Tak. A jsem na letišti. V Praze. Terminál 1 má všechny čtyři stěny a je plně klimatizován. A kdyby se snad někdo ptal, cesta sem byla dobrá. Lepší než dřív. Úroveň stodevatenáctky šla za poslední čtvrtstoletí mírně nahoru a Leninova třída je rovněž opravená. Hlavně, že už zadělali ten šílený rigol na konečné tramvají u Divoké Šárky. Za semaforem tam byla sto let díra a kloubový autobus vyhazoval zadkem jak kobyla na rodeu. A vůbec nejvíc, když člověk seděl až úplně vzadu, na té poslední pětce. To bylo o zuby. Jako sjíždět jez. Kdysi dávno mi tam na poslední chvíli zasedl místo jakýsi chachar od Ostravi s červenou krosnou na zádech. Celý růžolil, jak se už ve vlaku do Prahy posiloval slivovicí před velkou cestou, a protože po slivovici je hlad, chachar si hned na Hlaváku koupil bagetu. Mimochodem - ten stánek s bagetama už také dávno zrušili. No a jak se chachar cpal bagetou, růžolil a kratce rozprávěl, projela stodevatenáctka na zelenou přes ten rigol u Divoké Šárky a protože chachar seděl jenom na půl zadku, s krosnou na zádech, vyhodila ho kobyla ze sedla. Milý chachar i s krosnou padnul zadkem na podlahu. To byla ďaha! Rypák od pomazánkového másla a z bagety mu vypadlo vejce. A chachar najednou už mlčel, nerůžolil, rudnul, a jak dřepěl na zemi, koukal na mě zespoda, cože to jako mělo znamenat. Jestli snad pražáci nezosnovali na chachara atentát. Úkladný. To by totiž pražákům bylo podobné.
„No jo, háže to.“ řekl jsem mu tenkrát.
A když potom lidi na letišti vystupovali, aniž by tomu věnovali sebemenší pozornost, našlapali si do podrážek bot to vypadlé vejce, a tak se onehdá bílek z pražské nádražní bagety vydal na výlet tu do New Yorku a žloutek snad až někam do Singapuru. Ale to jsou už jen vzpomínky a já dnes na letiště jedu právě proto, abych se všech těchle fousatých historek jednou pro vždy zbavil. Abych je vyhnal z hlavy.
***
Snad nejdůležitější událostí v životě každé letenky je ten moment, kdy cestující začne čerpat služby od letecké společnosti. To je přesně ta chvíle, kdy letenkám končí puberta a jsou bez přípravy vrženy do velkého světa mezinárodních letišť, kde čekají celé hordy nadržených
agentů, kteří by ty letenky chtěli znásilňovat. Ale naštěstí ta moje dnešní památeční letenička bude mít dnes garde - svého vlastního prodejce in persona. A kdo z letištního personálu by snad chtěl mou letenku nějak prznit, tomu jsem odhodlán pochroumat přinejmenším jeho ego.
A vůbec první, kdo se po letence sápe, je vždy čekinář.
Kufr si nechám rychle zabalit do průhledné fólie a šup šup na odbavení. S kufry se totiž strašně nerad tahám. Čím dřív se jich člověk na letišti zbaví, tím líp. British Airways mají na Terminálu 1 svůj check-in již sto let stále na stejném místě. Od baličů zavazadel hned naproti. A prémiová sekce toho check-inu, to je takový miniaturní plácek s notně ošlapaným kobercem a s obrovskou cedulí, na které jsou vyjmenování všichni ti, kteří jsou oprávněni na koberec šlápnout. Obykle to je zhruba polovina letadla, neboť k odbavení na přepážce business class opravňuje cestující již jen bronzová věrnostní karta British Airways, anebo jakákoliv karta kategorie OneWorld Ruby. A na letech do Londýna jsou takových kartičkářů mraky. Kupodivu je ale prémiový čekin momentálně prázdný. Prostě tam nikdo nestojí. Chci toho rychle využít, ale to ještě netuším, že první službou, kterou mám dnes od British Airways čerpat, budou služby barového vyhazovače.
