Zrovna se chystám na online check-in, když mi přichází na telefon SMS: “Váš let byl zrušen.” Na jednu stranu je to nepříjemné překvapení, na stranu druhou se však raduji z kompenzace 600 €. Ne však na dlouho. Po chvilce hledání zjišťuji, že důvodem je sněhová bouře, která se blíží nad Istanbul. Letiště společně s Turkish Airlines zredukovalo část letů z destinací, kam denně létá více než jeden let.
Hledám tedy možnosti, jak se do Etiopie dostat. Zrušit let a rychle koupit náhradní letenku s Ethiopian z Vídně? Letět z Vídně s Turkish? Nebo posunout odlet o den dřív? Nakonec volím poslední variantu a jdu se rychle balit. Na nové letence mám layover v Istanbulu přes 18 hodin. Proto si navíc rezervuji hotel ve čtvrti Arnavutöy, která je asi 15 minut jízdy od letiště. Příjemným bonusem hotelu je transfer z a na letiště zdarma. Za noc si vzali 60 €, což mi přišlo na lokalitu a danou situaci fajn.
Na letiště přijíždím 2 hodiny předem. V mobilní aplikaci mám již vystavený boarding pass, cestuji pouze s kabinovým zavazadlem, takže mířím rovnou do lounge. Tedy přesněji řečeno do špeluňky, kam se dočasně lounge přestěhovala. Původní MasterCard salonek je v rekonstrukci a náhradní prostory jsou…no, kdybych za to měl platit, tak jsem naštvanej.
PRG-IST
TK 1770
789
LF: 95 %
Do Istanbulu dnes poletím Dreamlinerem. Při check-inu jsem si připlatil za nouzový východ, tak to bude snad trochu pohodlnější. Na místě zjišťuji, že pohodlnější možná, ale klidnější určitě ne. Vedle mě a za mě si sedá skupina podnapilých Turků, kteří v igelitkách převážejí alko úlovky z duty free.
Po vzletu servíruje posádka velice dobré jídlo. Turkish jsou v tomto pro mě aerolinkou první volby.
Během letu si natahuji nohy do prostoru přede mnou a užívám si cestu. Okénko je sice zčásti zakryté sedačkou, ale letíme v noci, tak to neřeším. Turci si, podobně jako já, objednávají drinky, ale nakonec jsou celkem v klidu.
Když se blížíme k Istanbulu, zapínám si front cam a pozoruji přistání. Na obrazovce sleduji sněhové vlny a víry, kterými prolétá náš stroj. Přilétáme od města a za pár chvilek již tvrdě dosedá náš Dreamliner na dráhu. Výstup je po schodech na plochu a překvapuje mě, že apron je úplně suchý. Ani památka po sněhu nebo vodě.
Procházím pasovou kontrolou, která je tentokrát překvapivě rychlá a mířím do duty free pro láhev vína. Večer na hotelu se bude hodit. Mezitím píšu přes Whatsapp recepční, že procházím a ať pošlou odvoz. Černý mikrobus zastavuje na dolním parkovišti za 20 minut. Jízda je velice rychlá a za chvíli vystupuji v Arnavutköy před hotelem. Ubytování je fajn, ale má jedinou nevýhodu. Je téměř přesně v ose dráhy, takže všechny ty 777, 350 a 787 mi duní na finále nad hlavou. Dávám sluchátka do uší, piju turecké víno a užívám si krásné teplo v pokoji.
Druhý den se budím do bílé pohádky. Venku napadlo snad 10 cm sněhu. Můj let je v systému stále označený jako on-time, tedy poletím. Check-out v hotelu je naštěstí až ve 12 hod., což zapadá do mých plánů. Let do Addis Abeby je plánovaný čas na 18:20 a celou zbývající dobu hodlám strávit v IGA Lounge. Už jsem ji jednou navštívil při cestě do Ugandy a zážitek byl celkem fajn.
Mikrobus je ve 12 hod. přistavený před hotelem a já se vydávám k letišti. Dálnice jsou úplně prázdné. Nezvyklý pohled na tepny na severu Istanbulu, na kterých se za normální situace tvoří hodinové kolony.
IST-ADD
TK676
332
LF 45 %
International IGA Lounge v Istanbulu od poslední návštěvy hodně posklesla. Za prvé začali asi pouštět víc lidí, protože se nedá nikde sednout a za druhé výběr jídla je významně horší. Zelenina si udržela kvalitu, ale výběr je pouze z 1 přílohy a 2 teplých jídel, které znuděně “kydá” na talíř kuchař (ok, není to skutečný kuchař, jen týpek v bílém rondonu, kterého sere, že tam musí stát). Baklav, lokumů a dalších cukrovinek jsou tuny. Ale ty nejím.
Nacházím místo u baru, objednávám si víno a čtu knížky.
Hodinu před odletem se přesunuji na gate. Dneska poletím A330-200 v retro livery. Nechybí tradiční stand up comedy s Číňany. Gate agent požaduje e-vízum, oni nerozumí ani slovo, dohadují se a agentovi tečou nervy.
