Willkommen an Bord - Duben 2025
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Willkommen an Bord - Duben 2025
MALEDIVY
Vždy jsem měl za to, že tuto exotickou změť atolů v Indickém oceánu navštěvují primárně bezdětné páry. Letmý pohled do kabiny mě však vyvádí z omylu. Šedesát tři dětí v doprovodu unavených rodičů a plyšáků všemožných velikostí a barev. Ještě jsme neukončili ani boarding a už za mnou přichází paní s lahvičkou.
'Mohl byste mi tu lahvičku prosím umýt a naplnit 200ml horké vody?'
'Samozřejmě', reaguji okamžitě. Je mi jasné, že to dnes není poslední Sunárek, který někomu namíchám.
Cestou do palubní kuchyně šlápnu na dudlík, uklouznu na pastelce a přizabiju se o růžový Barbie batůžek.
O zadní kuchyň se dnes stará čtyřicetiletá kolegyně Petra z Belgie. Ta mi vysvětluje, že Maledivy nabízí vskutku ideální dovolenou pro rodiny s dětmi. Prý se tam nachází řada rodinných resortů a v některých zařízeních mají děti do 12 let dokonce pobyt zdarma.
Letíme plní. V economy class pracuji, krom Petry, ještě s devatenáctiletou Němkou španělského původu Iris a mladým Němcem Jeanem, který se v Berlíně narodil polským rodičům.
Doprovod nám na naší cestě do ráje bude dělat Aurelius, osmnáctiletý syn vedoucí kabiny, a Victoria - australská kamarádka naší kolegyně Sophie, jež sama pochází z Melbourne.
Kromě dvou milionů dětí máme na palubě další milion speciálních jídel. Konkrétně se jedná o 26 speciálních večeří a 26 snídaní, které odpovídají dietologickým požadavkům našich cestujících. Chudák Petra, která má dnes veškeré úkoly ohledně cateringu na starosti.
Ještě během boardingu se jí snažím trochu pomoct - se seznamem cestujících procházím kabinou a kontroluji, kde sedí ti, kteří si něco speciálního objednali. Celý úkol mi značně komplikuje fakt, že si spousta lidí během boardingu s někým vyměnila své místo.
Samotný servis začíná ihned po vzletu. Dle manuálu SIS (service information sheet), kde jsou chronologicky rozepsané úkoly všech stevardů na palubě, bych měl právě projít kabinou a rozdat dětem hračky. Těch ale nemáme pro tak veliké dětské publikum naložených dost. Rozhodneme se tedy hračky rozdat pouze dětem v business class a poté jen těm, u kterých postupem času usoudíme, že si je zaslouží.
Všeobecně ale s dětmi na palubě žádné problémy nebývají. Spíše s jejich rodiči.
'Můžete mi prosím nalít perlivou vodu do termosky a dát ještě tři kelímky pomerančového džusu k tomu?' ptá se jeden z otců.
'Já vám ale v kabině nesmím něco přelévat do vlastní lahve. Přijďte po servisu za námi do kuchyňky - tam už to nějak zařídíme', informuji pána přátelsky. Ten vzápětí dostane infarkt a několikrát mi připomene, kolik ho tato dovolená stála peněz.
Jelikož nám nefunguje jedna trouba, musíme jídlo ohřívat po částech. Já a Iris dnes zajišťujeme pro naše hosty dostatečný příjem tekutin. Dodavatelé krmiva jsou Petra a Jean.
Servis večeře byl nekonečný. Většinou trvá nějakých 80 minut. V business class jsou to nějaké dvě až dvě a půl hodiny. Dnes jsem poprvé zažil situaci, kdy se nás holky z plně vybookovaného businessu přišly zeptat, zda nepotřebujeme pomoc.
Skoro každý chtěl alespoň tři nápoje. Skoro každý se chtěl vykecávat. Skoro každý se potřeboval zeptat, jak u filmu vypnout titulky. Skoro každý měl nějaký dotaz nebo problém. Navíc ta trouba. Bylo to nekonečné. K tomu nás neustále obcházeli a přelézali rodiče s malými dětmi. Ti od vás navíc potřebují ohřát přesnídávku, zředit Sunar, podržet dítě, najít hračku zapadlou pod sedadlem, call-bell zvoní, někdo se poblinkal, jemu nefunguje internet, jí nejde otevřít toaleta, kde mám jídlo, proč to trvá, chci ještě jednu deku, mamince došly pleny, protože tatínek většinu z nich naházel do odbaveného zavazadla.
'Ani mi neříkej, že jsi pro ně nezabalil ty Hariba!' plísní jedna rakouská maminka svého muže. Ta stojí v obložení otevřených kufrů a tašek, které blokují uličku, kterou právě potřebuji projet.
O pár řad dál se jedné ženě vylije Cola do klína, protože si muž před ní sklopil sedačku. Začíná na všechny kolem křičet a chce po mně, abych muže přesadil. Večeře se ještě ani neblíží konci a už mám chuť na divert. Potím se.
'Co je to za město?' ptá se důchodkyně, která má před obličejem otevřenou pohyblivou mapu.
'To mi musíte říct vy', pobaveně reaguji a ukážu ženě, jak si ikonku pruhovaného letadla na obrazovce přiblížit. Přelétáme nasvícené Bari.
'A co mohu nabídnout k pití dámě', ptám se paní s miminkem na klíně. Ta nic neřekne, pouze mi do ruky strčí plenu s krásně zavinutým exkrementem svého potomka. Děkuji!
Přestože byly první tři hodiny letu skutečnou výzvou, oceňoval jsem na vyšťavených kolegyních a kolegovi to, že jim celou dobu nesešel z tváří úsměv. Dokonce i utahaný Jean si zvládl s přehledem vyslechnout podnapilou ženu, která ho popadla za paži a asi dvacet minut na něj křičela za to, že nemáme TEREA Amber (náplně do elektronických cigaret).
Byla to náročná klientela. Část z ní byla lehce asociální, což nás na letu do tak exkluzivní destinace překvapilo. Kolikrát to připomínalo spíše let na Malle*, než do Malé.
*hovorový výraz německých dovolenkářů pro ostrov Mallorca.
Mým osobním highlightem byla opilá ženská, která si myslela, že když má palubku vystavenou na sedadlo 36H, má tak nárok na celou řadu 36. Kdykoliv se z její řady někdo zvedl, aby mohl například na záchod, vlezla mu na místo.
Po nějakých šesti hodinách plavby noční oblohou se pod námi rozprostírá třpytivá Dubaj a její nezaměnitelné křivky. O dalších pár hodin později, pouhou chvilku po východu slunce, je z okna možné obdivovat nekonečnou modř Indického oceánu. Čím více se blížíme k našemu cíli, tím více je pod námi k vidění zelených ostrůvků obklopených bílým prstencem pláží a mělkých lagun. Z paluby se vám skoro nechce věřit, že takové místo existuje. A když se letadlo stočí na finální přiblížení, lze vidět i jednotlivé bungalovy na kůlech a lodě líně klouzající po vodě.
Na letišti Malé Velana Intenational Airport zapíchneme náš Airbus mezi dvě triple-sedmičky. Jednu z Moskvy a jednu z Dubaje. Samotné letiště působí docela nevábně. Ale již tento říjen by měl být zprovozněn zbrusu nový terminál, který vypadá mnohem lépe.
K pasovce se dostaneme ještě před tím, než se tam natlačí výstavní posádka Aeroflotu a šarmantní equipaggio Lufthansa Italia... ehm, promiňte... ITA Airways.
Vzduch na Maledivách je vlhký a horký, proto celkem uvítám klimatizované prostory speedboatu, kterým se vydáme na hotel.
Plavba na soukromý ostrov trvá nějakých patnáct minut. Abych se nepozvracel, rozptyluje mě kolegyně Jana detailní analýzou stavu kokpitu. Ten je dnes velmi mladý a mimořádně sexy. Kapitánovi je pětatřicet. Je to kus. Stejně i náš FO je takový mladý samec. Tomu je teprve třicet. Být ženská, čekám s ním už osmé dítě. SFO pochází z Řecka, kde svou kariéru začínal u Aegean Airlines. I ten je pěkný - ale muži z jihu jsou mi příliš komplikovaní.
Po příjezdu na ostrov, kde se nachází náš hotel, vtiskne personál každému z nás do ruky navlhčený ručníček a kelímek s kopečkem lahodné kokosové zmrzliny. Celé je to jako sen.
Každému členovi posádky je přidělen jeden bungalov. Pokoje jsou prostorné a krásně zařízené. Koupelna se nachází venku. Pro některé romantika, ale já se tu budu muset pozítří připravit na let. Je to však zážitek. Ještě nikdy jsem nevykonával potřebu pod širákem.
Po smytí veškeré krve, slz a potu upadám do peřin.
Představte si místo, kde vás slunce hladí svými teplými paprsky a vzduch voní po moři a květech ibišku. Na chodidla se vám lepí jemný písek připomínající svou konzistencí hladkou mouku. Vás obklopuje tiché šumění vln a zpěv exotických ptáků. Tropický ostrov - oáza klidu, kde čas plyne pomaleji, srdce se ztiší a mysl se noří do hlubokého uvolnění. Každý nádech je jako dotek jemného vánku, který přináší klid a svobodu. Právě se nacházím tam, kde sny splývají s realitou. Možná jsem se ještě neprobudil.
Nejspíš ale ano, protože mi kolem hlavy právě začal kroužit komár. Ty mám na pokoji rovnou tři.
