Made in China

[Alexx]

Made in China

Report je psaný z velké části na místě (proto bez diakritiky), posledních pár dní jsem pak dopisoval po příjezdu. Jeli jsme čtyři, podle mě ideální počet. Absolvovali jsme celkem sedm letů, 2x s ČSA, z toho jednou s A330, jednou s Aeroflotem, dvakrát s China Southern, jednou s China Eastern, a jednou s poměrně exotickými West Air.


Patek 5.7.

Prelet do Moskvy v pohode, CSA se vytasilo s pomerne chutnym jidlem, nebyla k tomu hromada prikras jako salat a dortik, ale dalo se to jist. Sedm v hodin v Moskve se celkem vleklo, jak jsem uz psal, terminal F je tam zdaleka nejhorsi, nastesti se v ramci tranzitu da bez dalsich kontrol prejit na E nebo D, kde je podstatne volneji, daji se tam najit i zasuvky. V podstate vsechny obchody prodavaji totez a tak nas to moc nebavi. Nicmene podarilo se odleteli jsme vsric Zemi Stredu.

Sobota 6.7.

Obsluha u Aeroflotu se desne vlekla, jidlo jsme dostali snad az po dvou hodinach, a nez se pak letadlo ulozilo ke spanku, byl pomalu zase cas vstavat na snidani. Potesilo IFE, dobrych filmu dost, akorat v mem sedadle nefungoval jeden kanal zvuku coz bylo dost neprijemne (zvuk jen pravym nebo levym uchem).

Po pristani v Pekingu pro razitko, vyzvednout bagly, a hura na vlak. Tedy az po dukladne prohlidce - zaciname si zvykat na velkeho bratra. Narozdil od Evropy tady piti rovnou nevyhodili, ale skenovali v nejake masince a pak pustili dal.

Po prijezdu vlaku se metrem presouvame nedaleko naseho hostelu, ten nicmene neni pripraveny a tak se vydavame spatnym smerem smer zakazane mesto, no a protoze byl spatny, tak bloudime chvili v kruhu az zjistime, ze spis nez k zakazanemu mestu to mame kousek k chramu nebes. Jdeme tedy tam. Zaciname se tady orientovat, precejenom je to hlavni mesto a je tady hodne anglickych napisu, ikdyz lidi moc neumi.

Chramovy komplex je zajimavy, ale neni to az tak zadna bomba, nicmene v petatriceti stupnovem horku je kazdy strom dobry. Metrem se pak vracime na hotel, pokoj ujde, je maly, ale je nas a je tam klimoska. Jdeme zjistit, jak je to s nasimi listky do Xianu, ktere nam mela agentura na hotel dorucit. Nejsou. Proste nejsou. Pruser. Volam do agentury, ta to dohledava, zjistuje ze listky odeslala a bude to resit s kuryrni sluzbou. Ozvou se za hodinu. Jdeme se najist.

Prvni cinske jidlo, vyborne, palive, nudlicky na nudlicky, maso na nudlicky a bambus na nudlicky. Lahoda. Zpet na hostelu, ptam se, jestli nevolali. Nevolali. Super. Jdu si pro cislo, zavolam tam znova. Recepcni me to malem nechala vytocit a pak si vitezoslavne vzpomela, ze tam je nejaka obalka pro me. Listky. Jsou tam. Nadhera. To ze me predtim skasla o 16 yuanu si uz nejak nevybavuje. Mrcha. Hlavne ze mame listky.

Jsme utahani, ale jdeme si jeste projit mistni hutong a jdeme spat.

Nedele 7.7.

Hlavni cil dne je "Stena". Chceme stihnout vlak ze severniho nadrazi, neni to daleko, sest, sedm zastavek metrem, a pak kousek pesky. Jako skoro vsechno v Cine, vsechno funguje, ale nic tak, jak jsme zvykli. Na nadrazi jsou dve patra pokladen, naprosto prazdna, nikdo nic nekupuje, je tu jenom obsluha za okynky. Ze spodniho patra nas poslali nahoru, z horniho ven. Venku je kasa na listky na odjezd odsud. Fronta tak 20 metru. Stihame to. Kontrola listku a bezpecnostni kontrola u vstupu do haly. Milion lidi. Mame stesti, ze nas pustili, malem jsme cekali na dalsi vlak. Na nastupiste se nesmi, az kdyz je cas nastupovat. Takze se milion lidi zvedne a bezi zabrat mista. Nastesti k prvnim vagonum, takze my dlouhym krokem prechazime k nejvzdalenejsimu vagonu a mista chytame.

Jet v nedeli na stenu do Badalingu nebyl nejlepsi napad. Je to nejproflaknutejsi misto, jezdi sem tolik naroda, ze na zdi se chodi misty krok sun krok. V jednom miste jsme sli deset metru asi deset minut. Hruza. Ale zed je super, nebyt toho pocetneho naroda. Navic z fotek asi moc nebude, protoze i pocasi stalo proti nam - sedivy opar, horko...

Zpet se vracime busem a pak metrem razime do olympijskeho arealu. Jako vsechno (krome vsudypritomnych zachodu) se i tady plati nekrestanske penize - prohlidka "Hnizda" vyjde skoro na tri stovky. Nemusime videt vsechno, z venku to bohate staci. Nechceme ani vedet, co v mistech olympijskeho arealu bylo predtim, ale museli vysidlit tisice lidi.

Pokracujeme metrem zpet k hostelu, kupujeme listky na vlak za dva tydny, omylem na sezeni misto lezeni, nicmene zase o dost levnejsi. Vecere ve stejne restauraci jako vcera, trochu vic experimentujeme. Prochazime nasvicene ulicky, je tu hezky.

Vecer Romca v prestavce mezi varenim trencanskych parku s fazulou a sosovice s parkom v druznem rozhovoru s nekolika Ruskami prijde o mobil, aby ho po hodine horecneho hledani nasel pod vlasni posteli . Polaci a Rusaci jsou vsude.


Ceny:
Voda balena 0.5 l - 1-2 rmb (=renminbi, =yuan, obvykle tomu rikame veverka)
Cola/dzus cca 0.5 l - 3-5 rmb
Pivo 0.3-0.6 l - 3-6 rmb (i 0.6 se da koupit za 3 jak psal romca, chce to hledat a smlouvat).
Listek na metro (peking, xian) 2 rmb (1 vstup, neomezeny dobou a poctem prestupu)
Listek na bus (peking, xian) 1 rmb
Vlak na letiste 25 rmb
Vlak do Badalingu 7 rmb
Bus zpet do Pekingu 12 rmb

kurz 1 rmb = 3,3 Kc


Poznamka - yuan se jako normalni mena nedeli na sto, ale na deset nejakych mikroveverek, kterym se rika mao. Zatim jsme nemeli nic mensiho, ale 5 mao je i mince i bankovka, takze existuji dve bankovky s nominalni hodnotou 5. 5 mao a 1 yuan pak existuji jako mince, ale ty se skoro nepouzivaji, asi jako v americe kovovy jednodolar (v automatech).

Pondeli 8.7.

Balime, neni to zrovna jednoduche, logisticka operace, cely den budeme behat po meste a vecer bychom si bagly meli vyzvednout na hotelu, dat si sprchu a vyrazit na zapadni nadrazi na vlak do Xianu. Nejak jsme to nahazeli do komory s bagazi asi dalsich dvaceti lidi, a vyrazili konecne na namesti nebeskeho klidu a do zakazaneho mesta.

Mauzoleum velkeho Maa je v pondeli zavrene, tak nic. Namesti nebeskeho klidu (Tien An Men) se tak jmenuje zrejme proto, ze kontroly na vstupech (jedine podchody) a stovky kamer z nej cini misto, kde by mel clovek bobky jenom vytahnout zluty kapesnik. Nas tam zastihl prvni destik, ale jsme na to pripraveni - predpovec pocasi s tim pocitala. Do zakazaneho mesta se hrnou tisice lidi, a opravdu je proc. Je to obrovsky komplex, na mape to nevynikne ale dalo by se to prochazet hodiny. Tolik casu nemame, v pondeli zaviraji ve dvanact, coz sice vime, ale delame blbe kdyz nas odsud o pul jedne vykazuji.

Vychazime protejsi, asi severni branou, kde se nam za dve veverky naskyta moznost vydrasat se na protilehly kopec s jakousi pagodkou, odkud je na zakazane mesto, potazmo namesti nebeskeho klidu, a vlastne cely Peking, pekny vyhled. Nicmene jak je obvykle, vrstva smogu neni na nasi strane ve svete financi. Nemene za 2 yuany to stalo.

Pokracujeme ulickama kolem zakazaneho mesta a mirime metrem k televizni vezi, kam nas za rozumnych 10 yuanu bere od nejblizsi stanice metra taxik. Vez ma taky prepalene vstupne, navic porad je sediva mlha, tak se divame jenom z venku a vracime se pesky k metru (uz vime kudy), a na hostel. Je cas opet na jidlo, toho je tady vsude kolem plno. A pak uz relax nad pivem na hostelu, sprcha, a s plnou polni metrem na nadrazi. Bohuzel mistni metro na papire je ponekud rozsahlejsi nez ve skutecnosti, takze trasa ktera vede na zapadni nadrazi v realu neexistuje, a tak musime jet na nejblizsi stanici jine linky a dojit kilometr pesky. Uff.

