Tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych sepsal první část mého nového tripreportu. Snad se vám bude líbit.
Úvod
Stejně jako minulý rok byl i tento rok „výlet“ na Tchaj-wan pracovně-relaxační. Každý rok se totiž začátkem června koná největší světový IT veletrh Computex, takže to je ta pracovní část a relaxační je potom část druhá.
Odlet byl tradičně z Vídně v neděli večer. Tento rok jsme však neměli v plánu po pracovní části odcestovat někam jinam, ale v plánu bylo zůstat na Tchaj-wanu a procestovat jej kolem dokola za pomoci různých dopravních prostředků.
Den první a druhý
VIE-TPE
EVA Air (BR62)
15:30 h
Airbus 330-200 (B-16307)
Load factor 100 %
První dva dny kvůli časovému posunu prakticky zahrnovaly pouze cestu a check-in v hotelu, případně ještě návštěvu uvítací párty.
Odlet byl v 19:35 z Vídně, tedy se oproti minulému roku nic nezměnilo. Jelikož to je z Brna celkem kousek, vyrazili jsme zhruba o půl třetí, abychom okolo půl páté až páté byli na letišti a měli dostatečnou časovou rezervu, kdyby náhodou. Trasu jsme zvolili přes Mikulov, což vychází časově +- stejně jako po dálnici přes Bratislavu, ale je to kratší.
Cesta autem proběhla v pohodě, bez jakéhokoliv zádrhelu a kolem půl páté jsme dorazili na letiště. Ve Vídni panovalo takové poměrně proměnlivé počasí, kdy to chvíli vypadalo, že se dokonce přižene nějaká bouřka, ale nakonec se oblačnost částečně stáhla a bylo polojasno.
Ihned jsme vyrazili na check-in, abychom se zbavili zavazadel a mohli jít sednout do nějaké kavárny. To jsme však ještě netušili, že odbavení neprojde tak hladce. Přepážek bylo otevřeno několik a moc lidí tam ještě nebylo. Jeden z nás měl letenku koupenou přes Pelikána, ten byl odbaven bez problému, ale dva (já a kolega) jsme měli letenky koupené přímo u EVA Air slečnou na Tchaj-wanu. Když došla řada na mě s kolegou, nastal problém. Po ověření, že jsme to my, nás totiž požádali o předložení platební karty, se kterou byly tyto letenky zaplacené. Samozřejmě jsme ji u sebe neměli. Slečna na Tchaj-wanu totiž buď ještě nestihla a nebo zapomněla nechat potvrdit, že jsou ony letenky zaplacené její kartou. Najednou visela ve vzduchu otázka, co teď, protože zaměstnanci EVA Air bezpodmínečně trvali na tom, že kartu musí vidět, jinak nás do letadla nepustí. Nakonec se do řešení problému vrhl plešatější zaměstnanec EVA Air a po zhruba půl hodině přišel s tím, že byl problém vyřešen a dostali jsme palubní vstupenky. Hodně se nám ulevilo, protože jsme potřebovali odletět všichni pohromadě a tento konkrétní den.
- boarding pass
Do začátku boardingu zbývala hodina a čtvrt, tedy jsme se odebrali na kafčo a nějaký pamlsek do kavárny blízko Dčkových gatů. Nakonec měli k dispozici i zásuvky, tak jsem toho využil pro zapnutí notebooku a virtuální rozloučení se s blízkými, že jsem je měl rád a aby kdyžtak moc netruchlili (člověk nikdy neví, jestli nespadne zrovna to jeho letadlo
).
- Airbus A320 Air Berlin
- Airbus A320 Aeroflot
- Airbus A320 Iberia
Na boarding jsme se vydali pět minut před jeho začátkem, prošli bezpečností kontrolou (jak já nenávidím to odstrojování se a vytahování všech možných věcí z příručáku) a usadili se v čekárně čekajíce na zahlášení naší zóny. Já s kolegou jsme měli sedadla 33A a 33C, tedy přímo vedle křídla. Že z tohoto místa nebudu zrovna nadšený, se ukázalo hned po usazení, kdy jsem z okna viděl křídlo, křídlo, opět křídlo a nakonec i něco jiného než křídlo. To však nebylo ještě to nejhorší, ale vrátím se k tomu ještě později.
Po vytlačení nás od stojánky letušky pustily bezpečností video. Minulý rok bylo video takové nic moc, omšelé. Tento rok však bylo již nové a nutno říct, že i trochu pobavilo a udělali jej v dost chytlavém stylu, což byl zřejmě hlavní účel, aby se na něj vůbec někdo podíval. Zároveň jsem ještě letmým pohledem prozkoumal letadlo, kdy jsem zjistil, že je úplně plné a ze svého místa jsem nespatřil jedinou volnou sedačku.
