[Bonusový díl] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3799
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod whiskey » 04. 06. 2018, 09:43

stale neviem pochopit to 3G/4G. Vzdy mi tam naskoci len 3G (a naviac hodne nestabilne). Pritom v Nemecku pred odletom 4G uplne automaticky, ale napriklad aj po pristati z NRT do ICN takisto naskoci 4G automaticky. Zmateny som z toho.

Pokial ide o LH F, ludia maju predstavu z nejakeho dovodu, ze tam nie je dostatok sukromia. Aktualne LH F ma (na rozdiel od predoslej generacie) zdvihaciu zastenu, ktoru si cestujuci ovlada sam. Podla mna je to dostatocne, i ked teda su ludia, co v F vyzaduje zatvaraciu kobku.


zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 04. 06. 2018, 09:56

Ruzne zeme pouzivaji ruzna pasma (v ramci jedne generace site), podle toho se lisi i prijimace v mobilech pro ruzne trhy, mozna to bude tim? Hadam.

O LH tim padem dobra zprava, z fotek jsem ten dojem nemel. I tak bych ale preferoval zed pred zastenou ;)

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3799
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod whiskey » 04. 06. 2018, 10:03

cely tento roh sa zdvihne. Dvojsedacky v strede maju este dalsi divider medzi sebou samozrejme.
Obrázek

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 04. 06. 2018, 10:13

Diky, sice jsem videl podobne fotky, ale nebylo z toho jasne, ze se to zvedne.

Kazdopadne po tehle diskuzi horkymi kandidaty zustavaji tedy LH a TG.

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2392
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod Fabo » 04. 06. 2018, 10:23

Najlepsie by to bolo samozrejme vyskusat si osobne :D ale neviem ci je to este "v ponuke" na nejakych lacnych letoch. V maji tusim lietala A330 FRA-LIS s jednickou, biznis sa dal kupit za celkom lacno. Len neviem ci sa dalo spravit sedenie na F sedackach.


neuromancer
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 105
Registrován: 16. 09. 2007, 00:50
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod neuromancer » 04. 06. 2018, 11:54

zennie píše:Jak jsem psal v úvodu reportu (samozřejmě nečekám, že si to někdo pamatuje) - byl jsem v Sýrii a Íránu (a na podzim se chystám do Iráku), čili ESTA nemůžu. A ano... vím, že bych mohl zatajit a doufat. Ale nechci.


Beru zpět, opravdu si to nepamatuji 8) A rozhodně netajit, nestojí to za to.

MarcosFT
Cestující Business Class
Cestující Business Class
Příspěvky: 459
Registrován: 10. 06. 2014, 21:30
Oblíbené typy letadel: B747, E145, B753
Bydliště: Hong Kong
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod MarcosFT » 04. 06. 2018, 14:17

Řadím se asi do té části, která si Japonsko odškrtla. Nechci říct, že to byl propadák, třeba Hirošima, Kanazawa, to byla moc pěkná místa. A samotná Narita při druhé návštěvě taky :D Jinak jak říká whiskey, soukromí je u LH dostatek.

persona
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2058
Registrován: 24. 05. 2008, 12:26
Bydliště: BRQ
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod persona » 06. 06. 2018, 08:59

Jeden z nejhezčích, nejzajímavějších a nejkomplexnějších cestopisů, jaký jsem tu kdy četl. Určitě to dalo spoustu práce a pro každého člověka s hlubším zájmem o Japonsko velmi poučné. Děkuji.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 07. 06. 2018, 13:16

Díky, vážím si toho.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: [TR komplet] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 05. 08. 2018, 05:16

Příště:

Bonusový díl: Když mi onsen zapadl sněhem, budu se tam muset ještě vrátit...

nemuro.jpg


5-7 Aug, sepíšu po návratu do ČR za týden.

bureaucrat
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 129
Registrován: 25. 04. 2017, 12:53
Pohlaví: muž
Bydliště: Královské Vinohrady
Status: Offline

Re: [15/16] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod bureaucrat » 05. 08. 2018, 12:46

Těším se! :wink:

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

[Bonusový díl] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod zennie » 03. 09. 2018, 05:21

Bonusový díl: O půl roku později aneb když mi onsen zapadl sněhem, budu se tam muset ještě vrátit...

Lednová cesta do Japonska nebyla má poslední. Strávil jsem zde dva týdny v květnu a tři týdny na přelomu července a srpna. Zatímco květnová pracovní cesta byla spontánní a čistě pracovní, červencová cesta byla plánovaná už od listopadu. Také se jednalo o pracovní cestu, v tomto případě ale netradičně komplexní – proto byla plánovaná tak dlouho dopředu.

Čekala mě organizace cesty a doprovod téměř 50členného moravského sboru na pěveckou soutěž. K tomu jen na mě byla i organizace a realizace přesunů a sedmi výletů, věděl jsem proto, že abych vše na místě mohl připravit, poletím z ČR raději s dvoudenním předstihem. Stejně tak abych vše zakončil a uzavřel, chtěl jsem si nechat den až dva po. Když mi kolegyně v listopadu ale dělala letenku, došlo k nedorozumění ohledně cesty zpět a než jsem si chyby všiml, letenka byla vystavená. Sice by ještě v tu chvíli šla voidovat, ale tak… však já se tam tři dny navíc nějak zabavím, ne?

Do začátku července jsem netušil, na co ty tři dny využiju. Nápadů bylo několik. Hned jako první mě napadlo vyrazit opět na východní Hokkaidō, abych dokončil to, co mi v zimě nevyšlo (až na to zamrzlé moře teda). Pak mě začlo více lákat vyrazit na souostroví Izu, kam už se chystám delší dobu. Kromě toho, že tam není moc turistů, jsou tam příjemné onseny a je to velmi vděčné z hlediska létání (přelety malými letadly a vrtulníky), nakonec jsem to škrtl… ty přelety by vyšly fakt draho, což bych nějak snesl v rozumně dlouhém výletu, ale… dát si na to 3 dny je fakt málo. Aspoň týden.

Dlouho mě láká oblast severního Chūgoku (zapadní Honshū) – nikdy jsem tam nebyl a je to vděčná oblast. A za tři dny se něco projet dá, hlavně když je auto. Už jsem koukal na letenky, ale odradilo mě… vedro. Ve většině Japonska je v létě k nevydržení, o západním Japonsku to platí dvojnásob. Nechám si to na jinou sezónu (a zpětně můžu říct, že jsem fakt rád).

Takže nezbývá nic než vyrazit zase na sever – jeden ze dvou regionů, kde je v létě snesitelně (tím druhým je paradoxně souostroví Ryūkyū – je sice nejdál na jihu, ale není tam vlhko a docela fouká, takže se tam léto dá přežít). Napadlo mě vylézt na sopku Rishiri. Také mě napadlo konečně přelézt pohoří Daisetsuzan – chtěl jsem to udělat loni, ale červen byl moc brzo – celé pohoří bylo ještě pod sněhem, takže jsem se velice brzo otočil.

Těžko říct, proč jsem se nakonec pro ani jednu z těchto variant nerozhodl. I když vlastně sám dobře nevím, tak nějak podezírám svou lenost – po dvou týdnech práce v japonských vedrech nebudu mít náladu na to chodit dva dny po horách… radši něco pohodovějšího. Takže až cca týden před odletem z ČR otevírám web ANA, koukám na letové řády a nakonec po půlhodině rozhodování kupuju HND-SHB/KUH-HND. Letenky jsou solidně přebrané – kupuju samozřejmě jako obvykle fare, který je jen pro cizince bez víza (podobně jako Japan Rail Pass). Poprvé se mi ale stává, že i tady jsou místa docela přebraná. Na mé vybrané lety naštěstí bez problému, ale kdybych měl letět o den dřív či později, už by to mé možnosti značně omezilo. Hádám, že tenhle fare je navázaný na některou z vyšších bookovacích tříd – tedy mizí až při vyšší obsazenosti letu. Na Hokkaidō je totiž hlavní sezóna. Zkusmo koukám, kolik bych zaplatil za ty samé letenky, kdybych měl platit plnou cenu. 70.000 JPY? Uf. Člověk si naráz říká, že ta pozitivní diskriminace není tak špatná věc. Rovnou rezervuju auto a ubytování – k dispozici je totiž jen pár posledních aut a pokojů.

