Willkommen an Bord - Září 2024

[stenmeller]

Drazí čtenáři, omlouvám se za zpoždění a děkuji za vaší trpělivost. Jelikož mám tento měsíc tři standby bloky a doma bohužel trávím minimum času, zvládl jsem report dopsat až nyní. Ale teď už se připoutejte - čeká na nás Amerika a Thajsko.

SAN FRANCISCO

'Drdol nebo cop. Culíky nejsou dovolené. Manuál O-MA, kapitola 2.1.1.9.', dostává se mladé Nině netradičního přivítání ze strany vedoucí kabiny. Tou je dnes Svenja, ve firmě přezdívaná Sharone Stone. Na první pohled chladná padesátnice, matka čtyř synů, jedna z těch nejobávanějších vedoucích kabiny, které u nás máme. Pod tvrdou skořápkou se však skrývá citlivá žena s dobrým srdcem, která pomůže kdykoliv je třeba. Svenja není mezi kolegy příliš oblíbená, my dva spolu ale pracujeme rádi. Obdivuji její přehled, schopnost sjednat si pořádek, důslednost a velikou dávku empatie, kterou vůči kolegům a pasažérům má. Dokáže být tvrdá a nekompromisní, ale pod jejím vedením je vždy posádka perfektně sehraná a cestující spokojení. Pokud děláte svojí práci přesně tak jak jí dělat máte, nebude mít s vámi Svenja sebemenší problém.

Služebně nejstarším kolegou je Svenjin kamarád Daniel, který dnes vykonává pozici 1LA v business class a také zastává funkci 'zástupce vedoucího kabiny'. Zástupce plní úkoly pursera v případě, že purser nemůže z jakéhokoliv důvodu vykonávat službu (onemocní během pobytu, úraz palubě atd.)

S Danielem a Svenjou dnes bude v businessu i devatenáctiletá Charlene z Irska. Ta od svých pěti let žije v Německu.

Antje z Würzburgu a její kamarádka Simone si rozebírají pozice 3L a 3R. V economy class s nimi pobude přidrzlá Holanďanka Lola. Já a Němka tureckého původu Tansu přebíráme pozice 2L a 2R v premium economy.

Nebýt Svenji a Daniela, je průměrný věk dnešní posádky asi dvacet let. Mladý máme totiž i kokpit - náš kapitán je ročník 1989.

Let do San Francisca je tradičně plný, klientela je ale příjemná. Sedí tu starší americký pár, on běloch, ona Asiatka. Oba nesmírně přátelští. Dali jsme se do konverzace, přičemž z pána vypadlo, že se narodil v roce 1955 v Piešťanech.

Také s námi dnes cestuje novomanželský pár, který se vrací z dovolené v Gruzii. Pán je znalec vína a náš Riesling mu očividně chutná. Zvládl vypít celou láhev a většinu cesty prospal.

V Kalifornii z letadla vystupují spokojení cestující a jeden přežraný stevard - já. Tansu mě totiž celých jedenáct hodin vykrmovala poklady turecké kuchyně. Posádka, pod vedením zkušené Svenji, pracovala moc dobře. Tak nějak jsme byli všichni na stejné vlně, proto se i osmačtyřicetihodinový pobyt v San Franciscu proměnil v takový krátký výlet s přáteli.

V úvodní části cesty zpět domů se snažíme postavit na nohy starší Američanku, které se z nosu začala valit krev. Celý boarding se s Danielem věnujeme tomu, že jí utíráme od krve potřísněný obličej a vyměňujeme ledové zábaly. Žena to však celé bere dost sportovně. Prý se jí to stává často. Kapitán se tedy nakonec rozhodne, že paní s sebou do Evropy vezmeme. To potěšilo i jejího manžela, který jí s sebou bere na dovolenou do Španělska. Cestují ještě s jedním párem. Všichni čtyři jsou naprosto úžasní. Bavíme se celou cestu a jejich hlasitý smích brzy nakazí i zbytek kabiny.

Vezeme i jednoho pána, kterého jsme sem před dvěma dny přivezli. Ten se předevčírem zeptal Tansu, kdy letíme zpět a když se dozvěděl, že ho ze služební cesty odváží ta samá posádka, rozhodl se každému z nás koupit čokoládu.

Z hloučku cestujících na mě mává mladinká Asiatka. Jdu k ní, abych se zeptal s čím mohu pomoct. Dáma tím nejafektovanějším kalifornským akcentem prohlásí; 'Mohl byste prosím té tlusté krávě vysvětlit, že si má přestat pokládat ruce na mojí opěrku? To je moje opěrka. Jsem germofob - tý ženský se štítím.'

