Již tomu bude rok co jsem se poprvé vypravil do Kábulu. Destinace, kam bych se v životě dobrovolně sám nepodíval. Nicméně moje pracovní povinnosti mě do Afghánistánu stejně zavedly. Pamatuji si jako by to bylo včera. Seděl jsem na letišti v Istanbulu a čekal na další let s Turkish Airlines do Kábulu. V tom mě přišla sms od kamaráda "Jsi v pořádku?". Otvírám připojený odkaz na novinový článek..."Při útoku Islámského státu u letiště v Kábulu zahynulo čtrnáct lidí". Jestli jsem byl před cestou do Kábulu nervózní, tak po přečtení posledních aktualit mě doslova tuhne krev v žilách. Dobrodružství mám rád, tady ale sakra jde o život. Po ranním příletu do Kábulu mě kolega vyzvedává na letišti a jedeme obrněným autem do kempu OSN. Projíždíme přes kruhový objezd kde došlo k útoku. Trochu očouzená silnice od výbuchu, jinak tu ale panuje normální pohyb lidí a vozidel, jako by se nic nestalo. Všechno už je uklizené. O životě v Kábulu by se dalo napsat spoustu. Já se ale radši zaměřím na to co máme rádi a o čem to tady je především.
Letiště v Kábulu je svou jedinou přistávací dráhou rozděleno na dvě poloviny. Severní část patří výhradně vojákům. Nejčastěji jsou k vidění vrtulníky Blackhawk, Mi-17 nebo Chinook. Dále zde parkují všechna dopravní a nákladní vojenská letadla. Především Hercules a C-17, občas pak Airbus 400. Vyjimkou pak nejsou ani návštěvy vládních speciálů. Český Airbus 319 je poměrně často také k vidění. Jižní část je z větší části určena pro civilní přepravu. Stojí tu jeden terminál pro mezinárodní a jeden terminál pro vnitrostátní lety. V Afghánistánu létají dvě domácí aerolinky. Národní dopravce Ariana s A310 a B737. A pak větší soukromý Kam Air s ATR42, B737, MD87 či A340. Do Kábulu létá i několik zahraničních dopravců - Mahan Air, Turkish Airlines, Emirates, Fly Dubai, PIA, Air Arabia, Spice Jet nebo Air India.
Naše firma využívá k dopravě výhradně Turkish Airlines jako nejvýhodnější spojení z Evropy. Já osobně mám TK velice rád a jsem spokojen s jejich službami které nabízí. Nicméně od začátku kdy jsem do Afghánistánu přiletěl mě začala hlavou vrtat myšlenka se zkusit proletět i něčím místním. Proto při své druhé cestě zkouším psát na firmu jestli by mě nekoupili letenku do Istanbulu s Arianou. Ariana bohužel není v rezervačním systému který používá naše firma. A tak opět potupně letím domů s turkama a z okýnka letadla smutně koukám na letadla Ariany. Tak snad přiště...
Nastává moje další cesta do Kábulu. Z firmy mi automaticky posílají zpáteční letenku s Turkish Airlines. Říkám si okej, na cestu tam dobrý, ale na cestu zpátky udělám vše proto abych letěl s mojí vysněnou Arianou! Následující dva měsíce v Kábulu trávím sledováním rezervačního systému Ariany a Flightradaru abych si ověřil jaký je spoleh na afghánského národního dopravce. Z mého sledování jsem zjistil, že Flightradar je poněkud zmatený z Ariany a pod číslem letu většinou ukazuje, že spoj letí do Mazar-e-Sharifu a nebo do Ankary, nicméně letadlo vždy letí do Istanbulu. Časy v rezervačním systému se občas mění a většinou dochází ke zpožděním, nicméně aspoň odletové dny sedí. A co víc, do Istanbulu pokaždé létá poslední provozuschopný Airbus 310 Ariany. Tohle musí vyjít.
