Když jsme do Los Angeles na dva dny utekli z uplakaného předjarního Seattlu (blíže připravovaný report Samotářem v Seattlu…), svým způsobem nás toto město svým světlem a klimatem okouzlilo a tak jsme se v prvních lednových dnech roku 2009 s přítelkyní rozhodli, že tarif Virgin Atlantic nabízející zpáteční non-stop let z londýnského Heathrow v ceně 8800 Kč nenecháme bez povšimnutí. Malé dilema představovaly již zakoupené letenky se SkyEurope do Paříže (poslední velký výprodej před exitem společnosti), ale protože jsme byli ve městě nad Seinou pouhé 2 týdny před Vánoci 2008 (opět za 200 Kč/zpáteční na osobu se SkyEurope – místo na Orly jsme divertovali na CDG a viděli tak snad nejkrásněji osvětlenou Paříž ze všech dosavadních návštěv), dali jsme přednost týdennímu relaxu v LA. A protože bylo zkouškové a studenty jsme prozíravě „vyřídili“ hned na začátku ledna a další termíny pak byly až 2 dny po našem plánovaném návratu, nezbývalo než dokoupit jednosměrný přípoj z Brna na Stansted za přijatelných 150 Kč/osoba (zpáteční segment se mi podařilo zajistit již dříve v rámci kondičního tréninku v rezervačním systému Ryanairu za symbolickou jednu korunu českou a rovněž přespání na přestupu tam i zpět v osvědčeném Travelodgi stálo velmi přijatelných 18 GBP za 2 noci pro 2 osoby). Deset dnů od nákupu letenek přímo na stránkách Virgin Atlantic uplynulo jako voda a my mohli vyrazit za teplem do slunné Kalifornie.
Odlet z Heathrow byl naplánován na 15.15 londýnského času, což skýtalo velmi komfortní vstávání i cestu na letiště. V klidu posnídat v posteli (2x tall latte ze Starbucks umístěného 150 metrů od hotelu a 2x sendvič s vajíčkem a řeřichou na sladovém chlebu z pobočky Sainsbury’s přímo na rohu), v 11 se odhlásit z hotelu a vlakem nejprve 17 minut na Victorii a pak s jedním přestupem v metru bezmála hodinu na Heathrow. Kdo někdy jel tuhle trasu, tak bude asi souhlasit, že jde o poměrně únavnou záležitost, která člověku ukáže, jak je západní Londýn rozlehlý. Na druhou stranu je zábavné pozorovat skladbu kufříků a pestrou sbírku lidských typů, které mají namířeno na letiště a dál do světa.
Na "L"etišti
Na Heathrow jsme dosud nebyli a tak jsem se moc těšil na obří terminály, rušný provoz, exotickou leteckou faunu a davy lidí proplétajících se tímto nejrušnějším evropským leteckým komplexem. Že je LHR tak trochu jiné letiště než PRG nebo VIE se ukázalo ihned po výstupu z metra, kdy jen cesta do příslušného terminálu dala člověku okusit rozlehlost leteckého uzlu. Nekonečné pohyblivé chodníky ohraničené z obou stran úžasnými reklamami HSBC postavenými na bipolárním vidění světa a zajímavých faktografických detailech a spletitý systém chodeb. Zatím paráda, pomyslel jsem si.