Na peron se zase nesmi, je tady deset narvanych cekaren, tak kempujeme na hlavni chodbe u nejakych potravin, kde se s nama jako s exoty foti mistni deti. Aspon nam ubiha cas do odjezdu.

V "kupe" pro sest jedeme s Cinskym parem, nejsou druzni, nemluvi anglicky, ale jinak jsou solidni a tisi. Vlak nikde nestoji, a tak prvni zastavka bude po cca tisici ujetych kilometrech rano Xian.

Utery 9.7.

Po prijezdu do Xianu nechavame Cinany vypakovat se z vlaku a pak vklidu a beze spechu vystupujeme - vlak nikde nestavel, je to primy spoj a dal uz nejede. Jeste na nastupisti, v podchodu a pak i pred nadrazni budovou se na nas lepi ruzni nadhaneci, je super ze jdou po bilych, ale taky by neskodilo umet trochu anglicky. Ikdyz, ti kteri umi, jsou vetsinou nejhorsi. Nepotrebujeme, vime kam se potrebujeme dostat a tak po chvilce zjistovani sedame na spravny bus, platime za skupinu ctyr lidi a sedmi zavazadel trinact korun a mirime k Bell Tower, centru mesta, kde bychom chteli najit hostel.

Neni to uplne tak jednoduche, bagly taky nejsou nejlehci a i pres ranni hodiny zacina byt zase horko. Dasa s Radkem jsou na strazi u baglu, ja s Romanem se podle nekolika mapek vydavame na pruzkum. Vypada to zle - prvni hostel nema misto, druhy (s vtipnym jmenem "Facebook hostel" taky nema misto, a treti, nas vytipovany, pro jistotu nema misto taky. Nicmene jakysi mistni typek, vratny, uklizec, prihlizejici nebo co, rikal ze to nejak vyresi. Cekame. Nekam vola. Prichazi mila slecna, umi zatim snad nejlip anglicky, a vysvetluje, ze maji jakysi sprateleny "Bussines hotel" kde nam zajisti pokoj. Rika neco o 240 za pokoj a noc. To je dost. Nicmene prochazime s ni par ulicek. Pokoj vypada dobre, cena nejak pada na 220 a pak na 180, cili za 360 veverek na noc bydlime. A to s Pekingem nesrovnatelne luxusneji. Bereme rovnou dve noci.

Dnes je v planu akorat zevlovani po Xianu a to nam celkem jde. Metrem jedeme k male kozi pagode (proc se to tak jmenuje fakt nevim), kde ale je v utery zavreno. Vychytavat zaviraci dny nam evidentne taky jde. Tak jedeme do muslimske ctvrti pobehat trhy a prohlidnout si mesitu, ktera je zajimava zejmena tim, ze pripomina cokoliv jineho nez mesitu. Pristupne jsou ruzne predzahrady, nicmene samotna "modlici mistnost" pristupna neni. I tak to ale stalo za 25 juanu vstupneho. V jedne mistnosti meli fotky mistnich z ruznyma svetovyma pohlavarama, mj. Vaska s Livii. Na trhu zjistujeme, ze smlouvani by nam taky slo, zkousime se ptat na ruzne veci a s vedomim, ze je nechceme koupit, nutime prodejce k zoufale nizkym cenam. Kdo by se s tim ale dva tydny tahal.

Vracime se trochu porelaxovat na hotel a jdeme hledat jidlo. Restaurace, kterou jsme nasli, byla fakt super. Vybiralo se ze tri druhu polivek a pak z desitek surovin, ktere jsme si sami na kahanu varili. Zajimave, dobre a pomerne i levne. Levne tady je i mistni pivo "Hans", to v Pekingu nebylo (a dal zatim taky ne), melo vic voltu a lepsi chut nez to co jsme pili v Pekingu a za min penez. Koupili jsme taky mistni samohonku (pul litru za 20), ale to je fakt pro silne natury.

Vecer jsme jeste s Radkem a Roman vybehli do ulic sehnat baterku a kartu do fotaku. Baterku porad nemame, ale kartu osmigigovou usmlouval Roman ze 70 na 50, coz se dalo. Jinak tady z elektroniky maji snad jenom fotaky, poradne elektro, ac to bude znit paradoxne, jsme jeste nevideli a to jsme prolezli par obchodaku. Snad zatim ani jeden obchod, kde by prodavali treba televize. Zvlastni. Asi je to tim, ze se pohybujeme spis v turistickych oblastech v centrech mest. Na druhou stranu, od metra na hotel to mame tak 300 metru, a na nich je cca 20-30 obchodu s mobilama (a to si nedelam p***l). Krome nekolika cinskych znacek (vetsinou nezname, nejznamejsi je Lenovo) tady leti hlavne Apple, Samsung, HTC, cili prakticky stejne jako u nas. Cim vetsi padlo, tim lepsi.

Streda 10.7.

Budim se o pul seste ze sna a chvilku panikarim, v pet nas mel prece cekat taxik na letiste a my nemame sbaleno, a o pul osme nam leti letadlo. Radek me usmernuje, jsem o den mimo. Uff. Stane se . Jdu jeste spat.

Roman s Dasou snidaji co dum dal, ja s Radkem jdeme vyzkouset snidani na hotelu za 10 juanu. Zvlastni system, kdo prijde a zaplati u vchodu do restaurace, snida. Od vratneho nafasuje tac a jedno varene vejce, a pak si jde ke "svedskym" stolum pro ruznou zeleninu a cosi, co hodne pripomina nase houskove knedliky, kdyz nejsou delane z housek (umeliny z Tesca atp.). Zadne maso, zadne syry, zadne nudle, zadna ryze, nic paliveho, nic k piti. Cina je jina.

Po snidani je sraz s Romanem a Dasou a vyrazime hledat bus, ktery nas doveze na autobusak. Slo to dobre, maji tady jizdni rady a relativne i prehledne, byt samozrejme jenom v cinstine. Najit ale v cinskych znacich vlakove nadrazi neni uplne raketove inzenyrstvi, takze sedame na spravny bus a za deset minut vystupujeme. Stavime se do fronty na bus k Terakotove armade a za chvili (asi treti autobus, fronta byla uz v osm rano celkem dlouha) vyrazime na cca hodinovou cestu.

Predpoli mezi samotnym muzeem a parkovistem autobusu okupuje tak asi milion stanku se vsim moznym, hlavne samozrejme terakotovyma panackama a jidlem. Jdeme asi deset minut az dojdeme ke vstupu, kdyz v tom se k nam primota cinanka, co nam chce prodat listky v hodnote 150, za 160. Kasa byla dole na parkovisti. Podraz na volice, no co se da delat - bezim dolu , prece nebudu podporovat cernou rudou ekonomiku.

Arealem muzea prochazime v opacnem poradi, jsou tady tri hangary s vykopavkama, nejlepsi je jednicka a to jsem vedel, tak tam jdeme az jako nakonec a je to dobre (r s hackem), ten je fakt super a dvojka s trojkou jsou slaby odvar. Za rozumny peniz (zname ceny z Xianu) kupujeme od kramare primo v hangaru c. 1 par krabic s terakotovyma vojackama (buh vi co je to za kvalitu, ale nevypadaji zle a rozhodne nejsou z plastu) a jeste prochazime muzeum.

Davame nudle za par veverek cestou na autobus, nejake to pivko (asi zase Hans), a vracime se busem do mesta. Chceme si obejit kousek hradeb a pak sednout na metro, nicmene Cinani jsou zase dal, metro opet nevede tam, kam by melo, resp. planky ve vozech a system na prodej jizdenek predbehl dobu. Nevadi, bus jede taky.

Dasa s Romanem relax na hotel, me s Radkem to nedalo a daveme tu vcerejsi pagodu. Taky to stalo za to, vidime toho krome pagody dost, pravda vetsinu z toho v parku kolem jsme mohli videt i zadarmo. Pekny park, muzeum, vracime se metrem k Bell Tower a na hotel. Chvilku relax, konecne napsat pohledy, hodit je na postu (znamka 4,5 yuanu, pohled cca jeden yuan - samostatne se neprodavaji, je treba koupit sadu cca 8-12 pohledu), a zase na veceri jako vcera. Davame vic nudli, vic masa a min zeleniny, ale platime podobne. Je to fajn, je to sranda, ale je s tim prace. Ale aspon je to porad teple. Na hostelu domlouvame taxik na letiste na patou.

Vecer jeste na chvilku do muslimske ctvrti, zabalit, natahnout budik na ctvrtou, a na kute.

[Alexx]

Ctvrtek, 11.7.

Vstavame, davame se trochu dohromady, a s rezervou jdu na recepci resit na net pristupy do banky pres telefon. Prestala totiz fungovat karta pro vybery z bankomatu. Mame nahradni, ale nepotesi to. Volat do banky muzu ale az odpoledne, casovy posun je potvora. Ostatni pomalu taky schazi dolu, jdeme se s Romanem odhlasit. Recepcni nechava zkontrolovat nas pokoj a pak nas (cinsky samozrejme) vyzyva, abychom sli nahoru. Rucnik je cerveny od melounu. Pereme rucnik. Vsechno OK. Dostavame zpet zalohu (vsechno je tady cash a zaloha musi byt, hotel nebo hostel).

