Kdo si pamatujete můj loňský minireport z návštěvy u ANA na tokijském letišti Haneda, moc originální příspěvek raději nečekejte: můžete zaměnit tato tři písmenka za JAL a nepotřebujete ani číst dál… Obě japonské aerolinky mají svou exkurzi pro veřejnost připravenou velice podobně a průběh se liší jen v několika málo drobnostech. U JALu je bonusem navíc jistě i to, že v jejich centru údržby, kde se exkurze koná, máte zároveň vstup do expozice Sky Museum představující historii aerolinky.
Stejně jako loni v případě exkurze do All Nippon Airways i tady bylo nutné se na návštěvu zavčas zaregistrovat. Objednávky na konkrétní den a jeden ze čtyř časových úseků začínají přijímat přesně šest měsíců předem. Tentokrát jsem si taky půl roku dopředu vytipovala pár dní, kdy by mohla být šance, že se budu nacházet v Tokiu, a koncem dubna se podívala na japonské stránky JALu na stav rezervací. Z vyhovujících termínů (exkurze se konají jen v pracovních dnech) zbývalo už jen pár volných míst na odpoledne 30. října, takže jsem se hned přihlásila a vzápětí přišel z Tokia potvrzující email.
Rok se s rokem sešel, na Hanedu jsem se mezitím dostala několikrát a musím říct, že letiště i mezinárodní terminál se mi líbí moc. Poprvé jsem se tu ocitla v létě 2013 úplně nechtěně poté, co mě Emiráty kvůli zpožděnému letu a zmeškanému přípoji na Naritu poslaly sem, a to tak, že přílet z Dubaje byl lehce po půlnoci, kdy jedinou dopravou do města je drahý taxík. Později se mi ale pak podařilo přiletět i v rozumnější denní dobu, a to jsem si naopak nemohla vynachválit, že snad do půl hodiny po příletu jsem byla venku před halou a za necelých dvacet minut už jsem vystupovala z monorailu před hotelem v Šinagawě.
Tentokrát jedu na poslední chvíli, protože jsem trochu podcenila jízdní řád monorailu, který sice jezdí každých pár minut, ale zdaleka ne každý je zastávkový, aby stavěl i z pohledu cestujícího na tak nevýznamné stanici jako je zrovna Šin-seibidžó, stanice „uprostřed ničeho,“ jejíž jediný východ vede podél plotu vedle ranveje na silnici, kde jsou za sebou seřazeny obří budovy hangárů a kancelářských center různých japonských aerolinek.
Na rozdíl od All Nippon Airways je JAL Maintenance Centre od zastávky vzdáleno jen pár kroků, a tak za chvíli už na recepci fasuju návštěvnickou kartičku a uvedou mě do místnosti, kde si nás převezme pracovník JAL, který bude mít při exkurzi naši skupinu na starosti. Dost mě zarazí, že minutu před začátkem programu sedí ve „třídě“ jen dvě dvojice, protože podle rezervačního systému měli mít na všechny dnešní termíny skoro zaplněno, ale později zjistím, že současně se účastní ještě několik velkých dětských skupin, kterým přidělili vlastní vedoucí.
Naše miniskupinka bude tedy jen pětičlenná, a už na první pohled je jasné, že ji budou tvořit dva mladíci, typičtí japonští
otaku - v tomto případě blázni do letadel - v doprovodu svých slečen, které byly zjevně k exkurzi na letiště přemluveny. I když podle článku, se kterým loni přišly Japan Times, se obliba planespottingu rozmáhá i mezi námi děvčaty
(
http://www.japantimes.co.jp/news/2013/0 ... .VJiG_sABA)
Přesně ve dvanáct náš průvodce zahájí přednášku. Je to milý starší pán, jak nám na úvod vysvětlí, nastoupil k Japan Airlines jako mechanik a ve společnosti je zaměstnán už více než třicet let, z čehož největší část kariéry strávil údržbou letadel JALu na letišti na ostrově Guam.
Celá akce má trvat dvě hodiny, první část je věnována hlavně prezentaci a prohlídce exponátů v muzeu a pak nás čeká přesun do hangáru mezi letadla. Prezentace je animovaná a dobře připravená, začíná představením aerolinek a letiště Haneda; zajímavé jsou třeba detaily z rozšiřování kapacity letiště po dostavbě mezinárodního terminálu a čtvrté ranveje v roce 2010 a postupného přidávání slotů pro lety z Ameriky a Evropy.
