rozhodla podělit o svoje zážitky ze srpnový stáže v nemocnici v Thajsku. Tento report byl původně psán pro moje spolužáky z medicíny, takže nevím, jestli pro vás bude vůbec zajímavý, přidala jsem tam několik vět ohledně letenek a cesty, ale celej report pojednává spíš o rozdílech ve výuce, takže se nejedná o klasickej trip reposrt. Budu ráda, když mi napíšete, jestli se vám to líbilo nebo ne a buďte shovívaví, je to moje první „spisovatelská“ zkušenost
--------------------------------------------
Cestopisů z Thajska je tady již několik, já bych vám ráda popsala trochu netradiční cíl cesty do jeho metropole a to stáž na chirurgické klinice v nemocnici Vajira v Bangkoku. Už od jara jsem usilovala o to se dostat přes organizaci na klinickou stáž do nemocnice v Bahrajnu, což jsem taky od jejich příslibu někdy v březnu plánovala. Uchvácená akcema přes airfasttickets jsem neodolala a koupila přelet Dubaj – Bahrajn a taky ubytování na jednu noc před tímto odletem.
Jaký bylo moje zklamání, když jsem místo potvrzení obdržela v květnu email začínající slovem Unfortunately – tohle slovo z hlouby duše nenávidím
Milí kolegové z Bahrajnu si uvědomili, že mají vlastně v létě prázdniny, a tudíž mě nemohou přijmout v nemocnici. Asi u nich v létě ani neoperují, ale záhy jsem zjistila, že arabským národům není radno nějak oponovat.
Mimo nepoužitelné letenky do Bahrajnu mi zbyla letenka s Wizzem do Dubaje, která už nebyla za tak zanedbatelnou částku, a tak jsem se podívala na dostupné destinace právě z Dubaje a začala obepisovat nemocnice. Pár čísel pro představu – odeslala jsem 182 emailů, z čehož jsem obdržela odpověď na cca 20% a tak v 95% procentech to byla odpověď negativní. O nezkušenou medičku však evidentně stáli v nemocnicích v Indii, odkud mi dokonce opakovaně psali, jestli jsem se již rozhodla a také jistou naději mi dali 3 nemocnice v Bangkoku, kde jsem však musela vyplnit nespočet formulářů a zaslat neméně potvrzení a hlavně vyčkat cca měsíc na rozhodnutí.
Takže bylo přede mnou rozhodnutí, jestli se vydat do Indie nebo vyčkat na rozhodnutí mého milovaného Thajska. Rozhodla jsem se pro Bangkok a opět jsem nevydržela konečného rozhodnutí a zakoupila letenky dříve, někdy v průběhu června, jelikož jejich cena stále stoupala. Koupila jsem letenku s China Eastern Dubaj – Kunming – Šanghaj – Bangkok...tedy krásných 29 hodin na cestě, ale cena 10.500,- byla bezkonkurenční a navíc 6 hodin v Šanghaji a možnost projet se v Maglevu rozhodla.
Koncem června mi naštěstí nemocnice Vajira v Bangkoku a její chirurgická klinika potvrdila účast na měsíční stáži, takže jsem mohla začít plánovat vše ostatní. Vzhledem k tomu, že se nakonec můj přítel rozhodl, že poletí se mnou, tak jsem mohla s díky odmítnout ubytování v nemocniční ubytovně bez klimatizace a teplý vody (i když zase jen za 3.000 báhtů) a hledali jsme vhodný ubytování poblíž nemocnice. Nakonec jsem narazila na apartmán Juan Manee, kterej nakonec vyhrál - http://www.rentapartmentinbangkok.com/index.html - cena 10.000 bahtů na měsíc plus teda 350 bahtů za internet, 350 bahtů za ledničku a úhrada energií, který nakonec činily 1.490 bahtů za elektřinu a 80!!! bahtů za vodu.
Dne 30. 7. někdy po půlnoci jsme odjížděli nočním vlakem do Budapešti, abysme v 8 večer místního času přistáli v DWC. Odlet do Bangkoku byl až 2. 8., a tak jsme si domluvili přespání přes couchsurfing. Strávili jsme tedy 3 noci v překrásným apartmánu v Dubai Marina.
V sobotu večer jsme odletěli z dubajského letiště a čekal nás palivový stop v Kunmingu. Pracovník v Dubaji nás ubezpečoval, že kufry jsou odbaveny až do Bangkoku. O to větší bylo překvapení, když jsme prošli kolem pásu v Kunmingu, na kterém se točily naše kufry. Čínské vízum typu Transit without visa na 24 hodin jsme dostali bez problémů, pracovník chtěl pouze vidět zarezervované letenky do Bangkoku a já blbá měla jen vytisknutej itinerář z ViewTrip a ještě k tomu v češtině, ale stačilo mu pokývnutí, že Srpen znamená August.
