Třetí svět. Vždy tak trochu smrdí a divně se lepí na prsty. Cestou na letiště můj černý taxikář zastavuje u benzínové pumpy a já jsem z toho jsem poněkud rozmrzelý. Nebylo to v plánu a já nemám rád taxikáře, co taxikaří a nemají na to dost benzínu. Černoch si vystoupí, obejde auto, ale namísto toho, aby začal tankovat, otevře zavazadlový prostor a začne z něj vytahovat můj kufr. No tak to bacha! Ramenem rozrazím dveře od auta, rovnýma nohama vyskočím na zaprášený asfalt a už už chci černocha chytit pod krkem, když tu si povšimnu že.. tahle benzínová pumpa je nějaká divná.
Stojí sice jen tak v plenéru, stranou u silnice, kde benzínové pumpy obvykle stávají, má takovou tu rovnou plechovou střechu na sloupech, jakou benzínové pumpy obvykle mívají, a na té střeše je svítící nápis, jaký je na střechách snad všech benzínových pump na tomhle světě, ale to pod tou střechou, to přeci nejsou žádné čerpací stojany. To jsou... odbavovací přepážky? Černoch mi položí zavazadlo k nohám, natáhne ruku a řekne „Sir?“ Ruce připravené škrtit zvadly v půli cesty. Jsem cele konsternován. Zakloním hlavu, abych si přečetl, jak se tahle prazvláštní pumpa jmenuje, ale ta velká bílá písmena, připevněná na plechové střeše zeshora, to opravdu není logo žádné nadnárodní petrolejářské firmy. Seřazena za sebou, dávají ta písmena dohromady název nedalekého města a za tím názvem je dovětek AIRPORT. Tedy
jsem na letišti.
„Sir!“
Taxikář mi strká svojí černou ruku až k nosu. Zbavím se jí tak, jak se to v těhle končinách obvykle dělá: jednou velkou hrstí zmuchlaných, potem nasáklých bankovek. A žádné smlouvání se nekoná. Tohle měla být a nakonec skutečně i byla VIP jízda. Přímo až na letiště, bez zastavování a my oba, taxikář i já, víme přesně, kolik to má stát. A tak se mi to líbí. Oni jsou tady černoši vůbec docela fajn, ale úplně nejlepší vždycky jsou, když je řídí nějaká vyšší, mocná síla. To chápu dobře, ale co nechápu vůbec je, jak ti černoši tu můžou chodit pod tím jejich žhnoucím sluncem – sem a tam - v černých oblecích. Skoro každý černoch v tomhle státě má na sobě jednotně černé kalhoty a každý druhý i jednotně černé sako. Samozřejmě z Číny. A i já mám na sobě tmavou konfekci – z Prostějova - abych dodržel ten neokoloniální úzus, ale na slunci stojím teprve prvních patnáct vteřin a mám toho akorát tak dost. Musím do stínu. Okamžitě. Zvednu ze země svůj kufr – tenkrát kufry na kolečkách ještě neexistovaly - a vejdu do „haly“.
Pod plechovou střechou
terminálu stojí pět odbavovacích přepážek, dvě řady červených plastových sedaček, tak hranatých, jak to bylo módní jen v sedmdesátých letech a pak je tu také tradiční okénko, do kterého se ale namísto benzínu platí lokální odletová taxa. Kousek stranou, u záchodů, se ještě vine mohutný barový pult. Ten sem jakoby nepatří a patrně je upomínkou na nějaké dávno zašlé zlaté časy. Skrze neexistující stěnu letištní haly jednou stranou vidím přímo na letištní plochu a na druhou stranou pak na miniaturní parkoviště a dál na
nic, které začíná hned za tím parkovištěm. Barový pult je opravdu masivní, z tmavého leštěného dřeva. Nad barem jedna zářivka a pod zářivkou divoce vibrující stropní větrák. Sedám si přímo pod něj, místa je tu dost.
Jako první se na mě seběhnou psi. Nebo snad lépe řečeno, hnána nadějí, dokulhají k baru dvě olysalá zvířata zmámená poledním vedrem. Očuchají mě, podívají se mi smutně do očí a potom zase odkráčejí dál se chladit břichem o dlaždičky. Ukážu barmanovi zvednutý palec. Sám jsem zmámený vedrem. Vždyť přeci gestu, které v české znakové řeči znamená „dej jedno pivo“ tady nemůže nikdo rozumět. Sundám si sako, přehodím ho přes vedlejší židličku a co teda chci. Prosím jedno
studené pivo.
Ale abych byl úplně fér, musím přiznat, že klimatizace na zdejším letišti vlastně je. V prosklené budce venku před halou, kde sedí zástupkyně letecké společnosti. Paní zástupkyně sedí uvnitř té budky, s barevnou šálou omotanou kolem krku, a cestující už stojí na
čerstvém vzduchu venku před budkou, přímo pod žhnoucím černošským sluncem, a na paní zástupkyni mluví přes škvírku do přivřeného okénka. Když jsem do škvírky vysvětlil, co vlastně potřebuji a paní zástupkyně mi své okénko okamžitě přibouchla přímo před nosem, nevěděl jsem v první chvíli, na čem jsem. Prostě jsem jen zůstal stát, civěl do skla a strašlivě se potil. Ale nerad bych té paní zpětně nějak křivdil, ona jen šetřila elektrickým proudem. Nechtěla, aby jí z budky utíkala zima a zatímco jsem poslušně čekal, vypsala mi svým ozdobným písmem překrásnou ruční letenku s jediným letovým kupónem.
To ještě žádné TTP/ITR neexistovalo, žádné Texas Instruments. Letenky se tenkrát ještě vypisovaly
artisanálně, tedy v ruce, propiskou, a do života se uváděly ovalidováním. To slovo
validovat přitom neznamená nic jiného, než orazítkování letenky názvem a číslem prodejního místa, které za tu letenku posléze vyúčtuje platbu. Kdysi, v pravěku, se ještě letenky validovaly
žehličkou, úplně stejně jako se žehlily kreditní karty, ale protože letenky se v těch žehličkách moc rády trhaly, vymyslel kdosi v USA elektromagnetické stolní validátory na gumových nožkách. Těmi už šlo validovat o hodně rychleji a beze ztrát, protože ocelové razítko se v těch nových, elektricky poháněných validátorech proti letence vrhalo pěkně zeshora, s rasancí dělové koule. To byl taky pokrok.
Jedny elektrické validátory svého času vyráběli pánové Amano a McGann a druhé, konkureční, nesly jméno manželů
Widmerových. Oboje made in USA, jak jinak.
Na validátor v klimatizované budce jsem neviděl, jaké byl značky nevím, a i kdybych to byl býval věděl, bylo by mi to jedno. Stejně všechny fungují stejně. Každý validátor letenek má zepředu úzkou štěrbinu, ve které je mimo dosah prstů ukrytá mechanická spoušť. No a když se letenka dostane do správné pozice, dost hluboko ve štěrbině, aby razítko zasáhlo celou plochou svůj cíl, zavadí roh letenky o tu spoušť a dojde k výstřelu. Dost možná jste sami nikdy nezkoušeli střílet v kanceláři z brokovnice, ale pokud snad ano, víte zhruba jak to zní, když se validuje ručně psaná letenka. Jedna ohlušující dutá rána a z papírů se zvedne prach. Skla na budce se zachvěla a ze špičky nosu mi upadla kapka potu.
