Jenže pokud jste leteckým nadšencem, dostanete se do situace, kdy vám začnou zajímavá místa na zemi docházet. Proto jsem si s radostí přečetl zprávu o tom, že na přelomu jara a léta se do Kazachstánu a Kyrgyzstánu vypraví skupina turistických nadšenců „postižených“ láskou k létání, pod vedením zkušené Yiriny. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že naše cestovní itineráře v maximální možné míře sladíme. Výraz „v maximální možné míře“ je velmi důležitý, protože jsem sice blázen, co nemá problém navštívit tichomořskou jadernou střelnici nebo ostravskou diskotéku, ale výlet na ostrov, který byl donedávna centrem sovětského výzkumu biologických zbraní, je na mě poněkud silné kafe. Občasný cestovatelský průjem jsem totiž ochoten akceptovat, ale k fanouškům cestovatelského antraxu opravdu nepatřím. Ve finále z toho tedy byla dohoda ve stylu „tehdy a tehdy se uvidíme v kyrgyzském hlavním městě Biškeku a zajdeme na pivo“.
I nastala fáze plánování a nákupu letenek. V posledních letech se ve spoustě středoasijských zemí zmírnily vízové podmínky pro turisty, takže jsem měl v hlavě maximalistickou variantu. Ranní přesun do Pekingu, poté let s Uzbekistan Airways s přestupem v Taškentu do kazašské Almaty, odtamtud po zemi do Biškeku, z Biškeku s Tajik Air do Dušanbe a po jednodenní prohlídce města hurá zpátky do Číny s China Southern Airlines. Jenže naneštěstí plánovači Uzbekistan Airways změnili letový řád a v práci mi přibylo pár starostí, takže jsem ve finále musel skončit u varianty minimalistické. Tedy ráno do Pekingu, odpoledne s pětihvězdičkovým Hainanem do Almaty, pak po zemi do Biškeku a z Biškeku ranním spojem China Southern přes Urumči zpátky do Šanghaje. Malou útěchou mi byla cenová akce China Southern, díky které jsem mohl za rozumných patnáct tisícovek českých letět půlku cesty z Biškeku v byznysu a druhou půlku v premium economy.
Zbývalo už jenom jediné – vyřídit si turistické vízum do Kazachstánu. S drobnými obavami jsem proto kráčel na kazašský konzulát v Šanghaji, protože existovala velká šance, že tamní personál nebude na cizince moc zařízený. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že u okénka pro vyřizování žádostí o vízum nejen že není fronta, ale konzulární úředník po spatření českého pasu okamžitě přechází do velice přátelské ruštiny s tím, že mi dá vízum radši na víc dní, kdybych se chtěl ještě v zemi zdržet, protože se mi tam určitě bude líbit. Pochopil jsem, že se evidentně doba změnila, a týdenní čekání na nálepku do pasu jsem strávil samostudiem turistických informací o středoasijských republikách. Můj informační deficit byl opravdu tragický, protože například o Kazachstánu jsem věděl jenom to, že je tam kosmodrom Bajkonur a že koncem sedmdesátých let létaly do Alma-Aty nadzvukové Tupolevy Tu-144, než došla soudruhům v Aeroflotu definitivně trpělivost s opakovanými poruchami (zlé jazyky dokonce tvrdí, že byla situace horší než v posledních měsících provozu Airbusů 310 v ČSA) a vysokou spotřebou čtveřice Kuzněcovů s přídavným spalováním. Snažil jsem se také proniknout do kazašské mentality a kultury, k čemuž mi pomohl zejména film s Boratem v hlavní roli. Ladies and gentlemen, please stand up for the national anthem of Kazakhstan…
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=dIV-QdPEx-Q[/youtube]
Šanghaj-Peking, rychlovlak G2
Ze Šanghaje do Pekingu je to vzdušnou čarou přibližně stejně daleko jako z Prahy do Londýna, ovšem s jedním podstatným rozdílem – mezi oběma městy jezdí každý den desítky párů vysokorychlostních vlaků, kterým trvá cesta plus mínus pět hodin čistého času. A když si člověk sečte všechna ta zdržení na letišti s bezpečnostními kontrolami, check-inem a čekáním na odlet, není mezi cestou letadlem a cestou vlakem z centra do centra prakticky žádný rozdíl. Teprve až když jsem si s pocitem progresivně smýšlejícího příznivce ekologické železniční dopravy objednal jízdenku, mi došlo, že jsem pitomec, protože nepotřebuju z centra do centra, ale z centra (respektive ze spojené budovy letiště a nádraží Shanghai Hongqiao) na letiště PEK, které je od železniční stanice a potažmo centra Pekingu pekelně daleko…
Budiž mi aspoň drobnou útěchou, že jsem si koupil lístky do takzvané „sightseeing class“, což jsou dvě luxusní sedačky hned za strojvedoucím, odkud se dá skrze průhlednou skleněnou stěnu sledovat kokpit i trať, po které vlak jede. Jenže to bych nesměl být v Číně – když jsem totiž došel na nástupiště k vlaku, zjistil jsem, že je moje sedadlo nikoliv vpředu, ale až úplně vzadu (a samozřejmě proti směru jízdy). A co hůř, žádná prosklená stěna se nekoná. Zeptal jsem se proto mladé průvodčí, proč není z oné masivně propagované a náležitě drahé „sightseeing class“ vůbec nic vidět. Její odpověď mě naprosto odzbrojila – prý si strojvedoucí stěžovali, že jim pasažéři koukají do kabiny, a tak dráhy začaly měnit průhledné sklo za mléčnou bílou clonu. Inu - jiný kraj, jiný mrav.
