Willkommen an Bord - Únor 2025

Odpovědět
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od stenmeller »

KAPSKÉ MĚSTO

Snad to nejkrásnější místo na planetě, kde se spojují přírodní divy s městskou elegancí, je jihoafrické Kapské Město. Úchvatné scenérie, historické bohatství, dobrodružství, kulturní rozmanitost a pohostinnost místních jsou některé z mnoha důvodů, proč je tato destinace tak populární. Oblíbená je i mezi golfisty a německými důchodci, kteří si tu pořizují svá zimní útočiště. Tyto dvě skupiny mají v business class, na letech mezi Frankfurtem a Kapským Městem, tradičně většinové zastoupení. Dnes tu však sedí i jedna naše kolegyně, která si se svou přítelkyní letí užít pár dní na sluníčku. Stejně tak i jedna z našich bývalých letušek, která cestuje se svým manželem. Oba jsou již v důchodu, na jihu Afriky se chystají strávit tři měsíce. Oba páry jsou fajn a já se jim snažím poskytnout ten nejlepší možný servis. Dělám to tak sice u každého, ale když vás při práci sleduje bývalá letuška, dáváte si přeci jen o trochu víc záležet.

Let z Frankfurtu je klidný. V kokpitu sedí kapitán v zácviku a jeho instruktor, který je na svém posledním letu vůbec. FO je mladá Švýcarka z kantonu Ticino. Jelikož jsem dnes zástupcem vedoucí kabiny, je mým úkolem každých 30 minut navštěvovat kokpit a zajišťovat jejich základní funkce.

'Ještě dýcháte a jste naživu?' ptám se kolegů v kokpitu krátce poté, co je ukončen první servis. Právě prolétáme nad centrálním Alžírskem. Pod námi se rozprostírá noční Sahara - občas někde vykouknou drobná světýlka.

'To jsou plynová pole,' informuje mě instruktor Matthias.

'Podívej! Padá kometa! Něco si přejte!' zakřičí z ničeho nic Ricarda a ukazuje na padající hvězdu v dáli. Nikdy jsem nic takového neviděl.

Vedoucí kabiny je Tanya, jejíž matka pochází z Německa a otec z Nigérie. Tato čtyřicátnice se narodila, vyrůstala a stále žije v severoněmeckém Lübecku. Cesta do práce jí před každým letem trvá vlakem přes šest hodin.

V business class pracujeme s Danielou. Ta zase do Frankfurtu dojíždí z Berlína. Daniela je provdaná za Jihoafričana Lewise, který je právě v Kapském Městě u rodičů, tudíž Dana plány na následující dva dny již má.

Šestapadesátihodinový pobyt v Kapském Městě je nádherný. První den jdu na večeři s německými přáteli, kteří se sem před pár lety přistěhovali. Druhý den za mnou z Johannesburgu přiletí bývalý přítel mého bratra, tudíž den trávíme společně. Svého muže jsem o tom raději neinformoval, jelikož by byl zase celý nesvůj :crazy:

Na zpáteční cestě jsme měli opět plno, avšak v business class byl docela klid.

V noci mám hlídku. Jsem sám v přední kuchyňce a čas si krátím průběžnou kontrolou kabiny, toalet a kokpitu. Nad ránem chystám věci na snídaňový servis. Hlavní jídlo do trouby na 20 minut, pečivo na 18, croissant na 10. Servírujeme i vajíčka natvrdo. Ty se také připravují v troubě. Nejprve se jich pár posadí do hliníkových nádobek, zalijí se trochou vody a frknou na patnáct minut do parní trouby. Hostům servírujeme i čerstvý pomerančový džus. Ten si na palubě samozřejmě sami nelisujeme. To pro nás dělá catering již na zemi. My ho akorát přelijeme do konvic, aby to vypadalo jako že nám v kokpitu roste pomerančovník. Připravit se musí i prostírání, nádobí, hrnky, podšálky, nádobky na mléko, čaje, káva, nakopne se espresso mašina. Naopak se odklidí tvrdý alkohol, pivo a víno. Nepředpokládá se, že si někdo něco z toho ještě objedná. I na champagne breakfast je pro mnohé příliš brzy. Však máme ve Frankfurtu přistát kolem páté ranní.


SANTO DOMINGO

Dva dny po návratu z Afriky mě čeká asi ten nejhorší let, který jsem kdy zažil. Nejprve poletím do dominikánské La Romany, kam operujeme chartery pro klienty velkých lodních společností. Ti se zde nalodí na obří parníky a budou si užívat několikatýdenní plavbu Karibikem. Naší posádku ihned po přistání čeká transfer do hlavního města Dominikánské republiky, Santo Dominga, kde strávíme tři noci a poté obsloužíme pravidelnou linku z letiště SDQ do Frankfurtu.

Dnes na mě zbývá pozice 4L, která má na starosti hlavní palubní kuchyň v economické třídě a catering. Je to má nejméně oblíbená pozice, jelikož díky ní přicházíte do minimálního kontaktu s cestujícími a máte zodpovědnost v podobě dvou stovek hladových krků. Pokud něco catering nenaloží, budou padat hlavy - purserova a ta má.

