Samozřejmě existuje u nás ve firmě několik destinací, které jsou mezi kolegy považovány za ty méně oblíbené. Mezi ně se řadí například Cancun, Santo Domingo nebo Phuket. Přesto se ale najde řada lidí, kteří mají tyto lety rádi a neváhají si o ně každý měsíc žádat. Potom je tu ale jedna destinace, kterou nemá rád snad nikdo - HURGHADA!
Let tam se ještě přežít dá - to cesta nazpět je skutečnou výzvou. Plný Airbus vezoucí evropské dovolenkáře z Egypta připomíná létající Petriho misku. Průjmy, zvracení, horečky a závratě tu nejsou žádnou vzácností. Toalety, kliky, madla, na cokoliv tu cestující sáhnou, to je třeba pravidelně dezinfikovat. Bez dostatečné zásoby gumových rukavic, roušek a dezinfekčních přípravků neletíme.
Mé následující dva dny vypadají takto: první den si střihnu routing FRA-HAM-FRA-HAM, den druhý zase HAM-HRG-FRA. Posádka zůstává po celou dobu stejná, vymění se akorát kokpit.
K letům mezi Frankfurtem a druhým největším městem Německa není moc co vyprávět. Všechny byly plné a žádný z nich netrval déle, než 50 minut. Přípravné práce na zemi a boarding zaberou více času, než samotný let. Jelikož jsou posádky placeny teprve až po zavření dveří, strávil jsem dnes většinu svého času v uniformě zadarmo.
Den začal brzy ráno a skončil odpoledne. Nás hamburský hotel se nachází přímo naproti budově terminálu. Jelikož pravé začala zima, děla se v Hamburku poměrně rychle tma. Navíc prší a je hrozná kosa. Mám Hamburk rád, jedná se o jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Ale ven se mi dnes vůbec nechce. Zítra musím navíc brzy vstává.
Wake-up call z recepce zvoní už ve tři ráno. Cesta na letiště naštěstí moc dlouho netrvá. Je to prakticky jen přes ulici.
Let z Hamburku do Egypta trvá pět hodin. Publikum je fajn, což nás s kolegyněmi dost překvapilo. Možná to bude tím, že letíme z Hamburku, jehož obyvatelé jsou známí tím, že ‘dělají věci lépe’. Jsou sice trochu namyšlení a posh, ale mají vychování a způsoby. Je to takový Mnichov severu. Zbytek Německa je, z pohledu lidí žijících v těchto dvou metropolích, taková žumpa, přičemž hlavní město Berlín je pro ně ztracené úplně.
Po přistání v africké Soči vystupují z letadla spokojení cestující. Po jejich výstupu do Airbusu A321neo nakluše asi padesát egyptských uklízečů. Ti párkrát zamávají hadrem a letadlo je jako nové. Jakmile vystoupí, provede posádka takzvaný ‘aircraft security search’. Vše se otevře, prohledá, prohmatá a důkladně zkontroluje. V letadle nesmí být žádný cizí předmět. Prohledávají se i kapsičky sedadel a servisní stolky. To všechno jsou místa, kam má úklidový personál přístup a mohl by sem něco schovat. Prohledávají se i palubní kuchyně. Vždy si při tom vzpomenu na explozi ruského letadla společnosti Metrojet, který v roce 2015 vezl 224 lidí z Egypta do Petrohradu. Tehdy egyptský pozemní personál pronesl na palubu výbušninu v plechovce od nápoje Schweppes.
Aircraft security search se tak dělá ve všech rizikových zemích, a Egypt je oblast extrémně riziková. Krom toho, že se nacházíme ve velmi třaskavém regionu, nemá právě samotné letiště v Hurghadě zrovna tu nejlepší pověst. Zaměstnanci na místním letišti často podvádí a prodávají pasažérům různé ‘fast tracky’ a ‘upgrady’ o kterých letecké společnosti nemají žádné ponětí. Už se tu párkrát stalo, že někoho provedli mimo bezpečnostní kontrolu, protože si daný cestující zaplatil falešný fast track.
