PRG-LIH-PRG: Dva dny v letadle a krizový shutdown

[marthym]

JAK TO CELÉ VZNIKLO

Cesta za snem se začala psát už na jaře minulého roku.

Stačilo "vědět" o nabídce Citibank vztahující se k OK Plus programu ČSA. Pravda, nejdřív jsem tomu nevěřil... Nejdřív jsem to ignoroval... Ale nakonec mi to nedalo. Problémy jako schválení karty, přesvědčení švagra k témuž úkonu a nasbírání mil díky kartě byly brzy vyřešeny. A já měl najednou k dispozici možnost letět tak daleko a ještě vzít s sebou svou druhou polovičku. Za hubičku

Kam? Nebudu zastírat, že mě od začátku lákala Havaj, o které se toho tolik ve spojení s danou akcí namluvilo. A hlavně úžasný ostrov Kauai (proto ten možná mírně zavádějící titulek s routingem PRG-LIH-PRG). Za získaných 50 tisíc mil šla ještě pořídit levně Střední Amerika s Aeromexico, ale tam se přece jen dá dostat i jinak...

ZAŘIZOVÁNÍ CESTY

1) Kdy vyrazit

Pro mě jako člověka, co pracuje a ještě studuje, vyvstala první potíž s termínem. Ne, jet na Havaj jen na dva týdny jsem vážně nechtěl. A prázdniny? Ty byly zabité kvůli blackoutu Korean Air (rozumějte: blokované období, na které bonusové letenky nejdou sehnat). A tak jsem čekal. Pokud chcete zařizovat takovéto letenky, ideální je to hned v době, kdy se objeví v systému. Rok dopředu. Jenže aby toho nebylo málo, ČSA se zrovna v době, kdy jsem cestu chtěl začít řešit, rozhodli změnit podmínky OK Plus programu. A tak se na telefonech čekalo hodinu na spojení, V Celnici byly xhodinové fronty... Nakonec jsem ještě počkal do října. A do centra Prahy vyrazil osobně. Po zhruba půlhodině lehce iritován posloucháním ruštiny u turistů sedících vedle jsem přišel na řadu.

"Kam to bude?" ptá se slušná a usměvavá čtyřicátnice u počítače. "Na Havaj." odpovím bryskně. Šibalsky se na mě podívá a já na to: "Ano, mám 50 tisíc mil." Nebudu to celé popisovat, ale samotná anabáze se sháněním letenky byla docela náročná. Můj první požadavek: termín září/říjen 2013. Můj druhý požadavek: let jedním směrem přes Frankfurt kvůli A380ce, druhým směrem rovnou. Nakonec se to po hodině hledání povedlo. Výsledek? Taxy 3800 korun. Celkem 23 dní. Byl jsem v sedmém nebi.

2) Pokračování příprav

Pořád se tu řeší budoucnost ČSA. V době, kdy jsem letenky kupoval, se řešilo, zda krachnou jako Malév, nebo co se s nimi stane. Přiznávám: sdílel jsem jakési obavy. A tak jsem se jen modlil, aby ten rok vydrželi Teď se tomu směju, ale než se objevilo info k privatizaci o zájmu Korean Air a Qatar Airways, byl jsem hodně nervózní.

A tak jsem první přelety, ubytování, auta i permity řešil později, než bych je řešil normálně. Ono se nic moc nestane - ceny přeletů mezi ostrovy jdou nahoru až měsíc, dva měsíce předem. Ubytování je drahé pořád stejně... A akce nejsou. Když jsem dočetl všechny možné poznatky dalších cestovatelů a viděl všechny možné treky, které se dají na Havaji jít, bylo jasno: budeme ve stanu. Dokonce jsem kvůli tomu koupil nový - ultralehký a také ultraskladný.

3) Změna, změna, změna

Letadla jsem si zamiloval. Když jsem si loni nesl letenky z kanceláře ČSA, věděl jsem, že ač máme při cestě na Havaj pět segmentů, z toho čtyři "longhauly", vždy bychom měli letět jiným letadlem. Hustý, říkal jsem si a těšil se. Při obavách o změnách jsem vše občas kontroloval na Checkmytrip. Nejvíc mě bavilo pomyšlení na přestup z ATRka do A380ky... Tak to mělo být původně. Potom se děly věci.

Bohužel jsem to nepočítal, ale ČSA minimálně pětkrát, možná sedmkrát přehazovali ATR na A318/19/20 a zase zpátky... Nakonec vyšlo ono ATR72.

Korean Air taky zrovna nelenili - zrušili let KE 051 ze Soulu do Honolulu, a tak mi najednou v mailu přistála změna na pozdější let (a to už jsem měl zařízený seating). Čekání v Soulu šest hodin a Jumbo? Ne, to mě i vzhledem k plánované různorodosti moc nelákalo. Ale věděl jsem, že z 051 udělali let 001 a letí ho ona původní A330 přes Tokio. Bylo jasno - to chci. Jenže ČSA mě zpražili.

"Ne, to nejde, tenhle let v systému nevidím, nejde se do něj dostat," říká žena z callcentra.

Volám na Korean Air a jejich odpověď: "Ale to je divné, mělo by to jít. Počkejte, my to SAMI vyřešíme s ČSA, jak to tedy je, a zavoláme."

Volají po půlhodině, že to vážně jde, že mi letenky rezervují. "Ale musíte to ještě teď potvrdit u ČSA."

Super, říkám si, a volám zase do ČSA. Oni (resp. zase jistá ona): "Cože? Tam vám ale tu bonusovku nemůžeme dát, to jsou úplně jiné tarifní třídy." Já na to, že to mám domluvené přes Korean Air a že mě ujistili, že to jde. No, nebudu to tady prodlužovat: ověřovala to u supervizora či koho, já čekal !!!40 minut!!! s ohranou melodií.

Výsledek: Jde to...

LETECKÁ ČÁST, díl 1.

Čím víc se datum odletu blížilo, tím stoupala nervozita. A v úterý 24. září jsem byl na Ruzyni už ve tři ráno. Nemohl jsem dospat...

Ne, to byl vtip - byl jsem tam, ale jako odvoz rodiny, která tentýž den ráno v pět hodin letěla do Řecka. My vyrazili odpoledne, přeplněnou 119, po zacpané Evropské.