Vedoucím kabiny je padesátník Sven. Na pozici 1LA s ním pracuje jeho přítelkyně Nela. S nimi je v business class ještě třicetiletá blondýna Sandra.

O hosty premium economy se budou starat dvě dvacetileté slečny. Krásná Marina, dcera chorvatských migrantů, a Anke z Frankfurtu. Obě se znají a očividně je těší, že dnes mohou pracovat spolu.

Na pozici 3L bude padesátiletý kolega Piero, takový vypelichaný ex-lamač dívčích srdcí ze španělské Valencie. Původem však Piero pochází z Itálie. Naproti bude mít kolegyni Amani, překrásnou tunisko-německou míšenku. Holka, kterou by mohli mít samotní Emirates v propagačních materiálech.

Já sdílím zadní galley s dominikánskou kolegyní Penelope (25). Ta mi zprvu přišla celkem nesympatická, avšak dnešní den byl připomínkou toho, že bychom neměli soudit knihu podle obalu.

Pokud někoho zajímá, co má dnešní pozice 4L obnáší, doporučuji otevřít report z prosince 2024, kde do detailů popisuji veškeré kroky, které je nutné v rámci dne udělat. Takový galley operátor má již před samotným letem spoustu práce, ale pokud se na věci důkladně připravíte, funguje vše dokonale. Právě příprava je, zvláště u této pozice, alfou a omegou úspěchu.

I tentokrát vše běží, jak má. Catering je plně naložen, včetně speciálních jídel, a veškeré vybavení na servis je na palubě. Začíná boarding, kterého se, díky všemu tomu přepočítávání a papírování, nemohu naplno zúčastnit. Naštěstí mám v kabině dalších osm kompetentních kolegů, kteří se o případné potřeby cestujících jistě rádi postarají.

'Nejsou ty vaničky s jídlem příliš studené? Nemám je raději předehřát?' ptám se kolemjdoucí Amani, která si zrovna přišla udělat kafe. Třeba má více zkušeností a mohla by mi poradit.

'To je mi jedno,' prohlásí Amani, nasype si do kávy cukr a zmizí.

Sice mi trochu spadne brada, ale brzy se tu objeví Penelope, která na jídlo alespoň sáhne a doporučí mi, abych tomu dal alespoň pět minut už na zemi.

Penelope je moc ráda, že dnes může letět do Dominikány, jelikož tam má babičku, která tam se srdcem leží v nemocnici. Tu plánuje samozřejmě navštívit. Vždy závidím kolegům, kteří mají rodiny v některé z našich destinací a po letu se u nich mohou prostě stavit. Naše společnost sice plánuje od května spustit přímé lety do Prahy, ty ale budou operovány Airbusy A319 jiného dopravce.

Během nástupu na palubu potřebuje řada lidí asistenci, proto je zcela normální, že zvonek někdo zmáčkne snad každou minutu. Na palubním počítači však s Penelope zaznamenáme, že 21A zvoní už asi potřetí. Správně by tam měla jít jeda z kolegyň, která je za daný úsek zodpovědná, ale třeba mají moc práce s něčím jiným. Nahlédnu do kabiny a spatřím jak Amin a Piero sedí na svých jumpseatech a klábosí s pasažéry sedícími naproti sobě.

Tak jde Penelope přes celé letadlo k cestující na 21K, aby zjistila, co se děje. Žena má s sebou batole a ptá se, zda by nemohla obdržet infant pack. Ten se skládá s bezpečnostního pásu pro dítě a malé plovací vestičky. Naštěstí je tato cestující dostatečně zkušená, jelikož zbytek pasažérů s malými dětmi se neozval. Nebyla to ale jejich chyba. Na seznamu cestujících vidíme, kdo cestuje s dětmi a kde sedí. Stevard na 3L a 3R mají před startem za úkol tyto pasažéry infant packy vybavit. To ale Amin s Pierem neudělali.

Hraje video s bezpečnostními instrukcemi a my se tak s Penelope řítíme kabinou, abychom dali infant pack i zbývajícím pěti dětem. Běžně se takovým pasažérům sděluje ještě pár instrukcí, např.: že rodič musí v případě dekomprese nasadit kyslíkovou masku nejdřív sobě. Také se rodičům vysvětlí jak si dítě správně položit na klín během brace position. No a taky se jim třeba ukáže, kde se nachází nejbližší toaleta s přebalovacím stolem a jak najít v zábavním systému dětské filmy. To jsme ale vůbec nestihli, protože jsme museli rychle na start. Být na palubě někdo z úřadu pro bezpečnost civilního letectví, jsme dnes bez práce.

Po startu začnu chystat jídlo, a abych ušetřil Amin a Pierovi práci, také vozíky s nápoji. Jelikož Amin trvalo asi třicet let, než si upravila make-up, šla Penelope mezitím rozdat dětem hračky, což byl úkol Amin.

