Život, zvláště pokud pracujete v letectví, dokáže být velmi nepředvídatelný. Žádný letní měsíc se neobejde bez standby bloku. V případě, že z jakéhokoliv nečekaného důvodu nemůžete dorazit na svůj let, má společnost v záloze kolegy v pohotovosti, kterými váš výpadek, klidně i v rámci jedné hodiny, pokryje.
Má dnešní pohotovost začíná v pět ráno a končí v pět odpoledne. Jakmile mi zazvoní telefon, mám pouhých devadesát minut, abych se dostavil na letiště. Telefon zvoní už v sedm. Prý shání někoho na odpolední let do Los Angeles.
LOS ANGELES
Z důvodu vysokých cen nepatří lety na západní pobřeží USA mezi ty nejoblíbenější. My sice v každé destinaci obdržíme od společnosti diety - ale zatímco u některých aerolinek se výše diet počítá podle životních nákladů v dané destinaci, u nás se diety vypočítávají dle počtu hodin strávených na místě. Je tedy celkem jedno, zda letíte do drahé Kalifornie nebo do all-inclusive resortu v Cancúnu - od firmy dostanete na den stejnou částku.
Já nemám s lety do USA všeobecně žádný problém. Jsem tedy za LA celkem vděčný.
Do briefingové místnosti přicházím jako první. Krátce poté dorazí i Nidal, který dnes se mnou bude pracovat v business class. Nidal, jehož matka je Němka a otec Alžířan, studuje pedagogiku a germanistiku na univerzitě v Mohuči.
Dále přichází Julia, která také pracuje v personálním zastoupení. Ta dnes bude dělat v economy class, na pozici 4R. O zadní galley se postará Laura, která před rokem opustila modro-žlutý koncern. V ekonomce dále bude pracovat šarmantní Francouz Nicolas a jeho kamarádka Lena. V premium economy zase dělá osmnáctiletý Falco a Tansu, matka dvou dětí. Celý náš gang povede vedoucí kabiny Angela.
V kokpitu sedí, jako obvykle, tři sympaťáci - padesátiletý kapitán Daniel, mladý FO Alex a třicetiletý SFO Markus.
Naše lety na západní pobřeží bývají většinou plné. Ani dnešní let není výjimkou. V letadle není jediné volné místo.
Vezeme s sebou dokonce dvě děti bez doprovodu. Těm se říká UM (=unaccompanied minor, někdy také unsuccesful marriage). Je na ně třeba dát opravdu veliký pozor, jelikož ztratit něčí dítě by naší firmu stálo hodně peněz. Obě děti dnes cestují v economy class a kolegové si je posadí tak, aby je měli neustále pod dohledem.
Osazenstvo v business class je téměř čistě americké. Výjimkou je čtyřčlenná rodina z Koreji.
Samotný let probíhal bez větších problémů. S Angelou a Nidalem se mi spolupracovalo moc příjemně. Angela byla velmi dobře organizovaná, s Nidalem jsme se skvěle doplňovali. Navíc oba ovládáme umění small-talku, což američtí cestující vždy ocení. Vnese to do kabiny vřelost a rozbourá to ledy. Němcům tato schopnost často chybí, proto se taky Američanům zdají být často příliš chladní a odměření.
Americká klientela se od té středoevropské asi nejvíce liší tím, že nemá příliš vysoké nároky na servis. Pro Američany je důležitější pohodlné sedadlo, zatímco Evropan chce milý personál, dobré jídlo a chlast. Ten chlast bych podtrhl, protože Američan pije velmi zřídka. Dokonce ani v business class si žádný alkohol neobjednávají.
Co mi ale u Američanů celkem vadí je jejich nepozornost. Bezpečnostní instrukce sleduje jeden člověk z deseti, hlášení poslouchají v celé kabině snad dva, většina má na očích klapky a na uších noise-cancelling sluchátka. Jsou to sice zpravidla slušní lidé, ale málokdo z nich ví, co má kdy a jak dělat.
Zatímco Němcům stačí jedno hlášení, že si mají zapnout pásy a odkrýt okénka, Američanům ta okénka musíte odkrýt sami a čekat na místě, dokud se nepřipoutají. Bezpečnostní procedury před vzletem a přistáním dokážou být na letech z/do USA celkem vyčerpávající.
Přestože u nás vše probíhá takřka dokonale, ve zbytku letadla se odehrávají hotová jatka. Ekonomka je čirý chaos. V životě jsem ještě nezažil takovou divočinu. Před každým vstupem do eco-džungle jsem se zhluboka nadechl, pomodlil se a teprve až poté rozhrnul závěs.