Trochu napjatý tedy kupuji online na webu Ariany jednosměrnou letenku do Istnabulu, cca tři týdny dopředu. Pokračuji ve sledování letů Ariany a koukám, že jeden z předchozích letů bude s mezipřistáním v Mazaru, to bych si taky nechal líbit. Další let směr Istanbul je pro změnu zrušen. Doufám, že tohle se mému letu nestane. Spojení do Istanbulu je většinou dvakrát týdně. Nastává den D...den odletu. Ve své rezervaci mám napsaný čas odletu 18:05. V rezervačním systému na stránkách Ariany je však čas 20:30. Žádný email o změně nepřišel a nikdo ani nevolal. Je to tedy na mě. Vytáčím číslo do kanceláře Ariany, nikdo to ale nebere. Postupně zkouším všechna dostupná čísla a dovolám se až na poslední čtvrté číslo. Přes brekot dítěte v telefonu slyším ženský hlas a snažím se zjistit v kolik to tedy dneska letí, jestli vůbec. Paní se omlouvá, že je víkend a že v kanceláři dneska nikdo není, ale že to prý zjistí a zavolá mi zpět. Za chvilku telefon opravdu zvoní a mám potvrzeno, že se dneska poletí ve 20:30. Hurá, jede se na letiště!
Jelikož je letiště velice citlivé a důležité místo je tudíž patřičně chráněno. První check point je v dostatečné vzdálenosti od terminálu. Již zde chodí cestující se zavazadly přes bezpečnostní kontrolu. Každé auto, které chce vjet na veřejné parkoviště je prohlédnuto vojákem z venku a zevnitř, nechybí ani pes na hledání výbušnin. Než se cestující dostane do letadla prochází celkem pěti check pointy s bezpečnostní kontrolou. Osobně si nemyslím, že by Taliban či IS útočili přímo na budovy terminálu. Pro ně je rovněž důležité mít spojení se světem, jak kvůli pohybu osob, ale i zboží. Do bezprostřední blízkosti terminálu se dostane už jen člověk s platnou letenkou. Dokonce i velké parkoviště přímo před terminálem je prázdné z bezpečnostních důvodů.
Přijel jsem s dostatečnou rezervou, nikde žádná fronta, plynule přicházím do terminálu. Hledím na displej s odlety pro zbytek dnešního dne, ale můj let tam není! A sakra, jak je to možné? Buď je let zrušen nebo se odbavuje z vnitrostátního terminálu? Odchytávám pracovníka handlingu a ten mě ujišťuje že se není čeho obávat, let se prý zobrazí později...tak jo. A má pravdu, za nedlouho se i otvírá jedna přepážka na let do Istanbulu. Na check-inu si agent ověřuje číslo mé platební karty s kterou byla provedena platba. Netuším jaký to má význam, nikdy jsem to nezažil, ale budiž. Za poslední rok se služby v terminálu výrazně zlepšily. Přibyly dva nové kiosky s občerstvením (dokonce i během ramadánu měli otevřeno) a také jeden obchůdek se suvenýry. Terminál je plný lidí, především místních. Zahlédnu pouze dva nebo tři cizince. Říkám si, že let bude asi plně obsazen. Nejdřív se však začíná boardovat let Ariany do Dubaje operovaný Boeingem 737. Naprostá většina cestujících však nastupuje na let do Dubaje. V terminálu tak zůstává jen hrstka cestujících a já začínám tušit že náš let do Istanbulu bude poloprázdný.