Stojí tam.
V saku, celý hranatý z posilovny a oběma rukama se opírá o stojany beltvejí právě v místě, kudy se vchází na prémiový koberec. Původně bych si vyhazovače vůbec nechtěl všímat a tak utrousím jen „brej den“ a už už se chystám na koberec šlápnout, ale ono ouha. Skála blokující vchod se nepohnula ani o milimetr. Dokonce musím udělat i půlkrok vzad, abych se od vyhazovače znovu dostal do nějaké společensky přijatelné vzdálenosti. A už vidím, jak si mě mladý pán skenuje pohledem. Pěkně od hlavy až k patě a zase nazpátek. Upřímě řečeno – my od letenek to tak děláme všichni. Pěkně si pasanta otipovat, omrknout jeho oblečení, boty, držení těla a pasant samotný už pak nemusí vůbec nic říkat. My víme předem, kam poletí, víme předem, co bude chtít, ale hlavně víme přesně, co je vlastně zač. To je bez debat. Mladý pán se ale tomuto vybranému umění evidentně teprve učí. Oni pasanti se sice okukují, to ano, ale nikoliv tak nápadně a hlavně chlapče – rychleji. Počkám, až se vyhazovačův pátravý pohled navrátí zpět do úrovně mých očí a potom do prostoru letištní haly zazní trapná otázka: „Pane, máte business class?“ Odpovím rovněž otázkou: „A chcete vidět papír?“ Vyhazovač si není jist. Na sobě mám džíny, polosandále a v těch polosandálech ponožky. Bílé samozřejmě. Naschvál, vědomě a na just bílé, protože pánem a vládcem této dovolené jsem dnes já, já a zase jenom já a hodlám celou dobu chodit na lehko. „No tak já vám teda věřim“, utrousí rozpačitě vyhazovač a konečně uhne.
Že se check-in na pražkém letišti netěší zrovna valné pověsti, to víme asi všichni. Ona je to ostatně práce pro mladé a nezkušené osoby, což v českém podání dostává ještě navíc i jakýsi rádoby švejkovský náboj. Mladého čekináře úsporně pozdravím a na pultík mu položím pas, letenku a svojí estu. Čekinář se po tom všem začne okamžitě sápat. Dokumenty si přetáhne k sobě na stůl a pak rozehraje svou hru prstů na klávesnici. Ano, my od letenek tomu říkáme
hrát na varhany. Položím kufr na pás, povytaženým madélkem směrem k mladíkovi, aby naň mohl pohodlně navěsit vše, co na něj navěsit má, ale mladík se zatím jen mlčky trápí nad klávesnící a je zádumčivý. Svůj seating mám ale v letadle zabukovaný předen a tak není z mojí strany důvod k žádné další konverzaci. Jen se klidně dál trap, mladíku... A mladík se trápí. Ťuká, ťuká, pořád jenom ťuká a pak se zničeho nic celý rozzáří.
„Vy letíte až do Las Vegas!“
… a nad hlavou se mu rozsvítila žárovka. „Přesně!“ odpoví prodejce. Ovšem nerad bych tomu mladíkovi zpětně nějak křivdil. On se z něj nakonec vyklubal docela perspektivní kádr. Nejenom že na můj kufr navěsil všechny visačky, které naň navěsit měl, ale i dokonce všechny boarding pasy mi vytisknul bez chyby a to ještě na palubku z Prahy do Londýna mi zvládnul nalepit i kulatou samolepčičku s nápisem Fast track. Bravo, mladíku! Ale to pořád není všechno. Jelikož z Prahy do Londýna se přilétá na terminál 3 a do Vegas se odlétá z terminálu 5, dostal jsem ještě od mladíka miniaturní školení o přestupu mezi terminály na Heathrow a k tomu ještě obálku na boarding pasy, kde je to celé ještě jednou nakresleno. Pro blbečky.