Jakmile se veškeré jídlo ohřeje, vyskládají se hliníkové nádobky s jídlem do plastových přepravek. S tím mi pomáhá Penelope. Když se zeptá postávajícího Piera, zda by nám nemohl pomoct, blbě se na ní podívá a řekne, že to přeci není jeho úkol. Docela mě jeho nekolegiální reakce zaskočila, zvlášť když jsme museli před startem rozdat dětem infant packy, což měl udělat on. Penelope to ale nijak nekomentuje.

Servis může začít. Já mám s Penelope na starosti jídlo, Amin s Pierem nápoje. Během servisu zmáčkne Amin zvonek a vyvolá takzvaný 'defi call', kterým dá zbytku posádky znamení, že někdo omdlel a my tak budeme možná muset někoho oživovat.

Penelope přichází na místo činu s defibrilátorem a já s kyslíkovou láhví. Amin se naštěstí daří mladou ženu probrat. Dost se mi ulevilo. Jsme sice na podobné scénáře školení, ale pevně doufám v to, že nikdy nebudu muset nikoho na palubě oživovat.

Servis pokračuje. Já a Penelope jsme hotový. Penelope tak průběžně vypomáhá Amin a Pierovi, já dávám zase do pořádku kuchyň.

Po servisu má Piero zkontrolovat toalety a zbytek posádky se vrhá na prodej bezcelního zboží. Piero však toalety kontrolovat nejde, protože si nejprve musí udělat kafe a najíst se. Jíst se má přitom až po duty free. No dobrá, tak jdu ty záchody zkontrolovat já.

Následuje přestávka. Její délku musím vypočítat já. Někdy, když má 4L hromadu práce, nabídne se z posádky někdo jiný, kdo to udělá za něj/ní. Ale dnes se tak nestalo, takže jsem si do toho všeho ještě procvičil matematiku.

Na každého tak připadá 1h50min. Spát se do crew rest compartmentu odchází ve dvou 'směnách'. Kdo si vezme první/druhou pauzu, záleží na dohodě. Většinou spolu chodí spát 3L a 4R, poté 3R a 4L. První přestávka vychází na Piera a Penelope. Já a Amin půjdeme spát později.

Jenže Penelope jít spát nechce a rozhodne se, že s námi zůstane nahoře. S tím problém nemám žádný, ale tu samou strategii zvolila i Marina z premium economy, která to na přestávku zaparkovala k nám do galley. Takže nás v té malé kuchyni bylo nakonec pět, protože Anke, která v tu dobu měla mít v premium economy hlídku řekla, že tam přeci sama sedět nebude.

Dobře. Je nás tu teď pět. Zase takový problém to nebude. Anke stejně bude muset průběžně kontrolovat premium economy a já s Amin zase ekonomku.

Jenže realita vypadala úplně jinak. Amin se zabalila do deky a společně s Anke a Marinou vytvořila debatní kroužek. Do galley si mezitím chodilo pár lidí pro nápoje a já s Penelope, která měla mít tou dobou přestávku, obsluhoval tyto pasažéry, včetně těch z premium economy, protože ti byli Anke značně ukradení. Podotýkám, že Airbus A330-900neo je extrémně tiché letadlo a tato trojice se v galley pravidelně přeřvávala. Aby toho nebylo málo, neustále si stěžovali na svou práci a cestující.

'Já tuhle práci doopravdy nenávidím. A hlavně nesnáším ty lidi. Ale aspoň tak může člověk cestovat', zahlásí Anke.

'Já to taky nesnáším. Ale jak říkáš, to cestování je na tom to jediné dobré', přitakává Marina.

'Nejhorší jsou tyhle chartery pro lodní společnost. Ty lidi si myslí, že jsou v nějakém all-inclusive rezortu. Pořád něco chtějí. Teď si u mě chlap vyžádal tři skleničky džusu. Kam si to jako nacpe? Nejradši bych mu vrazila. Copak nevidí, že tu není sám? Si zaplať za business, když chceš takový servis!' přidává se Amin.

Dělá se mi z toho docela nevolno. Ano, o některých lidech si taky myslím svoje, ale rozhodně bych nemlátil někoho, kdo má prostě žízeň. A už vůbec bych něco takového neventiloval na místě, kde mě asi šest posledních řad může slyšet.

Nakonec se dámy dobraly k teorii, že lidem chybí vychování, což mě docela pobavilo, protože se za celou hodinu zatím ani jedna z nich nenabídla, zda bychom nepotřebovali pomoc.

Když se vracím už asi z páté návštěvy opuštěné premium economy, zaslechnu Marinu jak říká; 'Sven je tak skvělý purser. Kéž by byl každý takový. Nechodí nás neustále kontrolovat, dává věcem volný průběh a podívejte, jak všechno funguje.'

V ten moment mi dochází trpělivost a říkám Anke, že jsem byl v premium economy už pětkrát, zatímco ona svůj úsek nenavštívila ani jednou. Tak se společně s Marinou zvedla a zmizela do té miniaturní kuchyňky, kterou v premium economy máme. Amin jsem dále přikázal, aby šla laskavě zkontrolovat záchody.

