Cesta do hlubin koupákovy duše

[cocik]

Uz na tom makam, neboj

[manilair]

makam............. no jo no

[Night fly]

makam............. no jo no

Asi takhle bych to videl

[flyingblue]

makam............. no jo no

Asi takhle bych to videl

The uploader has not made this video available in your country.

[Night fly]

The uploader has not made this video available in your country.

Tak jeste tady, totez z jineho zdroje.

[flyingblue]

The uploader has not made this video available in your country.

Tak jeste tady, totez z jineho zdroje.

tak to jooo

[smradlava zizala]

Tak to se ti povedlo

[Tonda 2]

Zacina to vypadat jako cekani na Godota

Uz to prosim dopis

[cocik]

Kapitola čtvrtá – vítejte v Egyptě

Konec předchozího dílu mne zastihl v nezáviděníhodné situaci. Po noci strávené na letištích a v letadlech, kdy jsem se konečně těšil, že si dám sprchu a natáhnu se do postele, jsem zůstal trčet na sedačce vedle recepce, protože náš pokoj ještě nebyl připravený a věci typu „early check-in“ se v pětihvězdičkovém hotelu v Hurghadě evidentně nehraje. Manželka to přešla se stoickým klidem a prakticky hned usnula v křesle, zatímco já jsem balancoval v polospánku a čekal na vysvobození v podobě snídaně. Naštěstí byl ráno v lobby poměrně klid, takže čekání na otevření hotelové restaurace neokořenilo žádné mučení v podobě nuceného poslechu ruského techna nebo křiku německých batolat. Poučen vyprávěním zkušenějších cestovatelů jsem očekával, že nám někdo dá all-inclusive náramky, ale k mému velkému zklamání měli all-inclusive všichni hoteloví hosté, takže se zde na nějaké náramky nehrálo. Personál nás usadil k pěknému stolku u okna s výhledem na golfové hřiště, záhy jsme dostali poměrně slušné kafe („poměrně slušné“ z pozice člověka, co nevypadá jak Krakonoš, a nestojí s digitálními stopkami baristovi za zadkem) a ani pohled na širokou nabídku sladkého i slaného bufetu nikoho neurazil – v zásadě šlo o naprosto standardní snídani, která by bez problémů obstála ve většině slušných hotelových řetězců. A dobré zprávy pokračují dál, po snídani nám na recepci oznamují, že se pokoj nakonec našel, takže se můžeme jít ubytovat.

Po otevření dveří jsem pochopil, že stejně jako existuje „socialismus s čínskými specifiky“, existuje i „hotelový luxus s egyptskými specifiky“. Ne že by byl pokoj špinavý nebo vyloženě eklhaft, ale byl vybavený hodně minimalisticky, na míle daleko od úrovně běžné v pětihvězdičkových hotelích jinde ve světě. Egyptská specifika měla i wi-fi síť, protože fungovala jenom velmi sporadicky. Nad všemi těmito problémy jsme se nakonec povznesli, protože zvítězila únava, takže dalších několik hodin jsme strávili hlubokým spánkem. Vzbudili jsme se akorát tak na oběd, a právě cestou na oběd jsem zjistil, proč byla hala před restaurací tak prostorná. Celou ji totiž zaplnili agenti různých místních cestovek, kteří se předháněli v odchytávání hostů a nabízení fakultativních výletů. A tady jsem se stal bohužel obětí „dokonalé bouře“. Když mám hlad, jsem poměrně dost nerudný a nelibě nesu, když mě někdo otravuje. Navíc trpím alergií na oslovení „my friend“ a preferuju kvalitu a individuální přístup před nejnižší cenou. Kdo už v Egyptě byl, ten asi tuší, jak to pokračovalo: „Hello my friend, když si odemne koupíš výlet s hromadou lidí na čtyřkolkách, tak to budeš mít o 10 euro levnější než stejnej výlet od Ahmeda, to je dobrej deal, my friend, že jo?“. Slušně jsem odmítnul a pokračoval na oběd, ale to jsem ještě netušil, že šlo jenom o první kolo…

