Německo je pro leteckou společnost Emirates jedním z klíčových trhů v Evropě. Mezi Spojenými arabskými emiráty a Německem však existuje letecká dohoda, která omezuje počet německých destinací, kam mohou aerolinky z UAE létat. Emirates má dle této dohody tak právo operovat pouze do čtyř měst v Německu. Těmi jsou v současné době Mnichov, Düsseldorf, Frankfurt a Hamburk. Aby mohli Emirates otevřít linku z Dubaje do hlavního a největšího města v Německu, museli by opustit některou z aktuálních tras. To se ale firmě dělat nechce, jelikož západ Německa byl pro zahraniční dopravce vždy o něco víc atraktivní, než 'sexy but poor' Berlín.
Je velmi pravděpodobné, že významnou roli v tom, proč Emirates a Etihad nesmí v zemi rozšířit své aktivity, sehrál německý letecký megakoncern. Omezení v letecké dopravě nejsou čistě technická, mají i politický a strategický rozměr. A jak všichni víme, tento koncern vždy dokázal na domácí půdě perfektně lobbovat za vlastní zájmy.
Německý protekcionismus se svého času snažil obejít již Etihad. Tehdy koupil podíl v již zkrachovalém Air Berlin a linky ze Stuttgartu a Berlína nechával do Abu Dhabí obsluhovat je. Dnes se o podobnou věc snaží i Emirates - prostřednictvím mé společnosti.
Emirates nás sice bohužel nekupují, ale codesharová dohoda a začlenění do programu Skywards jim umožňuje našimi letadly svážet lidi do Dubaje právě z těchto dvou měst. Tím tak prakticky rozšiřují Emirates svůj seznam destinací o dva nové cíle - BER a STR.
Celá věc má ale nejeden háček. My rozhodně nejsme Emirates. Neprovozujeme největší flotilu Airbusů A380, nenabízíme hostům koktejly v nejvyšším baru na světě, sprchu u nás dostanete maximálně, když příliš rychle otevřu dobře protřepanou plechovku Coly. Emirates jsou vším, co my ne. Emirates pro nás nejsou ani vzorem, jelikož jsou něčím nedosažitelným.
Z tohoto důvodu jsem se vždy snažil letům do Dubaje vyhnout. Nechtěl jsem být svědkem obrovského zklamání lidí, kteří na webovkách nečtou malá písmenka 'operated by XYZ'.
Pak mi ale přišel letový plán na říjen, kde let z Berlína do Dubaje stál, a já si řekl, že tak strašné to zase být nemůže. Bylo.
Lety do Dubaje jsou koncipované následovně: První den se letí dva sektory - Frankfurt-Berlín-Dubaj. V Dubaji čeká posádku čtyřiadvacetihodinový pobyt. Druhý den se obslouží linka z DXB do Berlína a následovně posádka odcestuje v roli pasažérů zpět do domovské báze ve Frankfurtu.
Jo, a už jsem vám řekl, že do Dubaje posíláme výhradně náš miniaturní Airbus A320neo? Tím bez skutečné business class? Tím s miniaturními toaletami a bez možnosti sklopit si sedadlo?
Do Dubaje nás letí sedm. Já, čtyři letušky a dva piloti. Vedoucí kabiny je Sandra, která létá už pětatřicet let. Má jednomístné 'senior number', což mě přivádí k otázce; Co komu z dispečinku provedla, že jí poslali do Dubaje?
V přední části, té kterou prodáváme jako premium economy, bude se Sandrou ještě třiadvacetiletá Anna, kterou nám poslali jako posilu z báze v Düsseldorfu.
Já budu pracovat v economy v Leou a Ghadou. Oběma není více, než 25 let.
Těsně před nástupem posádky do letadla nechal vedoucí kabiny z předešlého letu stroj vyměnit. Měli jsme obrovské štěstí, jelikož na stroji, kterým jsme měli dnes večer do Dubaje odcestovat, nefungovalo vůbec nic. Jedna nefunkční toaleta, nefunkční trouby a systém na ohřívání vody. To by ta cesta byla asi slušným zážitkem.
Místo červeného letounu tak poletíme zeleným, který je ve stavu výborném.
Let do Berlína je rychlovka. Je plný a pouze dva z cestujících s námi pokračují dále do UAE. Na palubě vezeme i několik kolegů, kterým skončila služba ve Frankfurtu a vrací se zpět domů do Berlína. Ti bývají z pravidla těmi nejhoršími cestujícími. Někdy se na toto téma rozepíšu podrobněji. Nyní nemám čas, protože musím do Dubaje. Ale pro vaší představu - na tomto krátkém letu jsem musel diskutovat s jedním A320/1 kapitánem o tom, že nemůže mít bundu hozenou na podlaze vedle nouzáku. Kolegyni letušce jsem pak musel ještě dovysvětlit, že její třicetilitrový Stanley cup taky musí do přihrádky nad hlavami cestujících.
Jejich arogance mě uvedla do naprostého úžasu. Oni jsou opravdu přesvědčení, že nemusí dbát pravidel pro běžné cestující jen proto, že 'se vyznají'. Ale až dojde na nejhorší a někdo si do té bundy zamotá při úniku z letadla nohu, či kolegyni při nárazu vletí Stanley do ksichtu a asistenci při evakuaci jí znemožní, budou dělat co? Ale dost bylo rozčilování. Momentálně mě totiž znepokojuje věc jiná.
