žádná starost o kufr, ten zůstal v péči aerolinií. Stačilo sledovat proud evropsky vyhlížejících pasažérů bez zavazadel, abych došel k přepážce, kde se organizovalo ubytování. Snad proto, že jsem cestoval sám, nedostal jsem se do Hyatt Regency na dohled od letiště jako za naší poslední výpravy, ale do skromnějšího hotelu ve městě Incheon, dobrou půlhodinu cesty autobusem od letiště. Dálnice vede zhruba podle břehu moře a není vidět nic zvlášť zajímavého až na známky toho, že se pracuje na rozšiřování pevniny, vysoušení moře.
Incheon vypadá jako průmyslové město, snad jako Ostrava za starých časů, navíc ale s námořním přístavem. Hotel spíš praktický než luxusní, ale co víc je potřeba na přespání. K tomu večeře i snídaně ’sněz co můžeš‘, všechno v ceně letenky. Trochu mě zdržel problém s komunikací – když jsem se nakonec napojil přes jakési volné WiFi, měl jsem ve schránce za jeden den víc ’mejlů‘ než jindy za týden. Na některé jsem stačil i odpovědět – se světáckým: ‘odepisuji z hotelu v Seoulu....‘ Ještě procvakat programy v televizi a spát. Druhý den dopoledne zbylo ještě dost času projít se po okolí, ale před desátou hodinou byl všude ještě klid. Prošel jsem čínskou čtvrtí na kopec, který jsem si ráno vyhlédl z hotelu. Za tu hodinu a něco co jsem byl venku, bylo vidět snad pět památníků Korejské války - právě v Inčonu se vylodili Američané, tehdy pod praporem OSN, a způsobili obrat ve válce.
Tak ještě zabalit a do haly čekat na odvoz na letiště. Po cestě autobusem jsem ještě stačil probrat výhody a nevýhody koedukovaného školství se sousedkou, učitelkou z Nového Zélandu. Z autobusu rychle na odbavení a hledat restauraci, do které mám mám poukázku na oběd. Ale ouha, po pár dotazech zjišťuji, že ta restaurace byla na ’venkovní‘ straně, tedy před odbavením. Takže si můžu vybrat jak restauraci, tak jídlo sám, jenom musím řádně zaplatit a poukázka putuje do obálky se suvenýry.
ICN PRG KE935 B474-400
Linka tak vytížená, že na červenec a srpen nasadily aerolinie mimořádně B747 – a oprávněně, letadlo je plné. Já měl na dvousedačce spolucestujícího, Korejce středního věku. Cestu prožil naprosto klidně a až ke konci letu se dal do řeči s někým o pár sedadel před námi, který podle všeho letěl s ním. Snažil jsem se tedy i já, abych zbytečně nešramotil. Jídlo přišlo načas jak avizováno v magazinu aerolinií v kapse sedadla přede mnou. Kapsa dosti přeplněná - katalog bezcelního zboží alespoň dvakrát silnější než ’inflight mag‘. Z filmů mě nezaujal žádný, snad jen dokumentární film o výrobě A380. Při cvakání na obrazovce jsem si všiml, že přelétáme jezero Bajkal.
Západní břeh Bajkalu a Angara
Vzpomněl jsem na naše legionáře, kteří se tudy před téměř 100 lety probíjeli po cestě domů. Trasa vedla dál severozápadně nad Angarou, která z jezera vytéká. Nahuštění měst (Irkutsk, Angarsk, atd.) podle řeky nahlodalo mou představu o pustinách Sibiře. Navíc i z té výšky bylo patrné velké množství továren. Takže další předsudek padá - to nemůžou být jen palírny vodky. V hloubání nad tím, v cvakání na ovladači obrazovky a listování v magazinech uběhl zbytek cesty. Mezitím jídlo – na výběr mezi korejským a západním, což jsem se snažil střídat.
A znovu asijské
V Praze jsme přistáli k večeru, ideální čas po 10-hodinové cestě a překročení snad šesti časových pásem. Kombinace stmívání a únavy po cestě pomáhá usnout a rychleji se tak přizpůsobit změněnému času.
