Z autobusu se přesunuji na letiště hlavně dospat. Naštěstí tady nikoho nenapadlo oddělit všechny sedačky kovovým madlem, takže se dá celkem pohodlně ležet. Což dělá mnoho dalších cestujících. Ve skutečnosti, ale nespím, jen se neustále přetáčím a hledám vhodnou polohu.
V 5 ráno raději procházím bezpečnostní kontrolou, protože před týdnem celé mnichovské letiště zkolabovalo pod náporem cestujících, fronta se táhla ven a někteří pasažéři nestihli své lety. V den mé cesty vše ok. Lehám si ještě před gatem, ale brzy už gate agentky vyhlašují nástup. Upřímně, příště si podobnou noční vyjížďku dvakrát rozmyslím. Jsem úplně “rozbitej”.
A320
LF: 50 %
Sobotní ranní let s A320 do Bruselu je plný tak z poloviny. Opřený o okénko celou hodinu letu ještě dospávám. Vítá mě zamračený Brusel. Procházím letištěm k mému odletovému gatu, resp. k pasové kontrole, abych věděl kam případně poběžím, kdybych se zapomněl.
A teď honem do lounge. Jako předplatitel Ultra účtu Revolut mám po celý rok neomezené vstupy. Mimochodem jen na vstupech do lounge se mi částka za Ultra z větší části vrátila, nemluvě o úspoře peněz, které bych na letišti utratil mimo lounge. V Bruselu je salonek fajn. Není tu sice opulentní bufet a ovívání palmovým listem, ale mají tu na snídani výběr z asi 4 teplých jídel, studený pult, zeleninu (té je tedy trochu, ale salát z ní sestavím), spoustu sladkostí, vína a dalších dobrot. Fajn strávené 3 hodiny. Koukám na odletovou tabuli, na které svítí hodně netradiční destinace - Cotonou, Kinshasa, Luanda, Ouagadougou a moje Akkra. Brussels Airlines jsou takovou “koloniální aerolinkou”.
A333
LF: 90 %
Pro let do Akkry jsem si koupit místo 27A. Měl jsem obavu z letadla, protože A333 Swiss bylo při mém posledním letu do Indie noční můrou minimálně z hlediska rozestupu sedaček. Brussels mají ovšem sedadla více než přijatelná. Dokonce bych řekl, že velice pohodlná. Navíc mají po stranách výztuže, které dobře usazují záda v sedadle. “Tady se mi bude líbit,” říkám si, když mi po startu stevardka přináší kelímek vína a pouštím si do uší offline Spotify z telefonu (IFE fakt ne, konektivita je tragická a vlastně ve sluchátkách není nic slyšet při hluku motorů). Po půlhodině cesty posádka nabízí výhodný přesun do Business třídy. Neříkají ovšem za kolik. Hmmmm, neeee. Objednávám ještě další víno a přepínám na další song. Endorfiny se vyplavují.
Posádka dostává ode mně 10/10. Skvělá úprava, pozorní, neustále kmitají, plní přání cestujících a všímají si i takových detailů, jako nepohodlné sezení pro jednoho z cestujících. Další pozitivum letu s Brussels je rozumný přílet. Žádné přistání ve 3 ráno jak s Turkish v Kampale. V 17:10 hod. se podvozek pod váhou celého stroje tiskne na dráhu letiště Kotoka International Airport. Cestuji jen cabin bag, takže jako jeden z prvních ukazuji potvrzení o očkování proti žluté zimnici. Kdo nemá, platí 60 USD a musí nechat dát injekci na místě. To mi přijde trochu bizarní (s ohledem k hygienu a možná rizika), ale v Africe je to standardní požadavek. Na pasové kontrole ukazuji cestovní doklad s vízem a na customs naštěstí žádné problémy nejsou. Předkládám můj kabinový batoh a říkám, že jsem z Čech a za pár vteřin procházím. Jinak ale pokuty a zabavování zakázaných (většinou) potravin, je běžné a rozhodně ne levné.
V Akkře jsem strávil několik úžasných dní. Střihnul jsem si couchsurfing u jednoho rastafariána. Bydlel až za městem. A když píšu za městem, tak tím myslím 2 hodiny jízdy po výmolech, šílených prašných cestách a rozestavěných “silnicích”. Rasta kámoš je řidič trotro (sdíleného sběrného dodávkového taxi), takže jsme cestou domů nabírali další cestující. Dvě hodiny jízdy v zácpě rychlostí oslího povozu byly “těžkej vopruz”, ale dali jsme to.