Před necelými dvěma týdny došlo k sérii hackerských útoků na letiště Heathrow, Brusel a Berlín. Můžete hádat pouze jednou, odkud tyto útoky přišly. Odbavovací systémy tak byly na těchto letištích paralyzované. Letadla se musela prakticky odbavovat 'ručně'.
Ani po dvou týdnech tomu není, minimálně zde v Berlíně, jinak. Pozemní personál vypisuje cestujícím palubní vstupenky rukou, seznamy cestujících se píší propiskou, ještě stále dochází ke vleklým zpožděním.
Kolikrát se nedivím, že Putin, při pohledu na ten náš open-air domov důchodců, získává pocit, že pustit sem tanky by nebyl zase tak špatný nápad.
Neschopnost řešit takové incidenty mě někdy docela znepokojuje. Neschopnost dát věci dva týdny po IT útoku do pořádku mi přijde docela smutný. Ale to je holt Berlín.
Po příletu z Frankfurtu tak tedy sedíme dvě hodiny v prázdném letadle, protože ten jeden jediný zaměstnanec u gatu ještě nevypsal všechny palubky.
Já jsem na pozici 3R, která má během boardingu za úkol vítat cestující v oblasti čtyř nouzových východů nad křídly. Cestující sedící v těchto dvou řadách musí splňovat určité podmínky. Musí být fit a starší čtrnácti let. Dále musí rozumět buď německy, anebo anglicky. Těmto cestujícím se potom krátce vysvětlí, jak v případě nouze postupovat.
Jelikož tak stojím přímo uprostřed kabiny, mám to 'štěstí' pozorovat zklamané obličeje nastupujících hostů. Je mi tak hrozně trapně.
Jedna polská rodina si stěžuje, že tohle není Emirates. Je mi to sice líto, ale copak ty lidi nečtou, když si něco kupují? Bohužel mě praxe naučila, že ne. Spousta Američanů a Kanaďanů se taky často domnívá, že cestují s Alaska Airlines/WestJetem.
Cestující se ptají, zda funguje internet, zda dostanou něco k jídlu, zda si mohou sklopit sedadlo, zda si mohou někde nabít telefon. Možná, ano, ne, ne.
Absenci horní paluby a nejlepšího zábavního systému světa se snažíme s kolegyněmi vykompenzovat úsměvy. Snad se tato strategie vyplatí.
Berlín opouštíme až po šesté hodině večer. Čeká nás šestihodinový let. Servis v economy class bude vypadat následovně. Ihned po startu od nás každý cestující dostane horký pizza snack a nápoje. Přibližně dvě hodiny před přistáním se budou rozdávat ještě cookies. Emirates hadr. Je však nutné poznamenat, že jsme o poznání levnější.
Problém je v tom, že ani jeden z nás ještě tuto specifickou linku nikdy neobsluhoval. Na malých Airbusech většinou létáme po Evropě. Na takových letech se sortiment prodává. Na tomto letu se nabízí full-service. K tomu ale není přizpůsobena infrastruktura v letadle. V miniaturní kuchyňce tak začíná být celkem chaos. Všichni tak vytasíme manuály a budeme se dle nich snažit celou dobu řídit.
Ale protože tyto manuály zpracovávají často lidé, kteří viděli vnitřek letadla pouze na obrázku, v praxi dochází k obrovskému zmatku.
Asi tak nějak by se dal totiž popsat náš první servis. Prvním předpokladem pro průšvih byla absence prostoru. V zadní kuchyni jsme byli tři. Kapacita troub nekoresponduje s kapacitou letounu, takže takové jídlo je nutné ohřívat na etapy, přičemž jeden ohřev trvá minimálně patnáct minut. O jídlo se nám starala Lea. Já a Ghada jsme cestujícím obstarávali nápoje. V uličce se tvoří fronta na toalety. Takový pocit klaustrofobie jsem už dlouho nezažil.
S Ghadou nabízíme nápoje. Lea s námi souběžně rozdává ohřáté snacky. V troubě se ohřívá další várka. Jakmile má Lea prázdno, odjede si vyzvednout snacky nové, které však musí přendat do přepravek a trouby naplnit snacky připravenými na ohřátí. Je to dlouhý proces, speciálně když se musíte prodrat davem čekajícím na toalety. Já a Ghada musíme zvolnit tempo. Trošku Leu předbíháme, takže tam kde Lea snacky nerozdala, tam je nutné se ještě vrátit. Jednouličková letadla jsou v tomhle peklo. Celý proces si ještě několikrát zopakujeme. Ghada se rozhodne v určitém bodě začít sbírat odpadky od pasažérů v předních řadách economy class, protože v tom bordelu sedí už přes hodinu. My jsme totiž za celou hodinu nebyli schopní dojít do posledních řad. K tomu musíme s nápoji udělat ještě jedno kolo.
Je to hrůza. Navíc je třeba starat se o toalety, což děláme souběžně se servisem.
Se vším okolo náš první servis trval tři hodiny. Katastrofa. Tři hodiny nám servis nezabere ani na dálkovce. Jenže malý Airbus prostě není takové štrece uzpůsoben. Doufám, že kolegové v Etihadu a Iberii na A321LR mají lepší zázemí.