Taxik uz ceka, je to dobry pilot, za tri ctvrte hodiny malem prejel opileho chlapa na prechodu a malem sejmul odbocujici auto. Barvy na semaforu jsou jenom orientacni, vsak je rano a maly provoz. Na letisti jsme s predstihem, zkousim zase vybery z bankomatu ale porad stejna pisnicka - kontaktujte svoji banku. Po sedme nastupujeme do A319 China Eastern a odlitame smer Jiuzhaigou. Obcerstveni voda.

Instruuji ucastniky zajezdu, ze by bylo vhodne vzit si s sebou z letadla blici pytliky, neb letiste je skoro ve 3500 mnm a stat se muze vsechno. Nastesti nikdo nemame zasadni problemy. Za 45 juanu kupujeme listky na autobus do Jiuzhaigou Kou, coz je pas hotelu pri vstupu do narodniho parku. Zasadni chyba - meli jsme vzit za 200 taxik. No co uz. Cekame nez se bus naplni snad pul hodiny. Stejne se nenaplnil a odjizdi. Jedeme 82 km prakticky porad z kopce. Po cca 60 km vidime pekne scenerie, jakousi bazinu, kone. Skoda, ze nemuzeme vystoupit.

Ridic nas vyhazuje pred jakymsi hotelem, ktery vypada mimo nase pomery. Odmitame vystoupit, jasny provizni scam. Nicmene ridic mele neco o tom, ze dal nejede, jenom jeste na jiny hotel. Primota se nejaky mistni, ze nas zadarmo doveze do hostelu, ktery jsme mu ukazali v pruvodci. Vypada to jako bouda, ale jedeme. Minimalne nas dovezl tak 4-5 km do mist, ktere vypadaji jako centrum a citime, ze vchod do parku je nedaleko. Hotel solidni, sice to neni ten, ktery jsme mu ukazovali, to se ale dalo cekat. Chteji 168 za pokoj. Uvazujeme. Delame zase valnou hromadu (bagly na hromadu, Dasa s Radkem jako hlidaci), a ja s Romanem jdeme hledat lepsi. Nasli jsme - za 600 za dva velke dvojluzaky na dva dny, fakt luxus, komp s netem na kazdem pokoji, velka koupelna, tepla voda, cisty zachod, parada.

Jsme v trochu zapadlejsi ulicce, coz je fajn, protoze je tady ticho od hlavni cesty, a par malych mistnich vyvaroven. Davame rychly obed a vetsina to zalamuje, ja sedam ke stroji a konecne pisu zapisky.

Odpoledne se jdeme s Radkem projit, zjistujeme, kde je park, kde je nadrazi, co tady kolem je. Vracime se na hotel a pribirame zbytek s tim, ze zajdeme na nadrazi (autobusove, sem dostat koleje by byl opravdu slozity ukol - jsme v hlubokem udoli mezi dvema prudkyma kopcema ve dvou tisicich). Tam nachazime jizdni rad (cinsky), kde nachazime odjezdy do Chengdu v 6:30, 7:00 a 8:00. Volime ten v sedm, ja pisu cisly a znaky instrukce pro pani za kasou, neco ve smyslu "sobota, 7:00, 4 lidi, Chengdu". Pani mi listek vraci a ukazuje na zmatene lamane anglicky psany papir nad kasou, priblizne neco "Vsechny vratit listky Chengdu, Guangyuan ... povodne cesty znicit". Jinymi slovy, listky se neprodavaji, neni kam jet.

Co ted? Vracime se na hotel, kde recepcni zjistuje na webu a vypada to tak, zadna cesta odstud momentalne nevede, cesty jsou, byt stovky kilometru od nas, prerusene a da se dostat pryc jedine letecky. Parada. Pisu zadosti o pomoc, a pak kdy se net trochu umoudri (jede desne pomalu, zejmena necinske stranky), hledame sami jak se odsud dostat. Nejlepsi je prelet do Chongqingu v pondeli. Bereme. Neni zbyti. Kazda sranda neco stoji. Jsme na ctyri dny vezni v nadhernem horskem letovisku.

Patek 12.7.

V sest vstavat, od sedmi se otevira vstup do narodniho parku a zaviraji ve ctyri, nicmene listky stoji na nase litr, a je tam toho tolik, ze by to chtelo tak dva az tri dny, coz pri cene neni realne, tak musime vsechno stihnout v jeden den.

Poprchava. Po chvili vahani skrecujeme plan, mame cas a tak jdeme jeste spat. Rano resime, jak stravit den. Dasa navrhuje navstevu onech mokradu, ktere jsme videli po ceste z autobusu. Rodi se plan tam dojet a zpet jit cca 20 km pesky. Jdeme do toho, mame cely den. Pocasi se lepsi, prestalo mrholit, je prijemne pod mrakem. S papirem a tuzkou v ruce vysvetluju taxikarovi, kam bychom chteli, ten to po case pochopi a tak ho predavam Romanovi, ktery usmlouva cenu na 50 juanu. Vyrazime.

Stalo to za to, pekny mokrad, kone, nejaky ten dreveny chodnicek. Fotime, a vydavame se z kopce zpet na hotel. Cestou delame prestavky na jahody a houby, porad na nas nekdo mava, zdravi nas, je to prijemna prochazka. Po dvou hodinach dochazime do vetsi vesnice, kde je pekny budhisticky chram, nikdo tady neni, zadarmo, a tak tady delame prvni vetsi prestavku. Prochazime kolem hotelu, kde nas vylozil autobus, a uz bychom si zase udelali nekde prestavku, ale neni si moc kam sednou. Najednou se pred nama objevi neco jako turisticke informacni centrum, s luxusnima lavickama pred vchodem. Nadhera, delame skoro pulhodinovou pauzu.

Po navratu na hotel davame rychle jidlo a krome me vsichni davaji dvacet, ja zase dopisuju denik. Vecer spradame plany na dalsi postup, vypada to, ze si z Chongqingu odskocime aspon na ty pandy do Chengdu, mozna i na budhu do Leshanu. Uvidime, jak se bude darit.

Vecer se jdu s Radkem jeste projit, davame k veceri vydatnou polivku.

Sobota 13.7.

V sest vstavat, od sedmi se otevira vstup do narodniho parku... de ja vu. Zase poprchava, jeste vic nez vcera. Co ted s tim? Davame si hodinu na dospani. Uz jenom mrholi. Vyrazime.

Platime nekrestanskych 310 yuanu (pojisteni za dalsich 10 odmitame) za vstup a sedame na prvni lepsi autobus. Park ma tvar pismene Y, vjizdime ze spoda. V polovine parku je prestupni stanice, obchody, hospody, nas bus ale jede dal do prave vetve, ktera by mela byt a i je nejzajimavejsi. Vyjizdime az nahoru do trech tisic, neni nam ale nejlip, tak tam dlouho nejsme a jedeme niz. Prochazime jezera, vodopady, zelena, modra, je treba to videt, je to super, ale clovek se hodne nachodi. Neco jako Plitvice a Krka dohromady, na petkrat vetsi plose.

Kolem poledne se vracime na prestupni stanici a vyjizdime na konec, ke dlouhemu jezeru. Prochazime tuto cast parku a po hodine se vracime na prestup. Radek kupuje nejake suvenyry, a schazime dolu, kolem ruznych jezer a vodopadu. Blizi se zaviracka, ctvrta, je treba chytit nejaky bus smerem k vychodu. Jako na potvoru ale nic nejede, tak jdeme jeste dobry kilometr pesky. Mame po vcerejsku i dnesku uz poradne nachozeno tak jsme radi, kdyz se pred nama objevi zastavka. K vychodu je to jeste dobrych ctyri pet kilometru.

Od vychodu nas ceka jeste kilometr na hotel, od rana jsme nic zasadniho nejedli, tak jdeme v pet s Radkem na plnene knedliky v pare u nas v ulici, a pak davame relax. Radek spi, ja pisu zapisky. Pred sedmou vsichni razime do hospody, na nejake to jidlo bez nudli a bez polivky. Podarilo se, Roman s Dasou maji nejakou smesku, ja s Radkem napul nejaky bucek, to vse s ryzi. Vecer jeste pivko Snow, jine tady nemaji, a jdeme plni dojmu spat.

Nedele 14.7.

Den relaxu. Prispavame si, konecne nemame budicek na sestou. Rano jdu na palacinky, ktere inzeruje nedaleka hospoda. Trvalo to sice strasne dlouho, ale za patnact veverek mam velkou tlustou palacinku pres cely talir s bananama posypanou cokoladovou struskou.

Dasa s Romanem zustavaji na hotelu, ja s Radkem chceme jet do okresniho mesta, ktere se, stejne jako nase vesnice, jmenuje "Jiuzhaigou". Jdeme smerem na autobusak, necele dva kilometry, sem tam se ptame po busu. Zadny nejede. Tomu neverime, mistni prece taxikama nejezdi. Bus jezdi, ale jenom na opacnou stranu. Jedine taxi. To tak. Vyrazime po svych, nejaky bus prijede. Prijel, po ujdenych 60 metrech. Za 5 juanu na osobu si to padime hodinu do ctyricet km vzdaleneho mesta. Nic jsme od nej necekali, ale mile nas prekvapilo.