Hlavní restaurace se nachází na opačné straně ostrova. Cesta tam mi pěšky trvá nějakých pět minut. Ostrůvek samotný se dá obejít za necelých dvacet minut. V restauraci je pro naší posádku připravený stůl. Sedím vedle syna naší vedoucí kabiny. Je mu osmnáct, je pěkný, ale taky trochu 'socially awkward'. Nepřijde mi vyloženě stydlivý, spíš mu chybí určitý respekt z lidí a zájem o cokoliv. Silvia je sice skvělá letuška a vedoucí kabiny, ale nosit osmnáctiletému klukovi z buffetu jídlo, aby si náhodou nenabral něco nezdravého, mi přišlo poněkud zvláštní. Navíc měl Aurelius zakázáno pít slazené nápoje. V osmnácti letech! Myslím, že jedna Cola by dospělého muže nepoložila. Zatímco Jean si spokojeně žvýká hamburger, dostane nebohý Aurelius od matky syrový baby špenát a brokolici. Tak jsem mu donesl alespoň olivový olej, aby se tím suchým listím neudávil. Já sám se sice stravuji rád zdravě, ale nic by se nemělo přehánět.
Nejsympatičtější mi byla z celé posádky Petra. Ta se narodila v Belgii, konkrétně v německy hovořícím regionu východně od Lutychu, kam chodila do školy. Výuka byla ve francouzštině, doma se mluvilo německy, angličtina je v Beneluxu standardem a holandsky zvládá Petra hovořit bez sebemenších problémů. Nesmírně závidím lidem, kteří dostali možnost vyrůstat v multilingvních regionech, kde se všechny ty jazyky na vás tak nějak 'nalepí'.
Druhý den jdu s Iris a Jeanem šnorchlovat. Přidá se i Aurelius, kterému jeho maminka zarezervovala vybavení už předešlý den. Ta ho také namazala opalovacím krémem, protože on sám by na to jistě zapomněl. S Aureliem jsme měli také zakázáno jít se potápět za vlnolam, kde je k vidění přeci to nejlepší. To si zřejmě uvědomoval i Aurelius a proto nám po vstupu do teplé vody okamžitě uplaval. No dobrá, jeho máma je na pláži, my už jsme se od jejího obzoru dostatečně vzdálili - udělat si s naším svěřencem krátký výlet za vlnolam nikomu neuškodí. A stálo to za to!
Viděli jsme podmořské želvy, rejnoka, dva žraloky spanilé a obrovská hejna ryb. Z moře mám respekt hraničící se strachem. Ale dnes veškerý strach opadl. Potápění ve vodách exotických Malediv je snem mnohých - já si ho právě plním. O pestrobarevném světě za vlnolamem ale pro jistotu nikomu nic nevyprávíme. Nechceme mít prů**r u šéfové.
Společnost nám dělá na ostrově posádka rakouských aerolinií. V den odletu společně snídáme. Ty jejich hnusné červené uniformy bych si na sebe neoblékl za nic na světě. Je pravda, že mladým a štíhlým blondýnkám tyto uniformy docela padnou. Zbytek v nich vypadá strašně. Chlapy mají černé kalhoty a červené sako. Tato kombinace mi přijde také docela děsná. Ale když si tak vzpomenu na ty otřesné džíny, které nosili stevardky zaniklých Fly Niki, dojde mi, že určitý nevkus budou mít Rakušani nejspíš v krvi.
Já si dnes do náprsní kapsičky svého saka zastrčil květ plumérie. Vůbec jsem nečekal, že má ozdoba tolika cestujícím udělá radost. Ještě jsem třicet kvítků posbíral ráno před svým bungalovem, aby je mohl rozdat hostům v business class. Tam sice pracovat nebudu, ale jistě je taková malá pozornost potěší a o pár chvil jim to prodlouží jejich exotickou dovolenou.
Cestou na letiště lze spatřit obrysy nedalekého hlavního města Malé. To se rozprostírá na miniaturním ostrůvku, kde se na každém kilometru čtverečných tísní 19.000 obyvatel. Samotné letiště je pak na sousedním ostrově Hulhulé, jež s Malé spojuje most. Z našeho hotelu se sice za 100 USD dá podniknout do Malé výlet, ale předpokládám, že se nejedná o místo, které by stálo za vidění.
Zpáteční cestu nám bude zpestřovat 'pouhých' 34 dětí, což znamená i méně rodičů. Let z Malé do Frankfurtu potrvá necelých jedenáct hodin, přičemž letoun opouští Maledivy krátce před polednem a v Německu přistává kolem sedmé večer.
Pozemní personál nás informuje, že do Frankfurtu s námi pošlou jednoho pána, který se na letu z Německa opil tak silně, že se ho místní úřady rozhodly poslat zpět. Poletí prý v doprovodu naštvané manželky.
Cestovat s námi bude i německo-afghánská rodinka. Matka a děti jsou sice německými občany tureckého původu, což jim teoreticky v zemi zůstat umožňuje, ale otcův pas je afghánský a z důvodů brzkého vypršení platnosti dokumentu je obratem poslán zpět do Frankfurtu.
Krátce po boardingu v letadle hledáme pro naše 'hříšníky' volná místa. Matka cestuje s infantem, což situaci trochu usnadňuje, jelikož dítě bude celou cestu stejně sedět na jejím klíně. Ještě však musíme najít další čtyři místa. Pár lidí z ekonomky tak musíme dodatečně 'upgradovat' do premium economy.
Žena a její opilý muž vypadají celkem v pořádku. Zdá se, že si vše vyříkali ještě v budově terminálu. Na deportovanou rodinu však čekáme o poznání déle. Prý s nimi musí místní úřady vyřídit jakési papírování. Nikdo nám ale nebyl schopný říci, kdy přesně budou s papírováním hotovy.
Nakonec jsme na Maledivách ztvrdli další hodinu. V economy rozdávají kolegové cestujícím vodu, aby nám tam nikdo nezkolaboval. Já si krátím čas tím, že vypomáhá holkám v premium economy se servisem. U nástupních dveří stojí Jana a jakmile je deportovaná rodina přivezená k nástupním schodům, dává mi znamení, abych si všechny čtyři vyzvedl.
Pokud si tu někdo představuje pohublého pasáka koz s vedlejšákem u Talibánu, mýlí se. Oba rodiče upravení, děti čisté a ve značkovém oblečení. I přes potíže u příjezdu se chovali moc přátelsky. Celou dobu spolupracovali. Bohužel Sophie se k nim přátelsky chovat odmítá. Její kamarádka Victoria musí chytit let do Londýna - kvůli 'těmhle čtyřem ilegálům' teď o svůj spoj přijde.
Dávám proto Sophii najevo, že nejsme australská pohraniční služba, ale civilní aerolinka, která se má o své hosty vzorně postarat bez ohledu na to, co jsou zač. Federální policie SRN ale nabírá bez přestání - může to zkusit tam.
Ke konci letu mi chce deportovaný Afghánec věnovat hodinky za skoro 100 EUR, které právě koupil z palubního prodeje. Prý se k němu za celý den nikdo tak pěkně nechoval. Tak s velkým díky odmítám a říkám mu, že jestli je s mou prací spokojený, má firmě napsat hodnocení.
I přes plnou kabinu byla zpáteční cesta o poznání klidnější, než ta v opačném směru. Jedna holčička mi dokonce předala obrázek s mou podobiznou, který sama namalovala - vypadám na něm sice jako výtvor Tima Burtona (udělala mi dokonce i modré vlasy), ale je vždy sladké, když dokážete nějak zaujmout pozornost našich malých cestovatelů.
STANDBY
Můj pětidenní standby blok právě začíná. Firma mě může aktivovat každý den, mezi 01:55 až 13:55. První dva dny se neděje nic. V naší firemní aplikaci máme funkci, která nám umožňuje sledovat informace o každém letu naší společnosti, včetně údajů o počtu členů posádky na konkrétní lince. Malý Airbus A320 obsluhuje čtyřčlenná posádka, Airbus A321 zase pětičlenná. Na Airbusu A330-900 je nás běžně devět. Když spatřím, že na ranním letu do Berlína a na letu do Havany následujícího dne chybí několik stevardů, začnu se modlit. Modlím se, aby to nebyl ani Berlín, ani Havana. Na Kubě jsem byl minulý měsíc a stačilo. Let do Berlína je příliš krátký a výplata za tak málo nalétaných hodin mi nepokryje ani náklady na cestu do Frankfurtu. Když už něco krátkého, tak alespoň Řecko, prosím.
Mou modlitbu ale asi nikdo nevyslyšel, protože mi o pár hodin v rosteru přistane jak ten ranní Berlín, tak i ta pitomá Havana.
Na jaře tohoto roku se naše firma pokouší rozlétat několik regionálních destinací v Evropě. Mezi ně patří například Hamburk, Curych, Vídeň, Mnichov, Praha, Paříž, anebo právě Berlín.
Lety z Frankfurtu do Berlína operujeme dvakrát denně, v zimě se bude přidávat rotace třetí.
Pro palubní posádky jsou podobné lety nezvyk. Doposud byly naše nejkratší linky ty na chorvatské pobřeží, kam cesta letadlem trvá necelé dvě hodiny. Tyto regionální lety však zřídka přesahují hodinu. Bylo proto třeba upravit i koncept palubních služeb. Na evropských linkách většinou servis probíhá formou palubního prodeje - ten je ale na takto krátkých letech téměř nemožné uskutečnit. Proto od nás po startu každý cestující obdrží malinkou lahvičku vody a čokoládku. Od služeb konkurence, například na takové lince Praha-Frankfurt, se to vlastně vůbec neliší. Prodej bezcelního zboží se vypouští úplně.
Let do hlavního města SRN odlétá krátce po šesté ranní. Cestu podnikneme na palubě moderního Airbusu A320neo. Cestujících máme pouze 40, přičemž většina z nich cestuje z Bangkoku, New Yorku a Kapského Města. Let trvá 46 minut. Nazpět letíme také nějakých 40 minut a cestujících máme tentokrát jen 29. Toto spojení je teprve v plenkách, proto jsou počty cestujících tak nízké. Navíc nám tu konkuruje modro-žlutý obr, který mezi oběma městy vypravuje až 16 letů denně. Co jsem se tak díval na pražská čísla, vypadá to u nás zatím mnohem lépe. Společnost na lety do Prahy nasazuje jeden Airbus A321neo a jeden Airbus A320ceo denně. Zejména na ranních linkách často přesahuje počet cestujících stovku. Možná právě proto zvyšuje firma od příštího léta počet letů do PRG na tři denně. Dnes navíc firma svým zaměstnancům oznámila, že tento původně sezónní spoj bude v provozu i během zimy (2x denně), což Čechům usnadní cesty za sluncem.