Na druhý servis si vyčleníme dvě hodiny. Je sice o poznání jednodušší, ale kdo ví, co všechno se ještě stane. S holkama přemýšlíme nad tím, jak celé pracovní procesy přizpůsobit realitě. Jak by řekl Sobotka, obsah manuálu nebyl zasazen do reálného pracovního rámce.
Druhý servis je mnohem klidnější. I přes veškerý stres a chaos dostáváme od řady hostů ke konci letu komplimenty za dobrou práci. Pravda je, že náladu v kabině se nám podařilo udržet celou dobu na dobré vlně. Ono se vždy stačí ke každému cestujícímu chovat pěkně a mluvit s nimi v celých větách, čímž dostávají pocit, že jsem tu jen pro ně. A lidi mají rádi individuální přístup.
V Dubaji přistaneme krátce po druhé hodině ranní. Je to přesně ta doba, kdy každý den druhé největší letiště světa opouští obří vlna odletů ve směru Austrálie, Asie, JAR a USA. Většina našich cestujících byli Němci. Řada z nich měla namířeno do klasických dovolenkových cílů jakými jsou například Bali nebo Mauritius. Pár indo-německých rodin pokračuje dále do Indie. Afghánský pár s batoletem cestuje do Kábulu.
Z letadla naštěstí vystupují spokojené tváře pasažérů. I tak jsme ale neskutečně vyflusaní. Zlatá Hurghada.
- Děkujeme
I přes spolupráci s Emirates je náš letoun přicvaklý k terminálu 1. To není ten nablýskaný terminál, kde má Emirates svůj domov. Tím je terminál 3.
Jednička je starší a slouží všem zahraničním aerolinkám. Terminál prodělal pár rekonstrukcí, ale i tak lze vidět, že zub času dorazil i do města, kde budoucnost je nyní.
Celník si vyfotí mé oko a připomene mi, kdy jsem byl v Dubaji naposledy. UAE jsem navštívil celkem čtyřikrát - zatím ale vždy jen s rodinou. Bylo to dávno a já jsem zvědavý jak moc se za tu dobu město změnilo.
Po výstupu z budovy terminálu do nás udeří těžký horký vzduch noční Arábie. Cesta do hotelu trvá nějakých dvacet minut. Náš hotel se nachází v oblasti, které tu říkají Business bay. Majestátní Burj Chalífu lze spatřit z lobby hotelu. Tam se momentálně srocuje velký dav lidí. Jeden z místních barů totiž právě zavírá. Pár místních prostitutek si tu právě rozebírá své západní klienty. S tím tu evidentně nebude veliký problém, jelikož hotel sám propaguje, krom exkluzivních lázní a asi pěti restaurací, služeb východoevropských masérek. Pojem Thai massage známe všichni, ale Eastern European massage je mi naprosto neznámý. Ale krátce před čtvrtou hodinou Alláh nejspíš ještě spí, takže se nedívá.
Celé mi to přišlo absurdní. Připomnělo mi to jeden román, který jsem kdysi četl. Jméno si sice již nepamatuji, ale v té knize šlo partu kluků z Íránu, kteří svým manželkám řekli, že letí do Mekky, ve skutečnosti byla jejich cílem Pattaya a zdejší lady boys.
V tomto regionu je řada těchto věcí ilegálních. Za projevy homosexuality vám tu hrozí trest smrti. Přesto se homosexualita, prostituce a mimomanželský sex této části světa nevyhýbají. Dějí se. Ale odehrávají se tajně. A právě díky tomu se v Dubaji šíří tolik pohlavních nemocí. Chybí prevence, chybí osvěta, chybí instituce, kde by se postižení léčili. Ale hlavně se zavděčit imaginárnímu týpkovi s plnovousem a jeho prorokovi.
Pokoj mě ohromil. Byl obří, s úžasným výhledem na staveniště a dálnici (jak dubajské) a velikou koupelnou. Jsem ve dvacátém patře.
Z hlubokého spánku se probouzím až ve dvanáct odpoledne. Výhled na denní Dubaj působí o něco méně impozantně, než na tu noční. To je u těchto pouštních měst celkem obvyklé.
Obléknu se do něčeho lehkého, zároveň však dostatečně střídmého. Já vím, že je Dubaj, v kontextu regionu, relativně liberální, ale radši si na takové věci dávám pozor. Nechci tu s nikým o ničem diskutovat.
V plánu mám zajít do nedalekého Safa parku a poté dojít pěšky k Burj Chalífě a do přilehlého Dubai Mallu. Však je to jen naproti přes řeku.
Jenže Dubaj je Dubaj. Nejen že se tu přes den nedá venku vůbec existovat, ale 'vzdušnou čarou' a 'přes přechod' tu nejsou relevantním měřítkem. Pěšky by mi v tom hicu dle Google maps trvala přes hodinu. Podotýkám, že po ani jednom ze tří okolních mostů se nedá přejít pěšky. Jedna lávka tam vlastně je.