Nejvic asi tim, ze je v hezkem udoli a uprostred je kuzelovity kopec, na kterem je soustava podivne smesi budhistickych a hindiustickych chramu (nebo co, kdo se v tom ma vyznat). V pohode jsem si mohli projit cely komplex, a pak nas skoro nasilim dovlekli do jidelny, kde varili v cerne kuchyni nudle s fazolovymi lusky. Radek to radeji nezkousel, ale jak rika Roman, ja jsem extremista, tak jsem si dal. Bylo to dobre, ale neuveritelne mastne. Zaplatit se melo do kasicky v jidelne, zrejme dle uvazeni, hodil jsem jim tam deset, tolik by to stalo v jidelne kdekoliv ve meste.

Asi trochu klesla nadmorska vyska, i udoli se vic otevrelo, a tak je tady vyrazne tepleji nez u nas. Taky tady maji chladaky na piti, coz u nas neni, vsechno se prodava teple, paradoxne i jedine pivo, ktere je tady k sehnani - paradoxne proto, ze je jmenuje "Snow". A je tady i levneji.

Cestou od autobusu jsme na trhu videli grilovat kaceny, tak jsme se po jedne taky poptali. Chlapik za ni chtel 23 juanu, coz nam prislo super, chut na maso zvitezila nad zdravym rozumem (ale nakonec Roman prohlasil, ze by do toho sel taky). Chlapik vytahl papir, nasadil si rukavice, a kacenu nam natrhal na psi kusy.

Busem jsme se vratili zpet, jenze ouha. Babicka, ktera kousek od hotelu prodavala placky, ktere jsou 1.) nejlepsi 2.) nejlevnejsi, je fuc. Asi poledni pauza. Co ted, prece kacenu nebudeme ladovat bez chleba. Operativne jsem to vyresil zakoupenim parodie na francouzskou bagetu (preslazene minihousticky), ktera se k masu dala pozit.

Roman mezitim sondoval, co by si taxikari predstavovali za cestu na letiste. Pry 300. Bus na letiste nenasel. Nadhera. Jdeme se poptat na recepci. Roman navrhuje sto pade. Recepcak krouti hlavou a boucha na kalkulacce 200. Bereme, to jsme si presne predstavovali. V 9:30 budeme mit pristaveny Peugeot 307 Sedan (ano, sedan). Tedy snad.

Tak jeste konzumace kaceny (vyborna), nakonec byly i placky k veceri, ja jsem zkusil mistni radoby salam a pulka skoncila v kosi, jsem sice extremista ale co je moc to je moc. Roman se mi smeje.

Vecer se jeste snazim rozchodit facebook, ale ani s pomoci pritele na mailu se to nedari. Proxy fungujou, ale facebook pres ne stejne nenabehne. VPN jsem nezkousel.

Pondeli 15.7.

Rano o pul osme zvoni chlapik, ze nas taxik je pripraven. Pomalu jsme jeste nevstali, a nemame sbaleno. Posilam ho pryc s tim, ze ma prijet v 9:30. Za deset minut zas kdosi klepe. Zase chlapik, tentokrat s listkem s napisem "What time is your flight". Pisu mu na listek 13:40. Chape, odchazi. Vstavame, snidame, balime, a pred pul devatou odjizdime na letiste.

Cesta 80 kilometru utika, pred jedenactou jsme na letisti a musime hodinu cekat na check-in, nicmene jdeme na odbaveni a presouvame se do komfornejsi cekarny nahoru. Letiste je to prtave, par bran, no co cekat tri a pul kilometru nad morem.

Odlet se komplikuje, nase letadlo nikde, z cinskych informacnich tabuli jsem vydedukoval, ze prilita odkudsi z ciny, a zatim nedorazilo. Nicmene se zpozdenim letadlo pristava, vymena pasazeru rychlosti namydleneho ryanairu a temer bez zpozdeni (deset minut) odrazime. Upadame do stavu spankoveho a za chvili nas otravuje zbytecne brzke hlaseni o pristavani v Chongqingu. Pilot hlasi 39 stupnu. Teple obleceni jsme sice uz schovali, ale to snad nemuze myslet vazne.

Po pristani nekonecnyma tunelama pro bagly, a metrem na vlakac. Listky na prvni dva vlaky do Chengdu jsou bohuzel vyprodane, tak kupujeme az na treti asi za ctyri hodiny. No neni to nic moc, budeme muset cekat. Dasa si cte na hromade baglu na nadrazi, ostatni vyrazime hledat Bank Of China. Pilot to myslel vazne. Leje z nas jak z konve. Banku nachazime, vybirame penize a pivko jenom zasyci. Vracime se na vlakac a cekame. Horko ze by psa nevyhnal, a v odjezdove hale tisice lidi. Cina.

Rychlovlak do Chengdu neni zrovna chlouba cinske flotily, ale jede 200 za hodinu a 400 km vzdalenost prekonava za necele dve a pul hodiny, s par zastavkama. Do centra je to par zastavek metrem, vystupujeme na Tianfu Square. Dasa s Radkem cekaji na namesti, ja s Romanem jdeme hledat jeden z vytipovanych hotelu. Nachazime sice jiny, s ne uplne schnopnou a chytrou recepcni, nicmene davame to dohromady, cena podobna jako vzdycky, 150 juanu za pokoj a den. Vracime se kolem sochy predsedy Maa na namesti, ktere uz vyklizi policajti (je uz dost pozde vecer) na vydobytcich cinskeho kryptokapitalismu - vozitkach Segway. I Dasu s Radou uz se snazili vyhostit, takze prichazime prave vcas.

Utery 16.7.

Vstavame a jdeme se projit do Renmin Parku (park lidu), kde cvici ruzni mistnaci ruzna podivna cviceni. Stoji za to si sednout a jen se divat. S mecem, s destnikem, samostatne a ve skupinach, nekde dokonce hraji bembajs. Metrem se presouvame o dve zastavky jizne, kupujeme listky zpet do Chongqingu a pak jdeme na autobusak, kupujeme listky a za chvilku nastupujeme do busu a uz se propletame provozem desetimilionoveho Chengdu smerem na Leshan.

Prijizdime na autobusak dost vzdaleny od mesta. Nabaluji se na nas taxikari, vime ze bus stoji jeden, tak hledame zastavku, a az se taxikar dostal na deset, bereme ho a jedeme k brane. Vyhazuje nas u brany, ktera vede trochu jinam a za vic nez chceme, ale mame vsechno zjistene dopredu a tak se kousek vracime a jdeme do komplexu spravnou branou za spravne penize.

Je zase strasne horko, leje z nas jak ze sprchoveho koutu. Prochazime nejake chramy a pak se radime do fronty na hlavni atrakci - nejvetsi sochu budhy na svete. Je fakt velky, vsichni cinani foti jak zbesili, a tak fronta dolu k noham postupuje velmi, velmi zvolna. Nahoru uz je to pak lepsi.

Zpet se vracime busem, ktery jede asi trikrat tak dlouho jako taxik, za to si za par korun prohlidneme cele mesto. Bus zpet jede prakticky okamzite a bez cekani, cestu po dalnici prospime. Bus nas vyhodil na autobusaku ktery je kdesi... neni na metru. Pomoci mapy a jizdnich radu vytipuju bus, ktery nas doveze na Tianfu Square. Odjizdime, cesta trva hodinu. Jdeme hledat neco k snedku. Kdybyste to nekdy potrebovali, tak doporucujeme podnik Happy Cate (kdyz se postavite pred sochu Maa (celem k ni), otocte se doprava a bezte ulici, kterou mate pred sebou. Minete luxusni obchody (Cartier atd.), po schodech dolu do sklepa, je tam sipka. Maji tam za 20 juanu steak s nejakou palivou majdou, rizotem a zeleninou. Vyborny, kus masa, konecne.

Kupujeme meloun, na hotelu ho trestame, a jdeme spat.

[Alexx]

Streda 17.7.

Dneska nas ceka jeden z vrcholu cesty, navsteva pandi rezervace. Snazime se smlouvat s taxikarem, ale ten trva na pouziti taxametru. Jak jsme tady pomerne zkuseni, tak tohle se nam jeste nestalo. Fajn, jedeme na taxametr.

Ac je Chengdu zname svymi dopravnimi zacpami, dnesniho rana se to netyka a tak proletime mestem bez ztraty kyticky a na konci trasy platime 40 juanu, na kterych jsme chteli zacit smlouvat, dali bychom i padesat.

Cekame, nikde jsme nezjistili, v kolik se otevira, a tak je jeste zavreno a nikde nikdo. Pomalu se ale zacinaji schazet zamestnanci a navstevnici, otvira se v osm.

Pandi rezervace je nejvetsi odchovne zarizeni na svete, a oproti svetovym zoo opravdu funguje, dari se ji odchovavat jak male Pandy Obrovske, tak i rozsirenejsi Pandy Cervene.

Rezervace je vetsi nez jsem cekal, byt je podobna zoo tak tady krome zminenych pand velkych a cervenych moc druhu neprebyva, je tady par kacen a pavu.

Nicmene vybehu a pavilonu pro odchov pand je tady hodne, mame dost co chodit. Ze zacatku jsme dost rozladeni, obchazime dokola dva vybehy a nevidim nic, pak se situace lepsi a fotime male hrajici si pandy, velke pandy jak hltaji bambus a dost pand jak proste chrape. Vidime pandi inkubatory, osetrovnu i kuchyni. Rychle prochazime jeste pandi muzeum a pak uz se taxikem vracime na Tianfu Square, a jdeme znova do Happy Cate. Poustime se s Dasou do vetsich akci, nicmene lepe zvolili Roman s Radkem, kteri se drzeli steaku a to byla lepsi varianta.