1) Vrtulákem do Frankfurtu

24.9.2013
Praha - Frankfurt (PRG - FRA)
ATR72 (OK536 - České aerolinie)
17:05 - 18:25

Load factor: 97%
Dochvilnost příletu: 20 minut zpoždění

"Omlouváme se za čekání, ale čekáme na tranzit cestujících ze zpožděného letu z Oděsy." Nevěřili byste, jak tahle "nevinná" věta kapitána dokázala rozbušit mé srdce, udělat mi pár šedin a ještě víc znervóznit přítelkyni na vedlejší sedačce...

Je 17:10 a náš stroj stále trčí na Ruzyni. Začínám být nervózní, před pár dny jsem koukal na statistiky daných letů (flightstats.com) a věděl jsem, že zrovna tenhle měl nedávno hodinovou "sekyru". A toto opáčko by vzhledem k přestupu nebylo zrovna růžové - říkal jsem si - to by znamenalo den ve Frankfurtu, nebo snad let přes USA...??? A i kdybychom to třeba stihli, co zavazadla? Co stan, spacáky?

Je 17:25 a konečně nastupují na pohled jasní Ukrajinci (s mým tichým anglickým klením "finally" a německým "naendlich"). Pravda, nebylo jich málo, když počítám prcka s kočárkem, tak celkem deset. Už toto čekání chápu. Letadlo je téměř plné a my jdeme na start.

DSCN8022.JPG (59.85 KiB) Zobrazeno 8151 x

"RRRRRRRRRRRRR." Kdo letěl vrtulákem, ví, co tyhle "erka" znamenají. Já to zažil poprvé a do teď nevím, k čemu řev při stoupání přirovnat. Cirkulárka? Zážitek byl i pohled na stevarda, který vzhledem k uličce, výšce letadla i šířce jeho sklopného sedadla pasoval jen tak tak...

Malé občerstvení, hodina ve vzduchu a už jsme nad Frankfurtem. Má nervozita zase stoupá, jelikož děláme jakýsi "okružní výlet" po celém tomto největším německém letišti. I když samotný pojezd probíhá rychle a zatáčky vybírá ATRko také agresivněji (nebo se mi to jen zdá?).

Vystupujeme (stejně jako jsme nastupovali) po vlastních schůdcích, přijede pro nás autobus - harmonika a po několika metrech - vážně, možná to bylo tak třicet, maximálně čtyřicet metrů - nás vyhazuje před terminálem... Je krátce před 19. hodinou.

2) Největším letadlem na světě

24.9.2013
Frankfurt - Seoul (FRA - ICN)
A380-800 (KE 906 - Korean Air)
19:45 - 13:05

Load factor (Y): 99%
Dochvilnost příletu: 5 minut dřív

Už dopředu vím, že nástup by měl být z gatu D4 (vysledováno kontrolováním odletů na frankfurtském letišti). Přílet je na stejný terminál, takže přestup by měl být v pohodě... Omyl. Bláhově jsem myslel, že se obejdeme bez bezpečnostní kontroly. Ale byla. A tak nám zabavili vodu. Školácká chyba To jsme ale nevěděli, že nás to tolik nebude trápit. Kdo někdy letěl s Korean Air, asi ví, proč. Ale o tom později.

Boarding do A380 jsme stíhali nakonec v pohodě. Informace první: papírové letenky vystavené na Ruzyni ve Frankfurtu nepotřebujete, naopak musíte si vyzvednout nové přímo od KE! A pro další letenku do Honolulu chtěli adresu v USA. Kemp nestačil. Co s tím? Řekli jsme tedy adresu jediného hotelu, který jsme rezervovali kvůli pobytu na Waikiki, i když až v samém závěru cesty. Další problém - neměli jsme zip code. Nakonec koukli do seznamu a opsali to od jiného cestujícího, jenž též směřoval na Oahu

Samotný nástup byl docela zmatečný, žádné dělení po řadách, jaké jsem očekával. Možná i proto, že nebylo moc času. Každopádně najednou jsme stáli uvnitř a šli na svá místa. Luxusní místa. Za námi seděl jediný Korejec, vedle něj "seděla" jeho basa a další obří kufr (těžko říct, co v něm bylo). Takže sklápění sedadel úplně v pohodě a hlavně: nikdo neťukal do vašich zad (IFE).

Ono IFE aneb osobní obrazovka pro nás byla jakýmsi kouzelným dárečkem. A co teprve kamery dokumentující vzlet i průběh letu - spodní (ukazuje zem), vrchní (snímá předek) a ocasová. Prostě paráda. Start jsme tedy sledovali jak z okýnka, tak na videu. A slyšet vážně nebylo skoro co. Tenhle macek se s ATRkem nedá srovnávat.

Let v pohodě, malé zpoždění jsme dle odhadů měli smazat, a tak vyrušoval jen "servis". Na sedadlech nejenže byla voda v lahvičce, ale také deka, polštářek, balíček s pantoflemi, kartáčkem a pastou. A k tomu sluchátka. No, jiný svět. Stejně parádní to bylo s jídlem. Večeře a snídaně. Ochutnali jsme bibimbap - říkali jsme mu zprvu bibibimbap Co na to říct? Proč ne. Je ho tolik, že k němu nedávají pečivo... Ale zato se na tácu objevily sušené řasy.

Foceno během "umělé noci" zřejmě nad Ruskem

DSCN8067.JPG (68.44 KiB) Zobrazeno 8151 x

Foceno během "umělé noci" zřejmě nad Mongolskem

20130925_042107.jpg (63.96 KiB) Zobrazeno 8151 x

Klesání před Soulem

DSCN8072.JPG (71.92 KiB) Zobrazeno 8151 x

Co mě zklamalo, to byl výstup. Žádám "našeho" stevarda, zda bych mohl nakouknout do kabiny pilotů... Řekl mi, že je "malý pán" a že mám říct vedoucí kabiny. OK, jdeme dopředu. Výsledek? Třicetiletá malinkatá Korejka mě (s jejich tradičním korejským úsměvem) odpálkovala. Škoda, z toho jsem byl trošku rozmrzelý.