To se právě narodila nová letenka.
Zástupkyně na jednu jedinou vteřinu otevřela své okénko, hodila letenku ven z budky a zase ho zabouchla. A tím mi dala naději. Naději, že až tu večer zhasnou, nebudu muset po svých zpátky do města, po tmě se nenabodnu na první kaktus a nevyschnu tu v písku. Teď již bývalo jen málo. Vyměnit ten jeden krasopisný letový kupón za taktéž rukou, ale prasecky naškrábanou palubní vstupenku. U okénka v
hale jsem tedy výměnou za pravé americké dolary zakoupil jednu řádně a vícebarevně orazítkovanou letištní taxu a potom jsem se postavil do miniaturní fronty na odbavení, která i když byla na evropské poměry skutečně miniaturní, stejně začínala až na parkovišti.
No a pak už jen stačilo nechat holky na čekinu nerušeně pátrat. Pátrat po tom, které sedadlo v letadle je vlastně volné a zda-li na ten prapodivně zelený pas, co žmoulám v ruce, mohu vůbec odletět tam, kam odletět chci. No, mohl jsem. Nakonec jsem mohl dál zůstat doufat, že se mi na tu hrst zmačkaných papírků, které mi čouhají z kapsy u saka, podaří přeci jen dostat do letadla a odletět domů, do Evropy.
***
Od čekinu se vracím zpátky na bar. Tentokráte si už ale sedám o jednu židli vedle. Jak jsem totiž při své první návštěvě zjistil, na té vedlejší židli to od větráku fouká o malinko víc. A přesně tak mám cestování rád. Když už předem vím, kam si mám na baru sednout a když už vůbec dopředu vím, co všechno mě čeká a jak ten cizí svět funguje. Abych se nenapálil, abych na cestách netrpěl více, než je nezbytně nutné a hlavně abych se v koutku duše mohl cítit jako pravý český světák, weltman, který má celé to
zahraničí vlastně v malíku. Ano, tak to jsem přesně celý já. Očima vyhledám černocha na opačném konci baru a beze slova mu ukážu zvednutý palec pravé ruky. Černoch se dovtípí, uznale pokýve hlavou a začne z lednice vytahovat lahev piva. To jsem vlastně teď naučil jednoho černocha česky. Musím se smát, jak se mi to povedlo.
Košile se mi pozvolna odlepuje od zad. Ledové pivo, stín a barový větrák dělají svoje. Ony totiž když se v těchto a podobných končinách začnou českému člověku v podpaží tvořit chodské koláče a na zádech mapa Máchova jezera, je v některých společensky vytížených okamžicích přeci jen lepší si přes to všechno prostě obléct sako. Je to sice nechutné, ale je to tak. Ale jediné, s čím sako nikdy nepomůže, je bohužel to vůbec nejvíc nejnechutnější – skrz naskrz propocený límeček v zátylku. A tak rosu, co proudem stéká z pivní lahve chytám do koktejlového ubrousku a utírám se jím za krkem. Opravdu to pomáhá. Zvrátím se na barové židličce mírně vzad a konečně mohu chvíli relaxovat. Pivo je až palčivě studené a to tady vůkol ke štěstí bohatě stačí. Po
tom, co jsem dnes všechno musel absolvovat si tu teď na chvíli připadám jako James Bond. James Bond v letištním baru. Všechny dosavadní překážky jsem kreativně překonal – včetně brzce ranního překročení hovna v hotelové zahradě - a ani jednou jsem si u toho nesundal sako. Ani jednou! Přesně jak to dělá
on. A kdybych já byl
on, správně by si teď ke mně měla přisednout nějaká prsatá krasavice a požádat mě o připálení cigarety. Špionsky se rozhlížím, ale v tomhle letištním baru se žádné kozaté rusovlásky bohužel nevyskytují. A já beztak nemám sirky.
Rádio za barem vyhrává jakousi chytlavou exotickou odrhovačku a ten divoký taneční rytmus ještě přiživuji bubnováním prstů o barový pult. O čem v té písničce zpívají ale opravdu netuším. Snad je to o lásce. O čem taky jiném. Rosa příliš rychle dochází, chce to další pivo. Upoutat barmanovu pozornost v hospodě uprostřed ničeho je kupodivu o dost snažší, než zachytit hospodského očima u nás doma. Tentokráte ale zvolím alternativní gesto. Prázdnou lahev uchopím za hrdlo palcem a ukazováčkem, nepatrně ji nadzvednu nad barový pult a zakvedlám s ní ve vzduchu sem a tam.
Pochopil, ó, jaká úleva!
Krajina je tu rovná a vyprahlá a zdá se, jako by nebe začínalo hned od země. Já vím, je komické to takhle říct, ale ono je to tak. Horizont je tu nízko a nemá vůbec žádný směr. Jediným úhelným bodem, který tu alespoň někam směřuje, jsou napůl uschlé palmy uměle nasázené v pravidelných rozestupech podél hrany apronu. Čelem k těm palmám stojí v jedné řadě zaparkovaná letištní technika a o kus dál se na slunci leskne hromádka otlučených kontejnerů. A to je zhruba vše.
Pozemní personál sedí/leží ve stínu těch palem a stejně jako já – čeká.
Barman mi přináší čerstvé pivo a pod něj nový koktejlový ubrousek. Jsem vlastně rád, že pivní tácky v téhle zemi nevedou. Ubrouskem setřu rosu z lahve a mokrý papír si pak rychle plácnu za krk. Bože můj, to studí! S rukou na zátylku se znovu zasním z okna - tedy tam, kde není zeď. Černoši už ale ve stínu palem nesedí a neleží, všichni stojí a dívají se jedním směrem - do nikam. Odsud není vidět kam a mně je to srdečně jedno. Před sebou mám pivo. Právě otevřenou lahev až příliš vychlazeného ležáku, kterému se z hrdla dere obláček bílé pěny, ve které vidím sněhovou čepičku na vrcholu Kilimanžára. Levou ruku stále za krkem, pravou rukou si přiložím lahev ke rtům, slastně přivřu oči, mírně zakloním hlavu a.. pak přišla změna.
Pustinou beznadějně zalitou sluncem proletěl stín. I když jsem ho zahlédl jen letmo, kdesi na periferii, bylo to něco, co se přehlédnout nedá a proto jsem se celý i s flaškou piva u huby za tím stínem otočil. Bohužel pozdě. V dálce, v místě, kde se stín dotknul země, zůstal v povětří viset už jen roztrhaný oblak namodralého dýmu. Pivo z lahve jsem ještě nechal natéct do úst a přesně tak dlouho trvalo, než do hospody doletěl zvuk. Polknout už jsem nestačil. Jako první hospodu zasáhnul ostrý tón stoupající do výšek, který se ale záhy převrátil v dunění doprovázené řinčením skleniček na baru. Přivřené oči vytřeštěné. Teprve pak mě napadlo odtrhnout si od huby tu flašku.
