Willkommen an Bord - Srpen 2024

stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od stenmeller »

SEATTLE

Stojím ve sprše a pouštím na sebe horkou vodu. Přemýšlím, zda má dnešní reakce nebyla přehnaná. Říkám si, co všechno jsem měl udělat, ale neudělal. Co všechno jsem měl říct, ale neřekl. Co když bude mít celá událost ještě nějako dohru? Selhal jsem? Zachoval jsem se dostatečně profesionálně? Je mi nesmírně líto všech zúčastněných. Ale asi bude nejlepší, jak řekla sama má kolegyně Karin, zachovat si odstup a nebrát si podobné incidenty příliš k srdci.

Zkouším to po sobě nechat všechno stéct; zbytky mýdla, vůni parfému, všechny pochyby ohledně vlastních schopností.
Po náročné cestě sebou házím do postele. Postele v Seattlu jsou boží. Daří se mi v nich do vteřiny usnout. Dnes to však nejde. Nehybně ležím zabalený do peřin, civím do mobilu a na Googlu přehrabuji články na téma 'autismus'.

Před pár hodinami procházím kabinou. Část posádky spí, včetně pursera. Já a čtyři další kolegové máme takzvanou hlídku. Přestože se dnes starám o cestující v premium economy, musím občas zajít do ekonomické třídy a zkontrolovat stav cestujících, toalet a samozřejmě i kolegů. Na pobíhající a uřvané dítko si už pár kolegů dnes stěžovalo, já ho ale zatím neviděl. Z nudy sbírám odpadky v kabině, když mě v řadě 31 osloví Američan; 'Excuse me, this is not a daycare. Kde má tohle dítě matku? Celou dobu tu leží na zemi a obtěžuje nás.'

Podívám se směrem ke dveřím 3L. Vskutku tu na zemi sedí malá holčička s dredy na hlavě a prstem si to ryje do koberce. Občas se u toho celá zavrtí.

I'm not a racist, but... když je holčička černá, pokusím se nejprve oslovit afroamerickou část osazenstva.

'Promiňte, nepostrádáte dítě?' obcházím všechny dospělé černochy v kabině.

'V žádném případě! S tímhle dítětem nechci mít nic společného', oznamuje mi rázně jedna dáma s vizáží Whoopi Goldberg.

Když už mi pomalu začínají docházet černoši, pomalu nakouknu do celé kabiny a do očí mě udeří malý chlapeček, co šplhá po opěradle sedadla a šťouchá do nebohé cestující sedící vedle něj, která neváhá vztyčit varovný ukazovák. Vedle chlapce sedí i jeho otec. Jakmile jsem toho otce uviděl, začala se mi v žilách vařit krev. Katalyzátorem mého vzteku byla jeho neuvěřitelná pasivita. Ono mu bylo úplně jedno, že jeho dcera poletuje kabinou a otravuje cestující. Bylo mu úplně jedno, že syn, kterého má vedle sebe, kope do sedačky před sebou a strká do spolucestující. Otec sedí, čumí na film a usmívá se.

'Promiňte, nechybí vám ještě jedno dítě?' ptám se ještě celkem zdvořile.

'Ano, mám ještě jedno dítě', oznamuje mi muž.

'Můžete si prosím svou dceru posbírat. Bohužel nejde, aby tu celou dobu pobíhala bez doprovodu. Z bezpečnostních dův...', nemám šanci větu ani dokončit a frustrovaný rodič si naštvaně odchází vyzvednout dítě.

Jenže holčičce se zpět na místo evidentně nechce. Začne hystericky křičet, válet se na podlaze, kopat kolem sebe, jakmile jí otec zvedne začne kopat i do něho. Dostat jí do sedačky nebyl jednoduchý proces.

Abych svůj požadavek odůvodnil, snažím se vysvětlit, proč nemohou děti bez dozoru pobíhat kabinou a hrát si na podlaze.

'Jde o její bezpečnost. V případě dekomprese nebude mít přístup ke kyslíkové masce. A pokud s letadlem silně zatřesou turbulence, ne...,' opět nedokončím větu a chlap vyjede; 'Přestaňte mě obtěžovat! Já vím. Vím to. Ale ona tady sedět prostě nechce! Tak něco vymyslete.'

Místo vymýšlení jsem si šel radši vyzvednout rukavice a udělat povinný WC-Check. A tak si vesele umývám hajzlík, když se za mnou objeví německý klučina (odhadem dvacet) a s naprosto zoufalým výrazem ve tváři mi řekne, že ty dvě děti dělají už od začátku cesty neskutečný virvál.

'Pořád křičí, kopou mi do sedačky, nedá se to vydržet. Neustále pobíhají kolem a dotýkají se nás. Já už nemůžu. Ten řev se nedá zvládnout. Sedíme v tom už šest hodin', říká mi a chvílemi to vypadá, že se chudák sám rozbrečí. Je mi těch lidí sedících kolem neskutečně líto. Představte si, že jste vstávali třeba ve dvě, byli jste celé ráno na cestě a doufali, že těch deset hodin do Seattlu krásně prospíte. Seděla tam dokonce i rodina s malým batoletem. To bylo velmi statečné, avšak rodičům docházely s těmi dvěma paviány nervy. Všichni toho měli plné kecky.

Zavřel jsem tedy toaletu, vydezinfikoval si ruce, oblékl si sako a jal se situaci řešit.

Přicházím na místo činu. Zde se odehrává neuvěřitelný cirkus. Viděli jste to video chlapečka, který kdysi na transatlantickém letu prořval celých osm hodin? Tak přesně takhle to teď vypadalo i u nás.

Myslím, že kdyby se odehrál podobná show na cestě z Malediv nebo Seychel, šla by půlka osazenstva ihned po příletu do Německa na potrat.
'Omlouvám se, ale cestující za námi chodí a stěžují si, že jsou vaše děti příliš hlučné. Můžete je prosím uklidnit?' ptám se zdvořile.
'A jak to mám podle vás udělat?!' vykřikne opět ten chlap.

V ten moment už to bylo i na mě příliš. Chování otce, řev a frustrace lidí kolem bylo kombinací, která mi stačila k tomu, abych s kamennou tváří na obě děti ukázal a řekl; 'To netuším. Jsou to vaše děti. Musíte si je uklidnit sám. Simply do it!'

'To si máme vystoupit?! Stejně je to Vaše chyba! Kdybyste jí nechal hrát si na zemi, bylo by všechno v pořádku! Ale vy jí vyženete a pak se divíte, že křičí! Oba jsou nemocní!'

'Co jim je? Je jim špatně? Mají chřipku nebo strach z létání?'
ptám se.

'Jsou to autisti!'

'Je mi líto, ale ty děti musí z důvodu bezpečnosti zůstat na místě,' potichu dodávám a odcházím.