3) Hurá na "poznávačku" Tokia
25.9.2013
Soul - Tokio (ICN - NRT)
A330-300 (KE 001 - Korean Air)
17:40 - 20:00

Load factor (Y): 90%
Dochvilnost příletu: 15 minut zpoždění

Na přestup máme skoro pět hodin. Co budeme dělat? Na každém jiném letišti by to byla nuda, v Soulu není. Prostory Fun & relax lze jen doporučit... Nejdřív dáme spršku, pak masáž na křesle, píšeme domů a nabíjíme. Vše zadarmo. Potom jdeme omrknout letadla a společnosti, které v Praze fakt nevídáme. Asiana, Cathay Pacific, Thai Airways, China Southern...

Najednou se blíží pátá hodina a my vyrážíme k nejvzdálenějšímu gatu. Čas v pohodě, nástup v pohodě, jídlo v pohodě (ano, na dvouhodinový let jak oříšky, pití i teplá večeře), servis v pohodě, samostatná dvojsedačka vlevo jen pro nás... Vše ok - tedy jedna chyba se našla - (ne)funkční IFE. Ne úplně, dotyková obrazovka byla KO, tudíž jsem ji ovládal po šipkách. Než jsem si zvyknul na tuhle logiku, byli jsme v mracích (a turbulencích). Následovalo přistání v dešti a pojezd ke správnému prstu trval minimálně deset, spíš patnáct minut. Ještě delší než ve Frankfurtu. Vážně!

Černý (vlastně černobílý) pasažér :)

DSCN8116.JPG (85.75 KiB) Zobrazeno 8151 x

Most u Incheonu. Pěkných 21 kilometrů

Co bude v Tokiu? Jak jsem si zjistil, dal se koupit jak segment do Tokia, tak i z něj. To znamená, že asi půjdeme ven. A také, že ano. Vzali jsme si věci, nechali tam vodu a vyrazili na "poznávačku" Japonska. Pravda, nebyla moc dlouhá a skoro nic jsme neviděli Hned po výstupu jsme po ověření identity dostali nové letenky a kartičku jako potvrzení o tranzitu. Prošli jsme kolem už zavřených obchodů (a to ještě nebylo devět hodin), udělali pár fotek a dál už jen čekali na boarding...

4) Uklizeným letadlem na Havaj
25.9.2013
Tokio - Honolulu (NRT - HNL)
A330-300 (KE 001 - Korean Air)
21:20 - 09:45

Load factor (Y): 99%
Dochvilnost příletu: 10 minut zpoždění

Boarding začal později, než měl... A nedočkaví Japonci udělali takovou řadu, že mi to připomnělo sebe při "dělání fronty" při letech s lowcosty... A tak jsme zůstávali sedět a já mezitím dumal, co si necháme z Tokia. Suvenýrem se stala tranzitní kartička od Korean Air. Sice "šikmoočkům" bylo divné, že jim dáváme jen jednu, ale viděli letenky, měli nás na seznamu, a tak nás pustili.

Uvítalo nás stejné letadlo, ale uklizené. A uklizená byla i naše voda. Pá, pá. Už druhá, o kterou jsme přišli Mě přivítalo znovu (ne)funkční IFE. Cestu jsme strávili koukáním na filmy, já udělal rekord na pinballu a potom chvíli spal. A zrovna jsem zmeškal přelet datové hranice. Škoda. No - mnozí tuší - vrátili jsme se v čase - najednou bylo o den méně.

Když se už blížily ostrovy, podávala se snídaně. Krátce nato začalo vcelku prudké klesání (není divu, údaje říkaly výšku přes 12 000 metrů)! Leč další zklamání - mnou tolik vyhlížený ostrov Kauai jsme nechali po pravé straně (GRRRRRR). Za chvíli již ovšem bylo vidět Oahu, otočka a přistání. Jsme na Havaji!

Co nás vítá?

Betonové monstrum, co má připomínat letiště (od ranveje to ještě šlo, vevnitř to taky nebyla hrůza, ale zvenku letiště vypadá spíš jako mírně zchátralé parkoviště).

Fronta a dost nepříjemná imigrační kontrola (chtějí každého zvlášť, jenže když mám u sebe náš plán s adresami já, stejně pak musím jít "pomoct" přítelkyni, bože).

5) Konečně exotika, jak má být
25.9.2013
Honolulu - Kona (HNL - KOA)
CRJ 200 (YV 1026 - Mesa Air, cena 74 dolarů za letenku)
14:30 - 15:10

Load factor: 25%
Dochvilnost příletu: OK

Hned po příletu hledáme "commuter" terminál. Ptáme se, potom kouknu na mapu, a jde se. Času máme dost, více než čtyři hodiny, přesto hned u přepážky GO! (lowcost patřící pod Mesa Air) vyzvedáváme letenky, odbavíme jeden batoh (17 dolarů hotově) a potom odpočíváme a jen tak bloumáme po tom betonovém monstru. Asi bychom normálně vyrazili dál, ale další batoh (velký), jeden malý a hlavně déšť nás usazuje s inzertními letáky na sedačkách u příletů v terminálu Hawaiian airlines. Pokouší se o nás spánek, ale vzhledem ke klimatizaci (cca 16 stupňů) se nezadaří a my se přesouváme zpět na „commuter“ terminál.

Kolem jedné hodiny vyrážíme na rentgen - poprvé poznáváme kruhový snímač. A pak zase jen čekáme. Škoda, zhruba na začátku září nám zrušili původní let a posunuli nás o hodinu na tenhle. Nakonec bychom v pohodě stíhali ten po dvanácté hodině. Když je pak hlášen boarding, chápu, proč rušili lety. Poletí nás zhruba dvanáct! Do tohoto Bombardieru by se vešlo, co jsem si předtím našel, padesát cestujících...

Při nástupu nás vítá černoška s podivným "hippies" účesem. Když vidí sobě podobného typa vzadu v letadle, mává mu. No, zajímavé. Stejně jako to, že kapitánem letadla je žena - viz fotoreport uživatele Stovkar.

Děláme chybu při výběru dvojsedačky, pravá strana není to pravé ořechové... Škoda. A tak nejen že nevidíme Maui, ale ani Big Island. Dvojnásobná škoda, protože ve vzduchu se honí všichni čerti. Těsně po přistání vidíme tmavě šedá mračna. Sluníčko nikde. Tohle je vážně Havaj? Naštěstí se na batoh nečeká dlouho (udělám dvě fotky a už jede po pásu). A tak uháníme k shuttlu z půjčovny a hned vyzvedáváme auto. Co do něj sedneme, začne totální a neutuchající liják. A po dvaceti mílích začneme cítit únavu z letů i posunu...

