Severní vítr je krutý, aneb cesta až na kraj světa

[Tonda 2]

Cocik, ty sadista toto je tyranie!

Aspon napis, ze kedy sa mozeme tesit na dalsiu cast...aby som sa sem nepozeral kazdu hodinu!

..to je fakt, já to taky pořád kontroluji

[manilair]

Taky se připojuji k davu nedočkavců

[prodejce]

[cocik]

Zejtra bude dalsi dil, uz mam konecne trochu vic casu, prave jsme vydali novou hru

[flyingblue]

Zejtra bude dalsi dil, uz mam konecne trochu vic casu, prave jsme vydali novou hru

To zni jako reklama

Jeste URL na tu gamesu, abysme si meli cim kratit cas ...

[prodejce]

Zejtra bude dalsi dil, uz mam konecne trochu vic casu, prave jsme vydali novou hru

[cocik]

Turci táhnou na Prahu

Večer před odletem mě zastihl uprostřed horečných příprav. Za normálních podmínek bych nějaké balení zavazadel vůbec neřešil a jenom půl hodiny před opuštěním bytu naházel do příručáku pár svršků a elektroniku s tím, že zbytek věcí kdyžtak dokoupím cestou, ale tentokrát jsem se musel chovat trochu víc zodpovědně. Předpověď počasí v Resolute totiž hlásila -10°C a silný severní vítr, který dokáže mráz bez problémů zdvojnásobit, takže jsem musel ze skříně vytáhnout polárnické oblečení, které jsem potřeboval naposledy před pár lety při zimním výletu na čínskou část Sibiře (pravda, tam bylo -32, takže jsem měl na sobě ještě o jednu vrstvu víc). Několikrát jsem se ujistil, že mám opravdu všechno, protože se opravdu nedalo očekávat, že bude mít HUDYsport prodejnu mezi ledními medvědy a zapomenout si třeba takové rukavice by mohlo představovat neřešitelný problém.


Trochu netradiční výbava na letní výlet


Jenže to nebyla moje jediná starost. Museli jsme s manželkou navíc promyslet, jak pořešit rozložení věcí do zavazadel. Situace byla poměrně jednoduchá – na cestu do Evropy jsem s sebou měl příruční bágl, příruční kufřík (ten musel bohužel dolů do zavazadlového prostoru) a velkou sportovní tašku na oblečení (původně určenou k přepravě výzbroje a výstroje pro profesionální paintball). Manželka si připravila velký růžový kufr a také příručák na kolečkách. Instinktivně jsem vycítil průšvih, takže jsem se pro jistotu zeptal, do čeho si dá věci, které bude potřebovat na túrách po Islandu. Odpověděla, že přeci do toho příručáku na kolečkách. Zalapal jsem po dechu a snažil se jí vysvětlit, že to není zrovna ideální zavazadlo na chození po islandské divočině. Nakonec jsem ji za pomoci fotografií skalnatých masivů přemluvil, aby si vzala malý batoh a po dalších deseti minutách dokonce souhlasila s tím, že si vezme bytelné turistické pohorky místo tenkých čínských tenisek, které jsou sice v divočině úplně na houby, ale zato hezky vypadají a nezaberou moc místa v kufru. Připadal jsem si trochu jako slovenský bača, co se snaží českým turistům vysvětlit, že do Tater nejsou sandály s tlustými ponožkami ideální obuv. Fajn, takže první průšvih jsem zažehnal, takže zpátky k laborování k zavazadly. Do Resolute se mi opravdu nechtělo tahat víc věcí než jeden bágl a sportovní tašku s věcmi na zbytek cesty kolem světa (včetně takových drobností jako parašutistická kombinéza a karbonová helma, protože jsem chtěl v Praze i San Franciscu trénovat v tunelu), ale zároveň mi nepřišlo fajn, že by měla žena tahat bágl a dva kufry z Islandu zpátky do Šanghaje. Bylo to trochu jako hrát trojrozměrný Tetris, ale nakonec jsme metodou pokus-omyl dospěli k finálnímu řešení. Manželka poletí z Prahy na Island jenom s batohem a mým příručákem (velký kufr a zbytek věcí nechá v Praze) a cestou zpátky z Prahy do Šanghaje složí bágl do příručáku – jeden velký a jeden malý kufr by měla v pohodě zvládnout.

A jak jinak začít povídání o cestě do Prahy, než nějakou pěknou písničkou...
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=v2RbS0G-jjE[/youtube]



PVG-IST, TK27, B777-300ER

Cestou na letiště jsem přemítal, jaký asi let s Turkish Airlines bude. Zatím jsem s nimi letěl pouze jednou na otočku ze Šanghaje do Prahy, jenže to bylo v business class a ještě ve „starých“ Airbusech 330 a 340, dávno před začátkem jejich šílených pokusů s několika verzemi interiérů a různými pronájmy Boeingů 777. Začátek byl poměrně solidní – fronta na check-inu minimální a v pozdně-jarní večerní špičce, kdy se mezi sebou mísily davy cesťáků a charterových koupáků, byly naštěstí otevřené skoro všechny pasové přepážky, takže i na imigračním šlapalo všechno poměrně svižně. Další příjemnou zprávou bylo otevření nového salónku Air China, který byl umístěný v hlavní budově, kde je výrazně víc místa než na terasách nad gaty. Dvoupatrová prostorná lounge má podobný design jako některé německé Senator Lounges – v dolním patře je tiché sezení a z občerstvení jenom pití a sušenky, ale stačí vyjet po eskalátorech do horní části, kde je plnohodnotný bufet. Pravda, už bylo krátce před půlnocí, takže byl typicky čínsky vyjedený, takže jsem musel improvizovat a naložit si plný talíř zákusků, abych se aspoň trochu najedl (stává se už tradicí, že na večerní lety přiběhnu z práce s jazykem na vestě a nestíhám ani dva redbully, natož nějakou večeři).

