Během zářijového letu do San Francisca jsem se seznámil se třicetiletou kolegyní Annou, která v té době procházela složitým rozchodem se svým bývalým přítelem. Jelikož jsme si tehdy celkem padli do oka, rozhodli jsme se požádat o společný let. Anna si přála navštívit Maledivy.
Naši vedoucí kabiny znám také z jedné cesty do San Francisca, tentokrát však té z roku 2024. Svenja dokáže být poměrně přísná, ale má věci pevně pod kontrolou a člověk se od ní nedočká žádného nepříjemného překvapení. Pokud děláš to, co máš, nebudeš s ní mít sebemenší problém. S Annou se nám podařilo dostat do business class, což je nejoblíbenější pracovní úsek nás obou. Anna je naprosto překrásná holka. Dva roky létala u Emirates a popisuje to jako obrovskou dřinu. Tehdy znala lety na Maledivy pouze „na otočku“ – dnes může vystoupit a strávit tu dva prosluněné dny.
Na Maledivách jsem byl naposledy před necelým rokem. Tehdy byl v provozu ještě starý, poněkud omšelý terminál. Dnes tu mají terminál nový, postavený v rámci čínsko-saúdské spolupráce. Vypadá sice pěkně (a je klimatizovaný), ale chodby jsou navrženy tak, aby se tu člověk pořádně nachodil. Snad ani LAX netrvá opustit tak dlouho.
Z letiště nás odváží speedboat na soukromý ostrov, kde se nachází náš hotel. Cesta člunem trvá zhruba pět minut. Místo vás okamžitě přiměje zapomenout, že se nacházíte nedaleko přelidněného a špinavého města Malé, jehož siluetu lze z našeho ostrova spatřit. Působí to až surrealisticky – na ostrově Hulhumalé stojí obří panelové domy, které se zvedají z tyrkysových vod Indického oceánu. Jedná se o sociální bydlení pro místní.
Tropická flóra, romantické bungalovy, bílý písek a teplý vzduch provoněný solí. Nemusím to mít pořád, ale jednou za čas je dobré se tu zastavit. Navíc je tu klid – pokud vám tedy zrovna nad hlavou nepřistává hydroplán nebo katarský Boeing B777-300.
Mužská část posádky dostává pokoje na severní straně ostrova. Hned vedle mého bungalovu bydlí mladý kolega Martin, který si s sebou přivezl svého tátu. Ten s ním prý cestuje skoro pořád. Na příští týden mají naplánovaný Johannesburg. Na konci měsíce bere Martin svého otce do mexického letoviska Cabo San Lucas.
Jelikož všechny naše kolegyně bydlí na jihu ostrova, chodí nás Anna s Lindou navštěvovat na klidnější sever. Dny trávíme většinou na pláži, občas si jdeme zahrát tenis nebo si zašnorchlovat. Lindu znám – jednou jsme spolu trávili Vánoce v Seattlu. Před dvěma lety jsme byli i v kubánském Holguínu. Je s ní vždy neuvěřitelná sranda. Znáte Samanthu ze Sexu ve městě? Linda je podobný živel. Před rokem se rozešla se svým přítelem, kterého ve Frankfurtu zatkli za spolupráci na prodeji drog. Od té doby Linda, jak sama říká, „sbírá“ muže. S Annou a nebohým Martinem uznáváme, že její kolekce je slušná. Každý příběh navíc doplňuje obrázkovou prezentací. O Tylerovi z Portlandu a Jamesovi z Toronta tak víme opravdu všechno. Všechno!
Na Maledivách trávíme 48 hodin, takže mám dva večery na koupání při západu slunce. Je to magické. Jelikož jsou v tu dobu všichni zalezlí a připravují se na večeři, jsem na pláži úplně sám. Růžové mraky na obloze vypadají jako plovoucí kousky cukrové vaty. Vzduch je stále teplý, vítr nefouká, kolem je ticho. Je to nádhera. Čas najednou plyne úplně jiným tempem. Občas máte pocit, že se na okamžik zastavil a čeká, než se znovu nadechnete té vůně ráje.
