, dávám k dispozici i sem. Předesílám, že vyjma snad jedné, report neobsahuje fotky letadel ani informace o nich - na naší cestě hrál prim jiný dopravní prostředek - pro Rusko typický vlak. Protože však Railways.cz neexistuje... tady to máte:Cesta na východ aneb Život na kolejích
Pátek, 11.10.2013
Po dvanácté volá Roman, že se s Alešem zasekali na D1 a tak dorazí později, než ve smluvené dvě hodiny. Trochu jsem to čekal. Po půl třetí jsou nicméně v Praze a máme relativně dost času dojet na Tegel. Stavíme ještě v Kauflandu, a vyrážíme po D8 z města. Chytá nás nejdřív kolona, pak průtrž mračen, pak trošku polevuje tak bereme aspoň benzín, střídáme se, volant beru do ruky já a míříme přes rozkopané Ústí zpět na dálnici a soustavou tunelů, prerušujících další přívaly lijáku, přes hranice a kolem Drážďan na sever. Déšť ustává, dálnice je kvalitní a brzy jsme před branami Berlína. Volant bere zpět Roman, dojet na Tegel je hračka, byť navigace nás zavedla na opačný konec ulice, kde jsme chtěli původně parkovat. Nevadí, parkoviště nacházíme. Původní plán ho obhlídnout, zjistit, že volných míst je dost, dojet na letiště, vyložit bágly a jednoho z nás jako hlídače, a jet zaparkovat, padá - jsou tady volná jenom dvě místa. Přes Romanovy protesty tak parkujeme rovnou a táhneme bagáž kilometr na letiště sami.
Letiště Tegel je jedno velké zklamání. Nejvíc nám připomíná Šeremetěvo terminál F, případně soustavu podivně propojených Bergam. Malé, stísněné, nepřehledné. Odlítáme z "terminálu" C, což je jaká si hala připojená chodbou k hlavnímu terminálu. Zbavujeme se báglů, vidíme, že to tady nemá perspektivu, a tak se vracíme na hlavní terminál. Ten teda nemá perspektivu taky. Možná za security by to bylo lepší, ale tady ve veřejné části vybírají i za záchody. Braniborské zvěrstvo.
Čekáme před security, které řeší třetinu terminálu C, kterážto je pak dále ještě rozdělena na Schengen a neSchengen, což řeší unimobuňka pro celníky uprostřed haly. Nicméně nakonec nastupujeme, pěšky, šaškárna s autobusem na 50 metrů se nekoná, do přistaveného Airbusu 320. Na palubě poměrně pohoda, sice plno, ale cestující celkem ukáznění, a tak po nezbytné instruktáži odlítáme první kilometry k východu.
Nějaké reklamní IFE na stropě, občas s mapou a údaji o letu, lepší než drátem do oka. Neurazí, nenadchne. Stejně chceme v rámci možnost spát. Na svačinu zdarma jeden nealko nápoj a sendvič, pivo, víno a vícevoltážní nápoje za prachy. Hoďku spíme a pak už to vypadá, že se blížíme k Moskvě, pilot něco mumlá, zapnout pásy... stejně ještě 30 minut kroužíme kolem Moskvy než konečně dosedáme na runway letiště v Domodědovu. Je půlnoc, posouvám (duševní, náramkové nemám) hodinky o dvě otočky kupředu...
...a jsou dvě ráno. Chceme tady přečkat noc a jet prvním ranním courákem (třikrát levnější než expres) do města. Necháme všechny vystoupit z letadla, v klidu se pobalíme a s posledním "Auf Wiedersehen" se loučíme s posádkou Air Berlin.
