Se Swissem jsem letěl jednou Praha - Ženeva - Praha, cestou tam Jumbolinem (které zaujímá 3. místo v TOP3 mých nejoblíbenějších letadel hned za Embraerem E-170 a A32x family), zpět Airbusem 320. Nic zapamatováníhodného se tehdy nestalo, dostali jsme vodu a malou čokoládu. Po zadání letu do Curychu do googlu jsem ale zalapal po dechu a výsknul na celý openspace. Dočasně na této lince Swiss operuje se svým úplně novým Boeingem 777-300ER, na kterém zaučuje posádky. OK, důvod těšit se jako malé děcko. Widebody jsem letěl jen jednou, Praha - Ostrava s OK-YBA ČSA.
PRG-ZRH LX1499
Swiss Airlines, B777-300ER, HB-JNA
LF 100% Přišel den O (odletu), zašel jsem si na check-in přepážku pro papírovou letenku (i když jsem nepotřeboval odbavit zavazadlo) a pak se vydal na security. Nic extra, brzká večerní směna, znuděné tváře zaměstnanců letiště, kufr projel rentgenem jednou tam, pak zpátky, pak tam a zase zpátky, až ho nakonec paní na židli s pozdviženým pravým obočím posunula rukou až ke mě. Pokrčil jsem rameny, usmál se, sbalil elektroniku a šel koukat na letadla. O pár minut později se blížil na přistání můj HB-JNA, v tzv. "people's livery". Zajímalo mě, jaký bude load factor vzhledem k tomu, že se podle informací prodával na tento let stejný počet letenek jako na běžnou linku obsluhovanou Jumbolinem (97pax). Gate byl nakonec slušně zaplněný a přišlo mi, že do Jumbolina bychom se snad ani nevešli. Proběhl standardně nástup business třídy a prioritního odbavení a pak já (jako blboun první v řadě, že) a zbytek economy. V nástupním chobotu jsem se musel zastavit a asi tak půl minuty s otevřenou pusou koukat na ten neskutečně obrovský motor GE90 (skoro 3,5m v průměru). Pak jsem se vzpamatoval a konečně vstoupil do letadla, přičemž jsem si s letuškou vyměnil asi 5 zářivých amerických úsměvů. Projít business class (nastupovalo se druhými dveřmi) znamenalo postesknout si nad tím, že tohoto krásného dřevěného luxusu se mi tentokrát nedostane. Na někoho může světlé dřevo působit lacině, ve mě naopak vyvolalo vzpomínku na interiéry nových modelů Volva. Jedním slovem nádhera. A detail v podobě dřevěného ramínka na ošacení s číslem sedadla už byla jen třešnička na dortu.
No nic, řada za mnou nervózně zhoustla, musím se posunout dál na své sedadlo 36A, které bylo zároveň v poslední řadě části letadla, která se dnes obsazovala. Poslední část, řady 39-52, zůstala prázdná za staženým závěsem (a "Ne, nemohu vás tam pustit, pane, omlouvám se." "Já to nikomu neřeknu, přísahám! Fakt! Jsem jen prostě blázen do letadel a triplsedmou letím poprvé v životě, prosím." Najednou letuška rty narovnala do přímky a s proceděným "Je mi líto." ukázala rukou na mé sedadlo). Kufr jsem uložil do rozměrného a poměrně nízko se otvírajícího binu nad sedadlem a posadil jsem se. Moment. Tady něco nehraje. Vždyť to okno je větší než má hlava! Páni! (reakce člověka zvyklého na, teď už mohu říct miniaturní, okénka běžných 737 nebo 320). Teď se teda na ten červnový výlet do Karibiku těším ještě více! Sedadlo samo o sobě je z nejnovější generace těch úzkých, tenkých, velmi plastových, které bohužel vržou a jsou celkem vratké (takže osoba sedící nervózně před vámi může nejspíš v horším případě přispět k vylití kelímku s vodou položeném na rozkládacím stolku). Nicméně místa na nohy pro mých 177cm dostatek, pro má široká ramena už o hodně méně. Mile překvapilo IFE s velkou dotykovou obrazovkou, slušnými barvami, dobrými pozorovacími úhly a USB portem. Nabídka filmů obrovská (české titulky jsem našel ale jen u profláknutějších kousků jako James Bond apod.), stejně tak spousta hudby. Líbilo se mi zpracování informací o letu (volil jsem Command Center view), jen škoda, že Boeing neosazuje triplsedmu kamerami jako to má třeba A380.