All inclusive jídlo

Během oběda (proti skladbě jídla v bufetu opět nemohu říct ani popel, šlo z mezinárodního pohledu o slušný průměr, v případě desertů pak silný nadprůměr) jsem letmo prozkoumal národnostní složení klientely hotelu. Nebylo to tak zlé, protože Rusů zde byla maximálně třetina (a navíc šlo z valné části o Rusy civilizované, domestikovanou formu Rusa obecného), a zbytek hostů byla všehochuť – pár Italů, nějací Angličané, Arabové a Východoevropani. Tomu odpovídala kultivovaná atmosféra v restauraci, kterou trochu narušoval snad jenom apatický personál (jako by snad nechtěl spropitné v podobě menší bankovky přidané k „nulovému“ all incluse účtu). Po obědě přišla na řadu prohlídka hotelového areálu. V opravdu velkém hotelu resortového typu jsem byl poprvé, a tak mne zaujal hlavně systém důmyslně propojených bazénů, kolem kterých nebyl problém najít si volné lehátko (pravda, ta „nejlepší“ místa poblíž hotelových budov byla už od časného rána zabraná aktivistickými „pokladači ručníků). O sportovní vyžití se kromě golfového hřiště staral i kurt na plážový volejbal, dvě branky na fotbal a také „relaxační zóna“ s matracemi pro jógu, šipkovými automaty a kulečníkem. Hotelová pláž už tak pěkná nebyla, protože nekonečné řady lehátek a slunečníků připomínaly spíš Drůbežárny Xaverov, ale to všechno by se dalo přežít. Horší byli všichni ti Ahmedové a Omarové z cestovek a hotelových služeb, kteří na asfaltových cestičkách neustále naháněli zákazníky, takže před nimi nebylo úniku (jestli mi teda jako rozumíš, my friend).

Momentka od večeře

Plánek bojiště

Kosa v Egyptě

Tady už jsme začali s manželkou tušit, že tenhle typ dovolených nebude moc pro nás. Plán pro následující dny byl tedy jednoduchý – s delegátkou cestovky pořešíme nějaké zajímavé výlety, a poté zatáhneme za záchrannou brzdu a zmizíme někam, kde nám to bude vyhovovat víc. Delegátka byla nesmírně příjemná a ochotná paní, se kterou jsme vymysleli program na následující tři dny a během několika výjimečných okamžiků, kdy bylo internetové připojení jakž takž stabilní, se nám povedlo koupit letenky na ranní let Egyptairu z Hurghady do Káhiry, kde si nás převezmou do péče Emirates. Ubytování v Káhiře jsme vzali na jistotu – Ramses Hilton patří k nejlepším hotelům ve městě a jeho strategická poloha na břehu Nilu slibuje opravdu zajímavý výhled z okna. Ale dost cestovatelského plánování a radši se vraťme zpět do reality v Hurghadě. Nejprve dobré zprávy – hotel sice nabízel animační program, ale šlo víceméně o hry pro děti v decentně odděleném prostoru, takže animátoři nikoho neotravovali ani nenutili do stupidních diskotékových her. Poté neutrální zprávy – venku bylo jenom lehce nad 20 stupňů, což bylo na poměry zimní Evropy nebo Šanghaje fajn, ale koupat se dalo delší dobu jenom ve vyhřívaném bazénu. A nyní ty špatné zprávy – pokud člověk opustil hotelový areál, ocitnul se v centru Hurghady. Tedy přesněji řečeno v džungli betonu, písku, ruských reklam a obchodů s neskutečnými cetkami. Dost depresivní pohled pro někoho zvyklého na asijské ulice pulsující autentickým životem.

Hotelový areál poprvé

Hotelový areál podruhé

Golfové hřiště

Nevadí, snad budou fakultativní výlety zajímavější. První na řadě bylo plavání s delfíny. Ve smluvenou ranní hodinu jsme přišli na recepci a vyhlíželi náš odvoz do delfinária. Čekáme, deset minut, patnáct minut, dvacet minut a pořád nic. Najednou zvoní telefon a ustaraná delegátka se ptá, kde jsme, že nás řidič sháněl a nemohl najít. Odpovídám, že posledních 20 minut stojíme na recepci, kde je opravdu těžké nás přehlédnout, protože je manželka široko daleko jediná Asiatka. Za chvíli další telefon, že se pro nás řidič vrací, a ať nikam nechodíme. Za pár minut vejde do dveří zmatený Egypťan s obrovskou cedulí výletu na lodi, chvíli postává kolem, pak se podívá na ceduli, otočí ji a ejhle, tam je obrázek delfinária. Už mi to došlo – chlapec poblíž recepce skutečně stál i minule, ale samozřejmě opět se špatnou cedulí. No nevadí, nasedli jsme do auta a spolu s několika ruskými turisty dorazili do delfinária. Tam jsme podepsali pár dokumentů, nafasovali neoprény a v malých skupinkách naskákali do ledové vody. Hraní s delfíny bylo super a nadšení naprosto přebilo teplotu, která by vyhovovala spíš otrlému Františku Venclovskému než zhýčkanému turistovi.