Dnes mám štěstí. Let je zaplněný tak z poloviny, takže budu mít dvojsedačku pro sebe. Zatímco většina letadel jde na deicing, my neohroženě pokračujeme na holding point. Pilot roztáčí motory, u staré třista třicítky se biny třesou a za chvíli jsme ve vzduchu. Pravý náklon a už si to míříme na Antalyi, Káhiru, Eritreu a Addis Abebu.
Obsluha letu je fajn. Na jídlo si vybírám kofte s rýží a hummusem. Navrch beru balení oříšků. K zapití mi stevard servíruje víno Cankaya. Jídlo dostáváme někde nad Středozemním mořem, takže do cíle zbývají maximálně 3 hodiny.
Do Addis Abeby přilétáme s mírným zpožděním. Letadlo parkuje až na vzdáleném konci apronu, takže po půlnoci ještě dáváme tour po letišti. Pasovka je v rámci možností rychlá. Ukazuji vytištěné e-vízum, dvě razítka a mohu pokračovat.
Dnešní noc strávím v hotelu Lobelia, který je kousek od letiště. Vydávám se pěšky do města v mírně vlhkém večeru a je to prima. Za 15 minut už cinkám na zvonek recepce.
Na zemi
Ráno dávám na snídani vajíčka a injeru (welcome to Ethiopia). Dnes mám však důležitý úkol - zajistit vízum do Somalilandu. Vyrážím na adresu vyznačenou v Google Map a nacházím…vysokou zeď, vrata a kanadskou vlajku nějaké obchodní organizace. Zkouším procházející lidi, ale ti vůbec netuší, co Somaliland je. Někteří mě se skálopevnou jistotou posílají úplně jinam, ačkoliv vím, že tam opravdu zastupitelák není. Web se nenačítá a několik zdrojů ukazuje rozdílná místa (ani jeden není správný). Nakonec jeden z okounějících taxikářů prý ví, kam jet. A opravdu. Na budově před kterou zastavujeme vlaje vlajka Somalilandu.
Jdu na zahradu, kde si sedám na lavičku. Na ní sedí jeden Súdánec, který se se mnou dává do řeči. Utíká i se synem z Chartúmu a v “neuznané zemi” to prý bude lepší. Nedokážu posoudit, nehodnotím, ale držím palce. Další na řadu přicházím já. Předkládám kopie pasu, formuláře, letenky, fotky…
“Zaplacenou rezervaci ubytování máte?”
Rozhodně nemám. Tenhle požadavek nikde nebyl napsaný a úřednice se tváří, jako by to byl nepřekonatelný problém. Na Bookingu kupuji poslední možnost, ale nejde zaplatit. Somaliland totiž není oficiálně napojený na mezinárodní platebná systémy. Přesunuji se o patro výš a čekám na rozhodnutí konzulky. Sedám si do velkého křesla a pozoruji “pohodičku” úředníků. Konzulární pracovníci sledují videa na TikToku, smějí se a celkově “zevlí”. Já se mezitím vsakuji do sedačky. Když přichází nějací hlavouni, telefony jdou do kapes a můj pas s vízem je připravený do pár minut. Klasická Afrika.
Úkol jedna je splněný. Další na seznamu je jízdenka na vlak. Beru taxík a vydávám se na konec města do Lebu. Jedeme dobrých 45 minut než vůz zastavuje u obrovské předimenzované haly, ze které odjíždí jeden vlak každý druhý den. Typicky africko-čínské plánování. Nákup je otázka chvilky, protože mi jízdenku naťuká zaměstnanec železnic na mém telefonu. Dokonce jsem prý první zahraniční cestující, který dostal jízdenku z nového e-shopu. Škoda, že jsem to nevěděl dřív, ušetřil bych si dvě dlouhé cesty.
Následující den budu vstávat hodně brzy, protože mám být na nádraží 6:40, hodinu před odjezdem, připočíst musím 45 minut pro cestu po městě. Jdu spát tedy včas. Budím se však nad ránem s pocitem, že mi někdo hýbe s postelí. Za pár chvil však poznávám, že jde o zemětřesení. Připadám si jako na lodi, matrace i celá postel vibruje, skříně se hýbou ze strany na stranu. Zemětřesení trvá maximálně 10 vteřin. Jenže za půl hodiny znovu. Trochu panikařím, jsem sbalený a od 3. hodiny ráno nespím. Moje první zemětřesení.
V 6 ráno objednávám taxi a přesunuji se na nádraží. Před halou stojí již několik stovek cestujících, kteří teprve budou kupovat jízdenku. Nápad zajet pro jízdenku dopředu byl rozhodně dobrý. S frontou se přetlačuje několik policistů, kteří jsou nekompromisní k předbíhajícím a vytahují je z řady i násilím. Ve vlaku je řazený jídelní vůz, ale už dopředu vím, že nabízí pouze nápoje a různé snacky. Kupuji si aspoň nějaké ořechy na cestu v hale.