20. 7. TK1772 PRG-IST 14.35-18.10 Airbus A321 – Business Class


Na letiště přijíždím asi hodinu a čtvrt před odletem – stačí. Na business přepážce je to jako obvykle docela rychlé, o 10 minut později už sedím v Mastercard salonku. Vycházím pomalým krokem obligátně 5 minut po začátku boardingu, protože vím, že to stejně na gatu ještě bude trvat. Tam nacházím ještě halu plnou lidí a jeden velký chaos. Můj boarding pass je obratem vyměněný za nový s místem vepředu – máme přebokováno. Při pohledu na stav obsazenosti letu při odjezdu z kanclu jsem to tam trochu čekal, respektive možná spíš doufal, hlavně samozřejmě na dlouhém letu. Ale i tak fajn, no tak se aspoň trochu rozvalím a dobře najím. U TK mi obvykle velmi chutná i v Y.

Na pozdní oběd je servírováno jednotné menu s mezze, saláty a dezertem. Bohaté, syté a dle mého názoru pěkně prezentováno... a velmi chutné. Není co vytknout, naopak – maracujový cheesecake byl snad nejlepší dezert, co jsem na palubě letadla měl. Jistě, kdybych se snažil, klidně bych nějaké nedostatky našel, ale proč... kromě toho, že mám letenku v nejlevnější economy třídě, co byste (i v C) čekali na krátkém letu po Evropě? Za mě prostě pěkné, nad očekávání.

SAM_2965.JPG
Oběd v C na TK1772

Dále čekám, jestli se vlastně někdo zeptá na to hlavní jídlo (už na něj nemám hlad, ale jsem zvědavý). Ano přichází. Tři jídla – zapečený lilek nacpaný mletým masem, ryba se zeleninou, nebo těstoviny s nějakou domácí omáčkou. Beru jedničku, ale mám tu smůlu, že sedím v C úplně vpravo vzadu a řada na mě dochází až nakonec. „I'm not sure if we still have... let me check“ (když nad tím přemýšlím, z mých všech nemnoha C letů u TK jsem tak jednou až dvakrát dostal svou první volbu...). Za chvilku se vrací, rozřekne větu, nato jí klepne na rameno druhá letuška, komunikace přerušena a letuška, co mi řekla půl věty, mizí v Y. Přichází za 5 minut, mezitím druhá letuška dotáhla vozík, na kterém je asi pět jídel v sice plastových vaničkách (ne těch Y měkkých), ale klasickým alobalem zakrytým a neklasicky zespoda umatlaných zjevně od omáčky z jídla; chvíli na sebe koukáme, během čehož se pán naproti (který byl dotázán dříve) nechává nakouknout na jedno jídlo (lilek), zvolí, okamžitě je mi oznámeno, že lilek už není... :) (trochu jsem v to v tento okamžik už ale doufal, protože fakt nevypadal vábně). Navíc dostávám nabídnuty „meatballs“ (což potvrzuje moji domněnku, že do Y zmizela proto, že se šla zeptat, co jim tam zbylo – žádné meatballs na menu v C nebyly). Beru těstoviny, vypadají jako klasické Y jídlo, což podle mě u TK nikdy není špatné, jen v Y to většinou není nádoba zespodu od omáčky... Chuť podstatně horší než většina TK Y jídel, ale je mi to jedno, hlad nemám, dávám si fakt kvůli zvědavosti na C catering.

SAM_2966.JPG
Hlavní jídlo

Eeh. Já vím, že „TK“ a „konzistentní servis“ nejsou obraty, které by měly zaznívat moc blízko sebe... ale přece jen mě to tak nějak překvapilo.
V IST mám dlouhý přestup, tak se jdu zašít do svého obvyklého místa v dolním patře salonku a rychle vyžádat sprchu – je štěstí, že jsem přiletěl ještě v trochu mrtvé době, takže ani s místem ani se sprchou není problém. Vím, že za pár hodin to bude úplně jinak. Jako vždy. Jsem velmi zvědavý, s čím se Turci předvedou na novém letišti. Chystám tam záměrně delší layover po Vánocích, tak jsem zvědavý, jestli bude letiště otevřené a funkční...

21. 7. TK52 IST-NRT 01.40-19.10 Boeing 777 – Economy Class

Tady už takové štěstí bohužel nemám. Nastupuju až na poslední chvíli… což se možná ukazuje jako chyba. Nastoupím bez problémů, moje místo je obsazené. V očekávání, že si někdo jako obvykle zabral cizí „volné“ okénko, se obracím na letušku, která zjišťuje, že pán má na boarding passu opravdu 49A stejně jako já. Oznamuje mi, že let je plný, ať si jdu sednout támhle na poslední volný middle. Skvělé. Unaven nejednou skleničkou vína a připraven se opřít o okénko a spát, jí se statusovou kartou v ruce odpovídám, že letenku jsem bookoval půl roku předem, seating si dělal 100 dnů před odletem, check-in jsem také poctivě 24 h před odletem udělal a nemají-li pro mě lepší místo než middle na prostřední čtyřce, nechť mi raději vyloží zavazadlo a přebookují na jiný let, protože opravdu potřebuju spát. Na chvíli odejde, pak jsem uveden ke své původní 49A. Na jednu stranu je mi líto toho chudáka, co jsem asi vyhodil na middle, na druhou stranu, eeeh, letět 12 hodin na middlu, na to už jsem asi moc starý.

Tak či tak mi to s tou 49A vrtá hlavou a budu rád, když mi to někdo zvládne vysvětlit. Situaci rozumím tak, že letadlo bylo opět přebookováno, a kvůli tomu, že jsem nastupoval až na konci, jsem byl odepsán a mou 49A dostal někdo jiný. Pak bych ale čekal, že na můj boarding pass nepůjde nastoupit, ne…?

Jelikož jsem předchozí noc nespal, usínám ještě na zemi, budím se na chvíli nad západním Mongolskem, převaluju se na druhý bok a budí mě až jídlo hodinu a půl před přistáním. Něco mi tu ale chybí. Jelikož TK létají jižněji než lety ze západní Evropy, není tu chabarovská zatáčka, co by mě probrala. TK jsem totiž do Japonska dlouho neletěl – od té doby, co přestali po atentátu a puči létat KIX, pro mě bohužel nejsou obvykle moc praktičtí.

Přistávám, rychlá pasovka, Skyliner do města, metro na hotel a hurá na večeři. Vzhledem k tomu, že následujících 9 nocí strávím ve své oblíbené Asakuse, je načase projít všechny své staré známé podniky, ve kterých jsem mnohdy dlouho nebyl. Kde ale začít jinde než ve své oblíbené restauraci na rāmen, která mi v lednu nevyšla, protože byla zavřená?

SAM_2972.JPG
<3

22. července. – 4. srpna.

Práce, práce, práce. 4. srpna vyprovázím sbor na večerní TK let ve 22.30. Poté házím kufr do úschovny a mířím na Narita Express, přejíždím do jižního Tokya a ubytovávám se v Tōyoko Inn nedaleko letiště Haneda.