Je osm večer a všichni cestující se vešli do jednoho autobusu. I když terminál disponuje dvěma nástupními mosty, my vyrážíme na jízdu setmělým letištěm až před dřevěný hangár Ariany, kde stojí i můj vysněný a třicet let starý Airbus A310 registrace YA-CAV. Letoun je v čistě ekonomické konfiguraci se sedadly pro 237 cestujících. Sedám si zhruba do dvacáté řady a za mnou už nikdo nesedí. Interiér letadla je dosti sešlý. Fleky na koberci, na sedačkách. Biny je buď těžké otevřít a nebo zavřít, člověk se na ně bojí sáhnout aby neupadly dvířka binů. Hodně světel v kabině nefunguje. Bezpečnostní hlašení letušky je téměř nesrozumitelné jak audio systém prská. Na jednu stranu se směji od ucha k uchu a jsem rád, že poletím s tímto strojem. Na druhou stranu však musím uznat, že Ariana není na evropském black listu jen tak. Čert vem interiér letadla, doufám jen že se mechanici lépe starají o motory a další systémy letadla. A že piloti vědí, které knoflíky mají mačkat. Rychle se pomodlit k Alahovi a jdeme na to!
V letadle je nesnesitelné horko, po spuštění motorů se však díky klimatizaci kabina krásně ochladí, skoro až moc. Pojíždíme na start. Je něco po půl deváté takže odlet bude téměř na čas. Hovím si na prostřední čtyřsedačce. Sedět u okýnka nemá větší význam, je tma a okýnka jsou v tak mizerném stavu že i za dne by bylo prd vidět. Díky minimálnímu obsazení je letadlo okamžitě ve vzduchu a stoupáme ve tmě vstříc afghánským kopcům, které v okolí Kábulu sahají až do výšky kolem čtyř tisíc metrů. Po nastoupání letové hladiny posádka zapíná IFE televize, které jsou upevněné na dělících přepážkách kabiny. Nejdřív běží informace o samotném letu, obrazovka zrní a je černobílá, systém očividně nefunguje jak má. Později se promítá video s jakýmsi místním zpěvákem a poté se už na obrazovce objevuje Tom a Jerry, který nakonec běží snad skoro dvě hodiny. Během letu se servíruje jedno menu, pikantní kuřecí maso s rýží, tradiční afghánská kuchyně...a velmi chutná! Nechybí salát, který skrývá i jednu čili papričku po které mi vyhrknou slzy do očí a začíná mi hořet celá hlava. Zapíjet nemá cenu, s vodou je to snad ještě horší. Po patnácti minutách pálení aspoň trochu ustupuje a tak si můžu vychutnat sladký pudink, čaj a coca colu.
Let docela utíká, občas i na chvíli usnu. Rozteče sedaček jsou snad nejmenší co jsem kdy zažil. O pohodlí se nedá mluvit. Po třech hodinách letu jdu prozkoumat zbytek kabiny. V zadu v kabině sedí tři stewardi, sedačky sklopený, boty sundaný a klimbají v polospánku. Prohlížím si galley, toalety, vše řádně zašlé. Po chvíli přijde do zadní galley jeden ze stewardu se kterým se dávám do řeči. Ledy prolamuji když mu říkám, že jsem jako mechanik před deseti lety také pracoval na A310 u ČSA. Dozvídám se, že na dnešním letu je pouze 50 cestujících, ale že prý nazpátek je let vyprodán. Jelikož jde o dlouhý let, tak se posádky střídají v Istanbulu. Na zpátečním letu je navíc v plánu mezipřistání v Ankaře. Za nedlouho do zadní galley přijde i kapitán, od toho se dozvídám že piloti mají nařízeno se minimálně jednou za hodinu projít letadlem kvůli protáhnutí těla a zajištění správného oběhu krve. Potřesení rukou a kapitán se vrací zpět do kokpitu.
Je něco po půlnoci a náš Airbus přistává na letišti Sabiha Gokcen v Istanbulu, po dlouhém pojíždění zastavujeme opuštění na cargo stojánce na druhé straně letiště. Cesta autobusem do terminálu je dlouhá a o to delší je i čekání na kufry. Unaven ale nadšen z nového zážitku se odebírám do hotelu. Druhý den už mě čeká jen nudný přelet s A320 Pegasus Airlines do Prahy.
Příště to snad bude s Airbusem A340 Kam Air když se zadaří







