RJ Severní Amerikou (update 2. díl: Útěk před divokou Sandy)

[don_quijote]

Protože současný stav věcí si neprodleně žádá, aby byla zmapována situace na poli burákového létání regionálními linkami v Novém světě, rozhodl jsem se založit tohle vlákno a podat komplexní zprávu.
Postupně sem budu dávat tripreporty z poskakování regional jety po Severní Americe, a to všude, kam mi to dostupnost ST award letenek dovolí. Všechno podnikané z YUL, kde je v současný době centrum mých studijních povinností.

1. díl: Na prezidentské frontě klid
2. díl: Útěk před divokou Sandy

[don_quijote]

Získat u DL award letenku z YUL do WAS není ve srovnání s ostatními destinacemi vůbec těžký. KVS ukazuje dostupnost skoro na každý víkend, takže jsem si prostě přes skype zarezervoval v přetíženém ČSA Call Centru cestu do Nation's Capital na předvoební víkend. Potom ale bohužel přišly studijní povinnosti a já byl nucen změnit datum. To se celé opakovalo ještě přesně čtyřikrát. Tentokrát jsem "flexibilitu" awardových letenek využil opravdu dostatečně.

Abych maximalizoval pobyt v hlavní městě USA, naplánoval jsem si ranní odlet na nekřesťanských 6am. V praxi to znamená vstát ve 2.30 a vyrazit na dvacetiminutovou procházku k autobusu 747. Neprší, jak jsem si představoval při telefonickém bookování, dokonce není ani příliš zima. Ulice Westmountu jsou zcela prázdné, jenom vítr si pohrává s posledními zbytky foliage.
V autobuse zapínám autopilota (vzhledem k hokejovému zápsau McGill Uni : Queen's Uni jsem se v noci moc nevyspal) a nevypínám ho ani na letišti cestou po šipkách ukazujících americkou vlaječku. Self check-in kiosky mě odkázují k agentovi (cestuju na vízum), agent potom na security (pozor na to - od check-inu je to jednosměrka) a dál potom na pasovku. Všude aspoň dvacet minut čekání. Pracovní morálka a organizace práce Quebečanů je samozřejmě inspirována jejich idoly - generálem de Gaullem a jeho vlastí. Jak to tam vypadá přes den radši ani nechci vědět.
Americkému pracovníkovi Homeland Security se nelíbí fotka na mém víze, že prý tam mám tmavší vlasy. V pět hodin ráno jsem i příliš ospalý, abych dodával nějaké pádné argumenty, tak jenom roboticky řeknu, že tohle je moje pátá návětěva jeho země během posledních šesti týdnů. Na to se na mě podívá a říká:
"Tak v tom případě tady máte prémiové razítko." Vzhledem ke zdržení jdu rychlým krokem rovnou ke gatu. Vedle sebe se boardují ranní rotace Delty: LGA, JFK a DTW. Pocit jako na Florenci v 5.40am.

YUL-LGA
Typ: CRJ 200
Sedačka: 4D
Délka letu: 1 hodina 20 minut
Load factor: nevím, ospalost si vybrala svojí daň

Sedačku nacházím skoro poslepu a usedám k okýnku. Všude kolem mně očividně sedí commuteři, kteří pospávají. Takhle sardinkoidním RJ jsem snad ještě neletěl, ale hlavně, že sedím. Boardování je ukončeno během několika minut a za chvíli nás už vítá řidič ČSAD, totiž kapitán. Na konci krátkého hlášení ještě představí letušku "...be good to her and she'll be good to you." Na to zhasnou na dobrou noc světla.
Krátce po zavření dveří se japonská důchodkyně usazená přede mnou rozhodne jít na záchod. Zahodí berle do uličky a utíká dozadu, aby ji letuška nestačila chytit. No nic, kapitán zastaví a čekáme.Dlouhou chvíli si krátím pozorováním vedlejšího autobusu UA.
Když za sebou necháme rozsvícený Montréal, projde letuška potichu chodbou a lidí, kteří jsou vzhůru se zeptá, jestli si někdo nedá něco k pití. Dostávám jablečný džus a vedle toho prémiové sušenky. Už to nejsou klasické DL cookies, ale něco na způsob lotusek. Inu i na burákoletech se občas dějí věci.
Po chvíli pospávání se opět rozsvítí piktogram bezpečnostního pásu a začínáme klesat na LGA. Máme lehce zpoždění a tak začínám být nervózní, protože mi na přestup zbývá jenom něco kolem 40 minut.

