Zlatý byznys pump u D1. Směšný nájem od státu a deset korun na litru:
Zdroj:
http://ekonomika.idnes.cz/stat-ma-z-pro ... oprava_suj
Klíčové citace:
1)
Státu utíkají stovky milionů korun ročně...
2)
Z jiných smluv je patrné, jak stát prodělává..
3)
Zatímco průměr (marže).. je v Česku kolem tří korun...
4)
..na dálnici D1 jsou aktuálně nejdražší pumpy v republice, které za svůj benzín inkasují výrazně nadstandardní marži.
5)
..v Česku je přitom několik čerpacích stanic, které si za stejné palivo účtují o desetikorunu méně. A i tak vydělávají.
***
Tady na fóru, ale nejen tady se formou (povětšinou explozivních) hádek dlouhodobě řeší, čí zájmy hájí čeští novináři - zda-li hájí více zájmy svých čtenářů, nebo spíše zájmy svých vydavatelů. Pokud se ale podíváme podrobněji na výše uvedený článek, uvidíme, že onu kardinální otázku čí zájem novináři hájí, lze položit i trochu jinak:
Jan Sůra se ve svém článku zcela čitelně pasuje do
kladné role obránce zájmů lidu, potažmo obránce zájmů
čtenářů svého listu. A toto pasování se do kladné novinářské role je v tomto případě natolik učebnicové, archetypální, skoro až romantické, že si toho nelze nevšimnout.
Po přečtení článku mě dokonce napadlo srovnání s ušlechtilými novináři, jak je popisuje Jules Verne ve svých románech. Ve verneovkách novináři vystupují coby mravně ztepilí mladí muži, kteří otevřeně hájí zájmy širokých mas, tedy "čtenářů svého listu". A tito mladíci nejenže masy (a jejich tzv.
veřejné mínění) zastupují, ale dokonce si i bez okolků přisvojují roli přímých mluvčích těch mas, začínajíc svá inteview slovy
"čtenáře našeho listu zajímá..". A činí tak v dobré víře. Zcela ve smyslu ušlechtilé logiky, že masám patří upřímná pravda a nic než pravda a jen takový list, který celou upřímnou pravdu nabídne a zastoupí zájmy čtenářů nejlépe, tak jen takový list bude - logicky - masami nejkupovanější.
A Verneovy románové masy naoplátku čtou noviny s upřímným zájmem a nadšením, dokonce s takovým, že noviny dokáží mimořádným vydáním
vyvolat senzaci a na nějaké náměstí přivést v určitý den a hodinu zástupy svých čtenářů, aby třeba jen někoho přivítaly, např. přišedšího vzduchoplavce.
V době po Verneovi je ale zastávání takové logické, mravně ztepilé novinářské
role, spojeno se značným rizikem.
Kladný novinář totiž napřed musí sám určit, co je pro masy dobré. Jaký je zájem mas, který novinář bude hájit? A tady může ušlechtilá novinářská snaha havarovat poprvé. Ne všichni čtenáři listu se totiž na svých zájmech, nebo na jejich interpretaci shodnou. A i když je za vším jen ušlechtilá snaha novináře, ti, jejichž domnělé zájmy novinář zrovna nehájí, si na něm v internetových diskuzích smlsnou:
Za koho mluvíš, ty hajzle? A už se na povrch tlačí domněnka, že když novinář nehájí zájmy všech, tedy i moje zájmy, tak pravděpodobně hájí zájmy cizích mafiánských padouchů...
Ne nutně.
Ušlechtilá novinářská snaha může ztroskotat i jinak. Aby totiž novinář mohl rozlišit mezi dobrem a zlem, a vybrat si dobro, musí si určit nějaké měřítko, podle kterého bude dobré a špatné rozlišovat.
A Honza Sůra si v článku vybral naprosto jasně: v otázce vztahu státu a soukromých podnikatelů je měřítkem dobra
přiměřenost zisku. A Honza se podle tohoto měřítka postavil na tu správnou stranu. V článku ztotožní zájmy státu (okrádaného) se zájmy čtenářů(okrádaných) a bojuje s nešvarem
nepřiměřeného zisku soukromých podnikatelů, kteří jdou proti oprávněným zájmům státu, potažmo tedy proti zájmům čtenářům listu. To je velmi ušlechtilé a zdá-lo by i se logické.
Honza dokonce i logicky vyřešil problém, jak určit, jaký zisk je
přiměřený. Opět to říká naprosto jasně: přiměřený je přeci ten
průměrný zisk!
Je podle ušlechtilého novináře
průměrná stoprocentní marže obchodníka na dětských botách přiměřená, mravná? Ergo, je v zájmu
čtenářů novin, aby řetězce prodávaly pečivo pod výrobní cenou?
Ať k tomu zaujmu jakýkoliv postoj, je to přeci postoj schizofrení, nikoliv postoj logický. Na žádnou takovou otázku prostě neexistuje "správná" odpověď. A novináři by se tedy neměli stavět do
role těch, kteří takové odpovědi znají, respektive by neměli určovat měřítka, podle kterých se dá správnost a prospěšnost čehokoli globálně posoudit.
Nedá.
Pokud tedy noviny píšou o ziscích soukromých firem, měly by se vyhnout jakýmkoliv přívlastkům. Jinak se nabodnou na vlastní kritický osten. A navíc
logiku v argumentaci nelze používat selektivně, jen když se mi to zrovna hodí. Pokud se jednou spolehnu na určitou logiku, musím už s tou stejnou logikou argumentovat pokaždé, jinak se automaticky stanu nedůvěryhodným. A to se právě novinářům snadno stává. Samo od sebe, i bez Babiše.
