Jižní Amerikou (nejen) s LATAMem

[barnes]

WOW, parádní TR a naprosto exklusivní fotky. Díky

[hafi]

Valparaíso o držku

Do Valparaísa odjíždí různé autobusové společnosti celodenně v pětiminutových intervalech. Tedy jsem koukl na světelnou tabuli, kdo jede nejdříve, porovnal výběr s délkou front u jednotlivých přepážek a vyrazil bojovat o lístky. V deset přistáváme na terminálu ve Valpu a vyrážíme městem k oblasti s několika vyhlédnutými hostely. Nakonec za 5 minut jedenáct (vzhledem k situaci, že v 11 zavírali recepci, spíše za minutu dvanáct) nacházíme rozumný hostel za přijatelnou cenu, kde mají dnes místo pro nás a zítra i pro kamaráda s přítelkyní. Každopádně celý přesun lze hodnotit za celkem efektivní - v 15:20 jsme odcházeli z kempu v malé vesnici kdesi 1000 km jižněji a máme za sebou jízdu třemi autobusy, dva lety a půl hodinovou procházku Valparaísem. Doprava v Chile je celkem spolehlivá a navíc relativně levná (tedy spíše není tak drahá jako vše ostatní).

Staré uličky ve Valparaísu

Valparaíso je přístavním a dříve velmi bohatým městem, v současnosti je přístavní čtvrť i na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Pro nás to bylo především příjemné využití rezervního dne před cestou holek domů a nás do Bolívie. Na přelomu 19. a 20. století bylo v kopcovitém městě pro usnadnění dopravy vybudováno 26 lanovek (vzájemně vyvažovaných podobně jako na Petříně). Část je již zrušena, část je zavřena, ale několik posledních je stále v provozu a za zhruba 4 – 12 Kč vás vyvezou o několik desítek metrů výše. Stejně jako tradiční zelené trolejbusy jsou symbolem města, ale stále jsou využívány i místními obyvateli.

Historické centrum Valparaísa z jedné z lanovek

Přístav Valparaíso

Ráno vyrážíme sehnat snídani, vyměnit peníze a setkat se s kamarády. Sraz máme u jedné zastávky metra. (Mimochodem, znáte někdo jiné město, které má metro a nemá letiště s alespoň nějakým provozem?) Poté co se kamarádi ubytují vyrážíme na obhlídku města, především pár lanovek, pokec, jak jsme se měli my, jak oni, atp. Ještě před hostelem si uvědomuji, že mi v peněžence zůstalo relativně dost peněz a v kapse pas, který bych asi jinak nebral. Už se mi nechce těch pár metrů do kopce, navíc si nejsem jistý, jestli je to na pokoji výrazně bezpečnější.

Barevná lanovka od přístavu na náměstí 21 de Mayo

Valparaíso shůry

Lanovkou vzhůru, procházkou dolů, další lanovkou vzhůru. Holky se rozutíkají ke stánkům se suvenýry. Blíží se čas oběda a v turistické části bychom i za obyčejný fast food dali strašnou dardu. Chceme procházkou sejít zpět pod lanovku a cestou najít nějaké vhodné občerstvení.

Na ulicích je dost lidí, relativně příjemná obytná čtvrť, občas výhledy z vysoka na přístav a centrum města, všude otevřené obchůdky, povídám s kamarádem, co dělali oni v národním parku La Campana, holky deset metrů za námi řeší nejspíš totéž. Už nám celkem kručí v břiše, ale stále žádná jídelna. Jak dlouho jdeme? 10, 15, 20 minut?

Kašleme na to, jdeme dolů do centra. Ještě jdeme vyfotit jeden pohled přes údolí. Muž v námořnické uniformě se ptá, jestli mluvíme španělsky. Na naše „un poco“ se zamyslí a pak ukáže na foťáky a řekne „danger“.

Poslední fotka před útěkem

Ulice je téměř prázdná, před jedním prázdným obchůdkem stojí paní, která rovněž výmluvným pohybem naznačuje, že máme rychle vypadnout. Ale radí jít zpět odkud jsme přišli, ne nejkratší cestou do centra. Naproti postávají dva „mladí Italové“ a prohlíží si nás. Mizíme zpět po nejhlavnější dostupné silnici. Tak sto metrů za námi se Italové dávají do pohybu. Už jsou tři. Jdeme tak rychle, jak to jde, aniž bychom běželi, s holkami jim neutečeme. Oni za námi podobně na hranici běhu. Vědí, že půjdeme-li rovně, je cesta ještě dlouhá, zahneme-li, vlezeme skoro jistě do pasti.

V duchu (tedy spíše nahlas) si nadávám, že sebou tahám vše hodnotné. Foťák, peníze, pas. Krom jedné platební karty mám sebou v podstatě vše. V rámci skupinové idiocie jsme na tom všichni stejně. Holky o něco hůř, že ztráta pasu by pro ně navíc znamenala propadnutí zítřejší letenky do Evropy. Kamarád nahlas počítá desítky tisíc za zrcadlovku s objektivy. Jediné, co mám šanci zachránit, jsou fotky. Z foťáku vytahuji paměťovou kartu a strkám ji do skryté kapsy kalhot. Svlékat mě snad nebudou.