Vyzvednout bagly na hotelu, a metrem na nadrazi. Zase radeji s predstihem, nadrazi tady nemaji daleko k letistim a tak radeji hodinu cekat nez aby nam to ujelo.

Vlak je lepsi nez prvne, vsechny sedacky jsou po smeru, a hlavne nad hlavama jsou police na zavazadla, prve jsme museli skladovatg bagly v ulicce, pod lavice a vubec kde se dalo. Pospavame, za chvili jsme v Chongqingu. Radek s Dasou delaji zase valnou hromadu s kuframa, nas s Romanem ceka mise nakupu listku na zitra rano do Fengjie. Nevime, z ktereho autobusaku, ale nejspis z toho u nadrazi. Taky jo, slo to prekvapive dobre, za chvili mame listky na osmou ranni a jdeme hledat hotel. Jednu zrekonstruovanou ubytovnu nachazime primo naproti autobusaku, neni to nic moc, ale na prespani bohate staci.

Nechceme se poustet do zadnych slozitejsich akci, zitra nas ceka sest hodin v autobuse, a tak jdeme vyzkouset mistni fastfood na americky styl. Nejaka ryze, maso, zelenina, a hlavne malo tuku, toho cinska strava obsahuje nejak vic, nez bychom byli radi.

Ctvrtek, 18.7.

Rano snidane co daly boudy kolem nadrazi a presun na autobusak. Bus nachazime snadno, neni to zadna slava ale aspon je celkem misto na nohy. Vyrazime na cas, a za chvilku jsme na dalnici, ktera oproti ocekavani (mapa) vede az do Fengjie, kam prijizdime po druhe. Udelali jsme jednu zastavku na rychle jidlo na benzince, dal jsem nejake nudle, ostatni se drzi radeji zkratka, nejak se nam z pohledu na kachni paraty, krky a hlavy nedela dobre. Resime, co deli se zbytkem tela, ale prodava se minimalne.

Ve Fengjie chvilku hledame ubytovani, z jednoho hotelu jsme znechucene odesli, pak chvili nic, az nas pani na benzince odkazuje na nejaky pruchod mezi domy. Jdeme tam, jdeme do patra, a tam se nas ujima rodina se dvema pokoji k pronajmu.

Jdeme se projit po meste, nejdrive musime koupit listky na lod/raketu po prehrade tri soutesky, ktera nas poveze hlavne k mistni pamatce Baidu Cheng, coz je nejaky palacovo/chramovy k 200 km vzdalene hrazi. Pak se taxikem presouvame ke komplexu na moste nad prehradou Tri Soutesky. Chteji asi dvakrat vyssi vstupne nez za Zakazane mesto v Pekingu, a je to uplne jina liga. Mistni se s nima hadaji, nadavaji jim, ale nic nepomaha. My jim nenadavame (ikdyz mozna trochu taky), ale podporovat to nebudeme. Prestrelene vstupne je problem cele Ciny, ale tady je to nejmarkantnejsi. Davame nanuk a planujeme cast usetrenych penez venovat na vecerni party.

Vracime se busem zpet do Fengjie, kde nas potkava nas domaci a cosi se nam snazi sdelit a neco pise. Nevime, nerozumime, gestikulujeme ze za chvili dojdem.

Nejdriv se ale jdeme najist, tak riskujeme nejaky mistni lokal. Da se, ryze, nejaka smeska, palive, ale dobre. Kupujeme na vecer meloun a vracime se na ubytko. Jenze ouha - bagly vyskladane v predsini, pokoje zamcene. Zase nam cosi pisou na papir, ale je to porad rozsypany caj, zejmena v rukou psane forme. Proste mame vypadnout. Bud rodinu nekdo naprasil na mistni bunku strany, nebo nevime, nicmene neda se nic delat a musime hledat jine ubytko. Fajn na tom je, ze jsme tady za cely den nic nevideli a je pomalu tma. Domlouvaji nam taxik, ktery nas veze asi tri kilometry za vydridusskych 30 juanu na hotel, ktery je mimo nase financni moznosti. Tam delame valnou hromadu a ja s Romanem v desti po horni casti mesta hledame ubytko, ktere by nebyl bordel, kde by nas vzali, nemeli plno a zaroven meli rozumne ceny. Nakonec se to dari. Rada s Dasou mezitim dostali destnik a vodu od asistenta sefa hotelu, pred kterym se usidlili a ktery asi nemel moc radost, ze hodinu vagusime na jeho schodech.

Meloun, a spat, rano o pul devate odjizdime.

Patek, 19.7.

Balime a jdeme na zastavku, ukazujeme listky na lod a kyvaji, tak snad jedeme spravnym smerem. Zvlastni je, ze za jizdu pres pul mesta platime za celou skupinu 4 juany, zatimco predtim jsme platili i za dve zastavky 6.

Jsme tady brzo, tak zase posedavame a snidame co dum dal. Jdeme po dlouhych schodech k rece a pres mostky a mola k nasi lodi. Bereme mista ve stredni kabine, a za chvili vyrazime. Hned za Baidu Cheng zacina prvni ze tri soutezek. Fotime, ale jedeme rychle, voda strika a je takovy oparek, takze z fotek toho moc nebude. Nicmene oproti jinym raketam se da fotit ve trech mistech bez skla, tak snad to nebude nejhorsi.

Zastavujeme dvakrat a pribirame dalsi lidi, takze pred dojezdem k prehrade v Sandoupingu je lod prakticky do posledniho mista plna. Vystupujeme jako jedni z poslednich (cinani jsou dost prasata, zbyla po nich hromada bordelu a vzdycky se tlaci jako prvni kamkoliv dovnitr a ven).

Prehrada Tri Soutesky nas prekvapila - jednak moc nevypada jako prehrada, je to porad v podstate reka, byt siroka. A pak je neuveritelne spinava, plavou tam doslova ostrovy bordelu, jedine co tam moc neni jsou plastove lahve, ktere se tady zrejme dobre vykupujou, protoze je vysbiravali lidi na lodkach, a obecne je tady lidi sbiraji z cest i vybiraji kose na trideny odpad.

Pristav raket je asi dva kilometry pred hrazi, tak nechavame ujet autobus do Yichangu, a jdeme se pesky podivat na nedalekou vyhlidku na hraz a k plavebni komore. Primo do arealu se da dostat za tucne vstupne, tak fotime jenom z dalky. I tak je videt, ze je to strategicke vodni dilo, ktere dodava 10% spotreby elektriny Ciny.

Vracime se do pristavu, tam chcipl pes, autobus do mesta je sice pripraveny, ale ceka se, az dojede dalsi lod. Cekame taky, vic nez hodinu. Pristav v horku smrdi po zachodech, tak cekame venku.

Cestu do mesta znaveni horkem prospime, no alespon je to v cene jizdenky na lod.

Najit v Yichangu ubytko neni takovy problem, mame nekolik hotelu jako na dlani, jeden z nich vybirame a jdeme se ubytovat. Na hotelu kupujeme i listky na zitrejsi vlak do Wuhanu. Navrhuju jeste odpoledni prochazku ke kostelu, kde nas chyti prutrz mracen. Schovavame se sice v jednom mistnim lokale a vecerime, nicmene prutrz neprechazi a tak se promacenym mestem vydavame zpet. Zastavujeme ve Sparu (ktery je oznaceny i na mape v Rough Guide) s tim, ze chceme videt jak vypada takovy Spar v Cine. Odrbavka na turisty, "Spar" je mistni trziste a nejaky vtipalek na barak nasprejoval autenticky vypadajici logo. Jak se to ale dostalo do Rough Guide to by me zajimalo.

Susime a jdeme spat.

Sobota, 20.7.

Dnesni den je cely takovy presunovaci. Rano mame celkem cas, tak v klidu balime a jdeme v hotelu na snidani. Neni to zadna slava, podobne jako v Xianu, ale vyber je precijenom vetsi, je tu i ryze, nudle, vajicka nejsou na pridel, jen k piti nic neni, teda az na mliko.

Taxikem (zase na taxametr) jedeme na vychodni nadrazi, odkud nam jede vlak do Wuhanu. Nadrazi je fajn, hodne mista na cekani, blbe je akorat to, ze zjistuju ze nasledny vlak, ktery jsem kupoval v Pekingu, nejede z nadrazi Wuhan, ale Wuchang. Desetimilionova metropole Wuhan se sklada ze dvou (prakticky tri, ale pro zjednoduseni zanedbavam) casti, Wuchangu a Hankou (odtud Wu-Han). V kazde z nich je velke nadrazi. Nicmene doba to tak chce, a tak si za mestem postavili dnes ne zcela dokonceny obrovsky superterminal Wuhan, kam prijizdime asi po dvou a pul hodinach cesty hodne solidnim rychlovlakem tridy D (stejne jako prejezdy mezi Chengdu a Chongqingem), druhym nejlepsim. Lepsi je jenom G, ktere tady taky jezdi, ale nejak nam na nej neprodali listky.