Součástí jízdenky v přepočtu za necelých pět tisíc korun bylo také občerstvení. To naštěstí fungovalo poměrně standardně, podobně jako v business class civilizovaných aerolinek. Nejprve tedy přišla stewardka s dotazem, co si dám k pití a kdy si budu přát servírovat oběd. Poté jsem dostal papírový kelímek s chemickým pomerančovým džusem a designově vydařenou papírovou krabici s několika druhy čínských sušenek. Přibližně za hodinu a půl mi na stolku přistál oběd. Tedy, ono šlo spíš o klasickou prefabrikovanou zmraženou televizní večeři, kterou někdo na chvíli šoupnul do mikrovlnky, a kelímek s instantní vajíčkovou polévkou. Ale bylo to jídlo, bylo ho hodně a já měl hlad.
Zbytek cesty jsem víceméně odpočíval na rozložené sedačce a poslouchal na plné pecky diskografii Visacího Zámku. Důvodem nebyl ani tak stesk po řízném punku, jako tlustý čtyřicátník – od pohledu stranický funkcionář – okupující druhou sedačku sighseeing class. Nikdy bych nevěřil, že je něco podobného fyziologicky možné, ale po celých pět hodin v přibližně dvouminutových intervalech neuvěřitelně hlasitě popotahoval, krkal a kašlal. Jeho tělesné pazvuky čas od času přehlušily i elektrické kytary a já při jediné plánované zastávce v Nanjingu začal v duchu proklínat japonské vojáky, že svůj plán zkulturnění čínské populace značně odbyli. Fakt to bylo totálně eklhaft i pro člověka, co v Číně delší dobu žije…
Seřazené vlaky na nádraží Shanghai Hongqiao
Vpředu vlevo sedím já
"Džus" a pytlík se sušenkami
Rozložená sedačka
Ovládání podobné jako v letadle v business class
Dobrou chuť přejí Čínské dráhy
Pravý pekingský smog
Výstup na nádraží v Pekingu
PEK-ALA, HU7933, B737-800
Po čtyřech a půl hodinách se za oknem slunce schovalo za hustou mlhavou hradbu smogu, což byla neklamná známka, že se blížíme do Pekingu. Čekal mne nelehký úkol – dostat se přecpaným čínským metrem se dvěma přestupy na letiště. První komplikace nastala už v nádražní budově u automatů na jízdenky. Většina z nich totiž odmítala akceptovat mince (soudě podle množství pokoutných prodejců lístků se stoprocentní přirážkou, kteří postávali všude kolem, těm automatům někdo „pomohl) a u těch pár funkčních se celkem logicky strhla mela, jak se všichni tlačili jeden přes druhého, aby si mohli koupit lístek. Změnil jsem si proto muziku v iPodu na Orlíky a vrhnul se do jámy lvové. Hudební motivace naštěstí fungovala a po deseti minutách jsem měl v ruce jízdenku a mohl sjet po eskalátorech dolů do metra.
Pro pochopení mentality v různých částech světa s oblibou používám česká přirovnání, a ani v tomto trip reportu tomu nebude jinak. Důvod, proč se lidé ze Šanghaje tolik obávají metra v Pekingu, je poměrně jednoduchý. Peking je sice hlavní město, ale rozhodně nejde o město největší a zdaleka ne kulturně ani ekonomicky nejbohatší. Našinec si může představit, jak by se cítil Pražák, pokud by bylo hlavní město v Ostravě. Vystoupí na nádraží Ostrava-Svinov a má se dostat ve špičce metrem na mošnovské letiště Milana Baroše (nebo po kom ho vlastně pojmenovali). Davy lidí jsou víceméně stejné jako v Praze, ale všichni se chovají mnohem drsněji a neurvaleji - bo neni čas, pičo. Proto není divu, že jsem si zhluboka oddechnul, když jsem bez větších šrámů konečně dorazil na třetí terminál letiště PEK… abych zjistil, že jsem pako, protože Hainan Airlines létají z mnohem staršího terminálu číslo dva.