Je noc, a tak rusové vyřešili pasovou a celní kontrolu po svém. Rozdělení přepážek na Rusko/Bělorusko, spřátelené státy SSSR, SNS nebo jak se to teď jmenuje, a ostatní inostranci nefunguje, všichni jsou v jednom chumlu a tak to chce trochu širší ramena a ostřejší lokty - ne snad aby člověk předbíhal nebohé vychrtlé ruské babičky, ale aby sám nezůstal poslední vzadu. Nicméně rusáci to nehrotí, kuk, pas, vízum, vytisknout (již vyplněné) imigrační kartičky, podepsat, bez zbytečných keců, spasíba, dasvidaňja, odchod na párek. Trochu nás postrašila zavazadla, vyjely jen dva ze tří báglů a pak začal vyjíždět Curych. Z hlášení jsme pochopili, že nadměrná zavazadla, kočárky a různá jiná hejblata budou k vyzvednutí u přepážky nadrozměrných předmětů. Třetí bágl je tam. Nevíme proč, nebyl větší než ty ostatní. Hlavní je, že jsme zase kompletní, tj. tři batohy a tři magoři na cestě na Sibiř.
Jdeme zjistit, jak je to s těmi vlaky - není to růžové, v šest jede expres a v 6:18 električka. Lístky se prodávají jenom na expres, na ten je tady nespočet automatů, električka je jenom pro místní a znalé. Nedaleko pokladen je velká čekárna, rozbíjíme spacákový tábor a dvě hodinky oddychujeme. O půl šesté jdu koupit lístky, a v šest se přesouváme do vlaku, kde máme pro sebe skoro celý vagón, a to skoro celou cestu až na Pavelecký vagzál, kam přijíždíme po půl osmé.
Kupujeme celodenní lístek na metro a okružní linkou popojíždíme na Kurskaju, poblíž které máme hostel. Nechváme tam bágly, a jdeme do města, pěšky na Rudé náměstí je to svižnou chůzí slabá půlhodinka. Něco tady nehraje - celé náměstí je zahrazené včetně Leninova mauzolea a chrámu Vasila Blaženého. To teda moc nepotěší. V posledních dnech se tady konalo několiko akcí mezi jinými start olympijské pochodně - možná jste viděli v televizi, jak jim zhasla a přispěchal ochotný soudruh se zapalovačem a uvedl olympijský oheň zpět do provozu. Obcházíme si přilehlé uličky a pak celý Kreml, fotíme, co se dá, a pak metrem popojíždíme ke chrámu Krista Spasitele. Nějak nemáme štěstí, i ten je zavřený. Nechtěli jsme sice vytahovat elektrické kytary a dělat bordel, ale nevadilo by nachvilku nakouknout někam dovnitř. A tak jenom fotíme.
Přecházíme přes ostrov na řece Moskvě a podél ní jdeme do parku s jakýmsi politickým uměním, zejména sochama Lenina, Stalina a jiných soudruhů, ale i pár solidních skulptur socialistického realismu by se tady našlo. Je odsud dobrý výhled na obrovskou sochu - památník 300 let ruské flotily alias památník Petra Velikého nebo jak se to oficiálně jmenuje. Je to obrovská plachetnice, vyšší než delší, a na ní v nadživotní velikosti jakýsi Guliver. Celé je to vysoké asi jako socha svobody, zatím málo profláknuté a tak tady, oproti Rudému náměstí, není tolik japonských a čínských soudruhů s fotoaparáty.
Při hledání zastávky metra Roman na nábřeží Moskvy zmerčil v dálce burana. Tedy Burana s velkým B - ruský raketoplán. Nejspíš to byla jenom maketa, vypadala ale docela realisticky. S Alešem už jsme jeden viděli v muzeu ve Spyeru a tak jsme oba usoudili, že je to fake. Asi. A teď už na metro a na Vorobjevy Gory, odkud by měl být výhled na metro a slavná Lomosovova univerzita, Harvard východního bloku. Obojí tam bylo , jen je to všechno dost daleko od metra. Výhled přes stadión Lužniki a řeku je opravdu výborný, navíc zadarmo, a tak definitivně padá můj plán B - výhled z vysílače Ostankino. Abychom se nemuseli vracet na metro, čekáme asi dvacet minut na trolebus. Nepřijel, vzdáváme to a vydáváme se po svých, tentokrát už alespoň z kopce, zpět na zastávku metra a pak křížem přes celé centrum na Komsomolské náměstí, kde na Jaroslavském vagzále fotíme nultý kilometr transsibiřské magistrály a v automatu měníme naše internetové rezervace za opravdové lístky. Trvá to, ale nakonec máme krásné lístky na všechny čtyři vlaky až do Vladivostoku.
