K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
-
kuba.biker
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011

- Příspěvky: 2113
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Dlouhých třináct let uplynulo od chvíle, kdy jsem naposledy cestoval s Českými aeroliniemi. Za ty roky jsem sice absolvoval hezkých pár desítek letů, nicméně o využití služeb ČSA jsem vážněji koketoval pouze jedinkrát, v době, kdy provozovali virtuální nízkonákladovku Click4Sky. Díky ní bylo možné sehnat letenky do Krakova a Lublaně (jinak velmi drahých a obtížně dostupných destinací) za rozumnou cenu. Už ani nevím proč, ale z koupě letenek tenkrát sešlo a zpětně mě to štve, neboť jak známo, C4S mezitím zmizela v propadlišti dějin.
Když se však před časem objevily zprávy o chystané spolupráci ČSA a švýcarské společnosti Darwin Airline a (znovu)otevření linek do Ženevy, Florencie a Benátek, zpozorněl jsem. Lety totiž měly být operovány stroji Saab 2000, což je v České republice vskutku raritní typ: jestli se nepletu, na linkách do Prahy ho provozovaly pouze dvě společnosti - Crossair a Polet. O Benátkách jsem navíc již delší dobu uvažoval (nalákaly mě mimo jiné fotky z Jifeho trip reportu Air Force One vs Air One), krom toho se zde nabízela možnost spojit návštěvu tohoto města s výletem do relativně nedalekého Slovinska. V září 2012 jsem v rámci teambuildingu organizovaného bývalým zaměstnavatelem strávil příjemný víkend u Bohinjského jezera a tamní scenérie na mě udělala velký dojem. Tenkrát jsem si slíbil, že se do Slovinska musím co nejdříve vrátit.
Přítelkyně se sice nejprve divila, co mě táhne do tak brutálně profláknutého města jako jsou Benátky (chudinka si už pomalu zvyká, že ji tahám po nepříliš turistických destinacích typu severní Polsko, portugalský venkov a rovníková Afrika), ale brzy pochopila, že hlavním důvodem jsou zase ta letadla. A tak jarní výlet postupně dostával konkrétní obrysy: na benátském letišti si půjčíme auto a vyrazíme na třídenní roadtrip směr Grado, Terst, Piran, Bovec. Pak se vrátíme a další tři dny strávíme v Benátkách.
České aerolinie nicméně dostály své skvělé reputaci a jednoho krásného rána mi v mailu přistálo následující sdělení:
Vážení cestující,
Dovolujeme si Vás informovat, že Váš let OK736/737 byl zrušen. Kontaktujte nás prosím pro prověření jiných možností spojení nebo navrácení finančních prostředků za letenku.
Benátky v tichosti zmizely z rezervačního systému a bylo jasné, že z letu Saabem nic nebude. Vrácení peněz nic neřešilo, vzhledem k tomu, kolik času jsem strávil plánováním výletu, navíc jsme již oba nahlásili absenci v kolbence a měli zamluvené hotely i zápůjčku auta. Cena letenky byla sice velmi příznivá (cca 2 600 Kč za osobu včetně tax), ale asi není třeba dodávat, že při včasné rezervaci je možné letět do Benátek s Air One za polovic, eventuálně s Wizzairem do Trevisa za třetinovou cenu. Zkrátka a dobře, vůbec jsem nebyl nadšený, že za své peníze budu muset podaremně křižovat Evropu jakýmsi pochybným hladoletem Sky Teamu. Chlapík v callcentru mi nesměle nabízel možnost letět s Air France přes CDG. To jsem samozřejmě s díky odmítnul. Druhá možnost už byla zajímavější: s KLM přes AMS. Brzy ráno tam, v pozdním odpoledni zpět. OK, říkal jsem, beru, alespoň budeme v cílové destinaci o pár hodin dříve. Ale v duchu jsem se chytal za hlavu: už jsem v souvislosti s létáním zažil leccos, ale letět z Prahy do Benátek přes Amsterdam, tedy se „zajížďkou“ 700 kilometrů, to je tedy pořádný úlet – ekologičtí aktivisté by mě jistě nepochválili, ale co se dalo dělat.
Jen tak pro zajímavost jsem se kouknul na web KLM, za kolik tuto kombinaci letů prodávají: 370 eur na osobu! (Zajímalo by mne, jak to v takových případech chodí: musí ČSA uhradit KLM rozdíl v ceně letenky? Nebo jak to funguje? Věděl by to někdo z insiderů?)
PRG-AMS
KLM Royal Dutch Airlines
KL1350
Embraer 190
PH-EZD
Doba letu: 1:14
Do Amsterdamu jsme měli letět prvním ranním spojem. Brzké vstávání sice nesnáším, ale je fakt, že probouzející se letiště v paprscích vycházejícího slunce má jedinečnou atmosféru.
Rovněž Embraer 190 je podle mého to nejlepší, co může cesťáka potkat. Krásné elegantní letadlo s moderním interiérem a komfortním dvousedačkovým uspořádáním. I společnost KLM udělala velmi dobrý první dojem: udržovaný interiér letadla, čistá okénka, velkorysý legroom, pěkné mladé letušky jako bonus. Těsně před naším odletem se mění dráha: najíždíme na dvanáctku a na minutu přesně se odlepujeme od země. V ose dráhy pokračujeme až nad jižák, kde točíme ostře doleva. Přelétáváme Kbely, Čakovice, Horoměřice – v hlubině pod námi je Ruzyně (na dráze 22 se leskne drobná tečička – dálková flotila národního dopravce v plném počtu) - a zakrátko již nabíráme kurz na Amsterdam. Vyhlídkový let nad Prahou trval deset minut!
Od servisu jsem nic neočekával, nicméně na stolku mi záhy přistála bagetka plněná míchaným vejcem s rajčetem a tmavý nápoj na bázi kávy (podávaný v nápaditě obrandovaném kelímku). Jsem zvyklý na vícechodové snídaně, takže by mě potěšil alespoň malý ovocný salát, ale v zásadě jsem byl spokojený – vezmu-li v úvahu délku letu.
Neuplynula ani hodina a zahájili jsme sestup. Napůl schovaní v mracích jsme profrčeli nad lelystadským leteckým muzeem a po chvilce kroužení jsme dosedli na Aalsmeerbaan.
