Jak jsem došel do Santiaga...
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Dobrý den, milí cestovatelští přátelé,
níže Vám nabízím tripreport o tom, jak se mi na druhý pokus podařilo dokončit portugalskou verzi Svatojakubské stezky. Jelikož celý TR je opět malinko rozsáhlejší (i když méně, než první část, uveřejněná začátkem května tohoto roku), je možné, že nahrávání bude opět trvat delší dobu. O ukončení nahrávání celého TR budete informováni v tomto příspěvku.
Aktuální stav:
Tripreport dokončen. Přeji příjemné počtení.
níže Vám nabízím tripreport o tom, jak se mi na druhý pokus podařilo dokončit portugalskou verzi Svatojakubské stezky. Jelikož celý TR je opět malinko rozsáhlejší (i když méně, než první část, uveřejněná začátkem května tohoto roku), je možné, že nahrávání bude opět trvat delší dobu. O ukončení nahrávání celého TR budete informováni v tomto příspěvku.
Aktuální stav:
Tripreport dokončen. Přeji příjemné počtení.
Naposledy upravil(a) Lkprak dne 20. 06. 2025, 10:34, celkem upraveno 1 x.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Věnováno panu Josefu Fikarovi, milému sousedovi, který zemřel během dopisování tohoto tripreportu, přičemž poslední léta svého života strávil kvůli zákeřné nemoci upoután na lůžko. Choďte a cestujte dokud to jde. Ono to bohužel jednou nepůjde…
Úvod
V čase, kdy se psychicky připravuji na celkem banální operaci malé pupeční kýly, zkouším sepsat trip report o mém druhém pokusu dojít Svatojakubskou stezku z Porta, kterou jsem koncem března, po cca 140 odchozených kilometrech, předčasně ukončil kvůli zničenému nehtu na jednom z prstů levé nohy těsně před branami galicijské Redondely.
Nebudu Vás napínat, těch zbylých devadesát kilometrů jsem úspěšně došel. Pokud Vás zajímá, co jsem během těch čtyř dnů chůze a následné cesty domů zažil, nabízím Vás tento text. Jestli o něj máte zájem, tak vzhůru do něj.
Plánování
Svatojakubskou stezku jsem onehdy smutně opouštěl s odhodláním se sem v půlce září, až budu mít další termín dovolené a slavně ten zbytek dojít. Zároveň jsem ale v duchu doufal, že pokud nastanou určité okolnosti, mohl bych to stihnout už v květnu. Ty „okolnosti“ spočívaly v tom, že se mi podaří s některým z kolegů v protisměně vyměnit šichty tak, že v systému krátký/dlouhý týden získám čtyři dny v kuse volno. To jsem předpokládal, že by mi na dojití těch zbylých devadesáti kilometrů a následný poklidný návrat domů mělo bohatě stačit.
Pro cestu tam jsem od počátku počítal s variantou pozdně večerního přeletu Iberií do Madridu nebo Vuelingem do Barcelony, přenocování někde poblíž letiště a následným ranním přesunem do Viga. Vlastně jsem si děkoval, že jsem svou cestu tenkrát skončil asi deset kilometrů od letiště Vigo. Pokračování nemohlo být snazší.
Nijak aktivně jsem přitom nikoho na výměnu nehledal, ale když jistý Jirka nabídl směnu hned dvou víkendových šichet, skočil jsem po tom jak slepice po flusu. Nebudu Vás zatěžovat detaily, ale po této výměně, jež jsem si doplnil jedním dnem neplaceného volna, na který mám jednou za půl roku nárok, jsem získal ne čtyři požadované volné dny, ale volných dnů rovnou sedm. Chtělo by se říct obligátní „…a to se vyplatí“.
Nakonec jsem usoudil, že mi těch volných dnů stačí na cestu bohatě pět a v klidu jsem se vrhnul do nákupu letenek a dalších záležitostí. Cena jednosměrné letenky do Viga se jak u Vuelingu tak u Iberie blížila ke čtyřem tisícům (zajímavé je, že letenku s nočním přestupem neuměly prodat webové stránky Iberie, ale musel jsem obrátit na Student Agency), nakonec zvítězila varianta přes Madrid, jež nabídla více času na spánek mezi lety a také lehký pohled na Booking ukazoval, že v okolí madridského letiště snadněji seženu cenově rozumné ubytování než v okolí toho barcelonského.
Pro cestu zpět, tentokrát už ze Santiaga de Compostela, mi cesty přes Madrid i Barcelony přišly poněkud na knop, nechal jsem si tedy poradit na Azairu, který mě nasměroval k EasyJetu a jejich lince Santiago de Compostela – Ženeva, na kterou krásně po asi osmi hodinách navazoval spoj do Prahy. Tady bylo zajímavé, že web EasyJetu už umí i letenky s přestupem, ten přestup ale v základní ceně není garantovaný a ona garance je za příplatek. Zároveň takový let bez jakékoliv garance je o pár stovek dražší, než když bych si koupil samostatně letenky Santiaga de Compostela – Ženeva a Ženeva – Praha. Já asi ale nakonec spoj z Ženevy do Prahy u nich nekoupil, napadlo mě se totiž podívat, v kolik, a hlavně za kolik létá z Ženevy do Prahy Eurowings. Tady byla odpověď jasná, cena asi o osmdesát korun levnější (vyšlo to na cca 1000 korun) a hlavně odlet o hodinu později. V Ženevě jsem už dvakrát byl, lákalo mě se podívat i kamsi jinam a delší čas na přestup mi jedině vyhovoval.
V jednom volnějším dopoledni jsem pak zamluvil pět ubytování a přitom se snažil být trochu kreativní. Bylo hotovo a mohlo se začít trénovat a těšit se…tedy až do momentu, kdy mi byla po jedné prohlídce na chirurgii doporučena operace pupeční kýly. Byl jsem z toho malinko v šoku a z možných termínů jsem si vybral polovinu června, cca tři týdny po plánovaném návratu ze Santiaga. Najednou to všechno dostalo poněkud jiný rozměr a mě to těšení a plánování lehce zhořklo, na druhou stranu mám ve svém okolí mnoho lidí, jež by své zdravotní problémy za ty mé s chutí vyměnilo.
Týden před odjezdem se pak dostavila obligátní rýma, která mě tentokrát vyděsila o něco víc, protože přesně v tomto čase jsem si měl napracovat ty šichty, které pak za mě vezme kolega. Ale stačil letmý pohled na předpověď počasí, abych si uvědomil, že i kdybych tam odletěl ještě trochu nachlazený, letní počasí s teplotami okolo dvaceti stupňů mě velmi rychle vyléčí a já si ty čtyři hektické dny před odjezdem nakonec i celkem solidně užil.
Večerní let do Madridu
Ono úterý mám směnu 8-18. Je to čtvrtý den v práci, rýma se stáhla, ale úplně stoprocentní to ještě není. Pracovně se pohybuji na T1 a v mezičase sleduji letadlo, které mě má večer odvézt do Madridu. Dlouho byla plánovaná A321, pár dní před odletem ale Flightradar hlásí A320. Přes noc je v Paříži, dopoledne má z Madridu otočit ještě Curych, pak Praha. Všude vata, všude dost času, vypadá to nadějně. Čas se nevleče, čas letí a já jsem v euforii.
V šest večer letím i já, tentokrát do šatny, převléct se. Pracovní kalhoty měním za ty, s kterými jsem došel z Porta až do Redondely a teď doufám, že s nimi dojdu už i ten zbytek. Letadlo je už na cestě, v Praze bude na čas krátce před sedmou. Tajně doufám, že ještě o něco dřív. To, co na papíře vypadalo tak krásně, přílet do Madridu ve 22:50, odlet do Viga v 7:20 a mezi nimi hromada spánku, vypadá v realitě cesty na hotel a zase zpět na nějaké čtyři až v pět hodin v posteli. V kontextu toho, že hned další den mám odchodit lehce přes 20 kilometrů a pak si to ještě 3x zopakovat, to z ní poněkud děsivě.
Na kontrole na T2 zdravím kolegy a zatímco naši hokejisté právě prohrávají s Američany, nastupuji do letadla. Ještě ráno před odjezdem jsem jakýmsi zázrakem ve španělštině zvládnul online check-in Iberie a nijak neprotestoval, když mi na úsek do Madridu přidělil místo 24 F. Startujeme z vedlejší dráhy na sever a já mám jako na dlani celé ruzyňské letiště. Dýchání mi zpříjemňují nosní kapky s příchutí mentolu a o zábavu cca 180 převážně Španělů se stará malé dítě, jež se baví zapínáním a vypínáním horních světel a i přes snahu jeho maminky i babičky se mu jednou či dvakrát dokonce podaří zmáčknout zvonek na přivolání letušek. Venku se pak odehrává postupný přesun na jihozápad. Zejména nad Německem, když je ještě dostatečně světla, je to pak plné setkání třetího druhu s jinými letadly, hodně dlouho jsme pak třeba na dohled A321čky Wizzairu. To už ale vládu nad zemí pomalu přebírá tma a Německo pod námi střídá nejprve Švýcarsko a následně Francie. Když ji pak vystřídá Španělsko, je na obloze přebráno a venku jen tma tmoucí.
Pomalu jdeme na přistání a před půl jedenáctou sedáme na jednu z drah madridského letiště. Najednou jsme uprostřed horečky úterní noci, kdy se u terminálu T4S chystá hromada dálkovek převážně Iberie převzít některé pasažéry i z našeho letu a odvézt je přes oceán do Jižní Ameriky. Ve 22:30 jsme pak u teminálu, tentokrát už toho nesatelitního, i my.
Vždycky říkám, že naučit se pasažéry nastupovat do letadla, aby to odsejpalo, se už aerolinkám nějak podařilo, teď by se tedy mohli zaměřit na výstup. Neuvěřitelně to trvá a já rostu. Nakonec opouštím letadlo až jako jeden z posledních. Hned u gatu spí pár těch, co v Madridu také přes noc přestupují, ale na rozdíl ode mě se jim nechtělo platit za hotel. Nemít před sebou zítra 20 kilometrů, možná bych zvolil stejné řešení jako oni.
Jenže já mám před sebou jiné dilema – metro, nebo taxík? Hotel, v kterém mám zamluvené ubytování pro dnešní noc, se nachází asi 10 kilometrů od terminálu. Taxi se zdá být jasná volba, ale madridští konšelé se rozhodli v rámci boje proti nepoctivým taxikářům zavést pevné regulované ceny pro cestu na letiště a z letiště, navíc s takovými specifiky jako jsou třeba noční příplatky. Zkrátka a dobře, těch 10 km by mě vyšlo na nějakých 22-25 Eur a to se mi úplně platit nechtělo. Alternativou bylo metro, s kterým bych byl v cíli asi za půl hodiny a se všemi příplatky (jo, v tomhle jsou Španělé fakt mistři) bych za něj dal 7 Euro. Vlastně ještě když jdu příletovou halou, nevím, který dopravní prostředek zvolit. Nakonec rozhodne dlouhá fronta na taxíky a já nejsem zdaleka jediný, kdo se při pohledu na ní vydá na metro.
Ve finále je to fajn cesta, která i s jedním přestupem končí ve stanici Canillas. Odtud je to do hotelu už 200 metrů. Abych to zkrátil – před zařízením zvaným AYZ Javier Cabrini stojím přesně hodinu po té, co letadlo z Prahy zaparkovalo na jedné ze stojánek madridského letiště.
Hotel není moc nóbl, ale na jednu noc stačí. Vtip je v tom, že si hraje na automatiku a trochu to přehání. Check-in se dělá on-line, jenže pak místo kódu na dveře do hotelu a do pokoje pošle odkazy, po kliknutí na ně se dveře otevřou. Než jsem to pochopil, nejspíš jsem si párkrát otevřel dveře už z Prahy.
Do postele se dostávám nějakých čtyři a půl hodiny předtím, než mi má zvonit budík.
Úvod
V čase, kdy se psychicky připravuji na celkem banální operaci malé pupeční kýly, zkouším sepsat trip report o mém druhém pokusu dojít Svatojakubskou stezku z Porta, kterou jsem koncem března, po cca 140 odchozených kilometrech, předčasně ukončil kvůli zničenému nehtu na jednom z prstů levé nohy těsně před branami galicijské Redondely.
Nebudu Vás napínat, těch zbylých devadesát kilometrů jsem úspěšně došel. Pokud Vás zajímá, co jsem během těch čtyř dnů chůze a následné cesty domů zažil, nabízím Vás tento text. Jestli o něj máte zájem, tak vzhůru do něj.
Plánování
Svatojakubskou stezku jsem onehdy smutně opouštěl s odhodláním se sem v půlce září, až budu mít další termín dovolené a slavně ten zbytek dojít. Zároveň jsem ale v duchu doufal, že pokud nastanou určité okolnosti, mohl bych to stihnout už v květnu. Ty „okolnosti“ spočívaly v tom, že se mi podaří s některým z kolegů v protisměně vyměnit šichty tak, že v systému krátký/dlouhý týden získám čtyři dny v kuse volno. To jsem předpokládal, že by mi na dojití těch zbylých devadesáti kilometrů a následný poklidný návrat domů mělo bohatě stačit.
Pro cestu tam jsem od počátku počítal s variantou pozdně večerního přeletu Iberií do Madridu nebo Vuelingem do Barcelony, přenocování někde poblíž letiště a následným ranním přesunem do Viga. Vlastně jsem si děkoval, že jsem svou cestu tenkrát skončil asi deset kilometrů od letiště Vigo. Pokračování nemohlo být snazší.
Nijak aktivně jsem přitom nikoho na výměnu nehledal, ale když jistý Jirka nabídl směnu hned dvou víkendových šichet, skočil jsem po tom jak slepice po flusu. Nebudu Vás zatěžovat detaily, ale po této výměně, jež jsem si doplnil jedním dnem neplaceného volna, na který mám jednou za půl roku nárok, jsem získal ne čtyři požadované volné dny, ale volných dnů rovnou sedm. Chtělo by se říct obligátní „…a to se vyplatí“.
Nakonec jsem usoudil, že mi těch volných dnů stačí na cestu bohatě pět a v klidu jsem se vrhnul do nákupu letenek a dalších záležitostí. Cena jednosměrné letenky do Viga se jak u Vuelingu tak u Iberie blížila ke čtyřem tisícům (zajímavé je, že letenku s nočním přestupem neuměly prodat webové stránky Iberie, ale musel jsem obrátit na Student Agency), nakonec zvítězila varianta přes Madrid, jež nabídla více času na spánek mezi lety a také lehký pohled na Booking ukazoval, že v okolí madridského letiště snadněji seženu cenově rozumné ubytování než v okolí toho barcelonského.
Pro cestu zpět, tentokrát už ze Santiaga de Compostela, mi cesty přes Madrid i Barcelony přišly poněkud na knop, nechal jsem si tedy poradit na Azairu, který mě nasměroval k EasyJetu a jejich lince Santiago de Compostela – Ženeva, na kterou krásně po asi osmi hodinách navazoval spoj do Prahy. Tady bylo zajímavé, že web EasyJetu už umí i letenky s přestupem, ten přestup ale v základní ceně není garantovaný a ona garance je za příplatek. Zároveň takový let bez jakékoliv garance je o pár stovek dražší, než když bych si koupil samostatně letenky Santiaga de Compostela – Ženeva a Ženeva – Praha. Já asi ale nakonec spoj z Ženevy do Prahy u nich nekoupil, napadlo mě se totiž podívat, v kolik, a hlavně za kolik létá z Ženevy do Prahy Eurowings. Tady byla odpověď jasná, cena asi o osmdesát korun levnější (vyšlo to na cca 1000 korun) a hlavně odlet o hodinu později. V Ženevě jsem už dvakrát byl, lákalo mě se podívat i kamsi jinam a delší čas na přestup mi jedině vyhovoval.
V jednom volnějším dopoledni jsem pak zamluvil pět ubytování a přitom se snažil být trochu kreativní. Bylo hotovo a mohlo se začít trénovat a těšit se…tedy až do momentu, kdy mi byla po jedné prohlídce na chirurgii doporučena operace pupeční kýly. Byl jsem z toho malinko v šoku a z možných termínů jsem si vybral polovinu června, cca tři týdny po plánovaném návratu ze Santiaga. Najednou to všechno dostalo poněkud jiný rozměr a mě to těšení a plánování lehce zhořklo, na druhou stranu mám ve svém okolí mnoho lidí, jež by své zdravotní problémy za ty mé s chutí vyměnilo.
Týden před odjezdem se pak dostavila obligátní rýma, která mě tentokrát vyděsila o něco víc, protože přesně v tomto čase jsem si měl napracovat ty šichty, které pak za mě vezme kolega. Ale stačil letmý pohled na předpověď počasí, abych si uvědomil, že i kdybych tam odletěl ještě trochu nachlazený, letní počasí s teplotami okolo dvaceti stupňů mě velmi rychle vyléčí a já si ty čtyři hektické dny před odjezdem nakonec i celkem solidně užil.