Odcházím, jelikož tohle je přesně ten moment, kdy mi došly veškeré argumenty. O autismu toho moc nevím. Nevím jaké je to cestovat s dětmi, které ho mají. Navíc jsme na letu do USA. Jestli nechci, aby byl můj zaměstnavatel souzen, je lepší ze situace odkráčet. Přesně tohle jsou situace, kdy na nás firma apeluje, abychom zavřeli ústa a odešli. Jediné slovo by mohlo celé dění změnit.

O incidentu informuji kokpit a pursera. Trochu mě frustruje, že nemohu nic dělat. Kolem sedí vyčerpaní cestující a očekávají řešení. Jenže já pro ně žádné nemám.

Později za mnou přichází ještě pár přísedících, aby si postěžovalo. Snažím se jim celou situaci nějak vysvětlit. Naštěstí pozici palubní posádky rozumí. My bychom chtěli, ale máme svázané ruce. Dodatečně jim dávám zmrzlinu z premium economy a špunty do uší. Ty sice asi moc nepomohou, ale je to jediné, co dnes mohu udělat. Let je plný.

Kolegyně, která se mnou dnes pracuje v premium economy, má doma také dítě se stejným postižením. Ta si s těmi dvěma šla asi na deset minut 'hrát'. Říká mi, že se nemusím cítit nějak provinile, jelikož se otec vůbec nepostaral o to, aby měli obě dítka během letu nějakou formu zábavy a rozptýlení. Navíc jsou obě děti značně nevychované, což jsem u nich diagnostikoval již při první interakci.

Měl jsem sice v plánu navštívit 'Museum of flight', nakonec jsem ale upřednostnil spánek. Jsem vzhůru od tří, nyní je jedenáct, muzeum právě otevírá. Než se tam dohrabu, bude dvanáct, zavírá se v pět. Jsem příliš unavený na to, abych si ten zážitek užil. Navíc je venku krásné počasí, tak proč se zavírat do muzea, kde mohu trávit své zimní a podzimní pobyty. Do Seattlu se tento rok určitě ještě podívám a určitě bude hnusně - jak to tak v tomto městě od září to května bývá.

Usínám. Probudím se ve čtyři. Jelikož potřebuji nějaký pohyb, rozhodnu se vyšlápnout si do čtvrti Queen Anne, kde se ten večer konají farmářské trhy. Byla to nádhera. Američani tohle prostě umí. Myslím si, že nám Středoevropanům by taky neuškodilo zaměřit se občas trochu více na komunitu, ve které žijeme. Dokáže to z lidí často dostat to nejlepší.

Svého rozhodnutí muzeum vynechat nakonec nelituji. Cestou na hotel mě doprovází krásný západ slunce. Občas je dobré zpomalit, najít si pár míst, kde se člověk cítí dobře, nehrnout se na místa, kde 'musíte' být. Však ona ta místa počkají. Letní Seattle je krásný.

Ráno vyrážím na lov. Autobus na letiště si naší posádku vyzvedne až po druhé hodině odpoledne. Mám dost času na nějakou snídani. Jenže najít v USA úctyhodnou snídani je občas problém. Já mám s jídlem v Americe všeobecně problém. Spojeným státům žalostně chybí útulné kavárny, kde by si člověk objednal kávu, dobrou snídani, nehrála tam hlasitá hudba a on si mohl číst noviny nebo pozorovat lidi na ulici procházející kolem. Seattle ale není Vídeň nebo Kodaň. Nakonec se rozhodnu zajít do Café Hagen, což je bistro/kavárna ve skandinávském stylu. Bylo to asi to nejevropštější, co jsem mohl v Americe dostat. Na americké poměry zde bylo celkem dost míst k sezení a mezi stolky byly slušné rozestupy. Hudba sice hrála nahlas, ale kvalita jídla byla vysoká. Ano, hned za zadkem jsem měl sice pult, kde si ve frontě stojící hosté objednávali, tudíž mi celou dobu někdo hleděl do talíře, ale pokus o Skandinávii tam vidět byl.

Za sýr, vodu, borůvky a salám jsem v nedalekém Targetu nechal 15 USD.

Cesta domů byla o poznání klidnější. Bylo opět plno. Mix Američanů na cestě do Evropy, a Němců vracejících se z dovolené na Hawaii. Ty člověk rozpoznal snadno protože mě každý z nich u dveří pozdravil pozdravem 'Aloha!'.

V premium economy máme veselou skupinku amerických studentů. Ti si dopřávají zejména alkohol (v míře). V USA se smí pít teprve od jednadvaceti let. Studentům bylo mezi devatenácti a dvaceti. V Americe by jim nenalili, ale na palubě německého letadla pít smí. Této příležitosti samozřejmě využili.

'Can I have a glass of red wine, please?' ptá se mě americká dáma ve věku mé babičky.

'A vám už osmnáct bylo?' ptám se jí, což jí i přísedící skupinu mladíků dost pobavilo.

Dále je tu jedna starší paní, která se chystá, ve společnosti pěti dalších dobrodruhů, na výpravu na Mont Blanc. Úctyhodné v jakémkoliv věku, ale v jejím ještě víc.

Abych nemusel ráno zbyty nápojů vylévat, rozliju je do kelímků a dodatečně rozdám cestujícím. Na tácku mám kávu, zbytky pomerančového džusu a sektu.

Krátce před přistáním si povídám s jednou Peršankou, která cestuje se svou dcerou do Jerevanu. Obě jsou evidentně fascinovány mým povoláním a zajímá je, jaká jsem už navštívil místa. Na závěr se mi svěří s 'maličkostí'. Prý je na letišti upgradovali do premium economy, ony se moc těšily, ale bohužel dostaly místa bez televize.

'Můj bože, ne! Obrazovku máte tady', vytahuji na překvapené Íránky obrazovky, které mají cestující v řadách u dveří zasunuté pod opěrkami na ruce.

Od teď budu radši všechny cestující v řadách u nouzových východů na obrazovky upozorňovat předem.


STANDBY

Je 03:41 v noci, já se převaluji v posteli. Nemohu spát, střední Evropou se přehnala několikadenní vlna veder. Ve čtyři si jdu udělat nudle, usnout se mi daří až po šesté. Ty lety na západ USA mě začínají pomalu ubíjet. Zvládnout se to dá dvakrát, třikrát. Čtyři lety jsou ale moc. Pokud má páteční pohotovost nepřeruší tuto západoamerickou linii, bude má cesta do Phoenixu již pátá v řadě s devítihodinovým časovým posunem. Myslím, že v této zóně snesu pouze Seattle, s teplotami do 25 stupňů a pohodlnou postelí.

