Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne Azory? Azorská tlaková výše? Ostrovy patřící Portugalsku? Leteckým nadšencům letiště Lajes, na kterém přistála při slavném bezmotorovém letu A330 Transat? A to je asi tak vše předpokládám.
Tak jen pár dalších informací. Azorské ostrovy tvoří 9 obydlených ostrovů, které jsou rozptýleny do tří oblastí. Jsou to podle velikosti Sao Miguel s hlavním městem Pontou Delgadou, Pico, Terceira (na ní se nachází již zmíněný Lajes), Sao Jorge, Faial, Flores, Santa Maria, Graciosa a Corvo. Ostrovy jsou sopečného původu a na každém z nich se dají nalézt přírodní úkazy, které tento původ potvrzují. Stejně jako třeba Madeira to není koupácká destinace, takže nehledejte pláže a rodiny s dětmi, ale spíše mladé lidi vyznávající treky úžasnou přírodou a, trochu s podivem, důchodce všech možných národností.
Základ pro dovolenou tvořily letenky zakoupené u TAPu Praha-Lisabon-Terceira-Sao Miguel-Lisabon-Praha, k nim jsme dokoupili u SATy ještě dva úseky Terceira-Pico a Pico-Sao Miguel a mezi to vmáčkli ještě jeden výlet lodí z Pica na Faial a zpátky. Nakonec tedy náš itinererář vypadal (měl vypadat) následovně: PRG-LIS-TER-PIX-Faial-PIX-PDL-LIS-PRG.
Sobota 19. 5.
Původně PRG–LIS TP0711, 14:25, nakonec PRG-BUD-LIS TP2796 14:45, B763 CS-TFS, EuroAtlantic, rok výroby 1992
V pátek provádíme web checkin a v sobotu dopoledne v poklidu provádíme poslední přípravy. V půl 12 jen tak pro jistotu Lucky kontroluje přílet našeho letadla z Lisabonu a první komplikace je tady: let zrušen. Následuje rychlá konzultace s internetem, jak se dopravit do Lisabonu, abychom stihli večerní přípoj na Terceiru, a je to jasné. Musíme letět z Prahy do Frankfurtu a pak do Lisabonu nejpozději ve 13:10 s Lufthansou, pak to stíháme.
V šíleném tempu pádíme na letiště, kam dorazíme po poledni. Vysvětlujeme paní na přepážce TAPu naší situaci a žádáme o překnihování letenky přes FRA. Na to odpověď, že let zrušený není, pouze potom ještě poletí do Budapešti a že na nás přípoj počká. Oponuji, že na nás nebudou čekat hodinu po plánovaném odletu a tak už zbývá jen jedna odpověď, a to že v Lisabonu dostaneme hotel a poletíme ráno. V systému už jsme na let dokonce překnihovaní. Další snahu vzdáváme a neradi se smiřujeme s touto komplikací hned na začátek.
Při odbavení dostáváme nové palubní vstupenky, na nich řada 36 a logická dedukce „A321 a poslední řada u záchodů.“ Odlétáme z gatu C7 a co stojí u něj, rozhodně není ani letadlo TAPu, ani A321, ale dvacet let stará B763 ER EuroAtlantic.
Interiér letadla je dost omšelý, v letadle už čekají cestující do Budapeště, na ostatních sedadlech je nepořádek po vystoupivších lidech. Po ujištění od stevardů, že je free seating, zabíráme dvě místa u okna.
Pouštíme si ofuky, které na nás vysílají poměrně silný proud vzduchu. Naštěstí jsou taky značně hlučné, takže přehlušují řev infanta přes uličku i rádobyvtipné poznámky české skupiny směřující na Madeiru. Znervózňuje nás jen vysoký pán, který pořád obchází biny a dívá se do nich. Asi blázen.
Startujeme z dráhy 12 a můžeme si užít vyhlídkový let podél dálnice D1. Ne že bych čekala nějaký servis na padesátiminutovém letu, ale alespoň vodu bych si dala, nakonec si o ni musím říct na zemi při čekání na doplnění paliva a cestující z Budapeště do Lisabonu. V Budapešti se zdržíme asi hodinu, po startu už šilháme hladem a žízní, nicméně posádka si dává načas a jídlo se k nám dostává až někde nad Curychem.
Není to gurmánský zážitek, sendviči by slušelo alespoň máslo.
Let je nekonečný, trvá tři a půl hodiny, žádné filmy se nekonají a už se těšíme do Lisabonu. Tam přistáváme skutečně 50 minut po odletu našeho přípoje a jdeme na transferovou přepážku řešit hotel.
Portugalsko je země, kde se zjevně stávkuje asi tak často jako ve Francii, mají go slow a tak se paní zrovna dvakrát nepřetrhne. Navíc asi taky není nejchytřejší, protože ve slově Marriott zvládne udělat dvě chyby. Ještě taxík a za 10 minut jsme na hotelu, jako večeře nám poslouží výborný bufet, v restauraci vidíme i další cestující z našeho letu.
Neděle 20. 5.