Metrem na Kurskou a na hostel dát si pozdní oběd a dvacet. Náš "Transsiberian Hostel" je dost díra, moderní vybavená kuchyň, stejně jako snídaně na webových stránkách je úplně vtip... No na vyspání je to OK, ikdyž za tu cenu... Moskva je prostě drahá.
Po páté se vydáváme metrem na večerní procházku městem. Začínáme na Arbatu, který celý procházíme, bude to nejlepší místo na nákup suvenýrů, ale ty mají ještě čas, nebudeme to čtrnáct dní tahat. Se soumrakem docházíme ke Kremlu a než si v Gumu stihneme dát na bezplatném WC technologickou přestávku, je téměř tma a tak fotíme Kreml a chrám Vasila Blaženého krásně nasvícený. Konec, hybaj na hotel, večeře a spát. Konečně po dvoudenním maratonu zasloužený odpočinek.
Dnešním cílem je muzeum kosmonautiky, což je muzeum se super webovýma stránkama, které dělal někdo, kdo nikdy do žádného muzea nešel. Je na nich téměř všechno, kromě ceníku vstupného a otvírací doby. Zachraňuje to Google, a tak by to snad nemělo být tak drahé a vstupné od deseti. Budeme si muset máknout, ve dvanáct máme check-out z hostelu a ve čtvrt na dvě odjezd.
Realita samozřejmě v Rusku neodpovídá internetu - kolik stojí vstupné jsme nezjistili, protože otevřeno je až od jedenácti, a to se už musíme vracet. Procházíme tak alespoň přilehlé výstaviště, kde zřejmě právě skončila místní "Zejmla živitělnica", a tak tady demontují expozice různých bagrů a zemědělských zařízení. Pavilony pojmenované po jednotlivých svazových republikách jsou vyvedeny ve stylu té které republiky, s nezbytnými prvky socialistického realismu. K tomu zlaté špice, rudé hvězdy, nezbytná socha Lenina a dílo je dokonáno. Tedy - zapomněl jsem na hudbu jak z instruktážního filmu pro spřátelené české komsomolce: "Orba a setba - základ socialistického úspěchu".
Zpět na hostel, oběd, zabalit, koupit pití na cestu, naposledy do metra, sice jenom jednu zastávku, ale pekelně dlouhou na to, abychom ji šli s báglama pěšky. Sotva jsme našli naše nástupiště, už přijíždí náš vlak směr Novokuzněck, kam dorazí "za tri sutky", čili za cca 72 hodin. My jsme začátečníci, jedeme jenom do Jekatěrinburgu, kde budeme za slabých šestadvacet hodin.
Po nezbytné kontrole lístků a pasů se zabydlujeme v našem "kupé", tedy v oddílu plackarného vagónu pro šest lidí. Naši šestici doplňuje ukrajinský rus, který mluví trochu česky a je poměrně inteligentní a rozumný, a pak družný Serjóža, který už při nástupu měl promili v žíle a u bráchy ve vedlejším vagónu, kam pravidelně na hodinku dvě odchází, doplňuje stav alkoholu v krvi. Šestým spolucestujícím je břicháček, který má rodinu ve vedlejším kupé, a tak k nám chodí jenom spát, moc toho nenamluví, za to příšerně chrápe.
Odpoledne trávíme pozorováním bříz, hovorem se spolucestujícíma, jídlem a pitím á la samovar, a najednou je tady první delší zastávka (a první vůbec), Věkovka, kde je šest baráků - nádražní budova, potraviny, a čtyři obchody se sklem. Sklo se prodává i přímo ve vlaku, na nástupištích... Prý je tady fabrika a místní, pokud né přímo za pět prstů, mají firemní ceny a posouvají tak výrobky dále do matičky Rusi. A tak můžeme i přímo ve vlaku nakoupit od skleniček po lustr téměř cokoliv, já kupuju chleba a první ruské pivko.