Nastal den D. Pohotovost začíná v 05:00, končí v 17:00. Jelikož dojíždím z Düsseldorfu musím si ve Frankfurtu zajistit na noc ubytování v hotelu.
Edmonton, Boston, San Francisco, New York, Portland, Seattle, Havana, LA, San Antonio, Punta Cana, Minneapolis, Toronto, Varadero, Halifax, Zanzibar. To je dnešní výběr. Bože, ať je to Boston, Halifax nebo New York. Minneapolis a Toronto snesu taky. Jen mě neposílej na Kubu nebo do Punta Cany. Zanzibar to také být nemusí.

Ještě ten večer mi volá kamarádka, kterou předešlé ráno vytáhli ze standby do Lipska.

'Určitě tě pošlou do Lipska. Chybí jim tu personál. V těchto dnech sváží posádky z Hamburku, Düsseldorfu a Frankfurtu. Mého pursera sem z Frankfurtu dovezli dokonce taxíkem. Je to hrozné', říká mi do telefonu.

Nemám s tím sebemenší problém. Už dlouho jsem si nezalétal malým Airbusem po Evropě. Lipsko je navíc krásné město a tamní klientela je mezi námi velmi oblíbená.

Ve 04:50 mi zvoní budík, v pět dostávám email od modro-žlutého koncernu. Letenka FRA-LEJ. Mířím do Lipska. Ve městě mám přistát v deset a ve dvanáct letím jako člen posádky na Krétu. Zítra zase letím na otočku do Las Palmas, přičemž na pozítří mám vystavenou letenku z LEJ do FRA - v civilu.

Mířím na letiště.

Po delší době opět zažívám frankfurtské letiště z perspektivy běžného cestujícího. Špína, chaos, ve veřejné části budovy bezdomovci, voda za 4,90€, klimatizace jim tu moc neříká. Nemám tohle místo v lásce a občas se stydím za to, že nejsme ve třetí největší ekonomice světa schopni postavit něco lepšího. Přestupy tu musí být šílené.

Neletím sám. Je tu ještě pět dalších kolegů, které to ráno aktivovali. Ti ale letí odpoledne z Lipska do jiné destinace.

Do Lipska nás veze malinký Embraer 190, zázrak brazilského inženýrství. Jedno z mých oblíbených letadel.

Posádka je moc milá a profesionální. Kolegům z modro-žlutého koncernu přináším na palubu čokoládu Merci. Je to taková tradice mezi námi. Všeobecně mám celou tuto komunitu moc rád. Je jedno, zda jste modro-žlutí nebo pruhovaní, všichni jsme na stejné lodi a potýkáme se s podobnými problémy.

Let do Lipska má hodinu zpoždění, jelikož jsme minuly slot. Ještě to však stíhám. Samotný let trvá pouhých 35 minut. Asi by mě kleplo pracovat pro aerolinku, kde délka letu zřídka přesahuje dvě hodiny.

Po přistání v Lipsku mě zaměstnavatel informuje, že do Heraklionu nepoletím. Původně tam chtěli poslat Airbus A321, který je obsluhován pětičlennou palubní posádkou. Jenže tento stroj se jim z důvodu chaosu způsobeným silnými bouřkami nad Evropou zasekl v Hamburku a do Řecka byl tak vyslán menší Airbus A320, který běžně létáme ve čtyřech. Jsem tu tedy zbytečně.

Vlastně ani ne. Večer tu máme Mallorcu, Airbus A321. Poletím tedy až pět večer.

Co se počtu členů palubní posádky týče, je ze zákona nutné, aby v každém civilním letadle na jednoho stevarda/letušku připadalo maximálně 50 cestujících. Stroje s kapacitou 49 lidí tak mohou mít v kabině pouze jednoho stevarda. Pokud je těch cestujících ale 51, musí být na palubě stevardi již dva. Naše Airbusy A320 mají kapacitu 180 cestujících, jsme tu tedy ve čtyřech. Na Airbusech A321 pro 220 lidí létáme v pěti. Do našich Airbusů A330 se pasažérů vejde 310. Logicky by nás tu mohlo být pouhých sedm. Je nás tu ale devět (někdy deset). Letoun má totiž čtyři páry dveří, přičemž jedny dveře = jeden stevard. No a protože dělat v osmi by v tak velikém letadle bylo opravdu namáhavé, máme jednoho člena navíc. V případě, že někdo nemůže, z jakéhokoliv důvodu, operovat let zpáteční, je u každého letadla možné pokrátit posádku o jednoho člena. Ve finále se tomu ale musí přizpůsobit i počet cestujících. Pokud nemůže jeden ze čtyř stevardů na Airbusu A320 vykonat zpáteční let, musí se počet lidí v kabině snížit ze 180 na 150.

Společnost mi mezitím shání taxíka, jedu do hotelu. Brzy musím stejně opět na letiště, takže si uniformu ponechám.
O pár hodin později se vracím na letiště. Zde se setkávám se zbytkem posádky. Ani jeden není z místní stanice. Jsme slepencem z Frankfurtu a Hamburku. Kokpit je z Mnichova.

Máme před sebou krátký let LEJ-PMI-LEJ. Mallorca je blízko, oba lety tak trvají pouhé dvě hodiny.

Boarding začíná včas. Cestující zdraví na palubě purser Christian, moc příjemný a profesionální chlap z Hannoveru. Příští měsíc ho vyškolí na náš dálkový Airbus A330-900 a já doufám, že nás brzy někam společně pošlou.

S ním tam stojí i kolegyně Sandra, bázovaná v Hamburku. Té je třicet, skvěle to umí s dětmi.

Já jsem na pozici 2R. Airbus A321-200 má jeden pár dveří před křídly a druhý pár za křídly. Já jsem zodpovědný za ty před nimi. O dveře za křídly se stará dvacetiletá Nora. Je takzvanou pravou trojkou.

Specifikum pozic 2R a 3R je, že se během celé doby strávené na zemi nesmíme hnout z místa. Některý z pasažérů sedících u dveří by se totiž mohl domnívat, že se jedná o toaletu, dveře by otevřel, vystřelil nouzový skluz a pohroma by byla na světě. V takové Číně je to poměrně oblíbená kratochvíle.

Z místa se nesmíme hnout ani v případě vypuknutí požáru (nemyslím teď nějakého velikého, kdy je třeba okamžitě opustit letadlo. Mám na mysli nějakého lokálního, který má posádka ještě šanci uhasit). V takovém případě musíme vytáhnout hasicí přístroj, ochranné rukavice a plynovou masku z přihrádky pod našim jumpseatem, předat toto vybavení jednomu z pasažérů a říct mu, ať ho donese kolegům. Ti sice mají vybavení vlastní, my jim však musíme poskytnout záložní. Dále však zůstáváme stát u našich dveří jako tvrdé Y.