Martin se chodí cachtat ráno, takže se stihne krátce smočit ještě před odletem domů. Já jsem v tu dobu na snídani. Sedí tam už celá posádka – v uniformě. Vedlejší stůl obsadili kolegové z Rakouska. Ty jejich červené uniformy jsou něco strašného.
Maledivy opouštíme ve 12 hodin, v Německu přistáváme před sedmou večer. Hosté si náš servis v business class pochvalují. S Annou se samozřejmě snažíme co nejvíce. Lidé platí za letenku na Maledivy obrovské peníze – prostoru pro nedostatky tu moc není. Servis musí být perfektní.
V osmé řadě sedí šéf jednoho ze známých švédských startupů. Cestuje s celou svou rodinou.
Letí s námi i starší pár, který cestu na Maledivy vyhrál v jakési soutěži. V business class ještě nikdy neletěli. Většinou bývá práce s takovými lidmi radost. Jsou totiž vždy nadšení, občas trochu nervózní, nevědí, co mají očekávat, a i to nejmenší překvapení pro ně znamená hodně. Jsou to vděční hosté. Po přistání ve Frankfurtu jim proto dovolíme navštívit i kokpit.
Atmosféra v zadní části letadla je také uvolněná. V ekonomické třídě sedí několik mladých párů. Ve třech případech se na Maledivách dokonce žádalo o ruku. Linda k nám tak chodí neustále „krást“ šampaňské a pralinky. Z legrace ještě každému páru věnujeme batůžek s omalovánkami a hračkami pro děti… pro budoucí děti.
Co se dětí týče, těch míváme na letech na Maledivy také spoustu. Před rokem mě to docela překvapilo, protože jsem si vždy myslel, že na Maledivy létají převážně dospělé páry. Jenže většina resortů tu nabízí ubytování pro děti do 12 let zdarma, což z této destinace dělá jedno z nejvíce family-friendly míst v Indickém oceánu.
PHUKET
Maledivy byly krásným úvodem do roku 2026. Ihned poté mě ale dostihla drsná realita v podobě letu do Thajska.
Kombinace dlouhé cesty, krátkého pobytu trvajícího pouhých 24 hodin a relativně náročné klientely činí z tohoto ostrova jednu z nejméně oblíbených destinací mezi posádkami. Snad nikdo si o lety na Phuket nežádá dobrovolně.
Před dvěma lety bych si nepomyslel, že může být něco horšího než Cancún – potom jsme začali obsluhovat Phuket. Od té doby je každý let do Cancúnu pohoda. Phuket je dokonce takový extrém, že kdybych si měl vybrat mezi letem do Cancúnu v economy class a tím na Phuket v business class, raději volím Mexiko. Jestliže je mexický Cancún takovou ranní Mallorcou pro pokročilé, pak je Phuket čtyřnásobně delší Antalyí.
S posádkou si to klušeme chodbami terminálu k letadlu. U gatu se už tvoří nekonečná fronta. Dredy, batikovaná trička, řvoucí miminka doprovázená nevyspalými rodiči na pokraji zhroucení, otrávení důchodci, osamělí muži i ti, kteří od své poslední cesty do Thajska osamělí nejsou. O pár minut později sedí celý tento dav u nás v letadle, kabinou se line lehký zápach marihuany. Do zbývajících míst v přihrádkách na zavazadla se snažím natlačit poslední kytaru a ukulele. Dredatý Ital poděkuje. Je asi tím jediným, kdo mi za celých dvanáct hodin za něco poděkoval. Zbytek osazenstva se slůvko „děkuji“ zapomněl naučit. Ten samý problém má i se slovem „prosím“. Celkově mě dost zaskočila hrubost některých lidí, zejména německých důchodců. Všeobecně si tohoto fenoménu začínám čím dál víc všímat.