Že dnes poprvé v životě poletím sedm čtyři sedmičkou jsem věděl - tedy pokud mi bude štěstí přát. Co jsem ale netušil, že se spolu setkáme tak zblízka.
Hrbatou jsem totiž zatím měl tu čest zdravit vždy jen z dálky, anebo přes sklo standardního čtyřstěného letištního terminálu. A i to jen zřídka, protože na Ruzyni se v té době jumbojety neproducírovaly vůbec. Ale teď zrovna se jedna hrbatá otáčí na konci ranveje tohodle až příliš placatého letiště a jedním směrem už čumíme všichni. Černoši, barman i já. V dálce, na šedožlutém pouštním pozadí se oproti hradbě horkem zvlněného vzduchu postupně vykreslila klasická silueta. Ano, tak tohle je opravdu Jumbo Jet. I když moment, on je přece taky nějaký divný – hrb má takový málo hrbatý a je na něm, zdá se, až příliš mnoho oken.
Proboha, to je snad čtyřstovka.
Chytřejší myšlenka mě nenapadla žádná. Jumbo odbočilo z dráhy na pojížděčku a teď se blíží k „terminálu“. Tedy tam, kde sedím já. S pivem se už nemazlím, neprohlížím si ho. Lahev na barovém pultu najdu po hmatu a na první pokus si jí strčím do nosu. Jumbo jede čelem ke mně, reflektory na křídlech mi svítí přímo do očí. A s letadlem se přibližuje i zvuk. Ne, to není
to hysterické vřeštění, jaké je slyšet, když naše IL-62 zajíždí k vyhlídkové terase na Ruzyni. To, co slyším právě teď, to je sice také zvuk leteckých motorů, které ale mají úplně jiný, hladší chod a
švunk. A zatímco dvaašedesátka zblízka trhá uši, tohle Jumbo je sice rovněž hlasité, ale tón má harmonický a posazený mnohem níž.
Ve vzdálenosti menší než
x si najednou uvědomím, jak je ta mrcha velká. Rozhodně větší, než letištní hala, ve které právě sedím. A když už to vypadá, že přední podvozek vjede co nevidět ke mně do baru, letadlo se prudce stočí a zamíří k černochům na stojánce. Kus železa je to tak velký, že mi na okamžik úplně zastíní výhled na plochu. Poslední, co se mi mihne před očima, je zelené poziční světlo na konci křídla. Hospodu zaplaví intenzivně štiplavý zápach spáleného kerosinu. Podívám se směrem k palmám. Černoši už osedlali svá elektrická vozítka a ty se teď jedno po druhém rozjíždějí. Otočím se na barmana a barman na mě. Taky má hubu dokořán a to sem chodí do práce. Pak černoch hubu zavře a kývne hlavou.
Ano, prosil bych platit.
***
Sako mám přehozené přes jednu z těch odporně hranatých plastových příšer. Jinak bych chcíp. Jsem na gatu a v pasu suším kuriozní červené razítko přes půl stránky.
Embarked. Odletová čekárna má podobu tmavého kumbálu se třemi stropními větráky a
gate samotný, tedy dveře, které vedou na plochu, jsou dvoukřídlé lítačky s kulatými okny, které by stejně tak dobře mohly posloužit coby dveře do kinosálu. Hned vedle dveří je vysoký stolek a za stolkem dvě černošky v zářivě bílých košilích. Tlustší z nich se na prsou povaluje gigantická vysílačka. I když nerozumím ani ň, z nonverbálních projevů lze dobře uhodnout, že nástup se blíží.
To je ostatně na všech letištích stejné.
S hlavou v dlaních, ale s očima na šťopkách čekám na správný okamžik. Chci totiž být při nástupu ne-li první, tak alespoň jeden z prvních. Jistě ne proto, že bych měl příliš velké kabinové zavazadlo a chtěl pro něj urvat místo v binu - takové problémy tenkrát ještě neexistovaly. Jde mi spíše o to, že tato pravidelná linka létá do trojúhelníku, jednou do týdne, odbavuje se manuálně a já bych byl opravdu velmi velmi rád, aby na mě jako na go-show cestujícího zbylo nějaké místo.
Černoška znenadání cosi vyhekne a pravou rukou, nataženou rovně jako prkno zakvedlá nad hlavou. To znamená „přistupte blíže“. Jsem třetí v chumlu. První cestující je odmávnut, černoška si udělá do papírů čárku a lítačky se rozletí. Druhý odmávnut, lítačky, a potom už přichází na řadu James Bond. Na stolek pokládám svojí palubní vstupenku a černoščina propiska nad ní ihned začne opisovat malátné kruhy. Vizuálně to nevypadá vůbec špatně a snad by se mohlo i zdát, že vše je na dobré cestě, ale pak černoška z ničeho nic vyvalí oči právě tak, jak to umí jenom černoši.
Tak, a jsem v hajzlu, pomyslím si.
A taky že jo. Propiska bezradně přelétá z jednoho papíru na druhý a po jistém váhání mi nakonec černoška svým dokonale rovně nataženým prstem na konci své dokonale rovně natažené ruky ukáže ven z fronty. „Jů vééjt!“
Hm, tak dík.
***
Lítačky dolítaly, jsem poslední. To už ale mám elegantně nohu přes nohu, ruce založené, v podpaží chodské koláče a bradu hrdě vztyčenou. To zas bude dílo. Černoška si bere do ruky můj boarding pas, otočí kolečkem na vysílačce a začne předčítat: „prou-dy-ký“. Do mě vjede blesk. „Prodejce, jmenuju se prodejce!“ řeknu a ukážu do vzduchu prstem, jako bych u soudu vznášel námitku. To je mi ale samozřejmě prd platné. Z vysílačky totiž právě zamečela koza. Ne, já jsem opravdu nikdy nepochopil, proč si letištní personál dává ty svoje vysílačky tak příšerně nahlas. Rozumět není ani ň a navíc v té místní černé řeči to doopravdy zní, jako když pouštní koze drží megafon u bradky a teď jí kopli do zadku.
Černoška zvedne propisku, na palubní vstupence cosi škrtne a cosi na ní dopíše. Hubenější kolegyně se přitom té tlustší kolegyni naklání přes rameno snaží se kibicovat. Nerozumím ničemu. „Prou-dy-ký“ opakuje černoška do vysílačky a prohlíží si mě u toho nezúčastněně od hlavy k patě. Prodejce, chtělo by se mi říct, ale ono je to stejně zbytečné. Znovu zamečela koza. Červenou propisku střídá modrá. „Děje se něco?“ zeptám se s falešným úsměvem a záměrně se tím vyhnu slovu
problém. „Mmmmm ééééééé“ zní odpoveď. „Tykyt, tykyt ou kej“ snaží se James Bond a ťuká přitom prstíčkem na letenku z budky. Černoška jen mávne rukou. Tenhle canc si schovej, mladej. Koza znovu zamečí, krátce a výbušně. Škrtnout a dopsat. Letadlo už stojí na ploše dobrou hodinu a já bych ho opravdu, ale opravdu nerad viděl odlétat.