Druhý terminál má na čínské poměry poněkud neobvyklé „ruské“ řešení odletové haly, kdy je nutné absolvovat kontrolu dokladů a letenky ještě před tím, než člověka pustí do uzavřeného prostoru s přepážkami na check-in. Neprozřetelně jsem prošel kontrolou pár minut před plánovaným otevřením check-inu na náš let, protože jsem doufal, že aerolinky s pěti hvězdičkami ve Skytraxu budou otevírat přepážky přesně na čas. Jenže Skytrax rozhodně není ukázkovým příkladem nezávislé organizace a těch pět hvězdiček Hainan Airlines je zasloužených asi tak stejně jako výhra Sparty z penalty odpískané v osmé minutě nastavení (jestli mi teda jako rozumíte). U dlouhé řady stolků s obrazovkami tak vládla naprostá pohoda a klid, agenti vesele diskutovali v hloučku opodál a vůbec jim nevadilo, že chudinky dvě holky musí zacheckovat celé letadlo koupáků letících na Phuket. Na můj dotaz, kdy začne check-in na náš let se mi dostalo nevrlé odpovědi, že mám počkat, takže jsem se usadil na jednu z mála laviček a další půlhodinu strávil na překvapivě rychlém letištním internetu.
Letmo jsem sledoval složení fronty cestujících čekající na náš let – z větší části to byly postarší rusky hovořící páry, které byly v Pekingu evidentně na nákupech, potom několik čínských byznysmenů, pár mladých dívek asijského vzhledu (soudě podle oblečení předních světových návrhářů patřících ke kazašské smetánce) a dva postarší američtí dědové, od pohledu učitelé na univerzitě. Když jsem konečně nafasoval palubní vstupenku a rychle prošel pasovou a bezpečnostní kontrolou, došlo mi, že větší část letištního terminálu prochází rekonstrukcí, a jenom se děsil, jak bude vypadat náš odletový gate. Obavy jsem měl oprávněné, protože šlo o jakousi provizorní plechovou boudu v přízemí se spojenou čekárnou pro čtyři gaty. O nástupních mostech se nám mohlo samozřejmě jenom zdát. No co, tu hodinu, než začne boarding, bych přežil i venku na betonu, ale opět jsem Hainan Airlines přecenil. Místo ohlášení nástupu do letadla totiž agenti u gatu suše oznámili neurčené zpoždění a tohle hlášení každých deset, patnáct minut opakovali. Ještě si připravili kulturní vložku v podobě „denied boarding“ pro ony dva postarší profesory, kteří měli nějaké blíže nespecifikované problémy s pasy (zdravíme kolegu flyingblue). Takhle uběhla hodina a půl, venku se mezi tím setmělo a všem bylo jasné, že se do Almaty dostaneme nejdřív o půlnoci…
Nakonec jsme se ale dočkali a dva autobusy plné cestujících se vydaly na neuvěřitelně dlouhou cestu až na opačný konec letiště, kde byl zaparkovaný osamělý Boeing 737 v barvách Hainan Airlines. Posádka měla evidentně naspěch s odletem, a tak nás letušky v rekordním čase usadily (bohužel mojí prvotní radost, že mám v plném letadle volnou trojsedačku, evidentně místo pro ony „vystoupené“ nešťastníky, zkazil obtloustlý Kazach, který se hned přesunul na volné sedadlo v uličce). Každý zkušený cestovatel by očekával, že začne bezpečnostní instruktáž a letadlo se dá do pohybu, jenže jsme letěli s Hainan Airlines, takže pojíždění začalo jen tak. Teprve až těsně před ranvejí se sklopily monitory a znělka prefabrikovaného safety videa zanikla v plném tahu motorů startujícího Boeingu. Někdy si říkám, že bych si měl pořídit desky na notes s logem ICAO, strategicky je položit do zorného pole palubního personálu a nechat je při podobných situacích podusit ve vlastní šťávě…
Let samotný proběhl bez větších incidentů. Měl už jsem cestování za celý den plné zuby, venku za oknem byla navíc černočerná tma, takže jsem těch necelých pět hodin strávil v polospánku se sluchátky na uších. Do stavu plné bdělosti jsem se dostal jenom dvakrát – poprvé když se servírovala večeře (bizarní bezmasá kombinace rýže, zeleniny a brambor v husté hnědé omáčce na hranici poživatelnosti), a podruhé, když Číňan přes uličku vytáhnul tablet a začal hrát nějakou neuvěřitelně debilní logickou hru, která každých pět sekund vyloudila infantilní zvukový efekt. Chlapec však narazil na kulturní bariéry, protože měl za chvíli kolem sebe skupinu velmi naštvaných Kazachů, kteří mu hrozili fyzickou inzultací, pokud ten zvuk okamžitě nevypne. Akutní hrozba přesdržky většinou odhalí v člověku netušené lingvistické schopnosti, takže milý Číňan velmi rychle pochopil, co se mu rozlícený dav snaží rusky vysvětlit, a zvuk vypnul.