Přesto Dubaj působí jako série urbánních ostrovů oddělených obrovskými silnicemi, které se nedají snadno překonat. Město má v plánu do roku 2040 vysadit více stromů a zřídit více parků a zelených ploch. To je totiž něco, co mu dnes neuvěřitelně chybí. Mohl by to být navíc nový pojící prvek, které město potřebuje, aby působilo o něco víc koherentně. Na Dubaji jde totiž dosud poznat, že z velké části nevznikala organicky.
Umělé ostrovy při pobřeží považují za naprostý úlet. Pro někoho symbolizují triumf naší tvořivosti, touhu lidstva po překonávání přírodních hranic a manifest vize - já v tom vidím neuvěřitelný kýč, který doopravdy mohl vzniknout jedině tam, kde ještě předešlá generace neměla co do huby. Doopravdy bylo nutné něco takového budovat? Na jednu stranu je to pochopitelně fascinující, na druhou stranu ale nesmírně zbytečné. To se dá ale říct o spoustě projektů v tomto městě. Dubaj je symbolem nouveau riche. Hlavně se to musí třpytit, lesknout a být největší na světě.
Dubaji se musí ale přiznat jedna věc - přitahuje davy a to právě možná i díky takovým kravinám. Za několik posledních dekád tu zvládli vybudovat místo, které je atraktivní pro byznys, investory a start-upy z celého světa. Místní úřady se moc nestarají, kdo jste a co jste zač. Důležité je mít peníze. Pak už je jedno, zda obcházíte sankční seznamy, anebo jste diktátor z Afriky, který nechal vyhladovět půlku vlastního národa. Dubaj je totiž bezpečným přístavem pro byznys veškerého typu.
O Dubaji se ví, že je to město bezpečné. Bavíme se o krádežích a přepadeních na ulici. Lesba s modrým přelivem vykřikující protivládní hesla tu na růžích moc ustláno mít nebude.
Upřít se ale Dubaji nedá fakt, že má drive, který mi v Evropě, speciálně jako mladému člověku, mnohdy schází. Často mám pocit, že jsme na našem starém kontinentu velmi zpomalili, a ještě jsme na to navíc strašně pyšní. Máme tendenci uklidňovat se frázemi jako například: ,Ale my tu máme demokracii a work-life balance, my nepotřebujeme být ambiciózní’. Potíž je, že bez růstu a vize budoucnosti není ani demokracie, ani work-life balance. Lidem tu často chybí vůle něco dělat, měnit, či vůbec nějakou změnu podstoupit. Vidím to osobně na spoustě kolezích. Já neříkám, že údělem člověka je sedřít se z kůže, na pokroku se dá pracovat i chytře. Ale i tohle tu víří napjatou společenskou diskuzi, které bude, s příchodem umělé inteligence, čím dál více přibývat. Ať už se bude svět měnit jakkoliv, bylo by fajn se konečně pohnout.
Přemýšlím nad tím zrovna v okamžiku, kdy se dívám na kolos zvaný Burj Chalífa. 828 metrů vysoký kolos je demonstrací troufalosti a ochoty podílet se na vytváření budoucnosti. Troufneme si jí vytvářet i ve střední Evropě.
V obchoďáku se mi jedna prodavačka z Kamerunu snaží vnutit zázračný krém na pleť. Finální cena byla 700 dirhamů, zvlhčovací krém k tomu prý dostanu zdarma. Tak jsem se začal smát a ptát se, jestli se nezbláznila. Prý v Německu za kosmetiku utratím stejně. Když jsem jí řekl, že mě má homokosmetika nestojí měsíčně ani 20 EUR, začala mi vysvětlovat, že 700 AED v Emirátech není o moc víc, než 20 EUR v Německu, protože v každé zemi je jinak silná měna. Vůbec jsem se nesnažil vysvětlit, že dirham nezmění svou hodnotu jen tím, že překročím hranice, takže se radši zvedám a odcházím. Jestli takto vedou ekonomiku na západě Afriky, nedivím se, že je tolik Kamerunců nuceno žít v Dubaji. V Kamerunu byla totiž asi nějaká veliká náborová akce - jinak si nedokážu vysvětlit, že ve skoro každé hadrárně mě přivítal kamerunský tým.
Pokud jde o oblečení, nejsem velikým fanouškem nakupování. Ale ty ceny a modely se mi tu zdají být příliš dobré. Jelikož je můj muž stejně vysoký jako já, můžeme sdílet oblečení. Já mu tu tak něco koupím, ale nosit to budu potom hlavně já. Funguje nám to tak dobře. On je celkově dost nenáročný na údržbu.
Dostat se zpět na hotel byla pořádná výzva. Ujel mi hotel shuttle a já se tak jal cestovat Uberem. Na ten jsem ve výsledku čekal 47 minut, protože Dubaj se kolem 18 hodiny začne měnit v dopravní peklo. Samotná cesta pak trvala 35 minut. Přitom se nejednalo o vzdálenost delší, než 7km.
Odlet do Berlína je zpožděn, protože ani dnes nikdo dozvuky IT útoku nevyřešil. Autobus si nás tedy vyzvedává až v 01:30. Před tím zvládám ještě na hodinu usnout.