5. srpna 2018, Haneda-Nakashibetsu-Rausu

Na snídani ráno kašlu – raději se vyspím, v Tōyoko Inn jsou stejně snídaně nic moc. Najím se v salonku, takže vstávám tak, abych stihl poslední shuttle na letiště. Sice je tam hodinu a tři čtvrtě před odletem, což je zbytečně moc, ale kdybych tam chtěl být později, musím jet vlakem, který zase zabere o to více času. Svého rozhodnutí trochu lituju, když v shuttlu schytám opět řvoucí čínskou rodinu, ale co se dá dělat.

Hanedu fakt moc rád nemám. Ano je sice blízko, ale už doprava sem je otrava, nehledě na to, že je to tu věčně přecpané a i na fast tracku na mezinárodním terminálu je to často na půl hodiny. Teď mi ale dochází, že snad poprvé odlétám z vnitrostátního. Už jsem odsud dostkrát letěl mezinárodně, opakovaně jsem přiletěl vnitrostátně… ale nikdy jsem neodlétal. To mi dochází ve chvíli, kdy koukám na přelidněnou halu.

SAM_2977.JPG
Odletová hala HND

HND je takový opak všech ostatních japonských vnitrostátních letišť. I huby jako KIX, ITM, NRT a CTS jsou velmi klidné a pohodové. Tady cítím vše kromě pohody. Hledám, kde se odbavit. Nejlépe nějaká prioritní přepážka, ale nic takového nevidím. Všechny přepážky, kam mé oko dohlédne, jsou spíše ticketingy než check-iny, takže nakonec rezignovaně mířím ke kiosku. Ten nabízí odbavení dle devítimístného rezervačního kódu (nemám), telefonního čísla (to jsem tam snad ani nezadával) nebo podle čísla karty, kterou to bylo kupováno (ani nevím, čím jsem to kupoval). Prodírám se tedy davy do zadní části terminálu v naději, že najdu nějakou normální přepážku, když v tu ránu jdu kolem nenápadných dveří „ANA Premium check-in“. Ha.

SAM_2980.JPG
To jsem hledal.

Náhle přicházím do úplně jiného světa. Malá místnost, kterou na rozdíl od velké haly stíhá klimatizace chladit, klid, ticho a normální přepážky. Hurá.

Paní ověřuje, zda sedí destinace, a také můj pozítřejší let. Ptá se, zda mám návazný mezinárodní let. Což je běžný dotaz, takže odpovídám, že ano, ale pochopitelně až pozítří, a je na úplně jiné letence a je z NRT. A jestli by ho teda mohla vidět. Tomu moc nerozumím, mám pocit, jestli jsem jí špatně nerozuměl, ale tak hlásím se do Viewtripu a za chvíli ji ukazuju svůj TK itinerář, načež dostávám bp. Až při průchodu kontrolou hned po odbavení mi to dochází, že letím na onen „cizinecký“ fare, který vyžaduje, abych byl v Japonsku na krátkodobý pobyt a měl letenku ven. Na tyhle letenky jsem ale už letěl mnohokrát a nikdy mi to kontrolováno nebylo. Nevím, jestli je to tentokrát tím, že se k mezinárodnímu letu nedostala (protože v posledních letech jsem opravdu většinou létal kombinací LH+NH, kterou potenciálně vidí v systému bez ptaní) anebo… je prostě tak podezřelé s bílou tváří letět s příručákem na otočku do Nakashibetsu.

SAM_2981.JPG
ANA lounge

Salonek NH vypadá tak nějak jako všechny ostatní, oproti jiným vnitrostátním teda podstatně větší. Velmi podobný mezinárodnímu na KIX, s jedním zásadním rozdílem. Není tu naprosto nic k jídlu, kromě balených oříšků. A to jsem kvůli jídlu vynechal snídani na hotelu. No co, za volant se dostanu až skoro za tři hodiny, takže dávám jedno malé pivo z automatu na chuť, oříšky k tomu a po 30 minutách hurá na gate. Úplně jsem zapomněl, že na vnitrostátních saloncích v Japonsku jídlo nebývá... asi jsem to ale na nejrušnějším letišti čekal jinak.

SAM_2983.JPG
Sapporo na chuť

Vedle gatu se naštěstí nachází obchod, kde prodávají bentō – krabičky s jídlem. Kupuju s grilovaným hovězím a čekám na nástup do letadla. Má drobné zpoždění, ale v 11.50 se objevuje, že boarding začíná 11.56. A tak přesně taky začne. V pořadí rodiny s dětmi, poté NH Diamond, dále NH Platinum spolu s C a G* a nakonec zbytek.

SAM_2990.JPG
Drobné zpoždění

NH377 HND-SHB 12.15-13.55 Boeing 767

SAM_2992.JPG
Nástup na NH377

Když už jsem se rozhodl, že poletím tímto směrem, přišel čas se rozhodnout routing. Let do SHB byl jasný – zaprvé nejblíž na Shiretoko, zadruhé prostě chci zaletět na to zapadlé letiště, které jsem v zimě obhlížel (nic racionálního). Létá sem z HND jeden let denně (a pár z CTS), takže není co řešit/vybírat. Co mě už při koupi letenky praštilo do očí, že je let operovaný B767. Jak jsem psal v reportu, v zimě sem posílají 737 (a zajímalo by mě, jestli tu jsou vůbec schopni rozumně naplnit). Ale v létě je holt sezóna, takže i do takovéhle díry letí 767 skoro plná.
A co s cestou zpět? Jelikož chci skončit v Akanu, blízko jsou tři letiště – MMB, KUH a SHB. Poslední vyřazuju, nechci se vracet stejnou cestou – to je nuda (a one-way rentaly u půjčoven nejsou tak brutálně drahé). Jsem v pokušení zvolit MBE – opět čistě z důvodu, že se jedná o totálně zapadlé letiště, které funguje pouze dvě hodiny denně (včetně půjčoven a ostatního zázemí), aby přijalo a následně vypravilo jediný denní let z/do HND. Ale přece jen je to už dál, a když mám 48 hodin, každá ušetřená hodina dobrá, obzvláště když tam toho ani není moc zajímavého po cestě, takže zvítězí rozum před vyzobáváním specialit. Nakonec beru KUH z důvodu, že mi to přijde (odhadem) z Akanu blíž než do MMB, což jsem se sice sekl (jak zjišťuju až po kouknutí na mapu po koupi letenky), ale to je ve výsledku jedno.

Sedím u emergency exitu na pravé straně – ani ne, že bych preferoval (na krátké lety mě spíš prudí nemožnost mít věci před sedačkou), ale proto, že to bylo jediné okénko, které bylo volné v době koupě letenky. Ještě před odletem se dozvídáme, že po cestě budou turbulence – paráda, tohle vždy rád slyším. Nějak mi to vadí poslední roky čím dál tím více. A nejlépe, když to ohlásí ještě před odletem, ach jo.

Vnitrostátní lety ANA jsou obvykle (a nejinak dneska) jen se základním servisem. Rozlévané pití zdarma, nějaký alkohol a lehké snacky za poplatek. Co se týče pití, výběr je vždy stejný – voda, čaj, káva, jablečný džus… nebo hovězí vývar. A má volba je stejná jako obvykle. I když je to zjevně jen něco z prášku… něco horkého a slaného vždycky ve vysušeném klimatizovaném letadle sedne víc než káva.

SAM_3002.JPG
Má snídaně a oběd v jednom

Let je nakonec klidný až na pár lehkých otřesů, na které kapitán pěkně po japonsku dvě minuty předem upozorní. Krátce před druhou odpolední stáčíme ze severního směru na východ a přistáváme. Bohužel krásné hory severně od SHB vidím jen lehce přes okénka naproti. Špatná strana.

SAM_3003.JPG
Pohled na jezero Kussharo z jihovýchodu

Letím jen s příručákem, takže z letiště jsem venku za pár minut. Přesto mě u půjčovny pár lidí předběhne a já dostávám pořadový lístek s číslem 4. Shuttle mě odváží asi 200 metrů, kde stoupám do fronty na auto.