Probouzím se z lehkého šoku způsobeného výběrem slov té mladé ženy. Pohled upírám na 'tlustou krávu', kterou je starší Belgičanka s naprosto normální postavou. Paní je nekonfliktní, právě naopak. Z celé situace je trochu zmatená a omlouvá se za nepříjemnosti. Tak se jí zdvořile snažím naznačit, aby ruce trochu posunula, jelikož to naší germofobce působí trauma. Germofobce to však nestačí a upozorňuje na vyrážku, kterou má její sousedka na předloktí. Prý máme nebohou Belgičanku vyloučit z přepravy, protože šíří nemoci.

Bylo to celé tak absurdní, až jsem si začal myslet, že tu na mě obě ušily nějaký prank.

Nabídl jsem oběma, že po boardingu Belgičanku přesadím. Kdybychom neměli plnou business class, posadím jí snad rovnou tam. V premium economy nám zbývají dvě volná místa.

Jak jsem slíbil, tak jsem i učinil. Místečko vedle sebe nabídla Belgičance příjemná dáma z Indie. Hysterická Asiatka mi moc poděkovala (toxické ženy přitahuji) a publikum kolem bylo rádo, že se nám situaci podařilo vyřešit bez použití fyzického násilí.

Po večeři mám pauzu, během které se mi daří na dvě hodiny usnout. Poté se s Tansu střídáme a já si od ní přebírám temnou kabinu, kterou se již po několika hodinách letu line, pro každý zaoceánský let typický, zápach hnijícího masa uhynulého koně . Tansu mi hlásí, že Belgičanka, kterou jsem na začátku letu přesadil, vylila na svou indickou přísedící skleničku červeného vína. Poté jí samotné přistál v klíně kelímek s horkým čajem. Dáma se také zdá být značně komunikativní. Pár, který sedí přes uličku, si prý už dokonce přišel stěžovat. Údajně je žena celou dobu obtěžuje.

Čas během 'hlídky' si krátím přípravou snídaňového servisu, pravidelnými kolečky s vodou, úklidem toalet a klábosením s mladou Ukrajinkou, která se svým manželem míří na líbánky do Řecka. Nejprve je však čeká cesta do Polska, kde se na týden pár rozloučí. Ona zajede na Ukrajinu navštívit nemocnou babičku, on počká v Polsku, dokud se jeho žena nevrátí. Na Ukrajinu vkročit odmítá, aby nebyl odveden. Po takové konverzaci si člověk uvědomí, jaké máme vlastně štěstí, že jsme se narodili v tak nudné zemi, kde se sice 80 % populace pasuje do role válečných analytiků, avšak válku, násilí a útlak známe pouze z televizních obrazovek.

Popovídat si přichází i Belgičanka. Začíná mi docházet, že s ní asi není doopravdy něco v pořádku. Ten večer mi už třikrát řekla, že byla rok v kómatu. Prý se jí chystali odpojit, avšak její manžel se zasadil o to, aby jí nechali žít. Po návratu z nemocnice jí ale její muž opustil. Byl to smutný příběh, ale poslouchat ho pětkrát se mi vážně nechtělo. Věřím, že ani spolucestujícím ne, proto jdu za Indkou a ptám se, zda si nepřeje radši sedět vedle té jedovaté Asiatky. Prý ne, prý je jí té paní líto, proto to přetrpí.

Belgičanka odchází na záchod. Ptá se, jak otevřít dveře a zamknout se. Poskytuji rychlokurz a říkám jí, že pokud se nezvládne dostat ven, dveře zvenčí odblokuji a pustím jí na svobodu.

Vyměšovací proces zvládla paní na jedničku. Po návratu do galley si poručila červené víno a připomenula mi, že byla rok v kómatu. Pak se ale tón jejího hlasu náhle změnil a z celkem milé dámy se stala nesnesitelná babka, kterou mám, dle jejích slov, okamžitě odvést na její původní místo. Když jsem jí doprovodil k jejímu místu, zahulákala, že tohle rozhodně není její místo.

'Tady jsem nikdy neseděla. Seděla jsem támhle naproti. Proč mi lžete? Ukážu Vám letenku!' začne vřískat uprostřed noci.

Indce konečně dochází nervy a jde si sednout na opačnou stranu kabiny k Asiatce. Ze tmy se na mě zazubí pohledný Američan, co se právě vrací z toalety.

'Vaší práci bych nemohl dělat přesně kvůli takovým lidem jako je tahle ženská', dodává s lítostivým pohledem ve tváři.

Belgičanka mi ukazuje palubku. Já se jí snažím přesvědčit o tom, že jsme u jejího místa. To ale nezabírá. Hodí si všechny své tašky u mě v galley na zem a odmítá se hnout, dokud jí neukážu, kde seděla původně. Prý chce na místo, které je uvedené na její palubní vstupence.

Tak jdeme k jejímu původnímu místu, které v tu dobu již okupovala dáma z Indie. Asiatka s ní nemá očividně žádný problém.

