Cesta na Kubu začíná netradičně. Německý odborový svaz ver.di vyhlásil na dnešní den stávku, tudíž do práce na několika největších letištích v zemi nedorazí zaměstnanci veřejného sektoru. Ke stávce se dále připojí i pracovníci odbavování zavazadel či bezpečnostních kontrol.
Naše firma, která se každoročně pyšní velmi nízkým procentem zrušených letů, se snaží narychlo najít alternativní řešení - většina odletů na Kanáry a do Egypta bude uskutečněných ze záložních letišť, zatímco třeba lety na Barbados z Norimberku. Noční odlety do Bangkoku a do Johannesburgu se přesunou na pátou hodinu ranní následujícího dne. Co se konkrétně našeho letu na Kubu týče, jsou všichni transferový cestující přesměrováni na spoje zahraničních aerolinií. Air Europe, Air France, Iberia a Turci nám ten den zachraňují p***l. Naše letadlo totiž do Havany poletí prázdné. Bude se jednat o takzvaný 'ferry flight'.
Kompletní posádka se tradičně střetává v briefingové místnosti. Všichni máme na sobě uniformu. Krátce před briefingem si jdu ještě vybrat nějaké dolary. Frankfurtské letiště je liduprázdné - stejně jako během pandemie. Konkurenční megakoncern pro jistotu ruší ten den všechny odlety.
Na Kubu poletím se Silke, zkušenou vedoucí kabiny. V kokpitu budou sedět kapitán Joachim, který dnes s sebou bere svou dceru. SFO se jmenuje Thomas a FO je Slovinec Andrej žijící ve Vídni. Ten si s sebou chtěl sice také vzít doprovod (svého přítele), ale nakonec to díky stávce neklaplo. Kapitánova dcera cestu podniknout mohla, jelikož je letuškou u konkurenčního Objevitele. Smí tedy přes bezpečnostní kontrolu určenou pro personál. Kluci z kokpitu jsou dnes jediní, kdo budou pracovat.
Kromě Silke je v kabině i Verena, dcera českých migrantů. Společně s kamarádem Karimem, třicetiletým Turkem, si o tento let žádala. I já si o tento let žádal, jelikož v květnu naše firma kubánský trh opouští kompletně, a já se tak chci, dost možná naposledy, projít ulicemi Havany.
Dále je tu Daniela, která se mnou letěla minulý měsíc do Kapského Města. Také je tady s námi devatenáctiletá zrzka Amy z Lipska. Posádku dále dotváří třicetiletá anglo-brazilka Maria, bývalá učitelka, která vyrůstala ve Frankfurtu. Ta se bude na zpáteční cestě, o čtyři dny později, starat s Němkou řeckého původu Daphne a Estonkou Triin o economy class. Triin s sebou veze tři velké loďáky plné starého oblečení, bot, hygienických potřeb, léků, dětské stravy a krmení pro psy. Extra kufr s sebou mají i Silke a Andrej. Na Kubu se vždy posádky vydávají s nákladem navíc. Humanitární situace v zemi je špatná, řada věcí denní potřeby nedostatkových. Staré boty, použitý make-up, mýdla, pasty na zuby, žvýkačky, čokoláda, tampóny, pleny, podprsenky... to vše udělá místním obrovskou radost.
Cestující nemáme žádné. Catering se veze pouze na zpáteční cestu. Během startu a přistání budeme každý sedět na vlastním jumpseatu. Za letu si však můžeme sednout, kamkoliv budeme chtít. Dokonce i uniformu si můžeme svléknout a vzít si něco pohodlnějšího.
Letadlo odlétá načas. Já zastávám pozici 2L u nástupních dveří. Pozemní personál nám ještě narychlo dodává nějaké jídlo pro posádku, abychom na cestě neumřeli hlady.
Devítihodinový let trávím četbou, spánkem a čuměním na pohyblivou mapu. Dveře kokpitu jsou celou dobu otevřené. Občas zajdu kluky navštívit. Nezapomenu vyzpovídat ani kapitánovu dceru, dvaadvacetiletou Lenu. Ta dělá, jak jsem již zmiňoval, u Objevitele. Její máma zase pro změnu pracuje jako vedoucí kabiny u německého megakoncernu.