Tentokrát žádná Corolla. V zimě jsem půjčoval auto střední třídy (a dostal upgrade) s plným pojištěním na zimní silnice za 15.000 yenů. Teď půjčuju nejlevnější krabičku Suzuki Wagon-R jen s nejzákladnějším pojištěním za 21.000 yenů. Joo, hlavní sezóna. Tohle auto je vlastně jeden z důvodů, proč jsem odložil kufr na Naritě a sem jel jen s příručákem. Že tady svůj kufr nepotřebuju a tahat ho mezi NRT/HND je blbost, to je jasné. Ale měl jsem vážné obavy, abych s 660ccm motorem tohohle vozidla nezůstal stát pod prvním kopcem :) (jednou jsme s kamarády půjčovali podobné auto ve třech… pracovník půjčovny se vylekal a raději nám bez doplatku dal lepší auto).

SAM_3033.JPG
Suzuki Wagon-R

Tak či tak, jakmile vylezu z terminálu, je hned jasné, že jsem přiletěl do jiného světa. Je tu snesitelně (kolem 20 stupňů) a všude okolo jen pole a linoucí se odér hnoje. Vyjíždím.

Cíl mám dnes jednoduchý – dojet do Rausu. Bydlení mám asi 2 km nad městem. Jelikož do večera ještě času dost (a pozdě odpoledne v okolí Rausu není moc co dělat), opakuju si zimní trasu a zajíždím na poloostrov Notsuke. Je tady pochopitelně podstatně živěji, co se tedy týče lidí; zvířat naopak potkávám podstatně méně.

SAM_3020.JPG
Poloostrov Notsuke


SAM_3032.JPG
Kunashir je tentokrát vidět jen velmi špatně.

Dojíždím opět až na konec, co to jde. Procházím k moři, namočím po kotníky. Je krásně čiré.

SAM_3036.JPG
Mé letošní jediné „koupání v moři“


SAM_3027.JPG
Na rozdíl od zimy v infocentru nenabízejí procházky po zamrzlém moři ve sněžnicích, ale projíždku „traktorbusem“ (ano fakt to tak označují) na špičku poloostrova. Vynechávám :)

A už je čas upalovat směrem na Rausu. Je to zhruba hodinka a čtvrt cesty, kdy se přede mnou postupně objevují mohutné hory. Ubytovávám se v docela ok hotelu (bohužel za ne tak ok peníze – hlavní sezóna je tu fakt znát). Na chvíli se rozvalím, a vracím se do auta. Objednávám večeři na 19.30, protože chci vyjet na západ slunce do průsmyku. Ten by teoreticky mohl být vidět okolo 18.30, ale bohužel počasí tomu nakonec moc nenasvědčuje. Když vyjíždím, sedá na Rausu mlha. Vím, že východní část poloostrova trápí mlhy často, zatímco západ, kam chci nahlédnout z průsmyku, mívá podstatně jasnější nebe – ale bohužel v průsmyku nevidím nic než šedou tmu. Sjíždím zpět do Rausu, stavuju se ještě v obchodě pro nějaké pití. Tam už jedu po paměti – zastavoval jsem tam zmrzlý na horkou kávu před dvouapůlhodinovou cestou do Abashiri). Po cestě si ještě všímám odbočky na vyhlídku. Stejně nevím, co s časem (západ slunce se nekoná a večeře až za dlouho), tak se tam vyjedu podívat.

SAM_3052.JPG
Výhled na Rausu

Vracím se zpět, čas na relax – pomalu se stmívá a nic dalšího už se tady dneska dělat nedá. Leda zalézt do onsenu a povečeřet. Večeři mám objednanou přímo na hotelu – zaprvé vím, že bude dobrá, zadruhé v Rausu večer těžko něco půjde sehnat. Po večeři jedno pivo a hurá spát – brzo vstávám.

SAM_3057.JPG
Večerní relax


SAM_3065.JPG
Výborná a velmi vydatná večeře, kterou stěží dojídám


SAM_3071.JPG
A kdyby někoho zajímalo, co se k večeři podávalo ;)


SAM_3045.JPG
Spí se tu fakt příjemně.
Naposledy upravil(a) zennie dne 03. 09. 2018, 06:37, celkem upraveno 2 x.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Bonusový díl: O půl roku později aneb když mi onsen zapadl sněhem, budu se tam muset ještě vrátit...

Příspěvekod zennie » 03. 09. 2018, 05:36

6. srpna 2018, NP Shiretoko, NP Akan

Budíček mi zvoní ve 2.50. Nelidský čas na vstávání na dovolené, nemyslíte? No já myslím… ale co mi zbývá.

Jedna z věcí, co mě v zimě nejvíc zamrzela, byl Seseki Onsen – ten v moři. A když to byla první věc, podle které plánovat, tak ho přece nenavštívím „jen tak“, ale ideálně v nějakou fakt dobrou dobu. Stačí jeden letmý pohled na mapu, aby člověk zjistil, že na západ slunce to nepůjde. Takže na východ :) Nejsem ranní člověk… ale bude to super a nikdo tu nebude. Na netu jsem teda o brzce ranní návštěvě nevyčetl vůbec nic – kromě toho, že je na soukromém pozemku a až do osmi do rána se tam nedá dostat (no, to třeba půjde nějak vyřešit). Ale jinak fakt nic. Tak to budu muset vyzkoušet. Tenhle nápad jsem měl ještě před koupí letenky, takže ve snaze se vyhnout zásadním chybám jako minule kontroluju všechny důležité údaje s velkým předstihem: východ slunce (3.49 – uff!), čas odlivu (3.30 – ideál, nebude pod vodou) a teplotu vzduchu o půl čtvrté ráno (7 stupňů – no paráda, akorát na onsen).

Vyjíždím zhruba 3.20, venku už je šero. K onsenu je to zhruba 30 km. Čekám, že na silnici (vedoucí na totální konec světa) nikdo nebude, ale je překvapivě větší provoz, než jsem čekal. A bohužel je hodně zataženo, takže bohužel z východu slunce tolik nebude. Na moři je vidět spousta teček – rybářské lodě.

SAM_3074.JPG
Cesta k Seseki Onsenu

Když k onsenu dojíždím, už je světlo. I teď mi na konci cesty pár minut trvá, než ho najdu (protože jsem zapomněl, že na konci cesty není signál a mapa se nechytá), ale daří se. Cesta k onsenu je opravdu zahrazená s cedulí, že je to soukromý pozemek… ale jelikož je odliv, není takový problém sejít k moři o 100 m vedle a k onsenu po kamenech dojít.

SAM_3102.jpg
Seseki Onsen ještě než se ukáže slunce

Sejdu k onsenu. Na koupání to bohužel není – škoda. Je zcela studený, což dává smysl. Ve chvíli, kdy se odlévá moře, ho kus zůstane uvězněn v onsenu. Mořskou vodu je třeba vypustit, což udělá zjevně až správce o pár hodin později. Ve vodě jsou vidět stoupající bubliny, které potvrzují, že se zde pramen opravdu nachází. A okolní kameny jsou teplé. Onsen bohužel zblízka působí podstatně betonovějším dojmem než na obvyklých fotkách z dálky. I tak je to ale krásné místo. Čekám, jestli se ukáže slunce nějakou skulinou v mracích – dočkám se. Asi 20 minut pozoruju moře, slunce, onsen, než odjíždím dál.

SAM_3115.jpg
Východ slunce u Seseki Onsenu

Když už tu jsem, dojedu i k nedalekému onsenu Aidomari. Vím, že sice ten nevypadal nijak úchvatně (budka překrytá hnusnou modrou plachtou) a asi to taky na koupání nebude… ale tak když už tu jsem. Opak je pravdou – tedy v té druhé části. Hnusná budka pod plachtou to je pořád, ale je to volně přístupné a voda tu je. Paráda, dopřávám si ranní koupel s pohledem na Tichý oceán směrem na Kurilské ostrovy.