Italové se blíží. Kdosi stojí na kraji ulice. Čeká tam na ně a zahradí nám cestu? Pomohl by nám? Procházíme kolem něj dál. V hlavě mi běží, co se může stát. Vytáhnou nůž? Pistoli? Nebo jen pěsti? Máme vše vydat jen tak nebo se zkusit bránit? Pravý okraj silnice lemuje zábradlí a pod ním jsou o pár metrů níže střechy domů. Kdybychom jednoho překvapili a pokusili se ho hodit dolů, jak ostatní zareagují, když ztratí přesilu?

Bacha běží! Rychle se rozbíháme a už vidíme, co je vyprovokovalo k náhlé aktivitě. Ze zatáčky za námi vyjíždí městský autobus, rychle odhadli, že jim mizí kořist, tak to nejspíš chtěli aspoň zkusit. Autobus kolem nich rychle projíždí, u nás zpomaluje a z něj na nás mává paní, která nás tudy poslala. Naskakuji poslední do již rozjíždějícího se autobusu. „Gracias, señora.”

To bylo o fous. Zvláště když vidíme, jak daleko to ještě bylo, než bychom se dostali někam mezi lidi, je jasné, že si s námi hráli jak kočka s myší.

Oběd dáváme v jakési jídelně v centru, na kraji centra ještě jedeme jednou lanovkou, tedy konkrétně výtahem na vyhlídkovou věž Polanco. Na cestu dolů pěšky už ale nemáme koule, tak platíme dalších 100 pesos a jedeme výtahem i dolů.

Uličky Valparaísa z věže Polanco

V hostelu řešíme, co potřebujeme do Bolívie a co můžeme po holkách poslat do Česka. Finální přebalení ale stejně může být až v Santiagu s taškou z úschovny. Tu si holky sice mohou nechat odbavit, ale jen do Milána, pak z ní musí vytvořit příruční zavazadlo.

Ráno vyrážíme na autobus do Santiaga, odjezd opět takřka ihned, teď jedeme až na hlavní autobusák kvůli úschovně a prvním autobusem míříme na letiště. Nejedeme sice na poslední chvíli, ale dopravní zácpa by nám mohla přichystat krušné chvilky, naštěstí se nekoná.

Přebalujeme poslední drobnosti a holky se jdou odbavit. TAM při check-inu vyžaduje telefonní číslo na neletící osobu. Pac a pusu, sbohem a šáteček, uvidíme se za pár týdnů. Holky okamžitě za pasovou kontrolou prý zaběhly do nějakého duty free shopu, kde se drobně zdržely, a na gatu prý již ani nebyla fronta, když přiběhly. Tak se jen modlily, že je už nevyhlašovaly letištním rozhlasem. Pokud, tak jsme to neslyšeli.

SCL-CJC
LA154
25. dubna 15:55-18:00
A320

Původně jsme měli letět hned po holkách, ale jim posunuli let dříve, tedy jsme měli přes dvě hodiny času, na check-inu jsme odevzdali batohy a vymýšleli, v které z předražených restaurací na letišti se najíme, protože v letadle bylo jasné, co dostaneme...

Od vedlejšího gatu odlétá 737-200 PALu do Antofagasty, což byla druhá varianta, kam letět. Jednosměrný let stál podobně jako námi koupený zpáteční. Nevýhodou bylo, že jen do ANF (do CJC létá PAL zalítkou přes IQQ, navíc o polovinu dráž), výhodou alespoň nějaká pestrost – jiné železo i aerolinka. Bohužel, když jsem to kupoval byla rázem cena dvojnásobná. Později sice zase klesla, ale to už bylo nakoupeno.

Jdu si ještě odskočit a v rámci toho spíš náhodou koukám na odletové tabuli, jak často to do Calamy lítá...a hle let v 15:55 je psán u úplně jiného gatu, než sedíme. Změnu gatu sice možná hlásili, ale nejspíše jsme neslyšeli. Naštěstí to není daleko a není pozdě.

Suché severní Chile

Do A320 nastupujeme autobusem, opět máme místa na pravé straně, takže celý let můžeme pozorovat hornatou poušť, slaná jezera a zvedající se náhorní plošinu. V CJC jdeme z letadla do terminálu pěšky a relativně dlouho čekáme na vyložení zavazadel, které je zoufale neefektivní. Naplní jeden vozíček, odtáhnou ho k výdeji, tam ho vyloží, odtáhnou zpět k letadlu,...

Výstup z letadla v Calamě (CJC)

Na letišti je možné koupit za předražené 3000 cestu do města nebo za 10000 cestu do San Pedra de Atacama, kam míří většina turistů. Taxi stojí 6000, tedy se ceně člověk nevyhne. (Už nevím, kolik přesně stál bus z Calamy do San Pedra, ale rozhodně se výrazně vyplatilo jet do města a z něj teprv do San Pedra.)