- Naše kráska A340-600 na LHR
- Foto jako důkaz pro letecké nadšence
nikdy neopomíná zdůraznit, jak je každá firma uskupení Virgin plná zápalu pro dobré nápady. Důvodem byla samozřejmě i nostalgie, neboť to byl právě Virgin Megastore ve Vídni, který krátce po Listopadu 89 představoval první kontakt s velkým západním obchodem s hudebními nosiči (uvnitř pobočky uprostřed Mariahilfer Straße bylo i studio odkud vysílala místní pobočka rádia Virgin). Když si člověk navíc ještě před letem přečte jeden z jeho životopisů a reklamu k 25. výročí aerolinky používá pravidelně ve vysokoškolské výuce (http://www.youtube.com/watch?v=7pZ9IngGZpc), je jasné, že očekávání byla nastavena na maximum.Zatímco reklamní spot je v tom nejlepším slova smyslu sexy a cool, strohý přístup mužů a žen v uniformách aerolinky na zemi (v dedikované části terminálu 3) i ve vzduchu (strojové chování, absence vřelostí, minimální úsměv) nás docela zarazil. Jedinou zajímavostí ve složení palubního personálu byl nadstandardní počet gayů, ale právě u těch měl člověk pocit, že si službu zákazníkům nejvíc užívají. Servis na letu dlouhém 11 hodin a 15 minut sestával ze 3 obligátních chodů (snack ve formě buráků a 0.33l plechovky Coca-Coly, těstoviny nebo hovězí Stroganoff a zhruba 2 hodiny před přistáním ještě jedno menší teplé jídlo). Podoba safety dema je už asi notoricky známá a tak jen dodejme, že výtvarná stylizace „á la Gorillaz“ je příjemným osvěžením v jinak unifikované podobě bezpečnostní instruktáže.
Co mě skutečně potěšilo byla skladba IFE, která dokladovala, že Virgin je firma, která se od svého počátku snažila vydávat zajímavé umělce. Na zhruba 150 albech a padesátce celovečerních filmů všech žánrů bylo patrné, že je sestavoval někdo se smyslem pro hudební a filmovou dramaturgii, neboť 80% programů nebyly mainstreamové kusy z amerického Billboardu, ale skutečně zajímavá hudba, která pro mě po x-té potvrdila závěr, že Británie vede svět v populární hudbě. Jediná námitka by snad mohla směřovat k sekci klasické hudby, kde bohužel chyběla vzhledem k cíli letu velmi případná Symfonie č. 4: Los Angeles Arvo Pärta – takto novinka tohoto „hitmakera“ soudobé hudby (2008).
Zatím jsme však poněkud předběhli a opomenuli nástup do letadla i první dojmy z Heathrow. Hlavní londýnské letiště je skutečně obrovské a nabídka přímých spojení pozoruhodná. Status evropského hubu č. 1 dokládá i skutečnost, že v roce 2010 bylo obsluhováno 7 z 10 nejrušnějších městských párů (co do počtu pasažérů) mezi Evropou a zbytkem světa právě z Heathrow (tři zbývající připadaly na CDG). Daní za velikost a globální konektivitu jsou ovšem zhusta kritizované fronty na odbavení i imigračním. A třebaže jsme nezažili Heathrow při nějakém opravdovém návalu (olympijské hry, Vánoce), celková doba od výstupu z metra k příchodu ke vzdálené odletové bráně dosáhla zhruba 80 minut.
Boarding a let
Nástup do letadla byl mírně chaotický, neboť let byl téměř plně obsazen a agenti u brány měli trochu práce, aby uhájili prioritu pro cestující Upper Class a Premium Economy. Pro cestující turistické třídy, kam jsem patřil i já se slečnou, byla na letáčku u brány inzerována možnost upgradů, ale ani i když jsem dělal na přítelkyni hodně velké oči a nabízel, že nám nějaký ten upgrade pořídím, nesetkal se tento můj nápad s přílišným pochopením. A protože jsme na leteckém fóru, je nejvyšší čas podívat se na parametry použitého „hardware“:
Na stojánce byla na let připravena 2 a ¾ roku stará A340-600, konkrétně pak stroj registrace G-VFIT „Dancing Queen“, který byl do služby zařazen v květnu 2006 v kabinové konfiguraci 45 míst v Upper Class, 38 v Premium Economy a 225 v economy class. Za pozornost stojí, že prvním provozovatelem tohoto typu se čtyřmi motory (Rolls Royce Trent 500) se v srpnu 2002 stala právě Bransonova aerolinka s celkovým počtem 19 kusů ve flotile. Po velmi přibližné prohlídce letadla z terminálu jsem nebyl s to přesně určit, zda „obutí podvozků“ obstaraly pneumatiky Goodyear Flight Radial či Flight Leader anebo dokonce Bridgestone, který je též certifikovaným dodavatelem pro rodinu A340, ale to mi snad laskavý čtenář promine. Jisté je, že pushback proběhl s cca třicetiminutovým zpožděním, ale i přesto se mi zdálo, že si kapitán dává dobrý pozor, aby při zatáčkách na pojížděcích drahách nepřekročil doporučovanou rychlost 8 – 12 uzlů (nebezpečí smyku) a během zatáčení pochopitelně nezastavoval. Říkal jsem si, zda pilot provede méně obvyklý rolling take-off, ale vzhledem k frontě na odletu a vytížení ranveje („the Heathrow minute“) i délce letadla (do února 2010 nejdelší civilní dopravní letadlo – o více než 4 metry delší než 747-400!) se tak nestalo. Ihned po odlepení ze vzletové a přistávací dráhy jsem si všiml nezvykle pomalého stoupání a než se letadlo úplně vyrovnalo, uběhlo asi 50 minut.