PRG-ICN KE936 B777-200
Dovolená končí, zbývá poslední etapa, cesta domů. Jak do Ruzyně? Snad raději autem, ono těch 21 kg bagáže je až dost, k tomu kabinové zavazadlo. I to se pronese – na ’příručák‘ s kolečky, natož na kolečkový batoh jsem ještě mentálně nedorostl. K odbavení jsem se tak dostal dříve než doporučené dvě hodiny před odletem a žádná fronta – že bych byl první? Kdepak, povídá paní za přepážkou, spíš poslední. Už prý prošlo víc jak 190 cestujících. Tak honem odbavit a hurá na terasu, podívat se na provoz na letišti. Je docela slušný - letadla od aerolinií tradičních i nízkonákladových. Konečně po víc jak hodině přistává moje éro – tentokrát Boeing 777. K mému překvapení nemá na ocase znak Korejských aerolinií, červenobílý ‘tenisák‘, ale mašli Skyteamu.
B777-200 s mašlí
Přišel čas rozloučit se s bráchou, který mě na letiště dovezl a měl mě poslední čtyři týdny na krku a šup do útrob letiště na pasové a bezpečnostní odbavení a nástup do letadla.
Zdá se, že za těch 95 minut průletu v Praze personál stihl připravit éro na další 10ti hodinovou cestu, tedy natankovat, doplnit kuchyni, uklidit kabinu po 300 pasažérech i vyčerpat ‘odpadní vody‘. Odlet byl podle plánu, ale kdo by sledoval minuty, když ho čeká takový čas v letadle. I pár Evropanů mezi spolucestujícími bylo, snad taky ‘zrádní emigranti‘ vracející se z návštěvy rodné hroudy? Převažovali ale Asiaté - mohl jsem jen hádat, co je do Prahy přivedlo. Vedle mě si sedli korejští mladíci, součást asi patnáctičlenné skupiny, všichni stejně oblečení. Hádal jsem na sportovní družstvo, ale jak se ukázalo před koncem letu – nikdo z nás nezačal hovor dříve z obavy před ‘žvanivým sousedem‘ – byli to studenti vracející se ze zájezdu do Německa a ČR, poznávat evropskou kulturu.
Dostal jsem sedadlo u okna, tak jak jsem si přál už při koupi letenky, navíc na turistickou třídu sedadlo pohodlné - při mém ‘průměrném vzrůstu‘ jsem měl pořád před koleny dobrých 15cm místa. Navíc přede sebou obrazovku s nabídkou filmů, her a informací, třeba o trase a podrobnostech letu.
Asi hodinu po odletu se podávala večeře. Dal jsem si korejský evergreen, jídlo, které se nabízí snad na každém letu Korejských aerolinií – bibimbap. Jako každého Evropana se mě letuška ptala, jestli vím, jak se to jí. Ale ovšem, odpověděl jsem – není to poprvé, ale přesto jsem pokukoval po svých sousedech, jak si počínají oni. Do misky s mletým masem a zeleninou se vyklopí z plastikové vaničky vařená rýže a přidá se pálivá pasta z tuby a olej z plastikového ‘polštářku‘. Řádně se to promíchá a s chutí do toho. Málo platné, české rizoto, které má podobné složení, mi chutná o moc víc. Navíc to mí sousedi prokládali polévkou z další misky, což byl vývar, ve kterém byly místo zeleniny mořšké řasy. A ovšem salát, podle všeho ředkev v kyselém nálevu. Na závěr sklenička vína a pokročilá noční hodina k tomu, dobrá předehra ke spánku.
Vzbudily mě až letušky, když rozsvícením světel vyhlásily budíček. Hodinky ukazovaly 03:00 - ještě pražského času. Spal jsem tedy celých 6 hodin? To by byl dobrý úvod k přechodu na australský čas, o 8 hodin napřed oproti Praze. Na snídani byla na výběr omeleta anebo rýžová kaše. Tentokrát jsem konzervativně vybral omeletu, kterou jinak kvůli nadýmání odmítám, zvlášť je-li to na záčátku letu... Kromě obložené omelety a obligátního ovocného salátu byl na tácku se snídaní i ovocný jogurt z Valašska, milá připomínka staré vlasti. Jako zákusek sladká bábovička, mufína v dnešní čestině.