Pokud se chceme třeba napít, musí nás někdo přijít vystřídat. Krom Sandry by to mohl být i kolega Patrick, který dnes letí na pozici 4L a je zodpovědný za catering. Patrick létal dlouhá léta u British Airways, je mu padesát.

'Cabin crew, boarding is completed,' hlásí Chris.

Já mezitím obeznamují cestující u svých dvou východů s jejich funkcí v případě nouze. Nutné je, aby přísedící mluvili buď německy, anebo anglicky. Musí být také dospělí a fyzicky schopní dveře otevřít a rychle vypadnout ven. Pokud se zrovna ten den necítí na něco takového ve formě (anebo já usoudím, že na to ve formě nejsou), musí si minimálně na vzlet a přistání na jejich místo sednout někdo jiný. To dnes však není případ. U dveří dále nesmí sedět rodiče s batolaty a logicky ani cestující s postižením.

'Jelikož se jedná o únikovou cestu, musí být všechna vaše zavazadla uložená v přihrádce nad vašimi hlavami. Po vzletu vám je zase rád podám,' informuji své oddané pomocníky. Ti mi ochotně předávají své tašky.

A přesně to je ten důvod, proč je mezi kolegy Lipsko tak oblíbené. Místní tu mají vychování, způsoby a respekt. Létají málo. Létání má pro mnohé místní stále punc veliké exotiky. Palubních posádek a pilotů si za železnou oponou ještě váží. Co řeknete, to platí. Zatímco dovolenkář z Frankfurtu nebo Düsseldorfu by se s vámi hádal a řekl vám, že u Emirates po něm nikdo nechtěl, aby si ten kufr uložil do binu, místní to bez řečí udělají. Zatímco týpek z Frankfurtu se nepřipoutá, protože vás, obyčejnou služku, naprosto ignoruje, babička z DDR s fialovým přelivem na vás provinile zamrká, připoutá se a řekne: Entschuldigung!

Takový pilot je tu pro mnohé nadpozemský hrdina, ne 'řidič autobusu'.

'V případě dekomprese vypadnou, z panelu nad vašimi hlavami, kyslíkové masky,' hlásí Chris a já s Norou a Sandrou cvičíme spartakiádu. Už jsem to dlouho nedělal, protože na A330 pouštíme lidem video. Namotanou masku tedy omylem pouštím jedné paní do klína. Do jisté míry za to může i Patrick, který na nás dělá ze zadní kuchyňky různé grimasy, tancuje, svléká si opasek a kravatu, předstírá, že dělá striptýz. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.

Po instruktáži se ozývá kapitán. Kvůli ucpanému koridoru a slotu budeme startovat s půlhodinovým zpožděním. A jéje!
Kabinou se začíná ozývat šelest. A tady je jedna z těch horších stránek východoněmecké klientely. Ve Frankfurtu tohle zahlásíte a máte klid - 30 minut není zase tak hrozné zpoždění. Tady se ale rozhoří obrovská diskuze.

'Co je to slot? Jaký koridor?' ptají se zmatené babičky.

Za mnou začne hulákat chlap; 'Tak kdy začnete se servisem?!'

'Po startu', říkám mu.

'Po startu?! Začněte teď! Vždyť to jste nás mohli nechat trávit čas na letišti!' řve na mě ten obtloustlý chlap s holou hlavou a havajským potiskem na košili.

Kousnu se do jazyka. Je mi líto holek a kluků z našich tuzemských Smartwings, kteří něco takového nejspíš zažívají denně. Taková linka z Ostravy do Antalye musí být opravdu výživná.

Tím ale diskuze nekončí. Přidává se jeho žena, která si otře z čela pot, pětkrát vnitřně zkolabuje a prohlásí; 'Člověk letí jednou za rok a stane se mu tohle. Bože. Teď nám určitě ujede autobus.'

Přidává se i homosexuální pár sedící přes uličku. Je jim sice odhadem nějakých pětatřicet, ale evidentně se to tu předává z generace na generaci.

'Jeminkote, to je přesně jako ten let o kterém jsem teď četl v Bildu (německý Blesk). Po třech hodinách prý museli všichni vystoupit z letadla, pak je zase nechali všechny nastoupit, po hodině vystoupit, no a nakonec ten let po šesti hodinách zrušili úplně,' prohlásil jeden z nich.

Jednomu pánovi vysvětluji, co je to slot. Pro něho je to ale vyšší dívčí. Tak to vzdávám a říkám mu, že na Mallorcu ho dovezeme včas.

V ten moment ale zahlásí kapitán, že se zpoždění protáhne o dalších patnáct minut. To už bylo na místní trochu moc.

'Já vám to říkám. Teď tu budeme šest hodin, potom ten let stejně zruší', zabrouká opět ten buze*ant (je to říct smím).

Nakonec jsem to ale zvládli, odstartovali a pasažéři si let užili. Na evropských linkách sice veškeré nápoje a jídlo prodáváme, náš purser ale rozhodl, že dvakrát projdeme kabinu s kelímky a vodou, abychom trochu uklidnili rozladěné publikum. Dvouhodinový let je něco, na co nejsem vůbec zvyklý. Uteče to tak rychle. Měl jsem pocit, že jsem se ještě ani pořádně nevyvlékl ze svého jumpseatu a už jsme byli nad Barcelonou.

Po odpoledni stráveném v DDR konečně opět přistávám v Německu. Iberii nebo Vueling tu nevidím. Předpokládám však, že tito dopravci létají z mezinárodního terminálu. Však Španělsku tento ostrov už dávno nepatří.

Bohužel nemám moc času na to, abych před odletem zpět za železnou oponu nasál alespoň trochu toho vánku svobody.

V nástupním mostu už na nás čeká další várka lipských dovolenkářů.

35 dětí, dva infanti, jeden pes. Ještě před startem kapitán do kabiny zahlásí, že to bude v půlce cesty třást. Posádka má tedy za úkol co nejrychleji udělat servis, abychom si v případě, že kokpit oznámí 'cabin crew be seated', mohli sednout.

Jenže to v mezi lipskými dovolenkáři spustilo vlnu kolektivní paniku. Přesvědčilo mě to, že někdy je lepší lidem neříkat vůbec nic.

'Promiňte, jak silné budou ty turbulence?' ptá se jedna žena krátce po startu.

'Kdy to začne? Mám strach,' svěřuje se mi jiná cestující.

'Už to bude?' obrací se na mě pán asi hodinu před přistáním.

Jedné paní, která měla díky obavám z nadcházejících turbulencí celý let smrt v očích, tisknu do ruky vodu, osvěžující ubrousek, špunty do uší, dva blicí pytlíky a zázvorové bonbony od Rossmanna. Ty s sebou beru na každý let pro případ, že by se někomu udělalo zle. Zázvor, stejně jako čaj z fenyklu, uklidňuje žaludek.