Přistání v Almaty proběhlo bez větších komplikací a mne samotného zarazilo, jak jednoduchý byl průchod celní a pasovou kontrolou. Pravda, úředník byl poněkud zmatený, když jsem mu podal český pas, a divil se, co tam dělám, když letadlo z Prahy přilétá úplně jindy. Naštěstí se spokojil s odpovědí, že žiju v Číně, dal mi razítko do pasu a popřál příjemný pobyt. Fajn, takže ještě vybrat nějaké tenge z bankomatu a honem na hotel. Před letištní budovou jsem ale polevil v ostražitosti a sednul do prvního oficiálního taxíku ve frontě. Přátelská konverzace s řidičem vůbec nenasvědčovala tomu, že by mohl být nějaký problém, ale když po půl hodině cesty městem zastavil v boční ulici vedle hotelu a tvrdošíjně odmítal zajet až před vchod, došlo mi, že jsem v háji. Poměrně drsně si řekl o částku dosahující v přepočtu nějakých pěti tisíc korun, na což jsem odvětil, že je tolik u sebe nemám, ale před hotelem na mě čekají kazašští kamarádi, kteří mi chybějící peníze půjčí, a vytáhnul jsem telefon, že je zavolám, aby sem přišli. Řidič znejistěl a rychle nasadil částku poloviční (ale pořád ještě pětkrát předraženou). Nechtěl jsem blafovat dál, protože na mě samozřejmě nikdo nečekal a byl jsem v jednu v noci v neznámém městě, takže jsem radši zaplatil a s taxikářem jsme se rozešli v rámci možností v dobrém. Pochopil jsem ale, že jsem na divokém východě a nikoliv v civilizované zemi, byť byl můj pokoj na klubovém patře hotelu Intercontinental komfortem i vybavením srovnatelný s podobnými hotely kdekoliv jinde.
Check-in na terminálu číslo 2
Dobrý den, budeme sledovat všechno, co na internetu děláte
Koupáci letí na Phuket...
...a cesťáci do Almaty
Provizorní odletová čekárna
Náš gate u plechové stěny
Ale visačku mají pěknou
Na palubě
Rýže se zeleninou a bramborem, divoká kombinace
A konečně rozumná večeře v hotelu Intercontinental Almaty
Almaty-Biškek, maršrůtka Ford Transit
Druhý den ráno jsem se vydal na prohlídku města. Almaty sice trpí statusem vyděděnce, jelikož se hlavní město Kazachstánu nedávno přesunulo do Astany, ale pořád je ještě bezkonkurenčně největším kulturním a sportovním centrem středoasijského regionu. Díky příhodné zeměpisné poloze se nachází na dohled od horských štítů pohoří Tian Shan (nebo nehezky česky Ťan-Šan) a množstvím sportovních areálů všeho druhu trochu připomíná český Liberec. A protože kdybych byl v Liberci, šel bych se podívat na Ještěd, zvolil jsem logicky jeho kazašskou alternativu – kopec Koek Toebe, na který vedla lanovka ze stanice poblíž hlavní třídy. Vynikající výlet s úžasným výhledem na celé město a adrenalinovou bobovou dráhou mě příjemně nabudil k dalšímu cestování. Chtěl jsem si totiž vyzkoušet místní metro, které má nesmírně zajímavou architekturu a správně údernické názvy stanic. Pravda, nedošlo mi, že je zapuštěno opravdu hodně hluboko a před nekonečnými eskalátory na stanici Abaj by se styděly i jezdící schody na Náměstí Míru nebo Hradčanské, ale o to větší překvapení mi přichystala stanice Bajkonur nedaleko hotelu. Když jsem nutně hladový konečně vylezl labyrintem chodeb na povrch, nevěřil jsem vlastním očím. Přímo přede mnou totiž byla restaurace Hardee’s, která pro nás studenty v devadesátkách znamenala to samé, co pro současné americké hipstery třeba In-N-Out Burger – tedy ten absolutně nejvíc cool a in fast food. Nečekal jsem ani minutu a zapadnul dovnitř, abych si dal po dlouhé době pořádný grilovaný hamburger.