Je dosti obvyklý jev, že muži, pokud hovoří o letadlech, ponorkách a námořních lodích, jihnou a vyjadřují se o hoře nýtů, trubek a dalších plechových a/nebo syntetických dílů jako o atraktivních ženách, jako o objektech svého erotického zájmu či technologického fetiše a proto se na tomto místě musím svěřit, že ze všech civilních dopravních letadel je mému srdci nejbližší právě A340-600. Připomíná mi ladnou, elegantní, štíhlou a vysokou ženu, jednoduše ztepilou avšak zároveň velmi oduševnělou a vzdělanou krasavici úžasných způsobů a pokud bych se měl držet přístupu literárního klasika, musel bych procítěně zadeklamovat: „Tělo Tvé jest podobno gazele, ocasní plochy Tvé rozřezávají hbitě vzduch, motory Tvé jsou tak přesně ukotvené, Tvůj úhel náběhu mě nepřestává omračovat, nosníky Tvé jsou jak ze sametu a vztlakové klapky Tvé jsou, ach, tak flexibilní…“ (srov. Šalamounova píseň).
Persono, ovládej se… (hlas nejvyššího editora přicházející shůry)
Když jsme tedy dostoupali do letové hladiny, nastal čas nějak vydržet dlouhý let. Zatímco přítelkyně IFE moc nedala a soustředila se na četbu hodnotné odborné literatury (v hlavě mi z antologie vydané ctihodným americkým univerzitním nakladatelstvím utkvěla studie pojednávající o sebepropagačních strategiích Paris Hilton – včetně využití biče coby nástroje pro dosažení maximálního mediálního účinku), já s potěšením zkoumal žánrovou nabídku hudby i filmů a do omrzení sledoval mapu s pozicí letadla. V jednu chvíli jsme si pak mohli společně s umělci zanotovat z aktuálního a velmi případně laděného hitu:
Take me on a trip, I’d like to go some day
Take me to New York, I’d love to see L. A.
I really want to come kick it with you
You’ll be my American boy, American boy
(Estelle feat. Kanye West feat. Persona, American Boy; Shine, 2008)
Zhruba uprostřed Atlantiku nás zastihly mírné turbulence, ale od hranic Kanady bylo počasí perfektní a za jasné noci jsem tak u okénka jásal nad dokonale viditelným Salt Lake City a poté i Las Vegas. Mé spolucestující to už bylo ale celkem jedno a její poklimbávání (přece jen už byly 2 hodiny ráno londýnského času) narušil až sestup a přiblížení nad nádherně rozzářeným večerním Los Angeles.