Pěkně udělané bylo i vysvětlení toho, jak funguje křídlo letadla a proč se to celé vůbec udrží ve vzduchu, a pak následovaly statistické údaje už na konkrétním příkladu jednoho JAL 777: od rozměrů přes množství paliva a carga, cestovních hladin u vnitrostátních a zahraničních letů až po to, jak se mění hmotnost letadla během letu. Vše bylo pro názornost hmotnostně přepočítáno na počet dospělých slonů.
Protože jsme pozorně poslouchali a nevyrušovali, za odměnu jsme dostali malý suvenýr: šňůru na klíče s logem JAL a každý jednu stránku ze souboru vyřazených leteckých map. Z nějakého důvodu na mě vyšla zrovna oblast jižního Finska. Tady jsem úplně dobře nerozuměla a nepochopila jsem, k čemu to mělo sloužit, ale nedivila bych se, kdyby to bylo určeno na skládání origami.
Pak následovala 20 min přestávka, kterou jsme měli využít k nákupu občerstvení v bufetu pro zaměstnance nebo k prohlídce Sky Musea. Za jedinou organizační chybu jinak perfektního programu považuju, že nás předem neupozornili, že po skončení prohlídky hangáru už nebude možné se do muzea vrátit a prohlédnout si všechno pořádně. Nebyla jsem jediná, i ostatní účastníci se pak dost divili, když nás po ukončení organizované části rovnou odvedli k východu z budovy.
Muzeum tak nemám nafocené, ale mezi nejzajímavější exponáty patřily historické uniformy stewardek, staré reklamní plakáty a inzerce v zahraničních časopisech propagující cestování do Japonska na palubě Japan Airlines a modely letadel dokumentující proměny JAL livery. Na děti zaměřená část zase zábavnou formou představovala různé profese v letectví. Ve videohře jste si tak mohli vyzkoušet třeba navádění letadla na stojánku nebo si poslechnout hlášení letušek v různých jazycích.
V žádném japonském muzeu nesmí chybět speciálně vytvořené místo na pořízení skupinových fotografií dokumentujících vaši návštěvu. Protože jsem k žádné skupině nepatřila, ochotný pan průvodce se nabídl, že mě před obřím plakátem s Boeingem JAL vyfotí. Navíc trval na tom, že když už fotka, tak v uniformě JAL, kteréžto tam pro tento účel byly volně k dispozici. Po delším přehrabování jsme dokonce objevili velikost vhodnou na mě a už tak dost komická situace pokračovala tím, že mě sám začal pomáhat se do letuščí uniformy narvat. Jen mi bylo dost divné, proč se mi pořád snaží strkat ruce do rukávů obráceně. Pak mi teprve došlo, že pro snadné oblékání mají uniformu už sestavenou, se správně uvázaným šátkem a sukní přišitou k zapnutému saku. Celý obleček se tedy nasazuje jako zástěra a zapíná vzadu na suché zipy.
Ještě jedna fotka v kapitánské uniformě a pak už jsme se všichni vydali spojovací chodbou do hlavního hangáru. Vrata podél celé stěny byla otevřená a kromě dvou rozpracovaných letadel uvnitř (B 767 a B 777) jsme tak měli luxusní výhled i na přistávající stroje na blízké ranveji 16R/34L. Zaměstnanci se mezitím už vrátili z oběda, a mohli jsme tak zblízka sledovat práci na otevřeném motoru. Co chvíli se hangárem rozezněla známá Beethovenova melodie
Pro Elišku. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že tohle hrají jako bezpečnostní upozornění pokaždé, když je v pohybu velký jeřáb zavěšený pod stropem. Jeřáb v sousední hale prý zase vyhrává jinou skladbu, ale protože v hudbě se nevyznám, název si už nepamatuju.
Odpoledne byl i docela frekventovaný provoz, a během té necelé hodiny, kterou jsme v hangáru a před ním strávili, se nám kromě japonských ANA, JAL a Skymark naskytl pohled i na další letadla z blízkých asijských destinací.
Celkově to byly moc zajímavé a příjemné dvě hodiny, a přestože jako pax zkušenost s JAL zatím nemám, díky této akci si u mě Japonské Aerolinky rozhodně zajistily hodně pozitivní dojem.
Díky za přečtení a protože závěr roku se blíží, přeju všem příjemně prožité svátky a dobrý průlet dalším rokem (aspoň vidíte, jak se dá nakonec využít finská letecká mapa…
)