Nějakých deset minut před začátkem boardingu jsme dorazili ke gatu, kde panoval na čínské poměry až neuvěřitelný klid – nikdo se netlačil v chumlu kolem agentů, naopak všichni potichu seděli na sedačkách a koukali do tmy za oknem, kde se zrovna nakládala bagáž do našeho Boeingu. Pak přišlo tradiční pre-boarding pro rodiny s dětmi a invalidy a za chvíli se otevřela levá ulička určená cestujícím business class a premium economy (z toho by si mohli vzít příklad u Singapore Airlines a vzít zpátky „geniální“ rozhodnutí, že Star Gold pasažéři půjdou economy uličkou a budou se tak muset pokaždé prodírat skrz frontu). Po dlouhých eskalátorech jsme sjeli k nástupnímu mostu, ještě obligátní dvojí kontrola palubních vstupenek podporující zaměstnanost na letišti, a už jsme byli na palubě. Musím uznat, že kdybych nevěděl, jak vypadá u Turkish Airlines business class, asi bych se začal s letuškou hádat, že nás poslala do špatné kabiny. V premium economy sekci totiž byly široké sedačky (identické s těmi, které aerolinky používají v short-haul business class) s velkorysým prostorem na nohy. Doteď jsem považoval za nejlepší premium economy v podání Air New Zealand a Virgin Atlantic, ale tohle bylo ještě o něco lepší (a znám dost aerolinek, které by něco podobného nabízely jako plnohodnotnou long-haul business class). Ostatně podívejte se na fotky – ty mluví za vše…


Kabina Comfort class


Detail premium economy sedaček


Víceméně přesně dle letového řádu jsme odrazili od gatu a zcela zaplněný Boeing 777 vyrazil hledat ve tmě runway. Startovalo se směrem na jih, takže po obligátním nastoupání do tisíce metrů, stažení plynů a chvilkovém udržování hladiny opět zaburácela dvojice mikulinů (pardon, síla zvyku ze čtení Ohníčku, mám samozřejmě na mysli motory General Electric) a táhlou stoupavou zatáčkou přes předměstí Šanghaje nabral náš stroj kurz severo severo západní.

Jestli něco na nočních letech nemám rád, pak je to prodleva mezi startem a večeří. Člověk je unavený, má hlad, už by nejradši přepnul do hibernačního režimu, ale v kabině je neustále světlo a letušky cosi kutí v galley. Nepříjemné čekání naštěstí více než vykompenzovala kvalita servírovaných pokrmů. Turkish Airlines mají pro premium economy speciální menu, které se podává stejně jako v business class na porcelánu a i když bylo kuře se zeleninou evidentně produktem čínského cateringového pekla, celková prezentace jídel a hlavně úžasné předkrmy opět patřily spíš do byznysu (a popravdě řečeno nechápu, jak se něco takového může Turkish Airlines vyplatit).


Místa na nohy bylo požehnaně


Vynikající předkrm


Rozumná večeře

Naházel jsem do sebe jídlo, odmítnul kafe se zákusky a začal jsem se prohrabovat nabídkou IFE. To sice nedosahovalo kvality Cathay Pacific nebo „redeye collection“ Singapore Airlines, ale filmů i seriálů tam bylo víc než dost. Nakonec jsem skončil u jakési novodobé verze Honu na ponorku s názvem Phantom, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí, protože mě rozvláčný děj s postupně bublajícím konfliktem mezi kapitánem a politrukem dokonale uspal. Probudil jsem se až někde nad Baku a v mírně rozespalém stavu jsem dokoukal zbytek snímku, takže mi ani moc nevadily scénáristické pitomosti, kvůli kterým si film vysloužil od českých kritiků krásných 53%.
Podobné nepříliš lichotivé hodnocení bych nejradši dal také snídani. Ne že by vypadala nebo voněla nějak zle, ale proložit dva tenké plátky toastového chleba vlhkou vaječnou hmotou a rozbředlým sýrem by si netroufnul ani Babica nebo United Airlines. Na většinu jídla jsem tedy rezignoval s tím, že se najím až v restauraci na letišti. Za oknem totiž pomalu začalo svítat a my jsme se sérií klesavých zatáček pomalu ale jistě blížili k cílovému letišti. Přistání proběhlo jak do peřin a po pár minutách pojíždění jsme konečně zastavili. Jenže betonový plac za oknem nevypadal zrovna jako prostor před nástupním mostem, a taky že ano – venku zaparkovalo několik autobusů a celé osazenstvo Boeingu 777-300ER, což - jak sami uznáte - není zrovna nejmenší letadlo, muselo ven hezky oldschoolově po schodech. No, aspoň že bylo venku teplo…


Nic moc snídaně


Trasa našeho letu


Ze 777 hezky do autobusu


Když jsme konečně dorazili do útrob letištního terminálu, bylo už něco krátce před šestou ráno, ale odpolední linka do Prahy odlétala až ve tři čtvrtě na pět odpoledne. Tohle masochistické čekání jsem si naštěstí zvolil dobrovolně, protože jsem chtěl otestovat další zajímavou věc, kterou Turkish Airlines nabízejí tranzitním pasažérům, a sice bezplatnou prohlídku Istanbulu. Jistě, znamenalo to čekat dvě a půl hodiny ve Starbucks (hurá, konečně snídaně) vedle přepážky aerolinek, kde se postupně sešla skupinka asi dvaceti dalších výletníků, ale už z přivítání od průvodkyně bylo jasné, že nepůjde o povinně oddrmolené pochodové cvičení. Mladá dívčina nás perfektní angličtinou přivítala v Istanbulu a odvedla nás ven, kde už čekal dvoupatrový autobus v turistické úpravě s otevřenou horní částí. Následovala přibližně půlhodinová cesta podél Bosporu do centra, kde jsme zaparkovali před malou restaurací a šlo se na (pro mě v pořadí již třetí) snídani. Překvapilo mě, že jsme dostali opravdu hodně jídla a navrch i vynikající čaj a nikdo nás „poturecku“ nenutil dokupovat další pití nebo platit „povinné“ bakšišné (jaká to pohoda proti situaci před patnácti lety, kdy jsme s kamarádem projeli v Karose jisté brněnské cestovní kanceláře velkou část středního Turecka). Po jídle už začala prohlídka. Za těch pár hodin (od devíti do tří odpoledne) se dají stihnout prakticky jenom ty nejzásadnější památky, což ale nikomu nevadilo, protože Modrá mešita, Hagia Sophia, podzemní cisterny a hipodrom jsou beztak na „wish-listu“ každého návštěvníka turecké metropole. Na konci prohlídky jsme se vrátili opět do stejné restaurace na oběd (tradiční turecká jídla, na můj vkus velmi povedená) a skupinka, která nepokračovala odpolední částí výletu, což byl i náš případ, se opět vrátila do autobusu směr letiště. Pokud budete mít možnost a ještě jste v centru Istanbulu nikdy nebyli, určitě si naplánujte layover tak, abyste mohli na podobnou prohlídku také vyrazit, ten zážitek opravdu stojí za to.


