toto je můj první pokus o report, tak doufám, že to nebude katastrofa
Své cestovatelské zážitky jsem začala sbírat již v roce 1992 se svými prarodiči. Oba byli zaměstnáni u různých leteckých společností a tak stand-by cestování bylo takové hobby.
Bohužel jsem si v té době nic nezapisovala a tak v dnešní době už lovím v paměti jen střípky z toho všeho.
Opravdový cestovní deníček jsem si začala psát až když jsem začala cestovat se svým manželem. Nejprve s low-costy a charterovými společnosti.
Po přečtení předešlých řádků asi nikoho nepřekvapí, když i já jsem se po letech stala zaměstnancem airline a naše svatební cesta tak proběhla v rámci zaměstnaneckých letenek.
Tak hurá do toho...
31.8.2009:
Budík nás vzbudil ve 4 hodiny ráno. Loučíme se s kočičkami a asi v půl páté vyrážíme směr letiště. Auto jsme zaparkovali v přízemí, po levé straně na Parkingu A. Rychle jsme přeběhli na Terminál 2. Ranní teplota 8°C je nic moc.
Na oblouku Lufthansy už jsme měli připravené palubní vstupenky (zařídil nám to předešlý den můj oblíbený kolega). Posadili nás k nouzovému východu (sedadla 10AB). Palubní vstupenky na pokračující let byly bez seatingu a tak se vše vyřeší až ve Frankfurtu. Naše kabinové a jediné zavazadlo váží jen 3kg!
Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a zamířili jsme k východu C2, kde na nás čekal Airbus A 320 Lufthansy. Nástup začal načas. Nejprve business cestující a držitelé karet. Potom cestující v ekonomické třídě. Děti nebyly žádné. Když probíhal nástup, tak měli piloti otevřené dveře do kokpitu. Bylo krásně vidět na všechny ty osvětlené přístroje. Ještě před odtlačením ze stojánky nás přivítal kapitán letadla. Během pojíždění vidíme všechny možné stroje ČSA (od ATR po Airbus 310). Wizz Air, British Airways,…
Krátce po startu jsme dostali snídani. Byla to bageta se sýrem a salátem. Roznášeli se i studené a teplé nápoje. My jsme zvolili kávu.
Po 45 minutách jsme přistáli ve Frankfurtu. Přistavili nás na stojánku bez „chobotu“ a tak všichni cestující nalézají do autobusu. Ten nás zavezl ke vchodu B schengenských příletů. Vyjeli jsme eskalátory o patro výš a u informačních tabulí jsme se zorientovali a vyšli jsme vstříc východu A63. Prošli jsme mezi duty free shopy, po schodech dolu a spojovacím tunelem ke gatům A. Na konci opět schody nahoru a tam už nás čekala kontrola podobná našemu KPV (Kontrola pasů a víz). Poté následovala pasová kontrola. U takového „dědy“ před tranzitní přepážkou jsme se dozvěděli, že naše éro má cca 327 cestujících (bez ID cestujících). Dále nám podal informaci, že pokud se na tento let nedostaneme, odpoledne má Lufthansa ještě jeden let. Tímto odpoledním letem bychom však nestihli letadlo do Honolulu. Usadili jsme se u našeho gate A 63. Manžel zašel koupit kávu a Coca-Colu za 17€
V 8,40 přišli do gate první pracovníci Lufhansy, kteří měli na starosti tento let. Šla jsem si stoupnout do fronty k přepážce. Bylo mi řečeno, že je tam hodně cestujících na zaměstnanecké letenky. Že musíme čekat, potvrdí nás až 20 minut do odletu. V 9,30 (v době začátku nástupu) jsem šla zevlovat kolem přepážky znovu. Tentokrát mi řekly, že se určitě dostaneme, jen čekají na zbylá volná místa. Potvrdili nás na místa 43B (mě) a 50J (manžela). Jumbo má seating v ekonomické třídě 3-4-3 a sedadla B i J jsou prostřední místa na „trojkách“. Rozloučili jsme se při nástupu stylem, že se během letu určitě navštívíme. Na 43A seděla paní, která měla manžela na 43D. Nabídla jsem se jí, jestli to nechtějí vyměnit. Souhlasili, a tak jsem se ocitla na sedačce do uličky 43D. Během pojíždění na start byly vidět „mašiny“ jako: Air Canada B 777, Croatia Airlines, Singapore Airlines B 747 a American Airlines. Startovali jsme ze stejné dráhy, jako jsme přistávali z Prahy. Před námi startovala Lufthansa A330. Slyšet plný výkon motorů B 747 po tak dlouhé době je opravdu skvělý zážitek (po 8 letech pauzy s wide body).