Tak, odbavení bychom měli a teď můžu jít na kafe. Já vím, už jsem s tím otravný, ale s tím nic nenaděláte. I tato letištní káva, o které bude právě řeč, totiž udělala do mého žaludku za poslední léta svůj nesmazatelný vryp. Již někdy od roku 1999 si na letišti kupuju vždy bezprostředně po odbavení jedno mokačíno z automatu. A to mokačíno vypiju ještě před tím, než se odeberu k pasovce. Já vím, je to fujtajxl, ale takové už zlozvyky bývají. A na terminálu 1 si to kafíčko kupuji vždy v automatu až úplnně na konci haly, vedle záchodů, a nikdy v žádném jiném, protože cítím, že to by mi nepřineslo štěstí.
Kdysi, ještě když ČSA létaly dálkovky, začínaly právě v tom místě – tedy hned vedle záchodků - beltveje pro odbavení letů ČSA do Severní Ameriky. A já si pamatuji, jak jsem se vždy znovu a znovu smál, když jsem si tam kupoval své mokačíno, protože nápisy WC a New York byly až komicky blízko u sebe. Ale ta doba už je také dávno pryč. Automaty na kávu však zůstaly. Až se mi zdá, že kdyby ty automaty také někdo zrušil, já už bych nemohl letět nikdy nikam. Protože bez mokačína by mi to prostě nešlo. A tak jsem se již cestou na letiště zařekl, že své dnešní loučení s minulostí začnu právě od tohodle tradičního letištního mokačína.
Dnes si před tedy odletem koupím definitivně poslední kafe z pražského letištního automatu, vychutnám si ho, rozloučím se s ním a pak na něj zapomenu jednou provždy. A bude to.
Ne, a příště rozhodně nebudu mít absťák.
Je moc krásný den. Na létání akorát. Stojím na chodníku venku před halou, ve stoje uskrávám horkou kávu z červeného kelímku Douwe Egberts a pozoruji rotující reklamní pylon. Sedl bych si k tomu, ale bohužel... Ty původní, modré drátěné lavičky instalované na ruzyňském letišti v roce 1993 se už také propadly do minulosti. Sloužily tu věrně celou věčnost, ale pak je někdo přes noc odvezl. A bylo to. Namísto nich tu máme nové, designové, vyrobené na zákazku, ale sedět se na nich nedá, protože mají tvar kompaktní modré skořepiny a špína je tak na nich vidět o dost víc, než na těch drátěných.
Holt, asi abych se s tím smířil.
Kelímek Douwe Egberts obracím k nebesům a špičkou vyplazeného jazyka chci dosáhnout až na dno, kde se vždyc drží vrstva špatně rozpuštěné cukrové pasty. Slíznout jí by bylo
áách, ale jazyk bohužel nedosáhl. Ostatně jako pokaždé. No, ale co nadělám. Kelímek patří do koše, pak popadnout příruční zavazadlo - v tomto století již na kolečkách - a pravou, do haly vykroč pravou nohou, prodejče.
***
Blížím se k pasovce. Chystám se k ní přistoupit ze strany označené podsvětlenou cedulí
Fast track, když tu to na mě přijde zas. Ale ne, nebojte se. Neuviděl jsem žádnou mapu světa. Jen u pasovky, u té obyčejné, stojí zády ke mně jakási paní, za ruku vede chlapečka a před sebou tlačí kočárek pro dvojčata. Zdánlivě nic neobvyklého, kdyby se ovšem té paní nad hlavou nevznášel černý křížek. A ať se paní pohne doleva, nebo doprava, křížek se hýbe i s ní. Vznáší se jí nad hlavou jako svatozář.
Tak za tohle, za tohle prosím může moje třetí oko. Ten křížek tam kreslí ono.
Třetí oko, jak tomu říkám já, to je ve skutečnosti jakási moje interní věštecká služba. Ta mi na všech letištích světa označuje černým křížkem právě ty cestující, se kterými mám později vejít ve styu. Obvykle mi tak ve frontě na odbavení označí přesně toho pasanta, který nakonec bude v letadle sedět vedle mě, anebo se křížek vyjeví nad některý z kočárků, ve kterém leží infant, který se mnou za letu bude sdílet stejnou kabinu. A on sám o tom ještě neví.