V informacnim centru na nadrazi zjistujeme, jak se dostat na nadrazi Wuchang. Bus 540. Jedeme. Jedeme dlouho. Pres hodinu. Ale jsme tam. Autobus ma hodne spatnou klimu - nekomu je horko, ja mrznu. Jsou dve hodiny a vlak nam jede v sedm. Chceme dat veci do uschovny, normalni cena jsou dve veverky za bagl, ale tady chteji 15. Hledame jinou, ale pod deset veverek se nedostaneme. Radek s Dasou se nabizi, ze se jim v tom parnu po meste trajdat nechce, a tak bagly pohlidaji na nadrazi. Ja s Romanem jdeme projit nejaky taoisticky chram a hledame areal s vezi zluteho jeraba, ale nachazime po ctvrthodinovem vystupu do kopce jenom plechova vrata a musime zpet. Slapat do kopce znovu uz se nam nechce, tak mirime zpet na nadrazi s nekolika prestavkama v klimatizovanych obchodech a bankach.

Na nadrazi davame po turnusech veceri v Dico's, pozorujeme bunku mistni stranicke bezdomovecke organizace, jak ume sbira a dojizdi zbytky z prilehlych fastfoodu, a pak se presouvame za security a postupne i do vlaku.

Jak jsem psal vyse, omylem jsem koupil sice o dost levnejsi, za to o dost nepohodlnejsi listky k sezeni misto lehatek. Ted doslo na lamani chleba a usporene penize nikoho moc netesi. Vlak je narvany, hodne lidi ani nema misto, a i pro sedici je mista krute malo. To bude noc...

Po pulhodine jizdy nas (trosku) anglicky oslovi prochazejici policajt, odkud ze jsme a kam ze jedeme. Rikam ze z Ceska a ze az do Guilinu. Odchazi. Za chvili prichazi, ze pry mam jit s nim. Vedeme me o vagon dal, kde mi s pomoci nejake mistni anglicky trochu hovorici studentky vysvetluje, ze mista k lezeni nejsou. To nechapu, asi chyba v prekladu. Pak me vede do kutlochu dozorcu vlaku. Tam vypocitava castku 388 juanu. Pomoci tuzky a papiru domlouvam, ze za ctyri postele. Placnem si. Volam Romana, doplacime. Presouvame se s plnou polni asi pres deset narvanych vagonu. Dasa v dobre vire nechala nase puvodni listky rodine, co sedela s nama u stolku. Ted se to ukazuje jako chyba, vysvetlujeme to s pomoci google translatoru dozorcim, ti si listky casem sehnali a nebo vytiskli nove. Nicmene listky mame, jeste platime rozdil mezi horni a dolni posteli (mame jednu horni, dve stredni a jednu spodni, vsechno v jednom oddilu). Hura. Po hodine je cela operace vyresena. V oddilu s nama je nahore nemluvny cinan, mlada pani s dcerkou sdili jednu dolni postel.

Slavime viteztvi a jdeme spat, dobre to dopadlo, rano bychom do Guilinu dojeli pekne nevyspani a polamani. Pouceni pro priste - nesetrit a brat luzka.

Neděle, 21.7.

Budíme se, vlak není bůhvíjak komfortní, ale oproti jízdě v sedě je to vyloženě luxus. Chlapík z horní palandy se ráno kamsi vytrácí, stejně tak později mamča s dcerou ze spodní, tak zůstává "kupé" jenom pro nás. Jedeme často po jednokolejkách, pořád někde stojíme, rozhodně to nevypadá, že bychom mohli být podle jízdního řádu před desátou v Guilinu (netušíme, kde jsme, všude to vypadá stejně a nádraží nejsou nadepsaná latinkou, víme jenom, jak se čínsky píše Guilin - něco jako stromeček s žebříkem a dva stromečky. Něco si za těma znakama představit je podle mě jediný způsob, jak se dají trochu zapamatovat. Tak máme "pí" v krabici, dvě krabice na sobě, vánoční dárek na útěku, výhybka, stromeček a hodně dalších. Po těch dvou týdnech tady už to začíná dávat větší smysl, čaj je o něco méně rozsypaný.

Přesto, že to nevypadalo, číňani to mají zmáknuté, a s prostoji se počítá, takže dojíždíme včas, pár minut před desátou. Vystupujeme, a jako na každém správném nádraží se na nás vrhají nadháněči a taxikáři. Chce to na ně nereagovat a jít pryč. Nechci bydlet u nádraží, chci jet do centra. Jdeme kousek směrem k centru a pak nastupujeme do busu. Není úplně jisté, kudy pojede, ale každopádně nás přiblíží. Jede dobře, vystupujeme v centru, dáváme bágly na valnou hromadu a jdeme s Romanem hledat hotel. Je to dost tragédie - všechno, co nemá přestřelené ceny, je jak říká Roman, full, full, double full. Jediný hotel s rozumnou cenou zas nestojí za moc, a rozpadá se v něm podlaha. No super, do západního německa se propadnout nechceme. Vracíme se busem po hlavní směrem k nádraží, tady je situace o poznání lepší, hotelů je plno a ceny příznivé. Horší je to s domluvou, člověk by řekl, že v městě plném turistů by aspoň recepčáci mohli umět anglicky. Neumí. My už ale umíme docela dobře kreslit.

Nakonec jsme našli super hotel, nenápadný, ale za naši obvyklou cenu máme zase na pokoji počítač s netem. Ideální. Nádraží je od centra vzdálené jenom něco přes kilometr, takže žádný problém.

Dáváme do tří klid na pokojích, já dopisuju nějaké příspěvky, a pak vyrážíme pěšky do centra. Hlavní úkol je zařídit na zítra bambusový raft do Yangshuo. Plán je zítra celodenní výlet, a v úterý před odjezdem nějaký park přímo ve městě, a nákupy. Procházíme centrem, smlouváme s lidma u řeky, ale domluva není jednoduchá. Dáváme pro změnu kebab, každá změna je dobrá. Moc jsme toho nevyřešili, v záloze máme nabídku jednoho hostelu, kde jsme se ptali po ubytku - výlet za 160 juanu. U jednoho z kanálů, kterými je město protkané, nás odchytává místní učitel angličtiny a písmomalíř. Trochu tuším, že je to hlavně nadháněč, ale jsem rád, že se konečně s někým můžu bavit anglicky na solidní úrovni. Ptá se na náš plán, a samozřejmě nám rád pomůže zařídit lístky na zítřejší výlet, a taky nás ukecá na úterní výlet na rýžové terasy. Moc neprotestujeme, všichni to chceme vidět, fotky které mají v bookovací kanceláři jsou úchvatné. Cenu tentokrát sklepává hlavně Radek, který se na oko urazí a tvrdí, že je to drahé a že nikam jet nechce. A cena jde pěkně dolů.

Ještě se nás snaží nahnat do nějakého krámku s poměrně hnusnými čajovými proprietami, ale pak se nám ho daří zbavit. Vracíme se na hotel, chvilku relax, a pak vyrážíme na noční trh. Každý něco potřebujme nakoupit a tady je v podstatě poslední šance, nechceme to nechávat na poslední chvíli. Já hledám hlavně nějaký kvalitní mahjong, ale nevypadá to dobře, samé laciné šunty. V Pekingu jsem viděl tak krásné, ale kdo by se s tím tahal. Dáša to má podobně s čajovými konvičkami... Jsme dost rozladění, asi bylo lepší celou cestu otočit a nakupovat na závěr v Pekingu - poučení pro příště, teď už se nedá nic dělat. Spokojený je tak jenom Radek, který byl už na prášky, že v Chengdu nekoupil plyšovou pandu a od té doby je nikde neměli. Tady je mají a podařílo se je i solidně usmlouvat. Uvidíme, jak budou vypadat trhy zítra v Yangshuo, asi se sem budeme muset ještě vrátit.

Na hotel bereme ještě meloun, k místní pálence jde dobře, samotná se skoro nedá pít. Ještě dopisuju report, a spát.

[Alexx]

Pondělí, 22.7.

Autobus nás má na hotelu vyzvednout v deset, tak pospáváme. Ráno píšu další díly reportu, pak jdeme do pekárny koupit pro změnu nějaké pečivo na snídani a na cestu. Před desátou zvoní na pokoji u Romana a Dáši telefon, že prý za pět minut nás vyzvedne autobus (asi by volali na můj pokoj, ale já jsem ze zvyku odpojil telefon jako obranu před nočními budíčky). Máme sbaleno, jdeme dolů, za chvíli přichází týpek, který nás odvádí k minivanu, který nás dováží na místo odjezdu autobusu. Stávají se z nás účastníci zájezdu, něco, čemu se vyhýbám jak čert kříži a dobře vím proč.

Čekáme na recepci hotelu naproti nádraží, než se sejdou další účastníci, a pak na bus. Po cestě sbíráme další účastníky a dopravní zácpou se jen pomalu vymotáváme z města. Naše průvodkyně nám představuje řidiče Karla a zpívá .

Bambusové vory mají několik zásadních vlastností. Neodjíždějí přímo z Guilinu, ale z vesnice někde na půl cesty do Yangshuo. Nejedou až do Yangshuo, ale sjíždějí s náma tak tři čtyři kilometry po řece a pak se zase vracíme zpět k autobusu. No a poslední chybička - nejsou bambusové, ale z plastové imitace bambusu. Přes to všechno je jízda mezi homolovitými kopci po čisté řece, byť s desítkami dalších lodí okolo, příjemná a zajímavá, fotíme a užíváme si výhledy.