Zhodnocení:
Na regionální let vše naprosto akurátní. Boarding rychlý, letuška nechává commutery spát, malá snídaně v podobě balíčku "lotusek" na půl sedmou akorát. Nemůžu si pomoct, ale prostě na dojíždění ideální. Jediná vada na kráse je letiště v YUL.




Liduprázdný Westmount ve tři ráno. Listí poletuje ve vzduchu, okrasné květiny na zimu ostříhány, ostřikovače vypnuty.



Kompletní nabídka burákových ranních spojů z Autobusového nádraží YUL.



Co chcete od provincie, kde vám i kafe do zeleného kelímu nalévají v "Café Starbucks Coffee".



Ranní bus UA.



Na pů sedmou akorát snídaně.



Ranní idylka na LGA


LGA-IAD
Typ: EM 145
Sedačka: 4A
Délka letu: 50 minut
Load factor: 65 %


Moje první návštěva LGA a musím říct, že na mě udělalo dobrý dojem. Efektivní, celkem esteticy vyřešený, blízko centra (byť tentokrát jsem nemohl docenit). Kvůli opravám jsem sice musel z jednoho termínálu do druhýho dvě minuty busem po ploše, ale rozhodně to nebylo nic, co by se nedalo překousnout.
Ke gatu jsem docházím patnáct minut po čase, který je na mém boarding passu vyznačen jako boarding time, po agentech ani stopa.
Patnáct minut před příletem konečně dorazí společně s posádkou a začínáme se boardovat. Batoh z brány posílám do zavazadlového prostoru (přece jenom je v EM 145 trochu těsno) a vstupuji do nejmenšího letadla, se kterým jsem měl tu čest. Mám zarezervovaný místa vlevo, tedy uličku i okýnko zároveň. Prostě ideální kombinace, místa na nohy je o mnoho více než v CRJ na předchozím segmentu.
Většina cestujících okolo jsou bílé límečky a nadšeně vítají, když letuška před uzavřením dveří vyhlásí konec boardingu a vyzve všechny, aby si přesedli, kam chtějí. Nakonec tedy má každý pro sebe buď samostatnou sedačku vlevo nebo hned dvousedačku vpravo.
Stevardka během letu několikrát projde kabinou a zájemcům přinese pití. Růžové martini bohužel v nabídce není, což je velký zklamání - boj proti rakovině prsu je třeba podporovat i na krátkých linkách (pozn.: osobní názor autora).
Po padesáti minutách letu EM 145 zakrouží nad IAD a přistane. Po odletu ranních rotací procházím chodbami letiště téměř sám.

Zhodnocení:
Opět vše tak, jak má na regionálním letu být. Zváště dobrý nápad mi připadá vyzvat před zavřením dveří cestující k zabrání volných sedaček. Jen o ty prsa mám teď trochu starost...



Velký burákolet.



Malý burákolet.



Odteď moje oblíbené sedadlo.



Zde jsem neměl tu čest, nicméně buráky v pytlíčku se zřejmě nepodávaly.


Washington, D.C.