Kabina lanovky na horu poblíž centra Almaty
Výhled z lanovky
Eskalátory dolů do metra
Hardee's na stanici Bajkonur
Dobrou chuť
Stylový automat na limonádu
Po návratu na hotel jsem se zeptal recepční, kolik by mě stál hotelový taxík na tříhodinovou cestu do Biškeku. Z odpovědi (hodně přes 10 tisíc korun) se mi udělalo poněkud nevolno a teprve pak jsem si vzpomněl, že je Almaty v první padesátce nejdražších měst pro cizince, protože sem prakticky nikdo nejezdí coby turista, takže veškeré ceny služeb jsou nastavené pro pracovníky důlních a petrolejářských společností. Fajn, takže budu cestovat s místními, což znamenalo ráno brzo vstát, nechat se odvézt velmi neochotným hotelovým taxikářem (nasraný obličej vz. Praha 1987) na autobusové nádraží Sajran na západním okraji města a najít tu správnou maršrůtku. Měl jsem štěstí, protože jedna měla poslední tři volná místa, takže jsem po zaplacení necelých dvou stovek českých korun mohl nasedat. Všechno probíhalo bez sebemenších zádrhelů, tedy až do chvíle, než mě řidič před odjezdem požádal, abych otevřel ubastlené střešní okno. Moc dobře to nešlo, načež se mi dostalo pokynu „co blbneš, je to jak střílna v BMP, pořádně zaber, copak jsi nikdy nebyl na vojně?“. Nechtělo se mi vysvětlovat kulturní odlišnosti „inastránců“, ani to, že naše BVPčka ze ZŤS Dubnica na Váhom byla kvalitou provedení o něco výše než hrubá kovářská práce soudruhů z Kurganskovo mašinostrojitelnovo zavoda, takže jsem napnul svaly, co to šlo, až okno nakonec povolilo, a mohli jsme vyjet.
Přemýšlím, jak nejlépe popsat cestu mezi Biškekem a Almaty. Představte si dvě hodiny po relativně slušné asfaltce, kde na jedné straně máte velehory a na straně druhé nekonečnou žlutou step, ve které se čas od času objeví kůň, velbloud nebo gázík. Celkem mě překvapilo, jak je kazašská doprava organizovaná a relativně bezpečná – prakticky nikdo nedělal šílenosti, na které jsem zvyklý z Číny a ostatně i z dálnice D1. Když se zasněžené štíty na levé straně snížily na rozumnou mez, přišla křižovatka, na které jsme zabočili vstříc horskému průsmyku a hraničnímu přechodu. Před kazašskou hraniční budovou jsme museli povinně vystoupit i se zavazadly s tím, že se do maršrůtky opět nalodíme kyrgyzské straně hranice. Šel jsem tedy s davem do haly, kde zrovna probíhala třetí světová válka před řadou okýnek pasové kontroly. Tady přišel vhod čínský trénink a po patnácti minutách čekání jsem dostal coby cizinec razítko do pasu, které oficiálně ukončilo platnost mého víza a mohl jsem tak pokračovat jen jediným směrem – po mostě přes řeku do Kyrgyzstánu. Kyrgyzská celnice byla mnohem organizovanější a navíc tu byla pro občany třetích zemí speciální místnost, kde za několik minut dostali potřebné potvrzení do pasu. Protože maršrůtka ještě pořád čekala ve frontě aut u přechodu, měl jsem dost času zajít do směnárny na improvizovaném příhraničním tržišti (chyběli jenom sádroví trpaslíci) a vyměnit všechny tenge za somy.