Nešlo o to, že by zadní tým nezvládal svou práci - šlo o to, že klientela byla o něco náročnější.
Dobrou polovinu osazenstva tvoří Indové. U toalet se tvoří nekonečné fronty, v zadní části kabiny se melou dvě skupiny - jedna chce na záchod, druhá chce napít. Kolegyně mají v zadní galley vytažené nápojové vozíky a bez přestání nalévají zástupům lidí něco k pití. Přestože před pěti minutami dokončily servis s vodou, mají tu ještě dobrých dvacet lidí s kelímkem a nataženou rukou.
Jelikož se u nás v business class už dávno spí, jdeme kolegům občas do ekonomky pomáhat.
'Promiňte, chci vodu, tři coly a jeden Sprite.'
'Excuse me, where is the restroom?'
'Bude se podávat ještě něco k jídlu? Mám hlad.'
'Ano, přibližně dvě hodiny před přistáním. Vaše dítě si nemůže hrát na podlaze.'
'Promiňte, objednali jsme si special meal. Kde je?', obrací se na mě mladý pár, zatímco jsem ze všech stran bombardován dotazy.
'Co jste měli k obědu', ptám se jich, jelikož od prvního servisu uběhla už asi hodina.
'Dostali jsme to samé jídlo, co všichni okolo.'
Běžím do galley a ptám se Julie, kde mají 35A a 35C speciální jídlo. Bohužel udělali kolegové z economy class chybu a nevšimli si, že jim v troubě přebývají dvě vegetariánská jídla. Tedy, oni si toho všimli, ale Francouz jim je sežral. Bože! Okamžitě jsme začali vymýšlet, co budeme dělat.
Nidala ale napadlo, že jim můžeme dát zbytky z business class. Tam nějaké těstoviny ještě máme.
Nakonec se Nicolas šel páru omluvit, řekl jim, že catering jejich jídlo nenaložil, ale má pro ně alternativu z business class. Tak jsme jim nad Islandem vystrojili vegetariánskou hostinu i s předkrmem a sýrem. Měli radost.
Los Angeles je město veliké. Na takových městech se mi líbí, že si tu každý může přijít na své. K tomu svému si však musíte většinou dojet autem. Všechny pobyty v LA mám tak spojené s neustálým sezením v taxíku.
Celkem trávíme ve městě andělů 48 hodin. Večer, takřka ihned po příletu, vyrážím společně s Nidalem a Laurou do ikonického In-N-Out Burger poblíž letiště LAX, kde vám nad hlavami přistávají letadla. Provoz je v LAX vskutku exotický. Air Tahiti Nui, Hawaiian, Fiji Airways,...
Druhý den posnídám s kapitánem a Julií ve Venice Beach. Zbytek dne trávím s Angelou a Nidalem, který je v LA poprvé a chce vidět 'všechno'. Absolvoval jsme s ním tak cestu do Beverly Hills, Hollywoodu, udělali jsme si picnic u Griffith observatory, večeřeli jsme v Santa Monice. Poslední den jsem na nikoho neměl náladu, šel jsem tedy sám na oběd do jedné kavárny v Culver City, kde se nachází náš hotel.
I zpáteční let je plný. Díky tomu, že naše společnost využívá členství v programu aljašských aerolinií, jsou naše lety z/do LA, San Francisca a Seattlu nesmírně populární mezi těmi, kteří u této společnosti sbírají míle.
Letadla z/do LA se nám v letních měsících daří zdárně plnit i díky početné arménské komunitě, která ve druhém největším městě USA žije. Dnes tu máme třicet hostů, kteří ve Frankfurtu přestupují dále na let do Jerevanu.
Zrovna teď se mi tu tři Arméni hádají. Pánovi se nelíbí, že na sedadle 1F sedí cizí žena. Angela jde situaci vyřešit. Zjišťuje, že pán sice sedadlo 1F má, ale až na úseku z FRA do EVN. Z LAX do FRA dostal místo 3H. Musí se přestěhovat.
Sedadla 1E, 1F a 2A, 2K jsou takzvaná Prime seats. Jedná se o sedadla business class s o něco větším prostorem.
Během boardingu procházím kabinou a nabízím lidem, že je klidně rád vyfotím. Každý si rád nechá udělat pěknou fotku z business class. Navíc to pomáhá naší firmě rozšířit trochu povědomí o našem produktu, protože řada těch fotek skončí na sociálních sítích.
Díky sociálním sítím se o nás dozvěděl i homosexuální pár z Beverly Hills. Jednoho z nich jsem opil, s druhým jsem flirtoval. Bavili jsme se všichni tři.