Na palubě vyhlídkového autobusu


Strop Modré mešity


Interiér "muzea" Hagia Sofia


Když se tohle stavělo, tak Češi ještě běhali po lese a uctívali Radegasta


Na chvíli jsem půjčil manželce foťák a tohle ji zajímalo víc než památky


IST-PRG, TK1769, A321-200

Protože už jsme měli ze Šanghaje nafasované palubní vstupenky na let do Prahy, mohli jsme hned projít k rentgenům. V recenzích na internetu někteří cestující popisují horory o tom, kterak museli ve frontě čekat déle než hodinu, ale my jsme evidentně vychytali nějaké hluché místo, protože fronta před bezpečnostní prohlídkou zabrala jenom pár minut. Víc bych ostatně ani nevydržel, protože si hned za nás stoupla mladá plnoštíhlá Američanka, která afektovaným ječákem vysvětlovala postaršímu kanadskému páru, kterak zrovna letí do Keni provádět dobrovolnickou činnost a jak je důležité pomáhat v zemích třetího světa a rozdávat jídlo, aby už nikdy neměli hladomor. Slečně jsem v duchu popřál příjemné vystřízlivění ze sluníčkového snu, a co nejrychleji jsem na pás vyložil všechny kovové předměty, abych se dostal do bezpečné vzdálenosti, než mi rupnou nervy. Jenže nebyl všem trablům konec – na pasovce jsem si vybral špatnou frontu, protože přepážku zašpuntoval jakýsi Jemenec, jehož manželka měla evidentně v nepořádku dokumenty. Hádal se s úředníkem pět minut, pak deset a teprve po patnácti minutách ho nadřízený vykázal do kanceláře a já mohl konečně dostat do pasu výstupní štempl. To je bohužel daň za to, že se Turkish Airlines podařilo najít díru na trhu a stát se hlavní aerolinkou, která obsluhuje některé – řekněme, že z pohledu Evropana nepříliš tradiční - destinace.


Odletová tabule v Istanbulu

Samotný let do Prahy už tak zvláštní nebyl a odvíjel se víceméně dle očekávání – nastupovali jsme opět přes autobus, tentokrát do Airbusu 321 s moderními sharklety na koncích křídel. Turkish Airlines na rozdíl od některých jiných aerolinek nemají vysoké hodnocení na SkyTraxu zaplacené, ale poctivě zasloužené skvělým vybavením letadla i servisem. V každé sedačce tak byla obrazovka se stejným systémem IFE jako na dálkovkách, jídlo jsme si mohli vybrat z nádherného skládacího menu vytisknutého na tvrdém papíře, a když mi na stolku přistálo kuře s bramborovou kaší, nezbylo než uznale zamručet, protože šlo o jedno z nejlepších jídel, které jsem kdy v economy class jedl (a to neříkám jako člověk, co létá s Deltou, ale jako člověk zvyklý na Singapore Airlines, Asianu a Cathay). Pokud bych byl opravdu hnidopich, tak bych musel pokárat akorát tak necitlivý výběr letové hladiny (nepříjemné turbulence nás provázely po většinu letu). Dál už to byla česká klasika – přelet nad vltavským údolím, jemné dosednutí na runway a pár minut kličkování, než jsme konečně zaparkovali u nástupního mostu. Manželku jsem poslal na pasovku jako první (v duchu jsem se chystal přispěchat na pomoc, pokud by ji úředník griloval nepříjemnými dotazy), ale k mému zděšení prošla bez většího zdržení, zatímco můj pas si policista několikrát detailně prohlížel, jak bych snad byl agentem rozvědky nějakého nepřátelského státu. Hurá, už jsme doma…


Před nástupem na palubu


Detail sedaček v Airbusu 321


Na poměry economy class luxusně provedené menu


Oběd, komentáře netřeba


Přelet nad údolím Vltavy


Turkish Airlines po právu patří k nejlepším aerolinkám v Evropě (respektive jsou nejlepšími aerolinkami v Evropě) a jejich premium economy produkt prakticky nemá u světových aerolinek konkurenci s podobným poměrem cena/výkon. Několikrát jsem si během letu říkal, že tohle se jim přeci ani nemůže vyplatit (manželčina zpáteční letenka stála lehce přes 30 tisíc korun českých a moje jednosměrka něco kolem pětadvaceti) a evidentně jsem nebyl daleko od pravdy, protože Comfort class (jak Turkish Airlines svůj premium economy produkt nazývají) během několika příštích měsíců z palub letadel zmizí a všechny stroje se vrátí zpět ke klasické konfiguraci se dvěma třídami. Je to škoda, ale přijde mi, že si za to mohou turecké aerolinky trochu samy – možná to s tou agresivitou, expanzí a tlakem na kvalitu i cenu trochu přehnaly. Ostatně takové Lufthanse evidentně pijou krev víc než kdo jiný, protože členové programu Miles and More dostanou za lety s Turkish Airlines jenom 25% statusových mil (což je i u na míle skoupé Lufthansy poněkud neobvyklé a evidentně jde o neverbální výraz pro „jestli s nima poletíte, přesolíme vám příště Eintopf“).


