Z Čech přes Honkg Kong do Nanchangu
Návštěva psí restaurace - vegetarináni, milovníci psů a jiné zvířeny mohou přeskočit
Přes Šanghaj velrybou domů
Když mi V., jeden z mých nejbližších kamarádů a spolucestovatelů loni v létě ukazoval na mapě, kde leží Fuzhou, dvoumilionová díra v jihočínské provincii Fujian, do níž se na rok stěhoval za studiem, napadl mne z cestovatelského pohledu celkem logický nápad – město leží přibližně napůl cesty mezi Hong Kongem a Šanghají a šel by z toho tedy vymyslet nějaký trip po Číně spojený s návštěvou onoho kamaráda. Skládám dohromady čtyřčlennou, výhradně mužskou skupinu, z níž dva účastníci nikdy nebyli mimo Evropu a pouštím se do plánování. V té době se objevují velmi slušné ceny s Lufthansou, která do obou měst létá jak z Frankfurtu, tak z Mnichova, takže o dopravci je rozhodnuto. Sice bych raději letěl s něčím civilizovanějším, ale civilizované aerolinky typu EK a TK mají na naše termíny (které se stanou pevnými v momentě, kdy musíte zesynchronizovat kalendáře pěti zaneprázdněných lidí) mají vyprodáno a s Aeroflotem odmítám letět tak nějak z principu. Roli hraje i dobré časování a v neposlední řadě zvědavost, protože chci zjistit, jak to s těmi lufhansími longhauly aka hladolety je doopravdy. Cestou tam poletíme do Hong Kongu přes Mnichov v A346, která se mi vizuálně velmi líbí a která mi chybí ve statistikách; cesta přes Mnichov má rovněž pro mé potřeby lepší časování a o pár stovek nižší taxy. Cestou zpět poletíme přes Frakfurt v A380, protože v ní chci méně zcestovalé svézt a rovněž to v ní bude i můj první let. Zbytek cesty plánujeme víceméně online společně s V., který je tou již v Číně a dáváme dohromady program cesty. Přiletíme do Hong Kongu, kde pobydeme dva dny a poté po zemi překročíme hranici do Číny. Tam přespíme a chytíme vlak do Fuzhou, kde nás již nabere V. a ukáže život v takovém normálním čínském provinčním městě a poté to vezmeme do národního parku Lushan, který se údajně vyznačuje tím, že o něm cizinci moc neví a Číňanů v něm též mnoho není. Poté přejedeme do Nanchangu, nejbližšího většího města s letištěm poblíž NP Lushan, odkud chytíme let do Šanghaje, odkud po dalších dvou dnech poletíme domů.

Přepokládáná mapa cesty - z Nanchangu na severovýchod jsme letěli
Plán je hotov, zbývá už jen koupit letenky. Vzhledem k tomu, že mne prodej letenek živí, koupě letenky s Lufthansou byla otázkou pár okamžiků. S přeletem v Číně je situace o něco složitější. Přelet KHN – SHA jsme nemohli koupit na jedné letence spolu s letenkou z Evropy, jak by se zdálo být logické, protože v době, kdy jsme letenky kupovali, jsme ještě neznali finální plán cesty a tedy ani termín a směrování letu. Čínské aerolinky prodávají letenky po Číně normálně v klasických rezervačních systémech dostupných v Evropě a je je možné vystavit jak v Amadeu, tak v Galileu, ale většinou mají naloadovaný jen jeden fare, tedy ten plný ekonomický. V našem případě vycházel na něco přes 4700, které jsem za dvouhodinový skok po Číně odmítal platit. V., který v Číně žije víceméně již druhým rokem a již po ní něco nacestoval, mi objasňuje, jak čínský letenkový trh funguje. Na rozdíl od evropského a celosvětového trhu klasických dopravců, kdy se postupně vyprodávají v letadlech místa za různé ceny dle podmínek daných knihovacích tříd (zhruba řečeno), v Číně existuje jeden základní tarif, Y, ten, který je naloadován v GDS, ale pro Číňany jsou z něj, v závislosti na obsazenosti, dávány slevy až do výše cca 95%, kdy člověk platí víceméně jen taxy a zanedbatelnou částku faru. Tato možnost je z mezinárodního trhu zcela stažena, a aby nebylo možné si danou letenku koupit online