SAM_3135.JPG
Ranní koupel v Aidomari


SAM_3139.JPG
Jen o pár metrů dál sběrači řas kupí a umývají své úlovky.


SAM_3145.JPG
Po cestě do Rausu

Vracím se zhruba o půl šesté. Uvítal bych horkou kávu ze SeicoMartu v Rausu, ale jelikož jsem na konci světa, konbini zde otvírají až v 6, na rozdíl od zbytku Japonska, kde jedou nonstop. Zkouším ještě jeden nedaleký přírodní onsen (ale zrovna ho čistí a je zavřený), takže se vracím na hotel. Docela bych pospal, přece jen budu do večera řídit, ale bojím se, že bych pak dost těžko vstal na snídani, kterou mám objednanou na sedm – ať můžu vyjet co nejdřív. Snídaně je podstatně slabší než večeře, jako by byla složena zrovna z těch málo věcí, co mi v japonské kuchyni nechutnají.

SAM_3146.JPG
Snídaně

O půl osmé sedám do auta, o půl hodiny později dojíždím do shiretockého průsmyku. Když jsem byl na Shiretoku před deseti lety poprvé, moc jsem nechápal, proč je 740m průsmyk brán jako zajímavost. Tehdy mi nedocházelo, že na obě strany průsmyku je to k moři vzduchem 8 km, čili stoupání serpentinami je solidní. Včera večer jsem tady přes mlhu neviděl nic, dnes je pěkně. V zimě jsem se sem nedostal – cesta průsmykem je sjízdná jen přes léto.

SAM_3151.JPG
Výhled z průsmyku směrem na Rausu


SAM_3154.JPG
A opačným směrem na Utoro – je vidět, co jsem psal o pár odstavců výše: zatímco nad Rausu se drží oblačnost, nad Utorem je obvykle jasno.


SAM_3155.JPG
Samotný průsmyk a hora Rausu (1660 m)

Sjíždím na severozápadní stranu poloostrova, kde se nachází většina zajímavostí a kde jsem byl v lednu – s podstatně omezenějšími možnostmi. Po příjezdu k pobřeží točím doprava na sever směrem k pěti jezerům. Sem jsem se v zimě nedostal – dalo se to pouze formou velmi drahé organizované procházky s průvodcem, takže jsem vynechal. Takže po deseti letech, ale přijde mi, že to tu vypadá o kus jinak. Pamatuju si, že jsem tehdy šel okruh směrem od prvního jezera, u druhého mě však zastavila cedule, že je zavřeno kvůli výskytu medvědů, takže se šlo zpět.
Teď je to tu organizováno úplně jinak. Buďto můžete jít volně k prvnímu jezeru po vyvýšeném chodníku s elektrickým ohradníkem (proti medvědům). Nebo obejít všechna jezera v pořadí od pátého do prvního (či zkrácený okruh) – ale jde se po zemi a je třeba se registrovat a absolvovat přednášku, co dělat při setkání s medvědem. Pochopitelně beru druhou variantu. Čekačka na přednášku je asi 20 minut, tak ještě dokupuju pití, WC, a jdu si to poslechnout.

SAM_3159.JPG
Doporučený outfit pro dnešní den. A hádejte, jak přesně oblečení jsou všichni Japonci. Jen já jsem tady exot bez čepice, v krátkém tričku, kraťasech a sandálech.


SAM_3164.JPG
Mapka trasy, kde jsou vyznačena místa, kde byl spatřen medvěd za poslední tři týdny. No není jich málo.

Okruh mi zabírá zhruba hodinku a čtvrt. Je to pěkné, ale nejkrásněji je stejně u prvního jezera, které už jsem viděl před lety.

SAM_3166.jpg
Shiretocká jezera


SAM_3183.jpg
Shiretocká jezera


SAM_3215.jpg
Shiretocká jezera


SAM_3220.jpg
Shiretocká jezera


SAM_3231.jpg
Shiretocká jezera


SAM_3199C2.jpg
Slušný úlovek


SAM_3240.jpg
První jezero

Na severozápadě poloostrova se nachází vodopády Kamuiwakka. Ale autem tam nemůžu, musel bych kus zpět na jih a pak zase na sever busem, takže vynechávám, žádný zázrak to aktuálně není. Voda stékající po skalách (v takovém sklonu, že se dá vyjít nahoru) je zajímavá tím, že je teplá až horká a nahoře je velký horký vodopád s jezírkem. Bohužel krátce před mou návštěvou před 10 lety tam byl sesuv půdy… a dodnes není zpřístupněno nic kromě prvních cca 100 metrů stezky. Velká škoda, doufám, že to někdy otevřou.

Že bych skočil na vodopád Furepe, který byl v zimě zamrzlý, promýšlím, ale nakonec vynechám. Je to aspoň hodinu a půl a nic moc nového tam neuvidím. Takže sjíždím do Utora s kručícím žaludkem. Plánuju se naobědvat ve městě, ale když projedu kolem domku přímo u moře s cedulí, která avizuje prodej čerstvých mořských plodů, otáčím a parkuju.

SAM_3248.JPG
Sjezd do Utora, kde zastavuju, abych zavzpomínal, jak jsem tudy šel pěšky, když mi kvůli jelení bitce ujel autobus

Podnik, kde zastavuju, je na jednu stranu trh, na druhou stranu tu umí čerstvé mořské plody připravit rovnou na oběd. Ceny jsou vyšší, ale taky tady mají velmi dobré věci – a jejich kvalita v této části Japonska je vyhlášená, takže přimhouřím oči a objednávám ježka, kraba, kaviár, mušle sv. Jakuba a obří krevetu. Zařekl jsem se, že při tomto výletu rozhodně na jídle šetřit nebudu a žádné hnusy jíst nebudu. Takže je třeba dodržet.

SAM_3251.JPG
Oběd

V Utoru ale stejně zastavuju. Mám-li za cíl dohnat věci, co v zimě nešly… tak musím vylézt na skálu Oronko. V zimě bylo zavřeno, i teď jsem trochu skeptický, protože tam nikoho nevidím. Ale je otevřeno a jsem tam úplně sám.

SAM_3260.JPG
Utoro ze skály Oronko

A konečně – vodopády Oshinkoshin. Čtyřikrát jsem jel okolo a z okna busu je zahlídl… ale ani jednou jsem neměl příležitost vystoupit a podívat se pořádně. Konečně dohnáno a zastávka rozhodně stojí za to.

SAM_3268.jpg
Vodopády Oshinkoshin

Opouštím Shiretoko a mířím kam jinam než jihozápadně do Akanu. I tentokrát se zaměřuju na místa, co v zimě nešla. Takže tentokrát vjíždím do NP trochu jinudy – tak, abych viděl kráterové jezero Mashū ze „zadní“ strany. Po cestě je však ještě odbočka k drobnému jezeru Kaminoko, které je zásobováno vodou stékající právě z Mashū. Jezero „božského dítěte“, Kaminoko, je přístupné po cca 4km dlouhé prašné cestě a ve chvíli, kdy auto na roletě potřetí začne nahlas pípat (ztráta kontaktu s vozovkou? Nevím), si říkám, jestli to byl dobrý nápad.

Jezero je zajimavé svou modrozelenou barvou, dočetl jsem se o něm při přípravě na zimní cestu, ale tehdy se sem dojet nedalo. Tak se těším, ale bohužel jsem trochu zklamaný. Jezero průměr, ale fotit se nedá vůbec. Je v nepříliš hustém lese s a ohromnými kontrasty mezi temnými stíny a velmi ostrým slunečním světlem pronikajícím mezerami mezi stromy (a způsobujícím odrazy na hladině, se kterými si ani polarizák moc neporadí) si lámu hlavu asi 20 minut, než to vzdám.