Funguje to spolehlivě na sto metrů libovolným směrem, na počasí nezáleží.
Teď se právě křížek vznáší nad paní s kočárkem a já jsem z toho trochu jelen. Svýma vlastníma letenkářskýma očima totiž vidím, že paní sice také letí do Anglie, o tom není sporu, ale od Londýna spíš někam víc na sever a na British Airways už paní nevypadá vůbec. Tedy nechápu, jak bych s ní mohl přijít do styku.
Třetí oko si však stojí na svém.
Kočárek s dvojčaty je příliš široký, brankou pasovky tak zákonitě nemůže projet a proto policajt v kukani divoce gestikuluje, aby paní šla doprava, úplně doprava – ano paní, z vašeho pohledu doprava – do sekce Fast track a tam ať se protáhne tou úplně poslední pasovkou u zdi. Ta má širokou branku pro vozíčkáře, tam by to šlo. A tak se paní otočí a i s kočárkem zamíří udaným směrem.
„Foť to, ty vole, foť to“ vykřikne na mě můj vnitřní hlas, který mě oslovuje vždy zásadně jen slůvkem „vole“. Rychle tedy sáhnu do kapsy po mobilu a šíleně nenápadně pořídím několik snímků. Největší vypovídací hodnotu má asi tento:
A vy ani netušíte, jak snadné je už od pohledu poznat, kdo kam letí a jak je to – proboha – po všech těch letech už otravné. Moje třetí oko, které kreslí lidem nad hlavy křížky, to je totiž jedna věc. Ale druhá věc je pak moje profesionální letenkářské já, které bez ustání, kdykoliv jsem v bdělém stavu, nepřetržitě skenuje všechny letecké cestující, kteří se nacházejí dohledu a dále mi taky hlásí jejich přesné diagnózy a zařazení do letenkářské taxonomie druhů. Funguje to stejně jako laserová tiskárna. V hlavě mi zahučí a vypadne popsaný list. Bez mého vlastního přičnění. Nedobrovolně, sám od sebe. A to je na tom
to šíleně otravné. Já už přeci mám svůj věk. Já už nepotřebuju nic dalšího vědět, nechci nikoho znát, já chci jenom přežívat, ale bohužel, to mám teda smůlu.
Jak jsem paní zahlédnul, v hlavě mi zahučelo a vypadl další popsaný list. Asi miliontý v řadě. A tak si ho pojďme společně přečíst, ať také víte, co všechno se průměrný letenkář dozví jediným pohledem na cestujícího, dnes konkrétně tedy na tu paní vyobrazenou na fotografii výše:
Tak tedy: ten chlapeček byl plánovaný, ale dvojčata už ne. Tatínek si ovšem po porodu nesbalil kufry a neprásknul dveřma. To ne. On se místo toho rozhodl, že pojede do Anglie a začne tam vydělávat tvrdé valuty v nějaké řemeslně-manuální profesi, aby ten nečekaný přírůstek do rodiny měl vůbec jak uživit. No a dnes už je tatínek v Anglii delší dobu, cca třičtvrtě roku, a právě se etabloval natolik, aby maminka mohla přijet za ním. I s dětma. Na kukandu. A to je vlastně celá historie. Bohužel ale na fotce není dost dobře vidět, na jak dlouho tam paní jede. Natrvalo však zatím určitě ne. Paní se tak za měsíc, za tři týdny vrátí, aby si zde v Česku mohla „oběhat úřady“ a poplatit si složenky.
Vy se teď tomu možná budete hořce smát, ale nejsmutnější na tom je, že vám právě teď říkám čistou pravdu a nic než pravdu. Takhle je to doopravdy na lidech napsáno.