Za těch devět hodin jsme si zvládli všechny tyto tři firmy porovnat a je opravdu zajímavé, jak každá z nich funguje odlišně (ve vztahu k palubnímu personálu).
Dvě hodiny před přistáním zamykáme veškerý inventář na palubě. Dokonce i box s ubrousky se musí na Kubě zapečetit a zamknout. Je to prevence proti krádežím, které jsou na ostrově svobody běžné. Však i některé hotely a restaurace podávají svým hostům jídlo servírované na nádobí, které někdo ukradl v letadle.
Na letišti Havana dosedáme po zatmění. Pozemní personál a nová posádka si od nás přebírají letadlo. Úklid netřeba. Během letu jsem dokonce povlékly polštářky a na každé sedadlo hodili deku. Teď už se můžeme jen modlit, aby si to někdo z pozemního personálu nevzal domů. Mýdlo a toaletní papír necháme zamčené. To všechno si už doplní posádka nová, jelikož tyto dvě komodity na Kubě mizí zpravidla.
Cesta autobusem čínské výroby na hotel trvá noční Havanou nějakých pětadvacet minut. Hotel je možná ten nejlepší, který lze ve městě najít. Nachází se na pobřeží, pár minut chůze od monstrózní budovy ruské ambasády. Ještě tu noc se jdeme všichni společně navečeřet. V restauraci La Catrina pro nás personál přichystá výborné tacos. Ostatně je to to jediné, co zrovna mají. Takové Mojito si dnes neobjednáte, jelikož už týden není máta. I to je Kuba.
Následující den se s posádkou vydám na procházku městem. Program máme nabitý. Kubánská Havana voní po tabáku, bídě, moři a starých příbězích. Je to místo, kde čas nezmizel, jen zpomalil. Ulice tu nejsou jen cestami, ale tepem, který proudí mezi oprýskanými fasádami, pestrými barvami polorozbořených domů a zvuky salsy linoucími se z otevřených oken. Některé domy vlastně ani okna nemají.
Realita života v Havaně je totiž daleko složitější, než její romantický obraz malovaných kabrioletů a hudby z ulice. Za pestrobarevnými zdmi koloniálních budov, za úsměvy lidí a karibským rytmem, se skrývá každodenní boj o základní potřeby.
Zásoby v obchodech jsou často omezené, fronty na potraviny, benzín nebo léky běžné. Elektřina často vypadává bez varování, voda neteče, když je třeba. Platy většiny obyvatel jsou nízké, přestože ceny nezadržitelně rostou.
A přesto, lidé tu neztrácí lidskost. Sdílejí, pomáhají si, improvizují.
Kubánci často používají výraz 'luchar' (bojovat) jako eufemismus pro 'přežívat' v každodenním životě. V kontextu běžného hovoru to však znamená více, než jen fyzický boj - je to způsob myšlení a života v podmínkách nedostatku a nejistoty.
Další častý pojem je 'resolver', tedy 'vyřešit, zařídit si to'. V realitě to znamená najít jakýkoliv způsob, legální či neformální, jak si opatřit jídlo, oblečení, peníze, nebo třeba náhradní díl do auta. Na Kubě se tedy nebojuje zbraněmi, ale vynalézavostí, trpělivostí a humorem.
I přes veškerou tu lidskost a zdánlivou schopnost Kubánců brát život s nadhledem, panuje mezi místními veliká závist. Kdo má příbuzné v zahraničí, má přístup k valutám. Může si tak dovolit o něco lepší jídlo, elektroniku, oblečení nebo 'dolarové' obchody. Naopak ti, kteří jsou odkázaní na státní mzdu, žijí na hranici chudoby. Také ti, kteří pracují v turismu si přijdou na více peněz, než například takový učitel nebo lékař.
Kdo má 'konexe', může sehnat běžně nedostupné věci, které pak přeprodává. Ostatní na tento druh obchodu koukají skrz prsty, ale často jsou sami nuceni těchto služeb využívat.
Dnes nás čeká túra městem na kolech.. Před tím ale pro nás Andrej objednal prohlídku místního kapitolu. Jedná se o naprosto kolosální objekt. Již při vstupu do budovy naprosto zapomenete, že jste ve druhé nejchudší zemi Karibiku, že v ulicích kolem vás nemají lidé co jíst, a že průměrný měsíční plat se tu pohybuje v rozmezí 2000-4000 CUP, což při současném směnném kurzu (černý trh, ne oficiální) odpovídá zhruba 10-20 USD měsíčně.