Držím se madla na přední sedačce a zadržuju smích. “Tvl my jsme v kanálu,” říkám a myslím tím splaškovod, který vede vedle ulice. Kámoš prošlapuje plyn, já zezadu tlačím a doufám, že má rychlost zařazenou tentokrát správně. Večerní epizoda nakonec končí proraženým kolem. To však zjišťujeme až ráno a celé dopoledne trávíme obcházením vesnice a sháněním heveru.
Následující den mě čeká letecký přesun do Tamale. Hledám ubytování nedaleko letiště a nacházím úžasný hostel Somewhere Nice. Majitelé jsou Němci, kteří vlastní také pár hostelů v Praze. Ubytovávám se v dormu a hned mířím do baru k bazénu. Ale jen opatrně, letenku mám už na dopoledne, tak hlavně nezaspat.
E145
LF: 90 %
“Zmačkanej” se budím v 7 ráno. Balím věci, volám Uber a přesunuji se na Terminál 2 letiště Kotoka. Tedy starou část, která dnes odbavuje vnitrostátní lety.
Mé zavazadlo rozhodně nesplňuje požadavek na rozměr v E145, takže si nechávám ruksak odbavit a cennosti jdou do plátěného pytlíku. Bezpečnostní formalita je rychlá a já hledám lounge.
Akwaaba Lounge je fajn. Na dotaz, zda připravují omeletu nebo jakoukoliv jinou formu vajíček se mi dostává souhlasné odpovědi se širokým úsměvem. Slečna bere několik vajec z lednice, které rozbíjí a začíná smažit na pánvi. Palec nahoru.
Před nástupem asi 4x na 50 metrech ukazuju boarding pass. Klasická Afrika. Do E145 nastupujeme z plochy. Vedle mně si sedá nějaký businessman, okolo pár Evropanů, jinak samí místní.
V palubním magazínu zjišťuji, že Africa World Airlines jsou vlastně ghansko-čínská regionální aerolinka s lety nejen v Ghaně, ale také po západní Africe a hlavně velkými ambicemi. V Africe mě u každé aerolinky jako první zajímá safety record a ten mají dobrý.
Pilot pojíždí úplně na nejzazší konec dráhy, odkud roztáčí motory. Nechává si rozpočet téměř na celou délku a už se vznášíme. Chvilku po startu následuje voda a žádost o “donation”. Dávám několik desítek “cedi”, snažím se obálku zalepit, ale žádné lepidlo na okraji obálky není. Tak snad peníze skončí tam, kde mají.
Tamale. Tohle letiště je od města fakt daleko. Zkouším ladit Uber, ale taxikáři se mi smějí. Všichni mají stejné ceny, tak sedám do prvního a vyrážíme. Během jízdy řidič sice smlouvá cenu na dovoz až do Mole (na konec mojí cesty), ale já pojedu trotro. Bylo by to asi 40x dražší (a nejde jen o cenu).
Na hlavním trhu, odkud vyjíždí všechny vozy, zabírám místo u okénka sdílené dodávky a do 30 minut vyrážíme. Batoh mám na vlastním klíně, loket spolucestujícího v žebrech a ve druhé polovině i jeho obličej v mé tváří. Afrika. Ten loket citlivě vracím, on se budí, otáčí, ale respektuje, že si vymezuji prostor.
Trotro končí v Damongo. Dobrých 20 km od Larabangy. Sedám tedy do auto-rikši a posledních 20 km poskakuju v indickém “plecháči”.
Emanuel mi druhý den půjčuje kolo, na kterém můžu dojet přímo do parku. Jsou to asi 3 km a během cesty potkávám rodinu prasátek a nějaké paviány. V parku s rangerem vyrážíme na pořádný výlet na slony. Které taky nalézáme. Na NP Mole se mi líbí, že nejde o žádný McDonaldovský park někde v Keni, kde se na cestě předhání džípy. Tady se sice džípem jede taky, takže ve finále člověk z auta musí vystoupit a vydat se do buše, pokud chce vidět slony.
Ve čtyřech se prodíráme křovisky. Fakt jsem nečekal takový zápřah, ale hodně mě to baví. Ranger neustále volá kolegům a sleduje čerstvost stop na zemi. Větve a keře mě šlehají do obličeje, ale musíme jít dál. “Tahle stopa je stará,” ukazuje na zem, “ale vím kam jít,” uklidňuje. Po půl hodině opravdu přicházíme ke slonům.