Na letišti je opět šrumec. Tolik lidí všech možných barev pleti a barev pasů je neprosto fascinující. Nigerijci v tradičních oděvech, Filipínci převážející domů obří televizory a jinou elektroniku, evropští batůžkáři mířící do Nepálu, upovídané babky z centrální Asie, pár ruských rodin a amerických byznysmanů. Díky své geografické poloze je toto místo skutečnou křižovatkou vzdušných cest.
Z monorailu obdivuji nekončící řadu A380 seřazených podél terminálu 3. Emirates je není třeba moc představovat. Flotila čítající 258 dálkových letadel, z toho 116 Airbusů A380. O něčem takovém si můžeme nechat jenom zdát. Mnozí vyčítají Emirates fakt, že za jejich zprovozněním a úspěchem mohou petrodolary. To však nemění nic na tom, že tyto dolary přeměnily Emirates v továrnu na peníze. Dnes se jedná o nejvýdělečnější leteckou společnost světa.
Emirates je Pan Am 21. století. Zná je každý. Stali se nepochybně symbolem luxusního cestování. Ano, existují daleko lepší společnosti, avšak marketingový úspěch Emirates tkví v tom, že přesvědčili celý svět o tom, že tomu tak v žádném případě není.
To my se dnes symbolem luxusního cestování nestaneme. Firma nám totiž z Berlína poslala letoun, který nám byl včera vyměněn. Šílenost! Naprostá podpásovka. To měl včera odpoledne směnu zase nějaký idiot, když zelené letadlo poslal do Hamburku a to červené do Dubaje.
Technický stav letounu se samozřejmě nezměnil. Ze tří toalet je jedna kompletně nefunkční. Obě trouby v zadní kuchyni také ne. Horkou vodu si dnes budeme muset stáčet v přední kuchyni, protože ani to u nás nejde.
Sandra je naštvaná. Lea, Ghada a já jsme celou dobu přemýšleli nad tím, jak průběh servisu na zpáteční cestě zefektivnit. Namísto toho budeme rádi, když ve zdraví do Berlína dorazíme. Tento let je navíc o třicet minut delší.
I tentokrát je plno. Kathmandu, Bali, Kapské Město, Phuket, Bangkok, Hanoj, Manila. Z těchto míst nám Emirates a flyDubai převezli nejvíce cestujících.
Máme se na co těšit. Bohužel tentokrát úsměvy nestačili k zakrytí toho, že jsme měli pro celou ekonomku pouze jednu toaletu k dispozici. Děti a akutní případy jsme posílali dopředu.
Letoun předala předešlá posádka v šíleném stavu. Věci v galley byli špatně zapečetěné, inventář se válel všude tam, kde neměl.
K 'večeři' bylo cookie, což ještě ušlo. Ke snídani však bylo třeba ohřát 150 jablečných taštiček. Logistická výzva. S přípravou na poslední servis jsme tak začali již tři hodiny před přistáním. Do kabiny jsme s jídlem a nápoji vjeli 2:30 před přistáním. To z nás museli mít všichni radost.
Holky nám věci ohřívali u nich, na střídačku s jídlem pro jejich hosty. Pak jsme přepravky s jídlem různě přenášeli a balili je do dek, abychom udrželi alespoň trochu více tepla.
Situaci nám neulehčoval ani chlap z poslední řady. Ten dostal od kapitána písemné napomenutí, jelikož se opil, řval na naší vedoucí a obstruoval u zadních toalet tak, aby lidem v letadle použití toho jediného záchodu co nejvíce znepříjemnil. Byl to takový starý blb, který už měl něco vypito. Veškeré indicie napovídali, že vyrůstal ve východní části Berlína. Když šla Ghada doplnit toaletní papír, tlačil na dveře od toalety tak, aby se z ní nemohla jednoduše dostat. Sandra uvažovala o tom, že ho snad spoutáme - k tomu nám ale nedal povolení kapitán. Ani já neměl pocit, že by to bylo adekvátní řešení. Byl to sice vopruz, ale na jakékoliv zneškodňování to nebylo. Vůči mě byl například docela milý. Myslím, že to bylo dáno tím, že jsem chlap. Většina takových případů potom zkrotne. Ghada se Sandrou se navíc nechali celkem rychle vytočit, což těmto lidem dává živnou půdu pro jejich debilní chování. Usmívat se, poslouchat, odpovídat s respektem, být milý a prokazovat porozumění. I'm going to kill you with the smile, však ty jsi mi, kreténe, zaplatil celodenní výlet do Dubaje, vynikající ramen, tři nové košile, svetr, čtyři trička a nové kalhoty. Život jde dál.
JOHANNESBURG
To dubajské dobrodružství bylo opravdovou výzvou pro mé tělo. Ještě nikdy jsem nebyl po letu tak unavený. Mezi Dubají a Johannesburgem mám dva volné dny. Jeden den spím dokonce 14 hodin. Noční šichta v jednouličkovém letadle s příletem do Německa brzy ráno byla vyčerpávající.
Teď je čas na vyplnění jihoafrického celního formuláře, který stejně nikdy nikdo nečte.
Samotná cesta do Jihoafrické republiky byla parádní. Opravdu. Posádka byla naprosto fantasticky sehraná, a to je neprostou alfou a omegou jakéhokoliv úspěchu. Cestující potom mohou být jací chtějí. Ale pokud máte dobrý tým, nemůže se stát nic špatného.