Letím s vedoucí kabiny Larou, kolegyní Angelou a stevardem Timem. Posádka skvělá - klidně bych si s nimi dal i delší let.
Ve Frankfurtu přistáváme krátce po desáté. Tím můj den končí. Zítra mířím do Karibiku.
HAVANA
Když jsem byl posledně minulý měsíc na Kubě, neměl jsem vůbec ponětí, že se tam za pár týdnů podívám znova.
Naštěstí mám na tento nečekaný třídenní pobyt zabaleno dostatek oblečení, proto nemusím jet na jednu noc z Frankfurtu domů do Düsseldorfu.
Šéfem kabiny je agilní buzík Matthias. Toho také včera vytáhli ze standby. S ním bude v business class pracovat Najet, která, stejně jako já, pochází z Düsseldorfu. S Matthiasem a Najet bude vepředu i Patricia. Já si vybírám pozici 3L. Naproti bude kolegyně Nicole. V zadní galley je dnes mladá Makbule z tureckého Kurdistánu a čtyřicetiletá Natalia, ruská Němka původem z Almaty.
Let na Kubu byl fajn. Dokonce i tentokrát jsem obdržel umělecké dílko - tentokrát koresponduje má skutečná barva vlasů o něco více s tou na obrázku. Dětské výtvory si vystavujeme na nástěnce na naší základně ve Frankfurtu.
Na palubě se nachází početná skupina turistů z Polska a řada Kubánců, které to ráno pro nás modrožlutý koncern posbíral po všech koutech Evropy.
Kubánci jsou jako cestující kouzelní. Domů si vezou hromady tašek naložených dárky pro příbuzné. Často nám některé věci i věnují, což je těžké přijmout, když víte, že i pitomá žvýkačka nebo propiska jsou v jejich zemi vzácností.
Řada Kubánců má ale také problém s čísly. Sedadlo 41A opravdu ve dvacáté řadě nenajdete. Ještě během boarding takhle jedné rodině trvá asi patnáct minut, než se takhle všichni členové vzájemně najdou, uloží si svá zavazadla a posadí se. Jeden Srb, kterému takto celou dobu překáží v cestě, začne pěnit.
Přilétáme opět po setmění. Ten večer si jdu s Nicole a Makbule ještě sednout na bar, kde nám mladá kolegyně líčí život kurské menšiny v Turecku. Aby neměla v Turecku se svým původem problémy, dali jí rodiče jméno Makbule. Její domácí jméno je ale Nujeen. Budeme jí tedy říkat Nujeen, což je pro ní znamení veliké pocty.
V Havaně mám opět tři dny, ale protože tu z nás byl již každý, nepodniká posádka společně nic velkolepého. Ani já nemám tentokrát náladu na nic jiného, než se občas projít po okolí hotelu, kde se prakticky nenachází skoro nic. Vlastně ano - je tu toho spousta, ale je tu také neuvěřitelné mrtvo.
V okolí stojí několik mezinárodních hotelů a ruská ambasáda, které místní, pro její podobu, říkají injekční stříkačka. Ta je krásnou ukázkou mixu brutalistické a konstruktivistické architektury. Vztahy mezi Ruskem a Kubou jsou v roce 2025 silné a strategické, založené na dlouhodobé politické, kulturní, energetické a ekonomické spolupráci. Například nedávno ohlásil Kreml záměr v zemi investovat do roku 2030 více než jednu miliardu dolarů. Peníze oficiálně poputují zejména do zemědělství, budování veřejné infrastruktury, energetiky a podpory turismu. Pro podporu ruských podnikatelů budou úrokové sazby dotovány, což má usnadnit financování projektů na 'ostrově svobody'. Ale u takových režimů stejně nikdy nevíte, co z toho se vlastně zrealizuje.
Oba státy se dnes vzájemně považují za bojovníky proti neokolonialismu a americkému embargu. Obě strany se také shodují na tom, že je třeba překopat současný světový řád.
Když se ale podívám kolem sebe, přijde mi docela úsměvné jaké mají Rusko a Kubánci ambice. Ulice havanské periferie působí i přes celodenní svit slunce nesmírně ponuře a depresivně. Domy i ulice jsou v katastrofálním stavu. Celé mi to připomíná vyšisované fotografie z dob DDR. Výhled na obří sídliště, prázdný bulvár, starý autobus, vybledlá obloha. Tak vypadá i dnešní Havana, s tím rozdílem, že sídliště, autobus a bulvár zestárli, a od té doby je nikdy nikdo neopravil a neudržoval.
O Havaně jsem se více rozepisoval v předešlém reportu z března. Sem bych ale rád doplnil pár informací ohledně 'nakupování'. To se na Kubě podniká dost špatně. Nachází se tu dva druhy obchodů;
Jedním jsou obchody pro turisty, takzvané MLC (Moneda Libremente Convertible), kde se prodává zboží za tvrdou měnu (USD - Kubánci však současně raději přijímají EUR) nebo MLC karty, přičemž nabídka zahrnuje většinou kvalitní rum, doutníky, kávu, kosmetiku a suvenýry. Myslím, že je to taková obdoba bývalého Tuzexu. Nejsem si ale jistý, protože to znám pouze z vyprávění rodičů. Někteří z místních pamětníků mi ale jistě ráda koncept tehdejšího Tuzáče vysvětlí.
Místní chodí nakupovat do státních obchodů, kde se platí kubánským pesem. V těchto obchodech se 'občas' prodávají základní potraviny a hygienické potřeby. Nabídka je ale velmi omezená, fronty dlouhé a zboží se velmi rychle vyprodá.
Na Kubě byl dlouhá desetiletí zavedený systém přídělů jídla známý jako 'liberta de abastecimiento' (zásobovací knížka), který měl zajistit rovnoměrnou distribuci základních potravin pro všechny občany. Tento systém byl zaveden v roce 1962 a měsíčně zahrnoval následující;
2,5kg rýže, 1,5-2kg cukru, 1kg mouky, 500g fazolí, 0,5l oleje, 5 vajec, 1kg soli, 1-2kg kuřete, jedno balení zubní pasty. Mléko je pouze pro děti a důchodce.
V posledních letech však ekonomické problémy, jako jsou nízké mzdy, vysoká inflace a nedostatek základních surovin, vedly k postupnému zhoršování dostupnosti těchto přídělů. Minulý rok tak vláda oznámila, že dotované příděly postupně zruší, což vyvolalo veliké obavy o potravinovou bezpečnost obyvatel. V současné době čelí mnoho Kubánců potravinovým nedostatkům a vysokým cenám na černém trhu.
Socio-ekonomická situace na ostrově je jedním z mnoha důvodů, proč naše aerolinka trh koncem zimní sezóny 2024/25 zcela opouští. Frankfurt tak ale o přímé lety na Kubu nepřichází. V listopadu sem spouští společnost Euroairlines přímé lety z Havany a Holguínu.
PHUKET
Polovinu dnešní posádky vylovila firma ze standby. Lety na Phuket nebývají nejoblíbenější. Cesta na thajský ostrov trvá nějakých dvanáct hodin. V destinaci strávíte pouhých 24 hodin. Následující den vám zazvoní ve čtyři ráno wake-up call a vás čeká necelých třináct hodin v letadle na cestě zpět.
Já se ale na Thajsko docela těšil. Tato země sice nepatří mezi mé cestovatelské highlighty, ale let bude příjemný, jelikož se blíží konec sezóny a lidí tak nebude cestovat tolik. V business class máme pouhých 15 hostů, což jsem snad nikdy nezažil. Společně s dvacetiletou Lin to bude brnkačka.
Vedoucím kabiny je padesátník Oliver - u nás ve firmě ho má každý rád. Oliver je sice celkem líný, ale zato je s ním sranda. S Lin se nezvládáme přestat celou dobu smát. Během letu si Oli prozpěvuje písničku 'babička' od Karla Gotta. Oliver žije už třicet let s vedoucím kabiny z konkurenčního koncernu. Každý z nich pracuje pro jinou firmu, aby náhodou nemuseli pracovat spolu. Na pracovišti se prý nesnesou.
Ani vzadu není plno. Pracuje tam mimo jiné i Amy, která se mnou byla minulý měsíc na Kubě. Dvacetiletá zrzka si s sebou na cesty bere pravidelně polaroid. Když si dělala fotky na mobil, zřídka se k nim prý vrátila. Polaroid jí tak umožňuje dělat fotek méně, zato je má ve fyzické podobě a zachycují ty nejvzácnější momenty. Jelikož mi její strategie přišla opravdu inspirující, rozhodl jsem se si takový foťák taky pořídit.
Na dnešním letu ho mám s sebou poprvé. Po vzoru kolegyň a kolegů z Emirates se tak vydávám poloprázdnou kabinou a nabízím některým cestujícím možnost nechat si svou cestu zvěčnit. Nejradši se nechávají fotit páry a rodiny s dětmi. Cvak, fotka vyjede, nechá se 'vysušit' a na opačnou stranu obrázku lidem ještě připíšu datum, číslo letu a trasu. Cestujícím to dělá velikou radost.
V Thajsku přistáváme ráno. Cesta do hotelu trvá v ranní špičce přes hodinu. Do dvou spím, v pět se sejde celá posádka v lobby a my se tak společně dodávkou vydáme do nedalekého Phuket Town na večeři. Stolu pochopitelně kraluje náš Oliver, který si s sebou přivedl i svou sestru s celou její rodinou, protože tu právě tráví dovolenou. Zítra se s námi vrací zpět do Německa.