Let z HRG do Frankfurtu byl přesně takový, jaký jsem ho očekával. I u vás v Česku běží ta show, kde si dvě rodiny na týden vymění manželky. Doporučuji si alespoň jeden díl shlédnout před každými volbami. Je to totiž taková sonda do společnosti. Sondou do společnosti jsou i lety z Německa do Antalye a Hurghady.
Ještě nenastoupilo ani prvních dvacet cestujících a už na mě vříská strašidelná matrona, která si na našich webových stránkách vyčetla, že let do Egypta je klasifikován jako dálkový, proto si také celá její rodina zabalila počet kil, které si smí cestující na dálkovém letu převážet. Jak je tedy možné, že musela na check-inu platit za nadváhu.
‘Hurghada ale není vedena jako dálková destinace’, snažím se vysvětlit.
‘Ale je! Na stránkách to tak máte!’ vyštěkne paní.
Jelikož po pětihodinovém letu z Hamburku a budíčku ve tři ráno odmítám o čemkoliv diskutovat, rozhodnu se ženě do ruky strčit vizitku s kontaktem na customer care, kde se o ní, doufejme, postarají lépe. Ženě to evidentně stačí, jelikož se jí ihned rozzářili oči a o tři hodiny později u mě utratila 120€ za dutyfree.
Na letišti v ten okamžik probíhá veliká scéna. Na našeho kapitána ječí u gatu rozzuřený tatínek, jehož dítě má plané neštovice a pozemní personál zakázal celé jeho rodině nastoupit do letadla. Let je do posledního místa vyprodaný, dítě má vysoce nakažlivou nemoc a není možné ho nijak izolovat. Aerolinka má v tomto případě právo cestujícího nepřepravit. Je mi té rodiny moc líto, ale ještě víc líto by mi bylo zbylých 233 hostů a mých čtyři kolegyň, které by se mohly potenciálně nakazit.
Atmosféra v letadle zatím nijak nevybočoval z očekávaného standardu. Jedna paní zmáčkne call-bell, já přiběhnu a zeptám se, s čím jí mohu pomoci.
'Nezapomněl někdo zavřít motor', ptá se paní a ukazuje z okénka směrem ven. Vykouknu a snažím se najít něco, co vypadá jako motor. Nic nenajdu. Třeba jsem se jen přeslechl; ‘Promiňte, ptala jste se na motor?’
'To jsou dveře od nákladového prostoru', ozve se muž sedící za ni.
'Aha! Tohle jste měla na mysli! Ano, to jsou dveře nákladového prostoru, které před startem rozhodně nikdo zavřít nezapomene.'
Ještě před startem se Tamaře do ruky dostává report s podpisem paní, která nám tím potvrzuje, že letí na vlastní riziko. Je je prý zle. Není jediná. Zdravotní problémy hlásí ještě před odletem dvě další ženy. Naštěstí je na palubě mladý pár: ona dětská lékařka, on anesteziolog. Jsou vybaveni vlastní lékárničkou a vzděláním v oblasti medicíny, což se na takovém letu z/do HRG vždycky hodí. Pokud se prý během letu někdo do nějaké závažnější situace, máme se obrátit na ně.
Nejsme ve vzduchu ani deset minut a už to začíná. Jelikož se jedná o Hurghadu se vším všudy, dva lidé už zvrací, jeden pán má průjmem a jedna paní kombinaci obojího. Holčička na 16B pláče, protože se ji z nosu valí spousta krve. Chlapec na 31C má ale problém nejnaléhavější - z ucha mu vypadl AirPod a nemůže ho najít. Je jedno, že musíme krvácející dívce ledovat zátylek, lovit v lékárničce léky proti průjmu a jednu paní stěhovat i s bagáží blíže k toaletě, aby to neměla tak daleko. Jemu se zakutálelo sluchátko! Tak tedy beru svítilnu, padám na kolena a jdu hledat AirPod. Naštěstí se tohle stává na úplně každém letu, takže mám ve hledání pos**ných AirPodů praxi. Přesto se mi ztracený AirPod najít nedaří. Omlouvám se a klukovi slíbím, že v pátrání budeme pokračovat ihned po servisu, protože jsme ve vzduch už půl hodiny, lidi zatím nedostali najíst a už mě asi deset lidí zastavilo s otázkou; Kdy bude něco k jídlu?