CRJ-200 po přistání. Mračna se blíží...

Letiště v Koně, foceno ve spěchu, podle toho to vypadá...

[marthym]

FOTOPAUZA - BIG ISLAND

Co říct o Big Islandu? Prostě velký a hlavně rozmanitý ostrov

Hned v půjčovně auta to potvrdili - místo objednaného prcka jsem si nechal hloupě dát Dodge Grand Caravan - to je obřík pro sedm lidí. A pěkný žrout. Zažili jsme zemětřesení (podle pozdějích údajů asi o třech stupních richtera) - i když možná se nám to jen v noci zdálo. Vyzkoušeli gauč (rozumějte stan v přístřešku) u místního domorodce - přes Couchsurfing (nic moc zážitek i kvůli žábám - v noci dělali obrovský bordel).

A zhodnocení? Na projetí ostrova je šest dní akorát, na první seznámení taky, ale chtělo by to víc. Je to fakt Big Island.

South point - byl jsem první skokan dne. 42 stop jsem dal poprvé v životě, pravda, měl jsem pak na hýžďových svalech modřinu :)

DSCN8020.jpg (89.99 KiB) Zobrazeno 8116 x

Slavný ohnutý strom cestou k South pointu

Punalu beach park a mořská želva

Punalu beach park a mořské želvy - nejdřív byly na pláži dvě, pak přilezla třetí

Činná sopka Kilauea v noci (láva nasvítí dým)

Činná sopka Kilauea ve dne (pouze dým)

Pobřeží u Volcanoes parku

Kulanaokuaiki kemp

Cesta na Mauna Keu - nejvyšší hora světa (i pod hladinou)

Mauna Kea a observatoře (příští rok začnou stavět novou za BILION dolarů)

DSCN8621.JPG (55.76 KiB) Zobrazeno 8117 x

Waipio valley

Pomelo, star fruit (karambola), banán a oříšky. Až na banán vše čerstvě popadané. A moc dobré.

Mahukona beach park

Spencer beach park

[marthym]

LETECKÁ ČÁST, díl 2.

6) Dva piloti, tři pasážeři
1.10.2013
Kona - Kahului (KOA - OGG)
Cessna 207 (MW 1761 - Mokulele Airlines, cena 75 dolarů za letenku)
10:15 - 10:57

Load factor: 33%
Dochvilnost příletu: 30 minut dřív

U koho se vám stane, že letíte klidně dřív? U koho se vám stane, že vás vyfotí sám pilot a prohodí s vámi řeč, odkud jste?

Odpověď na tyhle otázky: Ano. U Mokulele Airlines.

Jestli si myslíte, že tak zní nějaká reklama, jste na omylu. Ale mohla by. Takhle jsme letěli z Kony do Kahului, tedy z Big Islandu na Maui. Když si k tomu přidáte vodu a tužku zdarma, nádherný výhled na oba ostrovy, přelet kousek od Haleakaly, za ty peníze (1500 korun na osobu) paráda.

Jak to proběhlo? Sedíme opět u "commuter" terminálu - tenhle je ale fakt miniaturní a trochu mi připomíná stavební buňky. Odbavíme se, váží se nejen batoh, ale i my. A platíme 15 dolarů za jeden (první kartu - VISU od ČS nevzali, druhou ano - hotovost neberou). "Vážíš 150 liber," říkám se smíchem přítelkyni, která je nabalená, protože se nám nějak nafoukly věci... Necháme odletět jedno letadlo, svačíme, dáme řeč s turistkou, co přiletěla a ptá se na "SHUTDOWN". První zmínka o tomhle blázinci... Moc ještě nevíme, co to bude znamenat...

Pak už přijde zaměstnanec ve vestě, že se letí. O dobrou půlhodinu dřív! Kdo to kdy viděl? Ještěže jsme nebyli na záchodě (a to jsme chtěli). Pilot s námi dává řeč. Zná Česko - prý děláme letadla a dobrý součástky. Fotí nás - při vybití baterie ve foťáku mi to hlášení přelouskává v češtině. Borec!

Nutno dodat, že stejně jako u ATRka, tohle byla první zkušenost s takovýmhle prckem. Občas to házelo, ale já si ten let fakt moc moc moc užil. A přítelkyně (jejíž mamka by do tohohle prý rozhodně nevlezla) si to užila taky. Poprvé a naposledy jsme neseděli vedle sebe, ale přes uličku, každý měl svoje okénko. Jak jinak - v letadle pro devět lidí, kde s námi letěl už jen nějaký - zřejmě místní - podnikatel... A dva piloti. Dobrý. Přiznávám: malinko jsme hazardovali - v batohu se vezla bomba - rozumějte na vařič U toho terminálu (na rozdíl od Oahu) žádný rentgen není, a tak to prošlo.

DSCN8840.JPG (112.7 KiB) Zobrazeno 8110 x

"Commuter" terminál na Maui - již nefunkční přepážka Pacific wings. Původně jsme chtěli letět s nimi, byli i levnější než Mokulele, leč v červnu na Havaji ukončili provoz.

"SHUTDOWN"

Čteme o něm v novinách The Maui News, píšeme domů, zda je to vážně tak, že jsou parky opravdu zavřeny. Jedeme do Hany a na bazénky O'Gulch. Ty patří pod Haleakalu. Pochopitelně "closed"... Kemp taky. Vzhledem k tomu, že je asi sedm večer, nemáme kde spát, nikdo nikde, zaparkuju auto ke kraji, obejdeme závoru, spíme a ráno vyrážíme na fantastický vodopád Waimoku Falls (trek byl též oficiálně zavřený).

DSCF7112.jpg (209.2 KiB) Zobrazeno 8110 x

Když přijdeme, už nás vítá něco jako ranger. Ptá se, jestli jsme tam byli a říká, že jsme neměli... Ale dodává, že máme štěstí, že tu ještě není ranger. Každopádně si bere naše ID a opisuje si jména. Trochu se bojím, proč, ale myslím, že to bylo jen kvůli bezpečnosti. Něco takového naznačoval.