Asi po hodině letu nám byly rozdány slané krekry a studené nápoje. U mě vyhrál jablečný juice. Manžel seděl mezi 2 Američany. S tím klukem se dal do řeči a tak mu vůbec nevadilo, že sedí jinde. A samozřejmě s pivem mu to vadilo ještě míň. Na 43C seděl nevidomý cestující, který si stěžoval na zimu. Řada 43 je totiž za stěnou k nouzovému východu, ve kterém je umístěna kuchyňka. Díky tomu je tu více chladněji. Nabídla jsem stevardce, že to můžou vyměnit s manželem. Opravdu se tak stalo. Takže náš konečný seating byl 43CD (přes uličku).
Po 2 hodinách letu byl roznášen oběd. Německé bílé klobásky se zelím a bramborovou kaší. Salát a citronový zákusek. Bagetka, máslíčko a tvrdý sýr. Manželovi jsem sýr věnovala a on mě na oplátku citronový zákusek
Let probíhal v letové hladině cca 7.500 m. n. m., rychlost letu byla 950 km/h a venkovní teplota -51°C. Po sklizení obědů přišlo na řadu vyplňování vstupních dokumentů. Přidala jsem je k ostatním dokladům v mé kabelce, zabalila jsem se do deky, na uši jsem nasadila sluchátka a navolila si nějakou tu muziku a krásně jsem usnula. Manžel také chviličku spal, ale ne tak dlouho jako já. Když jsem se vzbudila, četl si Reflex. Říkal mi, že během mého spánku šly stevardky 2x s pitím. Hahaha. Já vůbec o ničem nevím… Když si šel protáhnout kosti v těle, vzal mi v self-service čokoládovou tyčinku s „papundelky“ a colu. Chvíli nato šly opět stevardky s teplými a studenými nápoji. Takže jsem vypila další kávu. Manžel si kupodivu nic nedal… Během mého spánku jsme se vyšplhali do letové hladiny 10.900 m. n. m. a naše rychlost byla 905 km/h. Letěli jsme přes Faerské ostrovy, Island, Grónsko, Hudsonův záliv a přes Kanadu a Salt Like City směrem na Los Angeles.
2 hodiny před přistáním se podával druhý catering. Měli jsme na výběr z 2 jídel. Manžel si dal kuřecí maso s rýží a žampiony a pivo. Já jsem volila zapečené těstoviny s rajčatovou omáčkou, pestem a černými olivami. Oba jsme měli ještě na tácku jogurt. K pití jsem si dala opět jablečný džus a oba jsme si dali kávu… A naráz už nám zbývá jen 45 minut do přistání na území Spojených států.