Připomnělo mi to vyprávění jednoho kolegy, který musel tři hodiny oživovat jednoho pasažéra. Ranimaci provádíme tak dlouho, dokud člověka za mrtvého neprohlásí přítomný lékař. Pokud na palubě lékaře nemáte, popřípadě máte, ale ten si to nechce vzít na triko, oživujete až do nouzového přistání. On oživoval nad Atlantikem, celou dobu až do přistání na Islandu. Ze zákona totiž nesmí stevard prohlásit člověka za mrtvého, přestože již žádné známky života nevykazuje. Pasažér nakonec nepřežil. Zbytek cestujících však nejvíce zajímalo, kdy dostanou něco ke snídani.
Vozíky s nápoji a jídlem máme připravené, můžeme vyrazit. Zastaví nás ale jeden cestující.
‘Promiňte, ale té paní přede mnou na tom záchodě snad vybouchla p***l’, sděluje nám gentleman ve středním věku, který otevřel dveře od toalety a následně je opět zase rychle zabouchl.
Natáhnu si tedy rukavice a roušku a jdu dezinfikovat, drhnout, sprejovat, prolévat mísu horkou vodou. Toaletu si nemůžeme dovolit zablokovat. Do Frankfurtu nám zbývají čtyři hodiny letu, a to bychom tu se dvěma toaletami nejspíš umřeli.
Během servisu se v kabině do sebe pouští dvě dámy. Matka chlapce se ztraceným sluchátkem kráčí na chorvatskou cestující sedící za ním, že je zlodějka. Sluchátko se totiž záhadně objevilo na sedačce pod její zadnicí. Nehodlám tu někoho odsuzovat. Jsem pouze donucen překládat zuřivý výlev německé matky do politicky korektní angličtiny a lámanou angličtinu obviněné Chorvatky do srozumitelné němčiny. Jsem ale rád, že už se tu nemusím později plazit po podlaze a předstírat, že mi na osudu ztraceného AirPodu záleží.
Samotný servis trvá skoro dvě hodiny. Cestující berou náš sortiment útokem. Na druhý servis nám nezbývá ani čas, ani sortiment. Alespoň anesteziologovi se podaří pár nemocných cestujících uspat. Má na to nějaké zázračné tabletky. Co je to za sajrajt nás v ten okamžik nezajímá. Je to pro nás lepší alternativa než jeho původní návrh s tím, že pro jednu ženu máme exkluzivně zablokovat jednu toaletu. Jasně, a ten zbytek lidí s faraonovou pomstou se tu má pos**t?
Náš létající hospic přistane ve Frankfurtu na čas. Ten večer ještě stíhám poslední vlak do Düsseldorfu.
BANGKOK
Očekával jsem něco na způsob Cancunu, či Punta Cany - ale Bangkok překvapil! Je sice pravda, že tu a tam byla z někoho cítit marihuana. Dokonce i jednu veselejší partu německých mladíků jsme na palubě měli. Avšak zbytek lidí byl fajn. Cestuji zejména starší páry. Osamocení gentlemani nejspíše preferují Thai Airways, protože se mají na co dívat už po cestě.
Naše posádka ale také není k zahození. Třeba v ekonomce je to dnes skoro samé mladé a pilné děvče. Šestadvacetiletá Una se narodila v hornorakouském Freistadtu do bosenské rodiny. Ve škole se kdysi učila i češtinu. V devatenácti odešla Una do Berlína, kde žije dodnes a věnuje se modelingu. Na ten má Una výrazný, snadno zapamatovatelný obličej, který nepůsobí prvoplánově krásně, ale je mimořádně charismatický. Oči má lehce dál od sebe, což její tváři dodává originalitu a určitou tajemnost. Její lícní kosti jsou vystouplé, rysy vyvážené, přesto nekonvenční. K tomu je Una nesmírně milá a přátelská.