Vodní skútr byl rychlejší

Další v pořadí byla plavba ponorkou. Transfer tentokrát proběhl bez závad, ale konečně jsme zjistili, kam mizí všichni Číňani, kterých podle statistik jezdí do Egypta nezanedbatelné množství. Jejich skupinové zájezdy jsou totiž pobytově-poznávací, což znamená, že v Hurghadě stráví jenom den, dva, přičemž zůstávají v hotelích stranou od západní klientely, a s ostatními turisty se míchají jenom při výletech. No a právě na ponorkovém výletu se jedna velká čínská turistická skupina (se všemi flusacími a krkajícími proprietami) objevila. Provozovatelé vyhlídkových plaveb s něčím takovým naštěstí počítali, a tak čínské cestovce vyhradili oddělená plavidla a časově všechno sesynchronizovali tak, aby se horkokrevní čínští a ruští turisté akorát tak minuli na nástupním molu, takže ani teoreticky nehrozilo opakování pohraničních incidentů na řece Ussuri. Samotná plavba ponorkou pak díkybohu proběhla bez většího adrenalinu – osobně mám nesmírně rád letecké sporty, ale pod vodou se necítím dobře (proto se ani nepotápím), takže mi chvíli trvalo srovnat se s tím, že jsme celkem hluboko pod hladinou. Pravda, oproti takovému Velkému bariérovému útesu připomínal podmořský svět kolem Hurghady obohacený o antické „vykopávky“ a truhly s poklady spíš nepovedené kulisy k filmu „Hledá se Nemo“, ale pořád bylo na co se dívat a všichni pasažéři se evidentně dobře bavili.

Na ponorce

Pohled na motory

Nahaněč ryb před foťáky

A je tu výlet poslední, a sice cesta čtyřkolkami do pouště. S manželskou dvojicí z Polska jsme nafasovali dva egyptské průvodce, přičemž jeden z nich mluvil velmi dobře česky a oproti všem těm naháněčům a apatickým číšníkům nebo řidičům byl evidentně výrazně vzdělanější a ochotnější. Kvůli všudypřítomnému prachu a písku byly nezbytnou součástí výbavy ochranné brýle a šátek „arafaťák“ a coby člověka, který má rád rychlou jízdu na všem, co má motor, mě potěšilo, že jsme po pár kilometrech opatrné jízdě po asfaltce zahnuli na prašnou cestu, kde bylo možné trochu víc přidat plyn (bohužel k motokrosu skrz džungli na Moorea to mělo pořád daleko). Přibližně po pětačtyřiceti minutách jsme dojeli na jakousi beduínskou základnu, kde k mému velkému zklamání neprobíhal výcvik džihádistů, ale pouze demonstrace života a kultury beduínů ve stylu „jízda na velbloudu“, případně „ochutnávka chlebové placky, kterou před vámi připraví beduínská žena“. Cestou zpět jsem po dohodě s průvodci pustil k řízení manželku. Náročného úkolu se zhostila zodpovědně a dopravila nás do cílové destinace ve svižném tempu, ale zároveň bez většího karambolu, za což jí patří obrovský dík. Výlet zakončila večeře s tanečním vystoupením znuděné břišní tanečnice, ale víc než tanec mě zajímal systém fungování egyptského turistického průmyslu a zejména kvalita poskytovaných služeb. Průvodce byl v téhle věci celkem otevřený a shodnul se s názorem delegátky, že spoustě Egypťanů ještě bohužel nedošlo, že by měli daleko větší spropitné i zisky, pokud by se chovali skutečně přátelsky a poskytovali vynikající servis, u kterého by se turista necítil jako kavka, která čeká v řadě na oškubání.