Po hladkém přistání jsme zarolovali ke gate 101 na Tom Bradley International Terminal. Proběhli jsme dlouhou chodbou mezi ostatními gate a vyšli u imigračního. Vystáli jsme frontu č. 11 a došli ke Nguyenovi (opravdu se tak jmenoval) na přepážce 46. Naštěstí nás po pár otázkách, naskenování prstů a fotce propustil. Díky tomu, že jsme neměli žádné zavazadlo, proběhla celní kontrola velmi rychle. Potom jsme prošli chodbou pro tranzitní cestující. Letiště je v této části v rekonstrukci, takže jsme stejně museli ven z haly, pěšky dojít na terminál 5 a tam se u přepážky znovu odbavit. Odbavení na náš pokračující let jsme málem nestihli. Check-in obsluhovali 4 pracovníci. Stylem, že 15 minut odbavovali 1 člověka. A to ani neposílají zavazadla jako v Praze. Dostali jsme palubní vstupenky bez seatingu, že se seating dozvíme až v gate. Pani nám popřála hodně štěstí a vyslala nás směrem k bezpečnostní kontrole. Zkontrolovali nám pas s palubní vstupenkou, vyšli jsme schody o patro výš. Do rentgenu musí v USA všechno, včetně bot. Po 10 hodinovém letu byly naše nohy opravdu „voňavé“. V době nástupu jsme byli ještě u kontroly, takže jsem si do gate A 52 museli hodně pospíšit. Jen co jsme doběhli, vyhlašovali naše jména. Paní se nám omlouvala, že bohužel nemá místa spolu, ale letíme, tak je nám to jedno. Manžel má 43C a já 47B. Poprosila jsem paní na 47C, jestli by nebyla tak hodná a neprohodila si to s manželem na 43C. Ochotně souhlasila. A navíc pán, který měl sedadlo 47A chtěl sedět do uličky a ne u okénka, takže jsme nakonec seděli na 47AB. Startovali jsme ze stejné dráhy, na kterou jsme přistávali z Frankfurtu. Po dobu, kterou jsme strávili na letišti v Los Angeles, jsme se opět kochali pohledy na stroje, které u nás jen tak neuvidíme: Lan A 330, Korean Air B 747, Malaysian Airlines, American Airlines, Delta Air Lines, Northwest Airlines, Kitta Air B 747 a spousta FedExů (A 300, A 310 a MD 11).
Krátce po startu k nám promluvil kapitán. Nebylo mu rozumět ani slovo… ! Za občerstvení se u Northwest Airlines platí. Dali jsme si jablečný džus, pivo a chipsy. Platili jsme 8$. Manžel si potom naporoučel další pivo za 5$. Nabídli nám také sluchátka za 2$, takže jsme na ně hodili bobíka. Dávali Star Track a Přátele. Já jsem skoro celý let prospala. Byla jsem opravdu hodně unavená.
Jakmile jsme přiletěli nad ostrovy, začala jsem fotit. Přistání už nebylo tak hladké jako s LH B 747, ale nebylo to špatné. Zarolovali jsme ke gate 20. Vedle nás stála Delta Air Lines a Alaska Airlines. Udělala několik fotek letadel United Airlines, American Airlines, Delta Air Lines a Northwest (naší B 757). Také jsem si vyfotila japonskou zahradu, která je mezi terminálem a příletovou/odletovou halou. Prošli jsme kolem karuselů, které jsme nepotřebovali a vyšli ven před příletovou halu. Za 4,50$ jsme se 20 nechali odvést až k našemu hotelu. Na recepci jsme jim vysvětlili, že jsme tu o den dříve a jestli by pro nás nenašli nějaké ubytování. Paní nás velice ochotně přijala a ubytovala nás v malém pokojíku č. 1837 v 18 patře. Také nám vysvětlila, že to bude náš pokoj i po celou dobu našeho pobytu, tudíž se zítra nemusíme nikam stěhovat. Zaplatit máme zítra při registraci celého týdne.
