Všechno začalo klasickým sháněním co možná nejlevnějších a nejméně komplikovaných letenek do Aucklandu. Nechtěl jsem absolvovat martyrium z předešlého roku, kdy jsme s přítelkyní absolvovali let PRG-FRA-TPE-BNE-AKL-NSN a zpět AKL-BNE-TPE-BKK-AMS-PRG, obojí s China Airlines. Nebylo to úplně špatné, ale celý den čekání v TPE na navazující spoj jsem pro tentokrát chtěl vynechat.
Bylo mi tedy nabídnuto letět s Emirates, což znělo celkem slibně. První, co mě při myšlence letět s Emirates napadlo bylo to, že se to nechá skloubit s letem v A380, což jsem si velice přál zažít. Nicméně nabídnutý routing byl přes BNE, kudy bohužel (tenkrát ještě) A380 nelétala. Nicméně zkusil jsem zařídit si let přes SYD, kudy A380 létala. Nenaštěstí na termín, který jsem potřeboval nebylo místo. No nic, zapojil jsem mozkové závity a zkusil jsem vyjednat let přes MEL, kde tou dobou již (naštěstí) také A380 létala. To se nakonec podařilo, takže jsem splnil to, co jsem si předsevzal – co nejjednodušší let a navíc v A380. Super.
Zbývalo než vyřešit letenky z AKL na jižní ostrov NZ, ale to už byla maličkost. Finální routing tedy vypadal následovně: PRG-DXB-MEL-AKL-BHE a zpět AKL-MEL-DXB-PRG. Ještě zajistit pick up v BHE a může se letět. Nutno ještě dodat, že jsem byl tak „chytrý“, že jsem nehodlal absolvovat dlouhé čekání na vnitrostátní let z AKL a zabookoval let, který odlétal hodinu po plánovaném příletu z MEL. Nějaká možnost spoždění (nebo jiných komplikací) mě ani nenapadla a ačkoliv jsem na to byl upozorněn jak přítelkyní (která nechtěla, aby mi to na Zealandu uletělo a já zbytečně vyhodil peníze za letenky z okna), tak přítelem, který slíbil, že na mě na letišti v Blenheimu počká (a nevěřil tomu, že se to dá stihnout), nic jsem na tom už nezměnil a nechal to tak, jak to bylo.
Rozepisovat se tady o tomto segmentu asi nějak moc nemá cenu. Myslím, že velká většina z vás si tuto trasu již vyzkoušela, takže ví, jak na tom Emirates na této lince jsou. Jen krátce tedy – let byl obsluhován Boeingem 777-300, servis byl naprosto bez problémů, jídla i pití bylo dost. Seating jsem nějak moc neřešil, takže jsem měl místo na prostřední čtyřce, do levé uličky. Alespoň jsem nemusel nikoho prosit, aby mě pustil na wc… Po necelých šesti hodinách jsme přistáli v DXB, výstup na letištní plochu a přesun busem na terminál.
Věděl jsem, že mám zařízené vízum a hotel (který jsem od Emirates dostal, ale proč už vážně nevím), takže jsem se vydal směrem k imigračnímu, které po našem příletu (cca 1am local time) přetékalo lidmi z dalších světových destinací. Ve frontě jsem strávil skoro 2 hodiny, abych se konečně dostal k nepříjemnému úředníkovi, který si mě bez jediného slova (nebo mimického výrazu) prohlédl, pobídl mě k očnímu scanu a razítkem do pasu mě „přivítal“ v Dubaji.
Před terminálem jsem našel transfer na hotel, kam směřovalo vícero lidí, které jsem viděl ve frontách kolem sebe. Na pokoji nezbytná sprcha a jelikož jsem si dal předsevzetí, že nebudu spát (nechtěl jsem celých 14 hodin letu do MEL pročumět takže jsem chtěl ráno nastupovat co nejunavenější), začal jsem projíždět programy v místní televizi. Velikou klikou bylo, že se (nevím jestli ten samý den) jela GP Abu Dhabi F1, narazil jsem na záznam tohoto závodu. Úspěšně se mi povedlo ho zkouknout celý, ale spánku jsem se stejně neubránil.
