Už je to 4,5 roku, co jsem zde naposledy publikoval trip report, a tak jsem si řekl, že to znovu vyzkouším. Po několika letech s A320 a 737 family jsem se konečně dostal k pro mě novému typu, a to ATR, a rovnou dvakrát.
Na začátku roku měl jeden růžový operátor výhodnou nabídku s přeprodejcem Kiwi, a to, že letenky Wizz Airu a EasyJetu do cca 600 CZK prodával za 99 CZK. Tak jsem se podíval, co za destinace nabízí, a jestli mě něco neosloví. Z Prahy byla nabídka nic moc, z Bratislavy mě zaujalo Skopje, a tak jsem to risknul (stejně víc než 99 CZK bych Kiwi za letenku nedal). Časem začalo být zřejmé, že i přes problémy Wizzu s motory let asi opravdu poletí, tak jsem začal přemýšlet, jak se dostat zpátky. Letět zpět do Bratislavy - nuda, letět do Lublaně, Memmingenu nebo Salzburku - to už je zajímavější, jen časy moc nevycházely. Další možnost byla jet přes noc busem do Tirany a letět přímo do Prahy, ale Albánii si chci nechat na samostatný výlet. Pak kouknu na Air Serbia a ta nabízela lety s přestupem za 1799 CZK, což je fajn cena. Na Google Flights bylo napsáno na segment SKP-BEG ATR 72 (tím jsem ještě neletěl) a na segment BEG-PRG ještě nešťastný E195 Marathon Airlines (už bylo po tom incidentu). Air Serbia ukazovala A319, a jelikož jich moc nemá, bylo mi jasné, že je tam šance na další změnu. Letenku jsem koupil a pár týdnů poté mi přišel e-mail o prodloužení doby letu, takže bylo jasné: poletí se 2x ATR 72.
Let do Skopje létá v úterý z Bratislavy v 8:10 ráno, což znamenalo, že jsem se tam musel nějak přes noc dostat. Zvolil jsem autobus Regiojetu, který odjíždí z Florence ve 23:00 a má na horní palubě rozložení sedaček 2+1, a volba to byla příjemná. Vystoupil jsem celkem odpočatý krátce před půl čtvrtou na autobusovém nádraží Nivy a akorát jsem stíhal poslední noční autobus N61 směr Letisko M. R. Štefánika.
- Florenc před 23:00
BTS-SKP W64762 A320 HA-LYL
Co už příjemné nebylo, bylo čtyřhodinové čekání v terminálu, ale aspoň tam byl klid. Personál nabordoval ranní Kaunas a Pafos celkem rychle a pak se letiště celkem vylidnilo. Letiště v Bratislavě bylo skvělé, jen má jednu vadu, a to že tam v airside nejsou žádná pítka. Severní Makedonie odlétá z non-schengen části, takže jsem musel dolů do části, která je trochu starší než zbytek terminálu. Cestující byli převážně Makedonci. Letělo se devět let starým A320 HA-LYL. V dnešní době je už celkem raritou narazit u Wizz Airu na A320, když všude létají s A321neo (i když v poslední době se některé A320 vracejí do flotily). V Bratislavě se nastupovalo klasicky po schodech. Já měl v sedačkové loterii tentokrát štěstí a Wizz mi nadělil okno 19A.
- Letisko M. R. Štefánika
- Non-schengen gaty v Bratislavě
- Airbus A320-232(WL) HA-LYL
Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale starší sedačky v A320 nabízejí trochu víc místa než ty tenké v A321neo (které jsou více nahuštěné). Výhledy nad Maďarskem, Srbskem a Kosovem byly nic moc kvůli oparu, ale úžasné přiblížení a přistání to jistě vynahradilo. Skopje je obehnané horami, a tak se začíná klesat později, a z toho důvodu se přiblížení protahuje jižněji od letiště. Výhledy na okolní hory byly úžasné, ale jako já si je asi neužíval zbytek cestujících, protože jsme ještě ani nezabrzdili a velká část letadla už byla odpoutaná (co by dělali při go-aroundu, to nevím
).