Ve čtvrté řadě seděl pár heterosexuální. Oba z Německa, v business class poprvé. Chtěli vidět, vyzkoušet a ochutnat všechno. Tento typ cestujících mám hrozně rád, protože je to jako vzít tříleté dítě do cukrárny. Mají ze všeho radost, všechno je překvapí, užívají si každý moment. Večer jsem jim sklopil sedadla, položil na ně matrace a ustlal jim. Nedělám to pro každého, ale u business nováčků vždycky. Připadají si tak totiž jako ve filmu.
Cestovala s námi i jedna z našich manažerek, která se zrovna vracela ze služební cesty.
Noční let probíhal bez problémů, většina lidí spala, někteří cestující mi občas přišli dělat společnost do kuchyňky. Osobně to mám rád, protože se rád bavím s lidmi. Navíc mě to udržuje ve střehu - na nočních letech máme všichni nutkání usnout.
Před přistáním ve Frankfurtu podáváme snídani. Cestujícím nabízíme omeletu, teplé pečivo, výběr ze sýrů a španělskou šunku, croissant, kávu, čaje, čerstvý pomerančový džus (100%), med, různé džemy a vajíčko natvrdo, které se na palubě uvaří v páře.
Ještě krátce před přistáním se mému šarmantnímu kolegovi z Francie podařilo jedné cestující vnutit parfémy v hodnotě přesahující 400 EUR.
Po přistání nás cestující objímají, smějí se a děkují nám. I holky a kluci z economy/premium economy dostali od cestujících velmi dobrý feedback. To si vyžaduje mnohem více práce, než u nás v businessu, jelikož samotný produkt je tam vzadu mnohonásobně ořezanější.
Díky Angele a jejím manažerským schopnostem se nám podařilo odvést skvělou práci - až na faux pass se special mealem fungovala posádka harmonicky a sehraně. Tak dobře si dokáže zorganizovat celé letadlo jen málo vedoucích kabiny.
Během týdne tak posílám Angelině a Nidalově manažerům zprávu a report, kde uvádím, že se mi s nimi skvěle spolupracovalo.
SAN FRANCISCO
Reporty se dostaly i k mé manažerce, která si se mnou sjednala krátký osobní meeting, aby mi poděkovala za způsob, kterým dokážu řadu kolegů motivovat. Během setkání jsme se bavili o věcech, které bychom mohli jako palubní personál dělat lépe. Mluvil jsem hlavně o konzistenci pracovních postupů. Řada kolegů nenásleduje pokyny v servisních manuálech a klient tak na každém letu zažije něco úplně jiného.
Musím se však se svou šéfovou rychle rozloučit, protože mi za pár minut začíná briefing - letí se do San Francisca.
Purserem dnes bude dvaatřicetiletý Michael. Ten se narodil v Mnichově thajské matce a holandskému otci. Na první pohled má Michael sice charizma úřednice z finančáku, jakmile však promluví, zjistíte, že s ním bude prča.
V místnosti poznávám ještě Matthiase, který se mnou letěl minulý měsíc do Minneapolis. Zbytek posádky sice neznám, zdá se být však sympatický. V business class bude, po boku Michaela, pracovat Ina a Johanna. V economy class týmu je překrásná Marina, kterou by si měla společnost vlepit do propagačních materiálů. Marina je nejen pěkná, je i profesionální a má úžasné vystupování. Cestující jí měli moc rádi.
S Marinou bude dále pracovat Thajka Dao, která k nám přešla z Etihadu. Ta poznala svého muže na letu ze Sydney do Abu Dhabi. On seděl v business class, ona ho obsluhovala. Jelikož její manžel pochází z Německa, odstěhovala se před šesti lety k nám.
Tým dotváří Italo-francouzka Fabienne a lehce opotřebovaná a znuděná Tamara z Frankfurtu. Tu se nám ale podařilo uklidit do zadní galley.
Já a Matthias, student biochemie z Bavorska, dnes budeme pracovat v premium economy. Matthias na pozici 2L, já na pozici 2R.
2L jsou naše hlavní nástupní dveře. Matthias je tedy ten první, s kým přichází cestující na palubě do kontaktu. Musí udělat co nejlepší první dojem. Zároveň je však ten, co řeší veškeré problémy, se kterými se naši cestující na začátku cesty potýkají. Tyto cestující si k sobě stahuji já, aby se z toho všeho chudák Matthias nesesypal.