Večerní let do Madridu
Ono úterý mám směnu 8-18. Je to čtvrtý den v práci, rýma se stáhla, ale úplně stoprocentní to ještě není. Pracovně se pohybuji na T1 a v mezičase sleduji letadlo, které mě má večer odvézt do Madridu. Dlouho byla plánovaná A321, pár dní před odletem ale Flightradar hlásí A320. Přes noc je v Paříži, dopoledne má z Madridu otočit ještě Curych, pak Praha. Všude vata, všude dost času, vypadá to nadějně. Čas se nevleče, čas letí a já jsem v euforii.
V šest večer letím i já, tentokrát do šatny, převléct se. Pracovní kalhoty měním za ty, s kterými jsem došel z Porta až do Redondely a teď doufám, že s nimi dojdu už i ten zbytek. Letadlo je už na cestě, v Praze bude na čas krátce před sedmou. Tajně doufám, že ještě o něco dřív. To, co na papíře vypadalo tak krásně, přílet do Madridu ve 22:50, odlet do Viga v 7:20 a mezi nimi hromada spánku, vypadá v realitě cesty na hotel a zase zpět na nějaké čtyři až v pět hodin v posteli. V kontextu toho, že hned další den mám odchodit lehce přes 20 kilometrů a pak si to ještě 3x zopakovat, to z ní poněkud děsivě.
Na kontrole na T2 zdravím kolegy a zatímco naši hokejisté právě prohrávají s Američany, nastupuji do letadla. Ještě ráno před odjezdem jsem jakýmsi zázrakem ve španělštině zvládnul online check-in Iberie a nijak neprotestoval, když mi na úsek do Madridu přidělil místo 24 F. Startujeme z vedlejší dráhy na sever a já mám jako na dlani celé ruzyňské letiště. Dýchání mi zpříjemňují nosní kapky s příchutí mentolu a o zábavu cca 180 převážně Španělů se stará malé dítě, jež se baví zapínáním a vypínáním horních světel a i přes snahu jeho maminky i babičky se mu jednou či dvakrát dokonce podaří zmáčknout zvonek na přivolání letušek. Venku se pak odehrává postupný přesun na jihozápad. Zejména nad Německem, když je ještě dostatečně světla, je to pak plné setkání třetího druhu s jinými letadly, hodně dlouho jsme pak třeba na dohled A321čky Wizzairu. To už ale vládu nad zemí pomalu přebírá tma a Německo pod námi střídá nejprve Švýcarsko a následně Francie. Když ji pak vystřídá Španělsko, je na obloze přebráno a venku jen tma tmoucí.
Pomalu jdeme na přistání a před půl jedenáctou sedáme na jednu z drah madridského letiště. Najednou jsme uprostřed horečky úterní noci, kdy se u terminálu T4S chystá hromada dálkovek převážně Iberie převzít některé pasažéry i z našeho letu a odvézt je přes oceán do Jižní Ameriky. Ve 22:30 jsme pak u teminálu, tentokrát už toho nesatelitního, i my.
Vždycky říkám, že naučit se pasažéry nastupovat do letadla, aby to odsejpalo, se už aerolinkám nějak podařilo, teď by se tedy mohli zaměřit na výstup. Neuvěřitelně to trvá a já rostu. Nakonec opouštím letadlo až jako jeden z posledních. Hned u gatu spí pár těch, co v Madridu také přes noc přestupují, ale na rozdíl ode mě se jim nechtělo platit za hotel. Nemít před sebou zítra 20 kilometrů, možná bych zvolil stejné řešení jako oni.
Jenže já mám před sebou jiné dilema – metro, nebo taxík? Hotel, v kterém mám zamluvené ubytování pro dnešní noc, se nachází asi 10 kilometrů od terminálu. Taxi se zdá být jasná volba, ale madridští konšelé se rozhodli v rámci boje proti nepoctivým taxikářům zavést pevné regulované ceny pro cestu na letiště a z letiště, navíc s takovými specifiky jako jsou třeba noční příplatky. Zkrátka a dobře, těch 10 km by mě vyšlo na nějakých 22-25 Eur a to se mi úplně platit nechtělo. Alternativou bylo metro, s kterým bych byl v cíli asi za půl hodiny a se všemi příplatky (jo, v tomhle jsou Španělé fakt mistři) bych za něj dal 7 Euro. Vlastně ještě když jdu příletovou halou, nevím, který dopravní prostředek zvolit. Nakonec rozhodne dlouhá fronta na taxíky a já nejsem zdaleka jediný, kdo se při pohledu na ní vydá na metro.
Ve finále je to fajn cesta, která i s jedním přestupem končí ve stanici Canillas. Odtud je to do hotelu už 200 metrů. Abych to zkrátil – před zařízením zvaným AYZ Javier Cabrini stojím přesně hodinu po té, co letadlo z Prahy zaparkovalo na jedné ze stojánek madridského letiště.
Hotel není moc nóbl, ale na jednu noc stačí. Vtip je v tom, že si hraje na automatiku a trochu to přehání. Check-in se dělá on-line, jenže pak místo kódu na dveře do hotelu a do pokoje pošle odkazy, po kliknutí na ně se dveře otevřou. Než jsem to pochopil, nejspíš jsem si párkrát otevřel dveře už z Prahy.
Do postele se dostávám nějakých čtyři a půl hodiny předtím, než mi má zvonit budík.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Ranní let do Viga
Nakonec na chvíli i zabírám a zdají se mi sny, jak jsem zaspal a místo letadlem mířím do Redondely vlakem. Jenže tady se drama nekoná a já kolem tři čtvrtě na pět hotel opouštím. Metro tou dobou samozřejmě ještě nejezdí a mě čeká 2,5 km dlouhá cesta k zastávce autobusů linky č. 200. Plán chytit si místo toho někde cestou taxík rychle padá. Španělé sice dlouho ponocují, ale o to déle spí. Ač ulice, kterými procházím, jsou přes den nejspíš plné života, teď, kolem páté ráno, potkávám první auto až po deseti minutách rychlé chůze. Nedlouho poté kolem mě jede i první taxík, jež je evidentně volný, ale to už jsem hodně blízko zastávky autobusu.
Po dálnici zvané Avenida de Amerika, mířící z centra Madridu k jeho východním předměstím a pak až do Zaragozy, míří po ránu hromada aut. Naštěstí je mezi nimi autobus linky č. 200, který mě tu v 5:24 nabere. V kapse pár drobných, co jsem doma vyhrabal z kasičky, protože jsem nedohledal, jestli se těch 1,50 Euro dá platit kartou. Jinou hotovost s sebou ani nemám. Samozřejmě už to kartou platit jde a těch pár drobných zase putuje do kapsy a já dál do autobusu mezi několik cestujících, zaměstnanců madridského letiště a posádek, mezi kterými mě obzvláště zaujme letuška v nádherně zelených barvách společnosti Binter Canarias.
Autobus se více zaplní na další zastávce u stanice metra Canillejas, ale většina jeho cestujících vystoupí pak na společné stanice pro terminály 1-3 a na čtyřku nás jede jen pár.
Cca hodinu po opuštění hotelu se už v odletové hale nejnovějšího madridského terminálu prodírám mezi bezdomovci a pak v tranzitu hledám gate K73, odkud mi to má letět do Viga. Hala T4 má přes kilometr a ač je to jedna velká nudle, díky celé řadě obchodů, jež tu byly často nejspíš přidávány až dodatečně, působí místy dost nepřehledně. Přestupovat vyloženě na poslední chvíli bych tu asi nechtěl.
Teď je ale klid a v naší části i těch obchodů trochu ubylo. Za peníze určené původně na autobus na letiště si dávám automatové kafe a sleduji těch pár lidí, co se řadí na let do Viga. Nakonec chvíli po rozbřesku nastupujeme a i když se to zpočátku nezdálo, let bude téměř plný.
Takhle ráno posílá Iberia z Madridu do Viga v některé dny letadla Airbus Family a v jiné dny, po jiným číslem letu, CRJčka. V právě v ty jsem doufal, ale dnes to vychází na A320. Mezi cestujícími vidím i ty s chilskými nebo argentinskými pasy a i na mnohých z těch, mají pasy španělské, je vidět, že tenhle přískok do Galicie je pro ně konec jedné opravdu hodně dlouhé cesty.
Iberia mi při check-inu nabídla uličku, vyměnit to za okno v podobě místa 30A mě stálo 125 korun a nelituji toho od prvního okamžiku.
Nejdříve z okýnka sleduji rušný ranní provoz na madridském letišti, kdy postupně na dvě odletové runwaye míří celá řada letadel převážně v barvách Iberie, pak je mi odměnou výhled na severní předměstí Madridu a hřebeny hor, jež se nachází jen asi 60 kilometrů od města a dosahují nadmořské výšky přes 2000 metrů. Fascinující je sledovat i mosty a tunely vysokorychlostních tratí, jež toto pohoří směle překonávají. Jelikož jsme ještě nedosáhli letové hladiny, máme to takříkajíc z první ruky a je to výhled za všechny prachy (rozhodně víc než za těch 125 korun, co jsem za to dal).
Nakonec dosáhneme letové hladiny nějakých 8000 metrů a v tom už zůstane. Je to příjemný a klidný let, já si ještě plně asi neuvědomuji, co mě čeká. Trochu se děsím když zkouším v letadle Wifinu a dozvím se, že ve Vigu bude sice hezky, ale mlha. Krátce na to se ozývá hlášení a jeho španělská verze je nějaká dlouhá. Říkám si, kam bychom mohli asi divertovat, ale pak se uklidňuji, že obě v úvahu připadající verze, Santiago nebo návrat do Madridu, bych asi přežil, neboť pořád se dá z obou míst dostat do Redondely v pohodě vlakem. Tyhle úvahy naštěstí přerušuje anglická verze hlášení, jež je o poznání kratší než španělská a dala by se shrnout do vět „ve Vigu je mlha, za chvíli jdeme na přistání.“
Přistání ve Vigu bylo parádní. Letiště leží v kopcích nad městem a takříkajíc mezi horami. A právě tam se válely chuchvalce mlhy, kterými letadlo prolétávalo. Byl to nádherný pohled a já si ho užil.
Na stojánkách pak stála letadla obou spojů, o kterým jsem také při plánování této cesty uvažoval – Vueling z Barcelony a Air Europa z Madridu. Jak symbolické.
Ale já si užíval, že můžu být zase tady, že jsem se vrátil a můžu pokračovat v tom, co jsem před dvěma měsíci začala a nedokončil.
Nakonec na chvíli i zabírám a zdají se mi sny, jak jsem zaspal a místo letadlem mířím do Redondely vlakem. Jenže tady se drama nekoná a já kolem tři čtvrtě na pět hotel opouštím. Metro tou dobou samozřejmě ještě nejezdí a mě čeká 2,5 km dlouhá cesta k zastávce autobusů linky č. 200. Plán chytit si místo toho někde cestou taxík rychle padá. Španělé sice dlouho ponocují, ale o to déle spí. Ač ulice, kterými procházím, jsou přes den nejspíš plné života, teď, kolem páté ráno, potkávám první auto až po deseti minutách rychlé chůze. Nedlouho poté kolem mě jede i první taxík, jež je evidentně volný, ale to už jsem hodně blízko zastávky autobusu.
Po dálnici zvané Avenida de Amerika, mířící z centra Madridu k jeho východním předměstím a pak až do Zaragozy, míří po ránu hromada aut. Naštěstí je mezi nimi autobus linky č. 200, který mě tu v 5:24 nabere. V kapse pár drobných, co jsem doma vyhrabal z kasičky, protože jsem nedohledal, jestli se těch 1,50 Euro dá platit kartou. Jinou hotovost s sebou ani nemám. Samozřejmě už to kartou platit jde a těch pár drobných zase putuje do kapsy a já dál do autobusu mezi několik cestujících, zaměstnanců madridského letiště a posádek, mezi kterými mě obzvláště zaujme letuška v nádherně zelených barvách společnosti Binter Canarias.
Autobus se více zaplní na další zastávce u stanice metra Canillejas, ale většina jeho cestujících vystoupí pak na společné stanice pro terminály 1-3 a na čtyřku nás jede jen pár.
Cca hodinu po opuštění hotelu se už v odletové hale nejnovějšího madridského terminálu prodírám mezi bezdomovci a pak v tranzitu hledám gate K73, odkud mi to má letět do Viga. Hala T4 má přes kilometr a ač je to jedna velká nudle, díky celé řadě obchodů, jež tu byly často nejspíš přidávány až dodatečně, působí místy dost nepřehledně. Přestupovat vyloženě na poslední chvíli bych tu asi nechtěl.
Teď je ale klid a v naší části i těch obchodů trochu ubylo. Za peníze určené původně na autobus na letiště si dávám automatové kafe a sleduji těch pár lidí, co se řadí na let do Viga. Nakonec chvíli po rozbřesku nastupujeme a i když se to zpočátku nezdálo, let bude téměř plný.
Takhle ráno posílá Iberia z Madridu do Viga v některé dny letadla Airbus Family a v jiné dny, po jiným číslem letu, CRJčka. V právě v ty jsem doufal, ale dnes to vychází na A320. Mezi cestujícími vidím i ty s chilskými nebo argentinskými pasy a i na mnohých z těch, mají pasy španělské, je vidět, že tenhle přískok do Galicie je pro ně konec jedné opravdu hodně dlouhé cesty.
Iberia mi při check-inu nabídla uličku, vyměnit to za okno v podobě místa 30A mě stálo 125 korun a nelituji toho od prvního okamžiku.
Nejdříve z okýnka sleduji rušný ranní provoz na madridském letišti, kdy postupně na dvě odletové runwaye míří celá řada letadel převážně v barvách Iberie, pak je mi odměnou výhled na severní předměstí Madridu a hřebeny hor, jež se nachází jen asi 60 kilometrů od města a dosahují nadmořské výšky přes 2000 metrů. Fascinující je sledovat i mosty a tunely vysokorychlostních tratí, jež toto pohoří směle překonávají. Jelikož jsme ještě nedosáhli letové hladiny, máme to takříkajíc z první ruky a je to výhled za všechny prachy (rozhodně víc než za těch 125 korun, co jsem za to dal).
Nakonec dosáhneme letové hladiny nějakých 8000 metrů a v tom už zůstane. Je to příjemný a klidný let, já si ještě plně asi neuvědomuji, co mě čeká. Trochu se děsím když zkouším v letadle Wifinu a dozvím se, že ve Vigu bude sice hezky, ale mlha. Krátce na to se ozývá hlášení a jeho španělská verze je nějaká dlouhá. Říkám si, kam bychom mohli asi divertovat, ale pak se uklidňuji, že obě v úvahu připadající verze, Santiago nebo návrat do Madridu, bych asi přežil, neboť pořád se dá z obou míst dostat do Redondely v pohodě vlakem. Tyhle úvahy naštěstí přerušuje anglická verze hlášení, jež je o poznání kratší než španělská a dala by se shrnout do vět „ve Vigu je mlha, za chvíli jdeme na přistání.“
Přistání ve Vigu bylo parádní. Letiště leží v kopcích nad městem a takříkajíc mezi horami. A právě tam se válely chuchvalce mlhy, kterými letadlo prolétávalo. Byl to nádherný pohled a já si ho užil.
Na stojánkách pak stála letadla obou spojů, o kterým jsem také při plánování této cesty uvažoval – Vueling z Barcelony a Air Europa z Madridu. Jak symbolické.
Ale já si užíval, že můžu být zase tady, že jsem se vrátil a můžu pokračovat v tom, co jsem před dvěma měsíci začala a nedokončil.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Přesun na stezku
Mělo to být úžasně jednoduché – vzít si taxíka, co mě hodí k hostelu Brasil 2, kde jsem tenkrát skončil. A vlastně nakonec i bylo. První taxikář, na kterého jsem opřed letištní halou narazil, sice neuměl ani slovo anglicky, ale cíl, který jsem mu na Google mapách ukázal, mi bez problémů odkýval. Na taxametru nahodil nástupní tarif 25 Euro a ten už tam zůstal po celých těch deset kilometrů, kdy jsme sjížděli z hor dolů do údolí, směrem k Redondele.
To už jsem se smál, to už jsem měl radost a když jsme se tam u hostelu rozloučili a já se po příkré silnici vydával na stezku, doslova jsem skákal radostí. Když jsem tam tenkrát v březnu končil a těšil se, jak po dobré večeři začnu plánovat další den, kde budu spát a kam až dojdu, ani mě nenapadlo, že je to moje poslední etapa na dlouhé dva měsíce. Teď jsem byl ale zpátky a plný radosti jsem mohl pokračovat v tehdy započatém díle. Ale hned první kroky na stezce mě vrátily do reality a nutili mě uvědomit si, co všechno se za ty dva měsíce změnilo. První, co jsem viděl, byly totiž dva pánové, mající za sebou nejspíš už hodně dalekou cestu a oba silně kulhali. Od prvních okamžiků jsem se musel vyrovnávat s tím, že v tom proudu poutníků, co za ty dva měsíce pořádně zesílil, jsem rychlejší hlavně proto, že na rozdíl od nich jsem si dal dva měsíce pauzu a jelikož jsem tu doslova jen na pár dní, mám i výrazně lehčí batoh. Definitivně mi to došlo, když jsem následně v jednom kopci předběhl dvě krajanky a zaslechl něco na „naspeedovanosti“. Poprvé (a nikoliv naposledy) jsem jako vysvětlení a omluvu za svou rychlost vyprávěl o prvním pokusu o dojití Camina v druhé půlce března a jeho neúspěchu vinou zničeného nehtu na jednom z prstů levé nohy.