Celá "moje" část letadla byla do posledního sedadla plná. "Boarding completed." zaznělo z reproduktorů a najednou se letadlo zatřáslo. A znova. Pak se ozval silný brum motorů a letadlo se opět začalo třást a všechny plastové díly interiéru s ním i se všemi možnými pazvuky. Vítejte v době plastové. Po tom, co dosáhly motory volnoběžných otáček, hluk a všechny pazvuky ustaly a začal pushback ze stojánky s asi 15 minutovým zpožděním. Nakonec se triplsedma vydala směrem k runwayi 24, pak už jen hláška kapitána "Crew, take-off in 1 minute.", vjeli jsme na dráhu a bez zbytečného postávání za koncertu burácejících motorů se během několika sekund odlepili od země. Čekal jsem jednak "silnější" odpich, ale také mnohem větší hluk. Nic z toho se nekonalo, start byl neporovnatelně příjemnější než v takové 737. Po chvíli se ztišily i motory (jak to pak je s "hlukem" ve vychvalované A380? Ticho?) a my opouštěli osvětlenou večerní Prahu.
Začal palubní servis od prvních řad a mě tak napadlo, že by bylo fajn pustit si trochu "vzduchu". Kouknu nad sebe a ouha, žádné výdechy klimatizace. Rozhlížím se po letadle a nad hlavami ostatních jen sem tam svítí osobní světlo, ale klimatizace je podle všeho ovládána centrálně. Toto hodnotím za sebe jako obrovské mínus, párkrát se mi už stalo, že změnu tlaku nenesla moje hlava dobře a přívod studeného vzduchu mi od bolesti celkem ulevil. Je toto u widebody pravidlem? Konečně dorazila letuška i k poslední řadě, požádal jsem o vodu, colu a kávu, k jídlu jsme dostali studený velký preclík plněný máslem, jehož roztíratelnost byla 0 (po zakousnutí jsem pocítil "sílu" ledově zmrzlého másla). Nechal jsem ho tedy spočinout na stolku, těsně před přistáním už to bylo k jídlu a hodnotím ho celkově jako chutný snack. Na závěr jak je u Swissu zvykem, tradiční malá čokoláda. Když už letím pár týdnu starým letadlem, musel jsem navštívit toalety (i když jsem je nepotřeboval použít). Mám na to nějakou úchylku, prostě mě zajímá, jak vypadají =D. Světlé dřevo si našlo cestu i sem, v kombinaci s hliníkem a bílými plasty. Vše perfektně čisté a bylo vidět, že tato místnůstka toho za sebou ještě moc nemá. Pobaví pak značky na dveřích "Zákaz kouření" a "sem si klidně odklepněte..". To asi aby se trůnící člověk při potřebě i pobavil.
Přistání bylo jako do peřin, letušky se s každým loučily velkým americkým úsměvem a poděkováním za let. Celkově posádka působila neskutečně pozitivně, v super náladě a šlo poznat, že je práce baví (anebo to minimálně skvěle předstírala). Letiště v Curychu prošlo podle všeho velkou rekonstrukcí (její dozvuky byly ještě na pár místech vidět) a člověk má pocit, že se opravdu ocitl ve městě zajatém v moci bank a přidruženého luxusu. Všude vládne dřevo, kůže, opracovaný kámen, sklo a kov. Pro cestu do města volím přímý vlakový spoj za 6,60 CHF a za 12 minut vystupuji na hlavním vlakovém nádraží, kde člověk najde i takovou exotiku jako TGV (aneb to bylo poprvé, co jsem jej uviděl na vlastní oči).