Takovým highlightem byla šestičlenná holandská rodinka, která chtěla sedět společně. Místa 35C, 37C, 39A, 39C, 42A, 45D však společně nejsou. Museli jsme tak, s pomocí Dao a seznamu pasažérů, hrát v plně vybookovaném letadle už na začátku škatulata, hejbejte se.
V USA létá naše aerolinka do dvanácti destinací, přičemž na většině tohoto trhu se soustředíme primárně na americkou klientelu. Jsou však i místa, jako například Miami nebo San Francisco, kde Němci/Evropané tvoří nadpoloviční část cestujících.V premium economy tak dnes nemáme jediného Američana.
Máme tu pár Holanďanů, starší manželský pár z Francie, jednoho odborníka na Whiskey z Polska (dobrovolný ochutnávač alkoholu, který nám vysosal celý nápojový vozík - alespoň tu část s tvrdým alkoholem), německého dědečka cestujícího s vnukem na Hawaii a tři rodiny s dětmi, které společně cestují za krásami Kalifornie, Arizony a Nevady. Dětem bylo skoro osmnácti, rodičům odhadem kolem padesáti. Jeden z otců si během boardingu povzdechl, že měli raději letět přes New York se Singapore Airlines, ne s 'tímhle charterem'. Tak jsem se po zbytek letu snažil, aby svých slov na konci dne litoval.
Na seznamu cestujících jsem si našel jeho jméno, abych ho i tak mohl oslovovat. To se sice z důvodu GDPR pravidel již nedělá, ale když chce Singapur, dostane Singapur.
To už ale Matthias zavírá nástupní dveře a purser zahlásí: 'Cabin crew, arm doors!'
Během tohoto procesu se u každých dveří posune postranní páka, kterou se odjistí nebo zajistí nouzové skluzy. Pokud stojíme na parkovací pozici, je aktivace nouzových skluzavek po otevření dveří nežádoucí. Musíme se tedy před otevřením dveří u gatu vždy ujistit, že jsou dveře 'disarmed'. Jakmile se však dá letadlo do pohybu, jediná možnost úniku je, v případě nouze, právě pomocí těchto skluzů. Po opuštění parkovací pozice proto musí být všechny dveře 'armed'. Zajímavostí je, že pokud někdo otevře dveře zvenčí, dveře se automaticky přehodí do módu 'disarmed'. Tím se předchází potenciálnímu vystřelení nouzového skluzu do nástupního mostu/na schody, kde by to nebohého člena pozemního personálu nejspíše zabilo.
(snad jsem to srozumitelně popsal)
'Slide leaver', říkám, zatímco do ruky beru páku, kterou dveře 'ozbrojíme'.
'Confirmed!', potvrzuje Matthias.
Ihned poté páku posouvám na úroveň 'armed'. To vše ztvrzuji povelem 'door armed'. Ten samý proces provádíme u dveří na opačné straně.
'Confirmed', opět potvrzuje kolega a volá Michelovi, že dveře 2L a 2R jsou 'ozbrojené' (door 2L, door 2R, armed), v případě nouze se tedy z nich dá vyskočit a sklouznout.
- 1. Páka, kterou se otevírají/zavírají dveře.
2. Pouzdro s uloženým nouzovým skluzem
3. Door locking indicator, který signalizuje, že dveře byly správně zavřené
4. Páka, jejíž pomocí se 'arm/disarm doors' (vysvětleno v textu)
5. Gust lock, který se při zavírání dveří zmáčkne, aby se dveře daly do pohybu
6. Na tomto panelu vidíme, kdo nám volá, komu voláme nebo který pasažér právě zmáčkl call-bell
7. Lampička na čtení
8. Skrze tohle kukátko kontrolujeme tlakování nouzového skluzu
Let do San Francisca trvá přes jedenáct hodin, během cesty přeletíme devět časových pásem.
Cestujícím premium economy se na palubě moc líbí. Speciálně pánovi, který by raději letěl se Singapore Airlines. Ten se na mě celý let usmívá. I jeho syn, dcera a žena jsou nad míru spokojeni. Tak to má být.
'Doufám, že až jednou se Singapore Airlines poletíš, bude se ti po mě stýkat', pomyslím si kdykoliv mu dolévám červené víno a jeho oblíbenou Colu Zero s ledem a citrónem. Na závěr mu ještě donesu čokoládu z business class a jeho synovi extra zmrzlinu, která nám na palubě zbyla.
Příjde mi to celkem vhod, vzhledem k tomu, že dle pravidel USA, musí být veškeré jídlo na palubě před přistíním buď zkonzumováno, anebo vyhozeno.