To už jsem měl za sebou ale průchod Redondelou, kterou jsem tenkrát viděl jen z okna taxíku, který mě vezl nejprve do lékárny a pak na náměstí a i symbolickou snídani v té samé kavárně, kde jsem si tenkrát smutně dával kávu a zabíjel čas, než se vydám na vlak do Viga. Chvíli na to jsem podešel most železniční tratě, po které jsem tenkrát do toho Viga jel a definitivně se vydal vstříc místům, které jsem v březnu neviděl ani z toho okna taxíku…
Redondela – Pontevedra
Byla to jízda. Pln energie řítím se dál a předbíhám jednoho poutníka za druhým. Od počátku si uvědomuji rozdíly proti březnu a lituji, že jsem se nevydal na cestu až teď. Potkávám další a další a připadám si jak podvodník. Hlavně při stoupání je vidět, že mám mnohem víc energie než ostatní a krom těch, co využívají služby přepravy zavazadel, i mnohem lehčí baťoh.
Vzpomínám na březnové deště, vybavují se mi často i neskutečné detaily. Cesta jakoby se propojila, jakoby ty dva měsíce nebyly. Jenže ony byly a svět se za tu dobu nezastavil. Po prvních pěti kilometrech dokupuji v malé kavárně vodu a převlékám se do kraťasů. Leje ze mě jako z vola, ale neskutečně si to užívám. Pomalu stoupám do kopců. Tenkrát v březnu, po šesti a půl dne chůze, jsem byl neskutečně nabuzený a říct mi doktoři, že i s tím urvaným nehtem můžu jít, šel bych nepochybně dál. Jenže mě zároveň trochu děsí ty kopce, co teď jdu, s tím nehtem, s tou svou tehdejší únavou, by se to šlo sakra těžko. Tenkrát to byla touha konečně něco dokázat a kompenzovat si četné neúspěchy v jiných oblastech života, teď, o dva měsíce později, je to jenom snaha vyřešit jeden svůj mindrák.
Chvíli pauza a na kopci se zastavuji na vyhlídce. S davy poutníku si fotím moře i město A Calle na jeho úrovni, kam plánuji dojít na oběd.
Zas letím, tentokrát z kopce. Město A Calle jako by bylo stvořeno pro poutníky a podle nabídky v místních obchodech žije jen pro ně. Opět slyším češtinu a pak vyhlížím most Ponte Sampaio, po jehož překonání si plánuji dát oběd.
Nakonec kotvím v malém baru. Zkušenosti z března říkají, že se nesmím přežrat, jinak se mi půjde odpoledne špatně. Jenže Španělsko je země, kde si objednáte jen malou bagetu a dočkáte se prvotřídního kulinářského zážitku a já z té bagety slintám ještě teď.
Jdu dál, do druhých deseti kilometrů, jež mě dělí od vysněné Pontevedry. Jde se lesem a stoupá se. Každou chvíli někoho zdravím „Buneo Camino“, proud poutníků je nekonečný. Kdosi v lese pak dělá občerstvovací stanici a stojí tu i autobus cestovní kanceláře, co tu doprovází všechny ty turisty, co si nechtějí svoje batohy nosit sami.
Přichází odpoledne. V březnu to nevadilo, bylo pořád stejně, ale teď se už pořádně hlásí o slovo sluníčko. To se pozná, když záhy volím mezi trasou po silnici nebo o něco klikatější v lesích. Jdu po silnici a zase ze mě leje. Ale užívám si, neskutečně si to užívám.
Španělský venkov se mění v Pontevedru, město mající jen o něco víc obyvatel než třeba Zlín nebo Kladno, ale Zlíňáci i Kladeňáci promiňte, oproti nim je mnohem, mnohem krásnější.
Toulám se uličkami a sleduji modré šipky. Davy poutníků se postupně mísí s místními i turisty, kteří nemají s Caminem nic společného. U kostela Svatého Františka marně hledám, kde mi dají razítko do Credenciálu a pak, po šesti hodinách chůze a dvaadvaceti kilometrech v nohách, stojím před penzionem Svaté Kláry, jež se stane na příštích 14 hodin mým domovem.
Na recepci přede mnou dost možná dvě Češky, pán na recepci si dává záležet, aby jim ukázal, kde se dobře nají, co mají z Pontevedry vidět. Já mu ušetřím práci, všechno vím, všechno znám a kdybych mohl, měl bych i od všeho klíče. V malém pokojíčku se svalím na pokoj. Trochu mě bolí pata levé nohy, ale na to jsem zvyklý, mám tam možná ostruhu, občas se mi to stává. Rychle peru a chvíli to vydýchávám. Je ke čtvrté hodině a venku je neskutečné vedro. Ještě nějakou dobu trvá, než vyrazím kolem kláštera Svaté Kláry, jež dal penzionu jméno, do nejbližšího supermarketu pro džus, pro svačinu, pro pivo.
Uličkami starého města se pak motám, než zakotvím v parku u řeky Lérez. Jak nějaký bezdomovec se svalím na trávu a pomalu upíjím pivo. Po tomhle jsem dva měsíce toužil, tohle jsem tak moc chtěl. Teď to mám.
Jdu pak zpátky na ubytování, zkontrolovat rychle schnoucí oblečení a najít něco, kde bych se mohl najíst. Google mapy radí poutnickou restauraci na začátku historické části města. Beru to velkou oklikou, kolem městských trhů, kolem radnice i divadla. Historie, trochu tichá a ušlápnutá, se tu míjí se současností, divokou a nespoutanou.
Když dosáhnu vytipované restaurace, jsem zklamán. Leží u rušné silnice a pod lešením. Do toho mi přichází smska z městské knihovny, ať jim co nejrychleji vrátím jednu knížku, kterou jsem omylem před dvěma týdny zapomněl u babičky ve Zlíně. Najednou nemám chuť na jídlo, najednou nemám chuť na noc. Potupně se vracím na ubytování a o večeři se za pár Euro postará zastrčený kebab.
Už s lepší náladou se vracím na penzion. Prádlo už je suché, na patě se mi udělal puchýř.
„Je to daleko od nehtů, to zvládnu,“ říkám si, než zatáhnu rolety a vydám se do hajan.
Mělo to být úžasně jednoduché – vzít si taxíka, co mě hodí k hostelu Brasil 2, kde jsem tenkrát skončil. A vlastně nakonec i bylo. První taxikář, na kterého jsem opřed letištní halou narazil, sice neuměl ani slovo anglicky, ale cíl, který jsem mu na Google mapách ukázal, mi bez problémů odkýval. Na taxametru nahodil nástupní tarif 25 Euro a ten už tam zůstal po celých těch deset kilometrů, kdy jsme sjížděli z hor dolů do údolí, směrem k Redondele.
To už jsem se smál, to už jsem měl radost a když jsme se tam u hostelu rozloučili a já se po příkré silnici vydával na stezku, doslova jsem skákal radostí. Když jsem tam tenkrát v březnu končil a těšil se, jak po dobré večeři začnu plánovat další den, kde budu spát a kam až dojdu, ani mě nenapadlo, že je to moje poslední etapa na dlouhé dva měsíce. Teď jsem byl ale zpátky a plný radosti jsem mohl pokračovat v tehdy započatém díle. Ale hned první kroky na stezce mě vrátily do reality a nutili mě uvědomit si, co všechno se za ty dva měsíce změnilo. První, co jsem viděl, byly totiž dva pánové, mající za sebou nejspíš už hodně dalekou cestu a oba silně kulhali. Od prvních okamžiků jsem se musel vyrovnávat s tím, že v tom proudu poutníků, co za ty dva měsíce pořádně zesílil, jsem rychlejší hlavně proto, že na rozdíl od nich jsem si dal dva měsíce pauzu a jelikož jsem tu doslova jen na pár dní, mám i výrazně lehčí batoh. Definitivně mi to došlo, když jsem následně v jednom kopci předběhl dvě krajanky a zaslechl něco na „naspeedovanosti“. Poprvé (a nikoliv naposledy) jsem jako vysvětlení a omluvu za svou rychlost vyprávěl o prvním pokusu o dojití Camina v druhé půlce března a jeho neúspěchu vinou zničeného nehtu na jednom z prstů levé nohy.
To už jsem měl za sebou ale průchod Redondelou, kterou jsem tenkrát viděl jen z okna taxíku, který mě vezl nejprve do lékárny a pak na náměstí a i symbolickou snídani v té samé kavárně, kde jsem si tenkrát smutně dával kávu a zabíjel čas, než se vydám na vlak do Viga. Chvíli na to jsem podešel most železniční tratě, po které jsem tenkrát do toho Viga jel a definitivně se vydal vstříc místům, které jsem v březnu neviděl ani z toho okna taxíku…
Redondela – Pontevedra
Byla to jízda. Pln energie řítím se dál a předbíhám jednoho poutníka za druhým. Od počátku si uvědomuji rozdíly proti březnu a lituji, že jsem se nevydal na cestu až teď. Potkávám další a další a připadám si jak podvodník. Hlavně při stoupání je vidět, že mám mnohem víc energie než ostatní a krom těch, co využívají služby přepravy zavazadel, i mnohem lehčí baťoh.
Vzpomínám na březnové deště, vybavují se mi často i neskutečné detaily. Cesta jakoby se propojila, jakoby ty dva měsíce nebyly. Jenže ony byly a svět se za tu dobu nezastavil. Po prvních pěti kilometrech dokupuji v malé kavárně vodu a převlékám se do kraťasů. Leje ze mě jako z vola, ale neskutečně si to užívám. Pomalu stoupám do kopců. Tenkrát v březnu, po šesti a půl dne chůze, jsem byl neskutečně nabuzený a říct mi doktoři, že i s tím urvaným nehtem můžu jít, šel bych nepochybně dál. Jenže mě zároveň trochu děsí ty kopce, co teď jdu, s tím nehtem, s tou svou tehdejší únavou, by se to šlo sakra těžko. Tenkrát to byla touha konečně něco dokázat a kompenzovat si četné neúspěchy v jiných oblastech života, teď, o dva měsíce později, je to jenom snaha vyřešit jeden svůj mindrák.
Chvíli pauza a na kopci se zastavuji na vyhlídce. S davy poutníku si fotím moře i město A Calle na jeho úrovni, kam plánuji dojít na oběd.
Zas letím, tentokrát z kopce. Město A Calle jako by bylo stvořeno pro poutníky a podle nabídky v místních obchodech žije jen pro ně. Opět slyším češtinu a pak vyhlížím most Ponte Sampaio, po jehož překonání si plánuji dát oběd.
Nakonec kotvím v malém baru. Zkušenosti z března říkají, že se nesmím přežrat, jinak se mi půjde odpoledne špatně. Jenže Španělsko je země, kde si objednáte jen malou bagetu a dočkáte se prvotřídního kulinářského zážitku a já z té bagety slintám ještě teď.
Jdu dál, do druhých deseti kilometrů, jež mě dělí od vysněné Pontevedry. Jde se lesem a stoupá se. Každou chvíli někoho zdravím „Buneo Camino“, proud poutníků je nekonečný. Kdosi v lese pak dělá občerstvovací stanici a stojí tu i autobus cestovní kanceláře, co tu doprovází všechny ty turisty, co si nechtějí svoje batohy nosit sami.
Přichází odpoledne. V březnu to nevadilo, bylo pořád stejně, ale teď se už pořádně hlásí o slovo sluníčko. To se pozná, když záhy volím mezi trasou po silnici nebo o něco klikatější v lesích. Jdu po silnici a zase ze mě leje. Ale užívám si, neskutečně si to užívám.
Španělský venkov se mění v Pontevedru, město mající jen o něco víc obyvatel než třeba Zlín nebo Kladno, ale Zlíňáci i Kladeňáci promiňte, oproti nim je mnohem, mnohem krásnější.
Toulám se uličkami a sleduji modré šipky. Davy poutníků se postupně mísí s místními i turisty, kteří nemají s Caminem nic společného. U kostela Svatého Františka marně hledám, kde mi dají razítko do Credenciálu a pak, po šesti hodinách chůze a dvaadvaceti kilometrech v nohách, stojím před penzionem Svaté Kláry, jež se stane na příštích 14 hodin mým domovem.
Na recepci přede mnou dost možná dvě Češky, pán na recepci si dává záležet, aby jim ukázal, kde se dobře nají, co mají z Pontevedry vidět. Já mu ušetřím práci, všechno vím, všechno znám a kdybych mohl, měl bych i od všeho klíče. V malém pokojíčku se svalím na pokoj. Trochu mě bolí pata levé nohy, ale na to jsem zvyklý, mám tam možná ostruhu, občas se mi to stává. Rychle peru a chvíli to vydýchávám. Je ke čtvrté hodině a venku je neskutečné vedro. Ještě nějakou dobu trvá, než vyrazím kolem kláštera Svaté Kláry, jež dal penzionu jméno, do nejbližšího supermarketu pro džus, pro svačinu, pro pivo.
Uličkami starého města se pak motám, než zakotvím v parku u řeky Lérez. Jak nějaký bezdomovec se svalím na trávu a pomalu upíjím pivo. Po tomhle jsem dva měsíce toužil, tohle jsem tak moc chtěl. Teď to mám.
Jdu pak zpátky na ubytování, zkontrolovat rychle schnoucí oblečení a najít něco, kde bych se mohl najíst. Google mapy radí poutnickou restauraci na začátku historické části města. Beru to velkou oklikou, kolem městských trhů, kolem radnice i divadla. Historie, trochu tichá a ušlápnutá, se tu míjí se současností, divokou a nespoutanou.
Když dosáhnu vytipované restaurace, jsem zklamán. Leží u rušné silnice a pod lešením. Do toho mi přichází smska z městské knihovny, ať jim co nejrychleji vrátím jednu knížku, kterou jsem omylem před dvěma týdny zapomněl u babičky ve Zlíně. Najednou nemám chuť na jídlo, najednou nemám chuť na noc. Potupně se vracím na ubytování a o večeři se za pár Euro postará zastrčený kebab.
Už s lepší náladou se vracím na penzion. Prádlo už je suché, na patě se mi udělal puchýř.
„Je to daleko od nehtů, to zvládnu,“ říkám si, než zatáhnu rolety a vydám se do hajan.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Pontevedra – Caldas de Reis
Přes noc v klidu spím, ráno kolem půl sedmé jsem už vzhůru. Na patě mi vyrostl puchýř, pořád dost daleko pod prstů, jsem v klidu, krátce po osmé vyrážím.
Chvíli hledám stezku, ale sotva se na ní ocitnu, smete mě proud poutníků. Je před chvíli před půl devátou a davy lidí s batohy na zády z celého světa, vybaveni nezbytnou mušlí, aby každému bylo jasné, proč tu jsou a kam jdou, se valí k severu. Okamžik, kdy spolu se stovkami dalších v nekonečném zástupu překonáváme po mostě Ponte de Burgo řeku Lérez, patří k nejsilnějším zážitkům z celé pouti.
Do davu pak trochu vnese zmatek improvizované značení, které vede poutníky mimo silnice, jež se zrovna opravují a pak ho svádí na polní cesty uprostřed vinic. Někde tady, nedaleko železniční tratě, která mě pak bude provázet mnoho dalších kilometrů, si vyndávám z bot vložky a lepím na patu náplasti, abych trochu zmírnil bolest, který prochází každý můj krok. Moc to nepomůže, ale po březnovém debaklu mám práh bolesti i touhu dojít to hodně vysoko. Jdem pak nad tratí. Stará trať i moderní VRT se tu míjí, někdy se rozdělují, někdy spojují, často mají společnou trasu, přesto tu není ani takový provoz, jak by člověk čekal.
Stále ostatní poutníky spíše předbíhám, ale včerejší rychlost a suverenita je pryč. Přesto si tu užívám. Po chvíli si na bolest při došlapu na levou nohu zvykám a beru ji jakou součást poutě. Pohled na ostatní poutníky, kteří co chvíli řeší zarostlé nehty, puchýře či odřeniny, mi naznačuje, že nejsem jediný, kdo má tyhle problémy a leckdo je na tom i mnohem hůř.
Kolem desáté mám chuť na svačinu. Restaurace ve vesničce San Amaro mi jde akorát vhod. V tomhle nejsem vůbec originální, poutníci tu plní celou zahradu a tvoří frontu na výdej jídla. Platit kartou se tu dá až od deseti Eur, ale to není problém – tortilla, džus, pivo a jsem na limitu.
Scházím pak pomalu dolů. Z kalhot dělám kraťasy a mikinu dávám do batohu. S mnoha dalšími se proplétám mezi vinicemi, mezi poli, malými španělskými vesničkami i na dohled vysokorychlostní trati, jež spojuje Galicii se světem. V březnu, v opakovaných přeháňkách, jsem to chtěl mít rychle za sebou, teď si to docela solidně užívám a i když jdu rychle, vlastně se nikam neženu.
Po patnácti kilometrech, to když dojdu na silnici, jež by mě za 40 kilometrů hodila do Santiaga, vidím odbočku k vodopádům. Věděl jsem o nich a upozornil mě na ně i včera recepční v hotelu. Od trasy jsou skoro šest set metrů a já se těším, že se tam někde v klidu naobědvám. Jenže zatímco vodopády jsou hezké, nabídka restaurací je prachbídná. Dvě, co tu jsou, jakoby o hosty vůbec nestály. Menu neumí přeložit do Angličtiny a nejvýmluvnější je, že tu sedí jen pár hostů.
