Přískoky vpřed na jih Afriky a hlavně taky konečně A380tkou

[lufthonza]

Jednou je třeba do Fóra konečně přispět pár řádky, obzvláště když jsem konečně poprvé zavítal do největšího letadla světa, kterému se moje cesty zatím stále vyhýbaly. Cesta do Kapského města probíhala několika různými stroji, tak proč se na ně nepodívat v pár detailech…

PRG-FRA, LH 1399, D-ABEA
Vzhledem k častým zpožděním na této lince jsem volil raději dřívější let, protože přebukovávání na mezikontinentálních letech při zpoždění bývá někdy dost problematické. Tentokrát však proběhlo vše načas, takže jsem ve Frankfurtu měl spoustu času. Krátký přískok netřeba příliš komentovat, od skoro čtvrt století starého B 737-300 něco překvapujícího čekat nelze, snad jen to, že ony nové Recaro sedačky (ano, myslím ty, které jsou prezentovány jako úžasný ergonomický zázrak a jsou už snad skoro na všech letadlech LH a LX na krátkých tratích) záda příliš nepotěšily hned na začátku dlouhé cesty. (V té souvislosti si vždy vzpomínám na zcela rozdílné pohodlí při letu Embraerem – velmi pohodlné posezení u LOTu a prknoidní děs u Lufthansy, kdy záda bolí často ještě před startem).
Palubní personál se tentokrát kupodivu nebránil podání i dvou kelímků s pitím a jako občerstvení byl šopský salát, vzhledově trochu nevábný, ale chutově podstatně lepší. Po příletu do Frankfurtu transfer busem, no, co se dá dělat, času mám dost a všechny další nástupy/výstupy budou jistě už přes gate… Inu, jak se ukázalo, byla to dost naivní představa.

FRA-JNB, LH 572, D-AIMG
Jak se blížil čas odletu, začala narůstat fronta u gate. Nejprve nastupovali rodiče s malými dětmi. Vzhledem k tomu, že informace o tom, kdo má kdy nastupovat, většina cestujících neměla možnost slyšet (že by soudruzi v západním Německu při stavbě nového terminálu pro A380 udělali nějakou chybu v umístění reproduktorů?), občas se mezi malá dítka tlačili i jiní, ale personál vchod hlídal vlastním tělem. Pozoruhodná byla dlouhá fronta někdy hrozně důležitě se tvářících businessmanů/nek, kteří toužili co nejdříve nastoupit, a nikdo je nechtěl vpustit. Pak konečně došlo k nástupu, všichni se samoodbavovali přes čtečku čárových kódů na letence a až nečekaně spořádaně nastupovali přes tři nástupní mosty do letadla. Palubní personál byla kombinace větší části velmi mladých (a většinou celkem ochotných) letušek + stevardů a menší části relativně starších (a spíše méně ochotných) letušek. Prakticky do posledního místa zaplněné letadlo (420 v Y) neskýtalo jakékoliv úvahy o případném zužitkování volného místa. Seděl jsem poblíž křídla a s úžasem jsem si toho obra prohlížel. Zaujala mě také šíře izolace u okének a byl jsem zvědavý, zda hlučnost bude skutečně nižší, jak většina cestujících obvykle říká. Start mnohasettunového monstra byl až neskutečně klidný a tichý a i vlastní let byl výrazně tišší než v jiných letadlech. Jak milé zjištění. Sedačky opět Recaro, jen jejich trochu lepší verze, ale opět nic moc. Dotykové ovládání obrazovky znamená, že vám soused za vámi lehce masíruje záda… A pokud naopak soused před vámi má sklopenou sedačku, jíst je prakticky nemožné, naštěstí personál si toho je dobře vědom, a při podávání jídel na to upozorňuje a požaduje, aby sedačky nebyly sklopené.
Celkem krátce po startu prošli s nabídkou pití a rozdali pytlík krekrů. Přestože se blížila půlnoc, tak začátek rozdávání teplé večeře trval docela dlouho a začal cca až 90 minut po vzletu. To mě trochu překvapilo, protože u nočních letů bývá cílem servis co možná nejvíce uspíšit a zhasnout na noc. Moc jsem toho nenaspal, ani ne 3 hodiny, ale aspoň něco. Pak už jen nějak přetrpět zbytek cesty. Mrzelo mě, že u mojí sedačky nefungovalo dobíjení přes USB. Přistání naprosto pohodové jako do peřiny. Překvapilo mě, že při přestupu v rámci Jihoafrické republiky je, podobně jako v USA, nutné vyzvednout své zavazadlo, fyzicky s ním projít přes celnici a znovu ho předat k odbavení. Přitom luggage tag má cílové město uvedené již z Prahy, ale tohle zdržující kolečko je třeba udělat. Samozřejmě až poté, co se projde přes pasovou kontrolu, kterou cestující z A380, z nichž řada také dále přestupuje, slušně zahltí. Při celkem nudném stání ve frontě mě jen trochu pobavil pohled na za přepážkou úřadujícího černocha v kulichu, patrně předzvěst toho, že na jižní polokouli právě končí zima…