'Alespoň ti nebude taková zima, když se budeš hýbat. Při práci taky dost utíká čas,' dodávám.

Jakmile se kuchyň vyklidí, podíváme se s Penelope na sebe a řekneme si že tohle je zralé na report.

Chci ale nejprve věci řešit po dobrém a jemně naznačit Svenovi, že by bylo dobré se občas u nás ukázat a dát si tým trochu do pořádku.

Jelikož patří mořeplavci k těm náročnějším cestujícím, zvonek zvoní bez přestávky a v galley neustále stojí někdo, kdo má žízeň.

S Penelope se tak nezastavíme. Po půl hodině se začínám ptát sám sebe, kde je těm třem děvčatům konec. Odcházím proto do premium economy, kde se z kuchyně ozývá jekot a smích. Slyší to samozřejmě celá kabina. Krom Mariny a Anke je tu i Amin.

'Byla jsi zkontrolovat ty záchody?' ptám se, jelikož mi dochází, že nejlepší způsob jak toto trio rozpustit bude dávat jim průběžně nějaké úkoly.

'Jo, ale ten malý záchod na trojce jsem checkovat nešla, protože byl obsazený', říká Amin.

'Proč jsi tam prostě nečekala, dokud někdo nevyleze ven a pak to nešla zkontrolovat', ptám se.

'Přeci nebudu pořád něco dělat, ne?' reaguje Amin.

Piero a Penelope mají po pauze. Na řadu přichází takzvaný 'meziservis', kdy se v půlce letu cestujícím economy class nabídnou nápoje, zatímco těm v premium economy a business class zmrzlina.

Piero vypadá opravdu motivovaně, načež začne prohlašovat, že 'meziservis' je hrozná kravina. Proč by to měl dělat, když Iberia a Air Europe tohle dělat nemusí?

Mám tomu Španělovi taky chuť nabídnout možnost odejít na pracák. Naštěstí s Amin alespoň na pár minut zmizí.

Pauzu mám já a Amin. Jdu spát. Po necelých dvou hodinách se vracím do kabiny, kde nejspíše proběhl protest žlutých vest, jelikož záchody vypadaly jako po válce a lidi v kabině plavali v odpadcích. K tomu tři passenger calls, na které nikdo nezareagoval + v galley maká jako šroub Penelope, zatímco Španěl sedí, pije kafe a stěžuje si, že díky euru je jeho země německým vazalem a proč posíláme tolik peněz na Ukrajinu.

Premium economy na tom byla snad ještě hůř, jelikož od servisu zmrzliny uběhly skoro dvě hodiny, ale Anke za celou dobu neposbírala vyjedené kelímky od zmrzliny.

Děs a hrůza. Penelope mi říká, že celou dobu chodila hajzly kontrolovat ona, protože když to chodil dělat Piero, chyběl tam neustále toaletní papír a podlaha byla kompletně mokrá.

Omluvila se mi taky za to, že kabinu kontrolovat tak často nestihla, protože musela vše připravit na servis. Piero se bohužel k ničemu neměl.

Já nemám osobně problém s tím, když mám moc práce. Naopak potom let rychleji utíká. Problém mám však v tom případě, kdy já musím dělat všechno, zatímco se zbytek posádky, za stejný plat, fláká.

Když krátce před přistáním řeknu Pierovi, aby se trochu více snažil, řekne mi, že 'u nás' se nemusí, na rozdíl od 'Osteuropa', pořád jen dřít. A prý nemá na můj panovačný tón náladu, přičemž mě obeznamuje s hierarchií.

Tak mu trpělivě vysvětluji, že sice netuším, jak to chodí v 'Südeuropa', ale já osobně více hledím na výsledek práce, než na fakt, že on u nás dělá od období triasu. Mimochodem, jeho pozice je úplně stejná jako ta moje.

Po příletu mám všeho plné zuby. Do toho ještě asi hodinu čekáme na autobus, který nás má z La Romany odvézt do Santo Dominga. Nemůžu se na ty obličeje už ani podívat. Do toho Marina pořád fňuká.

V hotelu se vrhám do sprchy a pak si zajdu pro sendvič do nedalekého Carrefouru. Penelope se mnou sice chtěla zajít na večeři, ale po příjezdu na hotel usnula. Ještě aby neusnula, když jsme celý let prakticky odpracovali my dva.

Následující tři dny se cítím dost osaměle. Penelope je neustále v nemocnici, manžel daleko, zbytek posádky nechci ani vidět.

Poslední den je odlet pozdě večer, proto si nás autobus vyzvedává až v 19:20 místního času. Během cesty na letiště si Marina opět stěžuje, že bude muset pracovat. Když mi později prozradila, že její nejlepší kamarádka je kolegyně Lily, kterou znáte z prosincového reportu, začalo mi vše dávat smysl. Začíná se mi zdát, že generace dnešních náctek/dvacítek bude lehce zatrpklá.