Vracím se na trasu, kde u hlavní silnice je malý rodinný domek předělaný na restauraci. V zastíněné zahradě si dávám pivo a tak jako včera pořádnou bagetu. Španělé tuhle gastronomii fakt uměj. Když tedy chtějí.
Na zahradě ještě zaslechnu Češtinu a já se vydávám posledních šest kilometrů. Cesta se kroutí kolem silnice. Myslím si, jak jsem rychlý, ale kdykoliv se zastavím třeba na napití, záhy mě předbíhají Ti, o kterých jsem se domníval, že je mám dávno za zády.
Krátce před půl čtvrtou jsem v Caldas de Reis. Mám za sebou jednadvacet kilometrů a myslel jsem si, že pro většinu toho davu, co se mnou ráno vyšli z Pontevedry, je tohle logický cíl. Jenže ouha, v Caldas de Reis je nás pár oproti ranní Pontevedře pomálu.
Toužím po cukru, na hezkém náměstí u Basiliky Svatého Tomáše prosím v baru o razítko a pak si dávám slazenou limonádu. Ubytování mám zamluveného v Motelu Caldas, jenž se nachází asi kilometr odtud, jenže úplně mimo trasu.
Autobusy tam jezdí zřídka a já vím, že pokud ten kilometr nechci jít, a to se mi s bolavou nohou od puchýře fakt nechce, budu muset vzít zavděk taxi. Paradoxně ten kilometr stejně ujdu – to když budu hledat lékárnu, kde doplním zásoby náplastí a pak obchod, kde si dokoupím vodu a něco k jídlu.
Nakonec se vracím k náměstí, kde mají stanoviště taxíky. Trvá půl hodiny, než se objeví první, ale ten si berou jiní poutníci. Za dalších dvacet minut je tu další, jenže ten ještě musí někoho někam odvézt a slibuje, že se vrátí. Dávám tomu půl hodiny a když nikde není a mezitím se objeví další dva vozy taxislužby, beru si jednoho z nich.
Za pět Eur, což bude nejspíš místní minimální sazba, mě bere k motelu. Před branou tu čekají dva cyklisté a společně s nimi nás vede místní recepční k naším pokojům. Vypadá to moc hezky – hlavní budova a pak několik bungalovů u bazénu. V jednom z těch bungalovů budu spát i já a nemít čerstvě za sebou rýmu, nejspíš bych do toho bazénu skočil. Vše je hezké až na jednu vadu – paní recepční neumí anglicky. Bavíme se přes Google překladač a v momentě, kdy přes něj musíte řešit i ty nejzákladnější věci, je to fakt těžký. Vše pak vygraduje, když mi říká, že si večeři nebo i jiné občerstvení můžu objednat přes QR kód, co je na stole. Čekám odkaz na nějaký objednávkový formulář, ale dostávám se jen jídelnímu lístku v PDFku. Krom nějakých jiných čísel je tu i WhattsApp kontakt, ale číslo je, bůh ví proč, české a na zprávu nikdo nedopovídá. Naštěstí se vedle ubytovalo pár dalších hostů a když se u nic objevuje paní recepční, ptám se jí, jak to tedy funguje.
„No, najdete si to tam a objednávku mi zavoláte na recepci telefonem…“ V ten moment málem padám smíchy.
Naštěstí paní bere objednávky alespoň takhle tváří v tvář a pizza, kterou mi asi za půl hodiny přináší, je fakt skvělá. Venku svítí sluníčko a já trávím další hodiny u bazénu. Vlastně jsem přes tohle potřeboval – odpočinout si, nechat puchýř dýchat, užít si sluníčka. Po dvou dnech na cestě mi to bohatě stačilo.
Přes noc v klidu spím, ráno kolem půl sedmé jsem už vzhůru. Na patě mi vyrostl puchýř, pořád dost daleko pod prstů, jsem v klidu, krátce po osmé vyrážím.
Chvíli hledám stezku, ale sotva se na ní ocitnu, smete mě proud poutníků. Je před chvíli před půl devátou a davy lidí s batohy na zády z celého světa, vybaveni nezbytnou mušlí, aby každému bylo jasné, proč tu jsou a kam jdou, se valí k severu. Okamžik, kdy spolu se stovkami dalších v nekonečném zástupu překonáváme po mostě Ponte de Burgo řeku Lérez, patří k nejsilnějším zážitkům z celé pouti.
Do davu pak trochu vnese zmatek improvizované značení, které vede poutníky mimo silnice, jež se zrovna opravují a pak ho svádí na polní cesty uprostřed vinic. Někde tady, nedaleko železniční tratě, která mě pak bude provázet mnoho dalších kilometrů, si vyndávám z bot vložky a lepím na patu náplasti, abych trochu zmírnil bolest, který prochází každý můj krok. Moc to nepomůže, ale po březnovém debaklu mám práh bolesti i touhu dojít to hodně vysoko. Jdem pak nad tratí. Stará trať i moderní VRT se tu míjí, někdy se rozdělují, někdy spojují, často mají společnou trasu, přesto tu není ani takový provoz, jak by člověk čekal.
Stále ostatní poutníky spíše předbíhám, ale včerejší rychlost a suverenita je pryč. Přesto si tu užívám. Po chvíli si na bolest při došlapu na levou nohu zvykám a beru ji jakou součást poutě. Pohled na ostatní poutníky, kteří co chvíli řeší zarostlé nehty, puchýře či odřeniny, mi naznačuje, že nejsem jediný, kdo má tyhle problémy a leckdo je na tom i mnohem hůř.
Kolem desáté mám chuť na svačinu. Restaurace ve vesničce San Amaro mi jde akorát vhod. V tomhle nejsem vůbec originální, poutníci tu plní celou zahradu a tvoří frontu na výdej jídla. Platit kartou se tu dá až od deseti Eur, ale to není problém – tortilla, džus, pivo a jsem na limitu.
Scházím pak pomalu dolů. Z kalhot dělám kraťasy a mikinu dávám do batohu. S mnoha dalšími se proplétám mezi vinicemi, mezi poli, malými španělskými vesničkami i na dohled vysokorychlostní trati, jež spojuje Galicii se světem. V březnu, v opakovaných přeháňkách, jsem to chtěl mít rychle za sebou, teď si to docela solidně užívám a i když jdu rychle, vlastně se nikam neženu.
Po patnácti kilometrech, to když dojdu na silnici, jež by mě za 40 kilometrů hodila do Santiaga, vidím odbočku k vodopádům. Věděl jsem o nich a upozornil mě na ně i včera recepční v hotelu. Od trasy jsou skoro šest set metrů a já se těším, že se tam někde v klidu naobědvám. Jenže zatímco vodopády jsou hezké, nabídka restaurací je prachbídná. Dvě, co tu jsou, jakoby o hosty vůbec nestály. Menu neumí přeložit do Angličtiny a nejvýmluvnější je, že tu sedí jen pár hostů.
Vracím se na trasu, kde u hlavní silnice je malý rodinný domek předělaný na restauraci. V zastíněné zahradě si dávám pivo a tak jako včera pořádnou bagetu. Španělé tuhle gastronomii fakt uměj. Když tedy chtějí.
Na zahradě ještě zaslechnu Češtinu a já se vydávám posledních šest kilometrů. Cesta se kroutí kolem silnice. Myslím si, jak jsem rychlý, ale kdykoliv se zastavím třeba na napití, záhy mě předbíhají Ti, o kterých jsem se domníval, že je mám dávno za zády.
Krátce před půl čtvrtou jsem v Caldas de Reis. Mám za sebou jednadvacet kilometrů a myslel jsem si, že pro většinu toho davu, co se mnou ráno vyšli z Pontevedry, je tohle logický cíl. Jenže ouha, v Caldas de Reis je nás pár oproti ranní Pontevedře pomálu.
Toužím po cukru, na hezkém náměstí u Basiliky Svatého Tomáše prosím v baru o razítko a pak si dávám slazenou limonádu. Ubytování mám zamluveného v Motelu Caldas, jenž se nachází asi kilometr odtud, jenže úplně mimo trasu.
Autobusy tam jezdí zřídka a já vím, že pokud ten kilometr nechci jít, a to se mi s bolavou nohou od puchýře fakt nechce, budu muset vzít zavděk taxi. Paradoxně ten kilometr stejně ujdu – to když budu hledat lékárnu, kde doplním zásoby náplastí a pak obchod, kde si dokoupím vodu a něco k jídlu.
Nakonec se vracím k náměstí, kde mají stanoviště taxíky. Trvá půl hodiny, než se objeví první, ale ten si berou jiní poutníci. Za dalších dvacet minut je tu další, jenže ten ještě musí někoho někam odvézt a slibuje, že se vrátí. Dávám tomu půl hodiny a když nikde není a mezitím se objeví další dva vozy taxislužby, beru si jednoho z nich.
Za pět Eur, což bude nejspíš místní minimální sazba, mě bere k motelu. Před branou tu čekají dva cyklisté a společně s nimi nás vede místní recepční k naším pokojům. Vypadá to moc hezky – hlavní budova a pak několik bungalovů u bazénu. V jednom z těch bungalovů budu spát i já a nemít čerstvě za sebou rýmu, nejspíš bych do toho bazénu skočil. Vše je hezké až na jednu vadu – paní recepční neumí anglicky. Bavíme se přes Google překladač a v momentě, kdy přes něj musíte řešit i ty nejzákladnější věci, je to fakt těžký. Vše pak vygraduje, když mi říká, že si večeři nebo i jiné občerstvení můžu objednat přes QR kód, co je na stole. Čekám odkaz na nějaký objednávkový formulář, ale dostávám se jen jídelnímu lístku v PDFku. Krom nějakých jiných čísel je tu i WhattsApp kontakt, ale číslo je, bůh ví proč, české a na zprávu nikdo nedopovídá. Naštěstí se vedle ubytovalo pár dalších hostů a když se u nic objevuje paní recepční, ptám se jí, jak to tedy funguje.
„No, najdete si to tam a objednávku mi zavoláte na recepci telefonem…“ V ten moment málem padám smíchy.
Naštěstí paní bere objednávky alespoň takhle tváří v tvář a pizza, kterou mi asi za půl hodiny přináší, je fakt skvělá. Venku svítí sluníčko a já trávím další hodiny u bazénu. Vlastně jsem přes tohle potřeboval – odpočinout si, nechat puchýř dýchat, užít si sluníčka. Po dvou dnech na cestě mi to bohatě stačilo.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Caldas de Reis – Padrón
Ráno vytahuji rolety a vítá mě další slunečný den. Ještě je torchu zima, ale předpověď je stejná jako na předchozí den – bude se postupně oteplovat.
Krátce po osmé hodině mi recepční nese objednanou snídani. Za 3 Eura to není špatné. Ke kávě, džusu a crossiantu je tu i mapa Galicie s vyznačením Svatojakubské stezky, bohužel jen té nejznámější – Francouzské. Na její zdolání od francouzských hranic bych potřeboval tak měsíc, zároveň statistiky uvádějí, že ze Sarrie, odkud je to po této stezce lehce přes 100 km (což je hranice, abyste dostali certifikát o absolvování pouti), vychází každý třetí poutník, který odkudkoliv dorazí do Santiaga. Jak to tam musí vypadat a jaké davy tamtudy v sezóně proudí, si ani nechci představit.
Já jsem pojedl snídani, zabalil a vyrazil z motelu. Volat taxika jsem si nechtěl a když jsem nebyl schopen najít zastávku, ze které by měl někdy kolem deváté jet autobus do centra města, vydal jsem se tam pěšky a dnešních skoro 20 kilometrů jsem si dobrovolně o kilometr prodloužil. Krátce po deváté jsem se tak už ploužil uličkami Caldas de Reis a opět mířil k severu. Čekal jsem podobnou nálož jako včera, ale cosi se stalo, poutníků bylo kapánek méně.
Byla to opět docela příjemná cesta. Puchýř se po včerejším odpočinkovém odpoledni trochu stáhnul a i když jsem pořád cítil každé došlápnutí, nějak jsem se naučil to moc nevnímat a vlastně jsem si celou cestu užíval.
Uprostřed polí a vinic a za pomalu vycházejícího sluníčka jsme podešli severní obchvat Caldas de Reis a pak dlouho šli po malé silničce v klidu a pohodě, než nás dostihla neodbytná známka civilizace – dálnice AP9, která stejně jako všichni tady na této cestě mířila do Santiaga.
Svačinu jsem měl naplánovánou až po dvanácti kilometrech do jedné malé vesničky, kde naproti sympatickému kostelíku San Miguel stála restaurace se zahradou zvaná příznačně Bueno Camino. Místo u stolu mi nabídla mladá cizinka, ale jelikož už měla po svačině, krátce po té, co jsem si donesl ke stolu objednaný hamburger, se vydala ve své cestě dál.
Tentokrát to žádný kulinářský zážitek nebyl, ale alespoň jsem tu strávil příjemnou půl hodinku, během které jsem na všechny možné sociální sítě rozeslal, jak se mi navzdory puchýři krásně jde, načež následující minimálně kilometr byl pravdu hodně krutý, neboť k puchýři se přidal natažený sval kdesi na noze a to byla hodně drsná kombinace.
Všiml jsem si, že mnoho poutníků zde kulhá nebo mají různé podpory kolena. K tomu jsem pomalu také směřoval, ale jen jsem se utěšoval, že tu nepůjdu tak dlouho, abych k tomu došel. Ostatně tohle měla být předposlední etapa této cesty.
Od svačiny zbývalo do cíle už jen nějakých sedm kilometrů a zatímco předtím sluneční paprsky dávaly o sobě vědět jen sporadicky, s blížícím se polednem začalo pořádně žnout a v cíli, když jsme nejdříve procházeli průmyslovou Infestou a pak kráčeli historickým a moc hezkým Padrónem, bylo už vyloženě vedro.
Ubytování jsem měl tentokrát až na severním konci města, v penzionu Grillo. Prošel jsem si tak směle město, vyfotil si místní kostelík a pak zaplul do zdejšího supermarketu na pozdní lehký oběd a krátce po čtrnácté hodině jsem stanul před zamluveným ubytováním. Dnešních dvacet kilometrů jsem i se dvěma přestávkami zvládnul za pět hodin.
Výlet do Villagarcie
Žádné ležení u bazénu se nekonalo. Tohle byla restaurace u silnice s pár pokoji na přespání. Odpoledne bylo ještě mladé a mě se v zavřeném pokoji moc válet nechtělo. Vlastně jsem od začátku věděl, co udělám – vyrazím k moři. Asi 900 metrů od ubytování jsem měl malou železniční zastávku a na ní solidní nabídku železničního spojení.
Původně jsem uvažoval, že se vydám až do Viga a trochu si projdu město, ale nakonec jsem byl skromný a v půl čtvrté nastoupil do místního „motoráčku“ a vyrazil do Villagarcie. Trať je tady jednokolejná a nelektrifikováná a jak už jsem psal, doplňuje se tu vysokorychlostní tratí, po které se dá dostat až do Madridu. Pro mě to znamenalo asi půlhodinku příjemné jízdy za 3,30 Eura a hlavně závěrečná část, kdy jsme míjeli moře, byla hodně zajímavá.
Ve stanici Vilagarcia de Arousa se VRTka a lokálka potkávají (a následující kus cesty budou míst společnou), takže nádraží vypadá patřičně honosně. Já toho ale moc nechtěl – v nádražním baru si koupil pistácie a pak s nimi doklopýtal na nejbližší pláž. Byla už solidně zaplněná a snad to nikoho nepohorší, zaujalo mě, že tak třetina místních dam se tu opalovala nahoře bez.
Šel jsem pak zvolna po pláži od přístavu k historické vesničce O Carril, sem tam smočil nohy v moři, užíval si pálícího sluníčka a přemýšlel. Při plánování Camina jsem měl představu, že po dojití každé etapy budu mít ještě čas a sílu se jet někam podívat. U každého města, kde jsem hodlal přespat, jsem tak měl zjištěno, kam bych se odtamtud mohl ještě vlakem či autobusem vydat. Jak naivní představa to je mi došlo hned první den, když jsem zmoklý a unavený došel do hostelu na předměstí Porta. Paradoxně až teď, na samém konci Camina, jsem se k nějakému dodatečnému výletu konečně dostal.
Závěr mého výletu byl pak poznamenán prasklým stupem na jednom z prstů. Ten jsem si způsobil nošením pantoflí v době, kdy se moi nechtělo chodit v botách. Měl jsem s sebou samozřejmě plno náplastí, ale nechal jsem je na hotelu v Padrónu. Poměrně nečekaně jsem tak nechal vydělat místní lékárnu.
Doklopýtal jsem pak na nádraží, dal si točenou Estrellu, zamával rychlovlaku do Madridu a pak ze stejného nástupiště vyrazil do Padrónu.
V pozdním odpoledni mě pak přemáhala nostalgie – zítra už dojdu do Santiaga.
Koupil jsem si v supermarketu něco k večeři a vydal se do hajan. Měl jsem nesmělý plán vyrazit zítra na poslední etapu už hodně časně z rána.