Taxi jede na taxametr, stojí v kolonách a vozí nás soustavou jednosměrek. Mám pocit, že nás chce povozit, tak si připravuji španělskou větu, že když řekne kolem 6000, neznamená to 10. Taxikář však překvapuje, když částku na taxametru ignoruje a chce jen těch 6.

[flyingblue]

Jen doufam, ze vas to "dobrodruzstvi" poucilo a priste se nebudete snazit kvalifikovat na Darwinovu cenu ...

[hafi]

Už v dalších dnech jsme se chovali mnohem ostražitěji...čímž neříkám bezpečněji. Rozhodně zpětně bych řekl zajímavá zkušenost. Ani tak proto, že bych tam příště nechodil, ale abych si vše podstatné nechal na hotelu. Ale od oka myslím, že by z toho Darwin nekápnul, max tak Nobelova cena za mír za pomoc chudým jak Yunus.

[flyingblue]

Už v dalších dnech jsme se chovali mnohem ostražitěji...čímž neříkám bezpečněji. Rozhodně zpětně bych řekl zajímavá zkušenost. Ani tak proto, že bych tam příště nechodil, ale abych si vše podstatné nechal na hotelu. Ale od oka myslím, že by z toho Darwin nekápnul, max tak Nobelova cena za mír za pomoc chudým jak Yunus.

Takze i sociolog amater ...

[hafi]

Vzhůru vzhůru na jihozápadní okruh Bolívií

Chceme jet na klasický třídenní okruh jihozápadní Bolívií – laguny, pouště a především solné pláně. Většinou se vyjíždí z bolivijského Uyuni, ale lze to i přímo z Chile ze San Pedra de Atacama. Večer v Calamě zjišťujeme, že autobus do Uyuni, který jezdí jen 3x týdně, by měl jet zítra ráno v 6. Doufáme, že v Bolivii budou ceny nižší. Jízdenky prý takto večer už neseženeme, ale nebývá problém s obsazeností. Sháníme nejlevnější ubytování a na procházce městem kupujeme plynové bomby k vařiči, které se nám ve vyšší nadmořské výšce budou hodit. Paradoxně je uprostřed pouště prodávají v rybářském obchodě.

Brzy ráno stojíme u zavřeného autobusového nádraží. Na ulicích nikde nikdo, občas projede autobus některé důlní firmy svážející zaměstnance. Z postávání v temném prázdném městě nemámě zvláště po zkušenosti z Valparaísa moc dobrý pocit a v půl sedmé už nám je celkem jasné, že autobus nepojede. Hádám, že nejspíš vyjížděl z jiného autobusového nádraží a zde zastavil, jen pokud odtud byly prodané jízdenky.

Míříme tedy do San Pedra. Město v poušti je turistickým magnetem a snad žádný baťůžkář ho nemůže vynechat. Pokud někdo sháníte do své firmy PR manažera, tak ten z radnice v San Pedru je velmi vhodným kandidátem, protože v San Pedru není vůbec nic, co by stálo za vidění. Obcházíme několik agentur zajišťujících výlety na Salar, za 60000 pesos bereme třídenní cestu (vždy je to včetně dopravy, jídla a ubytování, ale bez 185 boliviánů za vstupné), kde uvidíme všechny místní must-see.

Kostelík v San Pedro de Atacama

Za 6000 pesos nacházíme nejlevnější hostel, v němž jsme v Chile spali. Trochu to možná souviselo s tím, že dveře do našeho pokoje instalovali teprv ten den. Ze San Pedra se jezdí na nějaké „zajímavé“ výlety po okolí. Odborným okem jsme usoudili, že vše v rámci cesty uvidíme také, jen větší, hlubší, … Zvažoval jsem jen výlet na radioteleskop ALMA, ale prý tam není moc k vidění.

Hostel v San Pedro de Atacama

Hostel v San Pedro de Atacama

Ráno nás vyzvedává transit a vyrážíme vstříc pasové kontrole, která je hned na kraji San Pedra. Pobíhám po směnárnách, abychom měli pár boliviánů na pivo a v rámci toho učím vekslačku počítat. Nepodařilo se, takže jsem za dolary dostal pesos, které jsem jí obratem zas podal, aby mi za ně dala boliviány. Přímou směnu sice nabízela, ale s ještě nevýhodnějším kurzem.

Klimbám v autě a po 40 minutách vidím na hraně kopce jeden z teleskopů. Jasně, ale ty mají všechny být nad 5000 metrů a toto není až tak nad námi. Pouštím GPS...a hle my jsme za těch 40 minut vyjeli z 2400 do 4600 a už se blížíme k boudě, na níž vlaje bolivijská vlajka. Hraniční přechod Hito Cajón. Na to, jak rychle jsme vyjeli, se cítím velmi dobře, hádal jsem tak o kilometr níže.