LH9540, JNB-CPT, ZS-SXH
Vnitrostátní let byl operován velkokapacitním A340 Jihoafrických aerolinek. O to větším překvapením bylo, že nástup se uskutečnil autobusem. Tedy autobusy, a že jich bylo hodně… Těšil jsem se na novou verzi letadla 600, ale došlo ke změně, a nasazena byla starší verze 300. Takže jsem si připadal jako v letadle SWISS, s nimiž jsem již pár těchto cest zažil. Určitá podobnost se SWISS byla i v barvě potahů sedaček, která se docela blížila jejich původní (starší) verzi. Na letadlo Jihoafrických aerolinek jsem byl docela zvědavý, protože komfortem bývá často o něco lépe hodnoceno než Lufthansa a též létá do Německa, takže při plánování celé akce byla možnost letět i s ním. Pohodlí starších sedaček bylo skutečně o něco příjemnější. Ovšem velice nepříjemná byla teplota v letadle. Zvyk z Asie je zřejmě i v JARu a patrně čím přechlazenější, tím lepší. Ti co mohli, vytahovali brzy svetry, bundy nebo žádali o deky. Moc to nepomohlo... Připadal jsem si jak v chladničce, naštěstí nikoliv jako mrtvola. K jídlu byla nabídka ze dvou druhů studených sendvičů (sýr nebo hovězí plátek, vždy v kroasantu, tedy trochu zvláštní variace, ale proč ne…). Po přistání v Kapském městě opět výstup schůdky na plochu a autobus do letištní budovy. Naštěstí byly připraveny tři velké kloubové autobusy, takže jsme se nemačkali. Opět jsem si vzpomněl na rozdíl s Prahou, kde bývá zvykem nacpat celé (byť menší) letadlo do jednoho krátkého autobusu, kde jsou všichni pak jako sardinky.

Zpáteční cesta měla stejné směrování, pouze s tím rozdílem, že ani jeden nástup i výstup neprobíhal autobusem.
LH9541, CPT-JNB, ZS-SLF
Okusil jsem poslední letadlo A340 verze 200, které Jihoafrické aerolinky provozují. Co se vybavení postaršího interiéru týče, prakticky k nerozeznání od verze 300.
LH573, JNB-FRA, D-AIMH
Let byl obsazen jen ze 70 % a vedle mě bylo volno, takže se se v noci o něco lépe (a o chvíli déle) spalo, hurá, aspoň něco.
LH1392, FRA-PRG, D-AIZW
A poslední přískok do Prahy byl prakticky fungl novou A320, v provozu byla jen něco přes 2 měsíce. Vzhledem ke značné únavě po celé cestě ve mně zanechal dojem pouze rozdíl v tloušťce výplně-izolace kolem okének. V porovnání s předchozí A380 to tady bylo asi jen třetinové. A ta malá křídla…
Hlavně, že doletělo na čas, kufr taky, takže dvojnásobná radost.
Kdo to dočetl až sem, tak mu děkuju a všem se omlouvám, natlačit do reportu fotky se mi prostě nepodařilo, holt začátečník, sorry. Snad někdy příště, až budu trochu familiární s uploadovací technikou.

[barnes]

Příjemně rozjetý TR, ale pro mne bohužel trochu zbytečně zestručněný konce, mohlo se vejít více informací. Ale na prvotinu

[Night fly]

Překvapilo mě, že při přestupu v rámci Jihoafrické republiky je, podobně jako v USA, nutné vyzvednout své zavazadlo, fyzicky s ním projít přes celnici a znovu ho předat k odbavení. Přitom luggage tag má cílové město uvedené již z Prahy, ale tohle zdržující kolečko je třeba udělat.

Tohle je ale mimo Evropu spis pravidlo nez vyjimka, pokud prestupujues na vnitrostatni let. Pasove a celni odbaveni probiha tam, kde vstupujes do zeme, ne az v cilove destinaci (i kdyz mas kufr otagovany az do cile). Vzacnou vyjimku jsem zazil minuly mesic v BOG, kde v novem terminalu uz prekladaji kufry automaticky (a v cili cesty v MDE uz je nikdo nekontroloval, nebot jsme prileteli vnitrostatnim letem do vnitrostatni casti terminalu, kde zadna celnice neni); ale i toto je novinka od lonska. Specifikum USA je v tom, ze tam musis pres pasovku a celnici i tehdy, kdyz jsi v mezinarodnim tranzitu.