Jdu tedy ještě do ekonomky a zbylé kelímky se zmrzlinou rozdávám dětem. Jelikož máme ještě čtyři vaničky s jídlem, procházím hodinu před přistáním svou kabinou a nabízím je těm, co mají stále hlad. Hlad sice už nikdo nemá, podařilo se mi ale nakonec tři lidi přesvědčit, že hlad mají. Čtvrtou porci jsem snědl já.
V San Franciscu vystupovalo celé letadlo dveřmi 1L (první dveře, levá strana ve směru letu). I cestující z economy class tak měli možnost projít si naší business class.
Během výstupu nám všichni moc děkovali za servis. S Matthiasem jsme dostali hromadu komplimentů, asi nejšťastnější byl pán, který chtěl ještě před dvanácti hodinami letět se Singapore Airlines. Jak se zdá, cestu 'tím charterem' přežil. No, já bych osobně taky raději letěl se Singapore Airlines
Jelikož i půvabná Marina udělala dojem, zeptal se mě jeden mladý Američan, zda mu nemohu dát její instagram nebo číslo.
'To se musíte zeptat jí, já nemám ani jedno z toho', loučím se pobaveně s mladým pánem.
Dnes je to poprvé, co jsem v San Franciscu. Náš hotel leží přímo na Union Square, v samotném srdci města. Union Square je taková místní Pařížská. Možná proto mě tak silně šokoval stav ulic kolem, které jsou doslova zaplevelené bezdomovci a narkomany. O situaci jsem sice slyšel z médií, avšak vůbec jsem si nemyslel, že to celé bude vypadat až tak hrozně. Hrozné to bylo. Prakticky celá oblast mezi Union Square a Civic center je jedno veliké drogové doupě. Bezdomovci se tu válí na zemi, většina z nich je kompletně sjetá, na ulici moč a výkaly, občas tu člověk vidí i nějakou tu stříkačku. Nikdo tu sice na vás neútočí nebo na vás nemluví, je však nepříjemné kolem takových lidí procházet. Je mi jich líto, ale ještě více líto mi je místních podnikatelů a těch, kteří si tu kdysi pořídili své domovy a dnes se kolem nich rozprostírá něco tak děsivého. Žádná rezidenční budova se neobejde bez mříže.
Společně s Michaelem, Dao, Inou a Matthiasem se snažíme co nejrychleji proklestit do japonské čtvrti. Jakmile do Japantown dorazíme, člověk okamžitě zapomene na tu příšernou scénu z centra města. Japantown je oáza klidu, autentické útočiště místní japonské komunity, kterou vytrollila CCP, když tu zprovoznila čínský konzulát.
Abychom uctili kulturu Dao a částečně i Michaela, zašli jsme na večeři do thajské restaurace Bangkok Street. Michael mluví plynně německy, anglicky, thajsky, holandsky, francouzsky. Česky ho jeho kamarád z Brna naučil dvě slova 'jedu dom' a 'letuška'. Tak mě požádal, abych mu po zbytek pobytu říkal letuška.
Následující ráno jsem si udělal opět krátký výlet do Japantown, došel až k ikonickým 'Painted ladies' na náměstí Alamo, odtamtud přímo do parku Alta Plaza Park. Na tomto městě se mi asi nejvíce líbí to, že se dá všude dojít - v Americe je to veliký luxus.
Spokojeně si žvýkám japonský Baumkuchen, až si to dorazím k zálivu. Tam zcela náhodně narazím na zbytek posádky - letuška Michael, Dao, Ina, Tamara a Johanna. Ti mají namířeno ke Golden Gate bridge. Tak jsem se připojil a k mlhou zahalenému mostu jsme se vydali společně.
Večeře se ten den konala v Little Italy, čtvrti, kde na vás dolehne nesmírná pohoda. Jelikož mám zítra narozeniny, koupí mi Letuška láhev italského vína.
Den následující byl pick-up už ve 14:35. Díky výraznému časovému posunu jsem však vzhůru už v pět ráno, o další rok starší. Na snídani jdu do jedné kavárny za rohem. Americká kultura stolování nikdy nebyla úplně moje. Jídlo nebývá často tak kvalitní jako v Evropě (ale já mám takový pocit), místní restaurace považuji spíše za podprůměrné, systému dávání zpropitného, když ještě nemám ani jídlo na stole, nerozumím. Čím zdravěji se chcete stravovat, tím více zaplatíte. Za salát dáte často více, než za smažené kuře. Občas si říkám, jak mohou občané nejmocnější a nejbohatší země světa tohle všechno dobrovolně snášet. Nikdy se mi třeba nepovedlo najít vyloženě útulnou kavárnu.