Ráno vytahuji rolety a vítá mě další slunečný den. Ještě je torchu zima, ale předpověď je stejná jako na předchozí den – bude se postupně oteplovat.
Krátce po osmé hodině mi recepční nese objednanou snídani. Za 3 Eura to není špatné. Ke kávě, džusu a crossiantu je tu i mapa Galicie s vyznačením Svatojakubské stezky, bohužel jen té nejznámější – Francouzské. Na její zdolání od francouzských hranic bych potřeboval tak měsíc, zároveň statistiky uvádějí, že ze Sarrie, odkud je to po této stezce lehce přes 100 km (což je hranice, abyste dostali certifikát o absolvování pouti), vychází každý třetí poutník, který odkudkoliv dorazí do Santiaga. Jak to tam musí vypadat a jaké davy tamtudy v sezóně proudí, si ani nechci představit.
Já jsem pojedl snídani, zabalil a vyrazil z motelu. Volat taxika jsem si nechtěl a když jsem nebyl schopen najít zastávku, ze které by měl někdy kolem deváté jet autobus do centra města, vydal jsem se tam pěšky a dnešních skoro 20 kilometrů jsem si dobrovolně o kilometr prodloužil. Krátce po deváté jsem se tak už ploužil uličkami Caldas de Reis a opět mířil k severu. Čekal jsem podobnou nálož jako včera, ale cosi se stalo, poutníků bylo kapánek méně.
Byla to opět docela příjemná cesta. Puchýř se po včerejším odpočinkovém odpoledni trochu stáhnul a i když jsem pořád cítil každé došlápnutí, nějak jsem se naučil to moc nevnímat a vlastně jsem si celou cestu užíval.
Uprostřed polí a vinic a za pomalu vycházejícího sluníčka jsme podešli severní obchvat Caldas de Reis a pak dlouho šli po malé silničce v klidu a pohodě, než nás dostihla neodbytná známka civilizace – dálnice AP9, která stejně jako všichni tady na této cestě mířila do Santiaga.
Svačinu jsem měl naplánovánou až po dvanácti kilometrech do jedné malé vesničky, kde naproti sympatickému kostelíku San Miguel stála restaurace se zahradou zvaná příznačně Bueno Camino. Místo u stolu mi nabídla mladá cizinka, ale jelikož už měla po svačině, krátce po té, co jsem si donesl ke stolu objednaný hamburger, se vydala ve své cestě dál.
Tentokrát to žádný kulinářský zážitek nebyl, ale alespoň jsem tu strávil příjemnou půl hodinku, během které jsem na všechny možné sociální sítě rozeslal, jak se mi navzdory puchýři krásně jde, načež následující minimálně kilometr byl pravdu hodně krutý, neboť k puchýři se přidal natažený sval kdesi na noze a to byla hodně drsná kombinace.
Všiml jsem si, že mnoho poutníků zde kulhá nebo mají různé podpory kolena. K tomu jsem pomalu také směřoval, ale jen jsem se utěšoval, že tu nepůjdu tak dlouho, abych k tomu došel. Ostatně tohle měla být předposlední etapa této cesty.
Od svačiny zbývalo do cíle už jen nějakých sedm kilometrů a zatímco předtím sluneční paprsky dávaly o sobě vědět jen sporadicky, s blížícím se polednem začalo pořádně žnout a v cíli, když jsme nejdříve procházeli průmyslovou Infestou a pak kráčeli historickým a moc hezkým Padrónem, bylo už vyloženě vedro.
Ubytování jsem měl tentokrát až na severním konci města, v penzionu Grillo. Prošel jsem si tak směle město, vyfotil si místní kostelík a pak zaplul do zdejšího supermarketu na pozdní lehký oběd a krátce po čtrnácté hodině jsem stanul před zamluveným ubytováním. Dnešních dvacet kilometrů jsem i se dvěma přestávkami zvládnul za pět hodin.
Výlet do Villagarcie
Žádné ležení u bazénu se nekonalo. Tohle byla restaurace u silnice s pár pokoji na přespání. Odpoledne bylo ještě mladé a mě se v zavřeném pokoji moc válet nechtělo. Vlastně jsem od začátku věděl, co udělám – vyrazím k moři. Asi 900 metrů od ubytování jsem měl malou železniční zastávku a na ní solidní nabídku železničního spojení.
Původně jsem uvažoval, že se vydám až do Viga a trochu si projdu město, ale nakonec jsem byl skromný a v půl čtvrté nastoupil do místního „motoráčku“ a vyrazil do Villagarcie. Trať je tady jednokolejná a nelektrifikováná a jak už jsem psal, doplňuje se tu vysokorychlostní tratí, po které se dá dostat až do Madridu. Pro mě to znamenalo asi půlhodinku příjemné jízdy za 3,30 Eura a hlavně závěrečná část, kdy jsme míjeli moře, byla hodně zajímavá.
Ve stanici Vilagarcia de Arousa se VRTka a lokálka potkávají (a následující kus cesty budou míst společnou), takže nádraží vypadá patřičně honosně. Já toho ale moc nechtěl – v nádražním baru si koupil pistácie a pak s nimi doklopýtal na nejbližší pláž. Byla už solidně zaplněná a snad to nikoho nepohorší, zaujalo mě, že tak třetina místních dam se tu opalovala nahoře bez.
Šel jsem pak zvolna po pláži od přístavu k historické vesničce O Carril, sem tam smočil nohy v moři, užíval si pálícího sluníčka a přemýšlel. Při plánování Camina jsem měl představu, že po dojití každé etapy budu mít ještě čas a sílu se jet někam podívat. U každého města, kde jsem hodlal přespat, jsem tak měl zjištěno, kam bych se odtamtud mohl ještě vlakem či autobusem vydat. Jak naivní představa to je mi došlo hned první den, když jsem zmoklý a unavený došel do hostelu na předměstí Porta. Paradoxně až teď, na samém konci Camina, jsem se k nějakému dodatečnému výletu konečně dostal.
Závěr mého výletu byl pak poznamenán prasklým stupem na jednom z prstů. Ten jsem si způsobil nošením pantoflí v době, kdy se moi nechtělo chodit v botách. Měl jsem s sebou samozřejmě plno náplastí, ale nechal jsem je na hotelu v Padrónu. Poměrně nečekaně jsem tak nechal vydělat místní lékárnu.
Doklopýtal jsem pak na nádraží, dal si točenou Estrellu, zamával rychlovlaku do Madridu a pak ze stejného nástupiště vyrazil do Padrónu.
V pozdním odpoledni mě pak přemáhala nostalgie – zítra už dojdu do Santiaga.
Koupil jsem si v supermarketu něco k večeři a vydal se do hajan. Měl jsem nesmělý plán vyrazit zítra na poslední etapu už hodně časně z rána.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Padrón – Santiago de Compostela
Měl to být ten slavný den…jo, ten den jsem měl dojít do Santiaga, splnit si svůj životní sen, ukázat, že na to mám, celé to uzavřít a pak se už jako jiný člověk vrátit domů a začít žít nový, lepší život…
Tak přesně na to jsem myslel, když jsem krátce po šesté hodině opouštěl hotel na kraji Padrónu a vydal se do noční tmy.
Nebyl jsem jediný, kdo měl tenhle nápad, záhy předbíhám skupinku mlaďasů s čelovkami, kteří na mě chvíli poté volají, že jdu špatně a vrací mě na správnou cestu.
Pár minut poté už jdu po hlavní silnici kolem velkých hotelů, z kterým se už sem tam trousí poutníci. V knížkách budete číst o turistických ubytovnách, ve kterých se spí hromadně na palandách na jednom pokoji. Realita je však taková, že i čtyřhvězdičkových hotelů najdete na trase dost a dost a poutníci je houfně využívají.
Cesta pak vede mimo hlavní silnici, do vesniček po úzkých silničkách a polních cestách. Pomalu svítá. Pro všechny, co se rozhodli už takhle ráno vyjít, je to poslední etapa. Všichni mají za sebou cestu minimálně z Tui na portugalských-španělských hranicích, většina asi z Porta, někdo i dál, chodí se to až z Lisabonu. A mezi nimi jeden podvodník, co si cestu pod záminkou urvaného nehtu přerušil v Redondele a teď kráčí poslední kilometry, jako by se nechumelilo.
Byla ještě zima, ale člověk věděl, že zase vyjde slunce, že zase bude teplo. Jdu rychle. Puchýř bolí, ale zvyknul jsem si. Mám chuť být do dvanácti v Santiagu, to se prý v katedrále konají bohoslužby pro poutníky. Skoro mám chuť těch pětadvacet kilometrů ujít na jeden zátah bez přestávek, ale pop šesti kilometrech si v trafice u malého kostelíku kromě razítka dopřávám i skleničku džusu a druhou snídani.
Cesta pak vede do lesů nad hlavní silnici a zase dolů. Motáme se vesničkami, odhazujeme vršky, přibývá poutníků. Jakoby tu fungovalo Camino ve dvou rychlostech – pro ty, co denně ujdou 20-30 km a pro ty, co zvládnou sotva polovic. Ti druzí právě teď opouštějí své hotýlky a přidávají se k nám. V jedné malé vesničce dokonce narazím na dvě Američanky, kteří se sem nechali přivézt taxíkem. Pravděpodobně tady včera skončili, našli si lepší ubytování někde jinde a teď je taxikář hází zpátky na trasu. To, co jsem dělal v březnové části Camina, nebylo vůbec originální.
Slunce začíná pálit a nám se to líbí. Jdeme nahoru a dolů, na dohled hlavní silnici a blízko trati. Vesničky jsou neuvěřitelně krásné, kostelíky jakoby tu byli odjakživa, v ranním slunci to má neskutečné grády. Potkávám nadšené penzisty, Japonce a Korejce i jiné, co jim batohy vezou dodávky cestovních kanceláří i lidi, co toho mají už opravdu plné zuby a i když kilometry do Santiaga ubývají, je pro ně každý metr utrpení. Kdo ví, jak bych v téhle fázi vypadal já jít to v březnu na jeden zátah.
Někdy je to divadlo. Každou chvíli na cestě potkávám prodejce čehokoliv. Jídlo i řetízky, kamínky i odznáčky. Suvenýry všeho druhu. Vrcholem je muzikant na lesní cestě, který začne hrát, jakmile zdálky vidí přicházet poutníky. Camino Matějská. Přitom je tu obrovská díra na trhu – být tu nějaký pedikér, který by dokázal poutníkům ošetřit zarostlé nehty a puchýře, nejspíš by si vydělal majlant. Stoupáme pomalu do kopců. Už jen patnáct kilometrů, už jen deset…v městečku O Milldoiro jsme regulérně na předměstí Santiaga. V obrovské betonové restauraci si dáváme pozdní snídani i kafe.
Santiago je už na dohled a to doslova. Sejdem lesem dolů a tam dálniční křižovatka. Podle map vede trasa dvěma směry, ten kratší má tak o dva kilometry míň, ale než se naděju, jsem na té delší. Zas kolem trati, zas do lesa.
S ostatními poutníky na sebe máváme, že už to dáme. Stoupáme lesem a pak do města. Vítá nás Santiago. Značení, jindy tak precizní, se v ulicích ztrácí. Je sobota a město je plné lidí. Radíme si navzájem, jdeme podle navigace. Už je víc cest kudy jít.
Na náměstí Campo de Estrela je k nehnutí. Čekám na semafor a můžu se zbláznit, když ne a ne padnout zelená. Pak padá a já mířím. Poslední uličky plné restaurací a prodejen se suvenýry. To už neodolám a kupuji si je také. Ještě mířím na poštu poslat pohled Babičce do Zlína a pak uf…mám to!
"Vítězné kolečko"
Náměstí Plaza del Obradoiro, katedrála Svatého Jakuba, sen poutníků z celého světa. Chcete nadšené pocity? Sorry, nedostavily se. Čekal jsem, že tu bude narváno, ale realita je ještě horší – na náměstí se zrovna koná dětský basketbalový turnaj a realita je mnohem horší. Přicházím sice těsně před dvanáctou, ale na bohoslužbu nemám ani pomyšlení. Chci se vyfotit, abych měl jednou co ukazovat vnoučatům svých kamarádů, ale sluníčko svítí přesně nad katedrálou, takže fotky stojí za houby. Až třetí nešťastník, kterého uprosím, aby mě vyfotil, je schopen pořídit snímek, který bude stát alespoň trochu za to.
Myslel jsem, že si tuhle chvíli užiju, ale zatím je to slabota. Náměstí si místo poutníků pro sebe přivlastnili basketbalisté.
Chvíli nevím, co dál, chci certifikát, chci si dát někde pivo, najíst se, užít si to, pořešit, jak se dostanu do zamluveného ubytování, jež se nachází asi deset kilometrů od náměstí, chci všem říct, že jsem to zvládnul a od všech slyšet, jakej jsem pašák, chci si mít pocit, že z přeci jenom za něco stojím a můj život má smysl.
Zvolna přecházím do uličky Rua da Caretas, kde sídlí poutnické centrum. Pověsti o nekonečném čekání se nenaplňují, jde to rychle, zaregistrovat se, vyplnit formulář, vyfasovat číslo, za chvíli jdu na řadu. Slyším opět češtinu, připadám si jako doma. Paní v kanceláři letmo zkoumá můj Credenciál, nechává si vysvětlit story o dvouměsíčním přerušení Camina kvůli urvanému nehtu. Nakonec poslední razítko a tiskne certifikát. Vedle si kupuji žluté pouzdro a připadám si cool.
Jsem zpátky na vzduchu. Později se od lidí, co to šli přede mnou, dovívám, že i na té ulici a přímo naproti poutnické kanceláři se dá najíst levně a dobře, já nic takového ale nenašel. V prvním stánku tak kupuji zmrzlinu a vydávám se opět na cesty. Hraju si na symboly, ubytování mám zamluvené v penzionu, kde jsem strávil dvě noci v únoru 2022. Trávil jsem tehdy týden v Malaze a přemýšlel, jak si to zpestřit. Levná letenka Ryanu z Malagy do Santiaga přišla jako na zavolanou. Spal jsem tehdy v sympatickém hotýlku asi tři kilometry od letiště deset kilometrů od katedrály, nikoliv náhodou na francouzské stezce. Paradoxně v březnu se tam nešlo ubytovat, teď v květnu ano.
Zavrhuji taxík, nechce se mi tolik platit. Zavrhuji městský autobus, nemám ani cent hotovosti a nejsem si úplně jist, zda berou karty. Se zmrzlinou v ruce vyrážím. Santiago je moc hezké město a nejspíš by lákalo turisty i bez Svatojakubské stezky a všech těch věcí okolo.
Teď jdu proti proudu. Pokud vyšli od francouzských hranic, mají za sebou přes 700 kilometrů a cíl na dosah. Ale většina z nich jde fakt míň, nejspíš jen tu minimální stokilometrovou trasu.
Mávám jim a zdravím. Potkávám sympatickou mladou skupinu, která jde Caminem proti rakovině. Potkávám pořád a pořád davy lidí. Někde cestou se plánuji stavit na oběd. Chci na to klid, rozumné ceny, menu v Angličtině. Asi jsem moc náročný. Než vyjdu z města, mám třetinu z desetikilometrové cesty za sebou.
Vím, co přijde, šel jsem to tenkrát v únoru 2022, jen v opačném gardu. Tak přejít dálnici a čeká mě brutální kopec. Slunce pálí a já si uvědomuju zas jeden zásadní rozdíl oproti březnu, tehdy šlo jít celý den, ani odpoledne žádné velké vedro nebylo. Teď už kolem jedenácté začíná být nesnesitelně. Zkazky o poutnících, kteří vyráží už kolem páté ráno a v jedenáct už netrpělivě přešlapují kolem vyhlédnutého albergue, asi nebudou daleko od pravdy.
Ale mě to baví, neskutečně mě to baví, bolavé patě a hektolitrům potů navzdory. Šlapu ten kopec a užívám si to. Tam nahoře si pamatuji malou večerku, ale jen to jen bar a nabídka prachmizerná. Navíc si tu banda motorkářů kompenzuje malé pindíky. Tohle úplně nedávám. V další nóbl restauraci si zase překlad do Angličtiny představují tak, že člověk použije Google Lens. Navíc poutníky prosí, ať dovnitř nechodí v mokrých hadrech. Jejich prachy jim nesmrdí, oblečení ano.
To už se blížím k cíli. Někdo se diví, proč jdu proti směru, jiný hned pochopí, že mířím na letiště. Nakonec je mou záchranou velký kemp, o jehož využítí jsem pochyboval tenkrát v únoru a pochybuju i teď v květnu. Ale mají tam malý kiosek. Dávám si pivo a obložený toast, schovávám se do stínu a je mi dobře.
Zbývá posledních pár kilometrů. Někde tady jsem tenkrát ztratil foťák, hledám ho pochopitelně marně. Ještě sejít dolů a pak vzhůru na hlavní silnici, která vede ze Santiaga na letiště. Tady večerka nezmizela, kupuji pivo a svačinu a vydávám se vstříc ubytování.