SAM_3285.jpg
Jezero Kaminoko

Jezírko za zastávku po cestě stojí, ale jinak mě teda zklamalo. Za podobnými barvami jeďte radši do Jiuzhaigou, tam zklamaní nebudete.

Jen o 10 km dál je vyhlídka na jezero Mashū z východní strany – taky v zimě nepřístupná, tady jsem úplně poprvé. Navíc na dnešek vyšlo skvěle počasí… pěkné.

SAM_3324.jpg
Mashū z východní strany

Tím mám vlastně splněno, co jsem dneska chtěl – a ještě mám asi dvě hodiny světla. Nocleh dneska mám v Kawayu Onsen, na úpatí kráteru, ale z druhé strany. Když zbyl čas, tak teda dojedu i na hlavní vyhlídku, není to moc velká zajížďka. Jen by tu nemuseli chtít 500 yenů výpalné za parkování. Zajímavé, že v zimě se tu nikomu stát nechtělo :)

SAM_3325.jpg
„Klasický“ výhled na jezero (a jediná vyhlídka, ke které se dalo dostat v lednu).


SAM_3338.jpg
A když už tu jsem, dojíždím k nedaleké vyhlídce č. 3. Ze všech nejslabší, ale zčásti za to může asi špatné odpolední světlo.


SAM_3358.jpg
V dálce kouká sopka Oakan.

Bydlím ve vesnici Kawayu Onsen – chtěl jsem spíš k jezeru Kussharo (jakožto k místu, které bylo během mé minulé cesty jedno z nejlepších překvapení), ale poslední volné rozumné ubytování mi někdo koupil před nosem a zbytek je neskutečně předražený (30k JPY+). Takže beru jednoduché ubytování ve vesnici, což je obvykle velmi fajn. Obvykle mají tahle místa fajn rodinnou atmosféru a spravuje je někdo, kdo uprchl z města v centrálním Japonsku do přírody. Lidi, se kterými se dá dobře pokecat. Pan Taka, místní správce, je přesně tenhle typ člověka, o čemž nám vypráví během toho, co nám vaří večeři. Kromě mě je tu jedna japonská rodinka a překvapivě italský pár. Po večeři se zapovídáme, ochutnáváme místní bramborovou shōchū (chutná přesně tak, jak může chutnat pálenka z brambor, ale holt brambory a další zemědělské produkty jsou také pýchou tohoto ostrova, takže se to Japoncům dá solidně prodat) a mizím spát – i zítra mě čeká brzké vstávání a dlouhý den.
Naposledy upravil(a) zennie dne 03. 09. 2018, 06:55, celkem upraveno 2 x.

zennie
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 59
Registrován: 21. 07. 2009, 21:29
Bydliště: Praha->Čína->Japonsko
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Bonusový díl: O půl roku později aneb když mi onsen zapadl sněhem, budu se tam muset ještě vrátit...

Příspěvekod zennie » 03. 09. 2018, 05:52

7. srpna 2018, NP Akan, NP Kushiro Shitsugen, Tokyo

Dneska vstávám ještě dříve než včera, ale chce se mi o to míň. Ve 3.20 beru peněženku, fotovýbavu včetně půjčeného stativu od pana domácího, klíčky od auta a vyjíždím.

Když jsem totiž vymyslel, že pojedu na východ slunce k Seseki, hned mě napadlá logická otázka – a co následující den? Mám tady jen 48 hodin, takže musím čas využít důkladně.

Jako první mě napadlo zajet na východ slunce do onsenu na břehu jezera Kussharo, kde mě v zimě fascinovaly labutě, sníh, a ticho. Ale jelikož je na východním břehu jezera a výhled z něj je na západ, z východu slunce bych toho moc neměl. Napadá mě tedy hned průsmyk Bihoro na opačné straně téhož jezera – to už se jeví jako lepší nápad. Vím, že tam je vyhlídka na jezero a jak posléze ověřuju na internetu, je to populární místo na pozorování východu slunce. Ne teda kvůli výhledu na jezero – ráno se nad ním totiž kupí oblačnost, a tedy východ slunce se pozoruje nad „mořem mraků“. S panem domácím se ještě u večeře radím, kam je nejlepší jet. Doporučuje spíše na Mashū – věřím, že tam to bude taky pěkné, ale tam už jsem jen ten den byl třikrát, takže stačí.

Vyjíždím tedy za tmy, cesta jde rychle, provoz žádný, jen během 40km trasy nejméně pětkrát musím brzdit – běhají tu jak srnky, tak lišky. Když za šera stoupám do průsmyku Bihoro, jsem rozpačitý – mezi stromy prosvítá krásný výhled na jezero, ale fotit nejde. Vyhlídka už je velmi blízko – ale je právě ve spodní vrstvě mraků. Dojíždím tam, ale ani nevystupuju z auta, jsem v totální mlze.

SAM_3379.JPG
Stoupání do průsmyku Bihoro

Slunce už asi vychází, tak zkusím ještě druhé místo – nedaleký průsmyk Tsubetsu. Musím dolů k jezeru, vím, že je vyšší, a vede k němu podstatně horší cesta – ale můj Wagon-R se s tím určitě nějak vypořádá.

SAM_3387.JPG
Jedno z mnoha liščích setkání po cestě

V průsmyku Tsubetsu nejsem sám – je tady nastoupená řada lidí, mnozí se stativy. Vyhlídka je nad mraky a ač už jsem samotný východ slunce propásl, slunce je stále relativně nízko, výhled na mraky je velmi pěkný. Je 4.41.

SAM_3418.jpg
„Moře mraků“ nad jezerem Kussharo

Fotím a koukám asi 20 minut, než se vracím do auta, kde rychle pouštím topení. Možná jsem přece jen tu mikinu nemusel nechávat v Tokyu. Pěkný výhled z průsmyku by byl i na ostatní strany, jižním směrem mezi stromy prosvítají sopky Meakan a Oakan čnící z mlhy, ale bohužel je to tu vše zarostlé a fotit se nedá.

Co dál? Že se ptáte, koupel v klidném onsenu na břehu jezera je jasná věc.

I když jsem ho minule objevil zcela náhodou, netrvalo mi dlouho zjistit (stačilo přečíst alexxův report vycházející ve stejné době :D), že tak neznámý není, na internetu je o něm napsáno dost a i na mém ubytování byl zaznačen v mapě. Okolo půl šesté dorážím k onsenu a jdu se rychle vyhřát. Paráda.

SAM_3449.jpg
Onsen na břehu jezera

Nedaleká písečná pláž Sunayu s vyvěrající horkou vodou přímo do písku už tak prázdná není. Hned vedle je totiž kemp, takže už teď vycházejí lidi prohřát nohy do horkého písku. Zkouším to taky – chtělo by to nějakou lopatu – písek je opravdu horký, takže na nohy to až nepříjemně pálí.

SAM_3457.JPG
Sunayu aneb „vykopej si vlastní onsen“

Jedu zpět, ale ještě mám asi 45 minut do snídaně, tak stavím ještě u „sirné hory“ Iōzanu. Neplánoval jsem, ale proč ne, když je to po cestě. Je tu krásný klid (a ještě tu není nikdo, kdo by vybíral parkovné).

SAM_3469.jpg
Iōzan

Po společné snídani se ještě zapovídáváme se všemi ubytovanými. Když se bavím s tátou od japonské rodiny, náhle si všímám, že v ruce drží věc, která je mi povědomá – Fkový amenity kit od NH. Ve slušivé stříbrné barvě (já dostal tmavě a světle modrou). Pousmívám se, vzpomínám, že už předchozí den mě zaujalo, že se tam procházel v pyžamu od United.