přes čínského prodejce, rezervační systém vyžaduje autorizační SMS zprávu, která dojde jen na čínské číslo. Na něj dojde autorizační kód, který se zadá zpět do webového prohlížeče a systém teprve poté ukáže ceny a jednotlivé lety. Ten pro náš segment ukazoval cenu v přepočtu kolem 1300 korun, která již byla značně přijatelnější než oněch skoro pět tisíc, které China Eastern účtují cizincům normálně. Díky V., který čínské telefonní číslo má a dobré VPN, která ho pustila na jinak v Číně zakázanou Zuckerbergovu velkosíť, jsem však kód obdržel a mohl zadat všechny údaje (systém i u domestic letu vyžaduje zadání čísel dokladů, na které cestující poletí) vč. čísla české Mastercard. Pár minut poté, co jsem platbu odeslal a přišlo mi do e-mailu potvrzení s rezervací mi na Facebooku vyskočila zpráva od V.: „Bude ti volat Číňanka a bude se ptát něco kolem platby“. Začal jsem mu uštěpačně odepisovat, že nebude, protože jsem do rezervace zadal jeho telefonní číslo. Než jsem stihl větu dopsat, rozezvonil se mi telefon s čínským telefonním coby volajícím a na Facebooku vyskočila doplňující zpráva, abych se nebál, že mluví anglicky. Telefon jsem vzal a k pobavení kolem sedících kolegů (situace byla o to absurdnější, že jsem v té době pracoval jako letenkář u jednoho velkého českého prodejce letenek a GDS jsem měl otevřený před sebou) začal relativně slušně anglicky hovořící Číňance odpovídat na dotazy ohledně toho, co jsem vyplnil do formuláře – data z karty či potvrdit mojí adresu, což bylo komické, protože šlo asi o patnáctý dotaz, mně začínala z této lustrace docházet trpělivost a Číňanku „České Budějovice“ evidentně vyděsily. Když jsem jí je speloval, napadlo mne, co by asi říkala na Frenštát pod Radhoštěm, který je rodištěm V. Vše ale dobře dopadlo, V. mi osvětlil, že volali jemu, ale když zjistili, že údaje k mé kartě opravdu nezná, předal jim mé telefonní číslo a peníze opravdu odešly a na e-mailu přistály letenky. Za ty ušetřené tři a půl tisíce na osobu to rozhodně stálo.
PRG – MUC, LH1695, Embraer 195
Přichází listopad a s ním očekávaný výlet. Sraz je u mě v kanceláři, kde dodělávám poslední věci a posílám zbytek výpravy do krámu naproti pro nějaký drink na zahájení výletu. Sbíháme do metra, na terminálu 2 Václava Havla Prahy nabíráme posledního člena a jdeme se odbavit k přepážkám Austrianu. Odbavení sice jsme online, ale musíme nafasovat boarding passy a odbavit zavazadla. Na check in přepážce sedí mladá agentka s výrazem někoho, koho zrovna přejela rudá armáda a on musí sedět v práci a mluvit německy. Na téměř opovržlivý dotaz „Kam letíte?“ odpovídáme, že do Šanghaje přes Mnichov a předáváme jí pasy. Odbavuje nám krosny plné českého piva a alkoholu pro našeho domestikovaného Číňana a my procházíme bezpečnostní kontrolou a jdeme až k zadním gatům, z nichž odlétá většina spojů LH. Po chvíli čekání a vypití předražené ruzyňské Plzně nastupujeme do Embaeru nastupujeme do Embraeru, který právě vysypal cestující z Mnichova. Překvapuje mne množství cesťáků v kvádrech, kteří evidentně byli v Praze na den a nyní se vrací do Mnichova a kteří zaplňují dobře půlku ekonomické třídy. Embraer v konfiguraci 2-2 je plný tak z 80%. Startujeme na čas a během přeskoku dostáváme malou zatavenou plastovou krabičku s jakýmsi animovaným myšákem na obale a popisky, které jsou celé v italštině a já se lekám, zda jsem nepropadl o pár let zpět do doby experimentu nazvaného Lufthansa Italia a zda místo do Mnichova neletíme do Milána. Kapitán ale hlásí, že letíme do Mnichova, pitíčko, pár neidentifikovatelných slaných tyčinek a kousek chutného tvrdého sýra mizí v našich útrobách a to již klesáme k Mnichovu.