Jelikož letíme na Phuket, nesmí chybět alespoň jeden člověk, kterého napadne zapálit si na záchodě cígo. O vzrůšo se nám postaral asi třicetiletý Španěl, kterému jsme zkonfiskovali pas a rozhodli se ho v Thajsku předat policii. Nejprve jsme se domnívali, že domluva a varování od kapitána postačí – ale on si šel na ten záchod zapálit znovu.
Krátký pobyt v pětihvězdičkovém resortu byl takovým odškodněním za náročný let. Posádka je skvělá, což je vždy to nejdůležitější. Jsem tu s dvaadvacetiletou Kim, která se narodila německému otci a české matce. Vyrůstala sice v Německu, ale češtinu má opravdu nádhernou. Její maminka je celoživotní fanynkou Karla Gotta, tudíž Kim zná slova snad každé jeho písničky.
I kolegyně Jessica má k Česku pozitivní vztah. Dva roky pracovala v rodném Braunschweigu s Čechy v jedné automobilce a i ona pochytala pár frází. Jessica je velmi sympatická – byl to už náš třetí společný let.
Hned druhý den ráno pro nás přijel autobus. Letiště na Phuketu připomíná malé Rusko. Vedle našeho letadla mají Rusáci zaparkované rovnou dva obří Boeingy B777-300. Denně sem přilétá několik letadel nejen z Moskvy, ale i z Vladivostoku, Chabarovsku, Irkutsku, Novosibirsku, Kazaně a dalších zapadlých koutů širé Rusi. Na pasové kontrole je slyšet téměř výhradně ruština. Když dorazím k našemu gatu a uslyším první německá slova, uleví se mi. Konečně zase doma!
Jak by řekl soudruh Solovjov, prohnilý a dekadentní homo-pedo Západ tu kromě nás reprezentuje ještě polský Dreamliner a finský Airbus A350 v tečkovaném „županu“ od Marimekka.
Zajímavostí je, že lety ve směru Phuket–Frankfurt jsou úplně jiný příběh. Cestující jsou jako vyměnění. Zdá se, že thajská výchova zabrala. Nejenže se tu všichni naučili děkovat, prosit a usmívat se, oni se k tomu ještě uklánějí.
Cestovat s námi dnes bude jeden světoznámý sportovec. Pochopitelně zůstanu diskrétní – jsem ale přesvědčen, že ho zná každý z vás. Jde o jednu z největších hvězd světového sportu. Letí v doprovodu své manželky, dvou malých dětí a jejich filipínské chůvy, která si vysloužila místo v economy class. Oni cestují v business class, kde se o ně bude starat Jessica. Docela jí to závidím, ale alespoň jsem panu sportovci pomohl složit a uložit kočárek. Jeho přítomnost pochopitelně přitahuje velkou pozornost ostatních spolucestujících.
Denní let z Thajska do Evropy probíhá relativně hladce. Ihned po servisu pošleme každému cestujícímu skrze zábavní systém zprávu, aby zatáhl okenní stínidla. Tím se v kabině vytvoří umělá noc. Cestující tak budou raději spát, než kouřit na záchodě a pít alkohol. Alespoň jsem si to na začátku myslel.
Vítr z plachet mi vzal podivný pár sedící u mě v premium economy. Už na začátku mi přišli lehce opilí. Během servisu si každý z nich objednal dvě sklenice červeného vína a whisky s ledem. Jelikož při každém servisu děláme dvě kola s nápoji, měl každý z nich čtyři skleničky vína a dvě whisky. Po vzletu si jako welcome drink objednali také víno. Nalévali to do sebe bez zábran.
Kolega Daniel má pauzu, takže teď budu tři hodiny hlídkovat. Opilý muž za mnou chodí pravidelně do kuchyňky a poroučí si červené víno. „Pravidelně“ znamená, že kdykoliv mu doliju, okamžitě skleničku vypije a žádá další. Takhle mi zvládl se svou ženou vypít dvě celé lahve. Kdybych do sebe dostal tolik alkoholu já, skončím v lepším případě v nemocnici. Jelikož kvůli němu nechci přistávat v Turkmenistánu, snažím se mu podsouvat vodu – později mu jí začnu ředit i víno. Na chvíli usíná.