Nakonec to tak hrozné nebylo. Posádka si dokonce nemusela ani sednout. Alespoň měla Nora dost času pravidelně prodávat piva pánům z poslední řady. Jelikož je Nora velmi sympatická, nechtěla tato pětice mužů, aby je obsluhoval někdo jiný. Stejně jako to Sandra umí s dětmi, ovládá Nora umění práce s muži. Ono se ale vlastně jedná o dvě dost podobné kategorie.

Do hotelu v centru Lipska se dostáváme až pozdě večer.

Následující den nás mají z hotelu na letiště odvážet již krátce po desáté. Kolem deváté mi ale přichází zpráva, že se naše letadlo zaseklo na Mallorce a náš let na Kanáry tak bude o dvě hodiny opožděn.

Z technických důvodů se zpoždění na Mallorce protáhlo o další hodinu, naše firma se tedy rozhodla poslat nám náhradní stroj z Düsseldorfu. To se však nakonec nestalo a my tak dostali od kolegů letoun, který se právě vrátil z Antalye. Odlet do Las Palmas se nakonec posunul o čtyři hodiny.
Letadlo alespoň dostáváme čisté. Výhodou těchto provinčních letišť je to, že tu lidi ještě stále dělají svojí práci. Blbé je ale to, že nám z Antalye dovezli menší letadlo. Jedná se sice o stroj stejného typu, tento Airbus A321-200 má však místo běžných 220 míst pouhých 215 sedadel.
To není dobrá zpráva, jelikož jsme plní a v business class máme na úseku LEJ-LPA 14 hostů. Pozemní personál musí tedy šest lidí downgradovat. No šílené. A s tímhle vším já dnes letím.

Nakonec to ale nebyla tak veliká hrůza. Lidi přicházeli na palubu v lepším stavu a s lepší náladou, než jsem očekával. Dost tomu napomohl i fakt, že díky evropské regulaci 261/2004 řada z nich dnes letí prakticky zadarmo.

Pán u mého východu se mě ale stejně ještě dodatečně ptá, zda by nemohl od mého šéfa a kapitána obdržet potvrzení a razítko. To chce předložit aerolince jako důkaz, že na palubě byl. Naštěstí se v práci celou dobu usmívám, proto lidi často nepoznají, zda se usmívám na ně nebo jim. Ale pán mě upřímně pobavil. Bylo to opravdu roztomilé. Úplně jsem si představil, že takhle nějak létá každý rok na Korsiku i můj děda. Slíbil jsem tedy pánovi, že mu něco donesu.

Po vzletu jsme začali se servisem. Vedoucí kabiny tentokrát rozhodl, že zdarma se budou nabízet všechny nápoje, alko i nealko, káva a čaj. Po čtyřech hodinách by nás lidi nejspíš sežrali, kdybychom jim řekli, že chceme za vodu peníze.

Otevřeli jsme dva business class vozíky, kde máme nápoje ve velkých láhvích, a začali s naléváním. Některým lidem jsme museli nápoje doslova nutit. V DDR, kde panuje celospolečenská nedůvěra vůči čemukoliv, má řada místních pocit, že je chce každý podvést. Řada z nich si tedy myslela, že pokud od nás přijmou nápoj zadarmo, použije to tak naše aerolinka jako výmluvu pro nevyplacení odškodného. Nic takového se sice stát nemůže, ale na divokém východě si spousta lidí rádo takové voloviny myslí.

Po ukončení nápojového servisu jsme do kabiny vyrazili se standartním sortimentem. Nakupovalo se hodně. Když jsem letěl z Lipska minulé září, spousta lidí se podivovala, že v letadle musí za něco platit. Teď se nepodivoval nikdo. I zde na východě se časy mění.

Další specifikum místní klientely je duty free. Oni celkem rádi nakupují. Jeden rozdíl oproti SNR tu však je. Běžně máme zakázáno sortiment vybalovat z původního balení. Pokud si někdo vybere hodinky nebo parfém, nesmíme je za žádnou cenu vybalit. Tady se ale na něco takového nehraje. Domorodci nekupují zajíce v pytli. Ti si chtějí voňavku očichat a hodinky vyzkoušet. Naštěstí to ale pak většinou všechno koupí.

Downgrady jsme pořešili následovně; naše malé Airbusy mají klasickou euro-business class. Znamená to, že sedadla jsou stejná jako v economy, ale místo šesti lidí v řadě sedí čtyři. Od economy class odděluje klienty závěs. Ten se dá posouvat podle toho, kolik máme v businessu vybookovaných řad. Chris nařídil, že závěs posuneme až za downgradované cestující, přičemž všichni od nás dostanou dárky a standardní business class servis. Jejich jídlo na palubě už stejně bylo. Bohužel znám jednoho pursera, který by těm lidem nedal nic. Řekl by, že stejně dostanou od firmy vrácené peníze, tak proč by jim měl poskytovat nějaké jídlo a extra servis. Ano, i takové asociály zaměstnáváme. Chris je ale úžasný a ví, co si zákazník přeje.

Protože jsme na 'krátkých a středních tratích', po přistání se tleská. I dnes se tleskalo. Paní s návazným spolem Binter na Lanzarote svůj let v deset nakonec chytne. Pánovi jsme sice potvrzení s razítkem nedali, Chris mu ale vystavil voucher. Musel jsem se smát, protože s tímhle voucherem stejně nic nezmůže. Chtěl to ale černé na bílém a dostal to. I s podpisem kapitána. Teď si to může nechat zarámovat. Dodatečně mu vysvětlujeme, jak si má o kompenzaci zažádat a s kým komunikovat. Když jsem mu řekl, že může ofotit QR code, trochu jsem se zastyděl. Vždyť ten pán vůbec neví, co to je.

'Tak radši zavolejte na toto číslo', říkám mu a předávám vizitku naší péče o zákazníky.

Na zemi jsme nestrávili snad ani pět minut. Říkám tomu irský turnaround. Michael O'Leary by byl na nás hrdý.

Let nazpět probíhal podobně. Jen nápoje zadarmo se nekonaly, jelikož by pro všechny nestačilo. Na tomto segmentu jsme spustili akci 'happy hour'. Abychom nemuseli sendviče vyhazovat, dali jsme na ně lidem 40% slevu. Na evropských linkách se to tak dělá na posledním letu dne, aby se tak vyprodaly veškeré zásoby čerstvého jídla. Cestující nakupovali a jedli jako o život. Na poslední dvě hodiny cesty jsme kabinu kompletně uspali, krátký servis s kávou a nápoji udělali 40 minut před přistáním.

Práce s Christianem a jeho týmem byla skvělá. On dokázal na palubě navodit moc příjemnou atmosféru. Kdykoli se objevil sebemenší problém, šel ho vyřešit. Pravidelně jsme spolu procházeli kabinou a vysvětlovali lidem jak si vyřídit kompenzaci.