Imigrační na LAX bylo oproti JFK zcela hladké (byl jsem trochu zklamán, když si úředník nechtěl po mé pečlivě zvolené úvodní větě „Přiletěli jsme z mrznoucí Evropy, abychom si užili slunce západního pobřeží, nakupovali a navštívili Hollywood“ dále povídat a pouze otráveně udělil štempl do pasu) a tak jsme zhruba za 20 minut po zastavení u gatu již stepovali před terminálem a vyhlíželi shuttle, který nás měl dopravit do hotelu. Ono vybrat místo ubytování na týdenním výletu do LA je docela oříšek. Vzhledem k rozlehlosti města nebo spíše souboru desítek měst a městeček, šlo o strategické rozhodnutí. Líbil se nám Quality Inn hned vedle stanice metra, jenže recenze na důležitých webech i fotky hotelu samotného mnoho důvěry nebudily. Na Hollywood jsme se omezovat nechtěli a Beverly Willshire (Four Seasons) byly přece jen mimo možnosti začínajících akademiků. Nakonec jsme tedy, pravda, po mém spotterském lobbingu, ze kterého bohužel skoro nic nebylo – až na dvě ranní procházky pěšky z hotelu vedle letiště na zastávku metra – zvolili pobočku La Quinta s lehce montypythonovským sloganem wake up on the bright side® (http://www.laquintalosangeleslaxairport.com/) s pokoji čistými, vkusnými a prostornými. Po zkušenostech jednoho týdne bych ovšem tutéž chybu neopakoval, protože samotná cesta z hotelu do centra LA byla poněkud úmorná (hotelový shuttle servisující ještě přilehlý Holiday Inn sice jezdil každou chvíli, ale z něj bylo nutné přesednout na letištní shuttle, který objel zbývající 4 terminály než dorazil na stanici metra Aviation Station/LAX, odkud už to bylo jen slabou půlhodinku po Green Line do centra města. Když nebyla dopravní zácpa, dalo se tak od dveří hotelu do downtownu Los Angeles dojet za slabou hodinku, když byla zácpa (a to občas byla), bylo to prostě horší.
- Ten billboard se jistě bude líbit čočíkovi :-)
Že je Los Angeles široce se rozprostírající město ví asi každý. Ale zoomování na Google Maps s připojením na akademické optice a obdivné volání u měřítka (Jééé, to LA je ale velké) je něco jiného, než když se v něm člověk musí v reálu přesunovat. Vzhledem k tomu, že jsme oba byli neřidiči – a ani to není zdaleka výhra, jak se ukázalo v jedno pozdní odpoledne, kdy jsme po hodině věznění v autobusu v zácpě prostě vystoupili a došli míli pěšky k nejbližší zastávce metra, zbývalo spolehnout se právě na metro, které ani zdaleka nedosahuje kvalit toho newyorského (o evropských a dálněvýchodních systémech nemluvě) a doplňkově i autobusy (tady ovšem bylo nutné kupovat si občas přestupní jízdenky, protože Los Angeles má jiného dopravce než třeba Santa Monica. Celou věc jsme tedy vyřešili tak, že jsme v každé zajímavé části metropolitního Los Angeles strávili celý den nebo půlden, abychom minimalizovali čas strávený na cestě. Ještě si však ukažme, jak může vypadat taková typická projížďka metrem v LA. Ocitnete-li se v hlavním městě světového šoubyznysu, je nasnadě, že by mělo jít o zkušenost, která je především ultra-sexy a über-cool:
http://www.youtube.com/watch?v=GrIJIYYuGqw
Je jasné, že jsem se věnoval především drahé polovičce, ale přesto jsem tu a tam očkem koukal, zda neuvidím nějakou viceprezidentku mediálního konglomerátu s červenou spodní stranou střevíčků, PR ředitelku, kreativní konzultantku, interiérovou designérku, head-hunterku, sex-koučku nebo aspoň exekutivní sekretářku s laptopem tenčím než dopisní obálka. Leč bohužel. Místo dokonale upravených koček v pouzdrové sukni a lodičkách s vysokým podpatkem i wow faktorem jsem se dočkal armády zamračených Hispánců v teplácích a bekovkách, divoce působících bílých pubescentů a obecně lidí, jejichž vkus víc než co jiného připomínal záběry zveřejňované na poměrně známém „sociologickém“ webu People of Walmart. Inu, boháči zřejmě jezdí limuzínami a ty zajímavější slečny obíhají castingy seriálů. Tolik aspoň jedna ze zdejších urbánních legend.