8.9.2009:
Smutný to den. Můj smutek vyjadřuje i počasí. Prší. Vzhůru jsme v půl sedmé, takže jsme budík nepotřebovali. Začínám poklízet a balit. Ještě spisuju. Naposledy snídáme na balkoně. Už neprší. Ale je krásná duha, tak si jí fotím. Máme dnes 2 možné linky, kterými bychom mohli letět.
a) Delta Air Lines, letící ve 12 hodin a je v L. A. ve 21,00
b) Northwest Airlines letící ve 21,05 a v L. A. je v 5,30 zítra ráno
Jelikož Air France z Los Angeles letí až zítra v 15,50, volíme až ten večerní Northwest Airlines. Sice je to velký risk, ale nechce se nám sedět 18 hodin na letišti v Los Angeles.
V 11,30 opouštíme náš pokojík. Na recepci jsme odevzdali karty od dveří na pokoj a rozloučili jsme se. Nasedli jsme do autobusu č. 19, který nás odvezl na letiště. Cesta trvala asi jednu hodinu. Před 13 hodinou jsme na letišti. S příručními zavazadly nemusíme procházet zemědělskou kontrolou (jestli nevyvážíme nějaké kytičky, zvířátka nebo korály). Míříme k odbavení. Tam nás však zastavila paní, která nám oznámila, že se můžeme odbavit teprve 6 hodin před odletem. Tudíž máme 2 hodiny času. Procházíme tedy kolem check-inů, self-kiosků a ticketingů dalších společností. Zhruba uprostřed nacházíme Starbucks. Abychom neseděli celé 2 hodiny ve Starbucksu, tak se na posledních 45 minut přesouváme do takové malé čekárničky v odletové hale. Kolem čtvrt na čtyři se přesouváme k odbavovacím přepážkám. Let je prý -6 a tak trneme hrůzou, že si nedobrovolně prodloužíme pobyt minimálně o jeden den. Potom procházíme bezpečnostní kontrolou. Na informačních tabulích byl napsán východ 22, ale na palubních vstupenkách není napsáno nic. Usazujeme se v naprosto prázdném gate 15. Cestou jsem vyfotila DL B 767 a NW A 330. Z 15 máme krásný výhled na plochu. Takže můžeme pozorovat několik UA, CO, DL i AA.
Jsou 4 hodiny odpoledne a do odletu nám zbývá 5 hodin. Manžel si koupil pizzu a pití. Kocháme se výhledem, čteme si, já si luštím a čekáme…
Je 18:10. Vůbec to neutíká. Sedíme tu už pěkně dlouho. Snědli jsme pizzu (kuřecí) a cucáme vodu. Venku se už začíná stmívat. Letadlo už přiletělo, ale pořád je do 21,05 hodně času. V ten samý čas letí na L. A. ještě US, CO a AA.
Každou hodinu se jdu projít, kouknout z oken na druhou stranu terminálu (co kdyby tam stála nějaká super mašina…) a zkontrolovat info tabule. K vedlejšímu gate 16 akorát zaroloval AA B 767 a tak máme alespoň na co koukat. Dále ještě pozorujeme UA B 767 a 777 a CO 767. U protějšího gate stojí Delta B 767 a náš NW B 757.
V 19 hodin jsme se přesunuli do východu 20, odkud jsme měli odlétat. Mašina už stála na stojánce a prostory kolem nás se nebezpečně zaplňovali cestujícími. Vůbec nechci přemýšlet nad tím, co budeme dělat, pokud bychom tu zůstali.
Pracovníci handlingu, kteří měli na starosti náš let, přišli do gate asi hodinu a půl před odletem. Zahlásili, že let je překnihovaný a že hledají dobrovolníky na jinačí lety… Sakra…
Čekali jsme do poslední chvíle. Dokonce jim chyběli 2 cestující a vzali by nás místo nich. Bohužel, doběhnuli a my tak zůstáváme na letišti minimálně do zítřka. Paní byla naštěstí moc hodná a přelistovala nás na druhý den (odlet v tu samou hodinu). Alespoň něco… Taky nám řekla, že zítra je nějaký meziostrovní let, který přilétá na Honolulu později, než dnes. A tak by to tranzitní cestující nemuseli stihnout.