Na každém letu z Německa od nás malé děti obdrží různé hračky, omalovánky a puzzle. Ty se však rozdávají jen na letech z Německa, ne do Německa. Ale hraček máme v úložáku ještě dost, tak Sandra rychle proběhne kabinou a rozdá dětem blbosti. Když máme, proč bychom nedali?

I tentokrát se tleskalo. Bylo mi ale těch lidí hrozně líto. Vedle mého jumpseatu seděl rakouský pár, který tu noc musel ještě vlakem do Dornbirnu. Cesta z Lipska tam trvá 14 hodin. Proč někdo takto cestuje je mi záhadou. Na palubě bylo i hodně Poláků a jedna česká rodina. Tak snad všichni nějak dojeli.

My na hotel dorazili ve 3:49. Na recepci potkáváme posádku, která nám to odpoledne předala letadlo. Ti dnes letí do Řecka a odpoledne se společně vydáme do Frankfurtu.

Do Frankfurtu nás odváží miniaturní CRJ900. Mám to letadlo rád, ale pracovat bych v něm nemohl. Mám 1,85 a hlavou utírám na stropě prach.
Na letišti v Lipsku za mnou ještě přijde nějaký chlap, co se ptá, odkud letí letadlo do Frankfurtu.

'Z gatu 4', říkám mu. Mám na sobě uniformu, proto asi přišel právě za mnou.
'Aha, děkuji. A ten gate je tady? Víte, ještě nikdy jsem neletěl', svěřuje se mi.

Chvilku se procházím po místním terminálu, když toho chlápka vidím, jak se staví do fronty u gatu 23.

'Rozhodl jste se raději pro Heraklion?' ptám se ho.
'Ta paní právě oznámila, že se mají všichni dostavit ke gatu 23', říká mi ten aeropanic.

Tak jsem mu vysvětlil jak se věci mají, přivázal si ho ke kufru a ujistil se, že nastoupí do našeho CRJ900. Celkově by mě zajímalo jaké to pro takové lidi je. Jak dobře jsou letiště navržená, stavěná a značená, aby tomu rozuměl i někdo, kdo ještě nikdy neletěl. Vzhledem k tomu, že pán přestupoval na let do Lisabonu a letiště ve Frankfurtu je šílené bludiště, mám trochu obavy, že útrobami frankfurtského letiště bloudí do dnes.

Z Frankfurtu jedu vlakem dále do Düsseldorfu. Přijíždím domů naprosto zničený. Mám teď čtyři dny volna a pak letím do Arizony. Sice mi krátké lety po Evropě občas chybí, ale tento týden jsem byl rád, že jich ročně absolvuji pouze pár. Bylo to namáhavé.


PHOENIX

Krátce po promoci dostal můj manžel pracovní nabídku z jedné firmy, která má sídlo v Arizoně. Tehdy jsme tak několik týdnů přemýšleli nad tím, že bychom se odstěhovali do Phoenixu. I když z toho nakonec sešlo, měl jsem od té doby velikou touhu Arizonu navštívit.

Když jsem tedy ve svém srpnovém rozpisu služeb spatřil kód PHX, zajásal jsem. Nevím sice, zda chci Phoenix zase tak moc zažít v létě, ale žít tam, neměl bych stejně na výběr.

Původně měl se mnou do Phoenixu letět i můj chilský kolega Pedro, kterého všichni znáte z mého květnového reportu, kdy jsme spolu trávili osmidenní layover na Kubě/Jamajce. Těšil jsem se ale zbytečně, protože Pedra nakonec z letu vyšoupli.

Úplně zbytečně jsem se těšil vlastně na celý Phoenix, jelikož mě složil Covid-19. A tak teď doma ležím, je mi zle a doufám, že to budu mít brzy za sebou.

Včera, když jsem nemohl kvůli rýmě pořádně usnout, jsem si vzpomněl, že mi minulý měsíc jeden pán na letu do San Francisca říkal, že má jeho dcera narozeniny. Slíbil jsem mu, že pro ní v business class ukradnu nějaký dezert a s posádkou jí zazpíváme 'happy birthday'. Jenže se mi to poté úplně vykouřilo z hlavy a já si vzpomněl až nyní. Tak snad mi to odpustí.

Jelikož mi díky covidu příští týden nevyjde ani Portland, posílám tento report předčasně. Pokud by vás zajímala nějaká konkrétní témata týkající se mé práce a jejího zákulisí a organizace, dejte mi vědět a já se je budu v následujících reportech snažit zakomponovat do textu.

Příští měsíc se můžete těšit na zážitky ze tří pobytů. San Francisco (48h), Seattle (48h - tak snad to muzeum už konečně stihnu) a Phuket (48h). Na začátku měsíce mám ještě dva krátké standby bloky. Tak se opatrujte a zůstaňte zdravý.

Sau
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 222
Registrován: 02. 02. 2009, 10:06
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od Sau »

Budu se opakovat ale co jiného napsat... Zase moc fajn čtení :) Díky!

Jinak z toho otce dvou autistů se už evidentně stal "mámvpič*sta". Na jednu stranu ho v tom chápu, na druhou stranu jeho okolí díky tomu trpí o to víc :?
Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 6195
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od Globik »

Upřímně, nevím, co je horší - zda chytnout covid nebo být v srpnu ve Phoenixu. Horečka při covidu je nižší, než teplota vzduchu :) Zítra je tam 39 a příští týden má být až 45 stupňů. Aglomerace Phoenixu, i když leží v poušti, je ve své většině příjemné místo pro život, ale ne v létě.
whiskey
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 4274
Registrován: 17. 08. 2007, 12:03
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od whiskey »

my sme si cela rodina doviezli covid z koupackej dovolenky v Bulharsku, tak pekne hrdinsky trpim v posteli. Sinusy mam tak upchate, ze mi ide ustrelit dekel.Ale aspon mam cas citat internety. Tak sa drz!
neuromancer
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 132
Registrován: 16. 09. 2007, 00:50
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od neuromancer »

Paráda jako vždy, díky 8) P.S. Před chvílí jsem viděl ze Skytrainu v SFO to vaše zeleně pruhované pyžamo, pěkný :wink:

jbb
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 45
Registrován: 24. 12. 2019, 23:12
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od jbb »

Moc pěkné TR, klobouk dolů za ty nervy s rodiči... Holt doba taková - "moje dítě je nemocný, světe přizpůsob se".

Mám dotaz ke "kariéře". V předminulém díle jste zmiňoval plán na "služební postup" - purser? Pochopil jsem, že na palubě jsou "obyčejní stewardi" a "šéf", což je předpokládám ten purser... Jak moc se liší práce, peníze, atd? A je kam dál postupovat? Díky za odpověď
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od stenmeller »

Sau píše: 27. 08. 2024, 18:57 Budu se opakovat ale co jiného napsat... Zase moc fajn čtení :) Díky!