Pomalu se letadlo rozjelo k runwayi, kdy před námi byly další tři letadla. Po příjezdu na „startovací pozici“ jsme však zhruba dvě minuty jen stáli a zřejmě čekali na povolení ke startu. To bylo nakonec uděleno a za doprovodu dvou burácejících motorů jsme se vydali po runwayi směrem na Vídeň, avšak již nad Schwechatem to piloti začali točit na opačnou stranu směrem na Maďarsko.
- vyhled z okna po startu
- západ slunce
Chvíli po startu jsem si už na ne zrovna moderním IFE pustil Skycompass, což je mapa s aktuální pozicí a v dalších nabídkách i různé informace o letu, a vrhl se na jeden díl Revolution, než bude podávána večeře. Tu jsme začali dostávat asi hodinu a čtvrt po odletu. Na výběr bylo „beef with potato or fish with rice“. Říkal jsem si, že nebudu moc riskovat a vezmu si hovězí. Čekal jsem kus hovězího masa a brambory, ale po otevření na mě vykoukly karbanátky s bramborovou kaší. K tomu byl salát s rajčetem, ledovým salátem, olivami a zřejmě balkánským sýrem a jako dezert byla hutná vanilková buchta. Z ovoce byly podávány tři kousky různých druhů melounů. Celkově to nebylo špatné, ale ryba by v tomhle případě asi byla lepší. Od minule jsem se taktéž poučil a poctivě zaznamenával stupeň roztíratelnosti másla, abych potěšil místní másloultras
. U tohoto jídla bych mu dal 4/10, protože bylo poměrně tuhé a bylo těžké ho nějak rozumně rozetřít.
- už je to jenom kousek
- večeře
Následně jsem si do sluchátek pustil hudbu z telefonu a zkoušel trochu zdřímnout. Tady se dostávám k tomu, co bylo na tomto místě vůbec nejhorším. Po opření hlavy o hlavovou opěrku jsem totiž zaznamenal ne zrovna příjemné vibrace, které se od motorů přenášely přes křídlo na trup. Po využití polštářku a opření se o „stěnu“ trupu to bylo paradoxně o něco lepší, ale ne o tolik, abych se bezproblémově vyspal. Tak jsem dřímal pár tisíc kilometrů až nad území Íránu, kde už se pomaličku začalo rozednívat (tím, že jsme letěli po čase, se nám noc o hodně urychlila). Abych nezapomněl, tak mezitím letušky „přikázaly“ cestujícím zatáhnout okna a zhasly světla.
Ač jsem věděl, že výsledek bude děsný, tak jsem zkusil vyfotit rozednívání se někde nad Afghánistánem a ve výšce téměř dvanácti kilometrů (omluvte prosím kvalitu fotografie, fotil jsem to s časem uzávěrky 0,4 vteřiny a tohle bylo maximum, co jsem z toho byl schopen vytlouct).
- východ slunce nad Íránem/Afghánistánem
Po nahlédnutí na mapu, kde se přesně nacházíme, mě potěšilo, že jsem nevybral místa nalevo úplně zbytečně a poletíme kousek od Himalájí. Bohužel mi štěstí nepřálo a chvíli před tímto pohořím vylezl Oskar zpoza horizontu a začal pálit své paprsky do mého okna. Asi si dokážete představit, co to udělalo v letadle, kde jinak měli všichni ostatní okna poctivě zatáhlé a světla byly zhaslé. Abych se vyhnul ukopání mé osoby ostatními cestujícími včetně mého kolegy, okénko jsem zase zatáhnul. Nakonec jsem akorát využil příležitosti, kdy jsme měnili směr a Oskar mi přímo do okna nesvítil, abych vyfotil alespoň špičky některých hor, které se na chvíli v dálce objevily.
- vylízající Oskar
- nějaké hory - Himaláje
Po necelých osmi hodinách letu se začala podávat snídaně. Už si přesně nepamatuju, z čeho bylo na výběr, každopádně já si vybral vepřové nudličky s těstovinami a nebylo to vůbec špatné. Z dalších „chodů“ byly spicy okurky, které osobně moc nemusím a tři kousky ovoce (extrémně kyselé kiwi, vodní meloun a něco bílého připomínající nějaké druh melounu). Máslo bylo tentokrát roztíratelné naprosto bez problému a bylo spíš už takové hodně měkké, stupeň roztíratelnosti 9/10.