Pasadena
Každý, kdo má alespoň základní povědomí o fenoménu nazvaném finále Superbowlu (film Vítězové a poražení od Olivera Stonea vřele doporučuji i těm, které jinak – stejně jako mě – americký fotbal nebaví), se jistě setkal s problémem, který angloamerická kulturní studia a deník The Sun ve vzácné shodě vymezují termíny wardrobe malfunction a nipplegate (studenti angličtiny si navíc do svých slovníčků poznamenají užitečnou frázi „A nipple that crippled the nation“). Byla by však škoda omezit se na mediální zkratku a opomenout toto velice příjemné stotisícové městečko na severu metropolitní oblasti. Jestliže je v LA nějaké místo, kde bych si dovedl představit svůj život, pak je to jednoznačně Pasadena. Dobrá dostupnost metrem do středu LA, velmi civilizovaně působící ulice, milí lidé a kouzelná místečka, kam se lze vracet. Jedním z nich je určitě i Norton Simon Museum s půvabnou zahradou plnou Rodinových soch a malou, ale velmi kvalitní kolekcí klasické moderny i starého umění. Přítomnost Caltech je jen příslovečnou třešničkou na dortu.
- Norton Simon Museum (zahrada)
- Druzi v kovu od A. Rodina (Norton Simon Museum)
- Marie-Thérèse Walter (mladičká milenka P. Picassa)
- Ach, Vincente... (Norton Simon Museum)
- Vzpomínka na českou historii v LA
- Norton Simon Museum
- Toto není Pasadena (variace na Magritta)
Výlet do cca 35 km vzdáleného a druhého největšího města v rámci metropolitního LA (metrem Blue Line až na konečnou) znamená tak trochu cestu do jiného světa a vlastně i světla. Roztahané přístavní město, kde je mj. ukotvena RMS Queen Mary, má specifickou atmosféru: liduprázdné ulice, spousta slunce, kouzelné procházky po nábřeží, ticho, klid a vzduch tetelící se výpary z přístavu. Jako v té poetické scéně z Terminátora 2, kdy jásající děti na kolotočích odfoukne jako listí na stromech rázová vlna jaderného výbuchu. Představu jste si, myslím, udělali…
- Long Beach a "jeho lidé"
- Long Beach (panorama)
- Maják a loď v Long Beach
- Opět bez lidí. Zbyl asi pouze Skynet...
Venice Benátky nejsou – to je třeba říci hned a ani Santa Monica mnoho elegance a půvabu nepobrala. Když jsme se procházeli nebo posedávali na lavičkách s „triple-vanilla-whole-milk-jumbo-semi-frozen-latte“ a nakukovali do spíše hadříkových než oděvních obchodů (Forever 21, Old Navy), kde jsme potkávali většinou zákazníky s nepříliš sofistikovaným vkusem, maně jsem vzpomínal na všechny ty podoby hudební alternativy, které ve Venice a na Venice Beach v průběhu ve 2. polovině 20. století rozkvetly (The Doors a později tvrdé bandy No Mercy či Suicidal Tendencies). A dvě a půl míle dlouhá promenáda pro pěší (Ocean Front Walk) je popravdě pěkná šmíra.
- Pláž ve Venice. Zařízení v dáli můžete znát z osvětového pořadu Pobřežní hlídka :-)
- Je to Amerika! I ve skladbě motostrojů (momentka z Venice)
- Část promenády ve Venice
- Kolotoč, který znáte z reklamního spotu Korean Air (Santa Monica)
- Lodivod v Marina del Rey
- Člověk a moře...
Když se člověk podívá na historické mapy a zjistí, že střed LA a čtyři sousedící okresy protínalo ve 20. letech 20. století na 1800 km železničních a tramvajových tratí a srovná to se dnešním stavem, je mu smutno. Úpadek trvající desetiletí způsobil, že dnešní střed LA – jakkoli od nultých let dochází k postupnému zlepšení – působí až na pár výjimek (Pershing Square, Walt Disney Concert Hall od Franka Gehryho, parky, Bradbury House a pár mrakodrapů - pozn.: fotky toho nej z downtownu si schovávám pro vylíčení první návštěvy LA v jiném textu) jako vybydlená čtvrť s pochybnými obchody, občerstvovnami a spoustou podivných až nebezpečných existencí. A mezi tím se tyčí věže bank, hotelů a přes den i stovky elegantních – konečně! – úředníků a úřednic.