Po slabé hodince spánku další sprcha a přesun na snídani, která byla opravdu skvělá. Spokojený a naplněný jsem vyhledal transfer na letiště a na přepážce Emirates jsem ze zacheckoval na let do MEL. Škoda, že se mi nepovedlo najít nějaké místo s pěkným výhledem na plochu, protože provoz v DXB je opravdu veliký a koncentrace A380 na jednom letišti ohromující (před dvěma lety – to jich měli tak zhruba polovinu dnešního počtu?).
DXB-MEL
Při boardingu do přistavené A380 jsem se těšil na zážitek spojený s letem v tomto letadle, které mě překvapilo svojí prostorností, pohodlností, atd.. (rozepisovat se o něm asi taky nemá moc cenu, je to tady napsaný už asi milionkrát…). Sedadlo opět na prostřední čtyřce, levá ulička. Super. Dost místa na nohy, nemusím nikoho spícího přelézat a projít se můžu kdy chci. Sousedy mi dělal pár ve středních letech. To bude v pohodě, lepší než řvoucí dítě, říkal jsem si…
Chyba lávky. Po vzletu a nabrání kurzu směr MEL se začalo servírovat občerstvení (opět nemá cenu se rozepisovat o servisu Emirates) a pán vedle mě se začal věnovat přítelkyni (manželce?). Nevím jestli byly na svatební cestě nebo pán snědl modrou pilulku než nastoupil, ale líbal manželku s takovou vášní a s takovým mlaskáním, že ani Jeremy Clarkson, který mi poctivě tůroval bouráky do sluchátek, to nepřehlušil. No nic, říkal jsem si, že je to snad brzo omrzí, ale pán byl opravdu neúnavný a i velkou většinu soust z jídla pečlivě prokládali hlasitým mlaskáním jejich líbání. Opravdu super. Naneštěstí nebylo jinde volné místo, takže přesazení se někam nepřicházelo v úvahu. Budu to s nima tedy muset nějak vydržet…
Spaní v letadle mi dělá problém, usnout v nepřirozené poloze v sedě fakt neumím a to nemluvím o přesezeném pozadí. Paní z párečku vedle zřejmě také velký spáč nebyl, spala něco kolem dvou hodin. Zbytek ze 14 hodin strávili hlasitým líbáním, které narušilo snad jen to, když šli na wc nebo dostali jídlo. Nikdy jsem nic podobného neviděl a nezažil. Jak čas „utíkal“, přiblížili jsme se k MEL a CC začala rozdávat inflight karty do Austrálie. Páreček se pustil do jejich vyplňování, což mi značně zvedlo náladu, protože vidina toho, že už na segment do AKL nenastoupí mě opravdu potěšila.
MEL-AKL
Po přistání a nezbytném kolečku na letišti v MEL jsme po cca 2 hodinách nastupovali do uklizeného a dotankovaného letadla. Jaké bylo moje překvapení, kdo že mě to vítá na mém místě. Ano, usmívali se na mě oba dva mojí dobře známí sousedé a s jejich dvojhlasným „hello“ jsem rezignovaně dosedl na sedačku. Naštěstí díky velkým větrným proudům nad Tasmanským mořem se letadlo přes hodinu letu klepalo tak silně, že ani CC neservírovala jídlo a páreček vedle mě se asi bál o své jazyky, takže na tomto segmentu byly docela v klidu.