A na co se můžete těšit příště? Dozvíte se, kterak mě nerudný starý Dán málem inzultoval během nástupu do letadla. Zjistíte, jak se jezdí v terénním jeepu s mistrem Islandu v rallye, a servírovat se bude moučník z rebarbory a malin zmrazených tekutým dusíkem. Zůstaňte s námi…

[Tony Smoke]

Zase paradne citanie

A kedy bude "příště"?

[tatranka]

Naprostá paráda Jen se vloudil šotek. Nadpis letu IST-PRG je stejný jako PVG-IST.

[cocik]

Naprostá paráda Jen se vloudil šotek. Nadpis letu IST-PRG je stejný jako PVG-IST.

Uz jsem to opravil

[cocik]

Vzhůru na Island

Dnešní kapitolu začneme malou geopolitickou vsuvkou. Jsem poměrně adaptabilní člověk, který si zvykne všude - ostatně ani před pár lety jsem neviděl příliš velký rozdíl mezi tím, jestli se přestěhuju z Prahy do Brna nebo do Šanghaje. V Evropě však existují dvě místa, kde bych dokázal žít jenom s maximálním sebezapřením. Tím prvním je Francie, což chápe asi každý, kdo měl kdy zkušenost s Air France a přestupem na CDG. A tím druhým je Skandinávie. Skandinávské země sice pravidelně vítězí v žebříčcích kvality života, ale dost často se nezmiňuje druhá stránka věci, která Skandinávii v mých očích totálně diskvalifikuje. Tou je životní filozofie označovaná coby Janteloven, neboli zákon Jante. Jde o jakési hypotetické desatero, kterým skandinávská společnost pacifikuje jednotlivce a které nádherně formuloval ve své próze norský spisovatel Aksel Sandemose. Zde máme jeho překlad z české Wikipedie:

1. Nebudeš si myslet, že jsi někdo.
2. Nebudeš si myslet, že znamenáš stejně hodně jako my.
3. Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my.
4. Nebudeš si namlouvat, že jsi lepší než my.
5. Nebudeš si myslet, že víš víc než my.
6. Nebudeš si myslet, že jsi víc než my.
7. Nebudeš si myslet, že jsi k něčemu dobrý.
8. Nebudeš se nám smát.
9. Nebudeš si myslet, že někoho zajímáš.
10. Nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit.

Ve světle Jantelovenu pak dávají smysl některé skandinávské bizarnosti jako například vysoká daňová zátěž, hyperkorektní způsob vyjadřování a v neposlední řadě také nedůstojná kvalita skandinávských aerolinek.

K následujícím dvěma segmentům jsem proto přistupoval se značnými obavami. Moji náladu ještě zhoršily webové recenze SAS i Icelandairu a já se v duchu začal omlouvat Lufthanse, že jsem jejich letadla překřtil na „hladolet“. Na druhou stranu jsem se na Island opravdu těšil, protože představoval ideální předkrm před cestou do Kanady. Chvíli jsem zvažoval, že bych celou cestu pojal jako spousta mých kolegů a kamarádů, kteří zásadně cestují ve „stilnox class“ a probouzejí se většinou až v taxíku do hotelu, ale nakonec zvítězila zvědavost a stejně jako ve spoustě předchozích případů jsem se rozhodl skočit přímo do jámy lvové s tím, že z toho bude aspoň zajímavý trip report.




PRG-CPH, SK768, A320

Krátce před polednem zastavil náš taxík před schengenským terminálem ruzyňského letiště. Venku bylo krásně – na obloze si svěží větřík pohrával s drobnými mráčky, ani vedro, ani zima, zkrátka ideální letecké počasí. Jako vždy jsem hned zamířil dovnitř do haly k odletové tabuli, abych se podíval, ke které přepážce jít na check-in. Cestou jsem míjel dlouhý had jakýchsi apatických turistů a k mému zděšení končila fronta před dvěma otevřenými přepážkami SAS pro let do Kodaně. Nechal jsem bagáž u manželky a šel obhlédnout situaci. Z dánského obležení naštěstí vykoukla přepážka třetí, označená logem Star Gold. Vzali jsme tedy kufry, vyndali zlaté karty a šli se zacheckovat. Už tehdy mi přišlo, že je pár Dánům silně proti srsti, že někdo nemusí stát frontu, ale přešel jsem to s lehkým nadhledem, protože podobné scény jsou běžné pokaždé, když jde člověk kolem dlouhé fronty k prázdné prioritní přepážce.

Na celou událost jsem během pár minut zapomněl a šel si dát do salónku něco k pití. Když jsem o hodinu a čtvrt později dorazil ke gatu na konci letištní budovy, posadil jsem se takticky ke vzdálenějším lavičkám ve společném vyčkávacím prostoru a sledoval, kterak boarduje vedlejší let Lufthansy. Jenže gaty byly tak blízko u sebe, že šrumec u Lufthansy vyburcoval dánské koupáky (měl bych spíš napsat „chlastáky“, protože pochybuju, že se jeli do ČR koupat), kteří během pár minut vytvořili přibližně stohlavou frontu, ve které dalších dvacet minut trpělivě postávali. Jenže pak to přišlo. Holky u přepážky zahájily boarding polohlasným „business class and gold card only, please“. Z laviček se zvedli čtyři lidé – postarší manželský pár, který v CPH přestupoval na long-haul let, a manželský pár pomladší, neboli já a moje žena. Pro dánské důchodce odkojené principem Janteloven to evidentně byla poslední kapka a jakýsi prošedivělý Dán vyšel z fronty, postavil se předemne, zuřivě gestikuloval a afektovaně vyžadoval, abych „respect the line“. Musel jsem se rozhodnout ve zlomku sekundy. Buď ho pošlu do háje já, nebo na něj vypustím Krakena v podobě zuřivé Číňanky, pro kterou bylo Dánovo chování naprosto fatálním porušením asijské společenské hierarchie, které by ještě před pár desítkami let skončilo veřejným bičováním. Ke škodě tohoto trip reportu jsem zvolil možnost první a slušně, leč rázně a velmi nahlas jsem pána požádal, aby se vrátil zpět do fronty a nechal projít cestující, kteří mají právo na přednostní nástup do letadla. To už mi naštěstí pomohly holky od přepážky, které si vzaly naše palubní vstupenky a okamžitě je vyměnily s tím, že máme upgrade do business class.