Tento palác má odhadem hodnotu 450 milionů dolarů, nekonečné chodby a sály. Výzdoba je honosná. Stydět by se za ní nemuseli ani paláce ve Francii. Něco tak krásného jsem už dlouho neviděl. Zároveň je to i perverzní symbol toho, jak funguje místní režim. Z oken místností zdobených zlatem vidíte polozřícené domy se zašlými fasádami.
Naše kroky dále směřují k domu Martina Stauba, bývalého finančního poradce ze Saarbrückenu, který se ve svých padesáti letech rozhodl na Kubě rozjet sociální projekt, který měl původně sloužit k výrobě a pronájmu kol. Jenže v místních podmínkách těžko něco vyrobíte, proto nechal Martin dovézt hotová kola ze zahraničí a za slib vládě, že jeho projekt přiláká na ostrov více turistů, začal dělat túry na e-bikes pro zahraniční návštěvníky. U Martina byli z naší firmy snad už všichni - já jsem tu dnes poprvé. Společně s místním průvodcem Ignáciem nám Martin slibuje celodenní vyjížďku do míst, kam se běžný turista nepodívá. Na závěr nás čeká večeře a noční projížďka městem.
Krom nás je tu ještě Chris, student z Německa, který se v zemi zdržuje pár měsíců.
Vyjíždíme. Na elektronickém kole jedu poprvé. Musím říct, že se na tom jezdí dost pohodlně. Člověka po cestě spíš bolí zadek, než nohy.
Havana ze sedadla elektrického kola je překrásná, ale i smutná. Město plné zašlých barev a ruin domů, které jsou symbolem promrhaného potenciálu země. Na omšelých balkonech si místní suší prádlo. Nad hlavou do nás perou paprsky odpolední slunce. Ulicemi se toulají opuštění a hladový psy. Kvalita silnic je všelijaká. Občas se najde nějaký výmol. Cestou do Bosque de la Habana míjíme budovu české ambasády. Po necelých dvou hodinách na kole je čas na večeři v restauraci na pobřeží.
Chris je pětadvacetiletým studentem ibero-amerikanistiky. Jelikož si sedíme během jídla naproti, věnuji většinu času konverzaci právě s ním. Protože se Chris v rámci studia věnuje nejvíce právě Kubě, vyptávám se ho na řadu věcí ohledně fungování místního systému. Ptám se ho na témata jakými jsou například německá komunita žijící na Kubě, podnikání v zemi, emigraci nebo zdravotnictví.
'Kdysi nebylo možné z bývalého Československa nebo DDR vůbec vycestovat. Jak represivní je v tomto ohledu místní režim dnes?' ptám se Chrise.
'Vycestovat můžeš, ale nemáš za co. Pokud máš štěstí, vyděláš si tu nějakých 20 dolarů měsíčně. Za to si ale pas, vízum a letenku nepořídíš. Takže oficiální zákaz vycestovat tu sice neplatí, ale nikdo si výjezd nemůže dovolit. Zákaz emigrovat mají pouze lékaři', informuje mě Chris.
'Proč zrovna lékaři?'
'Protože lékaři jsou kubánským vývozním artiklem a jedním ze zdrojů příjmů pro stát', vysvětluje mi Chris.
'O kubánských doktorech jsem už slyšel. Ale nedokážu si vůbec představit, jak se v takových podmínkách ošetřuje. Vždyť řada místních nemocnic nemá ani jehly nebo gumové rukavice', divím se.
'Místní nemocnice nemají ani papír nebo tužku, natož aby tam byly jehly. Místní zdravotnictví je sice oficiálně zdarma a dostupné všem, otázka je ale, jaké dosahuje kvality. Stát se tu sice snaží například velmi dbát na prevenci a očkování - ale pak tu neseženeš vakcíny nebo kvalitní vybavení. Chybí tu i základní léky, antibiotika, mýdlo. Do nemocnic si musí pacient často přinést i vlastní obvaz. Nemocnice jsou ve špatném stavu a technologie příliš zastaralé. Zdravotnický personál ví, co s pacientem dělat, ale chybí mu nástroje, což může být dost frustrující. Kubánští lékaři jsou dobře školení, ale často pracují v zahraničí v rámci lékařské diplomacie', vysvětluje mi pohublý mladík z Mönchengladbachu.