To už se prostě nedalo vydržet.
A tak jsem se při svém mládí odhodlal udělat něco, co se mi už nikdy v životě udělat nepodaří a ani bych se o to nechtěl znovu pokoušet.
Dost možná už jste někdy slyšeli o triku „nerozumět česki“. Je to takový ten základní, univerzální trik, který při nedorozumění v cizině použil snad každý správný Čech: když já nerozumět, špatné zprávy pro mě neplatit. Moji vlastní zákazníci na mně tento trik od té doby vyzkoušeli již nesčetněkrát. Nicméně to, co jsem předvedl tenkrát já, to byl vpravdě husarský kousek:
James Bond nerozumět česki.
Jde jen o to sebrat odvahu – a té jsem měl tenkrát na rozdávání. A tak polknu nasucho, své příruční zavazadlo – koženkový
ataché kufřík – vezmu do podpaží a s nejširším možným úsměvem navážu s oběma černoškama oční kontak. Potom nahlas, s příšerným pseudoamerickým přízvukem oběma holkám poděkuji za jejich ochotu a dokud jsou z toho děkování celé paf, seberu jim přímo pod nosem ze stolku svojí palubní vstupenku. To ale samozřejmě není všechno. Abych tu krádež alespoň trošku zlegalizoval, ještě tou stejnou rukou, ve které držím svůj ukradený boarding pas, poplácám důležitější černošku po rameni. Moc mě těšilo, děkuji, nashledanou, bylo to krásné... no a pak oční kontakt zničeho nic utnu a jedním dlouhým úkrokem vrazím do lítaček.
A jsem venku. Na ploše.
Lítačky se za mnou zavřely a já kráčím po betonu, krok-sun-krok, vstříc svému osudu. Vyběhne za mnou někdo? Ale i kdyby vyběhl, co by se tady asi tak moho stát bělochovi v saku? Navíc bělochovi, který
nerozumět? Nejspíše nic moc a letadlo by mi uletělo tak jako tak. A proto pravidelně střídám nohy a snažím se rozkoukat na prudkém slunci. Nejdřív mě začnou pálit vlasy, potom ramena a pak i nohy. Ale ne, to není od strachu. Rychle se podívám dolů na boty, protože mám pocit, že jsem právě šlápnul do kaluže s horkou vodou. Ale nešlápnul. To se jen černošské slunce naplno opřelo do mých černých polobotek. Po patnácti, snad dvaceti mírně připosraných krocích si konečně zacloním oči dlaní.
Ale vždyť James Bond jde špatným směrem!
Letadlo je vpravo! Nevydržím to a nenápadě se ohlédnu přes rameno. Lítačky zůstaly zavřené. Na celé letištní ploše jsem jen já sám.
***
Ano, letadlo je vpravo. Odbavení dávno skončilo, všichni cestující jsou už na palubě a letištní vozítka parkují zase zpátky čelem k palmám. Černoši už ale ve stínu těch palem nesedí a neleží. Černoši šli pryč.
Jediná pozemní technika, která u letadla ještě zůstala, jsou schody přistavené ke druhým dveřím vlevo. A jinak nikde nic. V tu chvíli mě to samozřejmě nenapadlo, ale tenkrát to bylo poprvé a zároveň i naposledy, co jsem kdy mohl potkat Boeing 747 za tak intimních okolností. S výhledem do všech stran nerušeným žádnou budovou, sklem, autama, lidmi anebo jinými letadly. Jen rovná plocha, do které se na horizontu vsakuje modrá obloha a pod modrou oblohou jeden Boeing 747-400. Není žádné měřítko, které by to letadlo mohlo dělat větší, anebo menší.
Jediné, s čím mohu královnu poměřovat, jsem já sám.
Zbývá mi k ní snad sto, snad dvě stě metrů. Stojí ke mně čelem. Masa hmoty zohýbaná do nadpozemských tvarů. To letadlo je tak velké, že má i svou vlastní gravitaci. A čím blíže k němu jdu, tím jsou mé dojmy rozpolcenější. Jumbo je šíleně velké, to ano, ale zároveň působí kompaktním, jednolitým dojdem. Je to sice chladný kus železa, ale zároveň vyzařuje svou vlastní vnitřní energii. A i když je na tomhle letadle všechno až příliš velké, to všechno velké je zároveň nadlidsky přesné. Ona ta přesnost sice není pouhým okem vidět, ale zároveň se nedá přehlédnout.
Z ocasu Jumba se valí proud horkého vzduchu. Vítr převrací jeho hučení chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu. Tu je slyšet silněji, tam slaběji. Z mojí perspektivy pomalu mizí okna kokpitu ve druhém patře. Duhově se lesknou proti obloze jako dvě mýdlové bubliny a ve vzdálenosti menší než
x konečně ucítím ten mastně gumový smrad. Mechanické pižmo, u každého letadla jiné, které člověka nezadržitelně láká, aby si nejenom přivoněl, ale aby si i holou rukou sáhnul. Aby navázal vztah.
Stoupám po schodech a moje kroky se ozývají s dutou plechovou ozvěnou. Tenkrát jsem si to samozřejmě také neuvědomil, ale nastupovat po schodech do letadla úplně sám, to se mi už v životě taky nikdy nestane. A když vystoupám po schodech o něco výš, vidím, že dveře tohodle letadla se otevírají směrem ven. Ne, tak to opravdu není Iljušin. Tohle letadlo je made in USA. Na horní plošině se ještě stihnu zběžně rozhlédnout a na okamžik se dotknu rámu dveří. Drak letadla je docela hladký, bez jakékoliv viditelné nerovnosti, nikde žádný ďolíček ani bublinka, jen dokonale rovná řada okének ubíhající po lesklém trupu do dálky. Přesnost, se kterou je tahle mašina vyrobená se prostě vymyká lidskému chápání.
Čeká mě poslední krok.
Krok, který od sebe odděluje dva světy. Tady venku je smradlavý třetí svět z ulepeného vedra a ve vzdálenosti jednoho jediného kroku od něj už se rozprostírá svět docela jiný, svět klimatizace a tmavomodrých koberců. Mimozemšťanem a velvyslancem nového světa je letuška. Ta už ale nikoho dalšího nečeká a tak je otočená ke dveřím zády a rovná cosi v kuchyňce.
Dál bych sice mohl jít i sám, bez uvítacích ceremonií, ale nevím kam. Na potem zmáčenou palubní vstupenku, kterou celou dobu křečovitě svírám v ruce, jsem se zatím ani jednou nepodíval. A ani se moc dívat nechci. Pozornost letušky upoutám tak, jak se to v lepším světě dělá. Divadelním odkašláním.
„Echm, ehm.“
Funguje to, letuška se okamžitě otočí.