Balení s myšákem zabalené....
.... a rozbalené
MUC – HKG, LH730, A340-600
V Mnichově je na přestup hodina dvacet, což jej činí velmi efektivním a přesto má slušnou rezervu pro případ nějakého zpoždění. V duty free kupujeme láhev nějaké „desinfekce“ pro případ nějakého nepříznivého střetu s čínskou stravovací realitou, s naším kuřákem se stavujeme v kuřácké lounge, kde dopíjíme Plzeň, kterou jsme v Praze vypít nestihli a jdeme ke gatu. Prostor před gatem je veliký a nástup probíhá tak nějak komorně, žádné tlačenice, prioritní cestující mají svého agenta a tak se nástup odehrává ve stylu „když je zrovna volno, tak se někdo zvedne a nastoupí“. Žádné fronty nebo nic. Fotím si „jezevčíka“ přes sklo, ale vzhledem k tomu, že je venku tma a vevnitř terminálu se svítí o sto šest, moc to nejde. Jsem unaven a navíc mi není dobře, takže se snažím co nejvíc spát a dokonce zapomínám večeři a následně i oběd vyfotit – nicméně na letech do Asie Lufthansa servíruje dvě teplá jídla. Zaujalo mne provedení IFE – jsem z těch, kteří většinou na filmy v letadle moc nekoukají a jsou nalepení na airshow, která je v případě Airbusů Lufthansy, no, jak to říct... Vypadá hezky, ale je k ničemu. Je sice krásně 3D a model konkrétního letadla, u nějž je jasně vidět, že na ocase má znak Lufthansy, letí povrchem ze satelitních map, kde nicméně neukazuje názvy a hranice států, ale jen názvy měst, takže se ze sledování IFE stává docela obstojná zkouška ze zeměpisu. Nemluvě o tom, že IFE neukazuje spoustu údajů typu teplota vzduchu, které ukazuje i 737 QS. Jinak cesta probíhá v klidu, po večeři přechází kabina do nočního režimu a nejsou ani turbulence či jiné komplikace. Ani s rozestupy sedaček nemám problém, ale zas je pravdou, že to se svými 172 centimetry nemám skoro nikde. Většinu cesty se relativně úspěšně snažím prospat, takže si vybavuji až to když přistáváme od moře a v pořádku dosedáme na dráhu letiště v Hong Kongu.
A346 zaparkovaná u gatu
Už tam skoro jsme
Sbíráme z pásu naše krosny a rozbalujeme je z fólií, jimiž totálně ucpáváme jeden koš v blízkosti beltů, vybíráme z bankomatu nějaké hongkongské dolary a autobusem A21 vyrážíme do Tsim Sha Tsui hledat legendární Chungking mansions. Pro ty, kteří třeba neví či již hostelům odrostli, dodávám, že jde o sedmnáctipatrový věžák, v jehož přízemí se nachází jakási tržnice s prodejem všeho možného i nemožného a dalších šestnáct pater tvoří spousta hostelů a budget hotelů, které nabízí rozhodně nejlevnější možnost bydlení v Hong Kongu, navíc na Nathan Road, čili úplně v centru města, nějakých 5 minut pěšky od Avenue of Stars. Bydlení je ale velmi svérázné, takže když se hlásíme ve třetím patře v zaplaceném Cebu hostelu, místní recepční nás odvezl do patra jedenáctého do jakéhosi Mandarin hostelu, což předznamenalo, že celý tento výlet bude „ještě větší punk než jsme čekali“. Ke kvalitě ubytování, kde dvojpostel má rozměry asi jako obyčejné jednolůžko snad jen tolik, že ač mi asi před 15 lety lékař diagnostikoval alergii na prach a roztoče, poprvé se projevila až zde, v Chungking mansions. Inu, i to k tomu patří. V Hong Kongu kromě klasických turistických míst plánujeme navštívit i restauraci Bo Innovation, k jejíž návštěvě mne volně inspiroval personův tripreport Hong Kong kulinářský, ale jak se říká, člověk míní… Měli jsme zde rezervaci na druhý den v poledne, ale bohužel večer jsme narazili na velmi sympatický bar kubánského stylu, takže když jsme se druhý den probudili s jetlagem a kocovinou, hodinky ukazovaly půl třetí odpoledne místního času. Veškerý plán byl v