Kontrola cateringu je v Dominikánské republice všeobecně peklo. Řada věcí vám totiž do letadla vůbec nepřijde a nikdo kolem vás nemluví anglicky. Naštěstí s cateringem komunikuje Penelope, kterou zná celé letiště. Ta holka je prostě dar z nebes. Bez ní bych už dávno visel na prostěradle v hotelové koupelně.

Na rozdíl od cateringu pro economy class, se ten pro premium economy vozí z Německa. Je tedy hluboce zmražený. Musí se tak v premium economy na dobrých dvacet minut předehřát - už na zemi.

Tuto zmraženou přepravku si u nás vzadu vyzvedává Marina. Na horní straně boxu je speciální úchyt. Ten se ale Marině nedaří správně uchopit, protože má asi pěticentimetrové drápy (safety compliance nula). Kdyby to nebyla ona, nabídl bych se, že jí ho dopředu odnesu. Ale protože je to ona, předstírám, že mám spoustu práce.

Na palubě máme opět nějakých pět infantů. Hádejte, kdo musel opět rozdat infant packy... správně. Penelope a já.

'Nemáš náhodou rozdat infant packs?' ptám se posedávajícího Piera u východu 3L.

'Vždyť je nás tu devět - někdo to prostě udělá!' vykřikne Piero. Ten je značně vystresovaný. Z čeho? To netuším. Každopádně mi během dnešního večera několikrát připomněl, abych se uklidnil.

Během servisu volám do premium economy, jelikož potřebuji dvě extra porce kuřete.

Marina je sice hezká a ke mně se chová pěkně. Je ale taky líná, blbá a naprosto nekompetentní. Proto mi mělo být hned jasné, že ta jídla do trouby před odletem možná naskládá, ale zapomene je předehřát.

'My jsme ještě se servisem ani nezačali. Ta jídla byla nějak studená', informuje mě Marina. Ve výsledku tak hosté v premium economy čekali na jídlo hodinu.

Celý zpáteční let se nesl v podobném duchu jako ten předešlý. Jdu tedy za Svenem a o celé situaci ho informuji. Ten mi slibuje, že bude chodit dění pravidelně kontrolovat.

Abych udržel holky v tempu, rozděluji pravidelně úkoly. Potíž je v tom, že cokoliv mají udělat, udělají buď špatně, anebo napůl. Takže jsme to ve výsledku já a Penelope, kdo musíme po nich chodit a vše ještě kontrolovat.

Sven se sice občas ukáže, ale jediné, co dámám řekne je, aby šli rozdat cestujícím vodu. Tak na tohle jsem ho zrovna nepotřeboval, protože to samé jim zvládnu říct sám. Nejkrásnější na tom všem je, že chodíme pracovat ještě do premium economy.

Když jsem se ráno opět octl v kabině, čekala mě docela jiná scenérie, než minule. Piero se pochlapil? Nikoliv. Ten celou dobu spal (!) na jumpseatu v galley a vše za něho oddřela Penelope. Mám tu holku sice rád, ale její pasivita je také šílená.

Starala se o kabinu, cestující, záchody, připravila vše na snídaňový servis. Jdu tedy ještě před servisem se situací obeznámit šéfa kabiny. Je to přeci porušení bezpečnostních pravidel, aby stevard, který má hlídku, spal. Očekávám od něho nějakou reakci. Řekne mi, že si mám vzít koordinaci týmu na starost já a případně kolegům vysvětlit, co od nich očekávám. Prý to vše bere na vědomí a s týmem si o tom po servisu promluví.

Tak jdu zpět do zadní části letadla a vysvětluji všem věci, které by měli vědět už dávno. Připadám si jako v mateřské školce. Ale nemáme moc času - do přistání zbývají dvě hodiny a hosté ještě nejedli.

Po servisu uklízím s Penelope kuchyň, načež nám dojde, že jsme tu opět už asi 30 minut sami. To Amin raňajkuje s děvčaty v premium eco a Piero si šel udělat do business class espresso.

Celé mi to připadá jako jeden velký vtip. Třeba jsou tu kamery a po přistání kolegové zakřičí: 'It's a prank, it's a prank!'

Zarážející je na tom hlavně to, že Piero sedí v business class galley, popíjí kafčo a šéf kabiny, který lítá kolem s plnýma rukama, se ho ani jednou nezeptá, co tam dělá a zda už jsme vzadu 'fertig'. Místo toho se tam Piero vykecává a evidentně se u toho dost baví. Na závěr mu Sven nabídne snídani z business class, takže se tam Španěl vystele a začne papat.

Je to od Svena docela podpásovka, jelikož mi slíbil, že se mě zastane. Místo toho mě nechá dělat špinavou práci a pak tu Piera hostí, aby neztratil tvář a vypadal jako ten hodný šéf. Ale třeba plánuje nějaký debriefing, co já vím?

Když se napapaný Piero uráčil ukázat v zadní galley, přišel za námi host, který se ptal, zda ještě neprodáváme cigarety. Bylo to doslova vteřinu před tím, než jsem se chystal zamknout duty-free. Aby mohla být transakce provedená, je nutné připojit náš tablet se čtečkou karet (připojení trvá asi dvě minuty). Jelikož se čtečka z mého tabletu automaticky odpojila, ptám se Penelope a Piera, zda jejich iPady nejsou se čtečkou náhodou spojené.