Krátce si zajdu k Ferry Building, do hotelu se vracím přes rozlehlou čínskou čtvrť. Jelikož naše společnost brzy spouští přímé lety do čínského Hangzhou, bylo to takové lehké kulturní osmělení. Místní komunita, demograficky nejstarší v celém městě, však pochází primárně z Hong Kongu a
oblasti podél delty Perlové řeky.
Cestou do Frankfurtu nám v kabině společnost dělali dva pejsci. Vzít si s sebou na palubu psa/kočku je povolené pouze v případě, že se zvířátko vejde do přepravky o rozměrech 55x40x20cm. I s obsahem musí maximální váha činit 8 kg. Výjimku tvoří asistenční psi.
Během letu vše probíhalo standardně. Cestující byli spokojeni, pouze jeden pán si stěžoval na příliš vysokou teplotu v kabině. U starších letadel má každý pasažér nad hlavou vlastní ventil, kterým může kontrolovat funkci klimatizace. Airbus A330-900neo nic takového nemá, teplota se reguluje centrálně. Volám tedy Letušce a.k.a. Michaelovi, aby snížil teplotu v premium economy o dva stupně.
Ráno, ihned po snídani, musím ze svého jumpseatu vylovit lampičku, kleknout si na zem a hledat náušnici, kterou jedna dáma u nás ztratila. Prohledali jsme všechno, ale náušnici nenašli. Starší dáma pátrání ukončila slovy, že v životě jsou důležitější věci, než náušnice.
To mladé slečně z USA se ještě v ten moment porouchal monitor. Jelikož nešel systém centrálně restartovat, vyzvedl jsem si u Letušky takovou speciální vidličku, která se zapíchne do horní části obrazovky. Tím se obrazovka vysune a vy jí tak můžete vyjmout a nahradit funkčním monitorem z jiného sedadla (pokud máte volné místo). V tomhle případě však bylo něco se sedadlem, protože se ani funkční monitor neozval. Nabídl jsem tedy mladé dámě, že si může přesednout do první řady, kde máme dvě sedadla volná a monitory tam fungují. Nabídku přijala.
Pár minut poté se jí ptám, zda vše funguje jak má. Ona říká, že ano, ale že chce odškodnění za její nefunkční monitor. Internetový voucher by jí prý přišel jako dostatečná forma kompenzace.
Super. Tak já jí jako alternativu nabídnu sedačku vepředu, kde se jí o rameno neopírá cizí Číňan, a ona žebrá kompenzaci.
Ale protože jsem neměl po jedenáctihodinové šichtě náladu na dohadování (a ona byla jinak vskutku velmi milá), zašel jsem jí k letušce pro voucher, který stejně mohla využít maximálně na deset minut, protože jsme měli za půl hodiny přistávat.
SAN FRANCISCO
Můj následující let do San Francisca byl jeden veliký cirkus. Snad ještě nikdy jsem nedorazil do destinace tolik vyčerpaný.
Ráno jsem si vybral pozici 1LA v business class. Při pohledu na booking details mi mohlo být jasné, že jsem se do business class ten den neměl raději vůbec cpát.
Plná kabina, šest malých dětí (!), jeden infant (!). Běžně nebývají děti v kabině žádný problém, jsou to naopak ti nejméně nároční cestující. Problém bývají často spíš jejich rodiče.
Divadlo začalo už během boardingu. Já si práce gate agentů nesmírně vážím, ale někteří z nich pracují na bázi 'pošlu ty lidi co nejrychleji do letadla, tam už nejsou můj problém - palubní personál si to tam vyřeší'.
Řešit tedy musel palubní personál, a sice sezení. V případě dekomprese nad každým cestujícím vypadnou kyslíkové masky. Ty si musí nejpozději do patnácti vteřin každý nasadit. Dětem s tímto úkonem musí často pomáhat rodiče, proto musí malé děti vždy sedět vedle někoho dospělého.
V business class, kde máme konfiguraci 1-2-1 jsou však jedinými místy, kde mohou děti sedět vedle rodičů ta uprostřed. To bohužel řada gate agentů ignoruje (včetně našeho rezervačního systému) a malým dětem přiřazuje sedadla tam, kde nám to německý úřad pro bezpečnost civilního letectví nedovoluje.
Když máte v business class pouhých osm řad a šest malých dětí (sedmý infant sedí na klíně), máte prostřední řadu zaplněnou dětmi. Tam ale také chtějí sedět ti, co cestují v páru, a ti, kteří za možnost sedět vedle své milované osoby zaplatili extra. A dnes máme takové páry celkem čtyři.