Autobus na bolivijské hranici

Chilsko-bolivijský hraniční přechod (cca 4500 m n. m.)

Řešíme formality s celníky, dáváme snídani, překládáme se do jeepů a hádáme, koho z okolostojících vyfasujeme do auta. Zjevuje se sympatická Australanka Kim. Kamarád vcelku nahlas komentuje, že tu by celkem bral, včetně důvodů. Po chvíli Kim zjišťuje, odkud jsme a zkouší na nás mluvit slovensky. Maminka prý byla ze Slovenska a ona tak celkem umí, byť se srandovním přízvukem – naštěstí ne dost dobře, aby zachytila kamarádem pronesenou větu.

Je čas vyrazit, v autě jsme s bolivijským řidičem, německou trojicí a Britem na cestě kolem světa. Souběžně s námi vyráží 12 aut, z toho 3 naší cestovky. Ty pojedou celou cestu v podstatě s námi. Naštěstí se to časově roztáhlo a vesměs platilo, že vždy když my jsme přijeli, ostatní už odjížděli a tedy nás tam bylo „jen“ 18. V protějším směru z Uyuni je běžné, že vyjíždí denně 30 – 40 aut, v sezóně i více. Z tohoto pohledu jsme určitě rádi, že nakonec autobus v Calamě nejel. Ani finančně by to nevyšlo lépe a časově bychom nejspíš rovněž neušetřili.

Jedna z mnoha lagun

Naše tři jeepy

Zrcadlení

Poušť Salvatora Dalího

Termální koupele

Řidič nabízí koku, vesměs ochutnáváme, nejvíce asi Němka, které zjevně není dobře z výšky. Spíše se divím, že jenom jí. Bílá a zelená laguna jsou poněkud jednotvárné, termální bazének by mohl patřit k nejlepším místům výletu, kdy tam bylo jedno auto a ne mnohem více.

Bahenní sopky

Bahenní sopky

Bahenní sopky. Nešlapejte moc blízko, snadno se to propadne i tam, kde to vypadá pevně – byl jsem tam zhruba do půl stehna a jsem vcelku rád, že jsem stihl vylézt. Červená laguna plná plameňáků a první noc. Němce stále není dobře, právě jde kolem ze záchodu a se smíchem nám sděluje, „I´ve just vomitted!“. Pravděpodobně vliv koky – na lepší snášení výšky nepomůže, ale aspoň je člověku jedno, že mu je blbě. Raději si taky chystám k posteli igelitový pytlík, kdyby si to večeře rozmyslela, přeci jenom jsme přes den byli skoro v pěti kilometrech a spíme asi 4400.

Mnohoproudá dálnice

Toalety

Kamenný strom

Ráno pokračujeme v cestě – kamenný strom (ne strom, jen divný kámen), další asi čtyři laguny s plameňáky a výhled na aktivní vulkán – tedy kopec v dálce, z něhož se trochu kouří. Hmm, a co? Vrcholem dne tak byla viskača – prapodivný živočich, který má králičí uši, veverčí ocas, skáče jako klokan, ale je to hlodavec. Spíme v hotelu postaveném ze soli v nějaké vsi, kde je hádám tak 200 stálých obyvatel, na ně tři fotbalová hřiště a velká basketbalová hala, kde zrovna hrají místní ženské týmy, průměrná výška tak 155 cm.

Viskača

Plameňák

Stádo plameňáků

Čímsi porostlé kameny

Vlak z Chile, prý jedou jen dva týdně

Kostelík ve vesnici

Kaktusů je všude plno

"Náš" hotel ze soli

Další den vyrážíme vstříc hlavnímu lákadlu – největší solné pláně světa. Najíždíme na sůl a v dálce vidíme jiný jeep. Nastává tak na dvě minuty wow efekt. Opravdu není poznat, jestli je jeep daleko nebo je to jen malý model kousek před námi. Při zastavení se všichni vrhnou na obvyklé fotohrátky s perspektivou. Smějeme se Němcům, kteří zatím nepochopili, jak na to. Ale jinak to nestojí až tak za to. Chce to dobrý objektiv s hodně velkou clonou a fotit dostatečně vzdálené objekty, jinak je podvod příliš patrný kvůli rozdílu v ostřicí vzdálenosti, navíc bez stativu je dost náročné trefit přesně správnou pozici.

Solná pláň

Němci se zatím marně učí pracovat s perspektivou

Výhled z vrcholu ostrova Incahuasi

Les na ostrově Incahuasi

Na ostrově Isla Incahuasi není rovněž téměř nic, krom stovek kaktusů. Snad jen trochu výhled do dáli stál za investovaných 35 boliviánů vstupného. Kolem solných dolů projíždíme do Uyuni a kus dále, kde je známý hřbitov vlaků. Nadávám si, jelikož mi dochází baterka ve foťáku, náhradní jsem si ráno zapomněl vyndat z batohu a ten je v hromadě na střeše auta. Řidiče nejspíš neukecám, aby to celé přebalil. Místo plné odstavených parních lokomotiv a vagónu je úchvatné, být tam bez turistů a v lepší čas – brzo ráno nebo při západu, bylo by to velmi fotograficky vděčné.