Mad Max

HRG-CAI, MS332, E175
Poslední den našeho pobytu v Hurghadě začal poměrně optimisticky. Bezproblémový ranní checkout na recepci, odvoz na letiště byl připraven včas a odbavení i bezpečnostní kontroly ve vnitrostátním terminálu proběhly ve svižném tempu. Dokonce i autobusový boarding do puntíku dodržel časový plán a sezení v přední části regionálního Embraeru bylo na regionální jet poměrně prostorné a pohodlné. Hodně příjemně mě překvapila snídaně, kterou Egyptair servíroval (pravda, měli jsme business class letenky, jejichž cena byla jenom o něco málo vyšší, než kdybychom letěli v economy) – něco na způsob bagety a skvělý sladký koláč (co by za to u spousty aerolinek dali). Během klesání ke Káhiře jsme měli možnost sledovat, jak se nehostinná šedivá poušť mění v zelené nilské údolí a pak opět v šedivou egyptskou metropoli. Ale dost kochání, rychle pro kufry a pak na hotel. Řeklo by se, že je to jednoduché – člověk si zajde k honosné přepážce taxi, poprosí o vůz a odjede. Jenže Káhira má „istá kulturná špecifiká“, tak jsme se podobně jako na malých letištích v Rusku dozvěděli, že taxíky došly. No jasně, takže rychle odchytnout jednoho z postávajících náhončích černých dopravců, usmlouvat cenu na něco aspoň vzdáleně rozumného a doufat, že na konci dlouhé pěší cesty k parkovišti skutečně čeká slíbené auto. Nakonec to byl menší mikrobus, což nám nevadilo, protože se s ním zručný řidič zkušeně proplétal káhirskými ulicemi a za pár desítek minut zaparkoval v centru před Hiltonem.

Boarding pass Egyptairu

Na palubě regionálního jetu

Svérázná mapa

Vynikající snídaně

Klesání k letišti poprvé...

...podruhé...

...potřetí...

...a naposled

V útrobách kvalitního hotelu jako by byl úplně jiný svět. Nejistotu a neustálé smlouvání nahradila ochota a přesnost, checkin na executive flooru byl hotový v rekordním čase a po rychlé sprše na pokoji jsme sjeli opět dolů, abychom u concierge dohodli výlet k pyramidám. Opět s ničím nebyl problém, ale concierge nám kladl na srdce, že v případě jakéhokoliv problému máme kontaktovat buď přímo jeho, nebo našeho hotelového řidiče. Brali jsme jeho upozornění s rezervou, než jsme dorazili do areálu pyramid a pochopili, jak neodbytní dokážou být tamní prodejci suvenýrů. Situace eskalovala až do té míry, kdy se jeden z nich začal v odlehlém koutě areálu chovat vyloženě agresivně. V tu chvíli jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny – na jednu stranu jsem ho anglicky posílal do háje a na druhou stranu čínsky uklidňoval manželku, která mu chtěla dát pár facek (pro Číňany totiž fackování nepředstavuje kdovíjaké fyzické napadení, což má za následek komické situace, když se třeba nějaký Číňan snaží dát facku o dvě hlavy většímu naštvanému Rusovi nebo Američanovi). Nakonec jsem chlapce upozornil, že to dělám fakt nerad, ale že na něj zavolám policii. Odpovědí mi bylo, ať to klidně udělám, protože on se nebojí a všechny policajty v areálu zná. Inu, zavolal jsem hotelovému řidiči, vysvětlil problém a dostalo se mi odpovědi, že máme jít pomalu směrem k východu, kde na nás budou čekat policajti. Nebudu to moc dlouho protahovat – oni „policajti“ byla parta civilně oblečených řízků s pistolemi u pasu, kteří během pár minut drzého prodejce zajistili a nechali odvést v poutech. Jejich šéf nám pak se slovy „revolution is over, tourists are welcome in Egypt“ popřál příjemný zbytek pobytu, a řidič nás odvezl zpět na hotel.

Bez komentáře

Výhled z executive lounge

Večeře

Výhled z balkónu hotelového pokoje

CAI-DXB, EK928, B777-300ER
Brzy ráno jsme vyrazili do hotelové restaurace na snídani, protože jsme nehodlali nic nechat náhodě – zmeškat odlet do Dubaje by znamenalo zůstat trčet v nepříliš pohostinném Egyptě další půlden. Cesta na letiště se naštěstí obešla bez větších dopravních zácp, ale spoustu času jsme pak ztratili v dlouhých frontách na různé kontroly v odletové hale káhirského letiště, která měla svá nejlepší léta evidentně za sebou. Na let do Dubaje jsem se celkem těšil – poprvé v životě vyzkouším economy class Emirates, která patří k povinné výbavě českého „nezávislého cestovatele, co ze zásady nelétá s Travel Servisem“. Jenže Egypt nás nechtěl propustit tak snadno – nejprve boarding velkého 777 pomocí několika autobusů a jedněch schodů (což byl sám o sobě slušný masakr) a poté nekonečné čekání na ploše, než jsme mohli nahodit motory a začít pojíždět na start (už chápu, proč mají Emirates v letovém řádu téhle linky takovou vatu).