Ubíráme se každý na svou pryčnu a poslechem vážné hudby a četbou řeckých klasiků si krátíme večer.
Všude krásné bíle břízy, krajina se vlní, blíží se Ural. Snídáme co dům dal, obvykle nakoupené pečivo a, zatím ještě dovezený, salám. Na nic se tady nesmí spěchat, snídat je třeba hodinu, pomalu žvýkat a vychutnávat si krajinu za oknem. Kávička, čajíček, samovar je stále v obležení. Další delší zastávka, už ani nevím, jak se ta vesnice jmenovala. Neuvěřitelně draho, stánky na peróně jsou tak drahé, že se vztekají i místní a slovně inzultují prodavačku. Potraviny za nadchodem jsou trochu lepší, je to ale snědený krám - máte pivo? Ne. Máte colu? Počkejte, podívám se... ne. Hm tak mi dejte ten 7UP. K tomu jakž takž cenově dostupný pirožek se zelím od bábušky, časem přijde vhod.
K obědu tradičně instantní polévky, dvě porce do ešusu jsou pro jednoho tak akorát, k tomu chleba, přidat salám, promíchat, pofoukat, solidní papání... uvidíme, jestli nám to časem nepoleze krkem. Hrdina přes uličku, Stakan Stakanovič, spí po včerejší opilecké eufórii skoro celý den. Když pak vystupujeme, jen si letmo podáme ruku, vypadá, že netuší, co se včera dělo a trochu se stydí.
Odpoledne podnikáme s Alešem výpad do jídelního vozu. Nutno dodat, že zřejmě výpad poslední - jídla kolem pětistovky, pivo za 200-250 rublů, jídelníček, nad kterým by Pohlreich lomil bezmocně rukama - desítky, možná stovky jídel. Vybíráme boršč, asi za 200, jinak je to hrůza. Boršč není, ale máme salát takový, makový, a asi tři další jídla. Nádhera, jdeme pryč.
Blíží se naše cílová stanice, Jekatěrinburg, a tak spřádáme plány, co a jak po příjezdu. Nejlepší bude zjistit, jak je na tom s cenama komnata otdycha, úschovna zavazadel, hotely kolem nádraží jsou prý drahé. Ne že bychom neměli čas najít nějaký hostel, pár jich máme vytipovaných, ale chceme stihnout hokej (můj původní návrh navštívit zdejší vyhlášené uralské udivadlo byl spolucestujícími jednohlasně zadupán do země)...
Hodinu před příjezdem začínáme balit, zdá se to zbytečné, ale v našem "kupé" to vypadá jako za světové války, život ve vlaku si vyžaduje přístup k různým denním nezbytnostem a tak většina obsahu našich báglů musela ven. Přes asi půlhodinové zpoždění, které se podařilo cestou někde nabrat, se zase podařilo ho stáhnout a tak do Jekatěrinburgu přijíždíme s jen o několik minut za jízdním řádem. Vystupuje i náš spolucestující, původem z Ivano-Frankovska, žijící v Brjansku, pracují v Chanty-Mansijsku, který v Jekatěrinburgu přestupuje na vlak do práce. Ukáže nám, kde je úschovna zavazadel, loučíme se, a sami pak nacházíme komnaty otdycha. S děžurnou se smlouvat nedá, 12 hodin za 950 rublů, zase drahota. Nicméně prý můžeme přijít později, určitě bude volno. To zní rozumně, dáme bágly do úschovny (120 rublů do konce dne za kus, taky pěkná drahota), půjdeme na hokej, a pak si je vyzvedneme a půjdeme se vyspat. Nikam chodit nemusíme, za 120 rublů nám je tady nechá i děžurná. Charašo, je už po půl sedmé a v sedm začíná hokej.