Kolem osmé odjíždím na jih. 13.45 mi to letí, takže časuju tak, abych nejpozději 12.30 vracel auto.

Plán na dnešek jsem vymýšlel až u večeře předchozí den. Zvažoval jsem jezero Onneto, kde jsem nikdy nebyl. Ale je trochu mimo trasu a prý je tam pěkné se na pár hodin projít – na to nemám čas. Ale prý je také hezké zajet do kushirských mokřadů. Pravda, že jsou známé, ale nikdy jsem je pořádně neviděl – lednový výhled na zasněženou krajinu nepočítám. Ono ale co se taky dá dělat v mokřadech? Je tam několik vyhlídek, pravda, že by mohlo být fajn na ně kouknout. Ale prakticky se k většině dá dostat jen autem – čili ideální sem skočit teď, dokud ho mám.

U snídaně pan domácí ale ještě ukazuje jeden nedaleký vodopád. Není po cestě, vlastně jsem kolem něj včera jel, ale nevěděl jsem o něm. Není nijak šíleně velký či zajímavý sám o sobě, ale v létě se tam dají prý běžně vidět skákající lososi po cestě zpět do moře. Ukazuje mi video, kde jich je vidět fakt hromada. Takže jedu tam… bohužel smůla, za 20 minut čekání vidím asi tři, ani jednoho nestihnu zachytit na fotku. Holt budu muset na Aljašku.

SAM_3481.JPG
Čekání na lososy

Plánovanou zastávku u Mashū taky ruším – je zataženo a celý kráter je v mlze. To je u něj docela běžné – před 10 lety jsem čekal 3 hodiny, než se mlha roztrhala a jezero se ukázalo. Takže si teď o to víc vážím, že včera bylo fakt parádní počasí.

Přes městečko Teshikaga mířím dále na jih a dle navigace odbočuju na menší silnici č. 1060, kterou mi pan domácí doporučil, že vede přímo skrze mokřady, je pěkná a hlavně je tam prý nejpěknější vyhlídka. Už mi ale neřekl, že je to prašná cesta se solidní roletou, takže nostalgicky vzpomínám na řízení v outbacku. Kde jsem ale měl Land Cruisera a né Wagon-R, s kterým mám pocit, že mi tahle jízda vytluče plomby ze zubů. Vyhlídka je ale pěkná (i když po 15 sekundách omrzí a nic jiného se tu dělat nedá).

SAM_3484.jpg
Kushirské mokřady z vyhlídky Kottaro

Ještě zbývá trochu času, takže jedu i na vyhlídku Hosooka – ta je nejznámější, dá se sem dostat dokonce i vlakem. Čtu na netu, že je pěkná, protože je vidět řeka kroutící se mezi mokřady… no úplně bych nesouhlasil. Řeka tu není vidět skoro vůbec, a je tu hromada lidí (asi 15). Zastávka po cestě fajn, ale vytuhnout tu na tři hodiny (=zhruba interval mezi vlaky, které sem jezdí) bych fakt nechtěl. Kottaro je rozhodně pěknější.

SAM_3490.jpg
Kushirské mokřady z vyhlídky Hosooka

Čas mám skvělý, takže na předměstí Kushira zastavuju v SeicoMartu a kupuju si něco k jídlu a obligátní kávu na zahřátí. Pak sedám do auta, je to posledních 20 km na letiště, mám na to 45 minut, což je i s rezervou na tankování dostatek.

… teda to jsem si myslel do té doby, než přijíždím k závoře. Japonské navigace jsou většinou velmi přesné, nenabízejí nesmysly a znají aktuální dopravní situaci… ale že je z nějakého důvodu silnice zavřená, to to nechytlo. Hurá, teď musím projet přes celé město. A japonské město – to znamená limit max. 40 km/h a vzájemně nesynchronizované semafory každých 50 metrů. Polívá mě studený pot, koukám do mapy. Nevím proč mi navigace nenabídla cestu po dálničním obchvatu města, který nacházím… doufám, že to není z důvodu, že by byl neprůjezdný, ale odbočím na něj – průjezd městem by byl fakt o hubu. Tady naštěstí vše bez komplikace, na konci obchvatu sjíždím k pumpě, a hodinu před odletem vracím auto. Krásné načasování.

NH742 KUH-HND 13.45–15.30 Boeing 767

Kushirské letiště je klasické hnusné japonské provinční letiště. Vypadají všechny stejně. V přízemí pár přepážek na check-in (málokdy s prioritní přepážkou), o patro výše obchody a průchod k odletům, o patro výše terasa, kam to jdu okouknout. Stojí tady zaparkovaná A320 od Peache, který sem nedávno začal lítat 1x denně z KIX (předpokládám, že jen v létě). V tu chvíli mi dochází, že neznám, jaký je IATA kód Peache, asi protože jsem s ním nikdy neletěl. Pokud člověk nekupuje letenky v akcích nebo dýl dopředu, cena se obvykle blíží cizineckým letenkám od NH – kde je bonus to, že nelítají z obskurních terminálů (KIX T2, NRT T3) nebo skladišť, která lze těžko vůbec nazvat terminálem (OKA), a pochopitelně dají pár mil drobných (100 % do TK) a salonek. Ten však na KUH hledám marně. Je to sice konec světa, ale trochu jsem ho tady čekal. Vím, že nemají na letištích, kam lítá NH jen pod codeshary dceřinných společností (např. AKJ), ale měl jsem za to, že je mají i na malých letištích, kam lítají (z hlavy vím o OIT, KMI). Ale smůla.

Zpět k Peachi – během pár sekund zjišťuju, že kód je MM, což mi přijde úsměvné. Japonsky broskev je totiž „momo“.

SAM_3495.JPG
Výhled z terasy na KUH

I sem NH posílá v létě 767 místo zimní 737 (z toho 2x operováno dceřinnou HD – jako velká část letů na Hokkaidō). Let je poloprázdný, takže se rozvaluju a většinu prospím.

Ač je Haneda velké a otravné letiště, vymotat se odsud dá vždy naštěstí docela rychle (a to i z mezinárodního příletu). V příletové hale koukám, jak se dostanu nejlépe na ostrov Odaiba. Jasně, místní vlaky znám velmi dobře, ale na relativně blízkou Odaibu je to nejrychlejší se dvěma přestupy a člověk se nevyhne Monorailu (který nemám rád) nebo Yamanote (která je věčně nacpaná) a Yurikamome (která je pěkná, ale pooomalá a už mě omrzela), koukám, že za půl hodinky jede bus. Beru.

Co na Odaibě?

V červnu tady totiž otevřela zajímavá věc, a to expozice teamLab Borderless. Poprvé a naposled jsem o ní slyšel ještě před otevřením, někdy v březnu. Od té doby jsem to pustil z hlavy a vzpomněl si na tohle znova krátce po koupi letenky na Hokkaidō.

Expozici jsem si v tom okamžiku znovu vygooglil a zjistil, že lístek musím koupit s velkou rezervou (dnes, o měsíc a půl později, už očekávám, že hlavní davy zájemců opadly). Vlastně první lístek, který šel koupit, byl na 7. srpna (v té době cca tři týdny předem). Chvíli jsem váhal, protože pokud by mi to časově nevyšlo, 3200 JPY není úplně částka, kterou bych chtěl vyhazovat do kanálu. Ale je jasné, že pokud to nekoupím teď, tak se tam podívám až kdo ví kdy (letos už se do Japonska nechystám). Na přestup mezi HND a NRT mám skoro 7 hodin – což vypadá, že je akorát.
No, nemám tak úplně pravdu. Zase se ukazuje, že jak mi skončí práce, vypínám mozek a moje plánovací schopnosti tím trpí. To mi dochází až ve chvíli, kdy se půl hodiny motáme po Odaibě a vyhazujeme po jednom lidi u asi šesti hotelů, přičemž v době příjezdu k prvnímu hotelu už bych vlakem dávno byl na místě. A co víc, když ověřuju večerní odlet (ještě, že mě to napadlo, to obvykle nedělám – už vůbec ne u letů, které znám z hlavy), dochází mi nepříjemná věc – letím o hodinu dřív, než jsem myslel! Před třemi dny jsem totiž skupinu vyprovázel na stejný let na 22.30. Jenže TK53 létá v některé dny dřív, dnes ve 21.40. Což mi vůbec nedošlo a nemám z toho vůbec radost.