Naše vedoucí kabiny si s sebou bere syna. Náš první důstojník zase přítele. No a můj kolega Jan svojí mámu.
S Janem se mi spolupracovalo skvěle. Janovi je 24 let, pochází z Hamburku a studuje v Mohuči (divný název pro město, které se v originále jmenuje Mainz) ekonomiku. Jan je pěkný, takže se má celý let alespoň na co dívat. A je s ním sranda. Taky se s ním dobře pracuje, protože doopravdy maká. Jeho maminka sedí v naší sekci. Přítel first officera také. Fascinuje mě, kolik gayů u nás dělá v kokpitu, zatímco v kabině narazíte často na heterosexuální muže. Zajímalo by mě, zda je to nějaký měnící se trend, anebo to tak funguje pouze u nás.
Přítel prvního důstojníka pracuje v Helsinkách a z Finska nám přivezl asi pět tun čokolády. Když mi stejné množství čokolády posledně věnovala Firefly, sežral jsem jí ve tři ráno na pokoji. Proto si teď radši žádnou z Finska neberu.
V economy pracuje Tessa, nejlepší kamarádka kolegyně Anny, která se mnou byla minulý měsíc v San Franciscu. Tessa je hrozně fajn. Je jí osmatřicet, ale vypadá jak dvacítka. Dnes odpoledne měla letět do San Francisca, ale její vlak z Erfurtu měl sedm hodin zpoždění a ona se do práce dostavila teprve až nyní - večer.
Lety do JAR totiž opouští Evropu zpravidla večer. Jde o to pochytat co nejvíce transferových cestujících na obou koncích. Kdybychom z Frankfurtu odlétali ráno, přistáli bychom v Johannesburgu až v noci, což by lidem znemožnilo přestupy na následující spojení. Jedinou výjimkou je KLM. Ti se ale zaměřují na cestující mezi USA/Kanadou a JAR.
I my máme pár cestujících z USA, dokonce až z Aljašky. Obě dámy letí do Afriky na lov. Pochází z Anchorage a jsou etnicky původem z tohoto regionu.
Času odletů a příletů jsou atraktivní i pro obchodní cestující. Jedním z nich je i pán z Brna. Toho přítomnost českého stevarda na palubě moc těší. Není jediným Čechem na palubě. Je tu s námi i jedna čtyřčlenná rodina z Prahy, která letí na třítýdenní prázdniny do Kapského Města. České holčičce se stýská po jednom klukovi ze školy a pláče. Tak jsem jí přišel utěšit a v jazyce našeho kmene jí líčil jak dechberoucí Kapské Město je.
Lidí s námi přestupovalo skutečně hodně. Dobrých 60 pasažérů letělo dále do CPT, asi 40 do Windhoeku, a necelá stovka se potom rozsypala do zbytku regionu.
Po příletu se část posádky rozloučila. Třeba takový Jan odjel s maminkou rovnou na safari do NP Pilanesberg. To samé kokpit.
První večer jdu s Tessou do jedné restaurace v Sandtonu na večeři. Tessa je moc zajímavý člověk. V jednadvaceti se odstěhovala do Austrálie, půl roku pracovala v outbacku, poté dělala letušku u Virgin Australia - v Brisbane. Nyní žije opět ve své rodné Jeně a pravidelně si užívá dobrodružství s Deutsche Bahn.
Následující tři dny trávím s Riaanem, který chodil s mým bratrem v dobách, kdy oba žili v Austrálii. Riaan se narodil na pořeží provincie Eastern Cape a vystudoval práva. Příští rok se stěhuje do Kapského Města, kde dostal novou pracovní nabídku u jedné korporace. A dle jeho slov to bude fajn změna, vzhledem k tomu, že v Johannesburgu žijí nejhnusnější chlapy na světě.
Rozdíl mezi soukromým a státním je v JAR obrovský. Soukromý sektor nabízí naprostou špičku, zatímco ten státní je prakticky nefunkční. To samé se prý vztahuje i ke světu práv. Jelikož Riaan pár svých stáží absolvoval v sektoru státním, ví o čem je řeč. Dlouhé pracovní hodiny, masivní konkurence, nekompetentní vedení, korupce, chaos, malé peníze, burnout. Kdo se v této zemi rozhodne tímto směrem ubrat, rozhodne se upíchnout u velkých zahraničních společností.
Johannesburg mám rád. Je to město, kde si snad každý přijde na své. Místní jsou navíc neuvěřitelně přátelští. Mám navíc to štěstí, že tu právě vrcholí jarní sezóna. Celé město se barví do růžova a fialova. Mohou za to květy stromu jacaranda, vyskytujícího se převážně na jižní polokouli. Johannesburg, Sydney, Buenos Aires. Světová města, která se každý říjen promění v růžovou oázu.
- jarní Johannesburg
Jelikož se v Johannesburgu skvěle nakupuje, beru si sem vždy veliký kufr. Ten je na cestě tam prázdný, a na cestě zpět ho nemůžu skoro zavřít. Nakupuji především jídlo. To je totiž v JAR fantastické.
Poslední večer jdu s Riaanem do restaurace na steak. Původní profesí jsem účetní. Přestože se této práci v současné době nevěnuji, od účetních se často očekává, že umí počítat. A já se při placení účtu přepočítal, což vyústilo v to, že jsem personálu nechal skoro 40 % dýško. Je ale pravda, že si to zasloužili.