Chvilku hledáme zastávku metra, dešifrujeme systém prodeje žetonů, úspěšně každý dva kupujeme, a jedeme tři zastávky metrem, které, ne na vlas, ale velmi hodně, připomíná to pražské. Jediné, co mu chybí, je jeden vagón (kratší nástupiště), a rozsah - linka je tady jenom jedna a má pouhých devět stanic. Vystupujeme na zastávce Geologičeskaja, odkud jdeme ke stadionu pěšky. Nemáme mapu, tak se doptáváme místních, naštěstí s dorozuměním problém nemáme, já i Roman umíme obstojně rusky na úrovni nejnutnější komunikace pro přežití na cestách. Po asi dvaceti minutách stadión nacházíme, bohužel než se nám podaří najít správný vchod, dostat se dovnitř přes bezpečnostní kontrolu, a zase ven, protože musíme jiným vchodem, kde jsou kasy - nemáme lístky, padá gól, to je slyšet až ven. Nevíme, do čí branky - místní Avtomobilist hraje s moskevským Viťazem.
Kupujeme lístky do nejlevnějšího rohového sektoru za 200 rublů a jdeme hledat svá místa. Ve vlaku jsme si dělali srandu, že koupíme lístky do kotle místních - a je to tady
, sedím asi tři metry od obrovského bubnu, nad hlavou nám vlají vlajky a bojové pokřiky místních ultras máme v dolby surround. Než se stihneme rozkoukat, usadit, a zjistit, kdo je vlastně kdo, dávají místní srovnávací gól na 1:1. Hala bouří, přesto, že není zdaleka vyprodáno, atmosféra je úžasná, nedá se to srovnat s laxními fanoušky Lva, na kterém jsem byl před rokem v Praze.Další dvě třetiny se hraje pěkný hokej, pár přesilovek, ale žádný gól nepadl, a tak po pětiminutovém prodloužení přichází penalty. Jediný čech v poli, brankář Avtomobilistu Jakub Kovář, je neomylný, chytá všechny tři nájezdy, zatímco gólman Viťazu třetí střelu pouští a tak hala propuká v euforii a začíná opouštět své sektory.
My namrzlým městem míříme po stejné trase zpět na ubytovnu, dáváme vytouženou sprchu, nabíjíme, co se dá, a po půlnoci jdeme spát.
Na vstávání nespěcháme, komnatu máme zaplacenou do půl jedenácté, a tak nádraží opouštíme až v deset. Máme vytipovaný autobus, který by nás měl dovézt k jednomu z monumentů "Evropa-Asie", které jsou tady v okolí města minimálně tři. Autobus nacházíme, kupujeme lístky, resp. jsou nám prodány lístky až na konečnou, do města Pěrvouralsk. Domlouváme se s řidičem, který nás vyhazuje na "čáře", o které jsme se všichni učili v zeměpise - Ural, řeka Ural, Kaspické moře, Bospor... Z Jekatěrinburgu v Asii jsme se tak vrátili na skok zpět do Evropy. U cesty je monument staršího data, takový větší sloupek, obelisk, na jedné straně nápis Evropa, na druhé Asie. Žádná sláva. Nicméně mám nastudováno, a upozornil nás na to i jeden místní v autobuse, že stezkou do kopce dojdeme ke druhému, novému monumentu. Došli jsme, je tam mramorový sloup, tak dvacet metrů vysoký, s nějakými ruskými orlíky, všechno dílem rusky monumentální a dílem sibiřsky opuštěné. Fotíme a scházíme zpět k cestě, kde bychom rádi odchytili (není tady zastávka) autobus zpět do Jekatěrinburgu. Nečekáme ani pět minut, a chytáme tentýž autobus, se kterým jsme přijeli. Platíme o něco méně, než na cestě sem, 75 rublů (45 korun), a vracíme se po poledni do města.
Vlak nám odjíždí až po desáté, a tak se snažíme na nic nespěchat a město si projít v rámci možností pomalu. Jde to dost ztuha, vzhledem k tomu, že je kolem nuly a občas je pěkný fičák, takže je pocitově pořádná zima. Jedeme metrem na náměstí 1905. roku, kde je radnice, socha Lenina, a jinak nic moc zajímavého. Přesunujeme se kolem moderních hotelových komplexů (např. Hyatt – zdravíme Čočíka) k místnímu jezeru, kde nacházíme pomník Borise Jelcina, který se tady narodil. Kolem jezera hledáme prý jeden z nejbizarnějších památníků na světě vůbec - monunument QWERTY klávesnice - ale nedaří se, ptáme se i místních a nějak moc o něm nevědí. Svahy kolem jezera jsou čerstvě poorané a je tady vysázena nová tráva, a tak pojímáme podezření, že pomník byl zrušen.