Zastávka na pumpě uprostřed stepi
Hraniční přechod (doslova - jsem přímo na čáře)
Kyrgyzská strana hranice
Stačilo prvních pár kilometrů jízdy v Kyrgyzstánu, abych se cítil… asi jako když přejedete hranice z Německa do ČR. Z dopravní policie si evidentně nikdo nic nedělal, protože auta jezdila všemi možnými směry rychlostmi ne až tak nízkými. Nebylo divu, protože naprostou většinu vozového parku tvořily dvacet let staré bavoráky, audiny a mercedesy (zlí jazykové by mohli podotknout, že se konečně objevila ona černá díra, kde skončily všechny lepší vozy ukradené v devadesátých letech v Německu). Každopádně všichni brali situaci na silnici tak nějak v pohodě, takže jsem se nenervoval a raději vyhlížel autobusové nádraží v Biškeku. Nakonec jsme skončili na parkovišti velikosti většího dvoru, ale okolní infrastruktura (prodejny lístků, směnárny, stánky s občerstvením) skutečně dávala tušit, že jde o nádraží. Vystoupil jsem a šel jsem shánět dopravu do hotelu. Tak nějak jsem tušil, že když si vezmu taxíka do „gastiníce Chajat“, tak skončím v lepším případě s okružní jízdou po městě a v horším případě bez peněz a bagáže, takže jsem rychle zamával na projíždějící mercedes s cedulkou taxi a sympatického postaršího řidiče požádal, zda by mě nehodil na „plošaď Pabědy“, neboli Vítězné náměstí, které bylo hned vedle Hyattu. A skutečně nebyl problém, protože jsme po patnácti minutách dorazili poblíž a cena na taxametru byla více než příznivá. „Kde přesně chceš vystoupit,“ zeptal se řidič. „Stačí mi to u vchodu do Hyattu,“ odpovídám, načež se řidič se smíchem ptá, proč jsem to neřekl dřív, že to přece není problém. Svěřil jsem se mu se zážitkem z Almaty a opět smích s tím, že teď jsem ale v Biškeku, kde se lidi chovají normálně, takže se nemusím bát. Rozloučili jsme se a já se šel rychle zacheckovat na recepci, protože jsem měl cestování tak akorát dost a viděl jsem před sebou jenom vanu s horkou vodou a postel…
Výhled z hotelového pokoje
Centrální náměstí
Ideální místo na relax
Věděl jsem, že ten večer má do Biškeku dorazit výprava z ČR a s Yirinou jsme si v Kazachstánu několikrát posílali SMSky, takže jsem rychle poslal zprávu s tím, že jsem v pořádku dorazil a druhý den můžeme dát nějaký společný výlet. Jenže bohužel žádná odpověď, což se dalo čekat, protože v horách mohou být místa, kde zrovna není signál. Bohužel odpověď nepřišla ani ráno, telefon nedostupný a ani na facebookovém profilu žádná reakce. Nevadí, asi mají zpoždění, pomyslel jsem si, a šel vymýšlet ranní program. Z okna hotelového pokoje jsem viděl nádherné hory národního parku Ala Arča, takže jsem zavolal dolu na recepci, zda by mi mohli objednat taxíka, který by mě zavezl do parku a počkal na mě pár hodin, než se vrátím z rychlé túry k horskému vodopádu na hranici ledovcového pásma. Nebyl to samozřejmě problém a navíc taxidispečink potvrdil smluvní cenu v přepočtu cca 1500 korun, takže jsem rychle vzal foťák, pohorky a nějaké pití z minibaru do igelitky, a mohl jsem vyrazit. Zkušení horalové možná tuší, co se právě odehrálo – stal jsem se ukázkovým příkladem „české tatranské demence“, kterou nejlépe popisuje následující hudební vystoupení:
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=TJTCGPadp8Y[/youtube]
Nebudu to dlouho protahovat – prostě jsem Čech a v Čechách je nejvyšším kopcem Sněžka, takže nemám cit pro velehory. Po hodinové jízdě autem jsme dorazili na parkoviště před centrum národního parku, já se rozloučil s řidičem a začal okamžitě stoupat po horské cestě k vrcholům. Všude sluníčko, nádherné počasí - prostě ideální den na výlet. Po nějakých dvou hodinách pochodu jsem dorazil pár set výškových metrů pod vodopád, ladným skokem překonal neškodný horský potok a kochal se pohledem na okolní kopce. Jenže pak to přišlo – během deseti minut se odkudsi vynořila hradba mračen (kdybych to sám nezažil, tak tomu neuvěřím), ozvalo se hromobití a začalo celkem drsně pršet. Byl jsem naprosto bez vybavení a v pasti, protože se nebylo kam schovat a z těch hezkých kopců se staly smrtelně nebezpečné kulisy strašidelného hororu. Na přemýšlení nebylo moc času – hodil jsem do sebe poslední Red Bull a začal sprintovat zpátky, protože mi bylo jasné, že se za pár minut stane z onoho malebného horského potůčku divoká řeka a já se už dolů nedostanu. Už notně rozvodněný potok jsem přebrodil na poslední chvíli a dál pokračoval ostrým tempem níž a níž, abych se schoval před bouřkou v pásmu lesů, které jsem tušil kdesi v mlze dole v údolí. Nakonec jsem celý promočený, zablácený a vystrašený dorazil dolů na parkoviště v údolí, kde už tolik nepršelo a řidič se jenom nechápavě ptal, co se stalo. Vylíčil jsem mu svůj zážitek, načež se začal smát s tím, že si na horách musím dávat bacha, a že to chce panáka a nějaký ženský. S panákem jsem souhlasil, ale dívky jsem s díky odmítnul – jednak jsem byl čerstvě ženatý a druhak jsem byl v duševním a fyzickém stavu, kdy bych stejně ničeho schopen nebyl.