AMS-VCE
KLM Royal Dutch Airlines
KL1651
Boeing 737-800
PH-BXZ
„Owl“
Doba letu: 1:40
O návštěvě proslulé amsterdamské vyhlídkové terasy jsem si mohl nechat jenom zdát - na přestup jsme měli pouze hodinu, navíc počasí za moc nestálo. Podařilo se mi zvěčnit alespoň nákladní Embraer 120 Swiftairu, jednu z posledních holandských babiček MD-11 a také vcelku vzácný B737-800 TACV Cabo Verde
Zatímco dojem z prvního letu s KLM byl velmi kladný, to co následovalo, už nebyla žádná sláva: B737-800 v uspořádání ála konzerva sardinek narvaný až po střechu. Chvíli po startu jsme zahučeli do mraků, které se táhly napříč celou západní Evropou. Poté co jsem prolistoval palubní magazín třikrát odpředu dozadu a třikrát odzadu dopředu, začal jsem vyhlížet palubní servis. Tentokrát to však byl hladolet přesně v rámci standardů Sky Teamu.
Kdepak jsou ty doby, kdy letušky velkoryse nabízely „chicken or pasta“. Slečna v modrém kostýmku vyštěkla: „Sweet or savoury?“ To znamená výběr a) pytlíčku se třemi kousky karamelové sušenky nebo b) pytlíčku obsahujícího zhruba stejný počet solených krekrů. Takto pestrá skladba palubního občerstvení je společná pro ČSA, KLM, Air France i Alitalii. Aerolinky sice uškudlí nějakou tu kačku na prémie pro členy představenstva, jenže má to jeden ne zrovna příznivý efekt: cestující má hlad a nudí se. Připočteme-li k tomu předletovou buzeraci a mnohé další negativní faktory, není divu, že většina populace bere létání jen jako nutné zlo.
Když kuba.biker někam přijede, zpravidla tam začne pršet. Ani tentokrát to nebylo jiné. Nad Alpami jsme se opět zanořili do mraků, v kabině se setmělo a modrý boeing se začal otřásat v prudkých poryvech větru. Trvalo to skoro věčnost. Pak se pod námi v trhlině mezi mraky mihla černá linka (most mezi Benátkami a Mestre) a o pár vteřin později to žuchlo, div jsem se nerozplácl o sedadlo přede mnou. Reverz se rozeřval, letadlo se motalo jak opilec od jednoho okraje dráhy k druhému a já se modlil, ať neskončíme zaboření čumákem v laguně. Naštěstí jsme to ubrzdili a zakotvili po boku exota B717 Volotea - ještě v livery původního provozovatele Mexicana, kterého však k mé nesmírné lítosti nebylo možné v provazcích deště nafotit.
Letěli jsme jen s příručním zavazadlem, takže jsme rychle prošli halou a o pár minut později jsme již na parkovišti před terminálem hledali fiátek, kterým jsme se měli přesunout do Slovinska. Heuréka! Poněkud promoklí jsme naskočili dovnitř - právě včas, neboť hrozilo, že nás vichr odfoukne zpátky do Čech. Zádrhel nastal, když jsem se snažil vycouvat. Řidičák jsem měl v té době přesně rok a je nutno dodat, že nejsem technicky nejzdatnější. Zkrátka a dobře, z aut, s nimiž jsem do té doby přišel do styku, jsem byl zvyklý na to, že při řazení zpátečky je třeba zamáčknout šaltrpáku dolů. Tady jsem mačkal jak smyslu zbavený a nic se nedělo. Nezbývalo než znovu vylézt do té sloty a požádat někoho o pomoc. Zaměstnanci půjčovny byli pochopitelně zalezlí v teple v hale. Zabušil jsem tedy na budku hlídače parkoviště. Vylezl pupkatý Ital v zářivě červené péřovce - navzdory počasí měl ve vlasech ležérně vetknuté černé sportovní brýle. Snažil jsem se mu anglicky vysvětlit, co mám za problém, ale z jeho bezelstného úsměvu jsem pochopil, že nerozumí ani slovo. Takže jsem musel zahrát pantomimu, jakože couvám. Celou tu dobu samozřejmě crčely z nebe hektolitry vody, prostě scéna jak z filmu. Taloš se však rozzářil - zjevně pochopil, pokynul mi rukou, načež jsme se rozběhli k autu, déšť nedéšť. Posunkem mi naznačil, abych se posadil za volant a šaltrpáku pozvednul. Učinil jsem tak - a ejhle, ono to fungovalo! No, slušný trapas. „Ééévry kár iz diferéééntééé!“ zahalekal Ital, zabušil na střechu auta a zamával nám na rozloučenou. Vida, tak přece jen uměl trochu anglicky!
Problém byl vyřešen a tak jsme za doprovodu přeslazených italských šlágrů linoucích se rádia Birikina (jediná stanice, kterou se nám podařilo naladit a kde komentátoři nemleli o fotbale) vyrazili podél pobřeží na Terst. Je to k nevíře, ale s Itálií jsem měl tu čest pouze jednou, kdysi dávno během školního výletu s gymplem a je nutno říci, že šlo o velmi úsporný výlet (= čtyři dny, čtyři města, čtyři neúspěšné pokusy dostat do postele pohlednou mrchu-spolužačku, čtyři flašky Hanácké vodky na žal). O skutečném poznávání Itálie tedy nemohla být řeč.
Naší první zastávkou bylo Grado, pěkné přímořské městečko zhruba v půlce cesty mezi Benátkami a Terstem. Díky mizernému počasí však nebylo v uličkách ani živáčka a městečko díky tomu mělo zvláštní melancholickou atmosféru. Cestou dál na sever jsme míjeli osiřelé letiště Ronchi dei Legionari. Svého času sem létal z Prahy Sky Europe, nyní je možné letět do Terstu pouze s Alitalií přes Řím nebo s Air Dolomiti přes Mnichov – ceny letenek jsou však brutálně přestřelené. V Terstu jsem si nepřipadal nijak cize. Rychle jsem přišel na to, že se jedná o jakousi kombinaci tří důvěrně známých měst: Lisabonu (honosné náměstí otevřené k moři a četné starosvětské kavárny), Vídně (specifický mix neoklasicistní a secesní architektury) a Brna (extrémně ospalá provinční atmosféra).
Když se však před časem objevily zprávy o chystané spolupráci ČSA a švýcarské společnosti Darwin Airline a (znovu)otevření linek do Ženevy, Florencie a Benátek, zpozorněl jsem. Lety totiž měly být operovány stroji Saab 2000, což je v České republice vskutku raritní typ: jestli se nepletu, na linkách do Prahy ho provozovaly pouze dvě společnosti - Crossair a Polet. O Benátkách jsem navíc již delší dobu uvažoval (nalákaly mě mimo jiné fotky z Jifeho trip reportu Air Force One vs Air One), krom toho se zde nabízela možnost spojit návštěvu tohoto města s výletem do relativně nedalekého Slovinska. V září 2012 jsem v rámci teambuildingu organizovaného bývalým zaměstnavatelem strávil příjemný víkend u Bohinjského jezera a tamní scenérie na mě udělala velký dojem. Tenkrát jsem si slíbil, že se do Slovinska musím co nejdříve vrátit.
