Ale popořádku: Loni v létě jsem si říkal, že už bychom se taky mohli podívat na východní a zároveň také nejsušší z Kanárských ostrovů – na sopečné Lanzarote a písečnou Fuerteventuru.
Zakoupil jsem tedy na leden letenky u Iberie – let tam na Lanzarote a návrat z Fuerteventury, aby to nebylo tak jednotvárné, když už mezi těmito ostrovy oddělené od sebe čtrnáctikilometrovou úžinou nic nelítá.
Iberia ale zanedlouho začala postupně a ustavičně měnit svůj letový řád, a tak jsme nakonec skončili s letem z Palmy do Madridu, který měl startovat až po odletu navazujícího letu z Madridu na Lanzarote, a na zpáteční cestě se zrušeným letem z Fuerteventury do Madridu, zato však s potvrzeným letem z Madridu do Palmy. Evidentně to nikoho nějak netrápilo, respektive pouze chodily automatické e-maily o změně s tím, že jestli chci něco v rezervaci změnit, mám kontaktovat jejich placenou linku. Preferuji ale osobní kontakt, a tak jsem se na podzim při jednom čekání na návštěvu vydal na přepážku prodejního místa Iberie na letišti. Narazil jsem na paní, která mi ochotně změnila letenku podle mých představ na smysluplnou (nakonec termín o dva dny posunutý, aby to rozumně navazovalo, tam s Vuelingem přes Barcelonu a zpět s Iberia Express přes Madrid). A musím říct, že tak neuvěřitelně příjemného a zároveň profesionálního člověka jsem snad v životě nepotkal. Život ale nepřináší jen příjemné okamžiky, a tak myslím, že ani moje pochvala nezachránila paní Montserrat po víc jak pětadvaceti letech práce pro Iberii od přesunu na odbavovací přepážku.Lety Iberie operované Vuelingem mě iritují. Člověk má sice na rozdíl od nákupu u operující společnosti teoreticky v ceně tarifu možnost výběru místa, ale když přijde na věc, systém mu nabídne posledních pár neatraktivních míst, která zbyla; u Vuelingu se totiž cestující může odbavit se sedmidenním předstihem, zatímco u Iberie jen den předem. Navíc míle za lety Vuelingu nebývají načítány do partnerských věrnostních programů.
V našem případě byla jediná dvě volná místa vedle sebe na letu do Barcelony přes uličku a na dalším letu pak prostřední sedadlo a sedadlo do uličky. A tak jsem si po sedmdesáti odletech z Palmy ani pořádně neužil start z dráhy 24L; tento směr mi jako jediný chyběl, protože dráha se takřka výhradně používá pouze pro přílety. Jak už jsem říkal, o letech se ani nebudu moc rozepisovat; snad se jen zmíním, že jsme přiletěli včas, a tak jsme si v plánovaných padesáti minutách na přestup dali na letišti snídani, abychom nemuseli jíst v letadle a abychom mohli ke gatu dorazit s vyplazeným jazykem skoro poslední, když už na obrazovkách svítilo Last Call/Última llamada, protože naše letadlo odlétalo až ze samého konce dlouhého barcelonského terminálu.
Lanzarote (ACE)
Na Lanzarote jsme hned po příletu vyrazili z letiště k letišti, přesněji tedy k plotu u dráhy 03, což je místo jako stvořené pro sledování provozu, zvláště pak proto, že se prý skoro vždy vzhledem k převládajícím směrům větru používá tento směr, a taky že je to tam pro spotting jak dělané, však uvidíte (jen by na straně u moře nemusel být tak vysoký plot, anebo tam naopak mohl být nějaký vyšší brdek).
Na terminál je vidět třeba z blízké benzínky.
Na Fuerteventuru jsme přijeli lodí z Lanzarote, a tak něco k ostrovu teď a letiště až pak.