Expozice je moc pěkná, bohužel mi na ni zbyla sotva hodina. To je fakt málo a apeluju na vás, pokud byste tam šli, dopřejte si aspoň dvě – a klidně i víc. Ideálně večer před zavíračkou, kdy tam je prý nejméně lidí. Následující fotky asi bez komentáře, snad jen dodám, že na spousta věcí by spíše vynikla na videu – kvůli animacím (které jsem ani nefotil, protože to nemělo cenu), měnícím se barvám a hlavně mnohdy skvělému hudebním doprovodu.

SAM_3499.JPG
Mori Building Digital Art Musum


SAM_3511.JPG
Mori Building Digital Art Museum


SAM_3534.JPG
Mori Building Digital Art Museum


SAM_3538.JPG
Mori Building Digital Art Museum


SAM_3585.JPG
Mori Building Digital Art Museum


SAM_3631.JPG
Mori Building Digital Art Musum

Ve zkratce – je to super, běžte na to, za ty peníze to stojí. Nezapomeňte si předem nainstalovat aplikaci, která je na stažení na webu – některé expozice jsou totiž interaktivní, ovládají se přes danou aplikaci. A pak osobní doporučení – přišlo mi, že tohle velká většina vynechává – zastavte se v EN Tea House, které je zhruba ve dvou třetinách prohlídky (bokem). Jedná se o velmi temnou kavárnu, kde si vyberete jeden z pěti nápojů v nabídce (vše za 500, tzn. není to předražené).

Ve chvíli, kdy vám personál do skleněné misky nápoj nalévá, se nad ním rozsvítí projektor, který promítá obraz na hladinu (v mém případě je to heřmánkový květ, asi proto, že jsem vybral pražený čaj hōjicha s heřmánkem). Ve chvíli, kdy misku zvedám, se květ rozpadá a lístky začnou létat po stole, po položení se znovu skládají do květu na hladině. Po dopití a vrácení prázdné sklenice na stůl se květ rozpadá a lístky se rozlítávají do ztracena, až zcela zmizí.

SAM_3609.JPG
Před napitím


SAM_3611.JPG
Po napití

Je to fakt pěkné. Určitě to někdy zkusím znovu, až budu mít víc času. Jinak stejný tým nově otevřel i dočasnou expozici Planets, která, věřím, bude stejně dobrá. Původně měla být přístupná jen do příštího jara, ale až teď při psaní si všímám, že posunuli datum na podzim 2020, takže věřím, že to stihnu.

A musím jet. Vlakem z Odaiby to nestíhám, musím na taxi. To v Tokyu obvykle není problém, ale tady to neznám, nemůžu se vymotat z komplexu a už vůbec ne se doptat na stanoviště. Mám strašné štěstí, že když dojdu na hlavní ulici, zrovna tady taxík někoho vyhazuje. Radím se s ním, na které nádraží, kde staví Narita Express, to bude rychlejší – Shinagawa nebo Tokyo. Technicky vzato vím, že je o trochu blíž Shinagawa, ale taky to odtamtud odjíždí o 15 minut dřív. Na druhou stranu Tokyo není o tolik dál, ale zase je to mohutné nádraží a na rozdíl od Shinagawy (kde znám přesné umístění konkrétního automatu) z hlavy nevím, kde nejrychleji koupit povinnou místenku na NEX. Taxikář jako obvykle není schopen poradit. Jakkoli jsou japonští taxikáři slušní a obvykle poctiví, schopnost improvizace obvykle postrádají, stejně jako orientaci – už jsem potkal takové, co se byli schopni ztratit i s GPS navigací. Takže si musím poradit sám, v půlce cesty na Tokyo měním a posílám ho, ať mě hodí na Tamachi – nejbližší nádraží linky Keihin-Tōhoku, odkud se na Tokyo dostanu podstatně rychleji než po silnici. Vlak přijíždí pár sekund po mém příchodu na nástupiště, takže mažu z hlavy černé scénáře, kolik desítek tisíc JPY budu platit za taxi na Naritu po dálnici. Na Tokyu mi zbývá dokonce ještě asi dvacet minut, které využívám k tomu, abych ukojil tu potřebu, která je pro mě teď nejzásadnější – studené pivo na uvolnění.

7. 8. TK53 NRT-IST 21.40-03.50 Boeing 777 – Economy Class
8. 8. TK1767 IST-PRG 07.05-08.45 Airbus A321 – Economy Class


Během hodinové cesty vlakem dodělávám poslední práci. Ještě nemám vyhráno – na NRT dojíždím ve 20.09, tedy hodinu a půl před odletem, ale ještě musím vyzvednout kufr z lockeru, vložit peníze z pracovní pokladny do bankomatu a poštou poslat pár papírů (což jsem mohl rychle vyřídit na nějaké venkovské poště na Hokkaidō, ale proč to hrotit, když budu mít na HND-NRT 7 hodin času, že?).

No a ještě přebalit – v lockeru jsem kromě kufru nechal igelitku, jejíž obsah by se mi hodilo rozdělit mezi kufr a příručák. Vím, že TK zavírají až 40 minut před odletem, takže po vyřízení bankomatu a pošty mám ještě 25 min, ale mám nějaké špatné tušení (možná jen intuice po tom, co vše už jsem s TK zažil :D), tak jdu radši rychle na odlety, že přebalím tak nějak tam. A když jedu po eskalátoru a koukám na ceduli s odlety, pozoruju zradu. Let byl přesunut na 21.20. Parádní, letím k přepážce TK, kde už nejsou žádní cestující a personál už kouká na hodinky a pomalu se těší domů.

„Letím do Prahy, stíhám ještě rychle přebalit?“

„Ale jistě, máte na to… přesně 2 minuty.“

„Chmpf omfg.“

„Tak mi mezitím dejte pas a makejte.“

NRT je naštěstí většinou bez front, stejně tak i dnes. Na gatu jsem ještě 5 minut před avizovaným časem boardingu (20.55), který mimochodem spíš poukazuje na odlet ve 21.40 než ve 21.20. Tak to stíhám ještě salonek. Na tohle už nestačí pivo, na to už potřebuju panáka.

SAM_3640.JPG
Salonek NH

Dle cedulí v salonku boarding stále nic, ale ve 21.20 se přece jen na gate vydávám. Boarding za pár minut začíná. Pokud by mi někdo byl schopen tu změnu na 21.20 vysvětlit jiným způsobem, než že TK chtěli prostě dřív zavřít check-in, budu rád.

Ve 21.40 jsem na svém místě. S tím, jak usedám, ze mě padá veškerý stres. Kdy jsme vzlétli, netuším. Pamatuju jen, že naposledy jsem na hodinky koukal ve 21.53, než jsem usnul. Stále na zemi…

Uf. Zvládl jsem to. Pěkné to bylo.
Naposledy upravil(a) zennie dne 03. 09. 2018, 22:43, celkem upraveno 1 x.

Fabo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2392
Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
Bydliště: HAG
Kontaktovat uživatele:
Status: Offline

Re: [Bonusový díl] Stylově za koupáním k zamrzlému Ochotskému moři aneb Japonsko nejsou jen sakury a chrámy (NH First)

Příspěvekod Fabo » 03. 09. 2018, 21:36

Paradni.



Zpět na “Trip reporty”


Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: velpa.66 a 5 hostů