Druhý den ráno nás čeká plný let do Evropy. Mou uniformu opět zdobí květ plumérie.
V businessu sedí Oliho rodina a ještě jedna kolegyně s manželem - i ti tu trávili dovolenou.
Tentokrát není v letadle volného místa. V business class se s Lin staráme o třicet lidí. Oli se opět moc nenadře, ale s Lin jde vše jako po másle. Oliverova rodina a kolegyně jsou naším servisem opravdu moc potěšení. Jako poctu nám po přistání ve Frankfurtu jeho sestra zazpívá celou 'babičku'. Její synové, moje generace, vůbec netuší, kdo Karel Gott byl.
Holky v economy měly den o něco složitější. Při občasné obchůzce jejich kabiny mi připadalo, že půlku jejich klientely tvoří smažky, které si pro jistotu těsně před odletem jeli vyfetovat hlavu do Patongu. Řada lidí vůbec nereagovala na jakýkoliv dotaz, zabaveno bylo šest láhví tvrdého alkoholu, dvě dívky z Francie se sotva držely na nohou, v posledních řadách economy šlo zaznamenat zápach trávy.
V premium economy sedí čtyřčlenná německá rodina. Jejich nebohému otci se nesklápí sedadlo a nefunguje monitor. Na plně vybookovaném letu je to opravdový jackpot. Byl jsem se tam tomu chudákovi několikrát omluvit, předal mu přístupový kód k internetu a vypsal mu voucher na 90 eur (40 EUR - monitor/50 EUR sedačka), který mohl na palubě utratit za duty free. On celou situaci bral s nadhledem a kolikrát jsem měl pocit, že se snad omlouvá on nám. Voucher ho potěšil a koupil za něj svým dcerám nějaké dárky. Tak za ním Oliver krátce před přistáním zašel a ptá se: 'Bílý nebo červený?'
'Červený', odpověděl muž a Oliver mu obratem vrazil do ruky láhev červeného vína z businessu.
'Většina lidí by na nás křičela, ale vy jste se k nám choval, i přes veškeré nepříjemnosti, velmi mile a s úctou. A takový přístup se musí cenit', dodává náš vedoucí kabiny.
V Německu přistáváme večer. Tyto pozdní přílety mi vyhovují. Člověk se dostane domů, nají se, jde spát a ráno se opět probudí ve svém časovém pásmu.
FUERTEVENTURA
Na konci měsíce jsem absolvoval ještě jednu otočku na Kanáry. Slibuji, že po ní vám dám opět na chvilku pokoj. Na palubě tři měsíce starého Airbusu A321neo jsme zaučovali dvě nové kolegyně. Obě byly moc fajn, ale byla to právě dvacetiletá Celine, jejíž práce na mě udělala veliký dojem. Byl to teprve její druhý let, avšak tato rodačka z Frankfurtu působila nesmírně sympaticky, profesionálně a sebejistě. K cestujícím, kolegům i zaměstnancům letiště se chovala s velikou úctou. Byla navíc nesmírně proaktivní a evidentně se i ráda učila.
Let na Kanáry trval pouhé čtyři hodiny. Let zpátky byl jen o dvacet minut delší. Během tohoto měsíce slavíme tři roky od uvedení pruhovaného nátěru. Naše stroje ho nosí v pěti různých provedeních, přičemž každá barva reprezentuje určitý element. Naše dálkové Airbusy máme v béžovém, modrém a zeleném provedení. Béžová reprezentuje pláž, modrá moře a zelená tropický ostrov. Letouny na krátké a střední tratě nosí ještě nátěr žlutý (slunce) a červený (vášeň) - Airbusy A330-900 však v takovém provedení nenajdete, jelikož by nám to znemožnilo posílat je do USA a Kanady, kde smí tyto barvy nosit pouze letouny pobřežní stráže (US Coast Guard).
S oslavou máme spojenou i akci pro cestující - Match the Stripes. Pokud přijde cestující na palubu oblečen v proužkovaném oblečení, které zároveň barevně koresponduje s letounem ve kterém sedí, bude odměněn voucherem v hodnotě 10 EUR na zboží z duty free sortimentu.
Této akce se na letu z FUE to FRA zúčastnila jedna čtyřčlenná rodina. Syn měl modro-bílé tričko, tatínek zeleno-bílé, maminka žluto-bílé, dcera zase modro-bílé šaty. Očividně nic nenechali náhodě. Nakonec jsme voucher předali mamince. Myslím, že za takové nasazení by si odměnu zasloužila celá rodina - avšak firma je v tomto případě docela striktní.
Účast na mých ostatních letech byla ale nulová. Akce lákala spíše typické dovolenkáře z prázdninových linek po Evropě. Mezinárodní hosty z dálkovek toto moc nezajímalo. Tato klientela je naprosto odlišná.
Vedoucí kabiny je Marion - stará škola. Velmi dbá na to, aby během letu nebyly zatažené záclony dělící kabinu od zadní kuchyně. Také trvá na tom, abychom si do kabiny vždy s sebou brali podnos. V kabině se musí minimálně každých deset minut ukázat alespoň jeden člen posádky. Spolupráce s Marion mi vyhovuje, protože tyto věci dělám sám automaticky, a mnoha kolegům bývají tyto základní úkoly často na obtíž.
Jsou to ale drobná znamení, kterými dáváme každému cestujícímu pocit, že jsme tu kdykoliv pro ně.
Ve Frankfurtu přistáváme krátce po desáté večer a tak ještě o fous stíhám chytit poslední vlak do Düsseldorfu.
Květen začneme výletem do Bostonu, kde žije můj kamarád - pilot pracující pro United. Čtyřiadvacetihodinový pobyt bude následován týdenním standby blokem. Pokud ho přežiju, strávíme společně 48 hodin v San Franciscu, kam poletím s kolegyní-kamarádkou Marikou. Na konci měsíce nás čeká ještě jedna noc v kanadském Torontu.
Auf Wiedersehen!
Vždy jsem měl za to, že tuto exotickou změť atolů v Indickém oceánu navštěvují primárně bezdětné páry. Letmý pohled do kabiny mě však vyvádí z omylu. Šedesát tři dětí v doprovodu unavených rodičů a plyšáků všemožných velikostí a barev. Ještě jsme neukončili ani boarding a už za mnou přichází paní s lahvičkou.
'Mohl byste mi tu lahvičku prosím umýt a naplnit 200ml horké vody?'
'Samozřejmě', reaguji okamžitě. Je mi jasné, že to dnes není poslední Sunárek, který někomu namíchám.
Cestou do palubní kuchyně šlápnu na dudlík, uklouznu na pastelce a přizabiju se o růžový Barbie batůžek.
O zadní kuchyň se dnes stará čtyřicetiletá kolegyně Petra z Belgie. Ta mi vysvětluje, že Maledivy nabízí vskutku ideální dovolenou pro rodiny s dětmi. Prý se tam nachází řada rodinných resortů a v některých zařízeních mají děti do 12 let dokonce pobyt zdarma.
Letíme plní. V economy class pracuji, krom Petry, ještě s devatenáctiletou Němkou španělského původu Iris a mladým Němcem Jeanem, který se v Berlíně narodil polským rodičům.
Doprovod nám na naší cestě do ráje bude dělat Aurelius, osmnáctiletý syn vedoucí kabiny, a Victoria - australská kamarádka naší kolegyně Sophie, jež sama pochází z Melbourne.
Kromě dvou milionů dětí máme na palubě další milion speciálních jídel. Konkrétně se jedná o 26 speciálních večeří a 26 snídaní, které odpovídají dietologickým požadavkům našich cestujících. Chudák Petra, která má dnes veškeré úkoly ohledně cateringu na starosti.
Ještě během boardingu se jí snažím trochu pomoct - se seznamem cestujících procházím kabinou a kontroluji, kde sedí ti, kteří si něco speciálního objednali. Celý úkol mi značně komplikuje fakt, že si spousta lidí během boardingu s někým vyměnila své místo.
Samotný servis začíná ihned po vzletu. Dle manuálu SIS (service information sheet), kde jsou chronologicky rozepsané úkoly všech stevardů na palubě, bych měl právě projít kabinou a rozdat dětem hračky. Těch ale nemáme pro tak veliké dětské publikum naložených dost. Rozhodneme se tedy hračky rozdat pouze dětem v business class a poté jen těm, u kterých postupem času usoudíme, že si je zaslouží.
Všeobecně ale s dětmi na palubě žádné problémy nebývají. Spíše s jejich rodiči.
'Můžete mi prosím nalít perlivou vodu do termosky a dát ještě tři kelímky pomerančového džusu k tomu?' ptá se jeden z otců.
'Já vám ale v kabině nesmím něco přelévat do vlastní lahve. Přijďte po servisu za námi do kuchyňky - tam už to nějak zařídíme', informuji pána přátelsky. Ten vzápětí dostane infarkt a několikrát mi připomene, kolik ho tato dovolená stála peněz.
Jelikož nám nefunguje jedna trouba, musíme jídlo ohřívat po částech. Já a Iris dnes zajišťujeme pro naše hosty dostatečný příjem tekutin. Dodavatelé krmiva jsou Petra a Jean.
Servis večeře byl nekonečný. Většinou trvá nějakých 80 minut. V business class jsou to nějaké dvě až dvě a půl hodiny. Dnes jsem poprvé zažil situaci, kdy se nás holky z plně vybookovaného businessu přišly zeptat, zda nepotřebujeme pomoc.
Skoro každý chtěl alespoň tři nápoje. Skoro každý se chtěl vykecávat. Skoro každý se potřeboval zeptat, jak u filmu vypnout titulky. Skoro každý měl nějaký dotaz nebo problém. Navíc ta trouba. Bylo to nekonečné. K tomu nás neustále obcházeli a přelézali rodiče s malými dětmi. Ti od vás navíc potřebují ohřát přesnídávku, zředit Sunar, podržet dítě, najít hračku zapadlou pod sedadlem, call-bell zvoní, někdo se poblinkal, jemu nefunguje internet, jí nejde otevřít toaleta, kde mám jídlo, proč to trvá, chci ještě jednu deku, mamince došly pleny, protože tatínek většinu z nich naházel do odbaveného zavazadla.