Přítelkyně se sice nejprve divila, co mě táhne do tak brutálně profláknutého města jako jsou Benátky (chudinka si už pomalu zvyká, že ji tahám po nepříliš turistických destinacích typu severní Polsko, portugalský venkov a rovníková Afrika), ale brzy pochopila, že hlavním důvodem jsou zase ta letadla. A tak jarní výlet postupně dostával konkrétní obrysy: na benátském letišti si půjčíme auto a vyrazíme na třídenní roadtrip směr Grado, Terst, Piran, Bovec. Pak se vrátíme a další tři dny strávíme v Benátkách.
České aerolinie nicméně dostály své skvělé reputaci a jednoho krásného rána mi v mailu přistálo následující sdělení:
Vážení cestující,
Dovolujeme si Vás informovat, že Váš let OK736/737 byl zrušen. Kontaktujte nás prosím pro prověření jiných možností spojení nebo navrácení finančních prostředků za letenku.
Benátky v tichosti zmizely z rezervačního systému a bylo jasné, že z letu Saabem nic nebude. Vrácení peněz nic neřešilo, vzhledem k tomu, kolik času jsem strávil plánováním výletu, navíc jsme již oba nahlásili absenci v kolbence a měli zamluvené hotely i zápůjčku auta. Cena letenky byla sice velmi příznivá (cca 2 600 Kč za osobu včetně tax), ale asi není třeba dodávat, že při včasné rezervaci je možné letět do Benátek s Air One za polovic, eventuálně s Wizzairem do Trevisa za třetinovou cenu. Zkrátka a dobře, vůbec jsem nebyl nadšený, že za své peníze budu muset podaremně křižovat Evropu jakýmsi pochybným hladoletem Sky Teamu. Chlapík v callcentru mi nesměle nabízel možnost letět s Air France přes CDG. To jsem samozřejmě s díky odmítnul. Druhá možnost už byla zajímavější: s KLM přes AMS. Brzy ráno tam, v pozdním odpoledni zpět. OK, říkal jsem, beru, alespoň budeme v cílové destinaci o pár hodin dříve. Ale v duchu jsem se chytal za hlavu: už jsem v souvislosti s létáním zažil leccos, ale letět z Prahy do Benátek přes Amsterdam, tedy se „zajížďkou“ 700 kilometrů, to je tedy pořádný úlet – ekologičtí aktivisté by mě jistě nepochválili, ale co se dalo dělat.
Jen tak pro zajímavost jsem se kouknul na web KLM, za kolik tuto kombinaci letů prodávají: 370 eur na osobu! (Zajímalo by mne, jak to v takových případech chodí: musí ČSA uhradit KLM rozdíl v ceně letenky? Nebo jak to funguje? Věděl by to někdo z insiderů?)
PRG-AMS
KLM Royal Dutch Airlines
KL1350
Embraer 190
PH-EZD
Doba letu: 1:14
Do Amsterdamu jsme měli letět prvním ranním spojem. Brzké vstávání sice nesnáším, ale je fakt, že probouzející se letiště v paprscích vycházejícího slunce má jedinečnou atmosféru.
Rovněž Embraer 190 je podle mého to nejlepší, co může cesťáka potkat. Krásné elegantní letadlo s moderním interiérem a komfortním dvousedačkovým uspořádáním. I společnost KLM udělala velmi dobrý první dojem: udržovaný interiér letadla, čistá okénka, velkorysý legroom, pěkné mladé letušky jako bonus. Těsně před naším odletem se mění dráha: najíždíme na dvanáctku a na minutu přesně se odlepujeme od země. V ose dráhy pokračujeme až nad jižák, kde točíme ostře doleva. Přelétáváme Kbely, Čakovice, Horoměřice – v hlubině pod námi je Ruzyně (na dráze 22 se leskne drobná tečička – dálková flotila národního dopravce v plném počtu) - a zakrátko již nabíráme kurz na Amsterdam. Vyhlídkový let nad Prahou trval deset minut!
Od servisu jsem nic neočekával, nicméně na stolku mi záhy přistála bagetka plněná míchaným vejcem s rajčetem a tmavý nápoj na bázi kávy (podávaný v nápaditě obrandovaném kelímku). Jsem zvyklý na vícechodové snídaně, takže by mě potěšil alespoň malý ovocný salát, ale v zásadě jsem byl spokojený – vezmu-li v úvahu délku letu.
Neuplynula ani hodina a zahájili jsme sestup. Napůl schovaní v mracích jsme profrčeli nad lelystadským leteckým muzeem a po chvilce kroužení jsme dosedli na Aalsmeerbaan.
AMS-VCE
KLM Royal Dutch Airlines
KL1651
Boeing 737-800
PH-BXZ
„Owl“
Doba letu: 1:40
O návštěvě proslulé amsterdamské vyhlídkové terasy jsem si mohl nechat jenom zdát - na přestup jsme měli pouze hodinu, navíc počasí za moc nestálo. Podařilo se mi zvěčnit alespoň nákladní Embraer 120 Swiftairu, jednu z posledních holandských babiček MD-11 a také vcelku vzácný B737-800 TACV Cabo Verde
Zatímco dojem z prvního letu s KLM byl velmi kladný, to co následovalo, už nebyla žádná sláva: B737-800 v uspořádání ála konzerva sardinek narvaný až po střechu. Chvíli po startu jsme zahučeli do mraků, které se táhly napříč celou západní Evropou. Poté co jsem prolistoval palubní magazín třikrát odpředu dozadu a třikrát odzadu dopředu, začal jsem vyhlížet palubní servis. Tentokrát to však byl hladolet přesně v rámci standardů Sky Teamu.
Kdepak jsou ty doby, kdy letušky velkoryse nabízely „chicken or pasta“. Slečna v modrém kostýmku vyštěkla: „Sweet or savoury?“ To znamená výběr a) pytlíčku se třemi kousky karamelové sušenky nebo b) pytlíčku obsahujícího zhruba stejný počet solených krekrů. Takto pestrá skladba palubního občerstvení je společná pro ČSA, KLM, Air France i Alitalii. Aerolinky sice uškudlí nějakou tu kačku na prémie pro členy představenstva, jenže má to jeden ne zrovna příznivý efekt: cestující má hlad a nudí se. Připočteme-li k tomu předletovou buzeraci a mnohé další negativní faktory, není divu, že většina populace bere létání jen jako nutné zlo.
