PED - DME
B737
UN 362 Transaero
Pro další cestu do Ruska jsem si nemohl vybrat lepší čas. Bratr Rus s bratrem Ukrajincem si zrovna začali vjíždět do vlasů kvůli jednomu vysušenému poloostrovu a podle hysterických zpráv z médií to vypadalo, že začíná nejmíň třetí světová. V téhle atmosféře jsem se sbalil a vydal se na letiště. Nutno ještě podotknout, že byla neděle a vstávat jsem musel v 6 ráno. To je pro mě problém i v pracovní den.
Na druhou stranu jsem se měl na co těšit. Poprvé poletím z Pardubic a nemusím se trmácet čtyři hodiny až někam na Ruzyň. Navíc je venku parádní dohlednost. Aby toho nebylo málo, tak letenky mě stály jen dvanáct tisíc, což mě těší asi nejvíc.
Cesta vlakem do města perníku probíhá bez komplikací jako téměř vždy. Kolem osmé ráno se ocitám na místním nádraží. Chvilku se tady ještě přiživuji na wifi a zabíjím čas. V hale nádraží je zatím totálně mrtvo, jak se na neděli sluší. Říkám si, že už pár let jsem neviděl legendárního Krychliče. Snad ještě žije a daří se mu dobře.
Na jeho případný příchod se mi ale nechce čekat. Jenže do odletu zbývají ještě tři hodiny a na letiště to je kousek, co s tím? Nakonec se rozhoduji nevyužít služeb místního dopravního podniku a těch pár kilometrů jdu po svých. Ostatně, cestuju do drsnýho kraje, tak se nemůžu moc rozmazlovat.
Na pardubickém letišti jsem byl naposled jako malej kluk na leteckém dnu, to tady ještě fungovala letecká základna. O tom, že jednou bude letiště sloužit jako překladiště ruských turistů na cestě do Prahy a Varů, se tehdá nejspíš nikomu nesnilo.
Přicházím přesně dvě hodiny před odletem. Check-in přepážky se zrovna otevírají, a tak se řadím na konec fronty. Moje podezření, že budu široko daleko jediný Čech se naplňuje. Moskva asi není top destinací pro naše turisty.
„To ruské vízum jste ještě nestačil použít, že ne?“
„To by tam asi už bylo razítko.“
Musím trochu vysvětlovat, že vůbec nevadí, když mi běží už čtvrtý den platnosti víza. Poté holka na přepážce konečně přestává zkoumat moje doklady a můžu se zbavit krosny. Navrch dostávám boarding pass s místem u okna. To jsem si den před tím posichroval na online check-inu. Pokračuji v krasojízdě na pasovku. Tady se opět tvoří fronta a razítka do ruských pasů bouchají o 106. Cestovat přes hranici EU holt není žádná legrace.
„Na jak dlouho jedete?“ Ptá se lysý pohraničník.
„Na 15 dní.“
„A chcete razítko do pasu na památku?“
Na Ruzyni se mnou nikdo takhle nevybavoval. Český pasažér je tady asi vzácná návštěva. Personál letiště rád prohodí pár slov v rodném jazyce. To samé se opakuje u bezpečnostní kontroly, kde se mi taky diví. A ještě víc se diví, když vidí, kolik toho mám po kapsách.
Tři gentlemanani ve frontě za mnou se snaží přes rentgen propašovat nože. Prý s nimi už přiletěli z Ruska. Na Domodědovu se přitom u kontroly s nikým moc nemažou.
V tranzitním prostoru je i pár obchodů, celkově se ale divím, že se tenhle ansámbl v Pardubicích uživí. Pravidelně se tady otočí jen jedna linka za den. Jako Východočech to ale mám do Perníkova dvakrát blíž než do Prahy, tudíž tomu tady fandím.
K letadlu jedeme autobusem mhd. Sedadlo 22A obsazuji bez boje. Foťák zatím schovávám do kapsy přede mnou. To kdyby někdo z personálu měl něco proti focení na palubě. Naštěstí u tohoto boeingu 737 asi nehrozí, že bych okoukal nejpokročilejší sovětské technologie a tak mě nechávají po celý let na pokoji.
Startujeme směrem na východ. Město mám jako na dlani a můžu začít fotit. V dálce je vidět i Hradec Králové a za chvíli pod letadlem bezpečně poznávám Českou Třebovou, město protkané stovkami kilometrů kolejí. Míjíme i zasněžené hřebeny Jeseníků a po chvíli točíme mírně doleva, čímž se dostáváme nad území Polska. Tady mají poctivě zahuleno a skrzevá nízkou oblačnost není vidět lautr nic.