'Ani mi neříkej, že jsi pro ně nezabalil ty Hariba!' plísní jedna rakouská maminka svého muže. Ta stojí v obložení otevřených kufrů a tašek, které blokují uličku, kterou právě potřebuji projet.
O pár řad dál se jedné ženě vylije Cola do klína, protože si muž před ní sklopil sedačku. Začíná na všechny kolem křičet a chce po mně, abych muže přesadil. Večeře se ještě ani neblíží konci a už mám chuť na divert. Potím se.
'Co je to za město?' ptá se důchodkyně, která má před obličejem otevřenou pohyblivou mapu.
'To mi musíte říct vy', pobaveně reaguji a ukážu ženě, jak si ikonku pruhovaného letadla na obrazovce přiblížit. Přelétáme nasvícené Bari.
'A co mohu nabídnout k pití dámě', ptám se paní s miminkem na klíně. Ta nic neřekne, pouze mi do ruky strčí plenu s krásně zavinutým exkrementem svého potomka. Děkuji!
Přestože byly první tři hodiny letu skutečnou výzvou, oceňoval jsem na vyšťavených kolegyních a kolegovi to, že jim celou dobu nesešel z tváří úsměv. Dokonce i utahaný Jean si zvládl s přehledem vyslechnout podnapilou ženu, která ho popadla za paži a asi dvacet minut na něj křičela za to, že nemáme TEREA Amber (náplně do elektronických cigaret).
Byla to náročná klientela. Část z ní byla lehce asociální, což nás na letu do tak exkluzivní destinace překvapilo. Kolikrát to připomínalo spíše let na Malle*, než do Malé.
*hovorový výraz německých dovolenkářů pro ostrov Mallorca.
Mým osobním highlightem byla opilá ženská, která si myslela, že když má palubku vystavenou na sedadlo 36H, má tak nárok na celou řadu 36. Kdykoliv se z její řady někdo zvedl, aby mohl například na záchod, vlezla mu na místo.
Po nějakých šesti hodinách plavby noční oblohou se pod námi rozprostírá třpytivá Dubaj a její nezaměnitelné křivky. O dalších pár hodin později, pouhou chvilku po východu slunce, je z okna možné obdivovat nekonečnou modř Indického oceánu. Čím více se blížíme k našemu cíli, tím více je pod námi k vidění zelených ostrůvků obklopených bílým prstencem pláží a mělkých lagun. Z paluby se vám skoro nechce věřit, že takové místo existuje. A když se letadlo stočí na finální přiblížení, lze vidět i jednotlivé bungalovy na kůlech a lodě líně klouzající po vodě.
Na letišti Malé Velana Intenational Airport zapíchneme náš Airbus mezi dvě triple-sedmičky. Jednu z Moskvy a jednu z Dubaje. Samotné letiště působí docela nevábně. Ale již tento říjen by měl být zprovozněn zbrusu nový terminál, který vypadá mnohem lépe.
K pasovce se dostaneme ještě před tím, než se tam natlačí výstavní posádka Aeroflotu a šarmantní equipaggio Lufthansa Italia... ehm, promiňte... ITA Airways.
Vzduch na Maledivách je vlhký a horký, proto celkem uvítám klimatizované prostory speedboatu, kterým se vydáme na hotel.
Plavba na soukromý ostrov trvá nějakých patnáct minut. Abych se nepozvracel, rozptyluje mě kolegyně Jana detailní analýzou stavu kokpitu. Ten je dnes velmi mladý a mimořádně sexy. Kapitánovi je pětatřicet. Je to kus. Stejně i náš FO je takový mladý samec. Tomu je teprve třicet. Být ženská, čekám s ním už osmé dítě. SFO pochází z Řecka, kde svou kariéru začínal u Aegean Airlines. I ten je pěkný - ale muži z jihu jsou mi příliš komplikovaní.
Po příjezdu na ostrov, kde se nachází náš hotel, vtiskne personál každému z nás do ruky navlhčený ručníček a kelímek s kopečkem lahodné kokosové zmrzliny. Celé je to jako sen.
Každému členovi posádky je přidělen jeden bungalov. Pokoje jsou prostorné a krásně zařízené. Koupelna se nachází venku. Pro některé romantika, ale já se tu budu muset pozítří připravit na let. Je to však zážitek. Ještě nikdy jsem nevykonával potřebu pod širákem.
Po smytí veškeré krve, slz a potu upadám do peřin.
Představte si místo, kde vás slunce hladí svými teplými paprsky a vzduch voní po moři a květech ibišku. Na chodidla se vám lepí jemný písek připomínající svou konzistencí hladkou mouku. Vás obklopuje tiché šumění vln a zpěv exotických ptáků. Tropický ostrov - oáza klidu, kde čas plyne pomaleji, srdce se ztiší a mysl se noří do hlubokého uvolnění. Každý nádech je jako dotek jemného vánku, který přináší klid a svobodu. Právě se nacházím tam, kde sny splývají s realitou. Možná jsem se ještě neprobudil.
Nejspíš ale ano, protože mi kolem hlavy právě začal kroužit komár. Ty mám na pokoji rovnou tři.
Hlavní restaurace se nachází na opačné straně ostrova. Cesta tam mi pěšky trvá nějakých pět minut. Ostrůvek samotný se dá obejít za necelých dvacet minut. V restauraci je pro naší posádku připravený stůl. Sedím vedle syna naší vedoucí kabiny. Je mu osmnáct, je pěkný, ale taky trochu 'socially awkward'. Nepřijde mi vyloženě stydlivý, spíš mu chybí určitý respekt z lidí a zájem o cokoliv. Silvia je sice skvělá letuška a vedoucí kabiny, ale nosit osmnáctiletému klukovi z buffetu jídlo, aby si náhodou nenabral něco nezdravého, mi přišlo poněkud zvláštní. Navíc měl Aurelius zakázáno pít slazené nápoje. V osmnácti letech! Myslím, že jedna Cola by dospělého muže nepoložila. Zatímco Jean si spokojeně žvýká hamburger, dostane nebohý Aurelius od matky syrový baby špenát a brokolici. Tak jsem mu donesl alespoň olivový olej, aby se tím suchým listím neudávil. Já sám se sice stravuji rád zdravě, ale nic by se nemělo přehánět.
Nejsympatičtější mi byla z celé posádky Petra. Ta se narodila v Belgii, konkrétně v německy hovořícím regionu východně od Lutychu, kam chodila do školy. Výuka byla ve francouzštině, doma se mluvilo německy, angličtina je v Beneluxu standardem a holandsky zvládá Petra hovořit bez sebemenších problémů. Nesmírně závidím lidem, kteří dostali možnost vyrůstat v multilingvních regionech, kde se všechny ty jazyky na vás tak nějak 'nalepí'.
Druhý den jdu s Iris a Jeanem šnorchlovat. Přidá se i Aurelius, kterému jeho maminka zarezervovala vybavení už předešlý den. Ta ho také namazala opalovacím krémem, protože on sám by na to jistě zapomněl. S Aureliem jsme měli také zakázáno jít se potápět za vlnolam, kde je k vidění přeci to nejlepší. To si zřejmě uvědomoval i Aurelius a proto nám po vstupu do teplé vody okamžitě uplaval. No dobrá, jeho máma je na pláži, my už jsme se od jejího obzoru dostatečně vzdálili - udělat si s naším svěřencem krátký výlet za vlnolam nikomu neuškodí. A stálo to za to!
Viděli jsme podmořské želvy, rejnoka, dva žraloky spanilé a obrovská hejna ryb. Z moře mám respekt hraničící se strachem. Ale dnes veškerý strach opadl. Potápění ve vodách exotických Malediv je snem mnohých - já si ho právě plním. O pestrobarevném světě za vlnolamem ale pro jistotu nikomu nic nevyprávíme. Nechceme mít prů**r u šéfové.
Společnost nám dělá na ostrově posádka rakouských aerolinií. V den odletu společně snídáme. Ty jejich hnusné červené uniformy bych si na sebe neoblékl za nic na světě. Je pravda, že mladým a štíhlým blondýnkám tyto uniformy docela padnou. Zbytek v nich vypadá strašně. Chlapy mají černé kalhoty a červené sako. Tato kombinace mi přijde také docela děsná. Ale když si tak vzpomenu na ty otřesné džíny, které nosili stevardky zaniklých Fly Niki, dojde mi, že určitý nevkus budou mít Rakušani nejspíš v krvi.
Já si dnes do náprsní kapsičky svého saka zastrčil květ plumérie. Vůbec jsem nečekal, že má ozdoba tolika cestujícím udělá radost. Ještě jsem třicet kvítků posbíral ráno před svým bungalovem, aby je mohl rozdat hostům v business class. Tam sice pracovat nebudu, ale jistě je taková malá pozornost potěší a o pár chvil jim to prodlouží jejich exotickou dovolenou.
Cestou na letiště lze spatřit obrysy nedalekého hlavního města Malé. To se rozprostírá na miniaturním ostrůvku, kde se na každém kilometru čtverečných tísní 19.000 obyvatel. Samotné letiště je pak na sousedním ostrově Hulhulé, jež s Malé spojuje most. Z našeho hotelu se sice za 100 USD dá podniknout do Malé výlet, ale předpokládám, že se nejedná o místo, které by stálo za vidění.
Zpáteční cestu nám bude zpestřovat 'pouhých' 34 dětí, což znamená i méně rodičů. Let z Malé do Frankfurtu potrvá necelých jedenáct hodin, přičemž letoun opouští Maledivy krátce před polednem a v Německu přistává kolem sedmé večer.
Pozemní personál nás informuje, že do Frankfurtu s námi pošlou jednoho pána, který se na letu z Německa opil tak silně, že se ho místní úřady rozhodly poslat zpět. Poletí prý v doprovodu naštvané manželky.