troskách a následné dva dny se nesly ve stylu velmi svérázné improvizace na téma „jak to udělat, abychom toho stihli co nejvíc a nebyli jsme za úplný lemry“. Když přichází čas na odjezd, odjíždíme metrem na hongkongsko-čínskou hranici, kde po vyčkání dlouhatánské fronty vylézáme v Shenzhenu a vstupujeme do té pravé, nefalšované Číny. Chytáme taxi a jedeme téměř přes celý sedmimiliónový Shenzhen vyhlídkovou jízdou po čínském městě až do 4* hotelu Vienna hotelu kousek od nádraží, ze kterého máme druhý den odjíždět rychlovlakem do Fuzhou. Protože nám to ráno jede brzo a potřebujeme zamluvené lístky vyzvednout na nádraží, pomocí mapy Shenzhenu nahrané v iPadu vyrážíme hledat nádraží. To se nám po asi dvou kilometrech daří, dokonce se nám daří získat lístky na další den a protože jsme unavení, jdeme chytit taxíka – vždyť ty dva kilometry nebudou stát moc. Taxikář má ze čtyř bělochů na nádraží neskrývanou radost – přesně do momentu, kdy mu ukazujeme adresu hotelu, kam chceme a on zjišťuje, že z tohohle rito nekouká a snaží se dělat, že neví, kam jede. V ten moment dochází trpělivost držiteli iPadu, který ho rukama nohama, bez slova společné řeči naviguje, že jede blbě a kudy že má jet. Když dojedeme do hotelu, máme toho tak akorát plné zuby, takže padáme do postele a usínáme spánkem spravedlivých s vědomím, že zítra stačí chytit vlak a už nebudeme tak bezmocní, protože se k nám připojí někdo, kdo se vyzná a domluví.
Hong Kong z Victoria Peaku
Pozor, mlha
Shenzhen North to Fuzhou South, D2310
Rychlovlak do Fuzhou odjíždí v 9:45, takže ráno se scházíme na recepci, bereme taxíka s dostatečným předstihem, kdyby snad opět taxikář netrefil a bylo ho třeba navigovat, jedeme na nádraží. Zde se po prokázání lístkem dostáváme do zvlášní zóny, kam mohou jen cestující. K neskonalé radosti jednoho z členů výpravy nacházíme McDonald’s. K neskonalé radosti ne snad proto, že by mu to tak chutnalo nebo byl na americkém fastfoodu tak závislý, ale, jak později přiznal, důvod byl prozaičtější: protože v Číně i Hong Kongu se jídla v restauracích podávají tak, že se dají doprostřed a každý si nandavá, co může hůlkami na svůj malý talířek. Bohužel tento kamarád byl v prvních dnech nejslabší v disciplíně jezení hůlkami; a protože zbytek výpravy zcela v duchu Top Gearovské morálky a logiky na nejslabší nebral moc ohledy, O. měl prostě takový hlad, že se neskonale těšil, až si bude moct dát něco, co půjde jíst rukou, cestou do pusy mu to nikde nevypadne či mu to nikdo nesní. Poté se odebíráme k něčemu, co velmi připomíná gaty na letištích, kde se, po kontrole jízdenky, schází dolů k vlaku. Vzhledem k tomu, že jedeme 5 hodin a 25 minut a ujedeme 740 km a vzhledem k tomu, že rozdíl mezi první a druhou třídou byl cca 150 Kč, jedeme první třídou. Sedačky v konfiguraci 2+2 jsou pohodlné, široké, u stropu je možné využít zásuvku, vlak vepředu ukazuje cestovní rychlost kolem 200 km v hodině, takže jediné, co ruší je tlaková rána, když vlak ve dvou stech kilometrech za hodinu vjede do tunelu, kterých jsme dle mého skromného názoru projeli na této relativně vedlejší trati více než jich je v celé ČR dohromady. Poměrně často kolem chodí vlaková posádka a nabízí za drobný peníze něco k snědku – kupujeme si jakési jídlo, u něhož se vyklube jakési tofu s vařeným vejcem a napařenou zeleninou. No, jíst se to nedá skoro ani omylem a tak dojem vylepšuje jen jakási zmrzlina z jackfuitu (česky je to prý „žakie“…), rovněz za pár korun. Po příjezdu do Fuzhou se naháníme telefonem s V., který nás souká do taxíku a jedeme do centra Fuzhou.