Boarding pass Emirates

Jak mnozí čtenáři mých trip reportů a komentářů jistě vědí, jedním z hlavních důvodů, proč s Emirates (a koneckonců i s Air France) odmítám létat, je sezení 3-4-3 v Boeingu 777, které považuji za zločin proti lidskosti. Jenže tentokrát jsem neměl moc na výběr, a popravdě řečeno, zas taková hrůza to nebyla. Sedačky byly celkem pohodlné, místa na nohy i na batoh bylo tak akorát a kvalitní IFE podtrhnul produkt, který bych se nestyděl označit jako lepší průměr. Ani servírovaný oběd na tom nebyl nikterak špatně, takže tříhodinový let příjemně ubíhal. Moc se mi líbil nápad s vlaječkami u mezinárodní posádky, stejně jako „machrovací“ hlášení, že na tomto letu se domluvíte XX jazyky. Během klesání k Dubaji jsme proletěli pásmem nepříjemných turbulencí a přistání bylo hodně „pozitivní“, ale to jsou věci, které se občas stávají.

Místa celkem dost

Oběd

Musel jsem po předchozí egyptské anabázi vypadat dost necivilizovaně, protože se mne bezpečáci u rentgenu za pasovkou vybrali na zevrubnou prohlídku příručáku. V duchu jsem děkoval prozřetelnosti, že jsem s sebou nevezl žádná izraelská vojenská trička, ani zapomenuté propagační materiály nadace Friends of IDF, ale jednomu z arabských Emiráťanů padly do oka egyptské noviny s velkým portrétem generála Sisiho. „Hele, to je Sisi, co si o něm myslíš?“ zeptal se mě. A sakra, jak na tohle odpovědět, moc jsem se neorientoval v geopolitické situaci, takže jsem nevěděl, jestli se SAE kamarádí s Muslimským bratrstvem nebo právě s armádními složkami. Zahrál jsem proto blbého a odpověděl, že bohužel nevím, že mě zajímá spíš byznys a ne politika, což byla evidentně akceptovatelná odpověď, protože jsem byl záhy shledán dostatečně slušným a vpuštěn do země. Teď jenom najít na pásu kufry a dát si opět klasické finále taxík – Hilton – sprcha.

Hilton v Dubaji a manželčin kufr

Konečně pořádná koupelna

Můj oblíbený dubajský podnik

Číňanka na horách...

DXB-PVG, EK304, B777-300ER
Dva dny v Dubaji byly po Hurghadě jako balzám na nervy. Věci fungovaly, člověk nemusel smlouvat, v obchodním centru ho nikdo nenaháněl do obchodu slovy „hello, my friend, come check the latest Gucci collection, I have a special price for you“ a filipínská obsluha v restauracích fungovala s mnohem větší efektivitou. Za manželkou přiletěly kamarádky expatky z Kataru, takže dámy velmi rychle zmizely na nákupech, a já mohl v pohodě relaxovat na sjezdovce. Jenže čínské svátky pomalu končily a s nimi i naše dovolená. To znamenalo jediné – opět se přepnout do cestovatelského režimu a znovu se po snídani vydat na letiště. Rychlý check-in, ještě rychlejší pasová a bezpečnostní kontrola, teď ještě najít odletový gate. A právě tady se projevila zásadní nevýhoda dubajského letiště, které je evidentně daleko za hranicí své maximální kapacity. Všude jsou tedy celkem logicky hromady lidí, takže je prakticky nemožné najít nějakou volnou sedačku (respektive nikde není dost místa na to, kam ty sedačky dát). Podobný problém měla evidentně většina cestujících, protože zatímco jsme čekali na otevření gatu pro let do Šanghaje, procházeli kolem nás pasažéři směřující do Prahy a nejeden z nich utrousil na téma nedostatek sezení posměšný komentář. Ale chaosu ještě nebyl konec – na konci dlouhé fronty totiž nebyl nástupní most, ale eskalátory do přízemí, kde už čekaly přistavené autobusy. Jakási škodolibá duše navíc náhodně zaparkovala autobusy u předních a zadních schodů, což v kombinaci s několika stovkami Číňanů vytvořilo v úzkých uličkách letadla smrtící tlačenici, jak se lidé zepředu snažili dostat ke svým místům dozadu, zatímco se proti nim valila živá vlna snažící se o úplný opak. Ale abych jenom nekritizoval – většinu letu jsem střídavě spal a střídavě brouzdal po velmi rychlém internetu. V tomhle směru jsou Emirates výrazně dál než jejich pětihvězdičková konkurence.