No a nyní zbývá již jen vědeckou taxonomií cestujících určit, ke kterému konkrétnímu druhu pasantů vyfocená paní patří. My od letenek totiž - pokud to sami nevíte - máme historicky vytvořené jakési „škatulky“ - taxonomické kategorie - do kterých jednotlivé cestující zařazujeme. A stejně jako se v přírodovědě rozlišují opice na gorily, šimpanze a orangutany, tak i my od letenek dokážeme cestující rozlišovat podle jejich typických znaků a specifických vlastností. Jedním typickým druhem cestujících jsou například
kloboučníci, kteří se dále ještě dělí na několik poddruhů, nebo potom jsou to u nás docela masivně rozšíření
šneci zahradní (jejich signifikantem je krosna na zádech), no a pak existují třeba pro nás exotické
teplákové víly (vyskytují se spíš v Severní Americe), anebo na druhé straně zákaznického spektra pak máme
plešaté pupkáče, kterých je pro změnu po celém světě všude jako hnoje.
A v případě výše zmíněné paní s kočárkem nám k určení konkrétního druhu postačí pouhé dva nepřímé signifikanty:
Prosím, podívejte se té paní na boty a také na ruce. No a hned je nám jasné, že máme co do činění s tím typem cestujícího, který je již od parkoviště plně připraven nejen svýma ušima, ale i všemi póry svého těla doslova nassávat pokyny letištního personálu - včetně hlášení z letištního rozhlasu - a tyto pokyny bez výhrad a okamžitě plnit. Ať už jsou jakékoliv. Samozřejmě i pro tento druh pasanta existuje jedinečný odborný název, ale ten vám neřeknu, protože ono to není hezké a já tu paní nechci urážet. Tady jde o vážnou věc.
A pokud byste mi snad nevěřili, že něco takového se dá určit jenom z rukou a z bot – ale ono se doopravdy dá – tak vás ještě musím upozornit, že na fotografii nám jeden klíčový signifikant úplně chybí. A totiž, že tento typ cestujících obvykle mívá kolem pasu za rukávy uvázaný svetr. Stejně jako táborník na táboře. A to je ten hlavní přímý signifakt, který by v našem případě napověděl i naprostému začátečníkovi. A ta paní na fotografii s sebou svetr skutečně má, věřte mi. Jen je zrovna hozený dole v tom kočárku. Kdyby však paní cestovala sama, bez dětí, svetr kolem pasu by uvázaný měla. Ne, to není žádný výmysl. To jsou fyzikální zákony letištní džungle, proti kterým nic nezmůžete ani vy, ani já.
Paní zajíždí k přepážce pasové kontroly v sekci Fast track a já pomalu a v uctivé vzdálenosti kráčím za ní. Pořád totiž nevím, proč jí mám svým třetím okem hlášenou. Netuším, proč nad ní visí ten černý křížek. Avšak budu raději předběžně opatrný. Abych se nespálil. Třetí oko totiž se mnou nikdy nežertuje. A jak se dalo očekávat, paní samozřejmě nezajede až k té úplně krajní kukani se širokou brankou, protože nad tou visí cedule, že je určena pro posádky a pro diplomaty. A paní není ani posádkou, ani diplomatem a jak jsme si již řekli, oficiální letištní pokyny jsou pro její druh cestujících svaté.
Nicméně už i druhý policajt v budce na paní divadelně gestikuluje. Tady né, s tím kočárkem to musíte vedle! Paní nevěřícně zírá na vedlejší přepážku. Vždyť tam přeci napsáno „pro diplomaty“ a ona si to přečetla opravdu dobře, nespletla se, ale pan letištní policista jí tam přesto posílá!
Paní se nám dostává do stresu. Oficiální letištní pokyny si nyní odporují a mě samotného mě moc zajímá, jak tohle dopadne. Přistupuji tedy blíže, abych lépe slyšel, ale paní se nakonec rozhodne docela předvídatelně. Přesně tak, jak se cestující jejího druhu rozhodnout má. A totiž že živého letištního policajta vyhodnotí coby větší letištní autoritu, než jakou je oficiální letištní cedule. A tak letištnímu policajtovi jujky poděkuje za jeho pokyny a udělá dva dlouhé rychlé kroky vzad, aby její monstrkočárek získal dostatečný rejd pro ostré odbočení vpravo. Tím mě natlačí zády na chromované zábradlíčko a dá mi svým baťohem herdu přímo do držky. A kdybych se v tu chvíli zrovna koukal, kde co lítá, a bedlivě nepozoroval přímo onu paní, tak ona by mě tím svým baťohem teď docela sestřelila. Ale takhle jsem tam naštěstí stačil dát alespoň ruku. Díky, třetí oko!