- snídaně
Po snídani nám chybělo už jen zhruba 700 km do Bangkoku, tedy necelá hodina letu. Tu jsem využil pro sledování pobřeží Bengálského zálivu a území Burmy, jelikož se oblačnost pod náma rozevřela.
- Bengálský záliv - pobřeží
- přistáváme
V Bangkoku bylo slunečno a skoro úplně jasno, kapitán hlásil teplotu 30 °C na letišti. Po přistání jsme čekali obšlehnutí thajským horkem v prstu, což přišlo, ale následně zchlazení v klimatizovaných prostorách letiště, což však nepřišlo. V prostorách letiště bylo minimálně takových 26-27 °C a klimatizace jakoby nefungovala. Tak jsme akorát prošli tranzitní kontrolou, vzali si heslo na WiFi u stánku a vzdali nějaké chození po letišti, které by nám akorát způsobilo upocení triček. Po půl hodině sezení jsme se vydali zpátky k našemu gatu, kde už se pomalu začal chystat boarding do uklizeného a dotankovaného letadla.
- dvojka Airbusů A330-300
- náš Airbus A330-200 a v pozadí 747 Orient Thai
Co mě u BKK překvapilo, byla délka pojíždění při příletu. Ať už jsme přiletěli z Vídně nebo potom zpátky z Taipeie, pokaždé jsme byli úplně na opačné straně letiště než náš gate a od přistání k přistavení ke stojánce uběhlo v obou případech zhruba deset minut. Startovali jsme naopak z té dráhy blíže gatu.
Po příjezdu k dráze jsme chvíli čekali a co se neobjevilo, přistávající A380 Thai Airways. Poprvé v životě jsem tohle letadlo viděl a náš malinký Airbus A330 byl oproti tomuto monstru celkem srandovní. Start proběhl v naprostém pořádku a už jsme si to mašírovali směr Taipei, naše cílová destinace.
- místa na nohy je opravdu dost
Opět přibližně tak hodinu po odletu začaly letušky rozdávat jídlo, přesněji oběd. Na výběr bylo „chicken with rice or fish with rice“. Ještě jsem se tady nepřiznal, ale celý let jsem netrpělivě čekal na to, až si budu moct dát kuře, jelikož mi minulý rok extrémně chutnalo. Konečně tady byl ten dlouho očekávaný okamžik. Kuře s rýží bylo vynikající a volbu jsem si pochvaloval, jak jen to šlo. Z ovoce byl ananas, vodní meloun a hroznové víno. Salát k hlavnímu jídlu byl celkem zvláštní. Byla to směs něčeho, jako my máme zelí, s něčím dalším neznámým a leželo to na ledovém salátu. Ta směs mi nechutnala vůbec, jelikož byla strašně hořká, tak jsem snědl alespoň ten ledový salát. Jako dezert byla „buchta“ s oříšky a na ní jakýsi krém, něco jako tvarohová pěna a nebylo to špatné. Máslo na tom tentokrát bylo až moc dobře, skoro teklo a tak mu dávám 10/10.
- oběd
Po cestě na TPE se již nic zajímavého neudálo a celá cesta tak byla bez turbulencí. Na Tchaj-wanu bylo zataženo, ale podle kapitána nějakých 32 °C. Přistání bylo klidné a proběhlo bez jediného problému. Po výstupu letadla jsme se ihned vydali směr směnárna a následně imigrační, kde si nás vyfotili, dostali jsme razítko do pasu a vydali se pro zavazadla. Nějakou dobu trvalo, než dorazily a už jsme se trochu obávali, že se někde zapomněly. Vůbec jsem se ale netěšil na výstup z klimatizovaného letiště. Stalo se totiž přesně to, co jsem očekával, že bude venku horko a hrozné dusno.
- výhled z okýnka
Odvoz z letiště do hotelu jsme měli zařízený předem, takže jsme si chlapíka podle cedulky našli a vydali se na 50km cestu do Xindian District v Taipeii, kde se nacházel náš hotel. Večer jsme si akorát zašli na večeři, já si vyfotil z balkónu pokoje okolí, které je moc pěkné a vzhledem k extrémní únavě po zdlouhavé cestě jsme byli všichni tři akorát tak zralí jít spát.
- výhled z balkónu pokoje
Tohle je konec první části mého dalšího tripreportu. Je sice trochu delší, než jsem čekal, ale snad jste se u něj neunudili a líbil se vám. Jak to bude v mých silách, tak budu doplňovat postupně další části. Těším se na vaše názory!