Kolega Thomas ještě neotevřel ani první láhev šampaňského a na mě a mého vedoucího kabiny z plných plic řve naštvaný Švýcar, který chtěl za každou cenu sedět se svou manželkou, se kterou měl namířeno na líbánky na Havaj. Já jeho vzteku upřímně rozumím.
Do kabiny to vneslo moc 'příjemnou' atmosféru. Asi dvacet minut nám trvalo, než jsme všem zvládli najít místečko. Mezitím se uličkou drali podráždění rodiče, každý z nich v rukou tisíc batůžků, hraček, lahviček, kravin.
V prime seat seděla maminka batolete. To si stihlo ještě před startem krátce, ale intenzivně zařvat. Mamince, která zvládla při kojení vysrkat dvě sklenice Chardonnay (taky mi to příjde divné), jsem musel pomáhat dítě nasoukat do pásu pro děti - 'ale hlavně mi ho neprobuďte!'. Kontrola bezpečnostních pásů a zajištění kabiny mi v malinké business class trvala deset minut. Museli jsme s kolegy všem uložit zavazadla, zapnout děti, zapnout dospělé, sklidit skleničky, umýt lahvičky, povytahovat okýnka, složit sluchátka a tablety, donést kapesníky, vysvětlit, že na záchod až po startu a hodit tři přesnídávky do chladícího boxu. Frankfurt opouštíme s takřka hodinovým zpožděním.
Servis vypadal jak ve školní jídelně. Řev, každý rodič si se svým partnerem děti vzájemně přehazují, blokují uličku, jejich potomci si na podlaze staví lego, záchody po každém vypadají hůř, než po sedmi hodinách letu s Indy do Toronta. Komunikace často navíc vázne, protože přiopilý rodiče nasadí svým dětem sluchátka, děti se posléze s vámi nebaví, rodič pro ně musí všechno objednávat, je nervózní, unavený, musel vstávat už ve tři, protože letí až ze Ženevy.
Před servisem otevřeme každému stolek a vyložíme na něj ubrus, oříšky a aperitiv. Pár s infantem však ubrus vzal a utřel do něho dítěti pusinku upatlanou přesnídávkou. Přinesu jim náhradní ubrus. Ten však následně vyválí na podlaze. Co mám dělat, když máme přesný počet, plnou kabinu, dva servisy a pár ubrusů musím nechat ještě kolegům na zpáteční let?
Mezitím kabinou prochází kapitán mířící do crew rest compartmentu, jelikož mu začíná pauza. Vidí něco, co za svou kariéru ještě neviděl. Hotovou zoo, jedna holčička mamince rozlila na sedačku červené víno, na koberec jakési dítko rozetřelo banán, u toalet se tvoří fronta. Do toho my připravujeme jídlo. Je mi horko a chce se mi umřít. Kdykoliv vejdu do kabiny a slyším 'Excuse me!', naskočí mi husina.
Tentokrát mi dvě maminky oznamují, že mám nejprve obsloužit jejich muže, že ony se nají později, protože se mezitím chtějí postarat o dítě. Tedy, jedna z nich to tak chtěla. Ta druhá chtěla, abych nejprve nechal jejího manžela sníst předkrm. Pak mu hodí dítě na klín, ona si sní předkrm svůj. Následně přistane dítě v klíně jí, protože on bude jíst hlavní chod. Poté si dá hlavní chod i ona. On si pak dá dezert. Ten ona vynechá a nakrmí potomka přesnídávkou, která leží u nás na ledu.
Vzhledem k tomu, že máme v kuchyňce tak málo místa, dělá mi obrovskou radost, když pro někoho musím skladovat jídlo na později. Navíc chce většina lidí po servisu spát a ne se dívat na mě, jak obsluhuju dvě rodiny. Ale jejich požadavku rozumím. Jíst s batoletem na klíně asi není žádná výhra.
Jelikož většina rodičů svým dětem neobjednala 'child meal', vrací nám děti se zhnuseným výrazem v obličeji jídlo zpět. Já vím, že marinovaným tuňákem a hříbkovým tiramisu s lanýží dítě moc nenadchnete. Proto můj šéf vyloví dvě dětská jídla z premium economy. Tam ale není spokojená jedna matka, protože na tácku je čokoládová pěna. Její dítě prý nejí cukr. Kill me!
Jiná matka si zase objednala jídlo bez lepku. Má alergii na oříšky, nejí lepek a nechutná ji její speciální dezert. Nakonec jsem jí donesl nějaké ovoce, což ji alespoň trochu uspokojilo. Ihned poté šla se svým dítkem a manželem zpustošit přední toaletu. Není nic delikátnějšího, než když vám na záchodě v kuchyni někdo přebaluje dítě.