Fuerteventura je druhým největším Kanárským ostrovem (má ke sto kilometrům na délku a třiceti na šířku) a zároveň je nejblíže africkému kontinentu. Je proslulá hlavně svými plážemi.
Aspoň jsem věděl na jistotu, kam pojedu další den.Před odletem jsme dotankovali a já jsem se od benzínky, odkud bylo vidět na letiště, vydal blíž.
Dá se popojít ještě kolem dráhy dál, ale už jsem se otočil, tlačil mě čas, museli jsme vrátit auto a odbavit se, tak jsme jeli na letiště. To je mimochodem pěkné šméčko na prvně přilétající cestující – kolem letiště je spousta krásné zeleně, zatímco jinde na ostrově (kromě jednoho letoviska) skoro žádná.
Překvapilo mě, jaký byl na Fuerteventuře provoz (už vlastně při pohledu od plotu letiště).
Nezáživnost předchozích letů nám zřejmě chtěli naši piloti nahradit cestou z Madridu do Palmy. Začalo to startem stylem cikcak ze strany na stranu po dráze, kdy jsem oddychl, když jsme se konečně vznesli, pokračovalo dvacet minut před přistáním turbulencemi, jaké jsem už dlouho při letu po Evropě nezažil, následoval krásný výhled na osvětlenou Palmu a svítící letiště, a zakončilo to přiblížení, které v mém vnímání splňovalo snad všechny parametry kromě stabilizovaného. Dělali jsme oblouk o 180 stupňů, který jsme ale trochu přestřelili, protože to jednu chvíli vypadalo, že budeme přistávat nakonec na dráhu pravou místo levé, ale nakonec to zase strhli doleva. Že jsme na PAPI měli při zatáčce čtyři bílé, mě nijak nevzrušovalo, myslel jsem si, že jsme ještě daleko. Do toho jsme ale začali prudce klesat, až by se dalo říct, že jsme padali skoro jako šutr, pak se letadlo vyrovnalo, aby si zřejmě posléze v kabině řekli, že přece jenom ještě zkusí přistát. Letěli s námi rychle šňupákem dolů, země se přibližovala, zkrátka bylo to nepříjemné jako jedno moje podobné přistání s MD80, i kvůli kterému jsem se tomuto typu pak vyhýbal. Nakonec ale piloti naštěstí usoudili, že opravdu napoprvé přistát nezvládnou, letadlo vyrovnali a otočili; to jsme už byli prakticky u letiště, ale ještě v pořádné výšce. Manévr nezdařeného přiblížení byl velmi jemný, vzhledem k tomu, jak jsme byli vysoko, spočíval jen v zatočení a postupném stoupání. Předepsanou trasu jsme ani neletěli, protože jsme byli zrovna jediné letadlo nad Mallorkou; udělali jsme jen malé kolečko a na druhý pokus přistáli. A tak jsem při svém třístém šestém letu zažil (nechci říkat konečně) svůj první go around.
Co závěrem?
• Lety Vuelingu a Iberie, jejíž evropské linky stále více přebírá Iberia Express, nestojí příliš za zmínku, prostě low-cost.
• Lanzarote a Fuerteventura jsou rozhodně zajímavé ostrovy, ale čtrnáctidenní dovolenou bych na každém z nich trávit nechtěl. To bych spíš doporučil třeba (sever) Tenerife, kam se rád vracím. Pozorování provozu na letištích ale může být vítaným zpestřením pobytu na ostrovech, ACE mi přišlo zajímavější.
. A je fakt, že ty malý vrtulníky holt fakt neletí samy, když ten klacek, kterým to řídíš ,pustíš, oproti letadlu, který přece jen nějakou tu snahu letět má. Takže jako pilotovi ti nezbejvá nic jinýho, než se zuby nehty obou těch řídících klacků i pedálů držet, aby ses nějak dostal v celku na zem 
. Díky a piš dál,hezky se to čte a ať se daří.