Když kuba.biker někam přijede, zpravidla tam začne pršet. Ani tentokrát to nebylo jiné. Nad Alpami jsme se opět zanořili do mraků, v kabině se setmělo a modrý boeing se začal otřásat v prudkých poryvech větru. Trvalo to skoro věčnost. Pak se pod námi v trhlině mezi mraky mihla černá linka (most mezi Benátkami a Mestre) a o pár vteřin později to žuchlo, div jsem se nerozplácl o sedadlo přede mnou. Reverz se rozeřval, letadlo se motalo jak opilec od jednoho okraje dráhy k druhému a já se modlil, ať neskončíme zaboření čumákem v laguně. Naštěstí jsme to ubrzdili a zakotvili po boku exota B717 Volotea - ještě v livery původního provozovatele Mexicana, kterého však k mé nesmírné lítosti nebylo možné v provazcích deště nafotit.
Letěli jsme jen s příručním zavazadlem, takže jsme rychle prošli halou a o pár minut později jsme již na parkovišti před terminálem hledali fiátek, kterým jsme se měli přesunout do Slovinska. Heuréka! Poněkud promoklí jsme naskočili dovnitř - právě včas, neboť hrozilo, že nás vichr odfoukne zpátky do Čech. Zádrhel nastal, když jsem se snažil vycouvat. Řidičák jsem měl v té době přesně rok a je nutno dodat, že nejsem technicky nejzdatnější. Zkrátka a dobře, z aut, s nimiž jsem do té doby přišel do styku, jsem byl zvyklý na to, že při řazení zpátečky je třeba zamáčknout šaltrpáku dolů. Tady jsem mačkal jak smyslu zbavený a nic se nedělo. Nezbývalo než znovu vylézt do té sloty a požádat někoho o pomoc. Zaměstnanci půjčovny byli pochopitelně zalezlí v teple v hale. Zabušil jsem tedy na budku hlídače parkoviště. Vylezl pupkatý Ital v zářivě červené péřovce - navzdory počasí měl ve vlasech ležérně vetknuté černé sportovní brýle. Snažil jsem se mu anglicky vysvětlit, co mám za problém, ale z jeho bezelstného úsměvu jsem pochopil, že nerozumí ani slovo. Takže jsem musel zahrát pantomimu, jakože couvám. Celou tu dobu samozřejmě crčely z nebe hektolitry vody, prostě scéna jak z filmu. Taloš se však rozzářil - zjevně pochopil, pokynul mi rukou, načež jsme se rozběhli k autu, déšť nedéšť. Posunkem mi naznačil, abych se posadil za volant a šaltrpáku pozvednul. Učinil jsem tak - a ejhle, ono to fungovalo! No, slušný trapas. „Ééévry kár iz diferéééntééé!“ zahalekal Ital, zabušil na střechu auta a zamával nám na rozloučenou. Vida, tak přece jen uměl trochu anglicky!
Problém byl vyřešen a tak jsme za doprovodu přeslazených italských šlágrů linoucích se rádia Birikina (jediná stanice, kterou se nám podařilo naladit a kde komentátoři nemleli o fotbale) vyrazili podél pobřeží na Terst. Je to k nevíře, ale s Itálií jsem měl tu čest pouze jednou, kdysi dávno během školního výletu s gymplem a je nutno říci, že šlo o velmi úsporný výlet (= čtyři dny, čtyři města, čtyři neúspěšné pokusy dostat do postele pohlednou mrchu-spolužačku, čtyři flašky Hanácké vodky na žal). O skutečném poznávání Itálie tedy nemohla být řeč.
Naší první zastávkou bylo Grado, pěkné přímořské městečko zhruba v půlce cesty mezi Benátkami a Terstem. Díky mizernému počasí však nebylo v uličkách ani živáčka a městečko díky tomu mělo zvláštní melancholickou atmosféru. Cestou dál na sever jsme míjeli osiřelé letiště Ronchi dei Legionari. Svého času sem létal z Prahy Sky Europe, nyní je možné letět do Terstu pouze s Alitalií přes Řím nebo s Air Dolomiti přes Mnichov – ceny letenek jsou však brutálně přestřelené. V Terstu jsem si nepřipadal nijak cize. Rychle jsem přišel na to, že se jedná o jakousi kombinaci tří důvěrně známých měst: Lisabonu (honosné náměstí otevřené k moři a četné starosvětské kavárny), Vídně (specifický mix neoklasicistní a secesní architektury) a Brna (extrémně ospalá provinční atmosféra).
-
kuba.biker
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011

- Příspěvky: 2113
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Počasí se naštěstí umoudřilo a tak jsme se vyrazili podívat na Sečoveljské soliny na hranici Slovinska a Chorvatska. Odsolovací nádrže propojené četnými kanálky jsou součástí přírodní rezervace, kde hnízdí bezpočet druhů ptáků - v podvečerním sluníčku to bylo velice fotogenické. Mimochodem, na dohled je letiště Portorož, kam v roce 2010 létala pravidelná linka JATu do Bělehradu - tentokrát se tam však nehnula jediná vrtule, takže jsme (k velké radosti mé přítelkyně) návštěvu tohoto letiště vynechali.
Highlightem našeho výletu byl jednoznačně Piran, krásné starobylé městečko na nejzápadnějším cípu slovinského pobřeží. Asi už stárnu, ale tentokrát mi vůbec nebylo proti mysli oddávat se slastnému nicnedělání, důchodcovským tempem korzovat po nábřežní promenádě a nasávat voňavý mořský vzduch. Ubytovali jsme se v penzionu Pri Mari – vlastní ho postarší manželský pár, Slovinci, oba mluvící plynně anglicky, německy a italsky, na což jsem zíral s otevřenou pusou, zvlášť když jsem si představil, jak by asi vypadala komunikace v cizí řeči například v Telči nebo ve Znojmě. S penzionem sousedí malý hostinec, kde by člověk mohl debužírovat od rána do večera. Vyzkoušeli jsme Sardinky „al saor“, slávky alla marinara, grilovanou chobotnici a mořského vlka – vše perfektní. O pár kroků dál vábila svou vůní pekárna, kde od časných ranních hodin prodávali vynikající burek a ořechové šátečky, v jejím těsném sousedství nenápadná kavárna s výbornou zmrzkou a stařičkým číšníkem jako vystřiženým z filmu Le Bal od Ettore Scoly. Působivé bylo rovněž piranské náměstí, které po večerech slouží místním jako provizorní fotbalové hřiště. Nad městem se vine prstenec hradeb, ze kterých je úžasný výhled. Změť stříšek a kostelní věž ve zlatém řezu, na pozadí moře a tu a tam nějaká ta plachetnice, to jeden z nejprofláknutějších slovinských motivů a najdete jej snad na každém propagačním materiálu.