První setkání s tradiční ruskou pohostinností začíná roznáškou nápojů, beru Sprite a těším se na hlavní chod. Dostávám na výběr z ryby a kuřecího masa. Kuře s rýží, která má zdravou žlutou barvu je pro mě jasná volba. Menu ještě obsahuje povinný kousek ruského chleba, housku, čokoládovou sušenku, něco málo zeleniny a bramborový salát, do kterého si zapomenu dát majonézu (já blbec). Poté ještě následuje konzumace čaje s citronem. Z ruských tradic tak už chybí jen stakan vodky.
Na půl hodiny usínám, což mě trochu překvapuje. Ale aspoň zabíjím dlouhou chvílí před přiblížením na Domodědovo. Stejně není nic vidět, jelikož nízká oblačnost se roztahuje až sem. Nakonec z ní vypadneme až chvíli před přistáním, kdy se pod námi objevuje zdejší les, jež sahá, až k samému letišti. Ztepilé jehličnany jsou při finále na dosah ruky, skoro mám pocit, že bych mohl z okénka česat šišky.
Přistání následují bouřlivé ovace, až to vypadá, že se publikum bude dožadovat ještě jednoho opakování. Záhy ale odbočujeme na pojížděčku a uvolňujeme dráhu pro další letadla. První konfrontace s ruskou zimou na letištní ploše dopadá dobře, teplota mínus jeden stupeň a symbolický sněhový poprašek odpovídají spíš zimě u nás, než v Rusku.
Zato fronta na pasovku mě ohromuje, k těm budkám, kde sedí policajti, není vůbec vidět. V duchu si gratuluji, že jsem si letenku do Moskvy zabookoval na den dříve, protože takto bych zítra ten krátký přestup nemusel stihnout. Po chvíli i personál letiště uzná, že je nás moc a konec fronty, včetně mě, směřují k oddělení pro diplomaty a lepší lidi. (Pasy tady kontrolují samé hezké holky)
Zde nikdo nemá s mým vízem žádný problém. Dostávám migrační kartu a jsem vpuštěn na území Ruska. Výdej kufrů samozřejmě ještě nezačal. Čekáme asi dvacet minut, což je na zdejší poměry relativně pohoda. Moje krosna je dokonce ozdobená prioritní samolepkou a vyjíždí mezi prvními. Stolitrový batoh ale vypadá mezi obřími kufry některých mých spolucestovatelů jako příruční zavazadlo.
V automatu tratím 340 rublů za vlak do centra a během 45 minut už vystupuji na Paveleckém nádraží v samém srdci Moskvy. Jelikož jsem tady už byl, moje orientace je bezproblémová. Kupuji jízdenku na metro a hurá do podzemí. Pár stanic jedu po okružní lince, kde je k dispozici wifi, za chvíli ale přesedám na jinou větev a odjíždím na druhý konec města. Tady už na mě čekají kámoši z Couchsurfingu, u kterých budu spát. Potemnělým sídlištěm se proplétáme mezi domy až k jejich paneláku, jenž je k nerozeznání od desítek dalších v okolí. Zbytek večera trávíme palačinkovou párty a konzumací zmrzliny. Na vodku opět nedošlo.
Ráno vstáváme až ve 12 a hned vyrážíme do města. Já se zároveň rovnou pakuju na další cestu. Nemá cenu se odpoledne trmácet zpátky pro zavazadla, to bych ztratil hodinu času jen cestováním v MHD. Na metru kupuji celodenní kartičku za 200 rublů a hurá na nádraží, kde si za stejný obnos můžu schovat batoh do úschovy.
V centru zvenčí navštěvujeme Bolšoj těátr, kde zakopávám o obrubník, čímž bavím celé náměstí okolo. Naštěstí pád vybírám a minimalizuji následnou ostudu. Zrekonstruovaná Nikolská ulice je fajn, pěší zóna dělá znatelný rozdíl oproti všudypřítomnému rámusu a dopravním zácpám.
Rudé náměstí je z velké části obsazeno tradičním kluzištěm, což mě zrovna dvakrát nebere. Radši utíkáme do GUMu. Ne však, abychom utráceli peníze, nýbrž za účelem ohřátí se.
3.3. 2014
DME - PKC
B777
UN 117 Transaero
Na hodinkách mám tři odpoledne, takže se pomalu loučím a vracím se na nádraží pro batoh. Znovu kupuji lístek na Aeroexpress a před pátou jsem na Domodědovu. Letadlo mi letí až v 9 večer, přesto jsem tady radši dříve, kdyby se něco semlelo. Posledně jsem tu stál dvouhodinovou frontu na security, tak nechci nic podcenit.