'Být lékař ti tu ale určitá privilegia zajistí, ne?'
'Zdánlivě ano. Ve skutečnosti ne. Celý ten systém prakticky funguje na bázi moderního otroctví. Režim někam lékaře vyšle, hostitelský stát zaplatí za službu kubánské vládě, a ta dá dotyčnému na konci měsíce jeho 15 dolarů. Nakonec tu před kapitolem vidíš vystudované zdravotníky a doktory žebrat o jídlo. Spousta zdravotních sester si zase přivydělává uklízením pokojů v mezinárodních hotelích. Však se podívej na Ignacia. Ten je původní profesí lékárník, ale víc se mu vyplatí provázet turisty a opravovat kola', vypráví Chris.
Trochu mi z Chrisových slov spadne brada. Celý režim je snad ještě víc prohnilý, než jsem si myslel.
V restauraci sedíme tři hodiny. Personál na náš příjezd nebyl absolutně připravený. Ani kuchyň není na takový nápor vybavená. Jíme tedy každý v trochu jinou dobu. Některé věci jsou navíc nahrazeny alternativou. Místo objednaných hranolek tak pár z nás dostane sušené banánové chipsy.
Po večeři se vydáme na projížďku nočním městem. Ignacio nám k tomu hraje z rádia místní hity. Je to magická jízda. Projíždíme historickým centrem města, kolem budovy kapitolu, která je snad jako jediná i nasvícená. Bereme to přes Plaza de la Revolución, dějistě nekonečných proslovů diktátora Castra. Poté jedeme přes pustý Malecon, pobřežní cestu, kde mořské vlny bijí tak silně, až voda stříká na silnici.
V noci všichni zaparkujeme opět kola před Martinovým barákem a na jeho terase si každý dáme doutník a panáka rumu na rozloučenou.
Zajímalo by mě, zda uvnitř společnosti existují nějaké snahy o demokratické reformy, svobodu slova nebo tržní ekonomiku.
'Ano, máš tu hnutí San Isidro, Damaas de Blanco nebo Manifesto 2000. Avšak jejich úsilí bývá často tvrdě potlačováno. Režim opozici sleduje, zatýká, často nutí k emigraci. V zemi tak zůstává pouze ta část obyvatel, která nemá buď sílu, anebo vůli něco měnit', vysvětluje mi Martin.
'A existuje nějaká exilová vláda?' zeptá se Amy.
'Ne taková jakou mají například Tibet, či Venezuela. Ale zejména v Miami funguje řada skupin, které lobbují u americké vlády za tvrdší postoj vůči režimu, podporují domácí opozici finančně, anebo se snaží udržet kubánskou otázku naživu. Klíčová je v americko-kubánské otázce například organizace CANF.'
Obecně je zajímavé sledovat, jak místní dění vnímám třeba já, mladá Amy z bývalé DDR, Andrej nebo Triin v porovnání se zbytkem. My čtyři pocházíme z regionu, který byl stejným režimem v minulosti ovládán - proto celé téma vnímáme evidentně mnohem komplexněji, než zbytek posádky, pro který je Kuba jednou z mnoha dalších chudých zemí.
Amy, Maria, Andrej, Thomas, Karim, Verena a já se s Martinem loučíme a vydáváme se do víru nočního velkoměsta. Nejprve zamíříme do jakéhosi salsa klubu, nad ránem pak do baru King. Tancujeme, bavíme se, pijeme. No a protože nejstaršímu z nás není snad ani třiatřicet, občas se někdo i poblinká. Zábava končí v pět ráno, kdy Karima vyhodí z klubu, protože ho tam nějaký transsexuál obvinil z toho, že mu/jí/tomu sahá na kozy
Tak jsme si stopli retro taxíka, kterému jste za jízdy museli přidržovat dveře, aby neupadly, a dojeli do hotelu přesně v dobu, kdy se začala podávat snídaně.Dnes jsou vejce a rajčata! A když na Kubě výjimečně něco je, je toho všude plno. Snad nikdy v životě jsem neviděl rajčata a vejce připravená na tolik způsobů.
Na pár hodin zamířím do postele. Musím nabrat síly na dnešní kurz salsy.