Na informacích nám sdělili, že tranzitní prostory jsou na noc uzavírány a tak se přemisťujeme do odletové haly (do těch samých prostor, ve kterých jsme čekali odpoledne). Ptali jsme se i na možnost nějakého ubytování, ale vše je drahé. Vyspíme se na letišti. Snad budeme mít zítra větší štěstí…
9. 9.2009:
Noc jsme prospali tak polovičně. Zdejší sedačky vůbec nejsou pohodlné. Všechny mají madla na ruce a tak si člověk nemůže pořádně lehnout. Ráno jsme docela rozlámaní.
Kolem 7 hodiny ráno jdeme na ticketing Delty, jestli by nás vzali na naše letenky. Nikdo tam není a tak jdeme rovnou na check-in. Zdá se, že zdejší pracovnice odbavení nemá problém s akceptováním letenky. Zároveň nám sdělila, že mají 19 volných míst, tak snad nebude problém. Opět procházíme bezpečnostní kontrolou. Usedáme v La Haina, restauraci s výhledem na plochu. Dáváme si snídaňové menu (2 toasty, míchaná vajíčka a 2 kousky masa) a kávu. Poté jdeme brouzdat na internet. Píšu kamarádce, v jaké jsme situaci a jestli by mě nemohla přelistovat na další AF. Můj listing totiž propadl, jelikož jsme se nedostali… Po 20 minutách nám vyprší čas a v 9:15 usedáme do gate 22. Já spisuju a manžel si pro změnu čte. Ranní provoz na Honolulu je opravdu pestrý. United Airlines B 777, Northwest Airlines B 747, China Airlines B 747, Japan Airlines B 747 (asi 5), Delta B 747, Qantas B 767 několik Hawaiian Airlines B 767 a MD 80. Ještě 3,5 hodiny čekání na další pokus. Chjo…
V 11 hodin přistavili náš B 767 Delty na východ 22. Oba doufáme, že se dostaneme. Přeci jen B 767 je větší než B 757 a má tak více místa.
Opět, po příchodu handlingu, bylo hlášeno překnihování. Takže nám je jasné, že to bude opět špatné. Na sloup byl navíc vyvěšen seznam cca 30 ID cestujících a my obsadili poslední dvě místa. Někteří se skutečně dostali. My zůstáváme v HNL i nadále. Delta má 10. dva lety (ne jen jeden jako dnes). Takže nás nalistovávají hned na ten ranní, který letí v 8.
Přemýšlíme, co budeme dělat, protože další pokus máme až ve 21,05 opět na Northwest Airlines. Vycházíme z letiště a míříme na zastávku autobusu. 20 nás dovezla k Ala Moana Shopping Center. V bance vyměňuju 105 kanadských dolarů. Dostáváme za to asi 88$. Při té směně po nás paní pracovnice banky chtěla nějaký doklad totožnosti. Nějak nemohla věřit, co je to Czech Republic. Hledala to i v nějakých příručkách o ID. Potom se jdeme naobědvat.
Po páté hodině jdeme na autobusovou zastávku a opět 20 se necháváme dovézt zpět na letiště. Cesta opět trvá kolem hodiny.
Odbavujeme se u self check-in desk. Nicméně se i přesto vtíráme do řady pro klasické odbavení a ptáme se na obsazenost. Odpověď? Lovely full. Nevím, co si z toho máme vydedukovat. Opět procházíme bezpečnostní kontrolou. Usazujeme se ve východu 21.