O den později jsme měli spát pod Haleakalou. Jenže tam je kemp taky zavřený, stejně jako park Ověřili jsme si to - vyjeli k zavřené bráně a hlídačům. Škoda benzinu? Stejně jsme neprojeli celou předem zaplacenou nádrž... A tak spíme za docela nehorázných 30 dolarů v soukromém kempu Olowalu... A den nato jedeme do státního parku Poli Poli, kde nás v noci chytne brutální mráz 39 stupňů. Fahrenheita. Tedy 1 stupeň Celsia. To jsme si zjistili až pak

Haleakala - closed. Dokonce mi zakazovali fotit - brána už se nacházela na území parku...

Každopádně nám Američané pěkně zkomplikovali plány... Škoda, Haleakalu jsme tedy viděli jen chvíli z letadla Ale při představě, že by se nám totéž stalo na Big Islandu ve Volcanoes Parku - a to klidně mohlo - je výsledná realita ještě přijatelná.

Road to Hana

Red sands beach v Haně - jedna z nej atrakcí dle různých fór. Cesta neznačená, ale v pohodě - ovšem nechoďte tam v žabkách.

Makena beach park - právě tady v létě ukousl žralok nohu Němce, která pak zemřela. To jsme věděli, jen jsme nevěděli, že to bylo právě tady... A tak jsme se v klidu koupali a blbli ve vlnách :)

[marthym]

LETECKÁ ČÁST, díl 3.

7) První "servis" na Havaji
4.10.2013
Kahului - Lihue (OGG - LIH)
B717 (HA 359 - Hawaiian Airlines, cena 82 dolarů za letenku)
14:09 - 14:54

Load factor: 100%
Dochvilnost příletu: 5 minut zpoždění

Na letišti jsme kvůli vrácení auta brzy, okukujeme to tam, platíme za jeden batoh (17 dolarů hotově) a čekáme. Vidíme prapodivnou rodinu - Američan, Ruska a čtyři děti - každý rodič s nimi mluví jinak a spolu se taky bavěj jednou rusky, jednou anglicky... Moc jim to neklapalo - soudě i podle toho, že byli u špatného gatu A my? Stále čekáme na první a jediný let s Hawaiianem. Tuším, že bude plný (tři spoje na Kauai denně - jediné přímé), navíc ono letadlo má dorazit z Kony a hned pokračovat. Je to tak.

Někteří lidé na 100 % zůstali sedět, jiní vystoupili, my nastoupili (ano, jako z Cimrmana "Nastoupil vystoupil") a zase se letělo - se stejnou posádkou.

DSCN9098.JPG (100.95 KiB) Zobrazeno 8122 x

Ještě nikdy jsem nezažil, aby v letadle nebylo jediné volné místo. Nebylo, neviděli jsme žádné, přitom B717 není zrovna prcek, pojme víc než stovku lidí, takže podstatně víc než stroje ostatních místních společností. Soudě i z jejich destinací - Asie/Amerika - na tom havajské aerolinky nebudou špatně...

Dostali jsme sladký džus (nebo vodu), ubrousek a k tomu mapu Kauai. Chtěli jsme si ji nechat, leč později se nám jaksi potrhala a ušpinila... A cesta? Dívali jsme se na Maui (sedadla vlevo OK), protrpěli řvoucí desetileté Američánky za námi a už se těšili na další ostrov.

Fotky nelhaly.

Kauai?

Krásný.

Úžasný.

Fascinující.

Podnikli jsme celý Kalalau trail (vzpomínali na Jurský park), koupali se v Queens bath (mořské bazénky s vlnami), nenavštívili maják (ano, because of "SHUTDOWN"), objevili luxusní hotel, viděli želvu (a plavali kousek od ní) i tuleně a šli (teď si říkám, zase) zavřený trek ve státním parku Kokee. Mraky zážitků. A abych nezapomněl, poprvé - tedy po skoro dvou týdnech jsme potkali Čechy (tímto zdravím Honzu a Gábinu z Plzně - byli na svatební cestě).

Kalalau trail - jedenáct mil tam, jedenáct mil zpátky. Něco jako žraloci - každou chvíli se objeví zpráva, že jej někdo nepřežil. My jej šli dva dny se spaním na Kalalau beach (permit 44 dolarů)... Jestli se někdo inspiruje, tak info: dva galony vody - tzn. necelých osm litrů - pro dva lidi nejsou dostatečné.

Hanalei bay

Toto ještě není Queens bath

Queens bath - místní skákali, my se jen koupali. Když přijde vlna, je to docela dobrá sranda, nicméně v zimě se toto nedoporučuje - velké vlny a bazének vypadá jinak...

Kilauea lighthouse - ano, jmenuje se stejně jako sopka na Big Islandu. Nedivte se - havajština má nějakých třináct písmenek, takže města typu Wailea jsou všude.

Wailua falls

DSCN9726.JPG (127.47 KiB) Zobrazeno 8120 x

Grand Hyatt Kauai

Zvířectvo poprvé - všudepřítomný pták (zoologie není mé hobby)

Zvířectvo podruhé - tuleň na Poipu beach (ráno kolem sedmé hodiny)

Zvířectvo potřetí - želva na Poipu beach (odpoledne), její kolegyně plavala

Polihale beach park

Kokee state park

Pihea trail nad Kalalau valley

Pohled směrem ke Kawaikini, jedna z nejdeštivějších oblastí na světě

Waimea canyon

Salt pond beach park

[marthym]

LETECKÁ ČÁST, díl 4.

Fronta, sprint a opět vrtulák
12.10.2013
Lihue - Honolulu (LIH - HNL)
ATR72 (WP 424 - Island Air, cena 63 dolarů za letenku)
10:55 - 11:35

Load factor: 97%
Dochvilnost příletu: 5 minut zpoždění

Kauai jsme si chtěli užít do posledních chvil. A tak jsme auto vraceli až v 10:00, i když byl odlet v 10:55 (původně 7:00, potom 10:05, nakonec 10:55 - první změnu jsem objevil sám a psal jsem na Island Air, aby to vyřešili a tedy nás laskavě přehodili).

Zpátky k času vrácení auta... To jsem to zase vymyslel. Zatímco vždy jsme měli na letištích hodně času, teď jsme ho neměli. Jak to?

1) Fronta u Island Air - dvě přepážky, u jedné se zaučoval místní mladík, takže jsme přišli na řadu v 10:25. Obsluha se neděsí, říká něco o 10 minutách zpoždění, ale rychle platím za batoh (kartou, na hotovost nevrací) a uháníme k security.