V tři hodiny odpoledne se celá naše party sestava sejde v centru města s kapitánem a jeho dcerou. I ti se zúčastní dnešní hodiny tance. Ten se vyučuje v jedné ze staticky narušených budov centrální Havany. Schody křivé, stěny křivé, strop a podlaha také křivé. Ihned po příchodu si mě do parády bere dvoumetrová černoška Esmeralda, která má na hlavě obří drdol ze zamotaných dredů, který její vysokou postavuje ještě více umocňuje. Umění, hudby a tanec nejsou jen kulturní tradicí, ale i způsobem přežití, únikem a protestem.
Šedesát minut se mnou Esmeralda ustála, aniž bych jí ušlapal chodidla. Musím říct, že trpělivost se mnou měla velikou. Nakonec je třeba uznat, že jsem se přeci jen něco málo naučil. Své nové taneční dovednosti jsme šli totiž ten den ještě uplatnit do legendárního baru Floridita, kde servírují úžasné koktejly za dost západní ceny.
Na závěr dne jsme zakotvili v jednom z rooftop barů kousek od Kapitolu. Je tu krásný výhled na noční město, veliký bazén a tančit sem přišla snad celá Havana. Je pravda, že party scéna je v Havaně na světové úrovni a že v místních klubech a barech často zapomenete na realitu, které tu běžný jedinec čelí. Spoustu obličejů jsem viděl už včera. Mám za to, že řada lidí se jde po nocích raději bavit, než aby trávili čas v nuzných podmínkách vlastních příbytků.
Jelikož je tu s námi i kapitán, musíme se chovat trochu civilizovaněji, než včera. Navíc nás čeká zítra večer odlet, tudíž musíme být fit. Pít se nesmí 12 hodin před nástupem do služby, ale pro jistotu to nebudeme přehánět už dnes večer.
Ten večer se na mě pověsí jakási dvacítka z Norska. Ta je velmi silně opilá, chce se mnou tancovat a žádá si o sex. Skandinávci jsou v tomto směru velmi bezprostřední. Tak jí vysvětluji, že se mnou si moc srandy v tomto ohledu neužije. Norku tak ještě napadlo, že bych mohl mít ten sex s jejím italským kamarádem. Prý se bude jenom dívat. Toho se zúčastnit odmítám. To Norku naštve a začne do mě bušit pěstí. Představte si ten fičák, kdyby byli role obrácené. Nakonec do mě strčí tak silně, že si o skleněný stolek odřu koleno. Naštěstí to není nic závažného.
Druhý den se odlet koná až ve večerních hodinách. Mám tak prakticky celý den volno. Jdu se nasnídat. K bufetu se zrovna slétla turecká posádka. Ty čeká zítra let do Caracasu.
Kolem jedenácté si zajdu ještě sám na procházku. Ulice jsou liduprázdné. Občas zatroubí nějaký ten projíždějící vůz. Ale ani těch není moc. Sem tam vykoukne nějaký obchod. Nad vstupem je sice napsáno, že se jedná o pekárnu, ale ve skutečnosti se tu prodává všechno, co se zrovna prodat dá. Pečivo tu nemají, zato mýdlo, rajčata a šroubky tu k dispozici jsou. I ve druhém obchodě toho moc není. Prodávají tu jakési konzervy. Ty jsou v regálech strategicky vyskládané v popředí, aby se zákazníkům zdálo, že je toho hodně.
Za rohem prodává chlap na ulici cigára. Vedle mají na rohožce vyskládaný dodatečný sortiment; ponožky, dva kožené pásky, čtyři rajčata a propisky. Místní knihkupectví prodává revoluční literaturu.
Život v Havaně je kontrast. Je krásný a těžký zároveň. Havana je svět mezi snem a skutečností. Město barevné, zalité sluncem, přesto depresivní. Pro mě bude Kuba vždy symbolizovat promrhaný potenciál, beznaděj a falešné představy o tom, kam by měla revoluce vést. I kdyby se podařilo jednou místní systém zbořit, je velikou otázkou, jak moc by byla schopná místní společnost demokracii, a s ní spojené povinnosti, ustát.
Naše firma, stejně jako i jiní dopravci, se rozhodla v květnu kubánský trh opustit. Klesající poptávka, ztížená repatriace peněz místních klientů, zhoršující se infrastruktura a nedostatek paliva jsou jedny z mnoha faktorů, které odrazují letecké společnosti a dále decimují již tak zničenou ekonomiku země.