Je 2,5 hodiny do plánovaného odletu. U našeho gate stojí letadlo Delta Air Lines Boeing 757. Jak se později dozvídáme, náš let sice má označení NW622, nicméně operující letadlo patří právě Deltě. Příchod handlingu, nástup a další procedury probíhají v obvyklém sledu. My stále čekáme a čekáme. Jinak už to snad ani nejde. Jaké je moje překvapení, když nám asi 15 minut před odletem oznámili, že místa mají
Řada 14 je u nouzového východu (zároveň východu, kterým jsme nastupovali) a jsou zde pouze 2 sedačky. Naše 15 je díky tomu zvýhodněna větším prostorem pro nohy. Hlavně u sedadla A, které vyhrál manžel. Ještě před odletem k nám přichází steward, který s úsměvem a bez poplatku předává sluchátka (jinak stojí 2 dolary). S díky přijímáme, nicméně po celou dobu letu nevyužíváme. Startujeme z dráhy, která je nastavena do moře. Po startu nám rozdávají občerstvení (některé je opět za příplatek). My si bereme jen vodu. Většinu 5ti hodinového letu spíme.
10. 9.2009:
Přistání bylo krásně hladké, jedno z nejlepších, které jsem zažila. Přistavili nás ke gate A 52. Na informačních tabulích je psáno, že naše letadlo pokračuje na Minneapolis. S díky posádce vycházíme do haly Terminálu 5. Přicházíme na zastávku Shuttle Bus, který rozváží cestující mezi terminály. V tuto ranní hodinu (přílet byl v půl šesté) je Shuttle Bus téměř prázdný. Necháváme se dovézt k Terminálu 2, ze kterého odlétá Air France. Nejprve jdeme zjišťovat, kde najdeme check-in Air France a posléze se vracíme do příletové haly (o patro níž), kde jsme cestou viděli náš oblíbený Starbucks. Dáváme si kávu a snídani. Nechce se mu sedět tak dlouho v kavárně (první Air France odlétá v 15:30), přemýšlíme, co půjdeme dělat. Opět vycházíme před terminál a nasedáme do Shuttle Bus. Necháváme se dovézt k Tom Bradley International Terminal (na něj jsme přiletěli z Frankfurtu Lufthansou). Výtahem se necháváme dovézt na střechu parkingu, odkud je krásný výhled na terminály, vzletové a přistávací dráhy a spoustu letadel (Boeing 747 Qantas, B 737 Air Alaska, A 330 LAN, B 747 Korean Air, několik American Airlines, United Airlines,…).
Tři hodiny před odletem se pomocí Shuttle Busu přesouváme k Terminálu 2, k odbavovacím přepážkám. Chvíli ještě čekáme, ale oproti čekání v HNL to již nic není. Ve frontě si nás obejde zástupce Air France a označí kabinová zavazadla. Dostáváme palubní vstupenky (papírové letenky si nechali, tudíž mi svitla naděje úspěchu – bez nich bychom se při neúspěchu neobešli). Odcházíme přes kontrolu pasů a bezpečnostní kontrolu směr gate. Usazujeme se v gate 25, ze kterého máme nástup. Zhruba 90 minut do odletu přilétá i náš Boieng 777 společnosti Air France. Asi 30 minut do odletu si pracovníci v gate zvou všechny cestující stand-by. Jdu tedy k přepážce a vracím se s palubními vstupenkami na místa 40FG. Jsou to prostřední sedadla „čtyřky“. Boeing 777 má rozvržení sedadel 3-4-3. Nastupujeme do letadla a míříme k našim sedadlům. Je nám jasné, že tento let bude o hodně jiný, než let s Lufthansou. Už jen přítomnost vlastního IFE... Během doby, kterou jsme ještě strávili na letišti, jsme mohli pozorovat: American Airlines, Delta Air Lines, Northwest Airlines, United Airlines, B 747 Korean Air, B 777 Air New Zealand, Embraer 190 Air Canada, B 747 China Airlines, China Eastern, Alaska Airlines. A samozřejmě i náš B 777, kterého si i zaměstnanci při jeho příletu fotili.
Po startu přišli na řadu slané preclíčky a studené nápoje. Já jsem si dala jablečný džus a manžel pivíčko
Cestovní rychlost se pohybuje zhruba 1050 km/h. Letíme ve výšce 10.000 m. n. m.