- Staré sedačky mi připadají komfortnější než ty nové
- Většina cestujících letěla domů
- Všude samé hory
Výstup sice nástupním mostem, ale muselo se sejít po schodech na plochu a po ploše dojít na pasovku, protože ve zbytku nástupního mostu se už tlačili cestující do Lublaně. Fronta na pasovku byla rychlá (razítko jsem nedostal
), zbývalo jen koupit SIM kartu a stihnout autobus do města. Autobus společnosti WTransporter jezdí jen několikrát denně (i když provoz ve Skopji je na Balkán docela velký). Cena lístku byla 199 MKD a několik letadel zapříčinilo celkem velkou frontu. Autobus jezdí ze letiště přes autobusové/vlakové nádraží k hotelu Holiday Inn v centru.
- K příletům pěšky po ploše
- Aerodrom Skopje
První den jsem prozkoumal centrum Skopje, které není až tak rozlehlé. Co mě překvapilo, bylo, že zde nebylo až tak moc turistů (a pokud zde nějací byli, tak byli z Jižní Koreje, to mě taky překvapilo). Centrum, kde je Náměstí Makedonie, je po ničivém zemětřesení v roce 1963 takové nové, až kýčovité, ale příjemné (tolik soch na jednom místě jsem ještě nikde neviděl). Kousek dál je i bývalá železniční stanice výrazně poškozená zemětřesením, která aktuálně slouží jako muzeum. To druhá strana za řekou Vardar je k tomu úplným kontrastem. Člověk překročí Kamenný most a je hned v Orientu, a hlavně ve Starém bazaru, kde mám hostel.
- Náměstí Makedonie
- Pevnost Kale
- Starý bazar
Po prohlídce města jsem se trochu přepočítal, chtěl jsem jet MHD k lanovce ke kříži Millennium Cross, ale autobus jsem o osm minut nestihnul a další jel až balkánsky moc pozdě. Tak jsem zvolil plán B, tedy plán kaňon Matka. Ve Skopje mají celkem specifické autobusy MHD, a to v Číně vyrobené doubledeckery (předtím měli použité z Londýna, ale zemětřesení je prý zničilo). I nákup lístku v pokladně ve vraku autobusu byl specifický. Hodný řidič vysvětlil, že on je linka 60 jedoucí ke kaňonu, i když mu tam svítí číslo 64, jen se na konci města musí přestoupit. Kaňon byl zajímavý a bylo vidět, že je to významný cíl výletů místních lidí.
- Místní specifická MHD
- Kaňon Matka
Druhý den jsem vyrazil objevovat vzdálenější krásy Severní Makedonie. Za 810 MKD jsem si koupil jízdenku na tříhodinovou jízdu autobusem do Ohridu. Ohridské jezero a kostel Sveti Jovan Kaneo jsou asi nejvýznamnější turistickou atrakcí v zemi (když se na internetu zadá výraz Severní Makedonie, tak Google vyplivne hlavně fotky odsud). Turistů zde bylo už daleko víc než ve Skopje. Toto druhé největší jezero na Balkáně (po Skadarském) dává městu pocit téměř přímořského letoviska. Za návštěvu stojí Samuelova pevnost, hlavně pro výhledy do okolí. Z Ohridu jsem pokračoval do druhého největšího města Severní Makedonie, do města Bitola, 14 km od řeckých hranic s pěkným historickým centrem. Hlavní důvod cesty do Bitoly ale bylo místní nádraží a trať do Skopje. Vlak do Skopje jezdí třikrát denně a jízdenky jsou o dost levnější než na autobus (314 MKD). Něco málo přes tři hodiny dlouhé spojení je obsluhováno jednou ze čtyř dieselových jednotek MŽ 711 od CRRC Zhuzhou. Jednotka vypadala moderně, ale nevím, jestli to bylo vlakem nebo hodně zanedbanou infrastrukturou, ale zvuky to vydávalo strašné a do Skopje jsme přijeli s cca 20 minutovým zpožděním.