I její kamarádka a kolegyně Laura je úžasná. To samé se dá říct i o Jasmin, dceři thajské matky a německého otce. To se bude dnes padesátiletému Svenovi z Mnichova jistě pracovat dobře. Ten má na starosti zadní kuchyň.
Já dělám v premium economy s Maxem. Na briefingu na mě dělal dojem takového upjatého bonzáka. Ale nakonec se z něho vyklubal moc dobrý kolega. Max se sice narodil v Německu, část svého mládí však strávil v New Jersey. Dnes žije v Kolíně nad Rýnem.
V business class pracuje Španělka Jacqueline ‘dojíždějící’ do práce z ostrova Mallorca. Je to už asi čtvrtá kolegyně, co znám, která na tomto ostrově žije a pravidelně z něj dolétává. S ní je vepředu padesátník Jochen, kterého znám z jednoho ze svých letu do Toronta. Celé posádce velí Barbara s jednomístným ‘seniority number’, avšak vždy dobrou náladou a slušnou dávkou profesionality.
Doprovod si na náš šedesátihodinový pobyt berou Jasmin a první důstojník. Jasmin má s sebou dvaadvacetiletého přítele. Ten se jednou dokonce zúčastnil soutěže ‘Německo hledá Superstar’. První důstojník Fabian bere mladinkou přítelkyni Vivien, která u nás pracuje jako letuška, a právě zahájila pilotní výcvik. Je mladá a trochu přidrzlá. Cestuje sice soukromě, ale nakluše si to do mé galley, frkne si svůj donesený salát do boxu s ledem, kufr si hodí do skříně, kam ukládáme inventář, zmizí. Neřekla ani ň.
Let probíhal překvapivě klidně. Posádka fungovala dobře. Frankfurt opouštíme ve večerních hodinách. Jelikož je nám vzdušný prostor nad Ukrajinou a Ruskem uzavřen, slétáváme k jihovýchodu Evropy. Rumunsko, nad kterým mi v kabině vybouchne plechovka s tonikem a pocáká mi košili, dunajská delta, Černé moře, Gruzie, poměrně silné turbulence nad Kavkazem, nasvícené Baku, tma, Turkmenistán, Afghanistán, Pákistán, Indie a Bengálský záliv. Nad ním servírujeme snídani, přestože v destinaci se již obědvá. Po jedenácti hodinách jsme konečně na místě. Náš letoun následně míří s jinou posádkou do Číny, konkrétně na ostrov Hainan. Na palubě bude asi jen 15 cestujících, ale celé to sanuje regionální vláda, takže se nikdo na nic neptá. Aerolinka dostane vládní příspěvek a nemusí letadlo nechat celý den stát v Bangkoku.
To samé odpoledne přistává v Thajsku i Boeing B777-200 izraelských aerolinií. Na celním potkáváme posádku. Ta z letadla vystupuje po částech. Vidíme tak pouze pět jejích členů. Jakmile projde hlouček divokých Izraelek a Izraelců pasovkou, u výdeje zavazadel si každý z nich natáhne přes uniformu nějaké širší tričko, šaty, mikinu. Letiště tak opouští v přestrojení za běžné cestující. Teď jen doufám, že jsem něco nevyzradil a zítra mi na dveře nezaklepe Mossad.
Dorazila také dvě letadla z Dubaje. Let EK376 přistává pouhých padesát minut po letu EK384. Obojí A380ky. Pasovou kontrolu pro posádky tak okamžitě zaplaví armáda holek s červenými kloboučky. Emirates sem posílá celkem pět letadel denně. K tomu připočtěme sedm denních letů z Kataru, tři ze sousední Sharja, šest z Abu Dhabi a ještě několik dalších z Ománu, SA, Kuvajtu a Bahrajnu. Koridor mezi Zálivem a Thajskem je masivní.