U mostu, který slouží zároveň jako výpust z jezera, ale nacházíme solidní mapu, na které je pomník zakreslen. Dáváme si technickou hodinovou přestávku v McDonaldu, bez újmy na obecnosti jí budeme říkat třeba oběd, ikdyž k jídlu to mělo daleko, a pak přes most míříme na náplavku, kde naše klávesnice opravdu je. Pro mě ajťáka vrchol celé výpravy tvoří žulové "klávesy" o rozměrech tak 30x30 centimetrů, možná o něco větší, s QWERTY písmeny na prvním místě a písmeny azbuky na místě druhém. Bohužel tabulka vysvětlující smysl tohoto díla je prakticky nečitelná. Nejasný je i důvod, proč sochař/kameník zapoměl do klávesy "End" vytesat onen nápis, u jedné z kláves "Ctrl" zapoměl na koncové el, a do mezerníku vytepepal jakousi reklamu.
Nedaleko klávesnice nacházíme americkou a posléze i českou ambasádu, s konzulární působností až po Magadan a Vladivostok, což je fajn informace - kdybychom 7000 km odsud přišli o pas, víme, kam se obrátit. Vracíme se k řece, kde je pomník zakladatelům města, což přes ruská jména byli zřejmě němci, když namísto krásně ruského Jekatěringorod nebo moderně znějícího Jekatěrincity zvolili prostý název Jekatěrinburg.
Jdeme kolem pošty, kde bychom mohli koupit nějaké ty pohledy, bohužel tady mají jenom magnety (ač mi nejdou úplně pod fous), Rusko je, alespoň doposud, země magnetům zaslíbená. Lepší to není ani v knihkupectví "Čitaj-Gorod", kam nás posílají, tam ale pro změnu kupuju magnet, který mi pod fous je.
Nezbývá, že přejít k hlavnímu bodu programu - domu Romanovců, tedy zároveň i místu, kde jejich vyvražděním kdesi v roce 1917 kluci šikovní bolševičtí započali své tažení k dnešním snad už dvaceti procentům volebních preferencí u nás. Dům je pěkný, je tady muzeum, kaple. Zajímavější je ale vedlejší "Kostel na krvi", který je právě památce vyvražděných členů Romanovy rodiny (náš Roman se na tohle místo těšil celý den - proto jsem ho nechal na konec
) "zasvěcen". Probíhá zde zrovna jakási forma pravoslavné liturgie, tak se snažíme nebýt moc nápadní.Na nádraží to už dojdeme pěšky, času máme pořád na rozdávání. Kousek od zastávky metra nás už včera upoutal hypermarket, a tak jdeme okouknout místní sortiment. Bohužel, hypermarket otevřel před pár dny a kromě potravin, naskládaných v regálech s neuvěřitelně velkými rozestupy, tady není nic jiného (ze čtyř pater funguje jediné). Utvrzujeme se v tom, že ikdyž ceny tady nejsou nic moc, pivo, které nám na nádraží chtějí prodat za sto rublů, v marketu stojí čtyřicet.
Jdeme ještě do sámošky u nádraží, kupujeme aspoň chleba a pití do vlaku, a vracíme se na komnatu otdycha, kde by Roman nejraději strávil dvě hodiny do odjezdu. Bohužel děžurná nás nenechá se tam zdržet, tak bereme bágly a jdeme do normální čekárny, která je plná a tak sedíme na schodech, alespoň vevnitř a v teple.
Vlak přijíždí na minutu přesně, nastupujeme, náš "čtvrtý" v kupéčku se nějak nedruží, ale vystupuje zítra v Omsku tak snad chytíme někoho normálního. Steleme a jdeme spát.
a díky.