Cestovat s námi bude i německo-afghánská rodinka. Matka a děti jsou sice německými občany tureckého původu, což jim teoreticky v zemi zůstat umožňuje, ale otcův pas je afghánský a z důvodů brzkého vypršení platnosti dokumentu je obratem poslán zpět do Frankfurtu.
Krátce po boardingu v letadle hledáme pro naše 'hříšníky' volná místa. Matka cestuje s infantem, což situaci trochu usnadňuje, jelikož dítě bude celou cestu stejně sedět na jejím klíně. Ještě však musíme najít další čtyři místa. Pár lidí z ekonomky tak musíme dodatečně 'upgradovat' do premium economy.
Žena a její opilý muž vypadají celkem v pořádku. Zdá se, že si vše vyříkali ještě v budově terminálu. Na deportovanou rodinu však čekáme o poznání déle. Prý s nimi musí místní úřady vyřídit jakési papírování. Nikdo nám ale nebyl schopný říci, kdy přesně budou s papírováním hotovy.
Nakonec jsme na Maledivách ztvrdli další hodinu. V economy rozdávají kolegové cestujícím vodu, aby nám tam nikdo nezkolaboval. Já si krátím čas tím, že vypomáhá holkám v premium economy se servisem. U nástupních dveří stojí Jana a jakmile je deportovaná rodina přivezená k nástupním schodům, dává mi znamení, abych si všechny čtyři vyzvedl.
Pokud si tu někdo představuje pohublého pasáka koz s vedlejšákem u Talibánu, mýlí se. Oba rodiče upravení, děti čisté a ve značkovém oblečení. I přes potíže u příjezdu se chovali moc přátelsky. Celou dobu spolupracovali. Bohužel Sophie se k nim přátelsky chovat odmítá. Její kamarádka Victoria musí chytit let do Londýna - kvůli 'těmhle čtyřem ilegálům' teď o svůj spoj přijde.
Dávám proto Sophii najevo, že nejsme australská pohraniční služba, ale civilní aerolinka, která se má o své hosty vzorně postarat bez ohledu na to, co jsou zač. Federální policie SRN ale nabírá bez přestání - může to zkusit tam.
Ke konci letu mi chce deportovaný Afghánec věnovat hodinky za skoro 100 EUR, které právě koupil z palubního prodeje. Prý se k němu za celý den nikdo tak pěkně nechoval. Tak s velkým díky odmítám a říkám mu, že jestli je s mou prací spokojený, má firmě napsat hodnocení.
I přes plnou kabinu byla zpáteční cesta o poznání klidnější, než ta v opačném směru. Jedna holčička mi dokonce předala obrázek s mou podobiznou, který sama namalovala - vypadám na něm sice jako výtvor Tima Burtona (udělala mi dokonce i modré vlasy), ale je vždy sladké, když dokážete nějak zaujmout pozornost našich malých cestovatelů.
STANDBY
Můj pětidenní standby blok právě začíná. Firma mě může aktivovat každý den, mezi 01:55 až 13:55. První dva dny se neděje nic. V naší firemní aplikaci máme funkci, která nám umožňuje sledovat informace o každém letu naší společnosti, včetně údajů o počtu členů posádky na konkrétní lince. Malý Airbus A320 obsluhuje čtyřčlenná posádka, Airbus A321 zase pětičlenná. Na Airbusu A330-900 je nás běžně devět. Když spatřím, že na ranním letu do Berlína a na letu do Havany následujícího dne chybí několik stevardů, začnu se modlit. Modlím se, aby to nebyl ani Berlín, ani Havana. Na Kubě jsem byl minulý měsíc a stačilo. Let do Berlína je příliš krátký a výplata za tak málo nalétaných hodin mi nepokryje ani náklady na cestu do Frankfurtu. Když už něco krátkého, tak alespoň Řecko, prosím.
Mou modlitbu ale asi nikdo nevyslyšel, protože mi o pár hodin v rosteru přistane jak ten ranní Berlín, tak i ta pitomá Havana.
Na jaře tohoto roku se naše firma pokouší rozlétat několik regionálních destinací v Evropě. Mezi ně patří například Hamburk, Curych, Vídeň, Mnichov, Praha, Paříž, anebo právě Berlín.
Lety z Frankfurtu do Berlína operujeme dvakrát denně, v zimě se bude přidávat rotace třetí.
Pro palubní posádky jsou podobné lety nezvyk. Doposud byly naše nejkratší linky ty na chorvatské pobřeží, kam cesta letadlem trvá necelé dvě hodiny. Tyto regionální lety však zřídka přesahují hodinu. Bylo proto třeba upravit i koncept palubních služeb. Na evropských linkách většinou servis probíhá formou palubního prodeje - ten je ale na takto krátkých letech téměř nemožné uskutečnit. Proto od nás po startu každý cestující obdrží malinkou lahvičku vody a čokoládku. Od služeb konkurence, například na takové lince Praha-Frankfurt, se to vlastně vůbec neliší. Prodej bezcelního zboží se vypouští úplně.
Let do hlavního města SRN odlétá krátce po šesté ranní. Cestu podnikneme na palubě moderního Airbusu A320neo. Cestujících máme pouze 40, přičemž většina z nich cestuje z Bangkoku, New Yorku a Kapského Města. Let trvá 46 minut. Nazpět letíme také nějakých 40 minut a cestujících máme tentokrát jen 29. Toto spojení je teprve v plenkách, proto jsou počty cestujících tak nízké. Navíc nám tu konkuruje modro-žlutý obr, který mezi oběma městy vypravuje až 16 letů denně. Co jsem se tak díval na pražská čísla, vypadá to u nás zatím mnohem lépe. Společnost na lety do Prahy nasazuje jeden Airbus A321neo a jeden Airbus A320ceo denně. Zejména na ranních linkách často přesahuje počet cestujících stovku. Možná právě proto zvyšuje firma od příštího léta počet letů do PRG na tři denně. Dnes navíc firma svým zaměstnancům oznámila, že tento původně sezónní spoj bude v provozu i během zimy (2x denně), což Čechům usnadní cesty za sluncem.
Letím s vedoucí kabiny Larou, kolegyní Angelou a stevardem Timem. Posádka skvělá - klidně bych si s nimi dal i delší let.
Ve Frankfurtu přistáváme krátce po desáté. Tím můj den končí. Zítra mířím do Karibiku.
HAVANA
Když jsem byl posledně minulý měsíc na Kubě, neměl jsem vůbec ponětí, že se tam za pár týdnů podívám znova.
Naštěstí mám na tento nečekaný třídenní pobyt zabaleno dostatek oblečení, proto nemusím jet na jednu noc z Frankfurtu domů do Düsseldorfu.
Šéfem kabiny je agilní buzík Matthias. Toho také včera vytáhli ze standby. S ním bude v business class pracovat Najet, která, stejně jako já, pochází z Düsseldorfu. S Matthiasem a Najet bude vepředu i Patricia. Já si vybírám pozici 3L. Naproti bude kolegyně Nicole. V zadní galley je dnes mladá Makbule z tureckého Kurdistánu a čtyřicetiletá Natalia, ruská Němka původem z Almaty.
Let na Kubu byl fajn. Dokonce i tentokrát jsem obdržel umělecké dílko - tentokrát koresponduje má skutečná barva vlasů o něco více s tou na obrázku. Dětské výtvory si vystavujeme na nástěnce na naší základně ve Frankfurtu.
Na palubě se nachází početná skupina turistů z Polska a řada Kubánců, které to ráno pro nás modrožlutý koncern posbíral po všech koutech Evropy.
Kubánci jsou jako cestující kouzelní. Domů si vezou hromady tašek naložených dárky pro příbuzné. Často nám některé věci i věnují, což je těžké přijmout, když víte, že i pitomá žvýkačka nebo propiska jsou v jejich zemi vzácností.
Řada Kubánců má ale také problém s čísly. Sedadlo 41A opravdu ve dvacáté řadě nenajdete. Ještě během boarding takhle jedné rodině trvá asi patnáct minut, než se takhle všichni členové vzájemně najdou, uloží si svá zavazadla a posadí se. Jeden Srb, kterému takto celou dobu překáží v cestě, začne pěnit.
Přilétáme opět po setmění. Ten večer si jdu s Nicole a Makbule ještě sednout na bar, kde nám mladá kolegyně líčí život kurské menšiny v Turecku. Aby neměla v Turecku se svým původem problémy, dali jí rodiče jméno Makbule. Její domácí jméno je ale Nujeen. Budeme jí tedy říkat Nujeen, což je pro ní znamení veliké pocty.
V Havaně mám opět tři dny, ale protože tu z nás byl již každý, nepodniká posádka společně nic velkolepého. Ani já nemám tentokrát náladu na nic jiného, než se občas projít po okolí hotelu, kde se prakticky nenachází skoro nic. Vlastně ano - je tu toho spousta, ale je tu také neuvěřitelné mrtvo.
V okolí stojí několik mezinárodních hotelů a ruská ambasáda, které místní, pro její podobu, říkají injekční stříkačka. Ta je krásnou ukázkou mixu brutalistické a konstruktivistické architektury. Vztahy mezi Ruskem a Kubou jsou v roce 2025 silné a strategické, založené na dlouhodobé politické, kulturní, energetické a ekonomické spolupráci. Například nedávno ohlásil Kreml záměr v zemi investovat do roku 2030 více než jednu miliardu dolarů. Peníze oficiálně poputují zejména do zemědělství, budování veřejné infrastruktury, energetiky a podpory turismu. Pro podporu ruských podnikatelů budou úrokové sazby dotovány, což má usnadnit financování projektů na 'ostrově svobody'. Ale u takových režimů stejně nikdy nevíte, co z toho se vlastně zrealizuje.
Oba státy se dnes vzájemně považují za bojovníky proti neokolonialismu a americkému embargu. Obě strany se také shodují na tom, že je třeba překopat současný světový řád.