Solná pláň

Solné doly

Hřbitov vlaků u Uyuni

V Uyuni nás vysazují u místní kanceláře „naší“ agentury, loučíme se a jdeme za roh na nádraží koupit lístky na noční vlak do Orura. Nemáme zrovna moc peněz, ale koukám, že nejnižší (třetí) třída stojí nějakých 30 boliviánů (90 Kč), na což ještě máme. Později zjišťuji, že druhá třída stojí jen o 10 více, což by byl velmi rozumný příplatek. Vlak jede před druhou ranní, máme tedy ještě celé odpoledne času. V kanceláři místních aerolinek Transporte Aéreo Militar zjišťujeme cenu za let z La Paz do Cobije na severu, který musíme koupit pro cestu domů, nechceme-li strávit 50 – 80 hodin v autobuse. Bolivijský TAM nemá on-line prodej, ale cena uvedená na internetu platí a zřejmě je fixní nezávisle na datu prodeje až do vyprodání. Za přepážkami v obrovské prázdné kanceláři seděli prodejci – vojáci v uniformách s teplými čepicemi na hlavě. Mno, armáda je svá zřejmě všude.

Bojujeme s bankomatem, kamarádovy karty odmítá akceptovat, já problém nemám. K obědu dáme tradiční bolivijský fast food ve formě grilovaného kuřete s hranolkami za cca 10 boliviánů a k tomu pivo za 20. Kdybych nebyl alkoholik, tak je tu celkem levně. Další čas zabíjíme v internetové kavárně, začíná být zima, tak šáhnu do tašky pro mikinu … sakra, kde je taška?! Tu jsem měl jako příruční zavazadlo v autě a v ní byla bunda, mikina a několik dalších těžko postradatelných věcí. Jen náhodou tam nebyl i foťák.

S několika neslušnými výrazy vybíhám s kavárny směrem ke kanceláři agentury. Cestou poznávám, že aklimatizace ještě zdaleka není parádní – směrem k nádraží je to mírně do kopce a Uyuni je zhruba v 3700 metrech. Není čas přemýšlet, kterým směrem se mi zrovna motá hlava víc a za pět minut sedm vbíhám do agentury a v poklidu tam vysvětluji, že jsem v autě řidiče Martina dnes nechal oranžovou tašku (konkrétně šlo o na hraně omdlení vyhekávané výrazy „oj“, „Martin“, „koče“, „kolor“ a mávání směrem k její kabelce a oranžovému odpadkovému koši). Po několika telefonátech mi naznačuje, že vše v pohodě a že Martin za chvíli tašku přiveze. Mezitím přijíždí manžel s dítětem vyzvednout ji z práce. To bylo o chlup. Stejně tak mohl Martin pokračovat zpět k chilským hranicím s klienty, kteří chtěli končit v San Pedru.

Večer jsme na nádraží dost dopředu, v čekárně vidím spoustu místních lidí polehávajících po zemi, těžko si vybrat, koho bych chtěl vedle sebe. Všichni zahraniční turisté mají jízdenky do první třídy. Zkoušíme ještě v pokladně, jestli by nešlo vyměnit lístky za alespoň druhou třídu, ale bohužel. Nejen, že to nejde za doplatek rozdílu, ale nešlo by si ani koupit celé nové jízdenky – ty jsou totiž vázané na číslo pasu a nemůžou být prodány dvě na stejné číslo v jednom vlaku. Po půlnoci se na nádraží začíná cosi dít, několik vozů již stojí u nástupiště, ale vždy jiné číslo vozu a především vyšší třída. Konečně přijíždí Wara wara del Sur, náš expres.

Třetí třída - takto vypadá OK, že? A co plná lidí a v absolutní tmě?

Úzkorozchodná železnice znamená užší vozy, přesto je na šířku 5 míst. Ve voze nefunguje osvětlení, když stojí. Prodíráme se tmou osvětlenou jen mobilními telefony k našim místům. Na jednom našem místě kdosi sedí a zjevně patří k těm dvěma, co sedí naproti. Vypadají, že mají lepru, ale nejspíš to byla jiná hyzdící nemoc. Bereme si z toho to pozitivní – oukej, na místenky se tady nehraje a míříme dál do tmy k volné čtyřsedačce, kterou rozvaleně zabíráme a doufáme, že nám to aspoň nějaký čas vydrží – a nakonec vydrželo až do Orura.

Oruro - prosíme vystupte

V Oruru sice trať nekončí, provoz ovšem ano. Dále jedině autobusem. Za nějaké tři hodiny již projíždíme El Altem, které už dávno není jen předměstím La Paz. Z hrany náhorní plošiny užasle sledujeme údolí plné domů, ulic, aut a lidí. Nedaleko autobusáku je Adventure Brew Hostel, jehož největší devízou je vlastní minipivovar s výborným pivem Saya a pivo zdarma každý večer.