'Já tady nemůžu dělat všechno!' zakřičí na nás Piero před hostem.

Penelope se na mě podívá, vyvalí oči a ptá se, zda to teď Piero myslel vážně.

Jelikož se nemíním hádat s kolegou před cestujícím, nic neříkám a připojuji se ke čtečce sám. Poté Piero zase zmizí, takže jsme zbyli v economy class jen my dva.

Po přistání nebyl na toaletách jediný hajzlák, na podlaze bordel a Piero před přistáním nezkontroloval ani 'crew rest compartment'. Je mi líto hostů, kteří museli používat špinavé toalety, ale já s Penelope jsme na to neměli vůbec čas. Měli jsme v galley tolik práce, že jsme si na jumpseat sedli doslova pět vteřin před přistáním. Zda někdo zkontroloval, jestli jsou cestující připoutáni, netuším.

Po příletu vystupuji s Penelope zadními dveřmi. Dělá se to tak běžně. Vystupovat východem pro cestující máme zakázáno.

Sedíme tak v autobusu, čekáme na zbytek posádky a po asi osmi minutách se začínáme divit, co v tom letadle ještě všichni dělají. Tak vyběhnu opět nahoru a zjišťuji, že v letadle je už jen úklid a celá posádka je v čudu. Jelikož jsem toho dnes ještě neměl dost, přichází za mnou technik a ptá se, kam jsem uložili Cabin Logbook. Tato kniha je vždy uložená ve skříňce u pursera, ale tentokrát jsme jí, po dalších pěti minutách hledání, našli na sedadle 2G.

O pár hodin později přijíždím domů. Jsem unavený, mám hlad a líčím manželovi, co vše jsem na cestě do Dominikánské republiky zase zažil. Já velmi nerad píšu na lidi negativní reporty, avšak po tomto letu jsem tak učinil. Ano, občas se na nějakém letu objeví shnilé jablko, ale tady to byli minimálně čtyři členové posádky a jeden impotentní vedoucí kabiny.


SEATTLE

A je tu zase ten Seattle. Taková naše brána do Spojených států. Má poslední návštěva USA byla lednová cesta do Miami - za Bidena. Nyní se chystám do Ameriky trumpovské.

Na tento trip se docela těším. Uklidňuje mě totiž fakt, že statisticky snad ani není možné, aby byl tento let tak debilní jako ten předešlý.

Posádka je starší. Kategorii 20-30 let zastupuji pouze já a dvě kolegyně z premium economy. Zbytek je v kategorii 45+. Ti všichni se uklidili do economy class, kde kolega špatně spočítal catering a my tak odletěli bez šedesáti snacků, které měli v ekonomce rozdat krátce před přistáním. Museli jsme tak vymyslet alternativní řešení. Jelikož jsme měli v business class ještě nějaké zbytky, rozhodli jsme se je přesunout do premium economy. V premium economy měli zbytky z oběda, které zase přesunuli do economy class. Vzhledem k tomu, že se v premium economy servíruje stejný snack, akorát na tácku s ovocným salátem a brownies, věnovala se část těchto dezertů týmu z economy. Ti tato brownies krátce ohřáli, aby to nevypadalo úplně blbě. V premium economy tak cestující nedostali brownie, zato jim tam vystlali nějaké snacky, které jsou za běžných okolností na prodej, jako například čokoládové tyčinky Snickers nebo sušenky Oreo. Naštěstí máme na palubě i pár zaměstnanců Alaska Airlines, co s námi dnes cestují soukromě. Ti nám donesli různé čokoládky. Takže i ty jsme nakonec, v rámci zvyšování NPS (net promoter score), obětovali. Nakonec se vše obešlo bez větší újmy na zdraví.

Když už jsme u toho zdraví, tak kapitán právě zahlásil 'cabin crew, 10 minutes to landing' a z kabiny se ozval ženský jekot.

'Help us!' křičí žena.

Jelikož jsem zrovna v tu chvíli pomáhal kolegyním z premium economy zajistit kabinu, byl jsem první na ráně. Utíkám tam a spatřím dospělého muže se zarudlým obličejem, jak pláče a drží si pravé ucho. Jeho žena panikaří a on si stěžuje na vystřelující bolest v uchu a za očima, kterou prý ještě nikdy necítil. Jedná se o Ukrajince kolem třiceti let. Nevím čím to je, ale do Seattlu s námi vždy létá spousta Ukrajinců. Dokonce i těch ve vojenských uniformách s trojzubcem na ramenou. Ale zpět na místo činu; pán nevypadá vůbec dobře, ale lékařka na palubě nás ujišťuje, že vše je v pořádku. Prý tuto bolest nejspíš způsobila změna tlaku a šok. Tak nabízím pánovi špunty do uší a honem se utíkám posadit.