Není nutné se na posledním segmentu rozepisovat o dalších jídlech a džusech, které roznášely letušky, pojďme si radši celý výlet zhodnotit. Když budu upřímný, čekal jsem to daleko horší. Jistě, od těch nejhorších koupáckých zlozvyků typu boj o jídlo v bufetu, zabírání lehátek případně povinný animační program jsem byl ušetřen volbou hotelu, který česká klientela příliš nepreferuje, ale ani ta omáčka kolem nebyla z kategorie nezvládnutelných. Proti Fischeru a Travel Servisu nemůžu říct křivého slova – lidé z cestovky byli všichni nesmírně ochotní, a posádka TVS svou roli také zvládla velmi profesionálně (chápu, že za tu cenu nemůžu očekávat deset otevřených check-inů na každý let). Horší už to je se samotnou Hurghadou (a dalo by se říct i s celým Egyptem), kde je to jak na horské dráze z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně hrstka ochotných a přátelských Egypťanů, na straně druhé jejich vlezlí agresivní spoluobčané, pro které je turista jenom kavka k oškubání. Na jedné straně nádherné hotelové areály, na straně druhé depresivní městské ulice plné betonových domů v různém stádiu rozestavěnosti. Skvělé drahé hotely v Káhiře, ale vyloženě nepříjemný až nebezpečný areál s pyramidami. Zkrátka a dobře, není to zatím místo, kam bych se rád vracel coby individuální turista. Proto mi ani není líto, že jsme nakonec „vyměkli“ a dokončili dovolenou v Dubaji. A když už jsme u té Dubaje, zbývá mi ještě zhodnotit economy class Emirates. Skalním fanouškem aerolinek se asi nestanu, ale musím uznat, že má jejich produkt velmi dobrý poměr cena/výkon a jeden z nejlepších palubních přístupů k internetu. To samé se ale bohužel nedá říct o přetíženém letišti v Dubaji…

No a to je z koupáckého zájezdu vše. V příštích trip reportech si dáme trochu větší exotiku – můžete se těšit na táboření v deltě řeky Okavango a návštěvu akvaparku v Liptovském Mikuláši.

[Hansie]

Okavango beru, ale jak chceš udělat exotiku z návštěvy LM, to mi dost uniká...

[bubinek000]

Nemožné se stalo skutečným! Je tu poslední díl Cesty do hlubin koupáka,yay

Super report,mimochodem

[beardie]

Cenovo

[cocik]

Pro nas Asiaty je Liptovsky Mikulas brutalni exotika. Mel jsi videt moji zenu, jak vydesene koukala, kdyz jsme pozde vecer cekali v nadrazni hale na rychlik z LM do Strby

[Fabo]

Na to bych se podival, Cinani v Tatrach Na druhou stranu docela chapu, procs po zkusenosti s vlaky ZSSK zvolil na uklidnenou prelet citationem

[Brut]

Opet super!!

Kapitola čtvrtá – vítejte v Egyptě
Jak mnozí čtenáři mých trip reportů a komentářů jistě vědí, jedním z hlavních důvodů, proč s Emirates (a koneckonců i s Air France) odmítám létat, je sezení 3-4-3 v Boeingu 777, které považuji za zločin proti lidskosti. Jenže tentokrát jsem neměl moc na výběr, a popravdě řečeno, zas taková hrůza to nebyla. Sedačky byly celkem pohodlné, místa na nohy i na batoh bylo tak akorát a kvalitní IFE podtrhnul produkt, který bych se nestyděl označit jako lepší průměr. Ani servírovaný oběd na tom nebyl nikterak špatně, takže tříhodinový let příjemně ubíhal. návštěvu akvaparku v Liptovském Mikuláši.

A timto jsi me uklidnil. 777 nejen od EK se vyhybam jak jen to jde, ale v nedeli me to nemine a 8 hodin v tom budu muset stravit Alespon, ze to tak takova hruza neni pro tebe, jen kdyby mi sel udelat seating driv nez na check inu. Posledni volna dvojka vzadu, tak snad do nedele nezmizi.