Když se ale podívám kolem sebe, přijde mi docela úsměvné jaké mají Rusko a Kubánci ambice. Ulice havanské periferie působí i přes celodenní svit slunce nesmírně ponuře a depresivně. Domy i ulice jsou v katastrofálním stavu. Celé mi to připomíná vyšisované fotografie z dob DDR. Výhled na obří sídliště, prázdný bulvár, starý autobus, vybledlá obloha. Tak vypadá i dnešní Havana, s tím rozdílem, že sídliště, autobus a bulvár zestárli, a od té doby je nikdy nikdo neopravil a neudržoval.
O Havaně jsem se více rozepisoval v předešlém reportu z března. Sem bych ale rád doplnil pár informací ohledně 'nakupování'. To se na Kubě podniká dost špatně. Nachází se tu dva druhy obchodů;
Jedním jsou obchody pro turisty, takzvané MLC (Moneda Libremente Convertible), kde se prodává zboží za tvrdou měnu (USD - Kubánci však současně raději přijímají EUR) nebo MLC karty, přičemž nabídka zahrnuje většinou kvalitní rum, doutníky, kávu, kosmetiku a suvenýry. Myslím, že je to taková obdoba bývalého Tuzexu. Nejsem si ale jistý, protože to znám pouze z vyprávění rodičů. Někteří z místních pamětníků mi ale jistě ráda koncept tehdejšího Tuzáče vysvětlí.
Místní chodí nakupovat do státních obchodů, kde se platí kubánským pesem. V těchto obchodech se 'občas' prodávají základní potraviny a hygienické potřeby. Nabídka je ale velmi omezená, fronty dlouhé a zboží se velmi rychle vyprodá.
Na Kubě byl dlouhá desetiletí zavedený systém přídělů jídla známý jako 'liberta de abastecimiento' (zásobovací knížka), který měl zajistit rovnoměrnou distribuci základních potravin pro všechny občany. Tento systém byl zaveden v roce 1962 a měsíčně zahrnoval následující;
2,5kg rýže, 1,5-2kg cukru, 1kg mouky, 500g fazolí, 0,5l oleje, 5 vajec, 1kg soli, 1-2kg kuřete, jedno balení zubní pasty. Mléko je pouze pro děti a důchodce.
V posledních letech však ekonomické problémy, jako jsou nízké mzdy, vysoká inflace a nedostatek základních surovin, vedly k postupnému zhoršování dostupnosti těchto přídělů. Minulý rok tak vláda oznámila, že dotované příděly postupně zruší, což vyvolalo veliké obavy o potravinovou bezpečnost obyvatel. V současné době čelí mnoho Kubánců potravinovým nedostatkům a vysokým cenám na černém trhu.
Socio-ekonomická situace na ostrově je jedním z mnoha důvodů, proč naše aerolinka trh koncem zimní sezóny 2024/25 zcela opouští. Frankfurt tak ale o přímé lety na Kubu nepřichází. V listopadu sem spouští společnost Euroairlines přímé lety z Havany a Holguínu.
PHUKET
Polovinu dnešní posádky vylovila firma ze standby. Lety na Phuket nebývají nejoblíbenější. Cesta na thajský ostrov trvá nějakých dvanáct hodin. V destinaci strávíte pouhých 24 hodin. Následující den vám zazvoní ve čtyři ráno wake-up call a vás čeká necelých třináct hodin v letadle na cestě zpět.
Já se ale na Thajsko docela těšil. Tato země sice nepatří mezi mé cestovatelské highlighty, ale let bude příjemný, jelikož se blíží konec sezóny a lidí tak nebude cestovat tolik. V business class máme pouhých 15 hostů, což jsem snad nikdy nezažil. Společně s dvacetiletou Lin to bude brnkačka.
Vedoucím kabiny je padesátník Oliver - u nás ve firmě ho má každý rád. Oliver je sice celkem líný, ale zato je s ním sranda. S Lin se nezvládáme přestat celou dobu smát. Během letu si Oli prozpěvuje písničku 'babička' od Karla Gotta. Oliver žije už třicet let s vedoucím kabiny z konkurenčního koncernu. Každý z nich pracuje pro jinou firmu, aby náhodou nemuseli pracovat spolu. Na pracovišti se prý nesnesou.
Ani vzadu není plno. Pracuje tam mimo jiné i Amy, která se mnou byla minulý měsíc na Kubě. Dvacetiletá zrzka si s sebou na cesty bere pravidelně polaroid. Když si dělala fotky na mobil, zřídka se k nim prý vrátila. Polaroid jí tak umožňuje dělat fotek méně, zato je má ve fyzické podobě a zachycují ty nejvzácnější momenty. Jelikož mi její strategie přišla opravdu inspirující, rozhodl jsem se si takový foťák taky pořídit.
Na dnešním letu ho mám s sebou poprvé. Po vzoru kolegyň a kolegů z Emirates se tak vydávám poloprázdnou kabinou a nabízím některým cestujícím možnost nechat si svou cestu zvěčnit. Nejradši se nechávají fotit páry a rodiny s dětmi. Cvak, fotka vyjede, nechá se 'vysušit' a na opačnou stranu obrázku lidem ještě připíšu datum, číslo letu a trasu. Cestujícím to dělá velikou radost.
V Thajsku přistáváme ráno. Cesta do hotelu trvá v ranní špičce přes hodinu. Do dvou spím, v pět se sejde celá posádka v lobby a my se tak společně dodávkou vydáme do nedalekého Phuket Town na večeři. Stolu pochopitelně kraluje náš Oliver, který si s sebou přivedl i svou sestru s celou její rodinou, protože tu právě tráví dovolenou. Zítra se s námi vrací zpět do Německa.
Druhý den ráno nás čeká plný let do Evropy. Mou uniformu opět zdobí květ plumérie.
V businessu sedí Oliho rodina a ještě jedna kolegyně s manželem - i ti tu trávili dovolenou.
Tentokrát není v letadle volného místa. V business class se s Lin staráme o třicet lidí. Oli se opět moc nenadře, ale s Lin jde vše jako po másle. Oliverova rodina a kolegyně jsou naším servisem opravdu moc potěšení. Jako poctu nám po přistání ve Frankfurtu jeho sestra zazpívá celou 'babičku'. Její synové, moje generace, vůbec netuší, kdo Karel Gott byl.
Holky v economy měly den o něco složitější. Při občasné obchůzce jejich kabiny mi připadalo, že půlku jejich klientely tvoří smažky, které si pro jistotu těsně před odletem jeli vyfetovat hlavu do Patongu. Řada lidí vůbec nereagovala na jakýkoliv dotaz, zabaveno bylo šest láhví tvrdého alkoholu, dvě dívky z Francie se sotva držely na nohou, v posledních řadách economy šlo zaznamenat zápach trávy.
V premium economy sedí čtyřčlenná německá rodina. Jejich nebohému otci se nesklápí sedadlo a nefunguje monitor. Na plně vybookovaném letu je to opravdový jackpot. Byl jsem se tam tomu chudákovi několikrát omluvit, předal mu přístupový kód k internetu a vypsal mu voucher na 90 eur (40 EUR - monitor/50 EUR sedačka), který mohl na palubě utratit za duty free. On celou situaci bral s nadhledem a kolikrát jsem měl pocit, že se snad omlouvá on nám. Voucher ho potěšil a koupil za něj svým dcerám nějaké dárky. Tak za ním Oliver krátce před přistáním zašel a ptá se: 'Bílý nebo červený?'
'Červený', odpověděl muž a Oliver mu obratem vrazil do ruky láhev červeného vína z businessu.
'Většina lidí by na nás křičela, ale vy jste se k nám choval, i přes veškeré nepříjemnosti, velmi mile a s úctou. A takový přístup se musí cenit', dodává náš vedoucí kabiny.
V Německu přistáváme večer. Tyto pozdní přílety mi vyhovují. Člověk se dostane domů, nají se, jde spát a ráno se opět probudí ve svém časovém pásmu.
FUERTEVENTURA
Na konci měsíce jsem absolvoval ještě jednu otočku na Kanáry. Slibuji, že po ní vám dám opět na chvilku pokoj. Na palubě tři měsíce starého Airbusu A321neo jsme zaučovali dvě nové kolegyně. Obě byly moc fajn, ale byla to právě dvacetiletá Celine, jejíž práce na mě udělala veliký dojem. Byl to teprve její druhý let, avšak tato rodačka z Frankfurtu působila nesmírně sympaticky, profesionálně a sebejistě. K cestujícím, kolegům i zaměstnancům letiště se chovala s velikou úctou. Byla navíc nesmírně proaktivní a evidentně se i ráda učila.
Let na Kanáry trval pouhé čtyři hodiny. Let zpátky byl jen o dvacet minut delší. Během tohoto měsíce slavíme tři roky od uvedení pruhovaného nátěru. Naše stroje ho nosí v pěti různých provedeních, přičemž každá barva reprezentuje určitý element. Naše dálkové Airbusy máme v béžovém, modrém a zeleném provedení. Béžová reprezentuje pláž, modrá moře a zelená tropický ostrov. Letouny na krátké a střední tratě nosí ještě nátěr žlutý (slunce) a červený (vášeň) - Airbusy A330-900 však v takovém provedení nenajdete, jelikož by nám to znemožnilo posílat je do USA a Kanady, kde smí tyto barvy nosit pouze letouny pobřežní stráže (US Coast Guard).
S oslavou máme spojenou i akci pro cestující - Match the Stripes. Pokud přijde cestující na palubu oblečen v proužkovaném oblečení, které zároveň barevně koresponduje s letounem ve kterém sedí, bude odměněn voucherem v hodnotě 10 EUR na zboží z duty free sortimentu.
