Tato cesta měla navíc jeho velké wow. Díky Revolutu se mi podařilo nasbírat dost mil na to, abych mohl upgradovat do businessu. Obzvlášť hodně jsem se těšil na novou obchodní třídu A350 a vyhlášený salonek Turkish v Istanbulu.
Cesta byla krkolomná od samotného začátku. Z Evropy do Bolívie létají přímo pouze 2 společnosti (Boliviana a Air Europa). Já jsem kvůli upgradu zvolil cestu z Berlína do Sao Paulo s Turkish Airlines a následný hop ze Sao Paulo do Cochabamby zajistila BoA (Boliviana).
Do Berlína vyrážím ČD Comfortjetem. V plánu mám přespat v hostelu a druhý den vyrazit odpočatý na letiště. Německá železnice opět co se týče dochvilnosti dostála své špatné pověsti z posledních let. V Bad Schandau chybí německý palubní personál a nám naskakuje zpoždění. Do cílové stanice dojíždíme se zpožděním 55 minut, takže se ani nemůžu těšit na případné odškodnění.
Dávám pivo a vzpomínám na moje cesty v mládí (oh wait, ještě nejsem starej), kdy jsem obrážel evropská města vlakem a spal po hostelech v dormech. Jako sdílené záchody jsou vždycky trochu problém. Ale vstávám brzy, tak se mi daří vetšinu lidí předběhnout.
A330-200
LF: 100 %
Do Berlína mě dnes odnese dvacetiletý Airbus A330-200, který už má hodně za sebou. Navíc díky výměně stroje na poslední chvíli jsem přesazený do uličky. Nástup v Berlíně je chaotický, business nemá vlastní nástupní most a všichni cestující čekají v dlouhé frontě.
Na můj vkus je servis extrémně pomalý. Za 40 minut letu posádka zatím vybrala pouze objednávky a žádné pití nepřinesla. V prvním kole konečně dostávám pravé šampaňské Taittinger z Remeše. A po hodině přichází jídlo. Nejdřív si dávám turecké mezze a jako hlavní jídlo volím kuřecí maso na rozmarýnu. Obojí je perfektní. Porce je sice malá, ale v Istanbulu budu mít několik hodin v prémiové Turkish lounge, takže o další jídlo nebude nouze.
Do Istanbulu přilétáme včas, výstup je sice po schodech, ale čeká na nás business class autobus s koženými sedačkami, takže přednostně vyrážíme k terminálu. Má to styl.
A350-900
LF: 100 %
Let z Istanbulu do Sao Paulo trvá 13 hodin a 15 minut. Mám v plánu užívat si prvních 5 hodin letu jídlo, pití a nějaký film s tím, že na závěrečných 8 hodin budu spát.
Je čas vyrazit ke gatu. Business cestující mají vlastní nástupní most přímo do přední části letadla. Místo mám na samostatné sedačce 7K. Let bude noční, takže mi nevadí, že není sedačka hned vedle okna. A350 Turkish má v business třídě instalové kóje, ty však nejsou plně uzavíratelné jako třeba u Qatar Airways. K dispozici mám velkou obrazovku s vysokým rozlišením, hygienickou taštičku, deku a dostávám zapůjčená sluchátka Denon. Ty umožňují kvalitní poslech úplně jiné úrovně oproti běžným sluchátkům jak z economy, tak i předchozí business třídy.
Protože měl předchozí let našeho stroje ze Seattle zpoždění 2 hodiny na příletu, očekávám, že my budeme mít na odletu minimálně hodinu. Start se prodlužuje i kvůli cestujícímu, který nakonec neletěl a hledala se jeho zavazadla. Ale mně to nevadí, já prosím setvarda o Taittinger a užívám si svoje místo. Zkouším sklopit moji sedačku do vodorovné polohy a opravdu mám za pár vteřin plnohodnotnou postel. Tady se bude krásně spát.
Posádka během letu opravdu kmitá a já si dávám ještě několik skleniček šampaňského. Pozorný stevard mi přidává ještě oříšky. Ale už je čas jít se natáhnout. Nohy natahuji do skuliny pod obrazovkou, klopím opěradlo na postel a odpočívám.
Do Sao Paulo přilétáme ještě za tmy ve 3:30 ráno. Díky posunu času mám však pocitově už o 5 hodin víc a cítím se čerstvě. Očistec však bude čekání na další let do Bolívie. Boliviana letí až ve 14 hod., což znamená víc než 10 hod. čekání. Navíc nemám ani boarding pass, pro který budu muset na check-in. Opět kontrola dokladů. Bloumám letištěm, dávám si snídani a čekám na otevření přepážky.
