Nadešel čas boardingu, tak se procházíme security a usedáme do Airbusu A320, místa na nohy je tu celkem dost, o něco více než v následujícím letu v B747. Sedím v řadě 7, tj. hned za „business class“. Hned po startu je servírována snídaně v podání mini bagety se šunkou a sýrem a pomerančovým džusem. No na krátký přískok to stačí. Posádka je velice příjemná a celkový dojem z letu pozitivní. Po přibližně dvou hodinách letu (Vídeň-Plzeň-Frankfurt-Brusel) si dáváme dvě vyčkávací kolečka před Heathrow, je sice oblačnost ale po posledním kolečku je i celkem pěkný výhled – Tower bridge, London eye. A dosedáme na runway LHR, ze stojánky letadla jedeme autobusem k terminálu 3 vstříc přesunu na T5, odkud letí náš transatlantický let. T5 se mi celkem líbí, všude dostatek restaurací, obchodů, vysoký strop, takže člověk nemá klaustrofobický pocit a také vzhledem k počtu security přepážek ani dlouho nečekáme a tak tedy za zhruba hodinu od vysednutí z letadla sedíme v odletovém gatu, kde už je naše letadlo B747-400 připravováno k letu.
Během 8 dní jsme pobývali především na Key Westu, v Orlandu, Daytona Beach + Cape Canaveral a St. Augustine. Nejvíc se mi asi líbilo Orlando a Daytona Beach. Key West taky nebyl špatný, ale na můj vkus moc španělský: D, stejně jako celá jižní Florida.
Cestu zpět jsme začali 15.6 výjezdem z Daytona Beach už o půl desáté (odlet o půl sedmé – 260mil), byl pátek a kvůli případnému zpoždění jsme chtěli mít dostatečnou rezervu. Ta se nakonec ukázala jako docela zbytečná, i když v koloně jsme pár desítek minut čekali.
Po vrácení auta a přesunu vláčkem do terminálu se nám ukázalo Miami International Airport z horší stránky. Část D, kde jsou odlety American Airlines, byla přelidněná a celkově zde nic nebylo, i s online checkinem jsme museli znovu k automatu, který nám posléze vydal palubní vstupenky, nicméně jen pro odlet do Londýna, no nic, na ten další segment snad bude stačit online checkin. Zavazadla nám odbavili až do Vídně. Poté přes bezpečnostní prohlídku se ještě něčeho najíst a vzhůru do odletového gatu, 2.5 hodin před odletem kde již stál Boeing 777-200. Horší zpráva byla, že se žene celkem silná bouřka.
Uběhlo ani ne 5 minut a už začala doslova průtrž mračen. Prázdné kontejnery jezdily po ploše, jak kdyby byly z papíru. Pozemní pracovníci se utíkali schovat pod střechu. V rámci možností jsem tedy zalehl na sedadla v gatu a usnul jsem, po hodině už nebylo po bouřce ani stopy, ale u našeho letu svítilo zpoždění 20 minut. Říkal jsem si, že to bude v pohodě, že to nějak doženeme. Nicméně když jsem uviděl laxního černocha, kterému oskenování jednoho boarding passu trvalo tolik co jeho kolegovi oskenování 5ti, začínal jsem mít lehce strach – přestup na Heathrow za hodinu 50minut.
Nakonec jsme byli všichni v, ale další půl hodinu se jen sem tam ozval kapitán, že skrz předešlou bouřku nestihli natankovat, takže tankují teď.
Nakonec jsme asi s hodinovým zpožděním odstartovali, poslední pěkný výhled na Miami beach a vzhůru přes oceán. Nyní jsem měl šanci poznat American Airlines z lepší stránky, srovnávat je s asijskými společnostmi asi moc nemá smysl, ale v rámci amerických společností celkem dobrý servis i jídlo i letadlo jako takové – více místa než v BA 747. Chvíli po odletu začal servis – večeře – nyní jsem zvolil lasagně , chuťově průměrné, nic extra. Poté houska s máslem, dobře roztíratelným, ale ve zvláštní konzistenci, spíš jako tvaroh, krekry a sýr. Ground speed chílemi dosahovala 1050 km/h, tak jsem si říkal, že doženeme nějaké to zpoždění, ale nakonec nic. Obrazovka IFE byla větší než u BA, ale zato občas skákala do černobílého obrazu (nebo že bych byl tak unavený?) a výběr filmů nic moc. Po večeři jsem se schoval pod deku – v letadle byla docela zima a usnul. Probudil jsem se až u pobřeží Portugalska, kdy byla přede mnou snídaně - džus, jogurt a houska.
Před přiblížením na Heathrow jsme si udělali dvě vyčkávací kolečka, nyní byla mnohem lepší viditelnost, takže jsme měli Londýn jak na dlani, cestující za mnou dělal jednu fotku za druhou. Poté jsme s hodinovým zpožděním měkce dosedli na runway LHR, a dojeli ke gatu, který byl kousek.
Tak, začala ranní rozcvička – sprint přes terminál 3 do gatu do Vídně. Alespoň jsme se nemuseli přesunout do jiného terminálu. Dostali jsme express card, pro využití prioritních uliček na security, ale bylo to celkem zbytečné, všude bylo prázdno. Nakonec jsme doběhli asi 20minut před odletem, zrovna když začal boarding. Agent v bráně se ještě usmíval a uklidňoval spolucestující, že teď už není kam spěchat a, že je vše v pohodě.
Poté autobusem do A320, který vypadal o něco nověji než ten minulý, měl také IFE s „3D“ trasou letu. Jinak to byl klasický evropský přískok, snídaně stejná jak při cestě do Londýna.
Po příletu do Vídně jsme prošli pasovou kontrolou, kde nikdo nic (stejně jako vždy) nekontroloval. Došli jsme k pásu se zavazadly a čekali, mezitím jsem zapnul mobil a přivítala mě vtipná SMS typu „BA regret to inform you that a bag has not travelled with you today. Please contact the Baggage Service des kupon arrival to arrange delivery.“. Tak jsem přišel k handlingové společnosti British Airways, vysvětlil můj problém a zaměstnanec jen pobaveně „let me guess, British Airways?“. Tak uvidíme, jestli se batoh objeví. 50minutový přestup na Heathrow zvládnout jde, ale bez batohů. Až na tuto zkušenost celou cestu hodnotím pozitivně, hůř tedy letiště v Miami ať už kvůli tomu, že se mi zdá chaotické tak kvůli nedostatečné kapacitě – jeden TSA pracovník a za ním 20minutová řada. V duty-free zóně už je to o něco lepší, jsou zde alespoň restaurace a obchody. American stejně jako British ukázaly stabilní služby a klidně bych jimi letěl znovu.
Pokud jste dočetli sem, díky za pozornost
.
.. dneska teda kufry dorazily, muj bez plastove etikety (grr..). Jinak pri ceste tam jsem mel cedulku "SHORT connection, transfer to T5 at LHR" a stihli to.. ale taky meli o hodinu vic.