Město asi netřeba představovat, bylo o něm tady už napsáno dost. Takže jen tři poznámky:

- před prezidentskými volbami je ve městě větší klid než obvykle, kandidáti většinou zakončují volební kampaň ve svých státech. Sledování voleb v baru ovšem může být zábava.
- National Air and Space Museum dokazuje, že i v centru města je možné udělat velmi dobré technické (letecké!) muzeum.
- okolí Pentagonu představuje velmi dobré místo pro spottera-skicéra, a to vzhledme k blízkosti Ronal Reagan National Airport a velkému množství armádních vrtulníků poletujících okolo. Vzhledem k zákazu fotografování není ovšem příliš vhodné pro konvenční spottery.



Volby za dveřmi.



Prví hladolet v National Air and Space Museum.



Tenrátještěneburákolet.



Vesmírný burákolet.



Cupcaková kampaň.



White House z jedné strany.



Kampaň z druhé strany White Housu.



Volby za dveřmi II.



Lehký texaský oběd v Hill Country Grillu.



Spotting u památníku 2. světové války.



Památník válce v Koreji.

[walt]

Moc pěkné, jenom jestli se můžu zeptat, Montreal jsi si zvolil dobrovolně, když z tvého popisu mám pocit, že jsou to opravdu takový zabedněnci jako jejich žabožroutí příbuzní příbuzní v Evropě...
Stejně by mě zajímalo, jak dokázali Švýcaři udělat z těch svých snad jedinou civilizovanou frankofoní formu života...

[don_quijote]

Moc pěkné, jenom jestli se můžu zeptat, Montreal jsi si zvolil dobrovolně, když z tvého popisu mám pocit, že jsou to opravdu takový zabedněnci jako jejich žabožroutí příbuzní příbuzní v Evropě...

Docela dobrovolně - je tu totiž McGill University a její Institute for Air and Space Law. Ani jedna z těchto institucí naštěstí není frankofonní a vůbec v Montréalu se většinou pohybuju v poměrně bezproblémové anglofonní části
Zabedněnci to bohužel jsou - kromě jazykových zákonů přinesla Québecu Parti Québecois taky obrovský odliv investic.
Ale nechci si stěžovat - na McGill jsem naprosto spokojený a s francouzským obyvatelstvem moc "neinteraktuji".

[don_quijote]

Všichni dobře víme, jak to s tou zastupitelskou demokracií je...



Po svkělém víkendu v DC s neméně skvělou hostitelkou přichází čas návratu. Jsem trochu nervózní z přicházejícího hurikánu Sandy, který zatím zabil 40 lidí na Haiti a teď se chystá pokračovat na Východním pobřeží. V pátek web DL říkal, že ovlivněny budou jen pondělní lety, v sobotu se varování rozšířilo i na neděli. Ne že by nebylo příjmené uvíznout v DC, být zavřený na koleji a v klidu za svitu svíček popíjet, ale potřebuji být v pondělí ráno ve škole v Montréalu.
Z Foggy Bottom vyrážím před devátou, aby stihl předpolední let z IAD na JFK. Po vystoupení na první stanici metra ve Virginii, ale zjišťuju, že to nebude jen tak. Zrovna se doběhl washingtonský maratón a všude jsou běžci. Prodírám se nástupištěm až k eskalátorů. Všude jsou běžci. Někteří jedi banány, někteří kousají do čokolády, všichni mají na sobě číslo. Vyjedu po schodech nahoru. Všude vidím běžce.
Tuším, že to asi nebude jen tak. Začínám hledat zastávku autobusu , ale všude jsou jen běžci a zavřený ulice. Obcházím policisty okolo a ptám se, kde ta zastávka teď je. Každý mě pošle za roh, že tam určitě je, ale nikdo nemá pravdu. Po třičtvrtě hodině začnu shánět taxik. Na recepci v Holiday Innu dostanu radu, abych šel přes řeku do Georgetownu, že prý je celé okolí Rosslynu uzavřené. Časově mi to úpně nevychází. Jdu tedy směrem od metra, hledám ATM, abych dočerpal cash, ale co to - v bankomatech došly peníze. Běžci jdou jako jedno stádo se mnou někam nahoru, kde tuším hlavní silnici. Mám pocit jako z apokalyptického fimu a představuji si ty davy lidí, které míří na letiště, aby stihli včas ujet, než se celý Východní pobřeží uzavře. Taky si představuji, jak mě právě agentka na gatu přebookovává a můj boarding pass podává spěchajícímu cesťákovi.
Po dvaceti minutách velmi rychlý chůze nacházím bankomat v 7 Eleven a po chvíli i taxi. řidič pokývá hlavou a ptá se, jestli utíkám před hurikánem. Říkám, že jo.
"To bychom mohli stihnout," říká nakonec a jedem.
Na letišti mě překvapí - klid. Hala je vylidněná, boarding pass dostávám u kiosku (včetně karty na vypněný emergency kontaktu, který mám odevzdat u gatu). Security je efektivní. Všechno funguje, shluky nervózních postávajících executives se nekonají.