Highlightem našeho výletu byl jednoznačně Piran, krásné starobylé městečko na nejzápadnějším cípu slovinského pobřeží. Asi už stárnu, ale tentokrát mi vůbec nebylo proti mysli oddávat se slastnému nicnedělání, důchodcovským tempem korzovat po nábřežní promenádě a nasávat voňavý mořský vzduch. Ubytovali jsme se v penzionu Pri Mari – vlastní ho postarší manželský pár, Slovinci, oba mluvící plynně anglicky, německy a italsky, na což jsem zíral s otevřenou pusou, zvlášť když jsem si představil, jak by asi vypadala komunikace v cizí řeči například v Telči nebo ve Znojmě. S penzionem sousedí malý hostinec, kde by člověk mohl debužírovat od rána do večera. Vyzkoušeli jsme Sardinky „al saor“, slávky alla marinara, grilovanou chobotnici a mořského vlka – vše perfektní. O pár kroků dál vábila svou vůní pekárna, kde od časných ranních hodin prodávali vynikající burek a ořechové šátečky, v jejím těsném sousedství nenápadná kavárna s výbornou zmrzkou a stařičkým číšníkem jako vystřiženým z filmu Le Bal od Ettore Scoly. Působivé bylo rovněž piranské náměstí, které po večerech slouží místním jako provizorní fotbalové hřiště. Nad městem se vine prstenec hradeb, ze kterých je úžasný výhled. Změť stříšek a kostelní věž ve zlatém řezu, na pozadí moře a tu a tam nějaká ta plachetnice, to jeden z nejprofláknutějších slovinských motivů a najdete jej snad na každém propagačním materiálu.
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 02. 11. 2013, 13:35, celkem upraveno 3 x.
-
kuba.biker
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011

- Příspěvky: 2113
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Třetí den jsme se vraceli do Benátek - tentokrát oklikou přes Alpy. Byl nádherný den, blankytně modrá obloha, jen tu a tam malý mráček.
Ideální počasí pro létání, dalo by se říci. A skutečně - i tentokrát jsem měl postranní letecké úmysly. V Bovci, horském městečku na březích tyrkysové řeky Soči, je malé sportovní letiště. Před odjezdem jsem si zjistil, že by tu měla společnost Janez Let provozovat vyhlídkové lety. Na let Cessnou 172 nad Triglavem jsem měl zálusk, zvlášť když záměr proletět se Saabem nevyšel. Ale ouha, už z dálky bylo vidět, že z letiště je jedno velké staveniště. V době naší návštěvy tu stavěli nový hangár, celý apron byl rozkopaný a letadlo široko daleko žádné. Bohužel na webovkách letiště a Janez Letu o tom nebyla ani zmínka. Holt tenhle výlet nevyšel tak úplně podle představ…
V kapse jsme však měli záložní plán: výšlap na Slemenovu špicu. Podobně jako Piran, i Slemenova špica je jedním z nejikoničtějších míst Slovinska: jedná se o malou vyvýšeninu obklopenou skalnatými štíty, v jejímž stínu je malebné horské jezírko a modřínový háj. Je sice pravda, že jsme se cestou tam brodili místy až po pupík ve sněhu, což především přítelkyni připomnělo náš nedávný adrenalinový výstup na Pilatus (viz můj BIO Trip se Swiss Air Lines) a došlo tím pádem i na velmi vyčítavé pohledy, ale v cíli bylo jasné, že za to úsilí to stálo. Ostatně posuďte sami.
Ideální počasí pro létání, dalo by se říci. A skutečně - i tentokrát jsem měl postranní letecké úmysly. V Bovci, horském městečku na březích tyrkysové řeky Soči, je malé sportovní letiště. Před odjezdem jsem si zjistil, že by tu měla společnost Janez Let provozovat vyhlídkové lety. Na let Cessnou 172 nad Triglavem jsem měl zálusk, zvlášť když záměr proletět se Saabem nevyšel. Ale ouha, už z dálky bylo vidět, že z letiště je jedno velké staveniště. V době naší návštěvy tu stavěli nový hangár, celý apron byl rozkopaný a letadlo široko daleko žádné. Bohužel na webovkách letiště a Janez Letu o tom nebyla ani zmínka. Holt tenhle výlet nevyšel tak úplně podle představ…
V kapse jsme však měli záložní plán: výšlap na Slemenovu špicu. Podobně jako Piran, i Slemenova špica je jedním z nejikoničtějších míst Slovinska: jedná se o malou vyvýšeninu obklopenou skalnatými štíty, v jejímž stínu je malebné horské jezírko a modřínový háj. Je sice pravda, že jsme se cestou tam brodili místy až po pupík ve sněhu, což především přítelkyni připomnělo náš nedávný adrenalinový výstup na Pilatus (viz můj BIO Trip se Swiss Air Lines) a došlo tím pádem i na velmi vyčítavé pohledy, ale v cíli bylo jasné, že za to úsilí to stálo. Ostatně posuďte sami.
Naposledy upravil(a) kuba.biker dne 02. 11. 2013, 12:15, celkem upraveno 1 x.
-
kuba.biker
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2011

- Příspěvky: 2113
- Registrován: 16. 06. 2007, 10:14
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Zatímco z rozmanité slovinské krajiny jsem i napodruhé slintal blahem, Benátky byly velkým zklamáním. Byl jsem sice připravený na davy turistů, ale ani v nejčernějších snech jsem nečekal, že to tam bude až tak „skanzenoidní“. Jasně, kanály s lodičkami jsou sice fotogenické jako prase, ale město jako takové absolutně postrádá duši.
VCE-AMS
KLM Royal Dutch Airlines
KL1656
Boeing 737-800
PH-BXI
„Zilwermeeuw“
Doba letu: 1:31
Náš odlet by plánován až na odpoledne, rozhodli jsme se proto nechat bagáž v úschovně na nádraží Santa Lucia a vyrazit do Choggie, což je rybářské městečko v laguně jižně od Benátek. Z Lido di Venezia jezdí zhruba každou půlhodinu autobus na jih do Pelestriny. Autobus se v jednom úseku nalodí na přívoz, cestující vystoupí, lelkují, řidič si mezitím vykouří cigáro. Spěchat prostě nemá smysl. Pak se pokračuje ještě asi kilometr dál na jih. Zde je třeba přestoupit na další loď, která má ovšem jízdní řad jako noty na buben. Choggia sama o sobě je však pěkná a hlavně je italštější než celé slavné Benátky. Zapadli jsme do maličké taverny a dopřáli si naprosto epesní rybí polívku a grilovanou pražmu za neturistickou cenu, což je v benátské laguně malý zázrak. Z Choggie jsme se vraceli autobusem přes pevninu, což je výrazně rychlejší než lodí. V úschovně na nádraží jsme vyzvedli batožinu a hurá na letiště.