V Šanghaji jsme opět počkali na kufry, jestli se opět neobjeví na pásu a opět se objevily, takže jsme se jich zbavili na přepážce, vyměnili pár yuanů na letišti a zamířili k Maglevu. Cena 80 yuanů za zpáteční jízdenku. V Šanghaji byla tou dobou neděle něco kolem poledne, ale i tak bylo všude až moc lidí. Maglevem jsme dorazili na konečnou stanici rychlostí 301 km/h a pak jsme si vystáli frontu na lístek na metro a dojeli na Luijazui. Zde krátká procházka, koukli jsme do místního obchoďáku, kde se to opět hemžilo lidma a zase zpět. Dá se říct, že 6 hodin bylo až až.
Do Bangkoku jsme dorazili kolem 11 večer místního času a naštěstí veškeré formality proběhly bez problémů, i přesto, že se před odletem objevily informace o zpřísnění imigračních zákonů. Do našeho hostelu, kterej jsme měli zamluvenej na tu první noc, jsme se rozhodli jet taxíkem – je zde oficiální stanoviště a již předem nám bylo sděleno, že to z letiště na Khaosan Road bude stát 450 bahtů.
Rainbow hostel byl prostě hostel za 120,- korun na noc, takže postel, záchod a něco jako sprcha ze zdi. Ještě tedy rychlá první procházka na Khaosan Road na jídlo a hurá spát, protože v 8 ráno jsem už musela bejt nastoupená v nemocnici.
Po zazvonění budíku po 4 hodinách spánku jsem si říkala, co jsem to vymyslela a do čeho se to ženu a chtěla jsem budík zacvaknout, do nemocnice vůbec nedorazit a oddávat se měsíčnímu obžerství, ale sebrala jsem síly, oblékla se do doporučené uniformy tamních studentů – tedy černé sukně a bílé košile; vzala jsem do ruky plášť a nějaký dokumenty a vyrazila na autobus dle instrukcí google.maps. Google však kecal a tak jsem se rozhodla dojít do nemocnice pěšky. Po půlhodině, kdy jsem svoji uniformu propotila a ještě k tomu šlápla do kaluže, jsem si řekla, že to taky nebyl až tak dobrej nápad. Každopádně jsem včas dorazila do kanceláře zahraničních záležitostí, kde mě moc milá a usměvavá paní přivítala jejich typickým pokloněním, dala mi jmenovku a odvedla mě na chirurgii. Až teď mi došlo, jak je to úžasný, že člověk napíše mail přes půl světa a najednou se ocitne na místě, o kterým by ani nesnil.
Po vstupním pohovoru s místními lékaři se nás ujali studenti a provedli nás klinikou. Všichni byli hrozně milí a usměvaví a svým malým vzrůstem působili roztomile. Jediným problémem se ukázala komunikace. Anglicky mluvili vždy jen tak 2 studenti ze skupiny a ještě mi přišlo, že mi občas nerozumí, takže si vždycky začali něco špitat mezi sebou thajsky a pak mi stejně neodpověděli.
Onen první den mě zavedli na malý výkonový sál. Cestou jsme se museli doslova prodrat chodbou plnou čekajících pacientů, projít do převlíkarny, kde jsem mimo jiné obdržela opravdu originální sálovou obuv – žabky
a pak mě dovedli na sál, kde mě nechali na pospas doktorům. Ti se mě okamžitě ujali a po krátké konverzaci mi jeden z nich řekl: You will assist me. Z výuky v ČR jsem byla zvyklá, že medici stojej v rohu sálu a nesměj se pomalu ani hnout. Svý překvapení jsem na sobě nedala znát, navlíkla si rukavice a hlavou pokývla, že jsem připravená. Na sál přivezli postaršího Thajce s nádorem na předloktí a sestry mi automaticky přisunuli židli k lehátku a ukázali mi nástroje k použití – opět porovnání s ČR, kde sestry poukazují na to, jak moc jim překážíme. Doktor nádor odstranil a na mně zbylo zašití rány. Říkám si, že tahle stáž bude asi mazec, jelikož v ČR to probíhá tak, že se nejdřív musí ověřit, jestli pacient vůbec souhlasí, aby na sále byli medici a mohli se jen dívat. Tady ne, prostě jste ve fakultní nemocnici, tak vás zde budou ošetřovat studenti A musím uznat, že studenti v Thajsku mají po vystudování mnohem větší praktické zkušenosti než máme my. Přijel další pacient – i přesto, že měl skoro useknutej prst, tak se všem na sále poklonil, usmál se a vyskočil si na lehátko. Opět mi bylo nabídnuto, abych pomohla s ošetřením rány. Musím říct, že ošetřovat pacienty v Thajsku bylo moc příjemné. Přestože mají prý nižší práh bolesti (to mi bylo řečeno) a během ošetření sebou hodně cukali, tak potom vždy poděkovali, poklonili a odešli s úsměvem. Připadala jsem si tam jak v doktorským ráji Na druhý den v nemocnici jsem se již těšila. Ráno jsem se připojila k výuce, kde se v seminární místnosti probíraly zajímavé případy a moc mě překvapilo, že si ke mně vždy jeden z doktorů sednul a vše mi překládal do angličtiny a ptal se mě na různý srovnání s ČR.