Jinak z toho otce dvou autistů se už evidentně stal "mámvpič*sta". Na jednu stranu ho v tom chápu, na druhou stranu jeho okolí díky tomu trpí o to víc :?
Přesně takhle tam ta dvě zvířata vyváděla. Teror pro všechny zúčastněné. Já mu taky rozumím, ale jeho příprava na desetihodinový let s dětmi byla holt chabá.

stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od stenmeller »

whiskey píše: 28. 08. 2024, 09:07 my sme si cela rodina doviezli covid z koupackej dovolenky v Bulharsku, tak pekne hrdinsky trpim v posteli. Sinusy mam tak upchate, ze mi ide ustrelit dekel.Ale aspon mam cas citat internety. Tak sa drz!
Přeji vám brzké uzdravení. Alespoň to máte všichni, takže si to také společně protrpíte najednou. Je to lepší, než si to potom předávat a zbavovat se toho dlouhé týdny.
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od stenmeller »

Globik píše: 28. 08. 2024, 04:36 Upřímně, nevím, co je horší - zda chytnout covid nebo být v srpnu ve Phoenixu. Horečka při covidu je nižší, než teplota vzduchu :) Zítra je tam 39 a příští týden má být až 45 stupňů. Aglomerace Phoenixu, i když leží v poušti, je ve své většině příjemné místo pro život, ale ne v létě.
Byl jsi někdy v Phoenixu? Pokud ano, tak jak na tebe to město působilo?
Já se právě na Phoenix docela těšil. Chtěl jsem si udělat nějaký obrázek o tom jak se v této pouštní metropoli žije, zvlášť během léta. A taky jsem chtěl vědět, jaké je to být na místě, kde je zrovna takové horko. Nikdy jsem nic takového nezažil.
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od stenmeller »

neuromancer píše: 29. 08. 2024, 02:59 Paráda jako vždy, díky 8) P.S. Před chvílí jsem viděl ze Skytrainu v SFO to vaše zeleně pruhované pyžamo, pěkný :wink:
Moje oblíbená barva pyžama. Doufám, že Švýcaři odvedli dobrou práci.
stenmeller
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 112
Registrován: 02. 02. 2024, 13:19
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od stenmeller »

jbb píše: 29. 08. 2024, 12:45 Moc pěkné TR, klobouk dolů za ty nervy s rodiči... Holt doba taková - "moje dítě je nemocný, světe přizpůsob se".

Mám dotaz ke "kariéře". V předminulém díle jste zmiňoval plán na "služební postup" - purser? Pochopil jsem, že na palubě jsou "obyčejní stewardi" a "šéf", což je předpokládám ten purser... Jak moc se liší práce, peníze, atd? A je kam dál postupovat? Díky za odpověď
Děkuji. Toto téma rozhodně zakomponuji do svého zářijového reportu, kde také rád odpovím na všechny tvé otázky, včetně popisu práce takového pursera.

Teď ti dám stručnou odpověď - ano, v naší firmě funguje hierarchie celkem jednoduše. Na každém dálkovém letu pracuje osmičlenný tým řadových stevardů, který je veden jedním vedoucím kabiny. Tomu se u nás říká purser. V případě menších Airbusů A320/321 je řadových stevardů na palubě méně; 3-4, přičemž tým je opět veden jedním purserem.

Jsou však aerolinky, kde tato hierarchie funguje úplně jinak. Lufthansa má na svých dálkových letech pursery dva. Purser 1 je většinou zodpovědný za economy class, přičemž P2 je ten hlavní kápo. Emirates má jednoho senior cabin crew v economy, jednoho v business class, to celé vede hlavní purser. Ale řídit takový Airbus A380 je holt jiný kafe. Navíc i finanční možnosti těchto dvou dopravců jsou s těmi u nás neporovnatelné. Kompozice naší flotily a velikost firmy nám dovoluje mít organizační strukturu všeobecně mnohem víc plochou.

Co se peněz týče, čerstvý stevard si přijde v přepočtu na nějakých 45.000 korun, zatímco čerstvý purser si po zdanění odnese domů necelou šedesátku. Plat stevarda je zastropován na nějakých pětašedesáti tisících, purser si může po deseti letech aktivní služby přijít až na 85.000 korun. Platy udávám v korunách a po zdanění, protože tu samozřejmě nemohu zveřejňovat firemní tabulky.

Purserem se nás může stevard stát po třech letech létání. Jde to celkem rychle.
Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 6195
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od Globik »

stenmeller píše: 31. 08. 2024, 18:51
Globik píše: 28. 08. 2024, 04:36 Upřímně, nevím, co je horší - zda chytnout covid nebo být v srpnu ve Phoenixu. Horečka při covidu je nižší, než teplota vzduchu :) Zítra je tam 39 a příští týden má být až 45 stupňů. Aglomerace Phoenixu, i když leží v poušti, je ve své většině příjemné místo pro život, ale ne v létě.
Byl jsi někdy v Phoenixu? Pokud ano, tak jak na tebe to město působilo?
Já se právě na Phoenix docela těšil. Chtěl jsem si udělat nějaký obrázek o tom jak se v této pouštní metropoli žije, zvlášť během léta. A taky jsem chtěl vědět, jaké je to být na místě, kde je zrovna takové horko. Nikdy jsem nic takového nezažil.
Byl jsem tam dvakrát, ale pokud se nemýlím, tak vždy v listopadu. To bylo časně ráno na lehčí bundu, ale přes den bylo teplo na koupání v nevyhřívaném bazénu.
Projel jsem východní polovinu aglomerace (v západní možná nic není, kromě rezidenčních čtvrtí apod., všechny zajímavosti byly na východě a v centru), většina na mě působila příjemně, spousta zajímavostí plus spousta dobrých pivovarů a hipsterských kavárniček, většinou s na místě praženou kávou. A krásné kopce nad městem.
Člověk si tam uvědomí, co znamená voda, když je u velké přehrady ve Scottsdale, kde je krásně a projde se k její hrázi, pod kterou je vádí. Takový kontrast člověk málokde vidí.

Osobně mi stačí nějakých 36 v Praze. Nedokážu si představit, že bych vystrčil nos do větší teploty. Přemýšlel jsem, že bych někdy s dětmi ve Phoenixu přestupovali, abychom se svezli autonomním taxíkem (tady jezdí na rozdíl od SF již z letiště), ale nedokážu si představit, že půjdeme byť jen pár kroků v takovém letním vedru.
jbb
Cestující Economy (low-cost)
Cestující Economy (low-cost)
Příspěvky: 45
Registrován: 24. 12. 2019, 23:12
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od jbb »

stenmeller píše: 31. 08. 2024, 19:52 Děkuji. Toto téma rozhodně zakomponuji do svého zářijového reportu, kde také rád odpovím na všechny tvé otázky, včetně popisu práce takového pursera...