Benátské letiště neurazilo ani neohromilo. Vyhlídková terasa byla zavřená, koneckonců jediná přítomná letadla, A319 easyJet a EM190 Air Dolomiti, nepředstavují pro spottera žádné extra velké lákadlo. Na své si tu nicméně dozajista přijdou ortodoxní pivaři, neboť v tranzitu, ve druhém patře haly, je restaurace, kde čepují Pilsner Urquell.
I tentokrát byl let plně obsazený. Startovali jsme na severovýchod – laguna vypadá z ptačí perspektivy úžasně. Za Trevisem se opět zatáhlo, takže nebylo vidět skoro nic. Nad Alpami nás v protisměru podlétával A320 Alitalie – netuším, jaké jsou minimální rozestupy mezi letadly, ale odhaduju, že nebyl dál než dva kilometry. Bývala by to nádherná air to air fotka, ale v té rychlosti jsem ani nestačil natáhnout ruku po foťáku.
Následoval obligátní pytlíček se solenými krekry a lahvička pitelného červeného vína z Chile. Pak jsme zahučeli do mraků a po hodině a půl letu jsme dosedli na dráhu Zwanenburgbaan v podmračeném Amsterdamu. Zaparkovali jsme na dohled od airbusu Českých aerolinií, takže přestup byl otázkou několika málo minut.
AMS-PRG
Czech Airlines
OK619
Airbus 320
OK-MEH
Doba letu: 1:14
Na poslední let jsem byl obzvlášť zvědavý: napraví ČSA svou pošramocenou reputaci? Nebo to bude zase další průšvih? První dojem kupodivu vůbec nebyl špatný. Novotou vonící airbus s moderním interiérem působil mnohem lepším dojmem než omšelý B737 KLM. Jenže když jsem se rozkoukal, začal jsem si všímat drobných detailů, vytvářejících dohromady neradostný obraz: členové palubního personálu, kteří ani neuznávají za vhodné pozdravit cestující, když se při nástupu míjí v uličce, supertenké sedačky tvrdé jak šutr, bezpohlavní palubní magazín a v neposlední řadě i silně humpolácké video s bezpečnostními instrukcemi (ve kterém více než pět let po rebrandingu stále figuruje staré logo!!!) postavené na vyčpělém klišé – kapitán dopravního letadla aka mistr světa amoleta.
Load factor byl mizerný, s bídou padesát procent. Cesťáka, který se uvelebil na trojsedačce za námi, nenapadlo nic lepšího, než si zout boty. Soudě podle nehorázného smradu, který se zanedlouho rozlil po celé kabině, měl za sebou přinejmenším štreku z Honolulu s mezipřistáními v Nairobi, Bogotě a Ulánbátaru. Pevně věřím, že Cocik byl na posledním legu svého RTW tripu ohleduplnější ke svým spolucestujícím (anebo že mu jeho milá přibalila dostatek rezervních fuseklí). S půlhodinovým zpožděním jsme odstartovali ku Praze. Servis se nesl opět v úsporném skyteamáckém stylu: pytlík slaných rybiček a chemický džus. Mraky se rozptýlily až nad Českým středohořím – a to už byla skoro tma. Obkroužili jsme Prahu ze severovýchodu a jako čtvrtí v pořadí jsme se zařadili do osy dráhy 30. Poslední minuty letu zpříjemnil překrásný výhled na rozzářenou podvečerní Prahu a na ohňostrojové rachejtle vybuchující na Císařské louce v hlubině pod námi.
Resumé? Co se KLM týče, pozitivní dojem z prvního letu spolehlivě zabily dva totálně nemastné a neslané lety na trase AMS-VCE a zpět. Nemám tedy žádný důvod je preferovat při svých dalších cestách. Rovněž do Benátek nemám potřebu se vracet – a důsledně varuji všechny, kteří se tam chystají: nemějte přehnaně velká očekávání! Naopak Slovinsko udělalo i napodruhé ohromný dojem: nádherná krajina, služby na velmi dobré úrovni, na druhou stranu je tu patrný balkánský vliv, tím pádem tahle země není tak sterilní jako třeba Rakousko. Pevně věřím, že linka Adrie z Prahy do Lublaně bude mít delší životnost než jepičí spolupráce ČSA a Darwin Airline. A co se ČSA týče, za blamáž se zrušeným Saabem bych je nejraději nakopal do patřičných míst. Připočtu-li podprůměrný servis na jedné z jejich klíčových linek, předpokládám, že se v letadle s trsátkem na trupu objevím nejdříve za dalších třináct let - pokud s nimi tedy budou mít Korejci tak dlouho trpělivost…
VCE-AMS
KLM Royal Dutch Airlines
KL1656
Boeing 737-800
PH-BXI
„Zilwermeeuw“
Doba letu: 1:31
Náš odlet by plánován až na odpoledne, rozhodli jsme se proto nechat bagáž v úschovně na nádraží Santa Lucia a vyrazit do Choggie, což je rybářské městečko v laguně jižně od Benátek. Z Lido di Venezia jezdí zhruba každou půlhodinu autobus na jih do Pelestriny. Autobus se v jednom úseku nalodí na přívoz, cestující vystoupí, lelkují, řidič si mezitím vykouří cigáro. Spěchat prostě nemá smysl. Pak se pokračuje ještě asi kilometr dál na jih. Zde je třeba přestoupit na další loď, která má ovšem jízdní řad jako noty na buben. Choggia sama o sobě je však pěkná a hlavně je italštější než celé slavné Benátky. Zapadli jsme do maličké taverny a dopřáli si naprosto epesní rybí polívku a grilovanou pražmu za neturistickou cenu, což je v benátské laguně malý zázrak. Z Choggie jsme se vraceli autobusem přes pevninu, což je výrazně rychlejší než lodí. V úschovně na nádraží jsme vyzvedli batožinu a hurá na letiště.
Benátské letiště neurazilo ani neohromilo. Vyhlídková terasa byla zavřená, koneckonců jediná přítomná letadla, A319 easyJet a EM190 Air Dolomiti, nepředstavují pro spottera žádné extra velké lákadlo. Na své si tu nicméně dozajista přijdou ortodoxní pivaři, neboť v tranzitu, ve druhém patře haly, je restaurace, kde čepují Pilsner Urquell.