2) Drama vrcholí. Fronta čítá zhruba čtyřicet lidí! Chtějí projít lidé směřující také do Honolulu (dva lety Hawaiian) a hlavně: blíží se čas odletu dvou strojů do US - Seattle a Los Angeles. A to funguje jeden jediný rentgen (druhý bere priority, postižené a cabin crew). Když se dostaneme ke kontrole letenky, chlap koukne na odlet a říká "OK, OK." Ví, proč to říká. Co chvíli jsem kroutil hlavou a něco si mumlal Mimochodem - když jsme se dostali na řadu - fronta už byla dávno mimo hrazení, tipuju sto lidí. Tohle letiště by rozhodně mělo na špičku něco vymyslet...

3) OK? Tak to teda fakt není. Projdeme přes rentgen, leč náš malý batoh neprojede pásem. Něco se jim v něm nelíbí. Posílám přítelkyni ke gatu zdržovat a sám řeším, kde je problém. Zhruba 50letá Havajanka se omlouvá a vytahuje jednu věc po druhé (zbytek chipsů, bonbony, holicí strojek, kabely, knížku, pandu, třikrát se kouká na klíče) a pořád nic. Přijde jí pomoct obtloustlý "přistěhovalec" a už mě nechají pomáhat. Ukazují mi obrazovku s rentgenem a hledáme. Počtvrté zkoumají klíče! Ukazuji jim ještě jednu kapsu a hurá, našli jsme to... Nelíbila se jim lžička! Omlouvají se, já říkám ok, "přistěhovalec" říká, že jsem zkušenej, jako že tam nebyl nůž, nebo co... Házím všchno do batohu a letím ke gatu (a dumám, zda jsem tam v tom spěchu něco nenechal - hlavně ty klíče).

Je po jedenácté hodině! Naštěstí stíhám. Akorát dobíhám k přítelkyni a jdeme na řadu. Šup k letadlu (rychlým krokem po letištní ploše předbíháme pár lidí, já dělám několik fotek, nastupujeme po plošině - ne jako s ČSA po schůdkách) a jsem klidný, máme dvojsedačku.

DSCN0405.JPG (103.59 KiB) Zobrazeno 8131 x

Let na Oahu proběhne v klidu, znovu dostáváme na výběr džus/voda. Vystupujeme na "commuter" terminálu, který už známe. Jediný zádrhel? Odbavené zavazadlo. Pět minut - nic. Deset minut - nic. Patnáct minut - nic. Po dvaceti minutách čekání dorazí asi deset, možná dvanáct zavazadel... Bravo a ironicky a potichu si říkám, jestli je náhodou nevezli přes hlavní terminál betonového monstra... Teď mě napadá, že možná přehrabovali všechna zavazadla - letadlo bylo skoro plné, ale hodně lidí pokračovalo na Maui.

Nervozita nekončí - jdeme na autobus, který nás má hodit na slavné Waikiki. Už z prvního (vlastně druhého) dne víme, kde je zastávka, ale nevíme, jestli se svezeme. Máme zavazadla a pravidla společnosti TheBus jsou jasná - s těmi se do autobusu nesmí (musí se vám vejít pod nohy nebo na nohy). Ale řidič nic neřeší. A jedeme. Ufff. Dát místo 2,5 dolarů na osobu celých 25 dolarů na osobu za shuttle se mi fakt nechtělo.

[marthym]

LETECKÁ ČÁST, díl 5.

9) Mahalo za GOLD LANE
14.10.2013
Honolulu - Soul (HNL - ICN)
B747-400 (KE 054 - Korean Air)
12:10 - 17:20

Load factor (Y): 90%
Dochvilnost příletu: 55 minut dřív

Krátká odbočka před samotným letem zpět. Ano, týká se opět shutdownu... Zastihl nás i v Pearl Harboru! Dorazíme tam autobusem, už první pohledy říkají: "Tady je něco špatně". Ano, parkoviště zavřené, zábrany a tradiční cedule.

Děkujeme Ameriko, že jsi v krizi...

Památník Arizony tedy nic, ponorka USS Bowfin taky nic - na tu jsem se těšil. Alespoň měli otevřeno "soukromníci" na Ford Island, tudíž jsme prozkoumali loď USS Missouri a omrkli letecké muzeum.

Pro nás už tradiční oznámení - nové jen v tom, že tady mají i znaky pro Japonce. Na Oahu jich dovolenkuje možná víc než Američanů.

DSCN0476.JPG (84.71 KiB) Zobrazeno 8102 x

USS Missouri

Loď fungovala až do začátku devadesátých let - kromě tradičních červených telefonů už na palubě vystavují i počítače a plakát Applu.

DSCN0576.JPG (101.56 KiB) Zobrazeno 8102 x

Památník Arizony alespoň takto.

Hledač "pokladů" v moři

Výšlap na Diamond Head

Zpět k odletu. Když jede autobus dobře, trvá to z Waikiki na letiště hodinu. A tak vymýšlím, že ráno se nasnídáme, naposledy vykoupeme v moři, zabalíme a v 9:45 uděláme v hotelu check out. Všechno klape, na autobus čekáme asi čtvrthodinu (jízdní řády na zastávkách neexistují, na internetu jsou částečně a pochybné), ale říkám si, to je ok. Navíc mě těší, že opět není žádný problém se zavazadly.

Pak se mi ale usadí červíček v hlavě ("přece to neletí ve stejnou dobu jako ze Soulu do Prahy"). A červíček měl pravdu - já to zmatlal - odlet ne ve 12:45, ale ve 12:10. Ajajaj... Je 10:30, my se ještě motáme na kraji Waikiki a mě ničí nervozita - ano, pokud jste to četli celé, jsem trošku cholerik Blížíme se letišti, je 11:00 a já si říkám OK. Ale aby toho všeho nebylo málo - u autopůjčovny, tzn. asi pět minut před naším výstupem, se mění řidiči (v překladu - řidič si nastavuje sedadlo, zrcátka, pak vystoupí, obejde autobus, kontroluje ho).

Když vyskočíme z autobusu, beru batohy a letíme k přepážkám Koreanu (naštěstí jsou hned pár metrů od zastávky). Je tu prázdno. Až na korejskou rodinku s kočárkem už tu stepují jen zaměstnanci. Ufff. Berou nás u přednostní přepážky pro "VIP", přítelkyně ještě balí do fólie batohy a já zatím konverzuju...