Cestou na letiště spatříme v protisměru dlouhou kolonu. Zástupy aut končí na benzínové pumpě. Zemi trápí pravidelný nedostatek pohonných hmot. To je do jisté míry i náš problém, protože někdy musíme na cestě z Kuby do Evropy podniknout mezipřistání v Dominikánské Republice a palivo zde doplnit. Dnes jsme ale natankovali plnou nádrž překvapivě kvalitního kerosinu a cestu tak zvládneme bez přerušení.
Před budovou letiště postávají žluté taxíky Lada. Nejspíš dar od ruské vlády. Taková poslední připomínka toho, že snahy o posun jakékoliv země na Východ končí fiaskem a naprostým zmarem.
Letadlo do Frankfurtu je plné. V mém úseku zodpovědnosti sedí Chris na cestě zpátky domů. Vedle něj cestuje kubánská lékařka, která vystudovala medicínu v ČR.
V economy class sedí čtyřčlenná skupina pánů z Brna. Těm daruji několik plechovek piva na cestu do Vídně.
Během nočního přeletu nad Atlantikem se toho moc neděje. Na palubě máme řadu Kubánců. Zajímal by mě příběh každého z nich. Cítím obrovský vděk za život, který jsem dostal, za svobodnou zemi, kde jsem se narodil, za dobu, která mi umožňuje sledovat špatné věci zpovzdálí, ale vždy se vrátit do bezpečného přístavu, kterým současná Evropa je. V kabině je tma a já myslím na Havanu. Myslím na Kubu, myslím na její budoucnost ztracenou v minulosti.
MAURITIUS
Původně jsem měl na tento ostrov v Indickém oceánu letět s kolegou a kamarádem Petrem, jehož rodiče pochází z Česka. Pak mu ale tento let vyměnili za jiný a já se do této destinace musel vypravit sám. Společnost mi tu budou dělat alespoň dvě kolegyně z výcvikového kurzu. Jasmin, osmadvacetiletá rodačka z Hannoveru, jejíž otec pochází z Gambie, a pětadvacetiletá Luisa, dcera panamské matky a holandského otce. Jasmin a já budeme dnes obsluhovat v business class. Šéfuje nám padesátiletá vedoucí kabiny Ingrid. Tu budu na dnešním letu zastupovat.
Ingrid byla mým výkonem a servisem tak nadšená, že již během cesty na Mauritius na mě napsala report. To mi udělalo velikou radost. Musím říct, že cestující mi práci dost ulehčovali. Na Mauritius létají hlavně starší německé páry a golfisti. Všichni jsou moc příjemní a nálada v kabině je díky tomu moc dobrá.
Na Mautitius se letí přes noc. Letadlo přistává na ostrově druhý den ráno. V noci se starám krom kabiny ještě o kokpit. Ten se musí kontrolovat každých třicet minut. Kapitánem je zkušený Dirk, jeden z našich nejdéle sloužících pilotů. Cornelia je sice také kapitán, dnes ale letí ve funkci SFO. Prvním důstojníkem je mladý Alex. Ten zrovna nedávno přešel z Airbusu A320/1.
Jelikož se náš hotel nachází na opačné straně ostrova, je po ranním příletu nutné absolvovat ještě dvouhodinový transfer přes ucpanou komunikaci. Tyhle ranní přejezdy Mauritia v ranní špičce jsou po jedenáctihodinovém letu vážně chuťovka.
Večer si dává celá posádka sraz v indické restauraci. Druhý den chtějí všichni do hlavního města na trh. Původně se mělo jet na katamarán, ale ten je zrovna vyřazen z provozu. Protože nejsem zrovna největší příznivec takovýchto skupinových výletů do města, vyrazím do Portu Louis o pár hodin později, než ostatní a město si projdu v klidu sám.
Port Louis nemá se snovým ostrovem Mauritius moc společného. Nahuštěná, přecpaná a špinavá metropole, troufám si říct, že i ošklivá. Je vedro, ale občas sprchne, proto jdu navštívit muzeum modrého mauricia. Zde jsem se dozvěděl řadu věcí o koloniální historii nejen samotného ostrova, ale i celé Británie, Francie a Holandska.