Moment, ale tohle je přeci vnitroevropský let SAS, který žádnou business class nemá. S notnou dávkou zvědavosti jsem procházel nástupním mostem a nevěděl, co mě bude čekat na jeho konci. Žádná změna konfigurace se ale nekonala. Celý Airbus měl úplně stejné sedačky, akorát první dvě řady byly označené coby „SAS Plus“ (o vyblokovaném prostředním místě se člověku mohlo samozřejmě jenom zdát – i „business class“ měla klasickou konfiguraci 3-3). Ale darovanému koni se nemá hledět na zuby, takže jsem se uvelebil na svém místě a sledoval svižný nástup disciplinovaných Dánů. Díkybohu jsme odstartovali přesně podle letového řádu a za chvíli už jsme nabrali přímý kurz do Kodaně.

Cesta do dánské metropole trvá přibližně hodinu, takže prakticky hned po nastoupání do letové hladiny začal servis. Coby cestující SAS Plus jsem měl nárok na jeden nápoj a jeden pytlík chipsů, čehož jsem samozřejmě využil – už jenom proto, abych zdokumentoval kontrast mezi servisem SAS a Turkish Airlines. Ostatně z celého letu jsem měl pocit, že necestuji běžnými aerolinkami, ale spíš nějakou čistější verzí lowcostu (vůbec bych se nedivil, pokud bych na letu SAS do Stockholmu dostal rozloženou sedačku, kterou bych si musel sešroubovat podle návodu z Ikea). Nejsilnějším zážitkem tak bylo přiblížení na přistání v Kodani, kdy jsme za krásného počasí klesali nad slavným mostem Øresund mezi Dánskem a Švédskem.


Čekání v Praze


Dobrou chuť přejí SAS


Oldschoolové monitory v Kodani


CPH-KEF, FI213, B757-200

Letiště v Kodani mě příjemně překvapilo svojí čistotou, ale hodně zklamalo tím, že je postavené na minimálním prostoru a evidentně nezvládá nápor cestujících. Snažil jsem se najít nějaké místo, kde by se dalo v klidu přežít čtyřhodinové čekání (Icelandair naneštěstí není v žádné alianci, takže jsme nemohli do salónku, pokud ho tedy rovnostářská kultura vůbec na letišti povolila), ale v úzkých chodbách mezi obchody bylo jenom naprosté minimum sedaček. Po půl hodině hledání jsem konečně našel dvě volná místa a další hodinu jsem bojoval s totálně nefunkčním „free wi-fi“, které vyžadovalo registraci, ale server při pokusu o registraci pokaždé spadnul. Nakonec mě napadlo podívat se na čínské letáky propagující jakousi letištní nákupní appku, která se připojovala k jiné síti (paradoxně rovněž provozované letištěm), a mezi nabídkami na „zaručeně dánské“ kojenecké výživy jsem tu a tam dostal nějaký použitelný datový paket.

Abych ale jenom nekritizoval – nabídka jídla i pití na letišti svojí kvalitou daleko předčí cokoliv v ČR a koneckonců i v Číně (ať už jde o vynikající čerstvé bagety nebo restaurace a bufety s neuvěřitelně entusiastickým personálem). Nabrali jsme proto něco k snědku a vyrazili k odletovému gatu. A tady opět zafungoval designový nepoměr. Pro Boeing 757-200 zaparkovaný za oknem byla k dispozici necelá stovka sedaček v miniaturním kamrlíku, což znamenalo, že kdo přišel pozdě, ten se čekat hezky na stojáka na chodbě. Situace se ještě zhoršila, protože se odlet zpozdil o nějakých dvacet minut, a když už se konečně nástupní most otevřel, kontroloval palubní vstupenky jeden z nejpomalejších agentů na světě. Nakonec ale zaburácela dvojice Rolls Royců a náš Boeing zamířil nad moře směrem k Islandu.

Co se služeb na palubě týče, Icelandair a SAS si ostře konkurují a bojují o titul mistrů světa v minimalismu. Za tři hodiny letu jsme dostali jeden plastový kelímek s pitím, jinak bylo nutné veškeré další občerstvení dokupovat. Na krátkém evropském skoku je mi to jedno, ale tohle už začíná nepříjemně zavánět americkými hladolety, které vozí koupáky na Havaj. Na druhou stranu musím pochválit systém IFE v podobě displejů s vysokým rozlišením zabudovaných v sedačkách s poměrně bohatou nabídkou filmů i seriálů (byť šlo třeba v případě Modern Family o jednu z prvních sezón, která připomínala spíš film pro pamětníky). Dokonce i toho místa pro nohy bylo poměrně dost, takže jediné, z čeho jsem byl opravdu zklamaný, byl název letadla. Jednotlivé stroje flotily Icelandairu jsou pojmenované po slavných islandských vulkánech, a tak jsem tajně doufal v Eyjafjallajökull, který v roce 2010 zastavil letecký provoz nad Evropou, nebo Laki, jehož exploze v roce 1783 zásadně ovlivnila světové klima a následné hladomory pomohly spustit revoluci ve Francii. Bohužel, nepovedlo se – na trupu Boeingu bylo napsané nějaké jiné poměrně nudné jméno.