La Paz ze střechy hostelu - na hraně začíná El Alto

La Paz ze střechy hostelu - Illimani (6438 m) nad střechami města

[barnes]

Paráda, na tuhle část jsem se hodně těšil. Vloni jsme dávali cestu přes Salar z opačného směru, ale evidentně jsou ta must see místa stejná pro všechny agentury. Co se výškové nemoci týče, asi je to hodně subjektivní, do La Paz jsme přilétali z Limy bez jakékoliv aklimatizace a musím říct, že jsme žádné potíže nezaznamenali, pokud pominu to, že mi po příletu odmítal hořet i zapalovač z nedostatku kyslíku

[hafi]

Mimochodem - měl jsem to připravené do závěrečného shrnutí - ale mě to nijak neuchvátilo.

Jsem rád, že jsem tam byl a vyčítal bych si pokud bychom to vynechali, ale teď vím, že to nestálo za to. Zaprvý nemám rád takovéto skupinové výlety, kde je hódně lidí, za druhý první dva dny byly dost jednotvárný, solné pláně jako dobrý, ale tak na ty první dvě minuty, než se s tím mozek srovná. Kamarádce, co je v Bolívii právě teď, která řešila, co z jejich plánu vyškrtnout, když nestíhají vše, jsem dopoučil vykašlat se právě na SW circuit. V Bolívii je tolik míst, co dělat, že za ty 3 dny a 3 tisíce korun lze vymyslet spoustu zajímavějších věcí, které my jsme nestihli.

[kuba.biker]

Mimochodem - měl jsem to připravené do závěrečného shrnutí - ale mě to nijak neuchvátilo.

Jsem rád, že jsem tam byl a vyčítal bych si pokud bychom to vynechali, ale teď vím, že to nestálo za to. Zaprvý nemám rád takovéto skupinové výlety, kde je hódně lidí, za druhý první dva dny byly dost jednotvárný, solné pláně jako dobrý, ale tak na ty první dvě minuty, než se s tím mozek srovná. Kamarádce, co je v Bolívii právě teď, která řešila, co z jejich plánu vyškrtnout, když nestíhají vše, jsem dopoučil vykašlat se právě na SW circuit. V Bolívii je tolik míst, co dělat, že za ty 3 dny a 3 tisíce korun lze vymyslet spoustu zajímavějších věcí, které my jsme nestihli.

Ale za ty krásné fotky to stálo, díky!

[hafi]

Přes pětitisícová sedla Apolobamby

Je čas konečně vyrazit do hor, už týden jsem nespal ve stanu. Za odpoledne v La Paz potřebujeme zajistit letenky na let do Cobije, krom TAMu připadá v úvahu ještě Boliviana de Aviacion. Ta se nám online zdá levnější, ale nevyznáme se v nabídce tarifů a nechceme si koupit omylem přepravné pro psa, tak raději jdeme přímo do kanceláře. Tam nám jednosměrnou letenku LPB-CJC prodávají za nějakých 570 boliviánů, což bereme. O půl hodiny pozdější let TAMu měl být operován 737-200, což mě trochu lákalo, ale ne dost, abychom zaplatili 600 Kč navíc. Nakonec to navíc letělo jumbolino, které zdaleka není tak raritním typem.

Ještě nakoupit jídlo na další dny a alespoň zjistit, kdy a odkud nám jede autobus do Curvy. Blouděním městem trávíme celé odpoledne. Dle informací z hlavního autobusového terminálu by náš autobus měl odjíždět denně v 6 ráno z autobusového nádraží u hřbitova. To není normální autobusák, ale soustava několika ulic, kde sídlí autobusové společnosti provozující spojení do všech možných koutů Bolívie. Na místo dorážíme opět relativně pozdě a snažíme se doptat na spojení. Překvapivě se nakonec všichni shodují na místě a většinou i na čase. Návrat do hotelu „zkratkou“ jsme opět takticky nezvládli, a tak s lehkým strachem naskakujeme do místního autobusu MHD, který míří kamsi do centra.

Ráno nás po páté čeká před hotelem taxi, které nás odváží na již známou křižovatku. V okolních ulicích se hemží lidé a porůznu stojí autobusy, ten náš stále není, ale opět nás všichni ujišťují, že bude. Ovšem pobíhání a ptaní se náhodných kolemjdoucích „Curva? Curva? Curva?“ by na pražském Florenci pravděpodobně vedlo ke zcela jiným zážitkům.

Konečně přijel správně označený autobus a otevřela se kancelář „naší“ společnosti. Batohy cpeme hluboko do zavazadlového prostoru, stejně jedem až na konečnou a aspoň je nikdo „omylem“ nevyndá cestou, navíc to zajišťuje relativní jistotu místa v autobuse.