"To letíte daleko," směje se jedna ze dvou žen (ty nás spolu s jedním mužem mají na starosti). "No jo, domů, do Prahy," říkám (a vytane mi pokračování hlášky z Cimrmanů: do Podolí, do lékarny, dopr..., to je mi smutno). A fakt je, ale že jedeme pryč. A oni, jako by tušili, dodají: "To je nám líto, už domů..." Já se taky zasměju a odvětím: "No jo, ne všichni tady mohou zůstat jako vy tak dlouho."

Pak hlavně kontroluju, že nám odbavují batohy do Prahy, dostáváme i další letenky. Vše super, dokonce nás dvě hrdličky míříci domů i vyfotí. Pak chlap bere razítko a já si říkám, na co. Za chvíli vím. Dostáváme GOLD LANE.

Co to je? Přednostní kontrola u security. Vzpomínáte, jak jsem psal o frontě na letišti v Lihue? Tady byla podobná - víc rentgenů, ale zase víc lidí. Jenže my (asi moc nevonící) s úsměvem předbíháme desítky z nich - samé nažehlené Japonce/Američany.

Vidí nás zřízenec, nevěří, že máme GOLD LANE. Ale máme. A tak všechno stíháme v pohodě, děláme poslední havajské fotky, samozřejmě taky projdeme obchůdky...

Mahalo! (havajský výraz pro díky). Jinak bychom zase běhali jak blázni... A tak nás u gatu ještě může zastavit imigrační kontrola. Tradiční dvě otázky a pak: "Co jste tady dělali?" A já vypálil: "We are something like fiance and fiancee." On se zasmál, řekl, že dobře trénujeme na líbánky a pustil nás do už čekajícího Jumba.

Tohohle obra známe. Z letišť, kdy jsme na něj zálibně koukali. Fotogenické éro. A teď už můžeme říct, že jsme s ním i letěli. Pravda, žádný super zážitek uvnitř (jako v A380ce) to nebyl - starší stroj, horší IFE... Ale servis Korean Air opět nezklamal. Přítelkyně si dala bibimbap, ale pak už přiznala, že jí leze krkem. Těm, co jako my nespali, potom dávali buchtu. Dobré bylo, že jako druhý chod nešla snídaně - logicky - ale večeře.

Překvapení v podobě ranveje na "moři"

Start natáčíme na video, rovněž fotíme. Tak je tohle používání podobných přístrojů prohřešek, nebo jen mýtus?

DSCN0834.jpg (72.07 KiB) Zobrazeno 8102 x

Kauai zase nevidíme. Škoda, škoda, škoda, ještě bych mu zamával :(

Původně jsem myslel, že se budu nervovat i na tomto letu. Přílet měl být v 17:20, přičemž my měli rezervovaný výlet do Soulu (free transit tour od 18:00). Jenže už první pohled na IFE říkal něco jiného. Přílet 16:30! A to samé pak opakoval i kapitán. Co to? Později jsem dospěl k závěru, že se o to postaral vítr. V jednu chvíli jsem na IFE viděl rychlost větru 180 kilometrů v hodině.

A co průběh letu? Naprosto v pohodě, zvládl ho i infant o tři řady před námi. Nutno dodat, hodný (neuřvaný) a pozoruhodný infant. Malý Korejčík/Korejka (těžko poznat) - strašně vlasatý/vlasatá - a hlavně v doprovodu samotného otce. Takže byli oba dva obletovaní snad i víc než lidé v první třídě. A já? Tentokráte jsem nechtěl zaváhat jako při letu na Havaj. Těšil jsem na Fudži. A těšil se, že ji vyfotím (jako ve fotoreportu uživatel happyna). Marně. Japonsko zase tížily mraky. Všude. Takže jsme měli smůlu...

A to i potom. "Máte smůlu," vítal nás průvodce na výletu do nočního Soulu. "Do včerejška tu bylo dvacet stupňů, ted je tu stupňů pět." A když nás viděl, ptal se, jestli fakt jedeme. Měli jsme kraťasy a mikiny... Komunikace s ním byla fajn, ač v důchodu (60), jako bývalý pracovník v aerobyznysu rozuměl letadlům a situaci kolem Korean Air a ČSA jako málokdo. Prý do toho i trochu mluvil. A Praze dává šanci. Optimista?

Zpět k výletu - chrám se symbolickým vstupným (a zadarmo viděnou demonstrací), pramen, obchůdky s cetkami... Doprovod nám dělali starší Holanďané letící na Taiwan a podobně starý pár z těžko určitelné asijské země, který byl v Koreji na dovolené a na tomhle výletu asi chtěli šetřit

Deoksu palace

Cheonggye stream - akorát v momentě, kdy začal chrlit vodu

Přežili jsme. Původně jsme se chtěli oddělit a zůstat ve městě přes noc, v obchodech, nebo pak v lázních. Ale zima, únava a vidina Fun & relax udělala své.

10) Praha po dvanácti hodinách
16.10.2013
Soul - Praha (ICN - PRG)
B777-200 (KE 935 - Korean Air)
12:45 - 16:50

Load factor (Y): 97 %
Dochvilnost příletu: 15 minut zpoždění

Přespání v Soulu? I na "lehátkách" paráda. Taková zóna je něco, co cestujícího potěší. Proč dávat padesát a víc dolarů za tranzitní hotel, když tady jsou oddělené boxy s měkkými "postelemi"? Srovnávat můžeme se Sharmem, Aténami, Charleroi, Madridem, Budapeští, Basilejí i Bergamem... Všude jsme spali přes noc a mnozí z vás to znají: docela útrpná zkušenost. Tady ne.

Prázdné letiště po 22. hodině - fungovaly jen dvě kontroly u security

Žádná hlášení, žádní uklízeči! Vážně jsme se dobře vyspali.

A jak jsme ráno zjistili, zóna Fun & relax je na letišti dvakrát, jednou v části Korean Air, jednou v části Asiany.

Když se k tomu v osm přidala sprcha a snídaně - kafe, donut, ciabatta a bageta za zhruba 200 korun (asi deset tisíc wonů), byli jsme jako znovuzrození. Dopoledne zkrátila i "výroba" tradičních korejských uměleckých předmětů - udělali jsme si misku a vytiskli tygra. Mimochodem - právě v tomto korejském centru jsme potkali koho jiného, než dvě dvojice Čechů Poznali jsme, že přestupují z Austrálie/Nového Zélandu...