Po večeři si dávám krásný filmový let. Poslední jsem ale nedokoukala, protože jsme se dostali nad Anglii. Občas jsem samozřejmě sledovala i letové informace. Trasa byla velmi podobná té Frankfurt-Los Angeles, ovšem lehce jižněji. V době přeletu nad Anglií jsme letěli ve výšce 11.300 m. n. m., rychlostí 990 km/h a venkovní teplota byla -56°C.
11. 9.2009:
Asi hodinu do přistání v Paříži začala posádka roznášet snídani. Ta byla pro všechny cestující stejná. Sýr, šunka, pečivo, máslo, marmeláda, sýr, ovocný kompot, jogurt a džus. My jsme si navíc dali kávu. Velice brzy servis sklízeli, protože jsme se přiblížili na přistání v Evropě.
Bohužel, přílet zpět na domovský kontinent nebyl zrovna hladký. Nejspíš z důvodu silného bočního větru, jsme přistáli pouze na pravý podvozek. Během pokusu o vyrovnání se naše letadlo nebezpečně „roztancovalo“ po celé dráze. Naštěstí jsme vše ustáli a přistavili nás k Terminálu E. Při východu z letadla jsme vystupovali předními dveřmi a měli jsme tak možnost nahlédnout i do vyšších tříd, než jen economy.
Řadíme se na velmi dlouhou frontu na pasové kontrole. Nemají zde oddělené přepážky pro Schengen a Non-Schengen passangers. A krátký průchod pro tranzitní cestující je pouze s hodinovým přestupem. My máme dvě hodiny. Po vystání fronty za cestujícími z Peru se konečně dostáváme na řadu. A potom rychle běžíme na Terminál 2D. Celá akce (pasovka a přeběh) trvala něco přes 30 minut. Na přepážce č. 6 se odbavujeme a rovnou jsme i posazeni. HURÁ!!! Alespoň tady žádný stres.
Procházíme bezpečnostní kontrolou a usazujeme se v gate D57. Manžel si šel koupit vodu a krátce nato začíná nástup. Všichni cestující nastupují do autobusu. Autobusy nás potom odvážejí k Terminálu E, kde je přistaveno naše letadlo. Cestou jsme mohli zamávat našemu triplu… Jak nám později kapitán vysvětlil, letadlo přiletělo z Tel Avivu. Proto ten přejezd.
Rychle se usazujeme na naše místa 8EF v letadle A320 AF. Na 8D sedí mladá slečna. Během pojíždění na start koukáme po zdejším letadlovém ráji: nepočítaně letadel Air France, A 320 British Airways, A 320 Turkish Airlines, Swiss International Air Lines, B 767 Air Gabon, KLM, B 767 Delta Air Lines, B 767 American Airlines, B 747 Thai Airways, A 340 China Southern a navíc vystavený Concorde Air France. Rychle lovím foťák a fotím!
Krátce po startu je roznášen catering. Podle všeho je to jen nějaký salát. My ovšem odmítáme, protože jsme ještě najezeni z předchozího letu. Dáváme si jen kávu a colu. Let z Paříže do Prahy nám po tom všem přišel jako pidi skok. Z důvodu pravidelné údržby hlavní dráhy na Ruzyni přistáváme na dráhu 31. Při přistání máme krásný výhled na celou Prahu. Vyšehrad, Vltava, Strahov, Motol, ruzyňská věznice a pak už jen přistání. Bylo to docela příjemné přivítání a i takový malý vyhlídkový let. Zarolovali jsme k východu D3. A tím končí tato cesta.
Člověk se vždycky strašně těší na dovolenou a nechce se mu zpět. Po předchozích zkušenostech jsme ale byli rádi, že jsme doma. A tím bych asi zakončila návrat do minulosti.
Omluvte, prosím, případné chyby a absenci fotek. Teprve se vše učím...