Probíjíme se frontou do kanceláře, kde chvíli cosi řeší řidič s prodavačkou lístků. Chápeme, že autobus je plný, ale řidič to naštěstí míní vyřešit – zvedá dva místní, bere je k sobě do kabiny a dává nám místa na dalších 10 hodin.

Výjezd do El Alta nad probouzejícím se La Paz nabízí nezapomenutelné výhledy. Kdesi nad jezerem Titicaca stavíme v městečku na snídani. Na dalších několik hodin vjíždíme do hor, ve vesnicích nás překvapují mezi místními domy moderní fotbalová hřiště s umělou trávou a basketbalové haly. Pak už ztrácíme asfalt a kličkujeme svahy po zpevněných cestách.

Autobus do Curvy

Ve správní vsi oblasti - Charazani – vystupuje velká část spolucestujících, dálkový autobus se mění na MHD (či snad HHD – horskou hromadnou dopravu) a ulička se plní místními, kteří se vrací do vesnic dále po trase. Zbylý úsek do Curvy je pěšky na 3-4 hodiny, autobusem kvůli neustálému zastavování a hledání toho správného pytle k vyložení to trvá takřka polovinu toho času.

Konečně vystupujeme na náměstí v Curvě, což je víska na vysokém ostrohu nad údolím a poslední výraznější výspa civilizace v bolivijském podání. Dle kopie jediného trekového průvodce po Bolívii máme obejít kopec s křížem zprava, vyrážíme po cestě mezi políčky a pomalu klesáme k potoku na dně údolí, mostek a stoupáme po trávě vzhůru. Místní pastevec nám naznačuje, že jsme o údolí vedle, přechod přes nízký hřebínek nás příliš nezdržuje a již se blížíme travnatými loukami k sedlu s výškou drobně pod 5000 metrů.

Krásné loučky plné neviditelných bodláků

Než se svahy stanou příliš prudké, stavíme stan. Když jsem do něj vlezl, vyjekl jsem jméno vesnice pod námi a začal vybírat z dlaní desítky malých trnů. Oku lahodící travička byla prorostlá miniaturními bodláčky. S nasazením vlastních rukou prosaháváme okolí a hledáme, kde se utábořit a nezničit podlážku stanu a naše karimatky. Blížící se déšť výrazně snížil naše nároky na pohodlné spaní a táboříme uprostřed vyšlapané stezky, kde ty píchavé svině nerostou.

Lama a lámě

Ráno se probouzíme do nádherného dne a ukusujeme další stovky výškových metrů. Před týdnem na Salaru jsme sice byli i výše, ale v autě, nikoli pěšky s dvacetikilovým batohem na zádech. Kdybych používal jiného operátora než mám, tak snad začnu žužlat SIM kartu. Sedlo! A výhled do dalšího údolí.

První z téměř pětitisícových sedel

Zelené pohoří charakterem mírně připomíná Kavkaz

Dnes už nás čeká jen sestup, dole procházíme kolem opuštěných místních salaší a stáda koňů k malému vodopádu, kde táboříme v místě zvaném Incachani. Ruce mám zas jak dikobraz, než se nám podaří najít místo na stan. Je tu jezero plné pijavic, ve svahu se hemží desítky viskačí, Inky nepotkáváme. Děsí nás výhled do protějšího svahu, kde se cestička vine strmým suťovištěm kamsi mezi skály.

Salaše místních pastevců byly vesměs opuštěné

Tekoucí potůček s opticky pitnou vodou :-)

Ráno o více než hodinu později a půl kilometru výše opět stojíme jen málo pod hranicí pěti kilometrů. Traverzujeme nad údolím k severozápadu, kde dokonce potkáváme sjízdnou silnici a přes malou hornickou osadu po ní jdeme vstříc dnes již druhému sedlu, v serpentinách zas vzpomínám, odkud že to vlastně jdeme i na neprozřetelnou volbu mobilního operátora. Průvodce líčí nádherné výhledy na šestitisícové vrcholky Cordillera Real, ty jsou však stejně jako každý jiný den schovány v mracích.

Skorošestitisícovka Cololo je nejvyšší horou oblasti

Silnice klesá v serpentinách dolů na dno údolí, kde je několik domů – ubytování pro dělníky v okolních zlatých dolech. My máme dle popisu jít zhruba po vrstevnici a držet se nad patrným umělým vodním korytem. Kamarád se zdržuje focením lam, já pokračuji. Když ho dlouho nevidím, čekám. Jeho červené kalhoty vidím se mihnout na dně údolí. Jej, ten bude nadávat, že jsem na něj někde nepočkal. Pokračuji po stezce ve svahu, on stoupá podél akvaduktu. V místě, kde zhruba máme tábořit, na něj čekám. Samozřejmě je prý má chyba, že jsem netušil, že zapomněl informaci o té stezce po vrstevnici. Mno, už jsme spolu dlouho.