Této akce se na letu z FUE to FRA zúčastnila jedna čtyřčlenná rodina. Syn měl modro-bílé tričko, tatínek zeleno-bílé, maminka žluto-bílé, dcera zase modro-bílé šaty. Očividně nic nenechali náhodě. Nakonec jsme voucher předali mamince. Myslím, že za takové nasazení by si odměnu zasloužila celá rodina - avšak firma je v tomto případě docela striktní.
Účast na mých ostatních letech byla ale nulová. Akce lákala spíše typické dovolenkáře z prázdninových linek po Evropě. Mezinárodní hosty z dálkovek toto moc nezajímalo. Tato klientela je naprosto odlišná.
Vedoucí kabiny je Marion - stará škola. Velmi dbá na to, aby během letu nebyly zatažené záclony dělící kabinu od zadní kuchyně. Také trvá na tom, abychom si do kabiny vždy s sebou brali podnos. V kabině se musí minimálně každých deset minut ukázat alespoň jeden člen posádky. Spolupráce s Marion mi vyhovuje, protože tyto věci dělám sám automaticky, a mnoha kolegům bývají tyto základní úkoly často na obtíž.
Jsou to ale drobná znamení, kterými dáváme každému cestujícímu pocit, že jsme tu kdykoliv pro ně.
Ve Frankfurtu přistáváme krátce po desáté večer a tak ještě o fous stíhám chytit poslední vlak do Düsseldorfu.
Květen začneme výletem do Bostonu, kde žije můj kamarád - pilot pracující pro United. Čtyřiadvacetihodinový pobyt bude následován týdenním standby blokem. Pokud ho přežiju, strávíme společně 48 hodin v San Franciscu, kam poletím s kolegyní-kamarádkou Marikou. Na konci měsíce nás čeká ještě jedna noc v kanadském Torontu.
Auf Wiedersehen!
-
Sau
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 223
- Registrován: 02. 02. 2009, 10:06
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Opět se budu opakovat ale - opět výborně napsáno a opět děkuju! 
-
pettte
- Cestující Business Class

- Příspěvky: 492
- Registrován: 02. 04. 2017, 15:55
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
A právě to je důvod, proč by v každém letadle mělo být alespoň jedno otevírací okno. Aby se dalo vyskočit, a nemuselo se vyvraždit půlku cestujících.....
Na tuto práci bych neměl ani s pravidelným přísunem Lexaurinu.
Na tuto práci bych neměl ani s pravidelným přísunem Lexaurinu.
-
tramin
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 228
- Registrován: 28. 11. 2011, 10:04
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Opět super. A žádné "na chvilku pokoj". Jen do nás 
-
whiskey
- Kapitán

- Příspěvky: 4274
- Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
perfektne!
ten Tuzes si trafil uplne presne. Obchod so zapadnym alebo premiovym tovarom domacej vyroby. Od potravin cez kozmetiku, elektroniku, odevy az po auta. Platby len v tvrdej mene (pokojne aj talianskych lirach), alebo tuzexovych poukazkach. Tie sa dali legalne ziskat niekolkymi sposobmi - napr. ludia prijimajci platby zo Zapadu (napr. dochodcovia, ktori ktori predtym z akehokolvek dovodu legalne zili a pracovali na Zapade) dostavali tie platby alebo priamo v TZK (tuzexova koruna) alebo s pripisom, ze valuty musia v SBCS (Statna banka ceskoslovenska) do urciteho datumu vymenit za TZK. Dalej ludia, ktori boli vyslani podnikmi pracovat v zahranici (priemyselne stavby v rozvojovych a spriatelenych krajinach, priehrady, elektrarne, fabriky) dostavali niekedy peniaze v TZK miesto deviz atd.
Typicky neoficialny kurz (ref. Bony a klid) Kcs vs TZK v polovici 80.rokov bol okolo 5:1. Niekedy za 4.50, niekedy za 5.50.
ten Tuzes si trafil uplne presne. Obchod so zapadnym alebo premiovym tovarom domacej vyroby. Od potravin cez kozmetiku, elektroniku, odevy az po auta. Platby len v tvrdej mene (pokojne aj talianskych lirach), alebo tuzexovych poukazkach. Tie sa dali legalne ziskat niekolkymi sposobmi - napr. ludia prijimajci platby zo Zapadu (napr. dochodcovia, ktori ktori predtym z akehokolvek dovodu legalne zili a pracovali na Zapade) dostavali tie platby alebo priamo v TZK (tuzexova koruna) alebo s pripisom, ze valuty musia v SBCS (Statna banka ceskoslovenska) do urciteho datumu vymenit za TZK. Dalej ludia, ktori boli vyslani podnikmi pracovat v zahranici (priemyselne stavby v rozvojovych a spriatelenych krajinach, priehrady, elektrarne, fabriky) dostavali niekedy peniaze v TZK miesto deviz atd.
Typicky neoficialny kurz (ref. Bony a klid) Kcs vs TZK v polovici 80.rokov bol okolo 5:1. Niekedy za 4.50, niekedy za 5.50.
-
Globik
- Kapitán

- Příspěvky: 6195
- Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
- Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Honolulu
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Nevím jak u vás, ale v Praze na ulici před Tuzexem byl v polovině 80.let běžný kurz od veksláků 6,50. Za 5 se bony prodávaly mezi známými (mezi přáteli někdy za míň).whiskey píše: 23. 05. 2025, 14:08 Typicky neoficialny kurz (ref. Bony a klid) Kcs vs TZK v polovici 80.rokov bol okolo 5:1. Niekedy za 4.50, niekedy za 5.50.
-
Globik
- Kapitán

- Příspěvky: 6195
- Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
- Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Honolulu
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Pracoval jsem většinu svého produktivního věku v cestovním ruchu. V drtivé většině to byl přímý servis zákazníkovi. A z toho většina byli koupáci. Po cca čtvrtstoletí jsem totálně vyhořel, dnes mám jeden zkrácený úvazek na prvním stupni základní školy a druhý je doručování jídla a Waikiki absolutně odmítám obsluhovat, i po skoro 10 letech, co jsem odešel z cestovního ruchu.pettte píše: 22. 05. 2025, 12:33 A právě to je důvod, proč by v každém letadle mělo být alespoň jedno otevírací okno. Aby se dalo vyskočit, a nemuselo se vyvraždit půlku cestujících.....
Na tuto práci bych neměl ani s pravidelným přísunem Lexaurinu.
-
firefly
- Cestující First Class

- Příspěvky: 641
- Registrován: 17. 06. 2009, 20:15
- Pohlaví: žena
- Bydliště: PRG
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Stenmeller: Moc děkuji za skvělé přiblížení Malediv, ráda bych se tam někdy podívala, ale moc šancí tomu nedávám. Opět skvělý report a už se nemohu dočkat dalšího. Díky!

-
whiskey
- Kapitán

- Příspěvky: 4274
- Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
zaujimave. U nas si pamatam az koncom 80s za 6, ale 6.50 si veru nepamatam.Globik píše: 23. 05. 2025, 19:22 Nevím jak u vás, ale v Praze na ulici před Tuzexem byl v polovině 80.let běžný kurz od veksláků 6,50. Za 5 se bony prodávaly mezi známými (mezi přáteli někdy za míň).
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Děkujifirefly píše: 25. 05. 2025, 06:52 Stenmeller: Moc děkuji za skvělé přiblížení Malediv, ráda bych se tam někdy podívala, ale moc šancí tomu nedávám. Opět skvělý report a už se nemohu dočkat dalšího. Díky!![]()
![]()
![]()
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Každý den jsem vděčný za to, že jsem tuhle dobu nezažil. Myslím, že pamětníci by se měli se svými dětmi a vnuky dělit o podobné poznatky a zážitky mnohem častěji - to jen, abychom si za pár dekád dobrovolně nezvolili opět něco podobného. Například Ono se stačí podívat, co světu vládne nyníwhiskey píše: 26. 05. 2025, 07:31zaujimave. U nas si pamatam az koncom 80s za 6, ale 6.50 si veru nepamatam.Globik píše: 23. 05. 2025, 19:22 Nevím jak u vás, ale v Praze na ulici před Tuzexem byl v polovině 80.let běžný kurz od veksláků 6,50. Za 5 se bony prodávaly mezi známými (mezi přáteli někdy za míň).
Myslím, že zrovna komunizmus si má řada lidí tendenci romantizovat. Například v Německu není komunizmus skoro vůbec žádné téma, přestože postihl nemalou část země/společnosti. Přitom dokáže být mnohem plíživější, než například nacizmus, jelikož se se schovává za mnohem přitažlivější hodnoty.
-
shady
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 140
- Registrován: 12. 01. 2011, 19:57
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Opat raz dakujem za skvele citanie. Celkom som prekvapeny, ze Nemci na longhauloch nechceli 10e voucher zadarmo 
-
Fabo
- Kapitán

- Příspěvky: 3369
- Registrován: 04. 01. 2007, 13:42
- Bydliště: HAG
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
To si mylis s Holandanmishady píše: 29. 05. 2025, 15:11 Opat raz dakujem za skvele citanie. Celkom som prekvapeny, ze Nemci na longhauloch nechceli 10e voucher zadarmo![]()
-
Zelenec
- Nováček

- Příspěvky: 9
- Registrován: 16. 11. 2013, 19:57
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
Krasny clanek, velke diky za sdileni a tesim se na dalsi. Minuly tyden jsem byl na veletrhu ve Frankfurtu a kdyz jsem videl pristavajici letadla Condor, vzpomnel jsem si na Vas.
-
stenmeller
- Cestující Economy Class

- Příspěvky: 112
- Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
- Stav: Offline
Re: Willkommen an Bord - Duben 2025
To mě opravdu nesmírně těší. Třeba jsem Vám zrovna přelétal nad hlavou. Děkuji.Zelenec píše: 30. 05. 2025, 10:19 Krasny clanek, velke diky za sdileni a tesim se na dalsi. Minuly tyden jsem byl na veletrhu ve Frankfurtu a kdyz jsem videl pristavajici letadla Condor, vzpomnel jsem si na Vas.