Na místním trhu, který zápachem a stavem připomíná hlavní nádraží v Mumbai, se mi snaží jeden z trhovců vnutit vanilkové lusky za 53 dolarů. Prý mě milerád doprovodí k bankomatu přes ulici. Tak jsem ho milerád poslal do patřičných míst a odkráčel. Ale prodavač se mě rozhodl následovat a vykřikoval při tom náhodné ceny.
'Mister, mister! Aj vil give it tů jů for ounly 1300 rupííí! Ounly 1300 rupííí for bouffff!'
Nakonec se mi týpka podařilo setřást útěkem do jedné z bočních uliček.
Jelikož odlétáme druhý den již kolem osmé ranní, snažím se jít do postele opravdu brzy. Autobus si nás před hotelem vyzvedává už v 5:20. Jsem tedy vzhůru už skoro od tří.
Cesta na letiště je o něco rychlejší, než v opačném směru, vzlétáme pět minut po osmé.
Let trvá opět necelých dvanáct hodin, máme plný krám a cestující jsou super. Cestuje tu i syn jednoho z našich kolegů. Také tu máme station managera konkurenčního megakoncernu z Amsterdamu, který se vrací z dovolené. Protože je se jedná o let denní, s velmi brzkým časem odletu z destinace, probíhá celý servis úplně opačně.
Krátce po startu se servíruje snídaně. Servis nám zabere nějaké dvě hodiny. V půlce letu se cestujícím naservíruje snack v podobě sendviče, ovocného salátu a mangového zákusku. Dvě a půl hodiny před přistáním podáváme pozdní oběd/večeři. Tu pro nás připravil catering na Mauritiu. Pokrmy jsou doplněné regionálními, zejména kreolskými pochoutkami.
Jelikož Jasmin a Luisa žijí, stejně jako já, v Düsseldorfu, čeká nás po příletu ještě společná cesta vlakem. Tam se do mě pouští neuvěřitelná únava. Naštěstí mám zítra dovolenou.
DOVOLENÁ
Čtrnáct dní dovolené jsem chtěl trávit doma. Vlastní postel, vlastní koupelna, mírné klima. Ale protože je můj manžel obyčejný smrtelník, musel jsem absolvovat leteckou cestu do cizích krajů. Aby byl splněn i můj požadavek, rozhodli jsme se týden strávit pryč a týden zase doma. Krásný kompromis.
Jelikož je stavba našeho domu finančně dost zatěžující, rozhodneme se nápad, že strávíme dovolenou na Maledivách, rovnou odpískat. Původně jsme chtěli na týden tam a poté hned na týden do Ománu. Ale ne vždy dostanete přesně to, co chcete. Proto jsme zvolili levnější alternativu v podobě týdenního pobytu v Mexiku, konkrétně na Mayské riviéře. Ještě přesněji v hotelu Bahia Principe Luxury Sian Ka'an, kde jsme strávili před lety naší vůbec první společnou dovolenou. Znali jsme se tehdy pouze tři týdny a já se bál, že pojedu do neznáma s nějakým, koho sotva znám. Třeba bude divnej. Nakonec zase tak divnej nebyl a já si ho o pár let později vzal.
Bahia Principe Luxury Sian Ka'an je součást rozsáhlého komplexu několika hotelů, kde za týden all-inclusive pobytu dostanu přesně to, co si zrovna přeji nejvíc - klid a neomezený přístup jídlu ve společnosti tlustých Kanaďanů. Můj manžel si krom jídla zase užije nějaké to sluníčko a relax.
Žádná kultura, žádný památky, žádný s**t kolem, pouze odpočinek doplněný jedním celodenním výletem do mořského parku Xel-Há.
Let tam i zpět jsme absolvovali s mým zaměstnavatelem. Po návratu z Mexika nás čekal ještě týden v upršeném Düsseldorfu. Hotová radost pro někoho, kdo zimu tráví na exotických místech v Karibiku a Indickém oceánu.
Po dovolené mě čeká nabitý měsíc. Dvě noci na Maledivách, šestidenní standby, 24 hodin na thajském ostrově Phuket, jedna otočka na Fuerteventuru a čtyřdenní recurrent, kterým si prodloužím licenci na další rok. Tak se opatrujte a za pár týdnů jsem tu znova.