Vrátili jsme se tedy do města (s malým intermezzem, kdy jsme společnými silami opravovali zaseklý palivový přepínač amatérské zástavby LPG v dvacet let starém bavoráku) a já se opět uchýlil do bezpečí hotelu Hyatt. Věci jsem si nechal sušit na sluníčku, které svítilo na malý balkón, a z okna jsem sledoval, kterak na vrcholcích hor ještě pořád zuří bouřka, v níž jsem málem zůstal. Rozhodl jsem se, že opět zkusím zkontaktovat zbytek české výpravy, ale znovu žádný úspěch. To už mě přepadaly chmury s pesimistickou náladou jsem si v hlavě přehrával scénáře typu „místní kmeny unesly Yirinu a teď ji nutí ke svatbě“, případně „vlak se stal obětí sesuvu kamení“. Každopádně o ostatních krajanech jsem neměl žádné zprávy ani pozdě v noci, takže jsem šel spát s pocitem, že to holt nějak dopadne.
Vstup do národního parku
Kdo s koho
Překrásné horské údolí
Stezka nahoře v horách
FRU-URC, CZ6006, B737-700
Ráno byla však situace úplně stejná, a protože jsem se ten den potřeboval dostat do Šanghaje, nezbylo než kolegiálně nechat v myšlenkách ostatní české poutníky zemřít smrtí bonga bonga uvázané k mučednickým kůlům, rychle zaplatit účet za hotel a sednout do taxíku směr mezinárodní letiště Biškek, tedy přesněji řečeno Manas Air Force base, důležitý logistický uzel amerických bojových operací v Afghánistánu. Teprve až pohled na šedivé řady vyrovnaných vojenských strojů mi připomněl, že je to do válečné zóny v podstatě jenom přes kopec a konečně jsem pochopil spiklenecké úsměvy amerických vojenských poradců v hotelovém baru, když jsem nad pivem prohlásil, že pracuji ve „videogame industry“ a v Biškeku jsem na dovolené. Geopolitické úvahy jsem nakonec nechal u ledu a šel se zacheckovat na let do URC.
Tedy nejprve jsem musel projít jedním rentgenem, ukázat letenku, pak si probít cestu k nerudné děžurné u business class přepážky, s palubní vstupenkou absolvovat rychlou kontrolu pasovou, pomalou kontrolu bezpečností, ještě jednu kontrolu palubní vstupenky (ne, na tomhle letišti vůbec neexistuje přezaměstnanost…) a nakonec vyhození z recepce business class lounge, protože se do ní nemůže s business class letenkou, nýbrž jen se speciálně zakoupeným voucherem. Posadil jsem se tedy do relativně čisté letištní haly, připojil se k bezplatnému internetu (ten je mimochodem na dostupný na strategických místech po celém Biškeku, což považuji za naprosto úžasný nápad, o kterém si mohou mnohem civilizovanější země nechat jenom zdát), a sledovat, jak za oknem vychází slunce a ke gatu pomalu přijíždí Boeing 737-700 v barvách China Southern.
Výstup i nástup cestujících proběhl v polních podmínkách bez zábran a sofistikovaných elektronických zařízení, ale zároveň svižně a velmi civilizovaně. Usadil jsem se v klidu na sedačku 1A, přivítal se s letuškami a s hrůzou sledoval, kterak si těsně před koncem boardingu vedle mě sedá jakýsi tlustý kyrgyzský byznysmen, co neustále hulákal do telefonu pokyny svým podřízeným. Naštěstí se letuškám povedlo neurvalého pána přesvědčit, že by bylo lepší ten telefon vypnout, argumenty navíc podpořily vrchovatou sklenicí vína, po které tlusťoch prakticky okamžitě usnul (až jsem se začal bát, že cabin crew na našem letu rekrutovaly aerolinky z řad českých „holek-rohypnolek“).
Jenže já jsem si tenhle let nevybral kvůli kvalifikaci letušek, ale z jednoho prostého důvodu – spojnice mezi Biškekem a Urumqi vede přesně přes nejvyšší pásmo pohoří Tian Shan a za dobrého počasí jde o jeden z nejkrásnějších vyhlídkových letů, který plně snese srovnání s Karakoram Air Safari provozovaným Pakistan International Airlines. Po startu jsme se prudkou zatáčkou vyhnuli kazašským hranicím, během stoupání přeletěli nádherné jezero Issyk Kul a pak už začala úžasná přehlídka horských štítů, ledovců a hlubokých údolí, korunovaná výhledem na pyramidu vrcholku Chan Tengri, s 7010 metry druhou nejvyšší horu Tian Shanu. Kvůli horám jsem téměř propásnul svačinu, ale popravdě řečeno, stejně nebylo o co stát – pár předkrmů bez fantazie a nakonec hlavní jídlo z economy class. Při klesání k letišti URC navíc začaly velmi nepříjemné turbulence, takže jsem byl ve finále rád, že jsme se na zem dostali ve zdraví a bez znečištěné kabiny. K imigračním úředníkům jsem dorazil jako první, a tak jsem po pár minutách už mohl mířit k vnitrostátnímu check-inu pro palubní vstupenku na poslední segment letu.