Bangkok, thajsky Krung Thep, je totiž město, které přitahuje davy lidí z celého světa. Patří mezi nejnavštěvovanější místa na planetě. Ročně navštíví Bangkok na třicet milionů turistů, dvěma místními letišti projde v součtu přes devadesát milionů cestujících.
Jakmile vystoupíte z budovy terminálu, na krátko vás usmrtí silná vlna horkého a vlhkého vzduchu. Welcome to Thailand, baby! Sawadee khab.
V Bangkoku jsem byl naposledy jako malé dítě. Město se za tu dobu jistě nesmírně změnilo.
Cesta na hotel trvá nějakých třicet minut. Je zataženo, dle stavu silnic zde před malou chvilkou pršelo. Město působí ponuře. Všude kolem motorky. Moderní mrakodrapy napovídají, že se blížíme centru.
Náš hotel leží na pravém břehu řeky Chao Phraya, hned naproti nákupnímu středisku ICONSIAM. Z pokoje mám na obojí krásný výhled. Kolegové vyráží ten večer na trhy, masáž a Pad Thai. Já nemám na jakoukoliv sociální interakci ten den již energii a proto mířím na solo večeři do nedaleké restaurace, kde sedím sám a ještě jeden pár z Holandska.
Na planetě existují dva regiony, které nemám zrovna v lásce, a kde mi vždy dojde, jaké privilegium být Evropanem vlastně je. Osobně nejsem úplným fanouškem východní Asie a latinské Ameriky. Vždy mě překvapí, kolik Evropanů tyto dvě části světa lákají. Mnozí se sem dokonce stěhují. Ve východní Asii však alespoň nemám pocit, že mě tu někdo zabije. V noci si to tedy opuštěnými a lehce zatuchlými uličkami čtvrti Samphanthawong dokráčím až do Chinatownu. Čínská čtvrť je jedno z mnohých míst v Bangkoku, které nikdy nespí. Je půlnoc a neony svítí, tuktuky řvou, skútry troubí, kolem samá restaurace a stánek, ty sedíš na plastové židli u silnice, potíš se a jíš cosi výborného, co by doma neprošlo ani veterinární kontrolou. A o tom Bangkok asi je. Je chaotický, hlučný, lepkavý, vyčerpávající, trochu smrdí a ty máš dojem, že tu nic nemůže fungovat, i když tu překvapivě funguje relativně všechno.
- Dobrou chuť
Během mého pobytu v Bangkoku byla asi tím největším highlightem návštěva moderního parku Benjakitti a také královského paláce, kam se dalo z našeho hotelu dojet vodním taxi po řece za pár šupů. Za pár šupů se dá v Bangkoku ostatně pořídit cokoliv.
Návštěvu Velkého paláce bych doporučil každému. Na místo přijíždím brzy ráno, protože šortky jsou tu ilegální element a já se odmítám potit odpoledne v dlouhých kalhotech. Daří se mi také vyhnout dopravním zácpám. Do paláce vyrážím s Unou a Laurou. Jakmile se dostaneme dovnitř, padá nám čelist. Všechno se leskne, chrámy září, sochy se tváří důstojně a já se snažím alespoň pět vteřin všechno nefotit.
Po návštěvě paláce se vracíme na hotel, já ve sprše smyju veškerý pot, slzy a duchovní osvícení, jehož se mi při návštěvě paláce jistě nechtěně dostalo. Po obědě vyrážíme na masáž. Jedná se o jakýsi salón, který si vzájemně doporučují všichni zahraniční cabin crews. Jsou prý seriozní a nikdo se vás tu neptá, zda chcete i něco 'extra'.
Nikdy jsem thajsou masáž neabsolvoval, ale měl jsem takovou představu, že si u ní odpočinu. No jo.