Jdu se tedy podívat za kolegyněmi do business class, kterou naprosto opanovala manželka naší celebrity a jejich dvě batolata. V galley má rodina rozložené dva kufry. Přední toaletu si nárokují bez ohledu na ostatní cestující. Manželka neustále peskuje drobnou chůvu, která sice oficiálně letí v economy class, ale celou cestu tráví v business class a stará se o děti. V uličce je rozložená deka s hračkami a chrastítky. Všude kolem neuvěřitelný nepořádek. Z výrazu našeho vedoucího je jasné, že toho mají všichni dost – nejen posádka, ale i ostatní cestující. Nechápu, proč lidé s takovým profilem a potřebami prostě necestují soukromým letadlem.
Aby toho nebylo málo, každý člen této výpravy jí v jinou dobu, což je pro posádku vždy logistická výzva.
Část inventáře z business class mám i ve své kuchyni, ale tu potřebuji dvě hodiny před přistáním celou pro sebe, protože musím nakrmit cestující v premium economy.
Vracím se do svého úseku a děkuji Bohu, že dnes nemusím pracovat vpředu. Najednou ale spatřím svého opilce, jak si přímo z vozíku bere láhev červeného vína a strká si ji za bundu.
„Promiňte, jaké máte s tím vínem plány?“
Muž se na mě zmateně podívá a začne křičet: „Co si myslíte, že s tou lahví budu dělat?“
„To sice netuším, ale vraťte mi ji,“ odpovím.
Cestující je podrážděný a začne se chovat, jako bych snad já něco ukradl. Doprovodím ho k sedadlu a na stolek položím láhev s vodou. Přestávám si s ním vědět rady.
Odcházím za kolegy do business class, abych jim situaci popsal. Chudák Daniel se má brzy vrátit z přestávky a první, co ho čeká, je pohled na toho opilce.
Ten se však náhle objeví u nás v přední galley, kde zrovna Filipínka utírá děťátku zadeček.
„Mladý muži, víte, co nám oběma ulehčí život? Když mi prostě dáte celou láhev a já za vámi nebudu muset pořád chodit!“
Naštěstí tomu přihlíží náš vedoucí kabiny, který si toho borce okamžitě srovná a doprovodí ho zpět na jeho místo.
O pár minut později mu deaktivujeme call bell, protože ho napadne, že si nás bude přivolávat. Jelikož je v kabině tma a všichni spí, jeho zvonek ruší nejen nás, ale i ostatní cestující.
Daniel měl nakonec směnu o něco jednodušší – muž usnul. Musel ale řešit spolucestující, kteří si na jeho chování stěžovali. To je vždy to nejhorší. Takového opilce časem zvládnete, ale škody kolem musíte napravovat vy.
Ve Frankfurtu přistáváme večer. Letadlo jsme bohužel nuceni zaparkovat kdesi daleko od terminálu. Asi třicet minut čekáme na schody, přičemž mi u východu nervózně přešlapuje starší pár z Vídně, který se bojí, že jim uletí navazující let.
„Letadlo do Vídně odlétá až za dvě hodiny. Času máte dost. Navíc jsme přistáli dřív,“ vysvětluje jim Daniel.
To ale pána nepřesvědčí – jakmile Daniel otevře dveře, muž kolem něj proklouzne, zakopne a svalí se na horní plošině nástupních schodů. Naštěstí se mu nic vážného nestalo.
To jest taková tečka za naším thajským výletem.
STANDBY
Dnes odpoledne mi zavolali, že mám za dvě hodiny opět letět na můj milovaný Phuket.
Samozřejmě i tentokrát „onemocněla“ půlka posádky. Z pohotovosti nás tak vytáhli celkem pět.