Po přistání v AKL začal souboj s časem. Přiletěli jsme sice v čas, ale i tak nebylo vůbec jednoduché propracovat se na Domestic terminal. První zádrhel se objevil na imigračním, které bylo sice bez front, ale nějakým (mě neznámým) způsobem měla úřednice problém s čipem mého pasu. Ani na popáté se jí nepovedlo pas načíst a ani supervizorka, která jí přispěchala na pomoc, si s tím nevěděla rady. Po chvíli domlouvání se, co se mnou, mě protáhla skrze přepážky, posadila mě na sedačku za nimi a suveréně zmizela s mým pasem v ruce bůhví kam. A čas stále utíkal… Po 15 minutách jsem začal být „mírně“ nervozní, začal jsem tedy zkoumat, kam že to s mým pasem zmizela. Místnost plná Indických rodin nevěstila nic dobrého. Naštěstí se asi po 20 minutách ona supervizorka objevila, naštěstí i s mým pasem. V ruce měla ještě nějaký papír, na který si zapisovala moje odpovědi z výslechu, kterému mě podrobila. Kam letím, co tam budu dělat, jak tam budu dlouho, kde budu bydlet, kolik mám peněz, atd… Působil jsem asi důvěruhodně, protože nakonec mi to razítko do pasu dala. Po tomto nekonečném výslechu mi zbývalo nějakých 30 minut do odetu z Domestic terminálu. Následoval tedy běh k pásu pro můj batoh, ale nastal další zádrhel… 3 lety denně z DXB do AKL, které se tam sejdou během necelé hodiny, z toho 2 obsluhované A380. To znamená pěknou spoustu lidí, spoustu batohů, kufrů a kdo ví, čeho ještě. Jako naschvál si můj batoh dával opravdu načas, ale nakonec se přeci jen ukázal. 20 minut do odletu. Popadl jsem ho a upaloval jak jen to se dvěma batohy přes rameno a padajícími kalhotami (pásek v zájmu pohodlí v letadle sundavám) šlo, směrem k rentgenu, který je další fází příletového procesu na NZ. Tady to naštěstí proběhlo jako po másle, žádné vyndavání věcí z batohu se nekonalo a já mohl pokračovat ven před terminál, odkud jezdí bus na Domestic terminal. 10 minut do odletu. Bus tam naštěstí stál a v podstatě okamžitě po mém nastoupení se rozjel. Začalo to vypadat slibně, já to fakt stihnu, říkal jsem si.
AKL-BHE
Na Domestic terminalu, po rychlém self-check-inu, jsem ve spěchu nalepil na batoh pásek, který mi vyjel a urychleně poslal batoh kamsi do útrob letiště. S úlevou jsem se posadil na sedačku a začal si konečně užívat to, že to opravdu stihnu. Z euforie mě prakticky okamžitě vytrhlo, že jsem si zapomněl vzít vytištěný boarding pass. S odbaveným batohem bez boarding passu. Naštěstí to nebyl vůbec žádný problém, ale po dvou dnech na cestě můj mozek opravdu nefungoval tak, jak jsem zvyklý. Takže jsem obratem zajistil nový boarding pass a vzápětí už jsem nastupoval do letadla. Tady mě úplně dohnala únava, takže s vyhlídkového letu nad severním ostrovem NZ jsem nic neměl – celý let jsem prospal.
Konečně jsem se dostal do cíle svojí cesty a nezapomenu na poplácání po ramenou od mého přítele Terryho, který tam na mě opravdu se svým pickupem čekal a jeho udivené – „wow! You´ve really done it!“
Zpáteční cesta už žádné dobrodružství nepřinesla, byl to úplně ukázkový klidný let. Dostal jsem sice místo vedle rodiny s malým děckem, ale mimčo celou dobu spalo a rodiče byly také docela spací, takže žádné líbací maratony se nekonaly Místa na nohy bylo královsky (díky místu pro postýlku), servis skvělý, jídlo dobré. Dokonce mi ani nevadilo místo u okýnka, které mi pán s díky přenechal. Sice nebylo moc na co koukat, protože se skoro celou dobu letí nad mořem, ale i tak přistání v MEL a noční bouře nad Srí Lankou byly zajímavé.
Tolik moje troška do mlýna, doufám, že se bude líbit.