„Helou!“
„Háj“ pípnu stejně vysokým hlasem a podám letušce počmáraný papírek. Ale jak jsem udělal ten pohyb, někde v mých vlasech se otevřelo stavidlo a po obličeji mi sjela obří, neestetická kapka potu. Snad ta největší, jakou jsem kdy na ksichtě měl. Ale než po ní stačil vztáhnout ruku, už už byla na krku a svojí trapnou cestu zakončila vsáknutím se do límečku u košile. Fujtajxl. V ten okamžik se sice mohlo stát cokoliv, ale nakonec se stalo přesně to, co bych čekal ze všeho nejméně. Dívka v modrém zběžně pohlédla na přeškrtané klikyháky na palubní vstupence a aniž by jakkoliv změnila výraz v obličeji stačila ještě v té jedné vteřině říct:
„Its upstairs.“
Aha, pomyslel jsem si. A víc nic. Ještě další dvě nebo tři vteřiny jsem hloupě čekal, i když dodnes nevím na co, ale asi jsem sám nemohl uvěřit tomu, jak to všechno dopadlo. Vzpamatoval mě až letušky prst. Ukazoval doprava, do schodů.
***
Tenkrát jsem to samozřejmě také nepočítal, ale dnes už to vím docela přesně: na horní palubu Boeingu 747-400 vede rovných čtrnáct schodů. Každý se svým vlastním osvětlením a titěrné zábradlíčko z obou stran. Když jsem po tomto luxusním schodišti stoupal, s atašé kufříkem stále v podpaží, zaslechl jsem náhle zvláštní, jednorázový zvuk.
Plop. Na chvíli jsem zapochyboval, zda ten zvuk nevzešel ode mě. Ohlédnul jsem se, ale ze mě nic nevypadlo. A tak jsem pokračoval po schodech dál, až úplně nahoru.
Tam, ve druhém patře, se už o pozornost letušek nijak usilovat nemusí. Jedna z nich ke mně udělá dva dlouhé kroky a vezme mi můj ušmudlaný boarding pas z ruky. Tudy prosím. Na horní palubě jsou dvě řady sedadel po dvou. Moje místo je hned v poslední řadě nalevo. A dokonce obě dvě sedadla vlevo jsou volná a letuška mi ukazuje, že si můžu vybrat. Ne, tak opravdu nechápu, proč pozemní holky černošky tak strašně blbly.
Sousední dvousedačka naproti přes uličku je schovaná za šedivou záclonou a na té zácloně je samolepka s nápisem CREW REST. Letuška mi otevře schránku na zavazadla, naznačí mi, že celé je to moje a zmizí v kuchyňce. Atašé kufřík do binu hodím obouruč. A pak si začnu sundavat sako, moc se všem omlouvám. Chtěl bych ho nadvakrát přeložené hodit za svým atašé kufříkem, ale to už je letuška zase zpět i s vyzývavě nastraženým ramínkem. Zkouším, jako že ne, že do binu to stačí, ale to mám teda smůlu. Na horní palubě se holkám neodporuje. Je mi sice letušky líto, že ten smradlavý hadr bude vůbec brát do ruky, ale když ona si nedala říct. A tak sako dostalo cedulku s číslem a odporoučelo se do šatny.
Na svoje místo doslova upadnu. Fakt toho bylo všeho dost. Prstem kroužím kolem límečku košile a je to nanejvýš odporné. Je jen štěstím této letecké společnosti, že sedadla ve svých letadlech opatřuje jednorázovými hygienickými podhlavníky. Ten můj dostane dnes zabrat. Větrám se a přemýšlím, jestli bych si taky nemohl zout boty.
Docela by to bodlo, ale mám z toho strach.
„Champagne?“ Andílek v modrém se zjeví vedle mě, v ruce má tác a na tácu dvě skleničky. Tak tohle byl ten prazvláštní zvuk, který jsem zaslechl na schodech:
Plop! To letěl špunt ze šampaňského a to šampaňské bylo myšleno pro mě! Ach ano, tento svět je opravdu o mnoho lepší než ten, který jsem nechal venku. Jen by to chtělo ještě rychle přijít na to, jak se v tomhle lepším světě vyklápějí koktejlové stolky.
Při pojíždění už dávno sedím na místě u okna a v mysli chovám vychytralý plán. Objevil jsem totiž, že zde, v prvním patře Boeingu 747-400 jsou pod okny jakési podlouhlé přihrádky se zvedacím víkem. Tak akorát na můj atašé kufřík, anebo alternativně: dokonalý protipachový kryt pro mé boty. K úvahám o tom, že bych si – eventuelně – mohl boty přeci jen vyzout, mi před chvilkou dopomohla nečekaná náhoda. A totiž že ještě předtím, než došlo na bezpečnostní instruktáž, nám andílci všem rozdali kosmetické balíčky. A když jsem ten svůj otevřel, byly tam, hned nahoře: úplně nové, čisté a za dané situace vlastně i voňavé ponožky.
Dar z nebes.
Jsme na konci ranveje a letadlo se znovu otáčí o 180 stupňů. Když motory začnou nabírat na otáčkách, dostanu další, tentokrát zcela bezprostřední nápad. Napřed se ale musím rozhlédnout, zda-li mám pro takovou akci dostatek soukromí. Ale naštěstí tady vzadu, úplně vlevo, se nemá kdo dívat. A tak na své levé ruce vztyčím dokonale rovně prostředníček a ruku i s tím zdviženým prostředníčkem přiložím k okénku právě okamžiku, kdy zvyšující se rychlostí míjíme benzínovou pumpu. Musím se smát, jak se mi to povedlo. Sbohem vy dole!
***
Mé pohledy směřují do trojúhelníku – na rozsvícenou ikonu bezpečnostího pásu nade mnou, na ponožky, které držím v ruce a nakonec na moje boty. Záchod je zde ve druhém patře hned za poslední řadou sedadel a já tam budu první, jen co zhasne transparent
připoutejte se. A co na tom záchodě hodlám dělat, na to by nepřišel ani sám James Bond.
„Oříšky?“
Připoutejte se sice stále svítí, ale andílek v modrém už zase stojí vedle mě a na tácu má bílé porcelánové mističky. Ponožky strašně nenápadně upustím z ruky. Oříšky bych si klidně dal, to ano, ale napřed by to chtělo.. „Horký ručník?“ zeptá se druhý andílek. Ó ano! Napřed by to přeci chtělo horký ručník, abych ty oříšky nejedl špinavýma rukama! Sněhobílým ručníčkem stírám z dlaní pel třetího světa a v duchu obdivuji empatičnost poskytovaného servisu. Pak přijdu na to, že oříšky v porcelánové misce jsou rovněž horké. „Ještě šampaňské?“ Nekladu odpor a vysouvám i druhý koktejlový stolek. Jestli to takhle půjde dál, na ten záchod se snad nedostanu.