Paní ke mě otočí hlavu, „Ježiš promiňte!“ To nevadí, paní, vy to máte támhle, jak je ta široká branka. „Jé, nezlobte se“ poví mi ještě letištní paní s hlavou otočenou úplně dozadu a svý kočárkem pro dvojčata přitom přejede nohu zahraničního kapitána, který čeká i se svou posádkou v diplomatické frontě. Ne, nesmějte se prosím, to není výmysl. To není němá groteska z amerického filmu. To je suchá, každodenní letištní realita. Jujky! Roj zahraničních letušek se s pištěním vrhl k záchraně svého kapitána a je zcela zřejmé, že letušky už také moc dobře vědí, co je paní zač.
Ony totiž letušky na cestujících vidí přesně to samé, co na cestujících vidíme my, letenkáři.
A tak jako bychom byli svědky mistroství světa v synchronizovaném plavání, čtyři dokonale natažené ukazováčky na konci čtyř dokonale rovně natažených rukou ukazují všechny zároveň na začátek fronty. Mamko předběhni nás. Dřív, než někoho zabiješ.
A čtyři uniformované letušky, to už je pro letištní paní opravdu veliká autorita.
U zábradlí si rovnám rozčepýřené zbylé vlasy a čekám, až kočárek projede pasovkou. Kompletně, úplně a definitivně celý. Dokonce ani policajt v právě uvolněné kukani mě nijak neurguje, abych přistoupil blíže. On také jen nevěřícně zírá a čeká, zda nedojde k dalšímu neštěstí. Klap. A máme to za sebou! Uff..
S letuškama se na sebe ještě rychle podíváme. Ano, úleva! A holky letušky na té paní doopravdy viděly přesně to samé, co jsem na ní viděl já. Je to těm letuškám poznat na očích.
***
Za pasovkou se rozhédnu. Paní s křížkem nad hlavou mizí kdesi v dáli a já udělám vpravo v bok a hurá, běžím do salonku. Tam snad před ní budu v bezpečí. British Airways používají v Praze salonek Menzies. Ten je také po rekonstrukci stejně jako Leninova třída a vlastně pořád lepší, než drátem do oka.
Rychle zabírám místo ve „výloze“. Tedy v první řadě u okna. Tam je paradoxně nejvíc soukromí a o to dnes budu potřebovat nejvíce. Ale ještě než se pustím do svých předodletových meditací, mám před sebou v salonku dva urgentní úkoly. Za prvé, dát si další kafe – tentokrát již
opravdové, a za druhé naučit se s foťákem. Na tuto – ehm - služební cestu jsem si totiž vypůjčil digitální fotoaparát s vyměnitelnými objektivy a já se s tím se vším teď ještě musím naučit zacházet. Dřív nebyl čas, znáte to. Ale strach z neznámého fotoaparátu nemám žádný. Vždyť jsem kdysi absolvoval fotografický kurz od Svazarmu a fotografovat tedy umím stejně dobře, jako jezdit na kole. To se nezapomíná. Mé fotografické umění stačí jen lehce oprášit. No, a pak už konečně začnu relaxovat.
Vždyť jsem si to slíbil.
Jednak si chci naplno vychutnat ten omamný pocit, že dnes před sebou nemám vůbec, ale opravdu vůbec žádné povinnosti a potom také hodlám protahovat palce ve svých velmi měkkých polosandálech. Jen tak. Naschvál. Pro to čisté blaho.