Zpáteční let byl opět pohoda. Letadlo nám Jihoafričani předali naprosto dokonale čisté. V JAR totiž nechává naše firma letadla projít deep cleaningem. V Německu jsou tyto služby bohužel příliš drahé a chybí na ně lidi.
U nástupních dveří opět přivítám toho milého pána z Brna. Ten se usmívá a dělá si se mnou fotku. Tak jestli si to tu někdy přečte, tak pozdravuji na jih Moravy!
Let opět plný, ale posádka sehraná a vše běží jak má.
Během noční hlídky si občas zajdu pokecat s kolegou Benjaminem. Ten se před padesáti lety narodil alžírské matce a francouzskému otci v Marseille. Dnes žije Ben se svou manželkou v Avignonu. Do práce většinou cestuje osm hodin vlakem, z práce si pak bere letadlo. Jelikož prožil Benjamin většinu svého mládí v Brémách, mluví samozřejmě dokonale německy. Do Německa by se prý ale už nikdy nevrátil. Jeho domovem tak navždy zůstane Francie.
Krátce po páté hodině ranní přistaneme ve Frankfurtu. Nemám tyto brzké přílety rád, protože se pracuje přes noc a vy tak celý následující den prospíte. A přesně to se mi také stalo. Usnu, probudím se v osm večer, celou noc nemohu spát, oči zavřu až v šest ráno. Takhle nějak vypadají následující tři dny. Ale nebojte. Los Angeles můj biorytmus opět vrátí tam, kam má.
LOS ANGELES
A opravdu tomu tak je. Navíc se mnou do LA opět letěla Tessa, kterou tentokrát vylovili ze standby (pohotovosti). Ale nepředbíhejme.
Dnes jsem do briefingové místnosti ve Frankfurtu dorazil jako první. Rozveselená Tessa přichází během pár minut. Má hroznou radost, že můžeme pracovat opět spolu. Jak se tak vykecáváme, smějeme a plánujeme, co dělat v LA, kde jsem byl doposud pouze jednou, dorazí do místnosti třetí člen posádky.
Mladá, oslnivě krásná žena, která by mohla prodávat svou auru jako luxusní klimatizaci, protože teplota v místnosti klesla minimálně o pět stupňů.
Kráčí vzpřímeně na strašidelných jehlách a její cop se pohupuje přesně o dva centimetry na každou stranu - ani o milimetr víc.
Výraz ve tváři má tato žena přísný natolik, že i Kruela vedle ní působí jako celkem fajn holka. Porcelánová pleť bez jediné chyby - spíš to vypadalo, že kdyby se usmála, vznikla by v materiálu výrobní vada. Mimika žádná. Ani náznak! Tohle je lidský screensaver v režimu 'socha'. Působí tak nepřítomně, že se jí naše vedoucí kabiny dokonce ptá, zda je s ní vše v pořádku.
Tuto ženu znám. Zná jí každý. Nikdy jsme sice spolu nikam neletěli, ale existence Nadine Henriette Kamenski* nemůže nikomu uniknout. Ta kamkoliv vejde, tam vše uhnije a zmrzne.
*jméno jsem trochu pozměnil
Protože jsou všechny pozice v business class již rozebrané a já opravdu nemám chuť jít do economy, hlavně ne na letu do LA, beru si zcela dobrovolně pozici 2R. Tu totiž stejně dnes nikdo chtít dělat nebude. Musel by totiž makat s Nadine.
Z té jde neuvěřitelný strach. Po příchodu na palubu si uložíme svá zavazadla a vrhneme se do práce. S Nadine se vzájemně ignorujeme.
Ještě před rokem se Nadine jmenovala Naděžda Kamenskaya, avšak dnes je toto jméno pouhou historií. Jméno se rozhodla změnit v reakci na válku na Ukrajině.
Nadine se totiž narodila v Rusku, kde také vyrůstala. Rodačka z Krasnodaru si v osmnácti splnila svůj sen a odstěhovala se do Moskvy. Pár let poté začala létat u již zaniklé společnosti VIM Airlines. Poté přešla k Azur Airlines. Tam získala možnost zažít kouzlo pobytů v dálných krajích. Vietnam, Dominikánská republika, Goa, Bangkok a další. Nakonec jí osud zavál až do Německa. Dnes žije se svou kočkou v Drážďanech, má německá občanství a o Rusku se baví nerada. Silně se upíná na Izrael, kam jednou, jak sama doufá, bude moct odejít.
Abych prolomil ledy, snažím se naší konverzaci stočit na téma, které se bude Nadine jistě zamlouvat. Kosmetika.
Nadine je totiž 38, ale vypadá maximálně na 25. Pleť má jako ze skla. Rozhodnu se jejím směrem hodit pár komplimentů. Jelikož Rusům sebevědomí rozhodně nechybí, tetelí se Nadine radostí, že si někdo všiml její 'výjimečnosti'. Okamžitě se mnohem více otevře a začne mi vyprávět o výhodách biohackingu.