Vše začíná nevinně. Droboulinká Thaječka se na mě usmívá a zajímá se o jakou intenzitu tlaku na mé nicnetušící tělo bych měl zájem. Volím medium, protože hard by mohlo být moc (drobné Asiatky nepodceňujme), ale soft mi nezní jako příliš. Po prvních minutách masáže začínám litovat, že jsem nezvolil soft.
Masérka pracuje s absolutní jistotou. Lokty, palce, předloktí. Do mého nebohého těla ta žena zabořila snad úplně všechno. Snažím se dýchat klidně a namluvit si, že je to třeba dobré pro moje zdraví. Ale pak se přistihnu jak se v mnohých momentech musím zhluboka nadechnout, abych to vůbec přežil, a potupně malinké Thajce vysvětluji, že soft bude asi ta lepší cesta. Jenže slovo 'jemně' bude mít v thajštině nejspíš velmi flexibilní význam. Nejhorší je to u masáže hlavy, kdy mám pocit, že se mi ta ženská snaží vytlačit vzpomínky na můj poslední let z Hurghady přímo ušima ven. Ve finálních částech procesu to mé tělo vzdává a já sebou nechávám už jen pasivně kroutit, otáčet, nechám si asi pětkrát dobrovolně vykloubit rameno, ale ještě pořád se modlím a doufám, že alespoň má páteř zůstane v pořádku a já neskončím na vozíčku.
Po skončení vstávám o tři centimetry vyšší, s neuvěřitelnou bolestí svalů o jejichž existenci jsem neměl ani ponětí, a vědomím, že tohle byla na delší dobu jedna z posledních thajských masáží.
Zpáteční let se odehrává v noci, je opět plný a překvapivě klidný. Plechovka mi tentokrát nevybouchla, ale vybouchla naše vedoucí kabiny Barbara. Ta totiž Fabianově přítelkyni Vivien umožnila upgrade do business class, Vivien neváhala a šla si do business class vytáhnout z přihrádky med a šoupnout k letu salát. Kufr si nacpala do míst, kam většinou hostům v business class ukládáme jejich kabáty, pokud si je přejí mít pověšené. S tímto přístupem však u Barbary narazila a ta jí dala šílený kartáč.
Do galley pak přiběhla říčná Barbara a říká; 'Co to má být? Ona letí soukromě a myslí si, že to letadlo je její obývák?! Ten salát si tam může klidně nechat, ale ten kufr? Ten jsem jí vyhodila. Na ten má snad každý cestující vlastní bin!'
BERLÍN - MNICHOV
A je tu další eurotrip. Během těchto tří dnů vypadá můj Dienstplan následovně; první den letím z Frankfurtu do Berlína. Zde strávím nějakých 24 hodin. Následující den poletím z Berlína zpět do FRA a následně do Mnichova. V Mnichově budu nějakých patnáct hodin. Poslední den osluhuji linku MUC-FUE-FRA.
Svůj první den v prosluněném Berlíně jsem si užil. Navštívil jsem kamaráda, který odsud pochází. Žije přímo v srdci města, kousek o hlavního nádraží. Berlín je jedno z mých nejoblíbenějších míst v zemi. Na německé poměry je nekonvenční. Nevím, zda bych tu chtěl žít, ale po každé návštěvě z města odjíždím s těžkým srdcem.
Hotel máme na 'dvorku' přímo před vstupem do budovy berlínského letiště. To není bůhvíjak spektakulární. Stálo však hodně peněz a stavba se také o něco prodloužila.
BER nahradilo původní tři letiště - Tempelhof, Tegel a Schönefeld. Myslel jsem si, že Tempelhof je reliktem dávné minulosti, ale zavřený byl teprve až v roce 2008. Mohu se tak vlastně považovat za pamětníka. Bohužel na vlastní kůži jsem měl možné před několika lety zažít pouze jen pravou 'Tegel experience'. Pokud jste měli někdy možnost zavítat na letiště v keňské Mombase, tak přesně tak nějak vypadal před šesti lety berlínský Tegel. A pokud jste zažili Tegel, tak do Keni už nemusíte. Mé dobrodružství tehdy navíc ještě okořenila stávka řidičů autobusů, pěší chůze k letišti s davem lidí a hodinová fronta na check-in.