Náš Boeing čeká u gatu


Kamrlík, který si říká Gate


Celkem solidní sedačky


"Občerstvení"


IFE rozhodně neurazí


Trasa našeho letu


Na letišti nikde nikdo


Po přistání jsem chvíli váhal, jestli jsme vůbec na tom správném letišti. Provoz u ostatních gatů byl naprosto minimální, a tak jsme si dali malou stezku odvahy, když bylo nutné projít potemnělými liduprázdnými chodbami, které jako by vypadly z kulis filmového hororu, k pásu se zavazadly. Za dalších pár minut jsme i s bagáží mířili k východu, kde už na nás už čekal usměvavý řidič v obleku a po krátkém přivítání na Islandu rychle naložil zavazadla do přistaveného mercedesu. Manželka byla zmožená časovým posunem, takže hned na pohodlné dělené sedačce usnula, a já zatím s řidičem probíral podrobnosti našeho programu na příští dva dny. Přibližně čtyřicetiminutová cesta z letiště v Keflaviku do centra Reykjaviku skrz stromuprázdnou krajinu zformovanou lávovými proudy příjemně ubíhala, a potěšilo mě, že když jsme s řidičem zabředli debatu na téma geotermálních elektráren a návazného průmyslu, tak velmi ochotně změnil trasu a ukázal mi pár zajímavých technologických staveb včetně jedné z obřích hliníkáren, kterým se na ostrově díky levné elektrické energii velmi daří. Po dalších několika minutách jsme dorazili k hotelu Hilton Nordica, který je strategicky umístěný nedaleko centra, kde už bylo všechno připravené k check-inu. Velmi mě potěšil design našeho hotelového pokoje – žádný pompézní luxus, ale čistý, jednoduchý, avšak nesmírně kvalitní skandinávský interiér. Z okna jsme navíc měli krásný výhled na záliv, kde právě kotvila obří výletní loď. To už se ale začaly oči klížit i mně, a tak jsem zalehnul a brzy usnul spánkem spravedlivých.


Výhled z hotelového pokoje

Ráno jsme na snídani se zájmem sledovali rušný provoz před vchodem do hotelu – turisté (většinou Američané, Němci a Poláci předdůchodového věku) nastupovali v organizovaných skupinkách do větších či menších mikrobusů, které je rozvážely po jednotlivých zajímavých místech, a do toho se tu a tam mihli nějací zmatení nezávisláci s pronajatým autem a mapou. Na nás ale čekalo něco jiného – kříženec jeepu a monster trucku, se kterým jsme měli vyrazit na celodenní výlet do trochu drsnější přírody. Náš řidič (tentokrát mladý sympatický třicátník) dorazil přesně včas, evidentně se dobře bavil vyděšenými výrazy důchodců při pohledu na terénní obludu uprostřed města, a hned nás posadil dovnitř s tím, že co nejdřív vyrazíme, abychom se vyhnuli davům, které se za hodinu vyvalí z výletní lodi. Naší první zastávkou byl národní park Þingvellir na rozhraní severoamerické a evropské tektonické desky. Pohyb zemských ker na tom místě vytvořil vskutku zajímavou krajinu plnou propadlin, příkrých skalních masivů a lávových polí, se spoustou jezírek a říček s křišťálově čistou vodou. Nádherná přírodní scenérie se rovněž stala místem, kde se již více než tisíc(sic!) let schází islandský parlament. Musím říct, že mě minimálně stejně jako samotný park zaujaly i desítky malých farem roztroušených po okolních kopcích a rovinách – všude byla vidět stáda koní a ovcí, a díky říznému rannímu slunci se zemědělská krajina proměnila v doslova bukolickou idylu.


Island krásný, Island můj...

Naší další zastávkou byl Geysir, vysoce aktivní geotermální oblast s několika aktivními gejzíry. Tohle pro mě bylo také první místo, kde se islandská drsná mentalita (která by se dala charakterizovat slovy „nebudeme ti bránit dělat nebezpečné věci, ale až se ti něco stane, tak neřvi“) setkala s realitou turistického ruchu, protože prakticky všude byly varovné cedulky „nesahejte do vody, je horká“. Když jsem se na to našeho řidiče ptal, tak se začal smát s tím, že když tam ty cedule nebyly, tak první, co spoustu cizinců napadlo, bylo do bublající vody sáhnout. Na moji poznámku, že bych si tam spíš chtěl uvařit vajíčka, odpověděl, že když byl zamlada ve skautu, tak na podobných místech kromě vaření vajec ještě dokonce pekli maso a ryby. Konverzace o jídle byla vhodnou předehrou k obědu. Po několika erupcích „pětiminutového“ gejzíru Strokkur, jsme proto zamířili do vedlejší restaurace na tradiční islandskou hustou polévku s kusy masa a zeleniny. U jídla jsme se s řidičem začali bavit o autech, slovo dalo slovo, a za chvíli nám už ukazoval na svém mobilu fotky ze závodů. Náš řidič se totiž jmenoval Isak Gudjonsson a patřil coby navigátor do posádky, která několikrát vyhrála mistrovství Islandu v rallye. Potom začal vyprávět, jak si jeho kamarády najali producenti Top Gearu a odletěli s nimi do Resolute v Kanadě, aby pomohli Jeremymu Clarksonovi dojet na severní magnetický pól. To jsem zase odpadnul já a ukázal Isakovi letenky do Resolute, kde jsem měl být za pár dní. Svět je někdy opravdu malý…