I tentokrát byl let plně obsazený. Startovali jsme na severovýchod – laguna vypadá z ptačí perspektivy úžasně. Za Trevisem se opět zatáhlo, takže nebylo vidět skoro nic. Nad Alpami nás v protisměru podlétával A320 Alitalie – netuším, jaké jsou minimální rozestupy mezi letadly, ale odhaduju, že nebyl dál než dva kilometry. Bývala by to nádherná air to air fotka, ale v té rychlosti jsem ani nestačil natáhnout ruku po foťáku.
Následoval obligátní pytlíček se solenými krekry a lahvička pitelného červeného vína z Chile. Pak jsme zahučeli do mraků a po hodině a půl letu jsme dosedli na dráhu Zwanenburgbaan v podmračeném Amsterdamu. Zaparkovali jsme na dohled od airbusu Českých aerolinií, takže přestup byl otázkou několika málo minut.
AMS-PRG
Czech Airlines
OK619
Airbus 320
OK-MEH
Doba letu: 1:14
Na poslední let jsem byl obzvlášť zvědavý: napraví ČSA svou pošramocenou reputaci? Nebo to bude zase další průšvih? První dojem kupodivu vůbec nebyl špatný. Novotou vonící airbus s moderním interiérem působil mnohem lepším dojmem než omšelý B737 KLM. Jenže když jsem se rozkoukal, začal jsem si všímat drobných detailů, vytvářejících dohromady neradostný obraz: členové palubního personálu, kteří ani neuznávají za vhodné pozdravit cestující, když se při nástupu míjí v uličce, supertenké sedačky tvrdé jak šutr, bezpohlavní palubní magazín a v neposlední řadě i silně humpolácké video s bezpečnostními instrukcemi (ve kterém více než pět let po rebrandingu stále figuruje staré logo!!!) postavené na vyčpělém klišé – kapitán dopravního letadla aka mistr světa amoleta.
Load factor byl mizerný, s bídou padesát procent. Cesťáka, který se uvelebil na trojsedačce za námi, nenapadlo nic lepšího, než si zout boty. Soudě podle nehorázného smradu, který se zanedlouho rozlil po celé kabině, měl za sebou přinejmenším štreku z Honolulu s mezipřistáními v Nairobi, Bogotě a Ulánbátaru. Pevně věřím, že Cocik byl na posledním legu svého RTW tripu ohleduplnější ke svým spolucestujícím (anebo že mu jeho milá přibalila dostatek rezervních fuseklí). S půlhodinovým zpožděním jsme odstartovali ku Praze. Servis se nesl opět v úsporném skyteamáckém stylu: pytlík slaných rybiček a chemický džus. Mraky se rozptýlily až nad Českým středohořím – a to už byla skoro tma. Obkroužili jsme Prahu ze severovýchodu a jako čtvrtí v pořadí jsme se zařadili do osy dráhy 30. Poslední minuty letu zpříjemnil překrásný výhled na rozzářenou podvečerní Prahu a na ohňostrojové rachejtle vybuchující na Císařské louce v hlubině pod námi.
Resumé? Co se KLM týče, pozitivní dojem z prvního letu spolehlivě zabily dva totálně nemastné a neslané lety na trase AMS-VCE a zpět. Nemám tedy žádný důvod je preferovat při svých dalších cestách. Rovněž do Benátek nemám potřebu se vracet – a důsledně varuji všechny, kteří se tam chystají: nemějte přehnaně velká očekávání! Naopak Slovinsko udělalo i napodruhé ohromný dojem: nádherná krajina, služby na velmi dobré úrovni, na druhou stranu je tu patrný balkánský vliv, tím pádem tahle země není tak sterilní jako třeba Rakousko. Pevně věřím, že linka Adrie z Prahy do Lublaně bude mít delší životnost než jepičí spolupráce ČSA a Darwin Airline. A co se ČSA týče, za blamáž se zrušeným Saabem bych je nejraději nakopal do patřičných míst. Připočtu-li podprůměrný servis na jedné z jejich klíčových linek, předpokládám, že se v letadle s trsátkem na trupu objevím nejdříve za dalších třináct let - pokud s nimi tedy budou mít Korejci tak dlouho trpělivost…
-
lumikus
- Nováček

- Příspěvky: 5
- Registrován: 31. 10. 2013, 12:55
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
moc pěkný report
, co se týče toho safety demo ČSA mají teď nové animované a je celkem povedené
-
alesesl
- Kapitán

- Příspěvky: 2885
- Registrován: 27. 02. 2004, 05:55
- Oblíbené typy letadel: vrtulove letadla
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha Zapad
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Absolutne fantasticky TR s uzasnymy fotkami Alp a Piranu. Jojo Evropa ma krasne zakouti, které se jen tak nevidi. Rerouting taky dobry, porad lepsi nez letet via CDG. Presmerovani přes FCO s OK a AZ nebylo nabidnuto?
-
jife
- Autor nejlepších fotografií v trip reportu 2012

- Příspěvky: 330
- Registrován: 27. 03. 2010, 11:07
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Dva lidé, jedno město, rozdílné pocity... Každopádně pěkné čtení a klasicky luxusni fotky, díky Kubo. 
PS: V Air One myslím nedaváli vůbec nic.
PS: V Air One myslím nedaváli vůbec nic.
-
dejavu
- Vedoucí kabiny

- Příspěvky: 981
- Registrován: 09. 10. 2004, 04:24
- Pohlaví: muž
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Paradni fotky! Hlavne ta s barakem kde bydlim 
Jinak po Evrope uz v letadle necekam vubec nic. Vsechno stejne mizerny. Kdyz daji neco malo k jidlu, tak se tam neda sedet, kdyz je tam jakz takz misto na sezeni, tak je to zase hladolet. A nejhorsi je kombinace obeho.
Jinak po Evrope uz v letadle necekam vubec nic. Vsechno stejne mizerny. Kdyz daji neco malo k jidlu, tak se tam neda sedet, kdyz je tam jakz takz misto na sezeni, tak je to zase hladolet. A nejhorsi je kombinace obeho.
-
Burito
- Cestující Economy (low-cost)

- Příspěvky: 88
- Registrován: 17. 06. 2009, 23:30
- Bydliště: Země
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Krásné čtení! Jako vždy jsem se těšil na Tvé fotky a jako vždy nezklamaly.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Přidám se ke chvále, úžasný trip-report, nádherné fotky, hlavně ty z Alp. Jsem rád, že jsme se ho dočkali, jestli jsem dobře pochopil, celý výlet se odehrál už někdy před prázdninami. Mám tak jen pár osobních poznámek, rozhodně nemyšlených jako kritika.