Po přistání se kolegyně Lea dotyčného pána ptá, zda potřebuje na letišti asistenci. Prý ne. U výdeje zavazadel se ale za posádkou přiřítí jeho rozčílená přítelkyně. Dle jejích slov jsme muži odmítli poskytnout lékařskou pomoc. Náš kapitán reaguje dost zděšeně. Místní station manažerce jdu s vedoucí kabiny, kapitánem a Leou vysvětlovat, co se krátce před přistáním stalo.

Podobné situace jsou v USA vždy o hubu. V této zemi se na někoho blbě podíváte a máte na krku žalobu. Naštěstí se nám vše daří vysvětlit a my tak můžeme odjet na hotel.

V Seattlu trávíme dvě noci. Lea s sebou vzala svou kamarádku, takže jsem měli alespoň někoho, komu jsme toto město mohli ukázat.

Zpět jsme letěli opět plní. V business class, kde dnes večer pracuji, cestuje řada v Německu žijících Američanů. Tato komunita se soustředí zejména v oblasti centrálního a jižního Německa, které po válce patřilo pod americkou správu. Často jde o členy amerických ozbrojených sil a jejich příbuzné. Konktrétně ve Wiesbadenu, městečku kousek za frankfurtským letištěm, má hlavní sídlo US Army Europe.

Během nástupu cestujících na palubu pomáhám takovému křehkému dědečkovi z Kalifornie uložit zavazadla. Ten je, jak tomu u Američanů dost často bývá, navíc i velmi sdílný. Vypráví mi, jak s námi letí do Kapského Města, kde bude trávit rok. Poté se vydá na plavbu lodí až do Řecka.

Krátce po vzletu servírujeme aperitiv, přičemž mi ten samý pán vysvětluje, že mu v Seattlu někdo ukradl kufr. Prý v něm má air tag, takže ví, kde se právě nachází. Na telefonu mi ukazuje, že se jeho kufr zrovna nachází někde v severní části Seattlu.

'To byla určitě ta ženská na check-inu! Ta byla taková nepříjemná. Hádal jsem se s ní, takže se nakonec určitě rozhodla ten kufr neposlat, a místo toho ho prodala nějakému gangu!' vysvětluje mi muž s naprostou vážností.

'Obsloužím zbytek kabiny a pak se zeptám kapitána, zda byl váš kufr odbaven', odpovím.

'Podívejte! Ten kufr je někde v dodávce, na cestě na sever!'

Po servisu aperitivu je čas na předkrm. Jakmile se dopracuji do třetí řady, kde pán sedí, pověsí se mi na rameno.

'Budu v Kapském Městě rok. Bez těchto věcí tam nepřežiju!'

Pánovi, který mě zdržuje při práci, vysvětluji, že jakmile budou všichni najezení, nechám kapitána informovat náš pozemní personál.

'Všechno bude v pořádku. Váš kufr se určitě najde', uklidňuji vystresovaného dědu, kterého snad za pár vteřin postihne zástava srdce.

Po večeři jsem celou situaci popsal kokpitu. Nechtělo se mi věřit, že by některý z našich pozemních zaměstnanců kradl zavazadla. Dle veškerých dokumentů byl kufr naložen. Nakonec se vedoucí kabiny dobrala k tomu, že pán měl pár vteřin po vzletu signál, poté o něj přišel a systém mu ukazuje přesně to místo, kde k tomu došlo. I dle mapy jsme mohli potvrdit, že jsme krátce po startu severně od Seattlu prolétávali - dokonce přesně v místech, které má pán zobrazené na telefonu.

Tak jsme poté cestujícímu celou situaci objasnili, přestože to zprvu moc nechápal a odmítl naší teorii akceptovat.

Já měl ale ještě jeden problém. Lea mi zavolala, že má v premium economy Ukrajinku, která jí chce říct něco důležitého, ale nemluví anglicky. Trochu mi to připomenulo jeden let do New Yorku, kdy za mnou přišel kolega s tím, že když jsem původem z toho Polska, mohl bych vysvětlit jednomu maďarskému cestujícímu v 'mé řeči', z jakého gatu poletí JetBlue to Orlanda.

Přestože jsem generace ruštinou nepolíbená, rozhodl jsem se jazykové výzvě čelit statečně.

Přicházím do premium economy, na mladou Ukrajinku se usměji a sebevědomě zahlásím; 'Ja panimáju ruski, nú ně očeň charašó.'

Paní, která cestuje z celou rodinou, spustila krásnou ruštinu a já zůstal stát s otevřenou hubou a výrazem naprostého nepochopení. Myslím, že jsem i trochu zrudl. Ale její vyjádření znělo důležitě, proto jsem si nechal text napsat, protože azbuku překvapivě číst umím a psané ruštině rozumím o něco více, než té mluvené. Alespoň jsem o tom byl přesvědčený do doby, než mi ten text ukázala. Dáma nakonec nad vším mávla rukou. Ale nesmála se mi, takže asi má staroslověnština s anglickým voláním o pomoc, nebyla zase tak strašná.