Jedna z erupcí gejzíru

Po obědě nadešel čas na něco trochu drsnějšího. Sjeli jsme z asfaltky a vyrazili po prašných cestách do hor na ledovec Langjökull. Isak mě velice potěšil dotazem, zda nebude manželce vadit, když na to trochu šlápne. Ze zadního sedadla se ozvalo, že rozhodně ne, a následujících několik kilometrů bylo opravdu velmi svižných. Ale na Isakovi bylo vidět, že má auto i trasu v ruce, takže jsme se nebáli ani při divokých náklonech, kdy pro rychlejší průjezd využíval klopených srázů nad zatáčkami. Za oknem pomalu mizela vegetace a začínal sníh, až jsme nakonec skončili uprostřed bílé pustiny, kde stála jedna maringotka a řada zaparkovaných sněžných skútrů. Dál už to autem nejde, budeme muset přesedat. Rychle jsme si oblékli goretexové kalhoty a bundy, nafasovali helmy a poslechli základní instruktáž ovládání skútru. Pravda, na něčem podobném jsem seděl naposledy před dvaceti lety (tehdy to byl tuším ruský oranžový muzeální skútr Buran), ale nepřišlo mi, že by bylo řízení téhle šílenosti příliš komplikované. Jenže jsme byli na Islandu, takže když průvodci zjistili, že nemáme s pomalou jízdou po rovině žádný problém, zabočili mezi bílé kopce a přidali plyn. No, co jsem měl dělat. Zařval jsem na manželku, ať se drží, zahnul za nimi a taky přidal plyn. Následujících dvacet minut se ve mně mísily pocity motocyklového závodníka Valentina Rossiho a pilotů letu 901 novozélandských aerolinek, kteří nedokázali rozlišit, kde končí bílá hora a kde začíná bílá obloha, a zabořili DC-10 do antarktického horského masivu. Nakonec jsme ale divokou jízdu přežili bez karambolů a dorazili náhorní plošinu s krásným výhledem, kde byla odpočinková fotozastávka. Cesta zpátky byla v ještě větším tempu, ale jak člověku začalo přecházet řízení do ruky, tak jsem pochopil, že ty kritické chvíle, kdy už jsem si myslel, že se převrhneme, byly vlastně úplně v klidu, protože masivní skútr dokáže tolerovat i poněkud humpolácké zacházení.


Přerostlý jeep


Žena za skútrem

Cestou zpět do civilizace se k nám přidal ještě jeden „super jeep“, který řídila mladá sympatická Islanďanka. Isak totiž působí i jako řidičský instruktor, tak si pro nás připravil ještě jeden zajímavý bonbónek – brodění řeky. V jednu chvíli jsme proto sjeli z prašné cesty vedoucí na most a po příkrém srázu sjeli do horské bystřiny. Oba dva jeepy měly samozřejmě „fording kit“, ale i tak jsem v jednu chvíli váhal, jestli nemám raději přendat bágly s elektronikou z podlahy na sedačky, protože voda za dveřmi začala stoupat nepříjemně vysoko. Nakonec jsme však řeku překročili suchou nohou, takže žádné velké plašení nebylo potřeba. Pokračovali jsme až k vodopádům Gullfoss, které jsou v podstatě každý den ve velkém obležení turistů. Ono není divu – dvojice 32metrových vodopádů, které burácejí daleko do kraje, snese bez problémů srovnání s Niagarou nebo Iguazu, a přitom jsou jenom pár desítek minut jízdy od islandského hlavního města. Tam jsme se ostatně měli vrátit i my, ale Isak se rozhodnul výlet ještě o něco protáhnout a vzal nás po zapadlých okreskách (na kterých se tu a tam objevila klasická scéna ztracených turistů v autě z půjčovny) k největší geotermální elektrárně v okolí Reykjaviku, abych si mohl prohlédnout soustavu hlubinných vrtů, obří turbíny i tepelné výměníky, ze kterých stoupaly husté sloupy vodní páry. Trochu mě zaujalo, že ona „čistá energie“ nemusí být zas až tak úplně čistá, protože vesnice o pár kilometrů dál začala po zprovoznění elektrárny trpět častými otřesy půdy…


Brodění řeky


Lidé mohou dojít až na samotný kraj vodopádů


Trubky geotermální elektrárny

Náš druhý den na Islandu začal podobně jako ten první – opět vynikající snídaně, opět davy turistů směřujících do autobusů, jenže tentokrát na nás nečekal jeep, ale černý mercedes, který nás odvezl do geotermálních lázní Blue Lagoon. Ty se nacházejí uprostřed lávového pole nedaleko od letiště, a i když mají punc určitého „Disneylandu pro turisty“, jejich návštěva rozhodně stojí za to. Měli jsme navíc zajištěný VIP servis v podobě privátní šatny se sprchou a možností relaxovat v útulném salónku s krbem a pitím, daleko od turistických davů okupujících hlavní část budovy. Musím říct, že koupání v horké vodě, zatímco kolem vás chodí plavčíci v tlustých zimních bundách, je hodně bizarní zážitek, zvlášť když jej na horizontu dokreslují sloupy páry z další geotermální elektrárny. Jenže takový už zkrátka Island je…


Modrá laguna


Okolní krajina vypadá hodně exoticky


Po obědě jsme zamířili zpět do Reykjaviku, přesněji řečeno do přístavu, kde už byla připravená dvacetimetrová jachta Harpa, která nás měla vzít na moře za velrybami. Kapitán nás přivítal na palubě a po krátkém bezpečnostním školení jsme vyrazili z přístavu. Počasí bylo naprosto ideální – klidné moře, slunečno a jenom tu a tam se na obloze objevily mraky. Ostatně i celá posádka si pochvalovala, že za celou sezónu ještě neměli tak hezky. Pozorování velryb je pokaždé loterie, a tak bylo vidět, že kapitánovi spadnul kámen ze srdce, když se kousek od naší lodi s charakteristickým frknutím vynořila první z nich. Za chvíli se objevila další, potom třetí a čtvrtá. O kus dál pluly velké lodě s turistickými skupinami, kterých se mořští kytovci evidentně trochu báli, ale s naší menší jachtou se rozhodli hrát – jedna z velryb se třeba vynořila pár metrů od levoboku, podplavala pod trupem a zase vyplavala na druhé straně. Těžko se něco takového popisuje, to je potřeba zažít.



Tak tímhle pojedeme


Pohled na centrum hlavního města


Jedna z velryb


Loď s turisty v uctivé vzdálenosti


Návrat do přístavu

Do přístavu jsme se vrátili plní dojmů, ale to ještě ani zdaleka nebyl konec dne. Cestou zpátky na hotel jsme měli možnost vidět budovu bývalého francouzského konzulátu, kde v roce 1986 setkal prezident Reagan s Michailem Gorbačovem, aby zahájili jednání o podstatném omezení jaderného zbrojení, která ve finále vedla ke konci studené války. Relativně malý dům krémově bílé barvy je v majetku islandského státu a veškerý interiér je na památku slavné události ve stejném stavu jako před necelými třiceti lety.