A co po snídani, kdepak asi jsme? Země z výšky 10km připomíná v té chvíli pískoviště. Trochu cvakání na ovladači obrazovky, aha poušť Gobi. Postupně se ale krajina mění z pouštní na zemědělskou a z té na průmyslovou, hustě obydlenou, jak let pokračuje přes Čínu. Kus letu přes moře a začaly se objevovat korejské ostrovy. Tedy jihokorejské, protože mapa na obrazovce ukazuje že trasa letu Severní Koreu obchází. Na jednom z nich, z části umělém, nakonec přistáváme. Ostrov navezli a letiště vybudovali před mistrovstvím světě ve fotbale v roce 2002, které se hrálo v Koreji a Japonsku.
Po přistání jsem se nikam nehnal, čekalo mě nějakých 8 hodin čekání do odletu poslední etapy. Jak jsem si vyhlédl už při cestě do Čech, usadil jsem se v jedné z nástupních čekáren, kde bylo volno.
Už i KE...
Poslal jsem pár SMS-ek, abych o sobě dal vědět a začal ťukat na laptopu podrobnější zprávu. V nejlepším ale začala blikat kontrolka nabíjení, tak rychle zprávu zakončit a odeslat. Než jsem to ale stihl, baterie došla úplně, všechny kontrolky zhasly a celé mé úsilí bylo fuč. No nic, alespoň mi trochu uběhl čas. Rozčilovat se nestálo zato, stěžovat si nebylo komu. Tak snad něco sníst? Obešel jsem letiště, abych našel něco vhodného, tedy natolik levného, aby mi stačilo těch 15,000 wonů, tak 250 korun, které jsem měl od posledně. A že to bylo tůra, to obcházení. I bez dvou odboček vycházejících z hlavní chodby měří ta chodba snad kilometr. Dal jsem si nakonec mé oblíbené nudle a zbylo i na pivo.
A znovu na obchůzku, v letadle se nasedím dost a dost. Samozřejmě že většina obchodů v nástupní a tranzitní zóně jsou bezcelní obchody – ohnivá voda, parfumerie, korejské suvenýry, kufry, značkové oblečení. Všechno věci bez kterých se obejdu. Kdopak si asi vůbec před nástupem do letadla, tedy po odbavení zavazadel koupí kufr? Všude je ale plno, i když někde je víc prodavačů než zákazníků. Občas mě mine skupina korejských letušek chvátajících k letadlu, všechny jako obrázek. Při srovnání s všudypřítomnými uklizečkami, které šůrují non stop, si člověk klade otázku, jaká asi kriteria platí pro výběr letušek, zřejmě ne zcela politicky korektní - na rozdíl od Ameriky, jejichž letušky jsou i 60-ti leté a ‚unavené‘.
Jak strávit transit v ICN (příště)
ICN SYD KE121 B747-400
Konečně čas k nástupu do letadla. Znovu letadlo plně obsazené a znovu mé oblíbené sedadlo u okna na dvojáku. Až budu chtít (anebo muset), budu tedy překračovat jen jednoho pasažéra místo dvou - většina sedadel u okna jsou trojáky. A soused přichází, vlastně sousedka. Hezká, mladá, a z toho jak se usazuje se zdá, že je zcestovalá. Ta nevypadá na ‘užvaněného souseda‘. Netrvá ale dlouho a když otevřu české noviny, dáme se do řeči. Je to Slovenka, která letí do Australie na kurs angličtiny. Dopadlo to tak, že tím ukecaným jsem se stal nakonec já, jak rozdávám ‘rady do života‘. Čas tak ubíhá o trochu rychleji, ale hlavního cíle, tedy pořádného spánku, se mi ani po třech sklenkách vína po večeři dosáhnout nepodařilo. Po několika proklímaných půlhodinách jsem zkusil film. Co třeba Tygr a drak, ať vidím, za co dostal Oscara. Hmm... film mě ani neuspal, ani nenadchl, ale alespoň se tam nevraždilo propisovačkou, jako ve dvou filmech, co jsem viděl na cestě do Evropy.
Nad ránem, tedy podle australského času, přišla ještě snídaně. Jako poslední asijský zážitek si dávám rýžovou kaši, má sousedka se na to dívá s nepochopením a vybírá si omeletu. Ta kaše, konží se jí říká, mi připomíná, co nás učili na vojně, tedy že největší armády na světě, USA, SSSR a čínská, jedí na snídani obilniny. Tolik teorie. V praxi ale tato kaše ale nevypadá, že by po ní někdo mohl cvičit, natož bojovat. Rýže je prakticky rozvařená, tekuté konzistence, bez chuti a zápachu. Letuška něco pravila o chybějící příchuti, tak jsem to prokládal jogurtem, abych měl zážitek alespoň trochu autentický a přitom to udržel v žaludku.