Můj toaletní plán je mimořádně vychytralý. Jen co se na záchodě pečlivě zamknu, vyhledám lahvičku s nápisem EAU DE TOILETTE, nebo alespoň MOUTHWASH. Na zem položím dva papírové ručníky, zuju si boty a na ty ručníky si stoupnu. Z levé nohy sroluju stávající ponožku a špičkami prstů ji nasoukám do otvoru s nápisem WASTE DISPOSAL. To samé provedu i s pravou ponožkou. Potom ze zásobníku vytáhnu další dva papírové ručníky, postříkám je tou stejnou vodičkou, zmuchlám je a nacpu do bot. Zvednu levou nohu, aplikuji na ní voňavou vodičku, zvednou pravou nohu, aplikuji vodičku. Pak budu chvíli přešlapovat a nakonec si na nohy navleču ty ponožky, které jsem před chvílí dostal v kosmetickém balíčku. Papírové ručníky, na kterých stojím potom nacpu za ponožkama do otvoru s nápisem WASTE DISPOSAL, umeju si ruce tekutým mýdlem a hurá, jde se jíst!
***
Je modravé pondělní ráno. Probudil jsem se docela pozdě, anebo spíš dost krátce před přistáním, ale andílkům v modrém to v ničem nevadí. Servis začíne přesně tam, kde včera v noci skončil – totiž u šampaňského. Letuška se mě ptá, jestli bych si nedal ještě jednu „rychlou“ sklenku šampaňského, jestli to pro ní udělám, protože ona má v kuchyňce pořád příliš mnoho lahví - ha ha – ale to si teda fakt nedám. Co jsem vypil včera, bohatě mi stačilo. A snídat budu? Jo, to bych si dal.
Na bílém ubrusu se objeví několik talířků se studenou snídaní, jedny míchaná vejce a potom i taková hlubší miska, jakoby na kompot. Mírně se předkloním se, abych uviděl, co v ní je. Jsou to slazené cereálie. Tak to dík, to si taky nedám. Tohle nežeru. A tak rozmotám plátěný ubrousek, vytáhnu z něj nepříjemně vychlazený příbor a začnu klovat do míchaných vajec. Přikusuji k tomu horký rohlíček a dívám se z okna. Krajina se změnila. Už není rovná, už není vyprahlá a dokonce i mraky nad Evropou mají lepší tvar, než měly ty včerejší mraky nad třetím světem. „Ehm ehm“ zaslechnu divadelní odkašlání. Otočím hlavu a on tam stojí zas - andílek v modrém. Nicméně to, co právě drží v ruce, to já jsem v ruce nikdy nedržel a rozhodně ani nikdy držet nehodlám.
Je to porcelánová konvice na mléko.
Ne, není to konvice na čaj a není to ani konvice na kávu. Je to bílá porcelánová konvice s dlouhou, designově vyvedenou hubičkou určená specificky na
studené mléko. A aniž by se mě kdokoliv na cokoliv zeptal, letuška prohlásí jen „just stay stop when you like it“ a začne mi z té konvice nalévat mléko do misky s cereáliemi. Teď vidím, že i tato konvice byla vyrobena na zakázku. Na boku má vyvedené docela miniaturní logo letecké společnosti. Neřeknu stop. Ukážu to zvednutou dlaní.
„Enjoy!“ pípne andílek a zmizí.
Kdybych byl býval tohle jen trochu čekal, určitě bych býval řekl ne. Ale já jsem vůbec netušil, která bije. Mlíko do cereálií? Koho by to napadlo!
Dvěma prsty uchopím jednu ze lžic, tu větší, a bobtnající cereálie v misce s ní trochu pohrabu. Fujtajxl! Ale když už jsem si do těch cereálií nechal nalít mléko, přece to teď celé nevrátím. To bych se propadl hanbou. To by bylo poznat, že nejsem žádný světák, ale obyčejný Čech. No jasně, a pro čest národa se přeci musí i čas od času trochu trpět. A tak si vezmu misku cereálií do levé ruky, do pravé ruky lžíci, a začnu to do sebe souka, za čest české maminky, za čest českého tatínka, chroupu a za trest přemýšlím o povinnostech, které mě dnes ještě čekají. Po přistání si musím dojít vyzvednout kufr, projít celnicí, pak vystoupat nahoru na odlety, do kanceláře další letecké společnosti, tam si vyzvednout PTA a nechat se i s kufrem odbavit na let do Prahy. Náhodě nechci ponechat nic. Budu tedy po přistání pospíchat, abych byl na pasovce ne-li první, tak alespoň jeden z prvních.
Rozsvítil se transparent
Připoutejte se. Znamená to, že budeme přistávat. Ale jak jsem záhy zjistil, cestujících v horním patře se tyto poplašné signály mnoho netýkají. Tady nikdo nehl ani brvou. Dobrá polovina sedadel na horní palubě zůstala i nadále naplno sklopená a letušky začínají tak akorát pomalu uklízet tácy od snídaně. A potom také na etapy odnášet záplavu prázdných skleniček, které jsou rozesety jednotlivě i po skupinkách prakticky po celé délce horní paluby. Nejvíce použitého skla se však nachází právě na těch přihrádkách pod okny. Tyhle přihrádky, řeknu vám, to je skvělý vynález. Nejen, že se v nich dají hermeticky bezpečně skladovat boty, ale když jsou ty přihrádky zavřené, jejich víka vytvoří báječně nevyužitý prostor, který doslova volá po beztrestném hromadění použitého nádobí a všeho dalšího osobního bordelu.
Nojo, do p****e. Vždyť já se zapoměl obout!
A my už jdeme na přistání! Ohrnu nos a rychle otevřu přihrádku. Naštěstí není nic cítit. Papírové ubrousky postříkané záchodovou voňavkavou se taktéž ukázaly jako skvělý vynález a na to jsem prosím přišel já sám. Nikdo mi nepomáhal. Nojo, ale kam ty ubrousky teď vyhodím? Na chvíli jsem se zamyslel „kam s ním“, ale pak oba zmuchlané ubrousky prostě jen vytáhnu z bot a hned je zase hodím zpět do přihrádky. A tu přihrádu zavřu.
Lidi jsou v letadlech jsou ale hrozný prasata, řeknu si pro sebe při obouvání. Andílek rozdává lidem saka. Budeme přistávat.
Teď už prý ale doopravdy.
***
Z letadla vystřelím jako čert z krabičky. Měl jsem k tomu ostatně báječnou výchozí pozici. Na schodech do přízemí jsem byl docela logicky první, neb nahoře jsem seděl až v poslední řadě, a dole už blokuje uličku vedoucí z ekonomické třídy jedna z letušek svým vlastním tělem. Drží se u toho oběma rukama křečovitě za záclonku a zpoza letušky nakukuje hrozen hlav toužících strašně rychle vystupovat. Ta by potřebovala vidle, napadne mě v letu. Ale to je jen bezděčná myšlenka, jediný obraz vyfocený do paměti a já už jsem dávno z letadla venku.
Jakmile vběhnu do chobotu, lupne mi v levém rameni. Asi jsem vzal ten ranní pohyb příliš zhurta. Ale to nevadí. Ataché kufřík si přendám z levé ruky do pravé a nástupním mostem skoro běžím. Chobot ústí do gatu, kde očima vyhledám ceduli s nápisem EXIT. Své tělo natočím udaným směrem a do kroku přidám ještě víc.