Po příletu byla posádka z business class tak vyšťavená, že jsem okamžitě usnul.
Druhý den jsem chtěl strávit sám. Zajel jsem si do LGBT čtvrti Castro. Kolega mě varoval, že pro tamní publikum budu akorát kořist. No, vzhledem k tomu, že populaci Castra tvoří zejména dědečkové ve věku 75+, měli všichni kolem sexuální apetit kastrovaného psa. Průměrný věk lehce snižují lesby a neidentifikovatelné kreatury s modrým přelivem. V oknech často vlaje palestinská vlajka, k vidění je občas i srp s kladivem. Myslím, že dostat po hlavě právě kladivem je v Palestině jedna z těch humánnějších forem usmrcení homosexuálů.
V Castru si půjčuji kolo, projíždím parkem Golden Gate, nějaký čas trávím na Ocean Beach, cestou zpět to zapíchnu ve své oblíbené japonské čtvrti, a k večeři si dám ramen. Cestou na hotel to hodím kolem radnice, která svou architekturou připomíná pařížské paláce. Pár kroků odtud se rozprostírá fentanylové království, kde za mnou přiběhne ženská, stáhne si kalhoty a vykoná kompletní potřebu. Během těch pár vteřin jsem se dozvěděl o ženské anatomii více, než jsem si kdy přál. Ke zdi našeho hotelu je přilepený chlap s jehlou zapíchnutou v noze. San Francisco, vzpamatuj se!
Mám podezření, že kromě epidemie drog je v San Franciscu také nějaký inkubátor. Tolik dětí jsme na palubě už dlouho neměli. Já vím, že 'děti v business class' jsou kontroverzní téma, ale let sem mě přesvědčil, že děti do šesti let nemají v business class co dělat.
I tentokrát máme vepředu jednoho infanta a tři děti. Let se nese v podobném duchu jako ten do SFO. Kolegové z kokpitu si k nám občas přijdou pro kávu, kouknou na ten zvěřinec a politují nás.
Krom dětí máme na palubě moc milou dámu ze San Francisca, která si dělá výlet do Evropy. Usměvavý pár z Lipska, který letěl poprvé v business class. Také jednoho trans člověka (snad hloupěmu Evropanovi odpustí, že jsem ho celou dobu oslovoval 'sir') a dva teplé muže, přičemž jeden z nich má neustále touhu mě objímat, povídat si se mnou, zvát mě na párty do Amsterdamu. Také tu máme jednoho kolegu z aljašských aerolinií, který o nás slyšel jen to nejlepší, proto teď s námi letí navštívit kamaráda do Belgie. Let byl o poznání odlehčenější, nálada lepší, jen matka s batoletem byla k nevydržení. Ale vždy jsem si řekl, že mi do konce zbývá jen pár hodin.
Kontrola kabiny byla před přistáním stejné utrpení jako při poslední cestě. Všem těm tech-lidem ze Silicon Valley musíte vysvětlit, že nejlepší místo pro uložení jejich notebooků před přistáním není stoleček, a že dát si na ten počítač hrneček s kávou také není nejlepší nápad. Všem otcům a matkám musíte správně připoutat dítě a říct, že šest minut před přistáním jim lahvičku naplnit horkou vodou/dolít kávu nemohu.
Nakonec jsme to zvládli (krom koberce, který potřebuje po náletu dětí deep cleaning). Já, kolega Thomas a purser Jan jsme naživu. Kokpit nám poděkoval za dobrou práci, stejně tak jako naši cestující za bezednou trpělivost. Je pravda, že jsme jí měli hodně.
Jelikož bydlí Thomas také v Düsseldorfu, hodil mě domů autem. Pracovat s Thomasem bylo fantastické. Tu dětskou školku jsme zvládli jen díky jeho skvělému přístupu, schopnosti řešit věci hned, zkušenostem. Thomas u nás létá pouze mezi dubnem a říjnem. Zbytek roku tráví se svým manželem v Kapském Městě, kde provozují malinký hotel. Má krásný život, který si jistě zaslouží.
Tímto bych ukončil své červencové plky. Srpen bude ještě více nabitý. Tento týden mě čeká 52 hodin v Seattlu, kde mám v plánu zajít do místního 'Museum of Flight'. Dále tu máme obligátní standby blok, 48 hodin v rozpáleném Phoenixu a dalších 48 hodin v oregonském Portlandu. Tak zase za měsíc!
A vlákna rozdělená po měsíci OK.