Kaše kondží - jak vypadá, byť je foto roztřesené, tak i chutná
Plánovaný přílet byl brzo ráno, kdy je na Sydneyském letiště největší provoz. Protože letiště je jen 7 km od středu města, je v noci kvůli hluku uzavřené a tak ráno vzniká nával. Ani mě nepřekvapilo, když najednou vycházející slunce osvětlilo opačnou stranu letadla, čili jsme jednu chvíli mířili zpět na sever. Podle mapy na obrazovce jsme udělali vyčkávací okruh, aby se letadlo zařadilo do fronty na přistání. Kupodivu jsme přistávali od západu - na dráhu 07, která se pár let vůbec nepoužívala. Neviděli jsme tak ani Operu, ani Botanickou zátoku, kde přistál kapitán Cook, když objevoval Australii, jen tisíce rodinných domků, ze kterých se město až na pár obchodních a průmyslových ostrůvků skládá.
Tentokrát jsem ale z letadla pospíchal, ale málo platné, na 300 lidí mělo stejný nápad a navíc seděli přede mnou, tedy blíž k východu. Ke kolotoči, kde se odebírají zavazadla jsem se dostal v pravý čas, moje batožina se objevila za pár minut. Horší to bylo ve frontách na pasovou a hlavně pak na kombinovanou celní a karanténní prohlídku. Z obavy před zavlečením nepřátelské fauny a flory, jako králíci a kapři, jsou předpisy velmi přísné - už podle otázek ve vstupním formuláři. Ty mají příchozí cizince varovat a místním, kteří se vracejí domů připomenout, že s celníky nejsou žádné žerty, jak to znají z pravidelného TV programu Border Security. Prohlídka samotná toho sice nemůže v tom návalu moc objevit – jednak se soustředí na zaškrtnuté položky na formuláři: „Vezete nějaké potraviny? Semena? Jaká! Byl jste před odletem na farmě? Kde a kdy!“ Jednak hledají inspektoři rentgenovým zrakem na tváři cestujícíh známky nervozity a posílají ty podezřelé rozbalit zavazadla.
Ten vyčkávací okruh před přistáním zavinil asi 20-minutové zpoždění, k tomu skoro hodina odbavení, tedy nebylo divu, že vnučka Jiřinka, která pro mě s mámou přijela byla pěkně otrávená a ani se ke mě nechtěla hlásit. Z kytky, kterou mě přinesly, zbyla polovina, naštěstí ta horní. Tak rychle do auta a domů. Ještě se ale po cestě nasnídat. Holky to ráno nestihly a já se těšil na něco pořádného po té rýžové kaši. Lívance v McDonaldu mi tentokrát připadaly přímo božské.
Zbylo mi po té cestě slabých 48 hodin na to, abych se přizpůsobil změněnému času, než půjdu do práce. Prvních pár dní jsem usínal ve dne a bděl v noci, ale jak práce, tak starosti všedního dne mě nakonec dostaly do pravidelného rytmu. I jízda s autem, kde je všechno naopak, mi za pár dní přestala dělat problémy, jen občas jsem hmátnul pravou rukou po řadící páce a chytl kličku stahování okna. Stěrače místo blinkrů jsem spustil myslím jen jednou.
I když tedy celý let nebyl tak ideální, jak jsem si představoval, pořád s trochou nostalgie koukám na letadla nad hlavou. Ten čas ve vzduchu nebo v tranzitu, kdy se nic nemusí, je v tom uspěchaném světě něco zvláštního. Anebo je to proto, že pro fanoušky létání a cestování vůbec není tak důležitý cíl, jako cesta sama? Ale i to mé fandovství mě pomalu přechází. Možná i proto, že tak jak aerolinie šetří na jídle a pití, tak šetří i na kyslíku, kterým se musí vylepšovat atmosféra v letadle? Že snad ovzduší v letadle nemá už dnes přebytek kyslíku a nepůsobí tak euforicky? A že šetří, to je vidět na ceně letenek. Za ta leta, co konáme pouťi do Čech, jsou ceny letenek na stejné úrovni, zatímco vzhledem k inflaci by mohly být víc jak dvojnásobné. Tak rychle na internet, za kolik se asi prodávají letenky na příští rok...