Nástup do vlaku
Teplé jídlo dostupné ke koupi stojí málo a stojí za málo
Náhodný výhled z okna - podobně obskurní stavby jsou vidět nečekaně často
Frčí to slušně
Fuzhou
Dva dny ve Fuzhou patřily k tomu nejdekadentnějšímu, co jsme za celou cestu po Číně zažili. Fuzhou je hlavní město provincie Fujian s nějakými dvěma milióny obyvateli v samotném městě a je to ten typ města, kde na cizince, natož bělocha, normálně nenarazíte – konečně, proč taky. Tři tamní „Čechoslováci“, které jsme tam potkali, s nadsázkou tvrdili, že takhle oni tři jsou druhou největší menšinou. Ve Fuzhou jsme byli shodou okolností 17. listopadu, takže jsme si nemohli odpustit možnost zazvonit si klíči pod desetimetrovou sochou Maa na jednom z hlavních náměstí. Na co jsme se těšili obzvlášť (protože přeci jen jsme kamarádi z mokré čtvrti) byla ukázka nočního života ve městě jako je Fuzhou. Z toho, co mi V. říkal před naším příjezdem jsem pochopil to, že nečíňan, natož běloch, je exkluzivně váženým hostem. Evidentně jde o to, že klubů pro zlatou čínskou mládež zde bylo dost a dost a byl trošku problém natáhnout do nich lidi. A že v očích Číňanů prestiž klubu výrazně roste, pokud do něj chodí běloši či nečíňané, takže majitelé s těmi nemnoha cizinci, kteří ve městě žijí, mají nepsanou dohodu, že běloši k nim chodí a čínští majitelé klubů je hostí určitým množstvím pití zdarma, o tom, že nemusí platit jinak docela vysoké vstupné ani nemluvím. Kulturní šok byl nicméně ohromný - zatímco v evropských klubech jsme zvyklí na to, že se lidé baví, baví mezi sebou, tančí atp., zde seděla zlatá čínská mládež v klubu vybaveném zvukem a technikou za miliony a miliony korun, na podiu se mohla přetrhnout na playback zpívající ruská kapela vzor bordel kdesi v Sudetech, případně nějaký jiný vrchol nevkusu a kýče a zlatá mládež seděla, popíjela drahé drinky a neodtrhla oči od svých iPhonů. Celý večer. Dost možná to bylo proto, že hladina hluku, chci říct zvuku, byla nasazena někam na úroveň metalového koncertu a při nejlepší vůli v zárodku ničila jakýkoli pokus o klasickou, mluvenou mezilidskou konverzaci. Zajímavé bylo, že jsme těch klubů prošli víc a všude to bylo stejné – kýč, hluk a čínská zlatá mládež koukající do iPhonu a ucucávající k tomu drahé pití. Úroveň toho, co se tam dělo se pokusím ukázat alespoň na pár fotkách.