LIS-TER S4131 (první pokus), 8:00, A310 CS-TGV, SATA International, rok výroby 1992
Na letiště vyrážíme v půl 7 ráno, odlet máme v 8:00. Na naší přepážce nikdo není, což se nedá říct o hromadných checkinech.
Využíváme času k snídani a pak už míříme do gatu. Tipujeme, čím poletíme, je nás asi jen 35 lidí, v poli vidíme stát tři A310 SATy a i náš včerejší EuroAtlantic. Nastupujeme do autobusu a směřujeme k prostřední A310.
Sedáme si k okýnkům v sekci, do které máme místa, prohlížíme si vnitřek „stařečka“. Letadlo je čisté, nové potažení sedadel, čisté nezmačkané podhlavníky, čistý koberec. Samozřejmě nás pobaví palubní zábava v podobě pláten na promítání.
Odlétáme na čas, po dostoupání do letové hladiny hned posádka začíná se servisem, dostáváme dobrou rozpečenou bagetu a ovoce, k pití mě potěší možnost vybrat si ice tea.
Po servisu se už trochu nudíme, na plátna se promítají filmy o Azorech. Nad oceánem se letadlo začíná naklánět z jedné strany na druhou, horizont střídavě klesá a stoupá a přijde nám to zvláštní, tohle nejsou turbulence. Když už to vypadá, že polovina letadla bude zvracet do překvapivě igelitových pytlíků a ani nám není nejlépe, letadlo dělá zatáčku doleva.
Něco je špatně, máme letět přece rovně. Slunce se po zatáčce z levé strany letadla přesouvá na pravou a tak se nám jen potvrzuje špatné tušení, že to otáčíme zpátky. Tušení je podpořeno mohutnou komunikací mezi kokpitem a stevardy a za chvíli už si můžeme vyslechnout hlášení kapitána v portugalštině, ve kterém zachytíme slovo Lisboa. Protože kapitán se nemá k hlášení v angličtině, přispěchá k nám stevard (jsme jediní turisti) a vysvětluje, že se vracíme do Lisabonu kvůli technické závadě navigace. Po chvíli kapitán v angličtině upřesňuje, že autopilot je nefunkční a nemůžeme bez něj vstoupit do řídícího prostoru Santa Marie. To vysvětluje naklánění letadla.
Jímá nás zoufalství a přemýšlíme, jestli tohle není další varování, že na Terceiru prostě nemáme letět. Posádka se věnuje cestujícím, my už jsme rezignovali. Po dvou hodinách se tedy vracíme na místo mezi dvě A310 v poli a tipujeme, kterou z nich poletíme.
Volba padla na tu stojící po naší levé straně a tak se přesouváme k okýnkům, abychom měli dobrý výhled na přípravy. Mechanici provádějí prohlídku letadla, z motorů vyhází ptačí hnízda, letadlo se plní palivem ze země a asi po hodině opouští naše letadlo posádka a autobusem se přesouvá o dvacet metrů dál. Za dalších 20 minut nastupujeme do autobusu i my, dvakrát obkroužíme letadlo a můžeme nastupovat předními schody.
LIS-TER S4131 (druhý pokus), 11:40, A310 CS-TKN, SATA International, rok výroby 1992
Snažím se vyfotit letadlo, ale rampák mě zastavuje s tím, že je to zakázané. Neptám se proč, ale i naprostý letecký laik musí pochopit, že na letadle něco chybí a SATa nebude nadšená, když se někde objeví fotka.
Interiér je opět v bezvadném stavu, jen zábava se změnila, už máme vysouvací televize, které známe třeba z A310 ČSA.
Odlétáme hodinu a půl po předchozím příletu a už máme docela dost. K našemu překvapení SATA doplnila catering a tak znovu dostáváme rozpečenou housku a salát. Docela se to hodí, už máme vcelku hlad. Tentokrát let probíhá v naprostém klidu, za 2:15 přistáváme na letišti Lajes na Terceiře.
Jak už jsem psala v úvodu, v roce 2001 zde přistála A330 Transat poté, co ulétla 120 kilometrů bez paliva. Kromě toho byl Lajes záložním letištěm pro raketoplány a je to i významná vojenská základna. V terminálu byla upozornění, že je zakázáno fotit dráhu a budovy okolo ní, přesto jsem riskovala smrt zastřelením a zkusila udělat alespoň pár fotek.
Terminál je pro odlety a přílety jen jeden, hned nacházíme půjčovnu Ilha Verde a vyrážíme za dobrodružstvími na nedobrovolně zkráceném pobytu – dorazili jsme o nějakých 20 hodin později oproti plánu.
Pár fotek z Terceiry.
Největší město Angra de Heroismo z kopce Monte Brasil
Souboje s býky uvázanými na provazu, místní specialita
Jeskyně Gruta do Algar do Carvao, jediná přístupná jeskyně na světě v kráteru sopky
Celkově je Terceira typická chovem skotu v ohradách vytvořených z lávových kamenů, ty určují ráz krajiny
Jsem zvědavý, zda doletím...