Na letišti BER má člověk alespoň pocit, že je v Evropě. To Tegel a Schönefeld neevokovali. Tento pocit moc neevokuje ani terminál 1 v Mnichově. Letiště MUC je všem známé jako jedno z nejlepších letišť vůbec. A terminál 2 rozhodně není špatný. Komise SkyTraxu se však při své návštěvě bavorské metropole vždy zapomene podívat na terminál přes ulici. Z toho operuje naše společnost a všichni dopravci, kteří nejsou členové skupiny Star Alliance.
Hotel nemáme přímo ve městě, ale ve městečku Freising u letiště. Do centra Mnichova je to nějakých 40 minut vlakem. Je zima, tma a já nemám chuť na nic. Svůj 'mnichovský' layover strávím ve stavu hibernace.
V 6:05 mi zvoní telefon. Jsem tou dobou už dávno vzhůru. Dispečink se ptá, zda bych místo na Kanáry nemohl dnes letět na Madeiru. Kousek za letištěm došlo k nehodě, tvoří se zácpa a jedna kolegyně v ní uvízla. Tu by pak poslala firma s mou posádkou pozdějším letem na Fuerteventuru, zatímco já poletím s mnichovskou posádkou do Funchalu - o půl hodiny dřív. Jelikož letoun večer přistává také ve Frankfurtu, nemám nic proti a na nabídku kývnu.
Potíž je v tom, že v zácpě zůstal stát i můj řidič a já tak dorazil na letiště se čtyřicetiminutovým zpožděním.
Nedávno naše společnost oznámila spolupráci s frankfurtským fotbalovým týmem Eintracht. Jeden z našich Airbusů A320-200 jsme si tak hodili do černobílých barev korespondujícími s barvami sponzorovaného týmu.
V Mnichově je fotbal brán velmi vážně. Místní klub Bayern München je tu modlou. Poslat Mnichovana na dovolenou letadlem v barvách klubu Eintracht by byla opravdu drzost. Naše firma tak ale učinila. Takže mi vlastně ani moc nevadilo, že jsem propásl celý boarding a do letadla nastoupil jako poslední, asi deset minut před plánovaným odletem. Nakonec jsme vše zvládli včas. Na letišti FNC jsme dokonce přistáli o něco dříve a zapíchli to rovnou vedle Pegasu z Prahy... vlastně v té době ještě Smartwings.
Hlavní hvězdou dne byla však naše letadlo. To si před nástupem musel z plochy vyfotit snad každý. Madeira má k fotbalu také blízko. Narodila se tu totiž fotbalová superstar Cristiano Ronaldo.
Náš letoun není černobílý pouze venku. I interiér byl hozen do nových barev. Červené logo týmu Eintracht kam se podíváš. Na podlaze černobílý koberec.
Dnes pracuji se třemi kolegyněmi z naší mnichovské báze. Dohromady provozuje naše společnost čtyři různé stanice. Je zajímavé sledovat, jak v každé z nich pracuje trochu odlišny typ lidí. Naše Mnichovanky jsou v průměru starší, více dbají na uniformovou kázeň, výrazněji se líčí, svou práci dělají s nadšením. Frankfurt je mnohem víc anonymní. Najdete u nás to nejlepší, ale i to nejhorší. Pokud neděláte svou práci zrovna nejlépe, v té mase se to ztratí. To je v případě menších základen nemožné.
Z Funchalu do Frankfurtu vezeme méně důchodců, než v opačném směru z Mnichova. Zato máme víc rodin s dětmi. Ve Frankfurtu přistaneme večer.
To je pro tento měsíc všechno. V příštím reportu vás vezmu do Kapského Města, na čtyři dny do Panamy a otočku do Las Palmas. Děkuji za věrnost i v tomto roce, přeji vám všem krásné svátky, zůstaňte zdravý a nadělte s k Vánocům letenku do krásných míst.