Abych nepsal jen o tom, co se dělo afterdark: velice nás překvapilo, jak rozvinuté město v rámci kulturních a společenských tradic a omezení je. Na městě byl vidět intenzivní rozvoj i mísení tradičního s moderním a dravým, či snad jak se střetává chudoba a bohatství. I architektura ukazuje, že architektonickým imperativem je stále beton, beton a beton. Ve městě jako takovém toho moc není, kromě jakési obskurní záchranné stanice pro pandy, kde měli několik pand velkých, ale i zde byla určitá specifika – tamté pandě chybí noha, protože o ni přišla při požáru lesa, tahle je naše nejslavnější, ale je slepá. Vrcholem bylo pak představení cvičených medvědů, které bylo tak dokonale strojené a toporné, že jsme se následně shodli, že jsme v Číně neviděli nic depresivnějšího než rádoby cirkusové vystoupení cvičených medvědů… Ano, i to je Čína…
Panda slepá
Medvěd na bradlech O_o
Ruská playbacková skupina
DJ WTF
Fuzhou - Lushan Jiangxi, D3264
Další den odpoledne odjíždíme do města Jiujiang, které je vstupní bránou do národního parku Lushan. Ten nám vybírá náš čínský Moravák V. coby národní park, který by měl být hezký, ale turisty moc nedotčený a také s rozumným vstupem – je známo, že na památky a NP, jejichž věhlas překročil hranice Číny, jsou nechutně předražené. Vlak je další z nových rychlovlakových tratí, které nyní rostou jako houby po dešti po celé Číně. Tentokrát si odpouštíme rozežranost první třídy a jedeme třídou druhou. Vagony druhé třídy jsou v konfiguraci 2-3, ale sedačky jsou poměrně pohodlné a tak zabíráme celou jednu řadu. Rychlost osciluje kolem 200 km/h a tak po 4 a půl hodinách a 670 kilometrech vylézáme v cílové stanici Lushan Jiangxi ve městě Jiujiang. Protože přijíždíme kolem osmé večer, máme v plánu ve městě přespat. Město (urban area 700 tisíc obyvatel, v aglomeraci pak dokonce 4 500 000) se zdá být pochmurné, obcházíme několik hotelů, abychom zjistili, že ceny jsou všude přibližně stejné a bereme dva pokoje v tom hotelu, kde jsme zjistili, že už nemá cenu jít dále. Pokoje jsou strohé a na první pohled překvapí snad jen to, že na hotelových deskách zcela otevřeně leží vizitky asi 4 firem zajišťujících dámskou společnost a to, že bez čínštiny by se tu člověk nechytl asi ani omylem. Jdeme se projít městem a najít místo, kde bychom povečeřeli a snad jen překvapí množství žen, které na chodníku vedle rušné hlavní třídy vedoucí od nádraží cvičí jógu. Po večeři, kde jsme coby pět bělochů foceným hitem (mimochodem, osel s grilovaným lilkem je geniální kombinace!), na hotelu zjišťujeme jednu na první pohled neviditelnou zradu – záchod, klasická evropský, je sice nějak přidělán k podlaze, ale není utěsněn, takže to po spláchnutí dělá, no, paseku Číny znalý V. se nám jen směje, že můžeme být rádi, že stěny koupelny nejsou prosklené, což je údajně nyní čínským hotelovým hitem číslo jedna.
Pohled do vlaku
Místo lízátka uzený slepičí pařátek... proti gustu
Erguotou, pálenka z kategorie "to nechceš"
NP Lushan
Druhý den na hotelu domlouváme taxi, které nás má odvézt do národního parku, jdeme se nasnídat a odjíždíme. Včetně taxikáře šest se nás naskládá do jednoho taxíka a jedeme. Taxikář nás vykládá u vstupu, jsme přeloženi na jakýsi náklaďák s namontovanými sedačkami a odváží nás na začátek hlavní stezky, která vede k jezeru a vodopádu, které mají být výše v horách. U začátku tracku vidíme několik bagrů, spoustu železných sítí a na první pohled je jasné, že základním prvkem čínského národního parku je… ano, správně, beton a železobeton. Tisíce vybetonovaných schodů a několik betonových mostů ve stylu staročínské architektury nás vedou nahoru k vodopádu a jezeru, které jsou hlavními highlighty NP Lushan. Jako, nebylo to zlé, ale že bych to musel vidět dvakrát… Abych řekl pravdu, pochopili jsme, proč Lushan není až tak známý a navštěvovaný
Nápis na vstupu do parku
.... přidělán více než kreativně
Národní park se musí postavit
Vodopád, hlavní hit NP Lushan
Pohled dolů do kaňonu
V NP kromě betonu nesmí chybět ani socha Maa
Jezírko, hit číslo dvě
Outlet ala Vegas....