Přijatelná snídaně s kafíčkem a dobrou ciabattou. Vzali jsme si tác k oknu u prázdného gatu. Nikdo neřešil, že jsme mimo restauraci.

Tygr v mém podání

Kolem dvanácté jsme se přesunuli ke gatu (stejně jako minule i teď skoro ten nejvzdálenější) a nasedli do Boeingu 777. Další dosud nepoznané letadlo. Oproti Jumbu novější, servis stejný, IFE hlásilo - očekávaný přílet 17:00. Takže zpoždění. Ale to nám nevadilo. I když pohled na dobu letu děsil. Více než jedenáct hodin ve vzduchu! Celkem jsme tedy v letadle strávili dvanáct hodin. Spočítáno! A tak jsme opět hledali, co si pustíme za film. Já už vzal zavděk i romantikou s Brosnanem v částečně dánském filmu (Den skaldede frisor aneb Love Is All You Need)...

Co to je? Řešili jsme to, ale nevyřešili. Asi fakt sníh... Bylo to myslím kousek za hranicemi Číny s Ruskem.

A z jídla jsem rovněž otestoval jakousi nudlovou polévku ve velkým kyblíčku. Ani bych nevěděl, že je, ale někdo poblíž si ji dal. Ještě teď, když to píšu, se mi snad chce brečet. Ne, nebyla tak dobrá, že by se mi snad stýskalo. Strašně, ale fakt strašně pálila! A to miluju pálivá jídla - včetně návštěv čínských restaurací a jejich jídel ... po Sečuánsku.

DSCN1043.JPG (96.88 KiB) Zobrazeno 8098 x

Potom jsme na IFE sledovali, jak přelétáme Balt, jak opouštíme Polsko (zrovna nad Krkonošemi to pěkně házelo) a pak viděli Labe, Letňany, Vltavu, Suchdol s tamní univerzitou, dálnici a už letiště. Byli jsme doma. Po 23 dnech. Pochopitelně nás vítá zamračená Praha a louže, kam se podíváš.

Občerstvení na T2. Zlaté ceny na Havaji i v Soulu...

Mimochodem - Korejci nejsou jen útlých postav. Měli jsme "spojku" na vyhlídce (brácha přítelkyně) a ten pak hlásil, že piloti byli pěkně obézní. No je vidět, že Korean Air asi platí dobře Možná by se mohli naučit anglicky... Protože rozumět jim nešlo. Když spojíte jejich huhňání, jejich výslovnost a šumění ve sluchátkách, vznikl z toho guláš, v němž bylo rozumět slovu Prague. A tím to haslo

Ovšem jinak tahle letecká společnost dostává jedničku s hvězdičkou. Byl to zážitek a ten ještě násobí nejistota, zda si někdy podobnou cestu zopakujeme...

CELKOVÁ STATISTIKA

33 tisíc kilometrů
(přesně 32 852 kilometrů podle myflightmemory.com)
48 hodin v letadle
(doba všech letů i se zpožděním přesně 45:37 hodiny)

Děkuji za pozornost a za komentáře (a teď předbíhám - třeba i za nominaci na TR za rok 2013 - minimálně ve zvláštní kategorii Havaj)

[Lkprak]

Není co dodat - fantastické Jen na pár místech je překlep v kódu letiště Incheon - ten je ICN a ne INC. Ale to je fakt detail. Celkově výborný trip report a z těch havajských, co se tu poslední dobou vyrojily jako houby po dešti, i zatím jednoznačně nejlepší. A spát na Havajských ostrovech ve stanu - RESPECT

[micaello]

Hele, a ted budu mit vyborny vikend..diky tomuhle pocteni a fotkam.. Super, tleskam a tise v koutku zavidim

PS: kdyz jsi takovy cholerik, zajimalo by mne, jak vypadalo planovani cele tehle cesty

[marthym]

LKPRAK - opraveno, díky, já nejdřív žil v tom domnění, že je to INC - trošku pochopitelně, ještě před odletem jsem si toho všimnul, že není, ale občas se mi to tam vrací

MICAELLO - plánování naprosto v pohodě, to mě baví a když je nějaký problém (jako tehdy při zrušení KE051), tak je to výzva. Prostě si při nervozitě občas rád zanadávám

[whiskey]

nie je to nahodou tento stan??

[marthym]

Je mu trošku podobný, ale není to on. Máme Jurka Atak pro dva lidi. Sice se trošku zapařoval, ale jinak v pohodě, ustál i větší lijáky.

[whiskey]

Je mu trošku podobný, ale není to on. Máme Jurka Atak pro dva lidi. Sice se trošku zapařoval, ale jinak v pohodě, ustál i větší lijáky.

ten na mojej fotke je z Village Resort na YAP z februara tohoto roku, a obyvali ho Cech a Ceska, tak som si povedal, ci to nahodou nebude ten isty...

[marthym]

Tak to jsme nebyli my

Ad. stanování na Havaji - není to vůbec tak "nenormální", jak se může zdát. Potkali jsme několik nám podobných lidí, co to řešili podobně. A zajímavý byl hovor s Američankami, co se nás v kempu Salt Pond na Kauai ptali, jestli nejsme (jako ony) trošku zděšeni - byla tam spousta místních kempařů, piknikařů, kteří vypadali, že tam pomalu žijou. Ale nežijou - "county" parky jsou vždy někdy v týdnu zavřený.

[tomair]

Opravdu, opravdu, opravdu moc hezký report. Děkuji autorovi a jsem nadšený . Není tam snad jediná věc která by mi v tom chyběla. Tiše závidím nad dokonalostí kombinace letadel, se kterými se vám podařilo letět. Já mám smůlu na samé A320, 319, 321....

[marthym]

TOMAIR - Mohlo to být dokonce devět různých letadel... Island Air ještě letos létal se Saabem 340 a Dashem 8-100. Ale o tom je - nikdy nevíš, co ti přistane Letět o pár týdnů později, zmizla by zkušenost s A380, protože ji Korean Air stáhl z Frankfurtu.

Ještě jsem v průběhu dne doplnil popisky k některým zajímavým fotkám.