IAD-JFK
Typ: CRJ 200
Sedačka: 4A
Délka letu: 55 minut
Load factor: 95 %

Čekám na gatu, ale boarding ne a ne začít. Obrazovky ukazují jen několik málo zrušených letů. Nakonec deset minut před plánovaným odletem přichází agent a říká do mikrofonu:
"Dear passengers, please pay attention: all flights from JFK are cancelled tonite. If you prefer to stay in DC, we'll change your tickets. You would probably have to stay at the JFK airport, cause all hotels are full."
Chvíli přemýšlím co dělat. Nemám s sebou bohužel nic s připojením k internetu a mobil je vybitý, takže nemám vůbec žádné informace. Přemýšlím, že bych se nechal přebookovat na let přes DTW. Nicméně si uvědomuji, že jestli JFK mají odpoledne zavřít, není vůbec zaručený, že bych vůbec do Detroitu z IAD odletěl. Chvíli přemýšlím, že bych zůstal, prodloužil si pobyt o týden a zažil hurikán se vším všudy (tedy hlavně s whiskey a ledem). Nakonec se ale rozhodnu to risknout. Podle původního plánu mám z JFK odlítat v 2.45pm, tedy zhruba za tři hodiny. Jestliže teď není v DC nic zrušený, je šance, že to do New Yorku stihnu a ještě odtamtud stihnu odletět, a to včas než začne ta pravá apokalypsa.
Sedám si na sedačku 4A a dívám se na zamračenou oblohu. Za chvíli už jsme na ploše a dvacet minut po plánovaném odletu ve vzduchu. Dávám si kolu a přemýšlím o té whiskey, kterou jsem si mohl někde v klidu pít celý příští týden. Taky mě napadá, že jestli na JFK zruší všechny lety a další dopravu v NY State, nebudu mít šanci se dostat domů ani po zemi. A co horší, jestli budou hrozit záplavy, bude se zřejmě evakuovat i JFK a něco mi říká, že do Mariottu to vzhledem k počtu lidí a zrušených letů nebude. Představuju si JFK peklo s poházenými příručními zavazadly v hlae a agenty bránící svým tělem gaty spojů na západní pobřeží před cestujícími z jiných letů. Ani si nevšímám, že klesáme.
Najednou vypadneme z mraků a já vidím pobřeží NYC pod námi. Velké vlny, poprchává, fouká silný vítr.
Při přistávání to trochu hází, ale nakonec dosedáme v pořádku a rolujeme k DL terminálu. Vstupuji do tranzitu a vidím, že se žádná apokalypsa zatím nekoná. Někteří lidé sice postávají u obrazovek, ale zatím je zrušený jenom jeden let, a to do Philadelphie.
Uklidním se a zjišťuji, že jsme vyšli Gatem 24. Je teprve 1.35pm, takže mám do odletu hodinu a vydávám se do Burger Kinga. Whoppera si dávám u televize, která hlásí zrušení veškeré dopravy z NYC po osmé hodině večer. Zatnu zuby a jdu zpátky ke gatu.