Nevím jak vy, ale já v pražských saloncích nechlastám. Žádná whiska s colou, kdepak, nic. Tedy, abych byl zase úplně fér - musím přiznat, že jedno pivo si tu občas dám. Ale to se snad ani za alkohol počítat nedá. Ale já si dnes dojdu do ledničky pro džus, pomerančový, a taky se chci podívat, zda-li je v salonku stále vše při starém. Zda je vše na svém místě. A ono skutečně je! Tam, kde stojí už tisíc let, stojí tam pořád. V úplně tom nejspodnějším fochu lednice. Bohemia Sekt. Prostě demíčko. Je to sice zvláštní, ale zrovna jako na potvoru Bohemia sekt nikdy nikdo nezruší. Ten se do minulosti nepropadne nikdy a přitom tato jediná změna by byla změnou k lepšímu.
Ale bohužel. Spolu s Becherovkou je Bohemia Sekt dnes tou jedinou českou jistotou, kterou v dnešní rozbouřené době máme. Jistota na zvracení. Ale já naštěstí mám období Bohemia Sektu už dávno za sebou a pominulo tak nějak samovolně. S věkem. A tak vůči zeleným lahvím na dně ledničky nepociťuji vůbec žádné pokušení ba naopak, mohu se jim už jenom smát.
Vezmu si svou kávu, džus a aby se neřeklo že nekonzumuju, když to mám placené, tak i něco malého k zakousnutí. Zde v salonku mám ostatně poslední příležitost nechat si jazyk polechtat pravou českou lahůdkou. V Americe už mě potom čekají
lahůdky jinačí.
Asi se shodneme, že salonky tu jsou od toho, aby v nich byl klid. Ale oni všude žijí lidé. Tak to řekla paní Šafránková ve filmu o básnících a to teda měla svatou pravdu. O pár stolů vedle dřepí jakýsi obtloustlý chlap a už čtvrt hodiny v kuse telefonuje. Tedy ne, že by telefonoval příliš nahlas, ono mu vlastně není ani pořádně rozumět, ovšem až na dvě konkrétní slůvka. A ta slůvka jsou
byznys a
money. Tlouštík je vyřkl za poslední čtvrthodinku snad nejméně třicetkrát. A vždy, když na jedno z nich dojde, tlouštík zvýší hlas, zpřesní artikulaci a ty svoje
money vypustí do prostoru jako by se mu v hubě právě dopekla posvěcená hostie.
Monneyyy... Já chápu, že peníze jsou v životě důležité, ale pán už je s tím vážně na pěst. Je otravný jako oslík, co se furt ptá, kdy už tam budem. A takovému cestujícímu my říkáme
disturbant. To je ten správný latinský výraz.
Monneyyy... tlouštíkovi z držky vyletěl pečený holub z Anjou. Cirka pětatřicátý. Ale já tu dnes nejsem od toho, abych polykal jakákoliv příkoří.
Naopak, já si od všech cestovatelských příkoří přicházím odpočinout.
No a protože už jsem v cestovním
byznysu dlouho na to, abych věděl, že všude žijí lidé, salonky nevyjímaje, vzal jsem si s sebou pro jistotu sluchátka k mobilu. Špunty! Ty jsou levné, účinné a k odstínění letištních disturbantů přesně akorát. Takže hasta la vista, buřte... pohodlně se rozvalím v designové lenošce otočené směrem k letištní ploše, do uší obřadně vložím sluchátka, potom přeložím nohu přes nohu, svou levou ruku nechám volně spočinutou na levém koleni a vzápětí už se kolem mě nafoukne mírně snobská bublina z pomalého jazzu. A ten jazz je tak starý a tak pomalý, že by při něm snad člověk zapomněl i dýchat. Je tak pomalý, že kdyby byl jen o malinkatý kousíček pomalejší, hudba by už docela přestala hrát.
K vedlejšímu stolku právě usedá dvojice cizinců.. Od baru si s sebou nesou jedny solené arašídy a dvě 375 ml lahvičky moravského červeného. „Budete blít“ prohlásí k nim skrz jazzovou clonu můj vnitřní hlas. No, ale pořád lepší, než demíčko, pomyslím si já.
Prsty mé levé ruky začínají o koleno samy od sebe zlehka vybubnovávat jakýsi exotický rytmus. Je ale o mnoho pomalejší než ten, jaký vybubnovávají obvykle.
A přesně o to mi šlo.
***
https://www.youtube.com/watch?v=qTYX8Jk7eQs