- Zastávka cestou do Ohridu
- Kostel svatého Jana Kaneo
- Ohrid a jezero
- Bitola
- Příjemnou cestu přeje CRRC Zhuzhou
Devadesát kilometrů severně od Skopje je Priština, hlavní město Kosova. Takže kam třetí den bylo hned jasné. Mezi Skopjí a Prištinou pendluje každou hodinu minibus a cesta je to rychlá (až na hraniční kontroly). Po překročení hranice mě uchvátila dálnice R6 a její vedení v údolí jen po mostech. První dojem z Kosova po vystoupení na autobusáku nebyl dobrý, všude toulaví psi a bordel, druhý dojem byl už opačný, Priština je čisté, upravené a moderní hlavní město. Všude jsou nějaké odkazy na USA a celkem ne moc dlouhou nezávislost Kosova (jen teda anténa na střeše hotelu ve tvaru Sochy Svobody je už dost bizár). A je tu levné jídlo (výborný kebab). Než přišla bouřka, tak jsem rychle vylezl na "Hřbitov mučedníků" s výhledem do okolí a odpoledne jel zpátky do Skopje (razítka do pasu jsem dostal!) se aspoň trochu vyspat.
- Bill Clinton Boulevard
- Pozůstatky války v Kosovu
- Na Kosovské dálnici
SKP-BEG JU797 ATR 72-600 YU-ALW
Důvod spánku byl hodně ranní odlet ve 4:00. Původně jsem počítal s tím, že z města na letiště pojedu autobusem v 1:00 ráno. Jenže oni s letním letovým řádem překopali odjezdy a autobus ráno odjížděl ve 2:30. S tím, že cesta oficiálně trvá hodinu a že jsem na Balkáně, jsem zvolil odjezd ve 23:00 a přečkání na letišti. Letiště Skopje (dříve geopoliticky problémově pojmenované jako Alexandra Velikého) je moderní a příjemné. Wizz tu bázuje 5x A320 a zbylý provoz zajišťují síťoví dopravci. Boarding trval nezvykle rychle, jen pak jsme v autobuse čekali skoro 15 minut na pár cestujících. Ani bych nevěřil, že se dá na takovém malém letišti ztratit.
- Letiště ve Skopje je moderní
- K ATR jedeme autobusem
První dojmy z 6,5 roku starého ATR 72-600 byly, že je malé, místa na nohy málo a po nahození motorů dost hlučné (což mi nevadí). Po vzletu jsme letěli ostře doprava, abychom nevletěli do vzdušného prostoru Kosova. Let to byl takový ospalý. Občerstvení se skládalo ze sušenek Plazma a láhve vody. Nikdo si ani nic nekupoval z následného prodeje. Let byl obsazený tak z 70 %. A za hodinu jsme přistáli na letišti Nikola Tesly v Bělehradě. Asi tak polovina lidí šla na transfer, polovina na pasovku a já taky.
- ATR 72-600 YU-ALW
- Servis Air Serbie se skládá ze sušenek Plazma a vody
- Místa na nohy moc není, ale stačí to
- Pratt & Whitney Canada PW127M
Pohraniční stráž ani nezkoumala moje kosovské razítko a byl jsem společně se srbským razítkem vpuštěn do země. Do města jsem jel autobusem 72, jen jsem v rekonstruovaném terminálu nemohl najít žádné značení k autobusu a ani automaty na jízdenky (které se nakonec ani na letišti koupit nedají, já to vyřešil aplikací a celodenní jízdenkou za 150 RSD a autobus jsem našel). Bělehrad je už město, které střední Evropu připomíná architektonicky trochu více, i organizovaných turistů zde bylo daleko víc. Navštívil jsem samozřejmě pevnost s parkem Kalemegdan, náměstí Republiky, trosky Generálního štábu i Chrám sv. Sávy. Bělehrad na mě až takový dojem neudělal, ale možná to bylo jen tím, že oproti Skopji a Prištině to nebyla až taková exotika. Chvilku pršelo, a tak jsem využil svůj celodenní lístek a projel se tvarově povědomými tramvajemi.