Po návratu zpět do autobusu dostáváme možnosti si za další prachy zaplatit pokračování z Yangshuo, k jakémusi slavnému mostu a do vesnice rybářů-kormoránistů. Lovit ryby s pomocí kormoránů jsme viděli přímo na kanálech v Guilinu, navíc systém "zaplať si extra bonus" nám nikomu nevoní, tak jedeme jenom do Yangshuo a tam se od skupiny trháme. Zájezd skončil. Yangshuo je hodně komerční, ale mají tady na trhu jiné věci než v Guilinu a tak ho procházíme. Konečně kupuju solidní mahjong, s Romanovou pomocí i za dobrou cenu. Roman je tady vůbec ve svém živlu - smlouvá a smlouvá. Prodavači nám říkají, že je to s náma těžké, ale my dobře víme, že když nám prodají triko za čtyřicet, tak na něm ještě dvacet vydělají.

Hledáme něco k jídlu, ale všechno tady vypadá draze a tak jdeme na autobusák a vracíme se do Guilinu. Tam se nám u nádraží zalíbila vývařovna, kde jsme si mohli na talíř naporoučet z deseti várnic (které nevařily, jídlo bylo "studené" - v horku zase ne tak studené), k tomu rýže, za 10 juanů. Všichni jsme si vybrali poměrně dobře, jenom Roman lamentoval nad kuřecím, které spíš než masem bylo kostmi a chrupavkami.

Pauza na hotelu, a znova na trh. Zase smlouváme o pandy, čaje, vějíře a podobné suvenýry, kupujeme v akci tři manga za deset, a vracíme se na hotel. Na trzích je co dvacet metrů stánek s ovocem, každý druhý prodává i durian, a tak celé tržiště poměrně smrdí. Nedá mi to, abych si cestou na hotel taky nekoupil. V Malajsii mi to nějak nevyšlo a od té doby jsem ho už nikde prodávat neviděl. Až tady. Kupuju za třicet korun jeden "stroužek", dávám si dvě lžičky, Dáša jednu, osmadvacet korun letí do koše. Chutná to přesně tak, jak to smrdí. Ale nezatracuju ho, až bude někdy někde příležitost, dám mu druhou šanci. A asi i poslední.

Zajídáme výborným místním mangem a jdeme spát.

Úterý, 23.7.

Tentokrát jsem zapojil i telefon na našem pokoji, žádná pouliční kráska v noci nevolala. Ráno vyrážíme já do pekárny, Radek na nádraží pro chleba, ale vrácíme se oba s prázdnou. Sedm hodin je moc brzy, tady se žije později. Po půl osmé zvoní člověk z cestovky, asi náš dnešní průvodce, že nás za chvíli vyzvedne před hotelem.

Scenář je podobný jako včera, s tím rozdílem, že nás bere přímo autobus. Zase cestou sbíráme další účastníky, oproti včerejšku, kdy jelo hodně bílých, jsme dnes v autobuse sami s číňany. Cestou dostáváme v čínštině a hodně svérázné angličtině přednášku o plánu dnešní výpravy, a informace o "fakultativním dodatku" - návštěvě nějaké místní vesnice "lidu dlouhých vlasů". Zase příplatek, zase stejný scénář, s tím, že nás tentokrát průvodce vydírá tím, že buď zaplatíme, nebo budeme na zbytek skupiny x hodin čekat, není schopný se pořádně vymáčknout kde budeme čekat, jak dlouho, prostě mlží. Anglicky mu říkáme, že nemáme zájem a klidně počkáme, nicméně česky ho posíláme do patřičných míst. Vypadá to, že česky rozumí líp než anglicky a pochopil. Komunikaci v angličtině omezuje na minimum.

Přijíždíme do areálu vesnice Longji, resp. na parkoviště, dál už musíme místním autobusem, a jedeme ještě další půlhodinu. Průvodce nás vede do hospody (jasná provize, minimálně průvdoce dlabal zadarmo), číňani si objednávají jako by tři dny nejedli, já si dávám rýži pečenou v bambusu. Je to dobré, ale jsem na sebe naštvaný, měli jsme průvodce ignorovat a jít jinam. Průvodce se na nás všechny, i Číňany, doslova ... jak to říct, vybodl - udal čas srazu a někam se vypařil. Procházíme vesnicí pořád do kopce, až mezi terasy s rýžovými poli. Je tady krásně, jenom škoda, že jsme s obědem nedali vydělat nějaké menší hospůdce, které zejí prázdnotou.

Horem dolem tady pobíhají borci s nosítkama, a tahají nahoru a dolů tlusté číňany a rozmazlené děti. Není tak horko, jsme taky dost vysoko, není nejmenší problém těch pár set metrů a stovky schodů vyjít. Vesnice je hodně komerční - drahé všechno od pití po suvenýry, focení v krojích a všechny věci co k tomu patří. Nedá se nic dělat, za ty výhledy to stojí, myslím že rýžové terasy v podobném rozsahu jsou celosvětově unikátní, možná něco podobného bude i za kopcem ve Vietnamu (je to sice pár set kilometrů, ale do Hanoje z Guilinu jezdí noční autobus, tak to nemůže být daleko).

Na minutu přesně se vracíme k autobusu, kde už čeká náš nervní průvodce. Odjíždíme zpět do údolí, kde přesedáme na náš cestovkový autobus, a míříme kamsi, nevíme přesně kam. Průvodce se znova snaží nás přesvědčit, že připlatit 70 juanů je super nápad, že pojedeme po řece na bambusovém voru a uvidíme lokální vesnici a jakési tance a bůhví co ještě, a jinak budeme muset čekat. 70 juanu, to už ani nemáme, zálohu za hotel použijeme na taxi a třeba já mám v kapse posledních osmnáct. A z principu je nedáme. Howgh! Běž pryč.

Přijíždíme zase na parkoviště, brána, lístky, číňani jdou dovnitř, my sedáme na lavičky a tlačíme výborné mango, které zbylo od včerejška. Hodiny čekání se dle pokynů průvodce smrskly na necelé dvě. Lavičky jsou ve stínu, žádný problém. Nicméně nedá nám to, a vydáváme se po jedné z cest naslepo do okolí. A to byla největší výhra, přicházíme do vesnice, kde místní pracují na poli, vidíme doslova, jak roste rýže - na každém políčku je v jiném stádiu, jak se rýže sklízí, jak se kombajnem na nožní pohon z klasů dostávají rýžová zrnka a jak se rýže suší. Místní šéfík dokonce nechá Dášu si kombajn vyzkoušet - no kdo v Evropě může říct, že "mlátil" rýži. Nikdo nemá problém s tím, že si všechno a všechny fotíme, spíš se usmívají pod vousy. No představte si, kdyby se někde za Plzní vyloupla skupinka číňanů, a půl hodiny si fotili sklízení brambor a makra rostlin. Asi bychom si taky klepali na čelo.

Je čas vrátit se na parkoviště, chvilku počkat na zbývající Číňany - většina už je tady, takže bonusový placený výlet nebyl ani na hodinu a půl - jsme rádi, že jsme nešli. Viděli jsme jinou Čínu, takovou, jakou jsme ji čekali, bez všude přítomných kamer velkého bratra, bez tisíců kubíků betonu a klaksonů nekonečné řeky aut a skůtrů.

Cestou zpět do Guilinu ještě průvodce rozjíždí svůj boční byznys - prodej parfémů, a je v tom docela úspěšný. Mám chuť mu říct, že to měl začít prodávat cestou tam, interiér busu totiž dost smrdí.

Bus nás vyhazuje nedaleko hotelu, kde si odkládáme bágly a jdeme "na jedno" a na večeři opět do stejného zařízení. Večer poslední nákupy, nějaké ty cigarety, vějíře nebo co kdo ještě potřebuje, utratit poslední drobáky, důkladně zabalit. Roman domluvil taxi na hotelu za 75, což mi připadá jako super cena, čekal jsem stovku. Roman ale zkouší taxikáře, kteří chtějí 120 až 150. To mi připadá dost divné. Jdeme na hotelu taxi na ráno potvrdit. 120. To nějak nesedí (domluva je složitá, recepční nezná slova "taxi" a "airport"). S pomocí google translatoru jsme se dohodli na tom, že 75 je nikoliv cena za taxi na letiště, ale číslo popisné našeho hotelu. Nádhera . Bereme za 120, domlouváme odjezd na půl pátou. To bude krásné vstávání.

Středa, 24.7.

Budíček ve čtyři, já mám komplet zabaleno, Radek ještě dobaluje. Ve čtvrt zvoní z recepce, nerozumím ani slovo, ale předpokládám, že taxi je dole. O půl už nás taxikářka veze směr letiště, provoz nula, takže jsme tam kolem páté. Odlet v půl osmé, máme fóra. Docela nás překvapuje totálně mrtvé, setmělé a úplně opuštěné letiště. První odlet je podle svítící tabule uvnitř v sedm. Půl šesté, klid, ticho, mrtvo. Až před šestou se letiště začne probouzet, autobus naveze personál, a v šest se otevírá. Jdeme rovnou na check-in, přes security, moc dlouho tady nepobudeme a už se nastupuje. Odletěli jsme ještě před půl osmou. Nádhera, dokonce jsme dostali nějakou tu malou snídani. Jediné, co se nepovedlo, bylo odbavení báglů až do Prahy, a nás aspoň do Moskvy. Všechno je jenom do Kantonu. Na mou otázku proč odpověď nedostávám, holčina na checkinu se dál snaží, pak přichází nějaká supervizorka, a znovu sděluje, že budeme odbavení jenom do Kantonu. Nedá se nic dělat. Času tam máme dost, a vzhledem k vysokým teplotám se do města nechystáme, přestože máme na přestup šest hodin.