Co se peněz týče, čerstvý stevard si přijde v přepočtu na nějakých 45.000 korun, zatímco čerstvý purser si po zdanění odnese domů necelou šedesátku. Plat stevarda je zastropován na nějakých pětašedesáti tisících, purser si může po deseti letech aktivní služby přijít až na 85.000 korun. Platy udávám v korunách a po zdanění, protože tu samozřejmě nemohu zveřejňovat firemní tabulky.

Purserem se nás může stevard stát po třech letech létání. Jde to celkem rychle.
Díky, budu se těšit na širší popis ;-)
Na prachy bych se ani sám aktivně neodvážil ptát, beru to že to je dost senzitivní info - nicméně je to samozřejmě zajímavé, kdy na jednu stranu mi to nepřipadá špatné vzhledem k prerekvizitám takovéhle práce (očekával bych že na ní potřebuješ z předchozího vzdělání "jen" několik světových jazyků a to stačí...?), ale samozřejmě zase kdo z nás by chtěl trávit část měsíce (někdy podstatnou část) kdovíkde na cestách, mimo vlastní postýlku, rodinku a zvířátka.
No a navíc tu výši mzdy porovnávám k českému základu, který je ve spoustě oborů ostudně nižší proti průměru Evropy, respektive tak nějak nám tu platí, že low-income jobs jsou v ČR placené docela slušně a čím víc toho umíš (respektive čím více potřebuješ na svou práci předchozí vzdělání), tím méně se ty nůžky otevírají (či spíše zavírají, v posledních letech).
shady
Cestující Economy Class
Cestující Economy Class
Příspěvky: 140
Registrován: 12. 01. 2011, 19:57
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od shady »

Globik píše: 31. 08. 2024, 19:57
stenmeller píše: 31. 08. 2024, 18:51
Globik píše: 28. 08. 2024, 04:36 Upřímně, nevím, co je horší - zda chytnout covid nebo být v srpnu ve Phoenixu. Horečka při covidu je nižší, než teplota vzduchu :) Zítra je tam 39 a příští týden má být až 45 stupňů. Aglomerace Phoenixu, i když leží v poušti, je ve své většině příjemné místo pro život, ale ne v létě.
Byl jsi někdy v Phoenixu? Pokud ano, tak jak na tebe to město působilo?
Já se právě na Phoenix docela těšil. Chtěl jsem si udělat nějaký obrázek o tom jak se v této pouštní metropoli žije, zvlášť během léta. A taky jsem chtěl vědět, jaké je to být na místě, kde je zrovna takové horko. Nikdy jsem nic takového nezažil.
Byl jsem tam dvakrát, ale pokud se nemýlím, tak vždy v listopadu. To bylo časně ráno na lehčí bundu, ale přes den bylo teplo na koupání v nevyhřívaném bazénu.
Projel jsem východní polovinu aglomerace (v západní možná nic není, kromě rezidenčních čtvrtí apod., všechny zajímavosti byly na východě a v centru), většina na mě působila příjemně, spousta zajímavostí plus spousta dobrých pivovarů a hipsterských kavárniček, většinou s na místě praženou kávou. A krásné kopce nad městem.
Člověk si tam uvědomí, co znamená voda, když je u velké přehrady ve Scottsdale, kde je krásně a projde se k její hrázi, pod kterou je vádí. Takový kontrast člověk málokde vidí.

Osobně mi stačí nějakých 36 v Praze. Nedokážu si představit, že bych vystrčil nos do větší teploty. Přemýšlel jsem, že bych někdy s dětmi ve Phoenixu přestupovali, abychom se svezli autonomním taxíkem (tady jezdí na rozdíl od SF již z letiště), ale nedokážu si představit, že půjdeme byť jen pár kroků v takovém letním vedru.

Mrs shady zila v PHX 10 rokov a jej odpoved ako prezit PHX v lete:

"Je to presne to iste ako v lete vo Vegas, len ruzovom."

Asi takto nejako to tam vyzera:
74aetn0dft331.jpg
74aetn0dft331.jpg (34 KiB) Zobrazeno 6024 x
V lete minimalizujes pobyt mimo budov alebo auta. Lahke oblecenie a vsadepritomna klimatizacia na 18 stupnov.
V rezidencnych castiach je casty standard, ak nemas garaz kryte statie pre auta, aby tych prvych 5 minut v aute nebolo az tak kriticke.
Vacsina casu straveneho v exterieri je primarne do 9am a potom sa vylieza az po 6-7pm.

Pocas jednej navstevy v juli som parkrat siel peso na nakup, asi 15 minut beznou chodzou. Bol som jediny clovek vonku a raz dokonca pri mne zastalo policajne auto a policajt sa ma opytal ci potrebujem pomoc. Ked som mu povedal, ze idem len peso na nakup tak len krutil hlavou, lebo predpokladal, ze mi pokazilo auto :) V potravinach som potom vzdy kupil dve ladovo vychladene litrove vody - prvu vypil hned na mieste a druhu po prichode domov.

Ako pise Globik, vychod je zaujimavejsia cast ale realne je PHX typicke americke mesto - po business hours mrtvy downtown.

Keby si chcel nejake tipy na vylet pre kratky/dlhy layover, kludne mi napis, rad poradim.

PHX fun fact: British Airways tam lieta iba raz denne z LHR a ma vlastny pozemny a odbavovaci personal. Station Manager je Slovenka.

Ja osobne som v 2019 vyuzil vasu linku este v 2019, posledny spoj sezony, este so 767. Bolo to par dni po krachu Thomas Cook, kedy bola velmi neista atmosfera co bude s Condor-om.
Globik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 6195
Registrován: 04. 01. 2004, 11:53
Oblíbené typy letadel: B767, Cessna 208
Pohlaví: muž
Bydliště: Honolulu
Stav: Offline

Re: Willkommen an Bord - Srpen 2024

Příspěvek od Globik »

Pokud Tě něco nutí v takovémto městě žít, tak se to takto dá těch pár měsíců přes léto přežít. Ale kvalita života jde totálně do háje. Navíc pokud máš třeba menší děti, tak večer už nikam nejdeš, protože jdou spát, aby ráno v pohodě vstaly do školy/školky.
Vidím to na sobě doma v Honolulu, přes den se mi kromě zimy nikam pěšky nechce a to teploty málokdy vylezou přes 30 (ale nejde jen o teploty, ale i o slunce, které je tu trošku silnější než ve Vegas nebo Phoenixu, ale ten rozdíl není zásadní). Ano, v Arizoně i Nevadě je extrémní sucho, takže ty teploty jsou trošičku snesitelnější, ale zase to takovou roli nehraje.

Odpovědět