- Welcome to Serbia
- Chrám svatého Sávy
- Tatra KT4YU v ulicích Bělehradu
Na odjezdy tramvají se nedalo spolehnout. V Bělehradu je silná automobilová doprava. Že se nedalo spolehnout na odjezdy autobusů na letiště, jsem zjistil trochu později. Vůbec nalezení odjezdové zastávky linky 72 v "terminálu" Zeleni Venac byl jeden problém, ale pak se ukázal ještě další problém, první autobus nepřijel, pak ani druhý a ani třetí a informace žádné. Dost turistů začalo přešlapovat nervózně na místě, a já taky. Zastávka expresní linky A1 byla daleko a ani nebylo jisté, zda vůbec pojede. Někteří cestující začali objednávat taxíky. Já nakonec přemluvil skupinu Turků, abych jel s nimi. Nejdřív se na to netvářili, ale nakonec svolili. Stálo mě to naštěstí jen 10 EUR a letadlo jsem stihnul, ale zážitek to byl nepříjemný.
BEG-PRG JU174 ATR 72-600 YU-ALY
Na bělehradském letišti probíhá celkem velká rekonstrukce, ale velká část už byla dostavěna a otevřena. Pasovka i security proběhly rychle. Zbylo mi trochu času, a tak jsem alespoň v letu prozkoumal terminál. Ty nové C gaty vypadají celkem pěkně. Jen jsem v airside nenašel žádná pítka (stejně jako v BTS). V našem gatu mě zarazila kontrola cestovního pasu ještě před začátkem boardingu. Začátek boardingu se postupně protahoval, nejspíš kvůli zpožděným přípojům a opožděné posádce. Jedna rodina ani do autobusu vpuštěna nebyla. Důvod? Overweight. Já si nejprve myslel, že si agentka spletla overweight a overbooking, ale poté, co jsme už s hodinovým zpožděním nalezli do 9 let starého ATRka a místo vedle mě bylo volné, byl ten důvod jasný.
- Aerodrom Nikola Tesla Beograd
- Air Serbia roste a tak roste i letiště
- Celkem schovaný gate A07A
- YU-ALY a ještě čitelné nápisy Amelia International
Letušky začaly počítat cestující a něco jim nesedělo, na palubě bylo o jednoho pasažéra navíc, než mohlo být. Následovalo kontrolování palubek, vyvolávání cestujících a přesuny zavazadel. Bylo z toho další hodinové zpoždění. Nějaká cestující začala vzadu v kabině hystericky křičet, že to není normální, a další cestující se přidali s různými poznámkami. Docela mi bylo letušek líto, dělaly vše, co mohly, a ani nevím, jestli někoho odvezli zpět do terminálu, nebo jen vyložily nějaké cargo. Odletěli jsme se zpožděním 2 hodiny (ale co jsem koukal na FR24, tak se takové věci u Air Serbia dějí asi často). Výhled z místa 6F byl skvělý, obloha až do Prahy jasná. Občerstvení bylo úplně stejné jako ze Skopje. Co mě u ATR překvapilo, byla celková pomalost letadla (myslel jsem, že bude pocitově trochu rychlejší
) a dost znatelné turbulence. Ale já byl nadšený. Cesta skončila v hokejové Praze. No teď bude na řadě složitější úkol, a to narazit někde na ATR 42.
- Nad večerním Bělehradem
- Hustá síť linek Air Serbia
- Kabina ATR 72-600
- V Praze
. Ohledně ATR 42 se spíš koukám po Řecku, zrovna ATR 42 Olympic Air parkovala vedle nás ve SKP.