Boarding pass mám už od včerejška (s pěkně blbým místem, což poznám vzápětí). Takže jdu rovnou k drop-off přepážce Transaera a čekám, co se bude dít. „S tímhle musíte na číslo 46!" Batoh mi sice odbaví na přepážce, ale potom ho musím sám odtáhnout na 46tku, což jsou dveře od výtahu, kam se dávají nesympatická a nadrozměrná zavazadla. Naštěstí už od minule vím kam jít a času mám taky habaděj.
Sektor pro vnitrostátní lety ještě neznám, oproti mezinárodnímu je možná krapet menší, určitě je tady ale víc lidí. Na Kamčatku to letí z gatu 59. Load factor sedaček okolo dosahuje 100 procent. Naštěstí se mi daří vyčíhnout moment, kdy jeden člověk odešel a okamžitě obsadit jeho místo. Kdo zaváhá, nežere.
Při boardingu zjišťuji, že drtivá většina osazenstva na tomto letu jsou pracovní síly ze Střední Asie. Zahraniční turisty jsem nezpozoroval vůbec. K letadlu opět jedeme busem. Transaero přímo k gatům letadla vůbec nepřistavuje. V „jejich“ části letiště stojí celkem dost 747, které prý na vytížených spojích v létě létají i na Kamčatku. Dnes si ale musím nechat zajít chuť.
Moje blbost při výběru místa se ukázala v okamžiku nástupu, když vychází najevo, že 31A nabízí výhled přímo na obří křídlo boeingu 777. No, aspoň se můžu utěšovat, že půl letu proběhne za tmy.
Naplněnost letadla je zoufalých 50 až 60 procent, což je paráda, jelikož mezi mnou a usměvavým uzbeckým sousedem je volné místo. Pár šťastlivcům se dokonce povedlo získat celou trojku jen pro sebe. Dojem z prvního letu v 777 kazí jen to, že IFE v naší řadě zhaslo hned po startu a naprosto ignorovalo pokusy letušky o znovunahození. USB nabíjení ale fungovalo. Můžu tak využít exkluzivní nabídku a za 800 rublů se připojit na středně pomalou a občas vypadávající wifi. Představa 9 hodin koukání na křídlo mě totiž zrovna nenaplňovala optimismem.
K večeři mám kus ryby s těstovinami, ve kterých jsou schovány další kousky rybího masa. K salátu tentokrát majonézu nepotřebuji. Nechybí ani kousek syrového rybího masa s citronem. Asi opravdové kamčatské menu. Ostatní je jako minule, včetně kousku chleba a něčeho malého k čaji.
Po večeři dokonce na chvíli usínám, ne ale na víc než hodinku. Svítání nastává někdy kolem třetí ráno moskevského času. To jsme ale už daleko nad sibiřským severem. Měním si čas na hodinkách. Rázem mám kamčatských jedenáct dopoledne, čímž se mi daří oblafnout vlastní mozek, který ani necítí únavu.
K snídani je jakýsi piroh s omáčkou. Není to špatné, ale nedovedu identifikovat, o co jde. Asi hodinu před přistáním vlétáme nad moře. Dělám pár fotek zasněženého pobřeží u Magadanu a ledových ker v Ochotském moři. Nad Kamčatkou se ale zatahuje. Nakonec přistáváme s téměř hodinovým zpožděním. Na letišti Jelizovo je nízká oblačnost, takže výhledy na sopky zatím žádné. Teplota jen mírně pod nulou ale sněhu všude strašně moc. Pár dní zpátky prý byla sněhová bouře a všechno je ještě zaváté.
Odchod z letiště neprobíhá skrz terminál, nýbrž se jen projde slavobránou a jste volní. Ještě je dobré nezapomenout zajít do dveří u brány, kde se vydávají zavazadla. Malá místnost s jedním pásem působí poměrně komicky, obzvlášť když se k pásu nacpou jako první ti, jejichž kufry vyjedou až nakonec. Nastává tak zajímavá situace, kdy se dopředu nedostanete, protože vám překáží lidé čekající na svoje kufry, pro které ale nebude na pásu místo, dokud si vaše zavazadlo nevezmete. Pomáhá jen hrubá neslušnost a mírné násilí. Před východem ještě probíhá kontrola bag tagů a palubních lístků. To kdyby někdo zatoužil po cizím kufru.
Tím končí skoro dvoudenní cesta. Vyrazil jsem v neděli ráno a do cíle, díky časovému posunu o 11 hodin, dorazil v úterý ve dvě odpoledne. Před letištěm už na mě čeká další uvítací výbor z Couchsurfingu. Na nic nečekáme a jedeme rovnou do města. Program mám nabitý, ale hlavní cíl prvního dne bude boj s jet lagem.