A Concha. Vypadá úplně stejně jako tenkrát. Dole skvěle vaří. Ujímá se mě dost možná stejná paní jako tehdy. To nosila ještě roušku, byla doba čerstvě postcovidová, teď místo toho nosí v náručí malého chlapečka. Dostávám stejný pokoj jako tehdy. Sprcha a svalit se na postel. Ušel jsem dneska třicet pět kilometrů a puchýř na patě se rozrostl do šílených rozměrů. Jsem moc rád, že končím, další den by nejspíš prasknul a i druhá část Camina by skončila stejným fiaskem jako ta první.
Zbytek odpoledne odpočívám. Dole před hotelem si na sedačce popíjím pivo a limonády. Pak se jdu najíst. Odepisuju na všechny ty zprávy, co mi chodí. Až teď mi to dochází. Já to fakt dal.
Měl to být ten slavný den…jo, ten den jsem měl dojít do Santiaga, splnit si svůj životní sen, ukázat, že na to mám, celé to uzavřít a pak se už jako jiný člověk vrátit domů a začít žít nový, lepší život…
Tak přesně na to jsem myslel, když jsem krátce po šesté hodině opouštěl hotel na kraji Padrónu a vydal se do noční tmy.
Nebyl jsem jediný, kdo měl tenhle nápad, záhy předbíhám skupinku mlaďasů s čelovkami, kteří na mě chvíli poté volají, že jdu špatně a vrací mě na správnou cestu.
Pár minut poté už jdu po hlavní silnici kolem velkých hotelů, z kterým se už sem tam trousí poutníci. V knížkách budete číst o turistických ubytovnách, ve kterých se spí hromadně na palandách na jednom pokoji. Realita je však taková, že i čtyřhvězdičkových hotelů najdete na trase dost a dost a poutníci je houfně využívají.
Cesta pak vede mimo hlavní silnici, do vesniček po úzkých silničkách a polních cestách. Pomalu svítá. Pro všechny, co se rozhodli už takhle ráno vyjít, je to poslední etapa. Všichni mají za sebou cestu minimálně z Tui na portugalských-španělských hranicích, většina asi z Porta, někdo i dál, chodí se to až z Lisabonu. A mezi nimi jeden podvodník, co si cestu pod záminkou urvaného nehtu přerušil v Redondele a teď kráčí poslední kilometry, jako by se nechumelilo.
Byla ještě zima, ale člověk věděl, že zase vyjde slunce, že zase bude teplo. Jdu rychle. Puchýř bolí, ale zvyknul jsem si. Mám chuť být do dvanácti v Santiagu, to se prý v katedrále konají bohoslužby pro poutníky. Skoro mám chuť těch pětadvacet kilometrů ujít na jeden zátah bez přestávek, ale pop šesti kilometrech si v trafice u malého kostelíku kromě razítka dopřávám i skleničku džusu a druhou snídani.
Cesta pak vede do lesů nad hlavní silnici a zase dolů. Motáme se vesničkami, odhazujeme vršky, přibývá poutníků. Jakoby tu fungovalo Camino ve dvou rychlostech – pro ty, co denně ujdou 20-30 km a pro ty, co zvládnou sotva polovic. Ti druzí právě teď opouštějí své hotýlky a přidávají se k nám. V jedné malé vesničce dokonce narazím na dvě Američanky, kteří se sem nechali přivézt taxíkem. Pravděpodobně tady včera skončili, našli si lepší ubytování někde jinde a teď je taxikář hází zpátky na trasu. To, co jsem dělal v březnové části Camina, nebylo vůbec originální.
Slunce začíná pálit a nám se to líbí. Jdeme nahoru a dolů, na dohled hlavní silnici a blízko trati. Vesničky jsou neuvěřitelně krásné, kostelíky jakoby tu byli odjakživa, v ranním slunci to má neskutečné grády. Potkávám nadšené penzisty, Japonce a Korejce i jiné, co jim batohy vezou dodávky cestovních kanceláří i lidi, co toho mají už opravdu plné zuby a i když kilometry do Santiaga ubývají, je pro ně každý metr utrpení. Kdo ví, jak bych v téhle fázi vypadal já jít to v březnu na jeden zátah.
Někdy je to divadlo. Každou chvíli na cestě potkávám prodejce čehokoliv. Jídlo i řetízky, kamínky i odznáčky. Suvenýry všeho druhu. Vrcholem je muzikant na lesní cestě, který začne hrát, jakmile zdálky vidí přicházet poutníky. Camino Matějská. Přitom je tu obrovská díra na trhu – být tu nějaký pedikér, který by dokázal poutníkům ošetřit zarostlé nehty a puchýře, nejspíš by si vydělal majlant. Stoupáme pomalu do kopců. Už jen patnáct kilometrů, už jen deset…v městečku O Milldoiro jsme regulérně na předměstí Santiaga. V obrovské betonové restauraci si dáváme pozdní snídani i kafe.
Santiago je už na dohled a to doslova. Sejdem lesem dolů a tam dálniční křižovatka. Podle map vede trasa dvěma směry, ten kratší má tak o dva kilometry míň, ale než se naděju, jsem na té delší. Zas kolem trati, zas do lesa.
S ostatními poutníky na sebe máváme, že už to dáme. Stoupáme lesem a pak do města. Vítá nás Santiago. Značení, jindy tak precizní, se v ulicích ztrácí. Je sobota a město je plné lidí. Radíme si navzájem, jdeme podle navigace. Už je víc cest kudy jít.
Na náměstí Campo de Estrela je k nehnutí. Čekám na semafor a můžu se zbláznit, když ne a ne padnout zelená. Pak padá a já mířím. Poslední uličky plné restaurací a prodejen se suvenýry. To už neodolám a kupuji si je také. Ještě mířím na poštu poslat pohled Babičce do Zlína a pak uf…mám to!
"Vítězné kolečko"
Náměstí Plaza del Obradoiro, katedrála Svatého Jakuba, sen poutníků z celého světa. Chcete nadšené pocity? Sorry, nedostavily se. Čekal jsem, že tu bude narváno, ale realita je ještě horší – na náměstí se zrovna koná dětský basketbalový turnaj a realita je mnohem horší. Přicházím sice těsně před dvanáctou, ale na bohoslužbu nemám ani pomyšlení. Chci se vyfotit, abych měl jednou co ukazovat vnoučatům svých kamarádů, ale sluníčko svítí přesně nad katedrálou, takže fotky stojí za houby. Až třetí nešťastník, kterého uprosím, aby mě vyfotil, je schopen pořídit snímek, který bude stát alespoň trochu za to.
Myslel jsem, že si tuhle chvíli užiju, ale zatím je to slabota. Náměstí si místo poutníků pro sebe přivlastnili basketbalisté.
Chvíli nevím, co dál, chci certifikát, chci si dát někde pivo, najíst se, užít si to, pořešit, jak se dostanu do zamluveného ubytování, jež se nachází asi deset kilometrů od náměstí, chci všem říct, že jsem to zvládnul a od všech slyšet, jakej jsem pašák, chci si mít pocit, že z přeci jenom za něco stojím a můj život má smysl.
Zvolna přecházím do uličky Rua da Caretas, kde sídlí poutnické centrum. Pověsti o nekonečném čekání se nenaplňují, jde to rychle, zaregistrovat se, vyplnit formulář, vyfasovat číslo, za chvíli jdu na řadu. Slyším opět češtinu, připadám si jako doma. Paní v kanceláři letmo zkoumá můj Credenciál, nechává si vysvětlit story o dvouměsíčním přerušení Camina kvůli urvanému nehtu. Nakonec poslední razítko a tiskne certifikát. Vedle si kupuji žluté pouzdro a připadám si cool.
Jsem zpátky na vzduchu. Později se od lidí, co to šli přede mnou, dovívám, že i na té ulici a přímo naproti poutnické kanceláři se dá najíst levně a dobře, já nic takového ale nenašel. V prvním stánku tak kupuji zmrzlinu a vydávám se opět na cesty. Hraju si na symboly, ubytování mám zamluvené v penzionu, kde jsem strávil dvě noci v únoru 2022. Trávil jsem tehdy týden v Malaze a přemýšlel, jak si to zpestřit. Levná letenka Ryanu z Malagy do Santiaga přišla jako na zavolanou. Spal jsem tehdy v sympatickém hotýlku asi tři kilometry od letiště deset kilometrů od katedrály, nikoliv náhodou na francouzské stezce. Paradoxně v březnu se tam nešlo ubytovat, teď v květnu ano.
Zavrhuji taxík, nechce se mi tolik platit. Zavrhuji městský autobus, nemám ani cent hotovosti a nejsem si úplně jist, zda berou karty. Se zmrzlinou v ruce vyrážím. Santiago je moc hezké město a nejspíš by lákalo turisty i bez Svatojakubské stezky a všech těch věcí okolo.
Teď jdu proti proudu. Pokud vyšli od francouzských hranic, mají za sebou přes 700 kilometrů a cíl na dosah. Ale většina z nich jde fakt míň, nejspíš jen tu minimální stokilometrovou trasu.
Mávám jim a zdravím. Potkávám sympatickou mladou skupinu, která jde Caminem proti rakovině. Potkávám pořád a pořád davy lidí. Někde cestou se plánuji stavit na oběd. Chci na to klid, rozumné ceny, menu v Angličtině. Asi jsem moc náročný. Než vyjdu z města, mám třetinu z desetikilometrové cesty za sebou.
Vím, co přijde, šel jsem to tenkrát v únoru 2022, jen v opačném gardu. Tak přejít dálnici a čeká mě brutální kopec. Slunce pálí a já si uvědomuju zas jeden zásadní rozdíl oproti březnu, tehdy šlo jít celý den, ani odpoledne žádné velké vedro nebylo. Teď už kolem jedenácté začíná být nesnesitelně. Zkazky o poutnících, kteří vyráží už kolem páté ráno a v jedenáct už netrpělivě přešlapují kolem vyhlédnutého albergue, asi nebudou daleko od pravdy.
Ale mě to baví, neskutečně mě to baví, bolavé patě a hektolitrům potů navzdory. Šlapu ten kopec a užívám si to. Tam nahoře si pamatuji malou večerku, ale jen to jen bar a nabídka prachmizerná. Navíc si tu banda motorkářů kompenzuje malé pindíky. Tohle úplně nedávám. V další nóbl restauraci si zase překlad do Angličtiny představují tak, že člověk použije Google Lens. Navíc poutníky prosí, ať dovnitř nechodí v mokrých hadrech. Jejich prachy jim nesmrdí, oblečení ano.
To už se blížím k cíli. Někdo se diví, proč jdu proti směru, jiný hned pochopí, že mířím na letiště. Nakonec je mou záchranou velký kemp, o jehož využítí jsem pochyboval tenkrát v únoru a pochybuju i teď v květnu. Ale mají tam malý kiosek. Dávám si pivo a obložený toast, schovávám se do stínu a je mi dobře.
Zbývá posledních pár kilometrů. Někde tady jsem tenkrát ztratil foťák, hledám ho pochopitelně marně. Ještě sejít dolů a pak vzhůru na hlavní silnici, která vede ze Santiaga na letiště. Tady večerka nezmizela, kupuji pivo a svačinu a vydávám se vstříc ubytování.
A Concha. Vypadá úplně stejně jako tenkrát. Dole skvěle vaří. Ujímá se mě dost možná stejná paní jako tehdy. To nosila ještě roušku, byla doba čerstvě postcovidová, teď místo toho nosí v náručí malého chlapečka. Dostávám stejný pokoj jako tehdy. Sprcha a svalit se na postel. Ušel jsem dneska třicet pět kilometrů a puchýř na patě se rozrostl do šílených rozměrů. Jsem moc rád, že končím, další den by nejspíš prasknul a i druhá část Camina by skončila stejným fiaskem jako ta první.
Zbytek odpoledne odpočívám. Dole před hotelem si na sedačce popíjím pivo a limonády. Pak se jdu najíst. Odepisuju na všechny ty zprávy, co mi chodí. Až teď mi to dochází. Já to fakt dal.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Než sem nahraju závěrečné dvě části TR popisující mou cestu domů, dovolím si pro představu zveřejnit fotku puchýře, který se mi během této cesty postupně vytvořil na patě levé nohy. Foceno večer po dosažení Santiaga de Compostela.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Cesta do Ženevy
S čerstvou jizvou po operaci pupeční kýly, jež proběhla před cca 27 hodinami, se vrhám na dopsání tohoto tripreportu, zbaven obav, co mě provázeli od chvíle, co jsem se dozvěděl, že na tuto banální operaci musím jít.
Moc dobře si pamatuji, jak jsem toho měl onoho rána plnou hlavu. Camino jsem na druhý pokus došel, teď však návrat do nepříjemné reality, který jsem si však hodlal co nejvíce zpříjemnit.
A Conchu jsem opouštěl kolem šesté hodiny ranní, ještě za tmy. Boty, které mě donesly z Redondely do Santiaga jsem tu nechal. Způsobily mi velký puchýř na patě a já je nechtěl tahat s sebou domů. Tak jako v případě první části, vydávám se na cestu do vlasti v modrých pantoflích koupených na tržišti v Las Palmas.
Na letiště je to asi tři kilometry, stejně jako tenkrát, kdy mě čekal ranní Ryan do Malagy. Tentokrát se ze Santiaga svezu oranžovo-bílým letadlem EasyJetu, které akorát startuje ze Ženevy.
Je nás víc, co jdeme po silnici, dokonce jeden pár s kufrem, záhy mi však dojde, že tou cestou půjdu sám. Oni dojdou jen na nejbližší zastávku, kde je nabere autobus.
Jdu dál po silnici, po které jsem tenkrát šel a sem tam kolem mě v jednom či druhém směru projede vozidlo taxislužby. V dáli už září letištní teminál a mě pomalu dochází, že oproti jiným dnům tady je cosi jinak – je pod mrakem. Skoro to vypadá, jakoby se tvořila lehká mlha a já přemýšlím, jak je zdejší letiště navigačně vybaveno a zda případnou mlhu zvládne.
Nakonec na složité křižovatce odbočuju doprava a nechám se zmást mapou v telefonu. Ten terminál, kam podle mapy jdu, je starý a hlavně opuštěný, což je v té mapě sice napsáno, ale já, opojen svou jistotou, že to tu znám, si toho nevšimnu. Ve změti parkovišť pak nacházím správnou cestu a po čtyřiceti minutách chůze mě vítá už ten správný terminál.
Je to stejné jako tehdy, dole v příletové hale pospávají Ti, co Svatojakubskou stezku berou opravdu nízkonákladově, model katedrály a žluté mušle na modrém poli dávají od první vteřiny najevo, čím se tohle město proslavilo.
Po ranní špičce je trochu klid, jen na jedné ze stojánek se chystá k odletu Vueling na Mallorku. Procházím přes pohodovou security, v obchodech dokupuji suvenýry, v automatu kafe a pak v trafice poslední Estrellu, jež se takhle ráno nejeví jako úplně dobrý nápad. Čas trávím na kuřácké terase pohledem do místních hvozdů na podmračenou oblohu. Lidé, kteří jsou teď na Caminu, mají asi příjemnější počasí, než jsem měl já včera odpoledne. Flightradar zatím hlásí, že Airbus z Ženevy letí na čas a míří do Santiaga, já se po jeho dosednutí řadím do fronty na gatu, kde slyším Češtinu a říkám si, že asi nebudu jediný, komu tohle spojení Azair poradil. Dobrá polovina cestujících jsou evidentně poutníci, zatímco z těch, co z letadla záhy vystupují, nebude poutník nejspíš ani jeden. Tohle letiště bude asi hodně specifické ohledně cestujících hodně specifické. Jdeme přes plochu a dokonce spadne i pár kapek deště. Za tenhle let jsem zaplatit asi 2800 korun a je v tom místo 30F. Letadlo je zcela zaplněné, vedle mě sedí starší pán, který si později prohlíží účty z místní nemocnice a vyplněný formulář Fit to fly. Kdo ví, co se mu stalo.
Mlha není, ale přesto se mi uleví, když odstartujeme. Míříme nad mraky a na východ, kdesi pod námi nejspíš tisíce poutníků zdolávají další kilometry francouzské verze Svatojakubské stezky.
Nálepky na sedačkách slibují Wifinu, ale ta se nekoná. Zajímavější je to venku, rozestupují se mraky, dlouho přelétáváme Pyreneje, chvílí po té Toulouse a se už blížíme k Alpám.
Letadlo už klesá a já si užívám pohledů na alpská jezera. Přesně kvůli tomuhle si kupuji místo u okénka, přesně kvůli tomuhle létám. Nakonec přeletíme i Ženevské jezero a od západu sedáme po necelých dvou hodinách cesty v Ženevě.
Dopoledne v Ženevě
Vlastně první okamžiky v Ženevě nebyly noc moc. Počasí sice fajn, ale uvítací smska mi důrazně připomněla, že Švýcarsko není v EU a za roaming se tu tvrdě platí. Přistáli jsme na vzdálenou stojánku u satelitního terminálu a po krátké procházce po ploše nás čekalo pochodové cvičení podzemními chodbami, kde ne a ne chytit letištěm inzerovanou Wifi. To se podařilo až v hale na výdej zavazadel, kde jsem zase marně hledal automat na bezplatný lístek na MHD do centra. Buď už tyhle jízdenky nevydávají nebo jsem ho prostě nenašel. Vyšel jsem proto do veřejné haly a hned se mi vrátily vzpomínky – jak jsem tu byl na podzim 2006, kdy jsem vlakem cestoval až do Lisabonu a v Ženevě se stavil na pár hodin cestou zpět i jak jsem o deset let později dopřál mým psům zážitek v podobě cesty letadlem do Ženevy a zpět (o což tenkrát nejspíš vůbec nestáli).