Cesta z gatu ven vede širokou mezerou mezi dvěma řadami laviček a vprostřed té mezery mi v cestě stojí jeden člověk. Jakýsi malý chlápek, snad míchaný Asiat nebo co, v černém obleku a v kravatě. Stojí mírně v podřepu, ruce má doširoka roztažené a v levé ruce ještě drží koženou peněženku. Ohlédnu se na agentky v gatu, co to jako má znamenat, takový šašek tady, ale obě holky v modrých uniformách jsou trochu mimo. Dívají se sice mým směrem, ale na ksichtech mají vyděšený výraz a ústa vykroužená do tvaru písmenka
o.
Pokrčím rameny a chlápka chci jen rychle obejít, když v tom okamžiku se Asiat dá do pohybu. V podřepu, i s těma roztaženýma rukama, poskočí napřed doleva, tedy tam, kudy hodlám projít já a když ho chci obejít zase druhé strany, Asiat poskočí doprava.
Vždyť on mě chytá jako fotbalový brankář!
Co to je - proboha - za magora? Pak ucítím na levém rameni něčí ruku. Otočím hlavu a těsně za mnou je chlap ve slunečních brýlích, s ještě otevřenými ústy, jak běžel a je udýchán a v ten stejný okamžik registruji i rychlý pohyb směrem od Asiata. Trhnu hlavopu zase nazpátek. Ano, a je to on. Asiat se napřímil, přiskočil ke mně a teď mi strká pod nos tu svojí peněženku. Ale ta peněženka je takhle zblízka trochu divná. Ona vypadá jako nějaký průkaz. Jo aha!
Tak už mi začíná docházet, o co tady jde. Při výstupu z letadla, to mi neluplo v rameni. On mě přímo ve dveřích letadla chtěl zadržet ten šašek ve slunečních brýlích, co mi stojí za zády. Asi mě chtěl chytit za rameno, ale jak jsem šel rychle, tak jsem se mu vysmek. A proto mě teď tady to šikmočko chytá v podřepu, jako fotbalový brankář chytá míč. To abych jim neutek. Po mojí pravé ruce se objeví ještě třetí muž v černém. Sice bez brejlí, ale taky v tom identicky tmavém obleku.
Asiat si strká peněžku zpátky do kapsy a ptá se mě, jestli cestuju sám. No tak moment, chlapče, tohle bylo na mě trochu moc rychlý. Ten průkaz mi ukážeš ještě jednou a toto sdělení Asiatovi zároveň provokativně naznačuju ukazováčkem. Ten průkaz vyndej z kapsy a dělej, ty záprtku. Asiat je mi jen po ramena a kdybych teď neměl na těle dvě jeho gorily, vrazil bych mu takovou do zubů, že by se zastavil až o celnici. To víte, mládí. Nicméně Asiat znovu mlčky vytáhl svůj průkaz a teď ho poslušně drží nad hlavou, ve výšce mých očí. Musí to být pro něj ponižující. Na průkazu je vedle Asiatovy fotky přidělaná ještě i jakási kulatá kovová placka a na té placce je vyražen motiv skřížených mečů v křoví, či co tím chtěl básník říci. Kolem dokola těch mečů je nějaký text. Začnu ho číst odshora, ale to mi nic neříká. A tak vytočím bradu na úplně opačnou stranu a začnu nahlas slabikovat písmenka vyražená v dolním oblouku. Jde mi to dobře, jen namísto posledních tří slabik už odříkávám jenom „a aa aa“.
Aha.
„Tak cestujete sám?“ ptá se Asiat. Přikývnu. Gorila po mojí pravé ruce přitom nehtem zlehka zaťuká na můj ataché kufřík, který stále svírám v podpaží. „Tak asi půjdem někam jinam, ne?“ zeptám se. Asiat neřekne nic. Jen se otočí, zamíří tam, kam ukazuje cedule EXIT a již za plné chůze, otočený ke mně zády, vrátí mi moje gesto s provokativním hrabajícím ukazováčkem. Dalo by se říci, že mě nohy samy nesly jeho směrem, ale tomu pocitu lehkosti spíše dopomohly dvoje ruce, nadnášející mě nenápadně z obou stran. Rychle jsem se ještě ohlédl za agentkama v gatu. Stojí tam pořád jako dvě tvrdá
y s ústy vykrouženými do tvaru písmenka
o. James Bond na ně stihnul už jen zašilhat a dementsky u toho vypláznout jazyk.
***
O čtyři a půl hodiny později obdivuji v letadle do Prahy ty nejmenší skleničky na víno, jaké jsem kdy na palubě viděl. Vskutku pitoreskní záležitost. Nicméně o to častěji se do nich musí víno dolévat. Drogy se u mě žádné nenašly, ani trenky jsem si kvůli tomu svlíkat nemusel, a je otázkou, zda-li jsem vůbec nějaké drogy měl u sebe mít. Asiat se totiž poněkud rozesmutněl, když jsem mu předložil svůj prapodivně zelený pas. A když se zjistilo, že ten pas je i pravý, přestal se mi Asiat dokonce dívat do očí. Od té chvíle se už díval jenom do stropu, když na mě mluvil, díval se nade mně, bokem, do země, ale už ani jednou se nepodíval přímo na mě, a to zrovna ve chvíli, kdy mě to celé začalo bavit a dostal jsem chuť si s Asiatem povídat. Jenže to už zase nebavilo jeho a tak mě namísto fundovaných odpovědí na mé zvídavé dotazy začal po policajtsku nenápadně vytlačovat z kanceláře na chodbu. Hele nehraj si tu na chytrýho mladej a koukej vy-pad-nout.
No tak nic.
Vždyť ono se dohromady zase tolik nestalo a jednou alespoň budu mít co vyprávět vnoučatům. A teď už beztak sedím v letadle domů a k jídlu se podává jakýsi smradlavý cizokrajný salám a k němu olivy. Já sice olivy normálně nejím – tedy tenkrát jsem olivy ještě nejedl – ale s tím červeným vínem to nakonec nechutná tak špatně a já mám hlavně slast z toho, že už za chvíli budu doma. A také mám slast z pravidelně dolévaného vína. Minitaurní skleničky na víno ovšem nejsou to jediné pitoreskní na tomto letu. Pitoreskní je i to, že se nám z kokpitu coby kapitán ozvala ženská. To jistě uznáte, to tenkrát u nás - stejně jako dnes ve třetím světě – no to prostě nebylo možné. Holt západ. Tam jsou v těhle věcech přeci jen o kus dál, to se jim musí nechat. A že bych měl přímo strach o život, se ženskou za kniplem, to se tak nedá přímo říct a protože já vlastně proti ženské emancipaci vůbec nic nemám, symbolicky pozvednu číši a připíjím na úspěch naší kapitánky.