Cesta tam se nesla v klasickém duchu každého letu na Phuket. A protože dnes pracuji v economy, užívám si ten zvěřinec do sytosti. Pokud by měla TV Nova zájem o natáčení nové reality show, mohu jejich štáb pozvat na takový rutinní výlet s naší společností do Thajska. Je to hotový sociologický pokus.
I dnes se na palubě kouřilo a kradlo. Kouřilo se na stejné toaletě jako minulý týden, tentokrát se ale kradlo trochu jinak. Žena obvinila muže sedícího přes uličku, že jí ukradl mobil, když spala. Jako svědka si vybrala chlapa, který se pravidelně proléval whisky a ostatní cestující si na něj stěžovali, že chrápe a smrdí. Ten mi řekl, že viděl obviněného, jak se vkrádá do přihrádek nad hlavami cestujících a vytahuje telefon z její tašky.
To je samozřejmě dost problematická situace, jelikož nikomu z nás žádný zákon nedává právo obviněného prohledat. Začal jsem tedy u ženy, která dnes odpoledne o telefon přišla. Chtěl jsem se ujistit, že o něj skutečně přišla. Samozřejmě jsme její telefon našli zapadlý v kapsičce sedadla, kam si ho nejspíše sama uložila. Ulevilo se mi.
Obviněný muž to ale nechtěl nechat být a obvinil ženu a jejího svědka z rasismu. Byl totiž arabského původu. Snažil jsem se situaci nějak deeskalovat. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsem ho přesadil na opačný konec cestovní třídy.
Tam se ale objevila nová výzva. Zaprvé jsem musel jedné ženě zabavit donesenou láhev whisky, zadruhé se tu hádaly dvě rodiny kvůli sklopenému sedadlu. Tohle téma je specialitou snad všech „koupákových“ letů s německými turisty.
„Řeknete jim něco? Vždyť já chci dokoukat film a oni se nám tu vyklopili do klína,“ rozhazuje naštvaně rukama otec jedné z rodin.
Přestože jsou někteří kolegové velmi selektivní, já se vždy držím pravidla, že se všemi našimi hosty – bez ohledu na třídu, ve které cestují – jednám stejně, co nejpřátelštěji to jde. Ale na tohle už dnes vážně nemám.
„To jako vážně?“ začnu promlouvat ke všem zúčastněným.
„To se tu budeme chovat jako ve školce?“
Mým dalším pravidlem je, že ani sebevětšího blba neškolím, nepoučuji a nevychovávám. Ale tohle je prostě Phuket a já těch dvanáct hodin musím nějak přežít.
„To se k sobě nemůžete chovat trochu víc ohleduplně?“
Na okamžik zmizím. O pět minut později se vrátím s malým papírkem, na kterém je seznam čtyř posledních volných míst v celé kabině. Pokud se chtějí přesadit, prosím. Já na tyhle diskuze nemám čas.
V premium economy se totiž zhroutila mladší žena. Jelikož nikdo z nás nemá chuť na nouzové přistání v Afghánistánu, snažíme se ji znovu postavit na nohy.
Naštěstí se nám podařilo najít na palubě lékaře, který nám celou dobu asistoval. Jakmile byla žena opět při vědomí, podali jsme jí kyslík. Není tedy nutné žádat Tálibán o povolení k přistání
Dalším „pacientem“ na palubě je tříletá holčička, které let vůbec nesedl a už asi hodinu v kuse statečně blinká. U dětí je člověk vždy naprosto bezradný. Dospělého nadopujete prášky a je klid – ale co s tak malým tvorem?
Od začátku zimní sezóny 2025/26 máme na ostrově Phuket nový hotel. Tento resort se nachází na severu ostrova, mezi letištěm a ničím. Personál nás po příjezdu uvítá kopečkem ananasové zmrzliny ve skle, posypaným směsí cukru, soli a chilli. Zní to jako divoká kombinace, ale chutná skvěle.
Na Phuketu trávíme opět pouhých 24 hodin a já se nestydím přiznat, že jsem během nich nedělal vůbec nic.
Zpáteční cestu jsem si s kolegyněmi zpestřil hodnocením „sexy“ pánů na palubě.