Teď jsem tu sám, moji tehdejší společníci jsou ještě na živu, ale ve stavu, když to už moc na cestování bohužel není.
Zamáčknul jsem slzu, zahnal vzpomínky a vydal se na trolejbus, kam jsem si koupil jízdenky za svoje. Čekal mě trojčlánkový stroj podobný těm, co máme v Praze. Plán byl jasný, trochu se cournout po Ženevě a až mě to přestane bavit, vydat se do Lausanne. Základní jízdenka stála 3,30 CHF (necelých 90 korun) a jakoby to předznamenalo, že tenhle den bude zdaleka nejdražší na celém tomhle výletu.
Linka č. 10 se se mnou hezky projela Ženevou a když přejela řeku Rhónu, usoudil jsem, že je čas ji opustit. Ženeva žila poklidným nedělním dopolednem, lidí tak akorát a počasí příjemné. Ještě jsem si vyfotil slavný vodotrysk a kličkoval uličkami na břehu jezera, než jsem dostal a hlad a jelikož jsem ve Švýcarsku, řekl jsem si, že to chtělo si dát něco ze sýrem. A tak jsem si došel na cheesburger do místního McDonalda.
Lákala mě pak katedrála Svatého Petra o něco výš na kopci, zas jsem se ztratil ve starých uličkách a užíval si krásu Ženevy, než jsem na jedné z ulic narazil u dlaždic na povědomý znak – i tudy vede Svatojakubská stezka. Před katedrálou bylo plno. Konala se tu přehlídka produktů ekologického zemědělství. Naštěstí mezi patřilo i víno, tak jsem si dal kalíšek bílého, kalíšek červeného a v povznesené náladě pokračoval dál k těm několika mostům, jež překračují řeku Rhónu chvíli předtím než splyne se Ženevským jezerem.
Město je zde opravdu krásné a já mít víc času, určitě si tu jen někde sednu a kochám, ale já moc chtěl navštívit Lausanne, tak jsem pomalu ale neochvějně mířil k nádraží…
S čerstvou jizvou po operaci pupeční kýly, jež proběhla před cca 27 hodinami, se vrhám na dopsání tohoto tripreportu, zbaven obav, co mě provázeli od chvíle, co jsem se dozvěděl, že na tuto banální operaci musím jít.
Moc dobře si pamatuji, jak jsem toho měl onoho rána plnou hlavu. Camino jsem na druhý pokus došel, teď však návrat do nepříjemné reality, který jsem si však hodlal co nejvíce zpříjemnit.
A Conchu jsem opouštěl kolem šesté hodiny ranní, ještě za tmy. Boty, které mě donesly z Redondely do Santiaga jsem tu nechal. Způsobily mi velký puchýř na patě a já je nechtěl tahat s sebou domů. Tak jako v případě první části, vydávám se na cestu do vlasti v modrých pantoflích koupených na tržišti v Las Palmas.
Na letiště je to asi tři kilometry, stejně jako tenkrát, kdy mě čekal ranní Ryan do Malagy. Tentokrát se ze Santiaga svezu oranžovo-bílým letadlem EasyJetu, které akorát startuje ze Ženevy.
Je nás víc, co jdeme po silnici, dokonce jeden pár s kufrem, záhy mi však dojde, že tou cestou půjdu sám. Oni dojdou jen na nejbližší zastávku, kde je nabere autobus.
Jdu dál po silnici, po které jsem tenkrát šel a sem tam kolem mě v jednom či druhém směru projede vozidlo taxislužby. V dáli už září letištní teminál a mě pomalu dochází, že oproti jiným dnům tady je cosi jinak – je pod mrakem. Skoro to vypadá, jakoby se tvořila lehká mlha a já přemýšlím, jak je zdejší letiště navigačně vybaveno a zda případnou mlhu zvládne.
Nakonec na složité křižovatce odbočuju doprava a nechám se zmást mapou v telefonu. Ten terminál, kam podle mapy jdu, je starý a hlavně opuštěný, což je v té mapě sice napsáno, ale já, opojen svou jistotou, že to tu znám, si toho nevšimnu. Ve změti parkovišť pak nacházím správnou cestu a po čtyřiceti minutách chůze mě vítá už ten správný terminál.
Je to stejné jako tehdy, dole v příletové hale pospávají Ti, co Svatojakubskou stezku berou opravdu nízkonákladově, model katedrály a žluté mušle na modrém poli dávají od první vteřiny najevo, čím se tohle město proslavilo.
Po ranní špičce je trochu klid, jen na jedné ze stojánek se chystá k odletu Vueling na Mallorku. Procházím přes pohodovou security, v obchodech dokupuji suvenýry, v automatu kafe a pak v trafice poslední Estrellu, jež se takhle ráno nejeví jako úplně dobrý nápad. Čas trávím na kuřácké terase pohledem do místních hvozdů na podmračenou oblohu. Lidé, kteří jsou teď na Caminu, mají asi příjemnější počasí, než jsem měl já včera odpoledne. Flightradar zatím hlásí, že Airbus z Ženevy letí na čas a míří do Santiaga, já se po jeho dosednutí řadím do fronty na gatu, kde slyším Češtinu a říkám si, že asi nebudu jediný, komu tohle spojení Azair poradil. Dobrá polovina cestujících jsou evidentně poutníci, zatímco z těch, co z letadla záhy vystupují, nebude poutník nejspíš ani jeden. Tohle letiště bude asi hodně specifické ohledně cestujících hodně specifické. Jdeme přes plochu a dokonce spadne i pár kapek deště. Za tenhle let jsem zaplatit asi 2800 korun a je v tom místo 30F. Letadlo je zcela zaplněné, vedle mě sedí starší pán, který si později prohlíží účty z místní nemocnice a vyplněný formulář Fit to fly. Kdo ví, co se mu stalo.
Mlha není, ale přesto se mi uleví, když odstartujeme. Míříme nad mraky a na východ, kdesi pod námi nejspíš tisíce poutníků zdolávají další kilometry francouzské verze Svatojakubské stezky.
Nálepky na sedačkách slibují Wifinu, ale ta se nekoná. Zajímavější je to venku, rozestupují se mraky, dlouho přelétáváme Pyreneje, chvílí po té Toulouse a se už blížíme k Alpám.
Letadlo už klesá a já si užívám pohledů na alpská jezera. Přesně kvůli tomuhle si kupuji místo u okénka, přesně kvůli tomuhle létám. Nakonec přeletíme i Ženevské jezero a od západu sedáme po necelých dvou hodinách cesty v Ženevě.
Dopoledne v Ženevě
Vlastně první okamžiky v Ženevě nebyly noc moc. Počasí sice fajn, ale uvítací smska mi důrazně připomněla, že Švýcarsko není v EU a za roaming se tu tvrdě platí. Přistáli jsme na vzdálenou stojánku u satelitního terminálu a po krátké procházce po ploše nás čekalo pochodové cvičení podzemními chodbami, kde ne a ne chytit letištěm inzerovanou Wifi. To se podařilo až v hale na výdej zavazadel, kde jsem zase marně hledal automat na bezplatný lístek na MHD do centra. Buď už tyhle jízdenky nevydávají nebo jsem ho prostě nenašel. Vyšel jsem proto do veřejné haly a hned se mi vrátily vzpomínky – jak jsem tu byl na podzim 2006, kdy jsem vlakem cestoval až do Lisabonu a v Ženevě se stavil na pár hodin cestou zpět i jak jsem o deset let později dopřál mým psům zážitek v podobě cesty letadlem do Ženevy a zpět (o což tenkrát nejspíš vůbec nestáli).
Teď jsem tu sám, moji tehdejší společníci jsou ještě na živu, ale ve stavu, když to už moc na cestování bohužel není.
Zamáčknul jsem slzu, zahnal vzpomínky a vydal se na trolejbus, kam jsem si koupil jízdenky za svoje. Čekal mě trojčlánkový stroj podobný těm, co máme v Praze. Plán byl jasný, trochu se cournout po Ženevě a až mě to přestane bavit, vydat se do Lausanne. Základní jízdenka stála 3,30 CHF (necelých 90 korun) a jakoby to předznamenalo, že tenhle den bude zdaleka nejdražší na celém tomhle výletu.
Linka č. 10 se se mnou hezky projela Ženevou a když přejela řeku Rhónu, usoudil jsem, že je čas ji opustit. Ženeva žila poklidným nedělním dopolednem, lidí tak akorát a počasí příjemné. Ještě jsem si vyfotil slavný vodotrysk a kličkoval uličkami na břehu jezera, než jsem dostal a hlad a jelikož jsem ve Švýcarsku, řekl jsem si, že to chtělo si dát něco ze sýrem. A tak jsem si došel na cheesburger do místního McDonalda.
Lákala mě pak katedrála Svatého Petra o něco výš na kopci, zas jsem se ztratil ve starých uličkách a užíval si krásu Ženevy, než jsem na jedné z ulic narazil u dlaždic na povědomý znak – i tudy vede Svatojakubská stezka. Před katedrálou bylo plno. Konala se tu přehlídka produktů ekologického zemědělství. Naštěstí mezi patřilo i víno, tak jsem si dal kalíšek bílého, kalíšek červeného a v povznesené náladě pokračoval dál k těm několika mostům, jež překračují řeku Rhónu chvíli předtím než splyne se Ženevským jezerem.
Město je zde opravdu krásné a já mít víc času, určitě si tu jen někde sednu a kochám, ale já moc chtěl navštívit Lausanne, tak jsem pomalu ale neochvějně mířil k nádraží…
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Jak jsem došel do Santiaga...
Odpoledne v Lausanne
Lausanne, město ležící asi 40 minut vlakem východně od Ženevy, jsem chtěl navštívit proto, abych, až jednou podniknu dlouho plánovanou cestu po celém Švýcarsku, už tam nemusel. Navíc má i věc, co jiná švýcarská města nemají – metro.
Na nádraží v Ženevě mě však čekalo nemilé překvapení. Švýcarské spolkové dráhy SBB na svém webu uvádějí, že jízdenka Ženeva – Lausanne stojí „od 11,90 Franků“ (v přepočtu asi 313 korun). To byla cena pro mě akceptovatelná a netuše žádnou záludnost jsem to nijak neřešil. Při pokusu o nákup jízdenky na nejbližší spoj jsem ale zjistil, že tato cena je podmíněna vlastnictvím nějaké jejich „Travel half Card“ a běžná cena, na kterou člověk dostáhne bez jakýchkoliv průkazek, je přesně dvojnásobná. No a teď si představte, jaký by byl humbuk, kdyby něco takového uváděli na svém webu třeba České Dráhy (ověřeno, neuvádí).
Při představě, že ten krátký výlet z Ženevy do Lausanne mě jen na jízdenkách vyjde na cca 1200 korun se mi lehce zatmí před očima a já přemýšlím, že se místo Lausanne zbytek odpoledne strávím v Ženevě. Nakonec ale zvítězí touha dodržet plán a vidět ten zázrak na Ženevském jezeře, a za chvíli si už v narvaném patrovém voze nabíjím telefon a kochám se výhledem na jezero.
Ve tři čtvrtě na dvě jsem v Lausanne. Nádraží je celkem rušné a já si to užívám. Rychle ho opouštím a vydávám se do ulic. Je lehce pod mrakem, ale příjemně teplo.
Jedna ze stanic metra by měla být přímo pod nádražím, ale já ji míjím sejdu trochu dolů, ke stanici Grancy. Zdejší metro, resp. linka M1 byla otevřena v roce 2008, poté, co byla původní lanovka spojující centrum města s čtvrtí Ouchy na břehu ženevského jezera nejprve přestavěna na ozubnicovou železnici a mnohem později na metro a zároveň prodloužena severním směrem. Lausanne se od břehů ženevského jezera nekompromisně zvedá do kopců nad ním a vlastně celé to metro vypadá jako jedna velká přerostlá lanovka.
Za 9 Franků si kupuju celodenní lístek a vydávám se pár stanic na konečnou Ouchy. Vláček o dvou třech vozech, plně automatizovaný, silně připomíná metro třeba v Brescii. Pár místních se diví, že si to fotím, ale nijak mi v tom nebrání.
Dole v Ouchy, na silnici kopírující břehy Ženevského jezera, probíhá jakýsi závod. Město doslova pulsuje a mě to baví sledovat. Stačí přejít silnici a jsem v přístavu. Lodě nabízí, že mě svezou na druhou stranu jezera do Francie, kde se tyčí majestátní Alpy, já místo toho v malém parčíku čekám u jednoho stánku na párek v rohlíku, kochám se horami a sleduji mumraj. Utrácím, šíleně utrácím, ale je mi to jedno. Švýcarsko je země drahá i krásná zároveň.
Pomalu jdu po břehu jezera a fotím jednu fotku za druhou. Ty Alpy na druhé straně vytváří společně s jezerem nádherná panoramata. Ač voda musí být ještě studená, někteří se v ní dokonce koupou, zatímco jiní korzují, povídají si, jedí zmrzlinu. Švýcarská idylka jak z pohlednic.
O kus dál pak mířím parkem k Olympijskému muzeu. Mezi mnoha sochami slavných sportovců neomylně nacházím tu Emila Zátopka. Přímo u muzea pak řeším, zda dojít někam k metru, ale nakonec vítězí nejbližší trolejbus.
Veze mě uličkami vzhůru než kdesi na hlavní ulici Rue du Grant z něj vystoupím. Do architektury města rostoucí od břehů jezera do kopců nad ním tu hází vidle údolí vedoucí středem města. Výsledkem je hromada nádherných a originálních mostů, často mající více pater. Až později si všimnu, že jeden most ve své horním patře slouží autům a cyklistům, zatímco ve tom spodním, mnohem níž, po něm jezdí metro a dokonce je na něm i stanice. Výtahy se tak lze s ní dostat i na horní úroveň mostu.
Na to je ale ještě čas, mezitím si zklamaně fotím obrovský Palais de Rumine, před nímž se nachází jedno velké staveniště.
Po schodech se pak drápu k místní katedrále, kterou se mi na jednu fotku umístit nepodaří. Do toho se sem tam někde zastavím, koupím suvenýry či něco domů a od katedrály pak mířím k metru, chci so ho projet komplet.
Tak nejprve k severu, na konečnou Croisettes, tady si užívám výhled na originální architektonická řešení a dojde i na ten dvoupatrový most a pak dolů, do stanice Lausanne - Flon v samém centru města.
Z rozsáhlého podzemního komplexu odtud vyráží úzkorozchodná železnice LEB kamsi na severní předměstí Lausanne, ale v neděli jezdí jen v půlhodinovém intervalu a mě zrovna jeden spoj ujel. Časově to úplně nevychází a tak operativně přecházím na konečnou „metra“ linky M1 o kus dál.
Spíš než metro se ale jedná o „lehký vlak“, trasa je na celé řadě míst jednokolejná a obsahuje i několik úrovňových přejezdů. Wikipedie uvádí, že vznikla na konci osmdesátých let (otevřena byla v roce 1991) jako snaha lépe dopravně obsloužit univerzitní kampus ve městečku Ecublens.
Vlastně jsem od toho nic moc nečekal, ale byla to příjemná dvacetiminutová projížďka lausannskými předměstími, která skončila na rušné stanici Renens.
Z velkého nádraží tu chvíli jel nějaký vlak a na jeho severní straně se roste tramvajová trať, která povede také do centra Lausanne do Flonu, ale trochu jinudy než linka M1.
Popravdě řečeno, nevěděl jsem, co dál. Uvažoval jsem ještě o zajížďce do Fribourgu nebo o nějaké procházce po okolí, nakonec mě ale přemohly poněkud přízemnější potřeby a já si chytil první vlak do Lausanne, na který mi platila celodenní jízdenka na zdejší MHD a v něm jsem si, s prominutím, došel na záchod.
Vzal jsem pak první vlak i opačným směrem a v něm si za nekřesťanské peníze koupil jízdenku z Renens až na letiště v Ženevě, v Renens mě pak čekal přestup na poslední vlak tohoto výletu. Společnost mi dělalo švýcarské nealko pivko a v prázdnějším vlaku, co měl cestou minimum zastávek, jsem si opět užil výhled na Ženevské jezero.
Na letišti v Ženevě jsem byl chvíli před sedmou. Bez větších problémů jsem prošel kontrolou a pak dostal šílenou chuť na čokoládu. Tu zahnalo pár bonbónů Lindt a já si vydal do gatu na můj odlet do Prahy, zatímco modré letadlo s reklamou na nějaký zábavní park kdesi v Německu z něj akorát vzlétlo. Byl čas se definitivně vydat domů.
Let do Prahy
Žádné pochodové cvičení se tentokrát nekonalo, odlet byl v plánu z hlavního terminálu z gatu A4. Rychle dobíjím telefon a marně hledám místo, odkud bych si letadlo vyfotil, až přistane. Na gatu už poměrně brzy stojí pracovník odbavení a když začne poprvé hlásit informace o letu, všechny překvapí jeho perfektní Čeština.