Odjezd má být v 7:40, ale ještě hodinu po plánovaném odjezdu stojíme stále v Addis Abeba. Nakonec odjíždíme se zpožděním 1,5 hodiny. Vozy jsou čínský export, totožná kopie jejich hard steaterů a sleeperů. Já jsem si na 12hodinovou cestu koupil lehátko, což byla skvělá investice. Vlak se totiž v Adamě naplnil skoro až po střechu. A vleže pod střechou to bylo mnohem pohodlnější. Člověk naproti sice 2 hodiny v kuse pouští z telefonu muslimské náboženské modlitby, ale i tak se jízda dá užít. Rozhodně je cesta pohodlnější než vyrazit etiopskými autobusy. Nakonec do Dire Dawa přijíždíme překvapivě pouze se zpožděním 30 minut. Co mě nikdy nepřestane fascinovat, je čínská tradice stavění železnic na tomto kontinentu, kdy nádraží postaví 15 a více km od města. Takže člověk stráví další skoro hodinu sháněním dopravy a cestou.
Druhý den se přesunuji sdílenou dodávkou do Hararu. Ovšem sehnat místo je nadlidský výkon. Dodávky přijíždějící na stanoviště mají cílovou stanici napsanou samozřejmě v amharštině. Než rozklíčuji kam jedou, jsou všechna místa obsazená. Nakonec po hodině naskakuji za pomoci místních a jedu v sevření dalších 17 lidí. Standardní počet míst k sezení v této dodávce je 12.
Harar je důležité město ve východní Etiopii v Chercherských horách. Historicky zde byl silný vliv islámu a současně je toto město 4. nejposvátnější pro toto náboženství. V Hararu spím u dvou tet přímo ve starém městě Jugol uvnitř hradeb.
Za další 2 dny se přesunuji přískoky přes JiJigu do Wajaale na hranici Somalilandu. Cestu prodlužují kontroly každých zhruba 30 minut. Všichni cestující přeplněného autobusu musí ven a vybalit všechna zavazadla. Hodně velkej vopruz. Vojáci hledají kontraband a je to úmorné.
Přechod hranice je už formalita. Musím pouze najít etiopskou a následně somalilandskou celnici. Dostávám výstupní a vstupní razítka, měním pár dolarů na somalilandské šilinky a jdu hledat mikrobus. Překvapuje mě, že zde mají pokladnu, vozidla jsou číslovaná a já jako zahraniční host mohu jet bez dokonce příplatku vpředu.
Somaliland je stát neuznaný jak Africkou unií tak OSN. Jediná země, která ze svého pohledu oficiálně legitimizovala existenci Somalilandu, je Tchaj-wan. Jenže tuto ostrovní Čínskou republiku uznalo pouhých 12 zemí světa. Jeden z problémů, na který člověk v Somalilandu narazí, jsou peníze. Musím s sebou nosit 2 měny - americké dolary i somalilandské šilinky. Dolary se používají na dražší platby, šilinky fungují jako drobné. Na ulicích v centru města jsou směnárníci, kteří peníze rádi vymění.
Pro cesty po Somalilandu člověk vyfasuje(za 30 USD) vojenský doprovod. Prý je to z bezpečnostních důvodů. Na mě to spíš působí jako zdroj peněz pro státní pokladnu. Při troše úsilí je možné získat povolení pro cesty i bez doprovodu. Já jsem nakonec doprovod bral.
HGA-ADD
ET 373
737-700
LF: 70 %
Je čas vyrazit zpět do Etiopie. Pro cestu volím Ethiopian Airlines. Po zemi už dlouhou cestu znovu absolvovat nechci, navíc se chystám do Omo Valley a budu potřebovat mezinárodní letenku, abych mohl uplatnit slevu na vnitrostátní letenku.
Letiště v Hargeise má celkem přísnou ale férovou bezpečnostní kontrolu. Na check-inu mi dokonce dovolí vzít si na palubu moje přetížené kabinové zavazadlo, které nesplňuje maximální váhu. Co je ovšem typicky africké, je organizace. Jinak je toto letiště starodávné memento, jak se cestovalo ve vzdálené minulosti. Letiště bylo vybudované v roce 1954 a dodnes vypadá velice podobně
Nástup je z plochy a do starodávného letadla. ET-ALM brázdí africké nebe už 20 let. Stáří je znát i na interiéru. Místa málo, ale na 55minutový let asi stačí. Stevardka hlásí dobrých 40 minut před plánovaným odletem: “All on board.”
Pilot roztáčí motory CFM, letadlo poskakuje na zvlněné dráze a brzy se vznášíme nad městem. Následuje velký náklon doleva a stoupáme směrem na Etiopii. Pozitivním překvapením je, že i na letu ze země, kde je zakázaná konzumace alkoholu, servírují stevardky pivo a víno. Dávám tedy “dvojku” bílého a spokojeně koukám z okénka. Addis Abeba je zahalená do mraků a hodně to skáče.
Po přistání se jdu se ubytovat do oblíbeného hotelu Lobelia, dávám několik piv na zahrádce jednoho z venkovních barů, ale spát jdu brzo. Ráno opět vstávám na let.
Máš pravdu, vypadl. Jdu to doplnit. Já to sem dával snad na 10x...