Samozřejmě, že ze všech letů z/do Seattlu, byl tohle asi ten jediný, kdy s námi necestoval nikdo z Ukrajiny/Ruska, takže nám při komunikaci nemohl pomáhat ani nějaký pasažér.

Ve Frankfurtu přistáváme odpoledne. Děda s ukradeným kufrem je pryč snad ještě dříve, než otevřeme dveře. Já zrovna sedím ve vlaku domů do Düsseldorfu. Na telefon mi právě přišel potvrzený roster na příští měsíc. Osmačtyřicetihodinový Mauritius, tři noci v Havaně, dovolená. Tak zase příště!

whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4274
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od whiskey »

super je to napisane. Byt tam ja, tak som asi v base po prilete.
shady
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 140
Registrován: 12. 01. 2011, 19:57
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od shady »

Dakujem za dalsi report. KValitny ako vzdy. Asi by som skoncil v base spolu s whiskeym.

Keby si mohol nabuduce zahrnut aj analyzu darcekom, ktore dostavas od cestujucich, pripadne co doteraz slavilo najvacsi uspech a co naopak nie. Z casu na cas na longhaul lety nosim so sebou cokolady pre posadku (ak si to zasluzia), tak by ma zaujimalo, ze ci triafam dobre. :)
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od stenmeller »

shady píše: 10. 04. 2025, 20:51 Dakujem za dalsi report. KValitny ako vzdy. Asi by som skoncil v base spolu s whiskeym.

Keby si mohol nabuduce zahrnut aj analyzu darcekom, ktore dostavas od cestujucich, pripadne co doteraz slavilo najvacsi uspech a co naopak nie. Z casu na cas na longhaul lety nosim so sebou cokolady pre posadku (ak si to zasluzia), tak by ma zaujimalo, ze ci triafam dobre. :)
S odstupem času se také divím, co vše jsem schopný ustát, aniž bych na konci musel do basy :lol:

Co se dárečků týče, Američani mají tendenci obdarovávat posádky mnohem častěji, než my Evropani. Jsou taky poměrně kreativní. Velmi často nám nosí dárkové poukazy (zejména od Starbucks a Amazonu), jelení loje, pleťové masky, krémy na ruce, žvýkačky, malé lahvičky s opalovacím krémem nebo dezinfekcí na ruce. Posledně nám někdo donesl jakési energy tabletky :lol:

Nejčastěji nám ale chodí čokoláda, což ocení, dle mého názoru, většina z nás. Já osobně upřednostňuji žvýkačky a různé mentolky, protože při práci s lidmi je to velmi praktické.

Jinak si myslím, že stačí přinést cokoliv. Posádce to udělá radost vždy. Je to od vás takové znamení toho, že nás, na rozdíl od 98 % pasažérů, neignorujete :biggrin:

A pokud se ti někdo opravdu líbí (teď nemyslím fyzicky), stačí si napsat jeho/její jméno a poslat firmě (většinou to řeší customer service) recenzi/feedback. Takových komplimentů není nikdy dost.
shady
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 140
Registrován: 12. 01. 2011, 19:57
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od shady »

Dakujem. Ja sa vzdy snazim nosit slovenske cokolady nech to je aspon nejaky zazitok.
Naposledy som swiss-u nechal aj naklad na cestu spat, pretoze boli fantasticki.

U AA mal celkom uspech Deva cokolady a dalsie z ich produkcie.

Kym si nezacal pisat reporty, tak som zil v naivnej predstave, ze sa vzdy vsetci poznate a jedna stastna rodina. Teraz uz mam mierne upraveny speech a vzdy dodam, ze je toho dost pre vsetkych kolegov, ktorych som nestretol a zaroven na ich uvazeni, ktori z nich si to zasluzia.
Piero a Amani by nedostali nic nikdy.



Dnes som cital taku novinku, vies to prosim potvrdit? Zahrn to do aprilove reportu prosim prosim. Zaujima ma kolko ludi do toho pojde.
From now through the end of April 2025, Condor passengers who wear a striped shirt or dress that matches the exterior stripes on their aircraft will get a 10-euro voucher

firefly
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 641
Registrován: 17. 06. 2009, 20:15
Pohlaví: žena
Bydliště: PRG
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od firefly »

Opět úžasný report, moc za něj děkuji.
Poslala jsem vám soukromou zprávu s dotazem, pokud si jí přečtete a budete mít pro mě odpověď, budu velice ráda.
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od stenmeller »

firefly píše: 15. 04. 2025, 18:00 Opět úžasný report, moc za něj děkuji.
Poslala jsem vám soukromou zprávu s dotazem, pokud si jí přečtete a budete mít pro mě odpověď, budu velice ráda.
Mockrát děkuji!

Bohužel mi od Vás žádná soukromá zpráva nepřišla.
firefly
Cestující First Class
Cestující First Class
Příspěvky: 641
Registrován: 17. 06. 2009, 20:15
Pohlaví: žena
Bydliště: PRG
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Únor 2025

Příspěvek od firefly »

Dobrý den, zprávu jsem odeslala znovu, snad tentokrát úspěšně. Moc děkuji za trpělivost.

Odpovědět