DH8C
LF: 95 %
Návrat z Larabangy je hektický, potřebuju stihnout poslední let z Tamale. Jenže tentokrát nepoletím s AWA, ale Passionair. Nákup letenky jsem promeškal, proto mě čeká Dash “osmička”. Tamale je malé a kompaktní letiště. Jsou tu dva obchůdky. U jednoho z nich si dávám chmelové občerstvení. Z Tamale létají linky do Akkry a Mekky. Sever Ghany obývají muslimové a přímé spojení do rodiště Mohameda na hadždž vzniklo v roce 2016.
Dash pojíždí na holding point dráhy a startujeme. Celé letadlo se třese jako železářství, motor zní jako ze Zetoru. Nemám z toho moc dobrý pocit. Let je o dobrých 20 minut delší proti AWA a do Akkry přilétáme už ve tmě. Passionair fajn, ale příště bych určitě raději volil AWA.
V Ghaně jsem strávil ještě skvělý týden na pobřeží v Cape Coast a také v Kokrobite. Měl jsem v plánu proniknout trochu víc do kultury a života rastafariánů a také si odpočinout u moře. Cape Coast je nechvalně proslulým místem, odkud byli v 18. století odváženi otroci do Ameriky. Nad mořem stojí velká pevnost Cape Coast castle, jedna z mnoha “otrockých pevností”. Úplně si představuji ty galeony, jak se blíží k pevnosti, ze které začnou vojáci střílet z děl.
A333
LF: 99 %
Před odletem zpět do Evropy chytám poslední paprsky slunce u baru a bazénu v oblíbeném hostelu Somewhere Nice. Na letiště se přesunuji 4 hodiny dopředu.
Check-in je rychlý, což se ovšem nedá říct o bezpečnostní kontrole. Nakonec za půl hodinky už sedím v lounge. Výběr jídla zde opravdu není největší, ale aspoň něco. Výběr ze dvou jídel, jinak nějaké sušenky a lednice z pivem a limonádami. Je tu malý bar, tak si dávám několik skleniček vína a na Flightradaru pozoruji můj stroj odlétající z Lomé. Do Akkry je to necelých 200 km, takže tu bude za chvilku.
Budím se až před přistáním. Posádka neustále opakuje, že budeme přistávat na “automatic landing” kvůli špatnému počasí. Ok, dobrý vědět. Přistání je však jemné. Brusel je ještě zahalený do tmy a já mířím na tranzit. Ten je ovšem nepříjemně dlouhý. Ve stejný čas přilétlo několik dalších letů z Asie a Afriky. Na pasovce naštěstí mají samoodbavovací brány. K mému gatu přicházím 10 minut před nástupem mého dalšího letu. tentokrát bez lounge, není čas.
A319
LF: 70 %
Na to že je neděle brzy ráno, jsem čekal, že letadlo bude prázdnější a já si přesednu k oknu. Nakonec musím hodinový let vydržet v uličce. Opírám se o sedadlo přede mnou a ještě klimbám.
Přiblížení je svižné. Mnichov pod námi je zahalený do mlhy. Touchdown a výjezd.
Můj vlak z Freisingu jede až v 11, takže mám 3 hodiny čas. Dávám si kebab a procházím obchody na letišti. Snažím se dokoupit redukci na paměťové karty. V Německu mají ve 21. století jen ty s USB-A konektorem a za obscénní cenu. Zvedám obočí a přesunuji se na bus. Ten jezdí od vstupu do Terminálu 1 přímo na nádraží, kde jsem asi za 15 minut. Vlak do Prahy jede zhruba stejně dlouho, jako trvá let z Akkry do Bruselu. Drobné peripetie s nepovedeným číslováním vozů a mimořádností na trati mě už nemohou rozhodit. Kupuju u minibaru 2 “veltlíny” a pozoruju nádhernou zvlněnou krajinu západních Čech.
Společnost Brussels Airlines pro mě byla milým překvapením. Skvělá posádka, dobré jídlo, dostatek místa na nohy i pohodlné sedadlo. Příště bych je určitě volil znovu. Přestup v Bruselu je v rámci jednoho terminálu samozřejmě “smooth”. Mezi terminály je to ale horší a ráno může hodinová rezerva tak tak stačit.
). Nicmene pote, co jsem se probil pasovkou, uz byly kufry venku a celkove jsem byl skrz taky do 30 min.