Procházíme po velké zvlněné ploše a hledáme místo na spaní v dosahu pramene - zdroje pitné vody. Vzhledem k pasoucím se stádům nejsou místní potůčky, ačkoli opticky čisté, příliš bezpečné. Ráno nás čeká návrat na silnici a po ní výstup do nejvyššího bodu treku, 5100 metrů vysokého sedla sevřeného mezi dvěma vrcholy, kterým nechybí moc k šestitisícové hranici. Na výběr máme prudký a krátký nebo pozvolný a dlouhý sestup do dalšího údolí. Silnice opisující každou nerovnost svahu mě příliš neláká, tak skáčeme do nestabilního suťoviště a sjíždíme do podmáčených luk na dně údolí. Snažíme se odlišit lamy od alpak, ale pravděpodobně jsou místní zvířata navzájem pokřížená tak, že je naše snaha bez šance na úspěch.

Květinka

Zaříznuté údolí pod vesnicí Hilo Hilo

Prudký úsek klesáme po dlážděné staré indiánské stezce, dále již pokračujeme několik hodin údolím po „nové“ zpevněné silnici až před největší město po naší cestě. Než se dostaneme do Hilo Hilo musíme přejít vedlejší údolí, za odměnu nás pak v krámku na náměstí čeká (pekelně drahé) pivo. Ještě zdaleka nejsme u konce cesty, za Hilo Hilo ještě chceme dojít údolím pod poslední sedlo treku. Již v počínajícím dešti stavíme stan pod serpentinami, které jsou patrné v dalším svahu. Ale tam až zítra.

Smotek bodláku

Poslední den načínáme opět půl kilometrem převýšení. S kamarádem si střídáme dobré a špatné dny a dnes to příliš nešlape mě. V sedle je mohyla z odpadků a mrak valící se z dalšího údolí. Před půl hodinou prý bylo ještě pěkně vidět. Končíme, čeká nás již jen pár hodin sestupu do Pelechuca, odkud snad někdy pojede autobus. Snažili jsme se doptat na jízdní řád, ale nestalo se, že by nám dva různí lidé dali stejnou odpověď.

Další místní salaš při sestupu z hor

Z jedné pauzy

Poničená incká stezka se střídá se silnicí, místní krajina dostává jiný ráz, přeci jenom jsme jen drobně nad 3000 metrů, tedy zdaleka nejníže za naší cestu Bolívií. Za ohybem údolí již vidíme malé městečko, v úzkých uličkách zkoušíme fotit hrající si děti, ale ty jsou rychlejší než kamarádova zrcadlovka. Na náměstí zjišťujeme, že noční autobus do El Alta jede již za pár hodin, a i konečně chápeme rozličné údaje od místních pastevců – každý den jede autobus v jiný čas, máme vlastně štěstí, že nám to vyšlo relativně ideálně a brzy ráno budeme v La Paz.

Uličky Pelechuca

Toalety v Pelechucu

V Lonely Planet varují před zimou v nočních autobusech a doporučují spacák, což se ukazuje jako velmi prozíravé. Deset hodin natřásání trávím v jakémsi polospánku, kdy z počátku držím celou dvousedačku pro sebe. Nakonec ale rezignuji a tulím se s bolivijským horníkem. Vyšší kamarád se na své místo prostě nevešel a tak vybojoval strategické místo proti uličce.

Zastavujeme kolem páté ranní v El Altu, nejrychleji rostoucím městu celé Jižní Ameriky, které je ale v podstatě chudinskou čtvrtí La Paz. Stejně jako několik spolucestujících se nehrneme do prázdných ulic a čekáme na pocit sucha a bezpečí. Ten přichází zhruba o dvě hodiny později, když se velkoměsto konečně probudí k životu. Chaotickým systémem dopravy se dostáváme před „náš“ hostel. Hned na recepci nás vítá „Ahój, jak se maš?“ od Kim. Ne, to není tím, že by svět byl malý, to jen zapůsobilo PR jménem Lonely Planet. Kim přijela nočním autobusem z Potosí a prý velmi promrzla, jelikož nastoupila večer ještě za tepla a nevzala si dost oblečení.

Hádanka na závěr

Kdo první napíše do diskuse správný počet viskačí na obrázku (s přesností na poloviny), má u mě pivo na příštím setkání autorů trip reportů :-)

[Airbus380]

Je jich tam šest !

[dejavu]

5,5?

[hafi]

5,5?

takto jsem to myslel

Výhra platí, osobní převzetí nutné Ale čekal jsem víc tipy - co jsem tu fotku někomu ukazoval, tak všichni viděli jen hromadu šutrů. Sám jsem jí původně chtěl smazat, že jsem je asi nechytil a schovaly se.

[dejavu]

Já jich tam naopak viděl ještě víc Vzadu skoro v každým šutru

[hafi]

No ono jich tam bylo tak 20, akorát se dosti rozprchly. Nejdřív utekly z louky do kamení, tam se zahemžily, tak jsem cvaknul a až doma na počítači je našel. Na displeji jsem viděl jen tu vlevo dole.