Obzvlášť sympatický mi byl muž na sedadle 28E. Ode mě získal 9,5 bodu. Půl bodu jsem mu samozřejmě strhl za to, že seděl v economy (berte to jako vtip, prosím). Host na sedadle 1E dostal 9 bodů – byl solidní osmička, ale cestoval v prime seat.
Kolegyně Sandra dala muži na sedadle 31D rovnou deset bodů. Já byl o něco zdrženlivější. Uznávám, že ta stehna a velké ruce mohly Sandře po desetihodinové šichtě trochu zatemnit úsudek, ale desítka to rozhodně nebyla. Stejný názor měla i kolegyně Sheryl, jejíž otec pochází z USA. Ta rozhodně štědrá nebyla.
Já jsem 31D dal osm bodů – pět za vzhled, tři za úsměv a komunikační dovednosti, které hrají u atraktivity mužů obrovskou roli. Byl zkrátka velmi milý.
Po závěrečném zhodnocení jsme pak tyto tři pány rozdělili do kategorií „man for life“ a „man for fun“. Detaily tohoto hodnocení jsou však interní záležitostí naší korporace, kterou tu nemohu zveřejňovat
Po přistání jsme se ještě půl hodiny hrabali v odpadcích, protože nám jeden pasažér odevzdal použitý tác z oběda – i se svými AirPody.
CURYCH
Na závěr ledna se mi ve služebním plánu objeví Curych: FRA–ZRH–FRA–ZRH, noc ve Švýcarsku, poté ZRH–FRA–ZRH–FRA.
V Curychu trávím jednu noc. Jelikož město opouštíme až druhý den ve tři odpoledne, mám ráno čas se nasnídat. Se slevou pro posádky stojí snídaně pouhých 10 CHF, což je na švýcarské poměry naprosto směšná částka.
Do města nejedu – nemám Curych rád. Rozhodně ne natolik, abych se do jeho centra táhl třicet minut tramvají, a ještě k tomu v takové zimě. Jdu si tedy alespoň nakoupit do nedalekého Migrosu, přičemž cestou přemýšlím, proč Švýcaři, se všemi těmi penězi, staví tak strohé, šedivé a depresivní budovy. Minulý rok jsem tu psal o vlivu Zwinglismu na vzhled veřejných prostor ve východošvýcarských městech. Kdybych tu měl žít, asi bych skončil na drogách. Není divu, že je tato země na předních příčkách v konzumaci čokolády a kokainu.
Během letu z Curychu do Frankfurtu dáváme každému cestujícímu jednu lahvičku vody navíc, aby si nemuseli kupovat předražené nápoje na letišti ve Frankfurtu, kde za láhev vody chtějí neuvěřitelných 5 €. Hotová krádež za bílého dne
Lety jsou plné v obou směrech. Přes devadesát procent všech cestujících ve Frankfurtu přestupuje. Na posledním letu vezeme obří zájezd do JAR.Na únor jsem si pro vás připravil zápisky z Jamajky, Cancúnu, Kapského Města a dovolené na jihu Afriky. Dále oslavíme dvouleté výročí série „Willkommen an Bord“ soutěží o pruhovaný Airbus A330-900 – model, ne celé letadlo.
Tak snad se mi podaří v nejbližších dnech uplácat únorové čtení.
A to jsem si zrovna říkala, že bych se taky mohla zajet podívat do Phuketu, abych už netrapnila jen s Ko Samui. Ale asi to ještě přehodnotím. 
. Koupila jsem u vás letenky v C PRG-FRA-PUJ a zpět na termín 28.11.-15.12. U vás byl cenový svět ještě v pořádku . Takže když Condor, bůh a hormuzský průliv dá, užijeme si předvánoční dovolenou. A při velkém štěstí třeba i skvělý servis od autora bezkonkurenčně nejlepších tripreportů 
od autora bezkonkurenčně nejlepších tripreportů 
Ale již brzy tu bude další psaní.