Když je po jídle, plátěný ubrousek hodím přesně tam, kam se tenkrát v Česku ubrousek po jídle házel – přímo doprostřed talíře – a celý tác tak odevzdám. A dám si ještě něco dalšího? No jistě že si dám, červené! Tváře už mám z obou stran pěkně prohřáté, ale to mi vůbec nevadí, protože domů stejně pojedu taxíkem a tam už na mě čeká jenom ticho, klid, cvrdlikání sídlištních vrabců a navíc i plná vana pitné vody, ve které se budu válet jako mrož a navečer si pak ještě možná zajdu Na Kovárnu na jedno. Nebo spíš na dvě.
Ach ano. Právě teď přišel ten správný čas přemýšlet nad tím, jestli si dám do vany pěnu, nebo sůl. To je přesně ta věc, kterou bych teď měl řešit. Je čas představovat si, jak v koupelně zurčí proud horké vody a já do něj nořím své zmučené nožky, celé oteklé, no a pak už do vany usedám jako celý člověk a v koupelové soli se rozpouštím jako čerstvě zavražděný bílý kůň. To se u nás tenkrát stávalo často. Ano, už úplně cítím to slastně očistné mokro, když tu mě něco začne píchat do ruky. Je to letuška. Usnul jsem a na servírovacím stolku je rozlité víno, které z toho stolku pomalu odkapává přímo mně do rozkroku.
Sacrebleu! No ale tyhle kalhoty budu muset po své tropické eskapádě beztak dát do čistírny a tedy o nic závažného nejde. O nic, kvůli čemu by stálo za to se rozčilovat. Zvedám se, že půjdu na záchod, ale to už se letuška vrací zpátky z kuchyňky i s bílým ručníkem v ruce a direktivně mi ukazuje, ať si zase sednu.
Byly turbulence – proto se mi na stolku rozlilo to víno – a právě kvůli těm turbulencím svítí nápis
Připoutejte se. A za dvacet minut už stejně budeme přistávat. Takže si zase dřepni, mladej. Letuška mi setře víno ze stolku a použitý ručník na něm beze slova nechá. A nechtějte vědět, jak se u toho tváří. No jako andílek zrovna ne. Jsem teď pro ní holt jen další ožrala v řadě, co chlastal erární víno zadarmo. My Češi tohle sice čas od času doopravdy děláme, ale za ty turbulence a za to, že skleničky na víno tu mají tak malé, tak za to já opravdu nemůžu. Prostě jsem usnul a jak to házelo, trocha vína vyšplíchala na stůl. A jaká je má vina? Soukromí nemám sice žádné, ale není jiného zbytí, musím se pokusit vysušit si ručníkem alespoň trochu kalhoty mezi nohama. Tak nečumte!
Klesáme na přistání v Praze, házení letadla ale nepolevuje. Spíše naopak. Paní kapitánka si toho sama povšimla, a tak nám do mikrofonu oznamuje, že nad Prahou je
windy a přistání proto bude
bumpy. Vracím letušce použitý ručník a pro změnu se mi začíná zdát, že jezdím výtahem v Bílé labuti.
Doufám, že i vy sami jste alespoň jednou v životě jeli výtahem v obchodním domě Bílá Labuť v Praze. A tedy víte, o čem je řeč. Výtahy v OD Bílá Labuť byly totiž ve své době nejrychlejší v Praze a proto se v nich při brzdění kabiny v pátém patře vždycky dostavila chvilková závrať, způsobená náhlým nadlehčením obsahu žaludku. A přesně kvůli tomu jsem Bílou Labuť miloval. Ale to ani netušíte jak moc!
V sídlištních výtazích podobného efektu nikdy nešlo dosáhnout a proto jsem se vždy těšil, až znovu půjdeme do Bílé labutě, já tam pojedu výtahem a nahoře, v pátém patře, to se mnou zase udělá
ááách. Tenkrát jsem ale směl výtahem v Bílé Labuti jet vždy jen jednou, či zcela výjimečně dvakrát za jednu návštěvu, to už jsem ale musel být opravdu extrémně hodný.
Nicméně teď sedím v letadle před přistáním v Praze a výtahem v Bílé Labuti jezdím o sto šest. Nahoru a dolů. Dolu a nahoru. A zase nazpátek. Prostě to háže. Obsah mého žaludku je nadlehčován stejně jako ve výtahu v Bílé Labuti, jen s různou intenzitou, často a nepravidelně, a v tom žaludku mám červené víno, olivy a smradlavý zahraniční salám. Tak si to snad dovedete představit. To už není žádné
ááách.
Přitom děžurným, které v Bílé Labuti tenkrát seděli ve výtazích na židli a mačkaly celý den čudlíky
nahoru, nebo
dolů, jsem ve své době šíleně záviděl. Ale úplně strašně. Celé moje já naprosto zoufale toužilo dostat se na jejich místo, abych ty čudlíky mohl ovládat já sám a celý den tak jenom jezdit nahoru a dolů, šíleně rychle, a při brzdění v pátém patře si od té rychlosti vždy nechat polechtat žaludek. To byla moje sžíravá touha.
Bylo mi šest.
Dnes už ale vím, že jako volba životního povolání to nebylo úplně ideální. Výtahové děžurné v Bílé Labuti jednak už dávno zrušili a mě se z nadnášení žaludku začíná dělat trochu šoufl. Trochu dost. A abych proti tomu nepříjemnému pocitu něco udělal, snažím se teď intenzivně koukat z okna a pohledem fixovat pevnou zem. To prý na nevolnost v dopravních prostředcích pomáhá. A taky se pokouším myslet na pyramidy, vany, sekvoje a další pevně stojící objekty, ale hlavně ne na to, že je mi blbě. Vždyť všechno zvracení je beztak jenom kvůli psychice. Ale jak se zdá, ty babské protiblinkací rady v letadle nějak nezabírají.
Je mi čím dál hůř a kinedryl s sebou žádný nemám.
Můj hněv se zcela logicky obrací vůči ženě za kniplem. Jak to řídíš, ženská? Ale snad nebude tak zle. Vyzkouším na sobě ještě jeden psychologický trik - a totiž že z kapsy sedadla před sebou vytáhnu blicí pytlík. Tedy ne, že bych ho akutně potřeboval. Já naopak doufám, že to můj žaludek uklidní. Ta jistota, že se nemůže nic stát.
A další Bílá labuť!
Páté patro v Bílé labuti jsem za socialismu očekával vždy s nadšeným výrazem ve tváři a s otevřenou hubou. Teď ale mám rty pevně sevřené a namísto
ááách udělám při každé další Bílé Labuti už jenom překyselené
eeee. Za oknem se mihne silnice na Kladno. Teď to už dám. Za chvíli jsme dole.
B ííílá la-a buť!
Ale ta stála za to. A já bych jí býval i ustál, jenže po této jedné konkrétní Bílé labuti naše paní kapitánka ještě zvýšila tah motorů. A to už se nemělo stát. A tedy přesně v okamžiku, kdy podvozek letadla narazil na dráhu číslo 24 letiště v Praze-Ruzyni, jsem ze staženého hrdla vyslal do kabiny hlasitý výkřik „Ty blbá krávo!“ a pak jsem poprvé a naposledy v životě použil
hygienický sáček v letadle k jeho původnímu účelu.
Jo, James Bond je doma.
***