... i s Bílým domem (foceno za jízdy z taxíku, omluvte kvalitu)
Jiujang – Nanchang, 1203
Na nádraží se ptáme, co jede příštího do Nanchangu a je nám sděleno, že za hodinu odjíždí vlak 1203. V. na to nevěřícně kouká, protože prý vlak tak nízké kategorie, že by neměl ani písmenné označení ještě neviděl. Nicméně vlak jede jen asi 15 minut pomaleji než rychlíky a 140 km stojí asi 39 korun, tak to bereme s tím, že bude zážitek. Pokladní na nádraží si od nás berou pasy s tím, že jízdenky jsou na jméno, které píší přímo na lístky – třem nám opíše křestní jméno, jednomu přijímení a jednomu dokonce jen písmeno L, jehož původ rozluštíme až později - je to typ víza. Vlak nejvíc ze všeho připomíná český otevřený rychlík, který jezdí z Českých Budějovic do Plzně – dvě sedačky proti sobě a maličký stoleček. Protože všichni Číňani s sebou vezou neuvěřitelné množství všech možných a nemožných zavazadel (jimž zcela s přehledem vévodí pytel od brambor, nejtypičtější zavazadlo čínských vesničanů), vejít se do vlaku s pět krosnami je náročné, ale nakonec se nám to nějak metodou Tetris daří. Vlak je otevřený, hlučný, smradlavý a na přechodu mezi dvěma vagony se pod cedulí s překvapivě anglickým nápise „Smoking is harmful to health“ střídá snad celý vagon na cigárko.
Čekárna na vlak
Pytel, nejtypičtější zavazadlo
Lokálka
Uvnitř lokálky
Pan Stylař si k nám přišel zakouřit
Nanchang
V Nanchangu se před nádražím prodíráme přes množství naháněčů do maršrutek do okolních městeček a vesnic a poté, co se ubytujeme v náhodném hotelu podobné úrovně jako včerejší noc, zjišťujeme, co se tu dá ten den navíc vlastně dělat. Nanchang, hlavní město provincie Jiangxi, jedné z nejchudších čínských provincií, zcela dokonale splňuje definici pětimilionové čínské prd*le, o které takřka nikdo mimo Čínu neslyšel. K našemu překvapení je mezi Číňany znám jako Město hrdinů, protože zde v roce 1927 začalo komunistické povstání a navíc tu mají třetí nejvyšší ruské kolo na světě, o 30 metrů vyšší než London Eye a v letech 2006-2008 dokonce nejvyšší na světě. To nemůžeme vynechat, tak druhý den taxíkem město projíždíme a nestačíme se divit – na břehu půl kilometru široké řeky stojí skyline, vedle kterého by se lecjaké západní velkoměsto mohlo stydět – zvláště v momentě, kdy se celý skyline promění v jednu velkou videoplochu. Hongkongská Symphony of Lights vypadá vedle tohoto jako chudá vesnická napodobenina. Vzhledem k úrovni smogu v celém městě navíc musí celá soustava svítit jako blázen, aby to bylo na druhý břeh vidět, protože jinak je přes řeku vidět víceméně jen obrysy toho, co stojí na druhé straně. Na nábřeží evidentně dlouhodobě umístěná obří obdoba Matějské poutě přímo na nábřeží se všemi pouťovými klasikami jen doplňovala onen lehce bizarní obrázek pětimiliónové čínské díry. Jak to vypadá, když se ze skyline udělá promítací plátno posuďte z následujícího videa:
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=mJR4ydLvbgU[/youtube]
Kondomy s příchutí džínů? V Číně ano...
"Chinglish" na hotelu
Smog....
Star of Nanchang, 160 metrů vysoké, třetí největší ruské kolo na světě
Pavilon v Nanchangu
A pagoda