Potkali se u Kolína..

Zbývalo už jenom zakončit pobyt na Islandu nějakou vhodnou tečkou, v tomto případě gastronomickou. Hotelová restaurace Vox totiž patří mezi nejlepší na Islandu a my jsme rozhodně chtěli ochutnat některé zdejší speciality. Manželka se rozhodla pro rybí menu, zatímco já jsem si dal spíše konzervativní kombinaci hovězího a jehněčího. Pravda, trochu mě svádělo doporučení číšníka ochutnat vynikající koňské maso, ale protože jsem syrového koně (pouze naloženého v kořeněném nálevu) ochutnal nedávno v Japonsku, zvolil jsem raději islandské jehněčí. Musím uznat, že jídla byla velmi dobře promyšlená a skvěle vychucená, ale nejvíc mě fascinoval samotný design restaurace. Výdejní pult a ostatně i celý zbytek kuchyně je totiž v zorném poli hostů, takže můžete přípravu jídel sledovat doslova z první ruky. Sportovní terminologií se tady hraje „na přiznanou“, protože každý nedostatek v komunikaci nebo koordinaci kuchařů je okamžitě vidět. Ze všeho nejvíc mě zaujala příprava našich desertů – manželka si objednala rebarboru se šlehanou bílou čokoládou, já si vybral tradiční islandský Skyr s břízovou zmrzlinou, ale jaké bylo naše překvapení, když jeden z kuchařů u výdeje přinesl láhev s tekutým dusíkem a začal nad našimi talíři cosi kutit. Nakonec jsme zjistili, že dusíkem zmrazoval něco na způsob malých kousků ovocného želé, které oběma jídlům dodalo zajímavou chuť i trochu exotické elegance. Věřím, že by si ve Voxu přišli na své i někteří velcí gurmáni ze zdejšího fóra…






Pár jídel, která jsme vyzkoušeli (fotky z oficiálních stránek restaurace)


Jak už víte z prvního dílu, islandskou část výletu jsem si neorganizoval sám, ale nechal jsem si postavit zájezd na míru od Petra Udavského ze specializované české cestovky Exclusive Tours. Sám jsem byl hodně zvědavý, jak bude něco takového probíhat, a jestli je vůbec nějaká cestovní kancelář schopná nabídnout zkušenějším individuálním cestovatelům nějakou rozumnou přidanou hodnotu. Musím znova říct, že mě výsledek velmi příjemně překvapil. Dokázal bych si něco takového zorganizovat sám? Asi ano, pokud bych tomu věnoval před cestou dostatečně dlouhou dobu, případně pokud bychom měli na Islandu víc času než jenom dva dny, a mohli řešit věci operativně na místě. Jenže tohle není o tom, zda to člověk dovede nebo nedovede. Sám vím, že bych ve finále při zařizování zvolil pohodlnou variantu, vzal první zájezd nalezený na netu, a skončil v těch mikrobusech s německými turisty, případně ztracený na okresce v pronajatém autu. Byl to právě agent cestovky, kdo mě přiměl změnit způsob uvažování a nebát se naložit do dvou dnů hned několik výletů, protože dokázal zajistit i tu přejezdovou, čekací a doprovázecí „omáčku“ kolem. Navíc pokud nepočítám pronájem lodi, což byla hlavně srdcová záležitost pro manželku (a sám bych o něčem takovém asi nikdy neuvažoval), tak bych i u náročnějšího individuálního cestování skončil na plus mínus stejných číslech jako cestovka, akorát bych toho zažil mnohem míň a s větším stresem. Jasně, není důvod najímat si poradce na věci, které spadají do kategorie „výlet leteckého nadšence“ nebo „asijský víkendový úlet“, ale na zorganizování týdenní „nebaťůžkářské“ cesty s manželkou je specializovaná cestovka ideální. Zkuste o tom někdy uvažovat i vy…

[Lkprak]

Jako vždycky perfektní.

Zaujal mně ten postřeh o životní filozofii Skandinávců, pár návštěv skandinávských zemí za sebou už mám a tohle mně nikdy nenapadlo, respektive to vždycky šlo tak nějak mimo mně. To zaprvé. A za druhé, a to se týká především pobytu na Islandu, je velmi svěží číst cestopis někoho kdo má peníze, tedy někoho, kdo je má zaslouženě a dokáže si je pořádně užít. Jedno i druhé považuji za velkou přidanou hodnotu Čočíkových trip reportů.

[Airbus380]

Zajímavé postřehy z letiště v Kodani. Až teď jsem si uvědomil, že na té stísněnosti fakt něco bude. Když jsem služeb CPH využil před rokem, říkal jsem si, jak krásné, čisté, útulné a vzdušné letiště to je. Nějak mi nedošlo, že byl prosinec a ještě k tomu neděle brzo ráno, takže jsme na letišti byli já, přítelkyně a pár zaměstnanců (Na letu do PRG, který operovala 319, bylo 13 lidí).

Musím říct, že kocnept cestovek typu Exculsive Tours je mi velmi sympatický a až (pokud ) někdy budu mít adekvátní prostředky, rozhodně se nebudu bránit jejich využití.

Díky za zprostředkovávání zajímavé cesty a těším se na další část.

[Zulu Charlie]

Perfektní jako vždy. Těším se na pokračování.

[Punkrac]

Super čtení jako vždycky , ale opravdu si organizované cestování užiješ stejně jako ježdění s "baťohem?" Z mojí zkušenosti jsou tyhle výlety s cestovkou sice menší stres, ale taky dávají menší zadostiučinění...

Mimochodem dneska běžela v TV náhodou upoutávka na další díl http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1 ... 1238255181