Po tomto semináři jsem zamířila ke studentům a chvíli se s nima bavila. Ptali se mě, jak je možné, že mohu na takovou dobu odjet na stáž. Když jsem jim řekla, že máme prázdniny 4 měsíce, tak je málem trefilo a když jsem jim vysvětlila, že takový prázdniny máme jako studenti každý rok, tak to už málem přestali dýchat, protože mi řekli, že oni mají za dobu 6ti letého studia volno pouze 1 měsíc!!! a to až po 3. ročníku. Do té doby jsem vždycky naříkala, jak mám těžkej život, že musím každej den po dobu 8 měsíců dojíždět do školy, ale od teď si už na nic nestěžuju
Další věc, co mě zaujala, je jejich úcta ke starším či zkušenějším kolegům, profesorům. Pokaždé, když kolem nás prošel některý z doktorů nebo se ho šli na něco zeptat, tak se poklonili s jejich typickým spojením rukou před obličejem. Nebo když jsme ten den šli společně na sál pozorovat operace, tak mně kolem té 12 hodiny začalo kručet v břiše tak, že to snad i rušilo zvuk ekg přístroje
Nenápadně jsem se jich optala, jestli nezajdeme společně do jídelny, ale jedna ze studentek, jménem Pat, mi řekla, že většinou ze slušnosti čekají, než skončí operace. A to jim další odpolední výuka začínala již v 1 hodinu, takže jsem zažila, že se studenti pár minut před 1 hodinou omluvili, že musejí jít na výuku. Opět jsem se cítila hloupě, protože my studenti tady v ČR většinou jen nadáváme, že se nám nikdo nevěnuje, ale jakmile jen o minutu přetáhnem výuku, tak se můžeme zbláznit. Většinou jsem se ale oběda dočkala. V areálu nemocnice byla jídelna společná pro zaměstnance, studenty i pacienty. Ceny více než lidové, většinou kolem 20 báhtů za jídlo a na výběr z několika variant. U oběda si ke mně ti nejodvážnější studenti vždy sedli (jak říkám, byli dost stydliví) a vždy, když jsme se představovali, tak se mě ptali, jakou zkratku má moje jméno. V Thajsku je prý obvyklé, že se jejich jména zkracují či se oslovují jakousi kratší přezdívkou.
Po prvním týdnu stráveném v nemocnici jsem byla pozvaná na Welcome párty. Sraz byl u nemocnice a bylo zajímavé, že když jsme společně jeli taxíkem s místníma studentama, tak taxikář neměl problém zapnout taxametr. Když jsme taxikáře stopovali společně s přítelem, tak vždy měli nějakou výmluvu – jsou prázdniny, hustej provoz atd. a nikdy nám taxametr nepustili
Na každý víkend jsme měli připravenej program, abysme toho viděli co nejvíc, ale zároveň abysme to stihli za 2 dny. Byli jsme teda v Pattaye, v Tiger Temple, u mostu přes řeku Kwai, v Ayutthaye, v Meklong Railway Marketu. Tyto výlety zde popisovat nebudu, to jen, kdyby někdo měl zájem o info...
Další týden v nemocnici byl opět plodný. Už jsem neasistovala jen u malých zákroků, ale měla jsem možnost asistovat i u velkých operací. Musím říct, že ochota doktorů byla obrovská. Nejen, že měli trpělivost, když jsem byla pomalá a někdy jim nerozuměla, ale navíc mi všechno vysvětlovali a vrcholem bylo, když mi jeden z doktorů z ničeho nic řekl, ať si v tom otevřeným břiše zkusím nahmatat nějaký orgán. Ještě že rouška překryla můj údiv a já tak suverénně zabořila ruku do břicha jednoho thajského pacienta.
Jedno odpoledne jsem se rozhodla, že jsem už viděla dost na to, abych vydržela návštěvu vyhlášeného Sirirajského medicínského muzea. Nakonec to nebylo až tak děsivé, jak se píše na internetu, ale je pravda, že vystavené nabalzámované mrtvoly a mrtvé plody naložené ve formalínu asi nejsou vhodný pro každýho.
Po návratu domů přišly obvyklé změny nálad od melancholie po stavy deprese. Nevím jak vy, ale pokaždé, když se odněkud vrátím, tak při každém pohledu na fotku z danýho místa mám chuť se okamžitě vrátit. Na druhou stranu jsem vždycky vděčná, že jsem měla vůbec tu možnost se tam podívat. A tady to platilo o to víc, protože tahle cesta předčila moje očekávání. Nejen, že jsem si přivezla spoustu praktických zkušeností, ale díky tomu, že jsem i trochu (po jednom měsíci opravdu jen trochu) poznala místní kulturu, tak to změnilo i můj pohled na určitý věci – například se snažím vzít si příklad z jejich projevů úcty a pokory ...
sestrenka taky studuje medicinu, tak jsem ji to hned preposlal, aby si moc nestezovala 
+ velký respekt 