- Downtown (Pershing Square)
- To je šoubyznys...
- a to zas tradice...
- Cesta z města (poblíž Getty Center)
- Motoarchitektura
Tohle je záležitost na celodenní výlet a stav mysli. Jedno ze dvou muzeí průmyslníka a mecenáše umění J. P. Gettyho (jeho vilu jsme bohužel nestihli) bylo zbudováno díky štědré injekci 1.3 mld. dolarů a v USA jsem zatím neviděl kulturní areál, kde by se člověk cítil tak příjemně jen díky tomu, že se dlouhé hodiny zcela přirozeně pohybuje (bez davů návštěvníků) mezi obrazy, sochami, parčíky a fontánkami a cítí se jako třeba někde v méně známém pařížském zámeckém areálu. Doprava MHD je sice trochu komplikovaná, ale rozhodně doporučuji – komplexní urbanistický zážitek.
- Scény z Getty Center 1
- Scény z Getty Center 2
- Scény z Getty Center 3
- Scény z Getty Center 4
- Scény z Getty Center 5
- Scény z Getty Center 6
- Scény z Getty Center 7
Vivian: „Kam mám pro ty šaty jít? Všechno platí on“
Kat: „V Beverly Hills? Rodeo Drive, brouku“
(Pretty Woman, 1990)
A tak jsme se na této nákupní ulici zastavili i my. Dlužno ale říci, že jsme měli stejný první dojem, jako protagonistka filmu Garryho Marshalla. Ze všech luxusních nákupních distriktů, které jsem ve světě viděl, je Rodeo Drive tím nejméně přátelským a vstřícným, a tak jsme ani nepomýšleli na to, že bychom v některém z butiků zanechali nechutnou či přímo zdrcující sumu. Žádné velkolepé nebo nápadité provedení výloh, chybějící cenovky a vrcholem kašírovanosti distriktu je uměle zbudovaný pahorek, po němž vedou „romantické“ schody. Letmo jsme zabrousili i do části Beverly Hills, ale kromě upravených ulic a vilek utopených v zeleni a skýtajících dokonalé soukromí dobře situovaným obyvatelům, nebylo k vidění nic zajímavého a vnitřek místních „mansions“ zná člověk z řady filmů a stránek realitních kanceláří.
- Rodeo Drive
- Odpočinek poblíž Rodeo Drive
Pokud se člověk ocitne v tak popkulturním městě, jako je Los Angeles, je pochopitelné, že se nebude stravovat jako v Paříži či Toskánsku. A proto jsme každý den do naší vyvážené diety zařadili i něco tučného, přehnaně sladkého nebo jen obřího co do velikosti nabídnuté porce. Něco co je, jak říká David Letterman ve své show, když popisuje hamburger u McDonald’s – zážitek pro něj zjevně nepříliš častý – „a little bit too tasty“. Jednou jsme tak vyzkoušeli to nejlepší/nejhorší z Dunkin’ Donuts, další den jsme zabrousili do Jack in the Box, pak do Taco Bell (pořád mi nějak uniká ten fígl se zvonkem), nemluvě o lehce umělohmotné snídani s lívanci a marmeládou a cornflakes v hotelu. A kafe. Spousta kávy. A také hromada ubrousků a dřevěných míchátek ve Starbucks i jiných cafeteriích. Tak trochu si vědomě zaplýtvat (doufám, že zde není moc čtenářek z FSS či FSV)
. Jsme přece v Americe. Takřka bez výjimky latte a cappuccina velikosti tall a grande, ba došlo i na obří venti se zmrzlinou a vanilkovým sirupem. Tento kalorický vpád do našich těl jsme harmonizovali nákupy roastbeefu, zeleniny, ovoce a dobrého pečiva v kvalitních supermarketech (zejména Ralphs, kam se, jak si možná vzpomenete, vydal pro „urnu“ pro zesnulého kamaráda Walter Sobchack) nebo casual food řetězci Panera Bread Company. Během návštěvy jednoho z nejstarších mallů v den odletu jsme pak byli docela nadšení z pobočky řetězce