1. S tím směřováním do VCE přes AMS a z toho vzniklou zajížďkou o 700 kilometrů bych si nedělal hlavu. Dnes a denně Evropu křižují lidé s podobně nelogickým směřováním, typicky např. z PRG do GVA přes BRU, nebo (a toho jsem byl svědkem před pár dny) z PRG přes CPH do BUD. Rekord v mé letištní praxi nicméně drží cestující, který před pár lety přiletěl jakousi dálkovkou Austrianu do VIE a do cíle své cesty, kterým byla BTS, letěl nejprv Austrianem a pak s ČSA přes PRG.
2. Do Terstu létá ještě Ryanair, ale z výjimkou Bari a Stanstedu z letišť, kam nevede žádná přímá linka z PRG. Ale uznávám, že drtivou většinu normálních lidí letět do Terstu takovouhle oklikou ani nenapadne.
3. Obzvláště děkuji za popis návštěvy Piranu. Tohle město mi loni vlastní blbostí uteklo a teď, po přečtení tohoto TR toho ještě více lituji
4. Asi patřím k té menšině, které se Benátky líbí. Právě ta kosmopolitní atmosféra, lidé z celého světa, kdy se třeba jedné lodi fungující v rámci místní MHD sejde dvacet národností, to je něco úžasného. Ano, centrum města je skanzen, ale tohle postihlo celou řadu měst, jež hrají v globálním turistickém ruchu 1. ligu.
5. Obrovská výhoda Benátek je, že je to jeden z hlavních italských železničních uzlů. Díky tomu se lze odtud velmi snadno, velmi rychle a vesměs i za rozumné peníze dostat do celé řády měst, které také stojí za to vidět. Např. do Verony, Vicenzy, Padovy nebo Bologny. Prostě, komu se přeci jenom Benátky nezalíbí, může doslova v centru nejcentrovatějším na nádraží Santa Lucia naskočit do vlaku a třeba za hodinu se procházet úplně jinde.
Na závěr ještě jednou díky za celý trip report. Bylo to velmi příjemné čtení k nedělní raní kávě.
1. S tím směřováním do VCE přes AMS a z toho vzniklou zajížďkou o 700 kilometrů bych si nedělal hlavu. Dnes a denně Evropu křižují lidé s podobně nelogickým směřováním, typicky např. z PRG do GVA přes BRU, nebo (a toho jsem byl svědkem před pár dny) z PRG přes CPH do BUD. Rekord v mé letištní praxi nicméně drží cestující, který před pár lety přiletěl jakousi dálkovkou Austrianu do VIE a do cíle své cesty, kterým byla BTS, letěl nejprv Austrianem a pak s ČSA přes PRG.
2. Do Terstu létá ještě Ryanair, ale z výjimkou Bari a Stanstedu z letišť, kam nevede žádná přímá linka z PRG. Ale uznávám, že drtivou většinu normálních lidí letět do Terstu takovouhle oklikou ani nenapadne.
3. Obzvláště děkuji za popis návštěvy Piranu. Tohle město mi loni vlastní blbostí uteklo a teď, po přečtení tohoto TR toho ještě více lituji
4. Asi patřím k té menšině, které se Benátky líbí. Právě ta kosmopolitní atmosféra, lidé z celého světa, kdy se třeba jedné lodi fungující v rámci místní MHD sejde dvacet národností, to je něco úžasného. Ano, centrum města je skanzen, ale tohle postihlo celou řadu měst, jež hrají v globálním turistickém ruchu 1. ligu.
5. Obrovská výhoda Benátek je, že je to jeden z hlavních italských železničních uzlů. Díky tomu se lze odtud velmi snadno, velmi rychle a vesměs i za rozumné peníze dostat do celé řády měst, které také stojí za to vidět. Např. do Verony, Vicenzy, Padovy nebo Bologny. Prostě, komu se přeci jenom Benátky nezalíbí, může doslova v centru nejcentrovatějším na nádraží Santa Lucia naskočit do vlaku a třeba za hodinu se procházet úplně jinde.
Na závěr ještě jednou díky za celý trip report. Bylo to velmi příjemné čtení k nedělní raní kávě.
-
Zulu Charlie
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 242
- Registrován: 19. 02. 2008, 19:13
- Bydliště: letadla do OSR mi občas létají nad hlavou
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Report je super
, paráda, díky za něj.
Jinak se připojuji ke kolegovi LKprak - Benátky opravdu mají něco do sebe, i když žít bych tam tedy opravdu nechtěl. Ale projít se uličkami, projet se vaporettem, jen tak posedět a koukat na lagunu, to ano.
Jinak se připojuji ke kolegovi LKprak - Benátky opravdu mají něco do sebe, i když žít bych tam tedy opravdu nechtěl. Ale projít se uličkami, projet se vaporettem, jen tak posedět a koukat na lagunu, to ano.
-
pavelpmi
- Nejlepší autor trip reportů 2013 a nejlepších fotografií v trip reportu 2013

- Příspěvky: 2266
- Registrován: 29. 11. 2008, 10:56
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Palma de Mallorca
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Jaky obvykle velmi hezký report i fotky!
Díky!
-
Petr31
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1323
- Registrován: 27. 08. 2009, 16:16
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Též děkuji autorovi za prima čtení.Ještě připojím dotaz - jsem tady jediný kdo nechápe, proč KLM na kratším přípoji do AMS z PRG servírují sendvič a na delším letu do VCE pouze ty otřesný sušenky /slaný krekry...??? Hlava mi to nebere....bóže, jak hluboko ty ajrolinky klesly..Nostalgicky vzpomínám na roky 2002 / 2003, když ČSA ještě lítali Vídeň a servírovali bagetky - výběr ze 2 druhů...na letu o délce 35minut!!! A když mě vedoucí kabiny spatřila, nechala mi rovnou 2:-)) Já ji pak napsal pochvalu pro zaměstnavatele za vynikající servis běhěm letu a aby to neměla tak jednoduchý, tak jsem ji slušně poprosil o vpuštění k pilotům....a bylo mi vyhověno....chjooooo, to byly časy...
(((
-
Tonda 2
- Cestující First Class

- Příspěvky: 657
- Registrován: 16. 08. 2004, 20:54
- Bydliště: Praha a Rožnov p/R
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Pěkné čtení i fotky. Navíc mám slabost pro trip reporty ze sice z blízkých, ale ne tolik profláklých lokací. Takže oceňuji, že kromě známých Benátek ses vydal do severovýchodní Itálie a Slovinska...
-
micaello
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1234
- Registrován: 15. 04. 2013, 14:50
- Oblíbené typy letadel: E145, A340, A350
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: K Jadranu bez paštiky aneb Jak jsem neletěl Saabem
Wow...parada a nadhera, takova pocteni a pokoukani k ranni kave proste clovek miluje
. Tleskam a zvedam obe ruce a volam hip hip hura 