Čekám, že let poletí poloprázdný a proto jsem také nechtěl platit pár franků za výběr místa a systém mě trestá uličkou. Teprve když se začne nastupovat, zjistím, jak jsem se mýlil. Letadlo je téměř plné a většinu cestujících tvoří Češi. Jdu do letadla jako poslední a prosím stevarda, jestli bych si nemohl sednout na jedno z těch pár volných míst u okénka, co zůstali volné v posledních řadách. Odpovědí mi je, že není problém, ale až po startu. Jen přes telefon svého spolucestujícího tak vidím úchvatné výhledy na ženevské jezero během stoupání a jakmile se vypne signalizace nutnosti mít zapnuté pásy, mířím do zadních řad, kde na jednom sedadle u okénka strávím zbytek letu. Společnost mi přes uličku mi dělá spokojená česká rodinka, já si pro zlepšení nálady kupuji malé pivo značky Krombacher, které má z jedné strany plechovky velké logo Eurowings.
Kdesi nad Německem se pomalu setmí a Prahu už svým hlukem oblažujem za úplné tmy. Letíme stejné jako tenkrát v březnu od jihovýchodu, pod námi jsou tak tisíce světel Modřan, kde mi z okna mává moje milovaná Maminka, ale i Braníka a Břevnova, kde bydlí kamarádka Petra, která mi za pár dní tolik pomůže už jen tím, že mi během těch pár dnů před operací i po ní párkrát napíše a zeptá se, jak se mám a nakonec Dědiny, kde pomyslně mávám na kolegy Verču a Lukáše.
Nakonec sedáme v Praze, chce se mi tleskat, ale spíš se směju nadšeným pohledům dvou Japonek, které se ještě v letadle fotí a radují se, že jsou konečně v Praze.
U příletu pak asistuje kolegyně Markéta, shodou okolností ta samá, která byla se mnou, když mi jiný kolega z protisměny napsal, že ta výměna klapne a mě tak došlo, že tenhle výlet budu moci uskutečnit.
Jeden autobus na Kladno mi těsně ujíždí, na další čekám hodinu v restauraci Runway, kde si dopřávám pozdní večeři. Došel jsem do Santiaga, vyřešil jsem svůj velký mindrák, můžu jít dál, i když to „jít dál“ v tomto konkrétním případě znamená pozítří navštívit svou obvodní doktorku a absolvovat několik předoperačních vyšetření.
V době, kdy píšu tyto řádky a dopisuju tak trip report jak jsem došel do Santiaga, mám už čtyři dny po operaci, které jsem se tak bál. Ještě mě čekají tak dva až tři týdny domácí rekonvalescence, ale život je zase o něco veselejší. Jakmile se mi za pár dní podaří celý trip report zveřejnit, začnu hned plánovat další cestu na polovinu září, kdy mám v plánu řádnou dovolenou. Jak já se na to těším…
Lausanne, město ležící asi 40 minut vlakem východně od Ženevy, jsem chtěl navštívit proto, abych, až jednou podniknu dlouho plánovanou cestu po celém Švýcarsku, už tam nemusel. Navíc má i věc, co jiná švýcarská města nemají – metro.
Na nádraží v Ženevě mě však čekalo nemilé překvapení. Švýcarské spolkové dráhy SBB na svém webu uvádějí, že jízdenka Ženeva – Lausanne stojí „od 11,90 Franků“ (v přepočtu asi 313 korun). To byla cena pro mě akceptovatelná a netuše žádnou záludnost jsem to nijak neřešil. Při pokusu o nákup jízdenky na nejbližší spoj jsem ale zjistil, že tato cena je podmíněna vlastnictvím nějaké jejich „Travel half Card“ a běžná cena, na kterou člověk dostáhne bez jakýchkoliv průkazek, je přesně dvojnásobná. No a teď si představte, jaký by byl humbuk, kdyby něco takového uváděli na svém webu třeba České Dráhy (ověřeno, neuvádí).
Při představě, že ten krátký výlet z Ženevy do Lausanne mě jen na jízdenkách vyjde na cca 1200 korun se mi lehce zatmí před očima a já přemýšlím, že se místo Lausanne zbytek odpoledne strávím v Ženevě. Nakonec ale zvítězí touha dodržet plán a vidět ten zázrak na Ženevském jezeře, a za chvíli si už v narvaném patrovém voze nabíjím telefon a kochám se výhledem na jezero.
Ve tři čtvrtě na dvě jsem v Lausanne. Nádraží je celkem rušné a já si to užívám. Rychle ho opouštím a vydávám se do ulic. Je lehce pod mrakem, ale příjemně teplo.
Jedna ze stanic metra by měla být přímo pod nádražím, ale já ji míjím sejdu trochu dolů, ke stanici Grancy. Zdejší metro, resp. linka M1 byla otevřena v roce 2008, poté, co byla původní lanovka spojující centrum města s čtvrtí Ouchy na břehu ženevského jezera nejprve přestavěna na ozubnicovou železnici a mnohem později na metro a zároveň prodloužena severním směrem. Lausanne se od břehů ženevského jezera nekompromisně zvedá do kopců nad ním a vlastně celé to metro vypadá jako jedna velká přerostlá lanovka.
Za 9 Franků si kupuju celodenní lístek a vydávám se pár stanic na konečnou Ouchy. Vláček o dvou třech vozech, plně automatizovaný, silně připomíná metro třeba v Brescii. Pár místních se diví, že si to fotím, ale nijak mi v tom nebrání.
Dole v Ouchy, na silnici kopírující břehy Ženevského jezera, probíhá jakýsi závod. Město doslova pulsuje a mě to baví sledovat. Stačí přejít silnici a jsem v přístavu. Lodě nabízí, že mě svezou na druhou stranu jezera do Francie, kde se tyčí majestátní Alpy, já místo toho v malém parčíku čekám u jednoho stánku na párek v rohlíku, kochám se horami a sleduji mumraj. Utrácím, šíleně utrácím, ale je mi to jedno. Švýcarsko je země drahá i krásná zároveň.
Pomalu jdu po břehu jezera a fotím jednu fotku za druhou. Ty Alpy na druhé straně vytváří společně s jezerem nádherná panoramata. Ač voda musí být ještě studená, někteří se v ní dokonce koupou, zatímco jiní korzují, povídají si, jedí zmrzlinu. Švýcarská idylka jak z pohlednic.
O kus dál pak mířím parkem k Olympijskému muzeu. Mezi mnoha sochami slavných sportovců neomylně nacházím tu Emila Zátopka. Přímo u muzea pak řeším, zda dojít někam k metru, ale nakonec vítězí nejbližší trolejbus.
Veze mě uličkami vzhůru než kdesi na hlavní ulici Rue du Grant z něj vystoupím. Do architektury města rostoucí od břehů jezera do kopců nad ním tu hází vidle údolí vedoucí středem města. Výsledkem je hromada nádherných a originálních mostů, často mající více pater. Až později si všimnu, že jeden most ve své horním patře slouží autům a cyklistům, zatímco ve tom spodním, mnohem níž, po něm jezdí metro a dokonce je na něm i stanice. Výtahy se tak lze s ní dostat i na horní úroveň mostu.
Na to je ale ještě čas, mezitím si zklamaně fotím obrovský Palais de Rumine, před nímž se nachází jedno velké staveniště.
Po schodech se pak drápu k místní katedrále, kterou se mi na jednu fotku umístit nepodaří. Do toho se sem tam někde zastavím, koupím suvenýry či něco domů a od katedrály pak mířím k metru, chci so ho projet komplet.
Tak nejprve k severu, na konečnou Croisettes, tady si užívám výhled na originální architektonická řešení a dojde i na ten dvoupatrový most a pak dolů, do stanice Lausanne - Flon v samém centru města.
Z rozsáhlého podzemního komplexu odtud vyráží úzkorozchodná železnice LEB kamsi na severní předměstí Lausanne, ale v neděli jezdí jen v půlhodinovém intervalu a mě zrovna jeden spoj ujel. Časově to úplně nevychází a tak operativně přecházím na konečnou „metra“ linky M1 o kus dál.
Spíš než metro se ale jedná o „lehký vlak“, trasa je na celé řadě míst jednokolejná a obsahuje i několik úrovňových přejezdů. Wikipedie uvádí, že vznikla na konci osmdesátých let (otevřena byla v roce 1991) jako snaha lépe dopravně obsloužit univerzitní kampus ve městečku Ecublens.
Vlastně jsem od toho nic moc nečekal, ale byla to příjemná dvacetiminutová projížďka lausannskými předměstími, která skončila na rušné stanici Renens.
Z velkého nádraží tu chvíli jel nějaký vlak a na jeho severní straně se roste tramvajová trať, která povede také do centra Lausanne do Flonu, ale trochu jinudy než linka M1.
Popravdě řečeno, nevěděl jsem, co dál. Uvažoval jsem ještě o zajížďce do Fribourgu nebo o nějaké procházce po okolí, nakonec mě ale přemohly poněkud přízemnější potřeby a já si chytil první vlak do Lausanne, na který mi platila celodenní jízdenka na zdejší MHD a v něm jsem si, s prominutím, došel na záchod.
Vzal jsem pak první vlak i opačným směrem a v něm si za nekřesťanské peníze koupil jízdenku z Renens až na letiště v Ženevě, v Renens mě pak čekal přestup na poslední vlak tohoto výletu. Společnost mi dělalo švýcarské nealko pivko a v prázdnějším vlaku, co měl cestou minimum zastávek, jsem si opět užil výhled na Ženevské jezero.
Na letišti v Ženevě jsem byl chvíli před sedmou. Bez větších problémů jsem prošel kontrolou a pak dostal šílenou chuť na čokoládu. Tu zahnalo pár bonbónů Lindt a já si vydal do gatu na můj odlet do Prahy, zatímco modré letadlo s reklamou na nějaký zábavní park kdesi v Německu z něj akorát vzlétlo. Byl čas se definitivně vydat domů.
Let do Prahy
Žádné pochodové cvičení se tentokrát nekonalo, odlet byl v plánu z hlavního terminálu z gatu A4. Rychle dobíjím telefon a marně hledám místo, odkud bych si letadlo vyfotil, až přistane. Na gatu už poměrně brzy stojí pracovník odbavení a když začne poprvé hlásit informace o letu, všechny překvapí jeho perfektní Čeština.
Čekám, že let poletí poloprázdný a proto jsem také nechtěl platit pár franků za výběr místa a systém mě trestá uličkou. Teprve když se začne nastupovat, zjistím, jak jsem se mýlil. Letadlo je téměř plné a většinu cestujících tvoří Češi. Jdu do letadla jako poslední a prosím stevarda, jestli bych si nemohl sednout na jedno z těch pár volných míst u okénka, co zůstali volné v posledních řadách. Odpovědí mi je, že není problém, ale až po startu. Jen přes telefon svého spolucestujícího tak vidím úchvatné výhledy na ženevské jezero během stoupání a jakmile se vypne signalizace nutnosti mít zapnuté pásy, mířím do zadních řad, kde na jednom sedadle u okénka strávím zbytek letu. Společnost mi přes uličku mi dělá spokojená česká rodinka, já si pro zlepšení nálady kupuji malé pivo značky Krombacher, které má z jedné strany plechovky velké logo Eurowings.
Kdesi nad Německem se pomalu setmí a Prahu už svým hlukem oblažujem za úplné tmy. Letíme stejné jako tenkrát v březnu od jihovýchodu, pod námi jsou tak tisíce světel Modřan, kde mi z okna mává moje milovaná Maminka, ale i Braníka a Břevnova, kde bydlí kamarádka Petra, která mi za pár dní tolik pomůže už jen tím, že mi během těch pár dnů před operací i po ní párkrát napíše a zeptá se, jak se mám a nakonec Dědiny, kde pomyslně mávám na kolegy Verču a Lukáše.
Nakonec sedáme v Praze, chce se mi tleskat, ale spíš se směju nadšeným pohledům dvou Japonek, které se ještě v letadle fotí a radují se, že jsou konečně v Praze.
U příletu pak asistuje kolegyně Markéta, shodou okolností ta samá, která byla se mnou, když mi jiný kolega z protisměny napsal, že ta výměna klapne a mě tak došlo, že tenhle výlet budu moci uskutečnit.
Jeden autobus na Kladno mi těsně ujíždí, na další čekám hodinu v restauraci Runway, kde si dopřávám pozdní večeři. Došel jsem do Santiaga, vyřešil jsem svůj velký mindrák, můžu jít dál, i když to „jít dál“ v tomto konkrétním případě znamená pozítří navštívit svou obvodní doktorku a absolvovat několik předoperačních vyšetření.
V době, kdy píšu tyto řádky a dopisuju tak trip report jak jsem došel do Santiaga, mám už čtyři dny po operaci, které jsem se tak bál. Ještě mě čekají tak dva až tři týdny domácí rekonvalescence, ale život je zase o něco veselejší. Jakmile se mi za pár dní podaří celý trip report zveřejnit, začnu hned plánovat další cestu na polovinu září, kdy mám v plánu řádnou dovolenou. Jak já se na to těším…
-
hafi
- Kapitán

- Příspěvky: 1845
- Registrován: 20. 09. 2007, 17:47
- Pohlaví: muž
- Bydliště: bejvávalo YVR
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Ha, před 12 lety jsem tu psal tenhle report a v rámci textu o Valparaisu se ptal
tak díky za odpověď. A teď jsem to konzultoval s chatGPT a na Lausanne přišel, i tu Bresciu a dále Rouen, kde sice letiště jsou, ale dlouhodobě bez pravidelných linek, zmínil.Mimochodem, znáte někdo jiné město, které má metro a nemá letiště s alespoň nějakým provozem?
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Koukám ze zvědavosti na ten Rouen, ale tam spíš než metro se jedná o tramvaj s jedním kratším a jedním delším podzemním úsekem v centru (byť ty stanice na tom delším podzemním úseku vypadají ala hodně metro).hafi píše: 21. 06. 2025, 10:31 Ha, před 12 lety jsem tu psal tenhle report a v rámci textu o Valparaisu se ptaltak díky za odpověď. A teď jsem to konzultoval s chatGPT a na Lausanne přišel, i tu Bresciu a dále Rouen, kde sice letiště jsou, ale dlouhodobě bez pravidelných linek, zmínil.Mimochodem, znáte někdo jiné město, které má metro a nemá letiště s alespoň nějakým provozem?
To už se ale metru více podobají metru různé systémy podzemních tramvají v Německu (klasických tramvají, které jsou v centru svedeny do podzemních tunelů), kde jim říkají Stadtbanh a lehký pohled na mapu říká, že takový Bielfeld má celkem rozvinutý systém Stadtbahnu, ale na místním letiště momentálně žádná linka nevede (pokud jsem tedy něco nepřehlédnul).
-
michal4
- Cestující Business Class

- Příspěvky: 413
- Registrován: 17. 03. 2017, 18:56
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Hezká cesta. Gratuluji k jejímu úspěšnému dokončení
Jaká byla u tebe hlavní motivace?
O stezce vím, ale nikdy mě to nelákalo zkusit. Možná kvůli času, možná kvůli iberskému ostrému sluníčku, možná kvůli absenci duchovního rozměru. Před lety jsem se tam zastavil autem při cestě z Prahy do Lisabonu se 4 psy.
O stezce vím, ale nikdy mě to nelákalo zkusit. Možná kvůli času, možná kvůli iberskému ostrému sluníčku, možná kvůli absenci duchovního rozměru. Před lety jsem se tam zastavil autem při cestě z Prahy do Lisabonu se 4 psy.
-
Lkprak
- Druhý pilot

- Příspěvky: 1472
- Registrován: 26. 10. 2012, 15:46
- Stav: Offline
Re: Jak jsem došel do Santiaga...
Díky moc za gratulaci a za pochvalu.michal4 píše: 23. 06. 2025, 10:25 Hezká cesta. Gratuluji k jejímu úspěšnému dokončeníJaká byla u tebe hlavní motivace?
O stezce vím, ale nikdy mě to nelákalo zkusit. Možná kvůli času, možná kvůli iberskému ostrému sluníčku, možná kvůli absenci duchovního rozměru. Před lety jsem se tam zastavil autem při cestě z Prahy do Lisabonu se 4 psy.
Motivace nevím, asi jsem si chtěl dokázat, že to zvládnu když to zvládlo tolik lidí přede mnou, proto mě tak mrzelo, že jsem to v březnu nezvládnul a moc moc jsem to chtěl co nejdřív dokončit.
A ono je to silně návykové, ta cesta má v sobě něco, co Vás nutí se na ní vrátit a zkusit jinou trasu, zažít si to ještě jednou. Uvažoval jsem, že bych v září dal anglickou trasu (112 km z Ferrolu do Santiaga), ale měl bych na to jen týden, a to by byla trochu honička, tak předběžně počítám, že bych to dal až příští rok na jaře a spojil to s cestou na konec světa ze Santiaga na mys Fisterra (asi 86 km).
Jinak ibrerské sluníčko je v této části poloostrova problém cca od dubna do října či listopadu, třeba kolem Vánoc až někdy do března tam fakt hodně prší
-
whiskey
- Kapitán

- Příspěvky: 4271
- Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
- Stav: Offline