Kosmetiku si Nadine prý zásadně objednává z Asie a na každý pobyt si s sebou tahá extra kufr se séry, pilulkami a lektvary. Polyká jakýsi NAD+ s resveratrolem, hyaluron a koenzym Q10. Dále jsou prý třeba tři zásady! Disciplína, peníze a námaha. Vypráví to s neuvěřitelnou vážností. Po každém letu jí prý čeká dvouhodinová skin care. Jelikož Rusům není cizí ani bohorovnost, vysvětluje mi, že na takto dokonalou pleť většině z nás chybí právě ta disciplína.
Ven prakticky nevychází. To prý kvůli slunci, které by mohlo její plať poškodit. Jen je škoda, že se celou dobu ani jednou neusměje. Její výraz ve tváři je vlastně celou dobu nečitelný. Působí tak nedůvěryhodně, až je mi to nepříjemné. A já musím ke svým kolegům cítit alespoň trochu důvěry - však mají přístup do kokpitu a bezpečnostnímu vybavení.
Body Nadine nepřidává ani tvrdý ruský akcent a drsný hlas. Hlavně u amerických hostů s tím docela naráží, protože jestli Američanům na něčem opravdu záleží, tak je to vřelost. To je to poslední, co z Nadine vyzařuje. Komunikaci s pasažéry si tak raději beru na starosti sám. Na Američany se totiž musí jinak, než na publikum cestující z Moskvy do Magadanu. Jedná se o krásnou demonstraci toho, jak důležité je u této práce alespoň základní povědomí o mezikulturních vztazích.
Já vůbec nechápu, proč někdo dělá takové psí kusy s biohackingem, když pak stejně na okolí působí jak vrah. Nadine dodržuje přísné diety, dvě hodiny denně tráví péčí o pleť, cpe do sebe různé prášky, nevychází ven na slunce, jedinkrát se na nikoho neusměje, bere se příliš vážně... a stejně nakonec na ní doma čeká jenom kočka. Některé dámy asi neví, že být krásná jim nestačí. Když se budu tvářit jako kyselá okurka, nepomůže mi ani nosík vymodelovaný v Jerevanu (a oční okolí, sorry Nadine).
Samotná spolupráce s Nadine je potom taková všelijaká. Ona sice udělá, co má, ale tím to hasne. Kdykoliv potřebuji s něčím pomoct, najdu jí sedět na jumpseatu se založenýma rukama. Celkově bych to zhodnotil asi tak, že úplný horor to nebyl, ale jsem rád, že jsme konečně v LA.
Osobně nejsem velikým fanouškem LA. Ale třeba je to tím, že je na mě tohle město moc veliké a ještě neobjevil ta správná místa. Tessa mi alespoň ukáže její oblíbenou štreku ve Venice Beach. Pochod k Santa Monica pier nám zabere skoro pět hodin a zahrnuje i přestávku na oběd v thajské restauraci. Na hotel se potom vracíme autobusem, což je v USA vždy nesmírný kulturní zážitek.
Po dvou dnech v Los Angeles je čas na návrat domů. V letadle není opět jediného volného místa. Co nás všechny překvapilo nejvíce je absence amerických cestujících. Všechno jsou to v podstatě Němci. To je u většiny linek do USA netypické. Němci s námi létají hlavně do New Yorku, Las Vegas a Miami. Zbytek linek z/do USA využívají primárně naši američtí zákazníci. Těch si samozřejmě firma moc váží. Američani mají totiž peníze.
Věděli jste, že bookovat letenky ve směru SEA-FRA-PRG-FRA-SEA vás může stát až o několik procent víc, než směr PRG-FRA-SEA-FRA-PRG?
Řada evropských aerolinek má totiž nastavenou cenovou politiku tak, aby vyždímala co nejvíce peněz z americké klientely, která je vnímána jako ta bohatší. V průměru má evropský zákazník peněz méně. Navíc mají Američani méně volného času a dovolené. Pokud se rozhodnou svůj čas a peníze investovat do nás, nesmírně si toho vážíme.
Noční let z LAX do FRA je krásným kontrastem oproti tomu v opačném směru. Američtí cestující si velmi potrpí na komfort hard produktu, komunikativní posádku a transparentní jednání. Alkohol si moc nedopřávají a jídlo je jim celkem ukradené. Německý host bere útokem vše, co je k dispozici. Alkohol hraje určitě mnohem důležitější roli. Na servis a kvalitu jídla má evropský host větší nároky. Evropan je v letadle, aby si let užil. Pro Američana je to dopravní prostředek a jeho největším snem je celou cestu prospat. Američan vás za dobrý servis zahrne komplimenty, Evropan ho od vás přijímá jako samozřejmost.
Asi jediným Američanem na palubě byl tentokrát starší pán asijského původu. Cestoval u nás dvou v premium economy. Na konci letu Nadine předal vizitku a poděkoval nám za výjimečný servis a pozorné zacházení s ostatními hosty. Na vizitce stálo, že je naším severoamerickým revenue manažerem. Tak se snad přeci jen Nadine občas usmála.
Listopadová dobrodružství zahrnují šedesát hodin v Bangkoku, čtyřdenní pohotovost v Berlíně a divokou otočku do Hurghady. Tak snad sem stihnu ještě něco hodit do Vánoc.
Díky 
Děkuji! Doufám, že se zase někdy na palubě setkáme. Bude mi ctí.