Johnny Rockets, který imituje americký restaurační podnik 50. let (výrazné využití chrómu v obložení, červené boxové usazení hostů, juke-boxy, personál, který místy propadá tanečním figurám a zpěvu, důraz na servis včetně namalování smajlíku na talíř z lahve kečupu při servírování hranolek k hamburgeru – tak trochu á la scéna, v níž si Mia a Vincent dávají mléčný koktejl za 5 dolarů). Což nás nevyhnutelně vedlo k otázce: Jaká byla asi americká bistra v 50. a 60. letech 20. století, když byl benzín (údajně) levnější než voda?London Calling
Poslední den ve městě andělů byl, jak už to tak před návraty bývá, naplněn nostalgií. Poslední drobné procházky a zážitky, poslední maličkosti, které člověku způsobí radost ještě dlouho po návratu. „Velkou Kopačku“ jsme bohužel za celou dobu pobytu nespatřili, ale asi právě dlela v jiné galaxii nebo asistovala své věrné Posh při přípravě nové kolekce/diety. Krátce před sedmou večerní vyzvednout kufry z hotelové úschovny, v shuttle busu dojet se dvěma posádkami na letiště, projít systémem odbavení. Poslední připomínka, že jsme opět byli v Americe (pořízení výtisku The New York Times, na jehož titulní straně je zachycen Barack Obama bezprostředně po nástupu do úřadu při podpisu důležitého kusu legislativy (popiska říká „And a pen was immortalized“) a pak už jen boarding, posouvání se na start a dlouhé hodiny v krásce A340-600, která má zatažená okénka, protože svítání začíná již nějaké čtyři hodiny po startu.
Do Londýna dorážíme další den krátce před šestnáctou hodinou místního času a vyčkávací obrazec poblíž Heathrow je nečekaně krátký. A když jsem zaslechl hlasité cinknutí uvozující rozsvícení exitů před přistáním, nemohl jsem nevzpomenout na úvodní sloku z již citovaného hitu American Boy (drobně upraveno v obsahu, jak už to tak v letadlech bývá…):
Just another one champion sound
Yeah (…) we 'bout to get down
We are the hottest in the world right now
Just touched down in London town
Notně uondaní kráčíme předlouhými koridory letiště a po 2 hodinách cesty padneme únavou na hotelu. Nejprve do sprchy a pak do postele odkud se za 3 hodiny spánku vyhrabu koupit něco na večeři. Jdeme spát až o půlnoci, abychom se nevzbudili ve čtyři ráno, ale stejně máme po probuzení v osm pocit, že nám parní válec projel hlavou. Časový posun 9 hodin je krutý, ale utěšuje nás, že jsme ještě dalších 24 hodin v Londýně a do Brna se vracíme až po dalším přespání. Den tak probíhá v líném tempu. Dobrá káva, příjemný oběd v hospůdce, velmi lehké procházky a posedávání po muzeích a dobroty z Markse and Spencera na hotelu večer.
Další den je nám už o dost lépe – ale do pošmourného a chladného města ve středu Evropy se netěšíme a sezení u státnic opravdu není žádná zábava. Ale všechno má svůj čas a tak i tento trip-report v tuto chvíli dospěl ke svému konci. Děkuji všem, kdo jej přečetli a doufám, že jste se bavili alespoň tak jako já při jeho psaní
Persona se do Ameriky ještě jednou na delší dobu vrátí, ale abychom si od USA na chvíli odpočinuli, příště bude na řadě (první) výpad do Singapuru s jednodenní zastávkou v Dubaji.
* Název cestopisu byl inspirován billboardem American Airlines, který jsme každý den míjeli při cestě z/na letiště. Bohužel se mi tuto reklamní kampaň zatím nepodařilo dohledat.