B737-800
LF: 90 %
Do Cochabamba budu cestovat s bolivijskými aerolinkami BoA na palubě 14 let starého Boeingu 737. Nic moc jsem nečekal a ani jsem nic moc nedostal. Sedačky hodně staré, málo místa na nohy a z občerstvení pouze voda. To mi na tříhodinový let přijde trochu málo.
Startujeme včas a míříme na západ. Cesta utíká pomalu a já pod námi pozoruji nekonečné pralesy na pomezí Brazílie a Bolívie.
V Aplikaci Uber objednávám jediné vozidlo, které je ve městě k dispozici a přesunuji se ubytovat. Je neděle, všechny směnárny jsou zavřené a já jsem v “cash only” zemi. Musím tedy hodně nevýhodně vybrat peníze z bankomatu.
CBB-LPB
B737-800
LF: 95 %
Nyní mě čeká poslední leg celé cesty do La Paz, kde se hodlám na chvíli usídlit. Letenka je hodně levná, vyšla mě v přepočtu zhruba na 1300 Kč. Letiště není daleko od města, rozhoduji se tedy, že k němu dojdu pěšky. Po slabé hodince jsem na místě. Boarding pass mám tentokrát v mobilu a po bezpečnostní kontrole se přesunuji do lounge. Překvapuje mě, že LongeKey v rámci Revolut tento salonek také nabízí. Sedím v něm sám a dávám si pivo. To je vedle vody a Coca Coly jedný nápoj, který je k dispozici. Zapékám si na chuť ještě dva toasty v připraveném toastovači, ale už je čas přesunout se k nástupu.
Letadlo pomalu vyklesává nad La Paz a z okénka jsou vidět první cihlové domky města a v pozadí hora Huyana Potosí. Za pár minut už přistáváme v El Alto na jednom z nejvýše položených letišť světa (4 062 m n. m.).
Po výstupu z letadla se mi trochu podlamují nohy, padá na mě únava a těžce se mi dýchá. Nadmořská výška je opravdu znát. Objednávám Uber a řidič už uhání po dálnici dolů do centra La Paz, které se nachází o 300 výškových metrů níže (nejníže položené čtvrti La Paz jsou dokonce o 800 výškových metrů níže).
Největší výzvou pro první dny je vždy zvládnutí výškové nemoci. Když se čtyř tisíc metrů vyjede autobusem, bývá aklimatizace snaží. Jenže přiletět z nížiny si říká o pořádnou ránu. Já mám štěstí, že Cochabamba leží v nadmořské výšce 2 570 m n. m., což mi dává určitou rezervu. Toto není moje první cesta do vysokých nadmořských výšek. Z minulosti mám vyzkoušeno, že mi nejvíc pomáhá hodně pít a hodně spát.
Další mírnou nepříjemností, se kterou jsem však od začátku počítal, je zima. Ačkoliv přes den stoupá teplota v La Paz ke 20° C, v noci padá k mrazivé nule. Já jsem vyrazil pouze (s přetíženým) cabin baggage, takže sázím primárně na vrstvy. Žádnou zateplenou budu s sebou nemám.
Po příjezdu se ubytovávám v centu. V okolí nejsou žádné restaurace, tak si dávám smažené kuře v oblíbeném místním fast foodu Pollos Copacabana. Na recepci kupuji pár piv, ale vypít zvládnu jen dvě. Nadmořská výška mě opíjí rychleji a vyčerpáním padám.
La Paz je neskutečně zpolitizované město. Blokády, stávky, státní převraty. Klasická Jižní Amerika. Poslední velká blokáda se udála začátkem roku 2026 a podle místních to bylo velké. Zablokované cesty do města, dokonce i hlavní silnice uvnitř La Paz byly uzavřené. Největší bolivijská odborová centrála protestovala proti rušení dotací na pohonné hmoty a do stávky se přidali i řidiči mikrobusů a další skupiny. Město bylo totálně odříznuté. Jídlo přepravovala letadla z ostatních částí Bolívie, ale také z Brazílie a Argentiny.
La Paz má jednu dopravní zajímavost a tou jsou lanovky Mi Teleferico. Lanovky slouží jako součást veřejné dopravy. Deset linek propojuje různé části La Paz a sousední město El Alto na náhorní plošině. Jízdné je dotované a stojí v přepočtu pouhých 6 Kč. Lanovky jsou opravdu efektivní. Když jsem bydlel u místních a potřeboval se brzy ráno přesunout na autobusové nádraží, byl to nejrychlejší způsob. Mikrobusy bývají přeplněné, často stojí v zácpách a jejích síť je pro cizince nejasná. Kabiny lanovek jezdí doslova každých pár minut a město přejedou za pár minut.