Odletová hala v Biškeku
Zajímavá kombinace civilních a vojenských letadel
Náš Boeing právě dorazil
Nákladní letouny všeho druhu
Hraniční přechod s Kazachstánem z ptačí perspektivy
Můžete se kochat
Továrny kolem Urumqi
Málem bych zapomněl na jídlo
URC-SHA, CZ6997, B737-700
Což o to, boarding pass jsem v ruce měl, ale pořád ještě jsem musel najít místo, kde by se dal přežít téměř tříhodinový layover. A to se ve vnitrostátní odletové hale v URC hledá opravdu blbě – ačkoliv jde o relativně nové letiště, prostor kolem gatů je vybavený značně minimalisticky – pár stánků se suvenýry, dvě, tři pochybné restaurace, salónky exotických bank a samozřejmě sedačky, které okupují divocí Ujgurové a podobné kmeny lidojedů využívající ke svému cestování strategickou polohu západního hubu China Southern. Nakonec jsem skončil v něčem, co vzdáleně připomínalo internetovou kavárnu s velmi pomalou obsluhou a ještě pomalejším připojením (což je samo o sobě v Xinjiangu trochu zázrak – při minulém islamistickém povstání internet ve většině provincie nefungoval několik týdnů).
Na posledním segmentu svých cest tradičně trpím „syndromem posledního segmentu“, kdy se už většinou vidím doma v posteli a mám cestování plné zuby. Stejnou náladu jsem měl i při nástupu do letadla, a tak mě dost rozladilo, když piloti ohlásili přibližně půlhodinové zpoždění kvůli čekání na cestující z jiných spojů. Naštěstí u té půl hodiny zůstalo a když konečně opozdilci nastoupili (samozřejmě ověšení taškami z letištních obchodů – proč by také spěchali, že), mohli jsme startovat. A zase ty nepříjemné turbulence, které nás provázely prakticky celým stoupáním na letovou hladinu. Naštěstí se vzdušné proudy po půlhodině uklidnily a začala opět vyhlídková část letu – tentokrát šlo o zasněžené vrcholky hor, které tvoří přirozenou hradbu oddělující autonomní oblast Xinjiang od vnitročínských provincií. A za horami samozřejmě červnové počasí ovlivňují monzunové proudy, což vypadá přibližně tak, že z ničeho nic narazíte na několik kilometrů vysokou hradbu mraků táhnoucí se před celý obzor. Takže opět turbulence, mléčná mlha za oknem a rozsypaná rýže všude možně, protože se zrovna jako na potvoru roznášela večeře. Oddychnul jsem si až v taxíku z letiště domů…
Čekání na odlet
Letištní hala ze země
Tohle dneska nebudeme potřebovat
Letištní hala ze vzduchu
Zase se můžete kochat
Definitivně poslední večeře
Musím říct, že tenhle trip pro mě asi nejvíce splňoval parametry „nezávislého baťůžkářského cestování“ a byla to celkem zábava. Že bude Kazachstán vypadat tak, jak nakonec vypadal, jsem tak trochu očekával, ale Kyrgyzstán mě velmi příjemně překvapil a nadchnul. Je to sice chudá země, ale nesmírně pohodová, plná přátelských lidí a úžasné přírody. Jestli mi vyjde čas, určitě se do Biškeku a okolí ještě jednou vrátím, ale rozhodně tam nepojedu sám a bez vybavení. Víte, na svých cestách si můžu čas od času dovolit riskovat nebo volit netradiční postupy, protože mohu případné problémy vyřešit dostatkem hotovosti případně kreditními kartami, ale pokud člověka zastihne problém samotného v horách bez jakékoliv výbavy, jsou mu peníze k ničemu. Měl jsem štěstí, že jsem se v pohodě vrátil a mohl napsat tenhle trip report, ale beru to od života jako velmi vážné varování…
PS: Chmurné představy se nakonec nenaplnily - Yirina se nakonec ozvala po pár dnech z Ruska s tím, že jim v Kyrgyzstánu z nějakého důvodu nefungoval ani mobil ani internet. Zároveň začala spřádat plány na výlet za exotickými aerolinkami do Somálska, na což opravdu koule nemám, takže náš příští společný trip report bude mít název „Jak jsem s Yirinou neletěl do válečné zóny“.
Tak treba se nekdy tam do tech kraju taky podivam, i kdyz nejsem na spoustu veci (jak jsem cetl) az tak dostatecne financne vybaven jako autor 