Takže po přistání vystupujeme tradičně poslední z letadla, čínská horda se sune ven hlava nehlava, abychom v klidu vyfotili letadlo a ještě dorazili k pásu dřív, než se začnou vydávat zavazadla. Vozíky jsou tady bez restrikcí a zdarma, super, aspoň se s báglama nemusíme tahat. Pozitivní změna oproti americkým letištím. Vozíky zdarma byly myslím všude, kde jsme je potřebovali - Peking, Xian, Chongqing i Guilin.

Letiště v Kantonu má jenom jeden terminál, za to pořádně velký. Příjemný, nicméně prakticky čtvercový a tím pádem trochu nepřehledný. Nacházíme vhodné místo na rozbití kempu, a postupně procházíme. Dá se tady levně koupit pití, a v podstatě i jídlo - klasická čínská polívka (jako hlavní jídlo) v restauracích stojí 15 juanů (50 korun), instantní v obchodech 5 juanů. Jíst ale neplánujeme, tak potěší zejména džus za tři juany osmdesát, kterýmžto se zbavím přebytečný decijuanů (známých jako jiao či mao). Juan se nedělí na setiny, ale na desetiny (jak jsem psal - jiao nebo mao), které se dál dělí na 10 fenů, které se ale v praxi nepoužívají. Dost málo se používají i jednomaové bankovky či mince, většinou se zaokrouhluje na 5 mao čili půl juanu. Od jednoho juanu po jeden jiao existují platidla jako mince i jako bankovky. Mince lidi používají neradi a neradi je přijímají - peněženky, které se tady prodávají nemají oddělení na mince, do Evropy jsou tedy naprosto nepoužitelné. Mě to taky vyhovuje, nejraději bych měl zpět padesátky a dvacky.

No přiblížil se odlet, přesouváme se ke gatu, kde už nic moc není, jeden duty-free obchod, pár obchodů s hadrama a suvenýrama, pár barů... Od brány odjíždíme včas, ale půl hodiny pojíždíme po letišti, než se odlepíme.

Let začíná dobře, IFE je solidní, jídlo taky. Pak ovšem China Southern přešla do režimu hladoletu - nerozváží se nic, dvakrát prošli s vodou, pivo údajně došlo, alkohol vůbec není, žádné křupky nebo oříšky, nic. Prostě od hranic s Mongolskem, přes Irkutsk a Novosibirsk, se let proměnil v Ryanair. Aspoň máme dost místa na nohy - dali nám místa hned za přepážkou mezi Economy a nějakým lepším Economy, kde bylo o cosi víc místa než jinde.

Takže nezbývá než trpět a koukat na filmy, až do dalšího jídla kdesi nad Uralem. Opět se objevuje pivo . Čínská srágora v licenci Carlsbergu, nikde předtím jsme to neviděli. Snow, snow, snow, to bylo naše heslo a v podstatě jediné pivo, které jsme pili/sehnali mimo Peking, Xian a Gulin, kde byla situace lepší. Nejlepší byl v Xianu "Hans". Echt Bier.

V Moskvě přistáváme plus mínus autobus na čas, na Šeremetěvu mají tranzit zmáknutý dobře, oproti Vnukovu se to nedá srovnat, je to chvilka a máme dvě hodiny na bloumání terminálem. Snowden pořád nikde. Jdeme na své oblíbené místo na terminál E, kde je větší klid než na dost hrozném Fku.

Odlet se nějak opozdil, půl hodiny v širé Rusi nic neznamená, ale odlítáme, na gatu slyšíme zase po dvou týdnech češtinu (naposledy na zdi). Letadlo je poloprázdné, máme pro sebe každý celou trojku, tak trochu pospáváme, jíme českou večeři, a pak přistáváme na starou ruzyňskou runway na minutu přesně podle letového řádu. Spolucestujícím je to jedno, ale já chci stihnout půlnoční bus, a tak zdrhám z letadla jak číňan, prolítávám automatickou imigrační kontrolou jako první z letadla, beru čtvrý bágl na karuselu, a tři minuty před odjezdem autobusu moknu s promočeným báglem spokojeně na zastávce. Home, sweet home, nikdo nechrchlá, neplive, nekouří u cedule "No smoking". Na druhou stranu, všichni (kromě Radka, který tam nebyl), jsme se shodli, že to bylo fajn, a lepší než Havaj. Kdo by to byl řekl. Asi to bylo očekáváním, které jsem já o sobě u Číny neměl žádné, a byl jsem mile překvapen. U Havaje jsme čekali tropický ráj, a našli škvárové hřiště.

Ještě pár zajímavostí závěrem: Na to, že je červenec nejdeštivější měsíc, jsme pláštěny vytáhli dvakrát. Vyjma okolí Jiuzhaigou denní teploty snad nikdy neklesly pod 30°C. Potkali jsme hodně bílých, kteří uměli čínsky, což nás překvapilo. Když číňan pochopí, že mu nerozumíte, vytáhne papír a napíše vám to. Je to logické, ale pro nás naprosto zbytečné. Na ulici se hraje Mahjong a čínské šachy. Fyzicky hrát Go jsem nikdy nikoho neviděl (jednou proti kompu někde na tržišti). Číňani jsou neradi, pokud jim při smlouvání nejdete naproti. Při smlouvání jsme si stanovili vždycky maximální cenu a nikdy jim nešli naproti.

THE END


Náklady (lehce zaokrouhleno):

7500 letenky (bonusovky, + 80000 mil) PRG-SVO-PEK/KWL-CAN-SVO-PRG
3000 letenka XIY-JZH
3000 letenka JZH-CKG
1550 víza
12700 vstupy, výlety, vlaky, autobusy, lodě, taxíky, ubytování (až na hostel v Pekingu solidní cca *** dvojlůžkové pokoje - 2x Peking, 2x Xian, 4x Jiuzhaigou, 2x Chengdu, 1x Chongqing, 1x Fengjie, 1x Yichang, 3x Guilin), společné jídlo (melouny, pálenka, manga...)
5300 vlastní spotřeba (jídlo, pití, suvenýry, pohledy, poštovné ...)

Celkem 33050, já jsem se rozšoupl nejvíc, nebral jsem nic z domova a neomezoval jsem se. Ostatní to měli trochu levnější.

Ještě mapka cesty:

[firefly]

Výborné! Přečetla jsem vše do posledního písmenka a velmi mě potěšily fotky, některé z nich mám velmi podobné z mé čínské cesty v roce 2008.
Fakt skvělý TR!

[Alexx]

Díky , než jsem tam stihl dotlačit poslední fotku je tady pozitivní reakce!

[Pajousek]

zatím hodně dobrý

zítra to dočtu taky do posledního písmene.......

[Kamyl]

Parada, pekne pocteni...

[dejavu]

Super! Už jsem to louskal "on-line" na AL, s kompletníma fotkama je to ale lepší

[charlie2025]

Moc pěkný! Zároveň spousta inspirace.. ja jsem byl v květnu Shanghai+okoli a Peking, taky mam nejake postrehy, TR jsem zatim ale nenapsal. Cina je zajimava, ale docela sverazna zeme, zvlast bez znalosti Cinstiny

[Alexx]

Ještě jsem pod poslední den doplnil mapku a přibližné náklady, kdyby se chtěl někdo inspirovat. Letěli jsme na bonusovky, tak je potřeba připočíst ještě cenu letenky, ale do číny bývají akce, takže se dá kolikrát dostat i na cenu bonusovky. Nám vyhovovala flexibilita - původně jsme měli jet pátek-pátek na čtrnáctní dní PEK-PEK, pak jsme změnili odlet na neděli, pak odletové letiště na Canton, pak jsme přidali odjet z Guilinu namísto Canton (přes Canton) - to vyšlo asi na tři stovky navíc, a nakonec jsme to celé protáhli o tři dny a vrazili do harmonogramu navíc tři soutěsky.

[cocik]

Je to pekny, ale cekal jsem po zkusenostech s reportem z Afghanistanu nejakou poradnou divocinu a ne totalni turistickou masovku ... a pritom tech zajimavejch cestovatelskejch speku bylo na trase cesty vic nez dost, stacilo jenom spravne odbocit

[Alexx]

No už od Chongqingu do Guilinu to bylo dost maso, neviděli jsme za celou dobu jediného bílého a ve Fengjie na nás koukali jak na vesmířany .

Mohl bych ti poslat sken toho lístku, co mi tam napsali? Vrtá mi hlavou proč nás vlastně vyhodili z toho "hotelu".

[cocik]

To koukaj porad Hod sem fotku/scan listku a podivam se na to (teda pokud se vyhrabu od hotelovyho baru, ze kteryho prave spottuju provoz na SXM)

[Alexx]