Zhodnocení:

Kola na krátký let naprosto vyhovující, adrenalin se postaral o IFE. EM 145 se sice bohužel nekonala, ale tentokrát mi stačil fakt, že jsme na JFK s přiměřeným zpožděním a že Sandy do bývalého Nového Amsterdamu dorazí až k večeru.



Na IAD to zatím na apokalypsu nevypadá.



Cola s medvěděm cestou na JFK.



U pobřeží NY se zvedají vlny.



Ani tohle není moc apokalyptický - smůlu má jen Philly.

JFK-YUL
Typ: CRJ 200
Sedačka: 4A
Délka letu: 1 hodina 15 minut
Load factor: 85 %

Nastupuji na palubu a cítím, jak jsou všichni napjatí. Cestují s námi i piloti a letuška na zítřejší ranní rotaci. Letuška dlouho mluví s pozemním personálem, potom se ale konečně zavřou dveře a ozve se kapitán. Sděluje, že počasí bude divoké, ale že tomu zkusíme uletět. Dál se omlouvá, že budeme muset zůstat všichni celý let připoutaní a že se nebude podávat občerstvení "...I don't want her to get hurt."
Chvíli čekáme ve frontě na vzlet, ale potom to opravdu přijde a jdeme nahoru. Konečně to ze mě začíná opadávat. Uklidňuji se a na chvíli usínám. Když se probudím, akorát vyplouváme z mraků nad Lake Champlain. Letuška prochází uličkou a s úsměvem rozdává plechovky s pitím. Ke džusu dostávám burákoletovou trojkombinaci: buráky, preclíky i sušenky. Nevím, čím jsme si takovou pozornost zasloužili, ale očividně si Delta myslí, že je lepší to rozdat PAX než to nechat vyplavit ze skladů na JFK.
Po další půlhodině začneme klesat k Montréalu. Připoutám se a vím, že dneska už mě nic nerozhodí. Těším se na večerní pivo u CBCN.
Za nedlouho procházím nekonečnými chodbami letiště Dorval a vystojím ještě delší frontu na imigračním. Před terminálem akorát zastavuje autobus 747, pípám OPUS kartou a za dvacet minut už vystupuji u stanice Atwater. Je nezvykle teplo a cestou se stavuji v obchodě pro six pack na dnešní večer. Jsem sakra rád, že moje dnešní cesta neskončila na JFK.

Zhodnocení:

Zpočátku poněkud napjatý let, pak se prolomily mraky a jako bychom byly ve světě, kde se nemůže nic stát. Proti džusu a burákoletové trojkombinaci ani jediného křivého slova.



Půjde to?



Tenhle hladolet to asi dneska už do Evropy neobrátí.



Že by příprava na Sandy?



Pohoda nad Lake Champlain.



Burákoletová trojkombinace.

Epilog

Pivo Molson v obýváku chutnalo skvěle. Všem tam dole přeju hodně štěstí a nervů - ať se dostanu domů co nejdřív a ať to ve zdraví přežijou.

[Globik]

Všichni dobře víme, jak to s tou zastupitelskou demokracií je...

Jejich předci proti tomu bojovali a oni si to nechají líbit
Na druhou stranu, každý se může přestěhovat za Potomac (nebo do Marylandu). A také klobouk dolů před státní správou, která takovéto RZ vyrábí.

[Fabo]

To je fakt pravy...

http://dmv.washingtondc.gov/serv/plates/tax.shtm

[Globik]

To je fakt pravy...
http://dmv.washingtondc.gov/serv/plates/tax.shtm

To by mě zajímalo, jak dlouho to tam visí. Minimálně mnoho let, tu značky už mají dávno.

[don_quijote]

Jejich předci proti tomu bojovali a oni si to nechají líbit

Souhlas - tahle se mi líbí víc

[whiskey]

to je etix austrianu??

[Marr3wk]

Drama a nakonec happy end, tak to má být. Dík za trip report!