'Vidíte. Tohle je vaše původní místo. Tady už ale někdo sedí. Vaše nové místo je volné. A dokonce i sedačka vedle je již volná. Máte tam víc místa', snažím se ženu přesvědčit o tom, že si odsunem značně polepšila.

'Ale já mám sedět tady!' začne vřískat.

'Jenom to ne. Odveďte jí pryč', přidává se Asiatka.

Mám chuť říct kapitánovi, aby přistál v Keflavíku, kde obě ženský vyhodíme. Obě se tam začnou dohadovat, přičemž probudí zbytek cestujících. Na pomoc mi přichází šarmantní Charlene, které se daří té ženě z Belgie vysvětlit, že si má sednout tam, kde celou dobu dřepěla. Také jí slíbila, že jí na letišti osobně dovede ke gatu, odkud poletí její návazný spoj do Bruselu. Vím, že lhát se nemá - ale zde bych to Charlene prominul. Metoda evidentně zabrala a Belgičanka se, i se svou bagáží, poslušně vrací na místo.


SEATTLE

Pamatujete si na Tobiase z mého dubnového letu do Cancunu? Tak přesně s ním dnes opět letím - tentokrát do Seattlu. Jakmile jsem spatřil jeho jméno na seznamu posádky, udělalo se mi nevolno. Jelikož jsem mu minule vyčetl, že se nechová hezky k mým hostům, doufám, že dnes budeme pracovat na opačných koncích letadla.

Tobias je chlap, který létá už od roku 1997. Díky jeho vysoké senioritě pracuje výhradně na pozici 2R v premium economy. Tento tvor měří přibližně 170 centimetrů, na hlavě má pleš a v obličeji sešlý výraz. Charizma má nulové. Je to jedinec velmi zapšklý, jedovatý, líný a demotivovaný. Netvrdím, že každý musí být sluníčko, ale Tobias vám za celý den nevěnuje jediný úsměv. Nejste však jediní. On ho nevěnuje nikomu. Tobias totiž lidi přímo nesnáší. Nesnáší naše cestující, nesnáší své kolegy, nesnáší kohokoliv.

Tobias vypadá jako zachovalý pětašedesátník, což není kompliment, když je vám pouhých jednapadesát let. Naši vedoucí kabiny prochází několikadenním školením, při kterém se učí svůj tým pozitivně motivovat. Nedokážu si představit, že existuje metoda, která by motivovala člověka jeho typu.

Jsem ale v klidu, protože jsme oba na opačném konci seznamu posádky. On na jeho začátku, já úplně dole. Je mi tedy jasné, že dnes skončím na pozici 4L, kterou přímo nenávidím - ale je to pořád lepší, než pracovat s Tobiasem.

Posádka se setkává v briefingové místnosti číslo 6. Dnes tu máme krom Tobiase ještě Patricka. Patrick je taky takový divný chlap. Sedá si okamžitě vedle Tobiase, což mě uklidňuje, protože dnes určitě bude chtít pracovat s ním. Pětadvacetiletá Radwa je Italka marockého původu, která se v deseti letech odstěhovala s rodiči do Frankfurtu. Aljoscha je zase dvacetiletý kluk původem ze severního Bavorska. Mladé studentky aviation managementu Simone a Lara si o tento let zažádaly společně. Dále tu sedí Esmeralda, držitelka italského pasu původem z Bolívie. Ta svou kariéru začínala u Ryanairu, poté přešla k irskému Cunnilingusu, před Covidem brázdila nebe na modro-žlutých křídlech, teď dělá u nás.

'Brémy 2008, Ryanair?' vkročí do místnosti usměvavý kapitán. Mimochodem úchvatný chlap.

'Ano!' odpoví z velikým nadšením Esmeralda.

Ano, i náš kapitán začínal u O'Learyho. Nyní, po tolika letech, potkává zcela náhodně svou staronovou kolegyni právě u nás. Svět je prostě malý, zvlášť pokud pracujete v tomto průmyslu.

Všichni jsme se nad tím dost pobavili, kromě Tobiase, který vypadal, že to chce mít konečně všechno za sebou.

Vedoucí kabiny je Barbara, která si o let žádala společně s Aljoschou. Bohužel mi už během briefingu začalo být jasné, že tato čtyřiačtyřicetiletá žena bude mít řadu věcí příliš na háku.

Rozdělují se pozice, já v ruce žmoulám podklady potřebné pro pozici 4L. Jedná se o různé papíry, které mi usnadní práci při kontrole cateringu a bezcelního zboží.

'2R!' vyštěkne Tobias. Přichází řada na Patricka.
'4R', zahlásí Patrick, což mě značně vykolejí. Považuji to za podvod. Správná odpověď byla 2L, ne 4R!
'3R', bere si Radwa pozici v economy class. Začíná mi být jasné, že pokud se neproperu do business class, budu trávit následující hodiny s Tobiasem v té nejmenší galley na světě.

Zcela nepřekvapivě si Aljoscha zabírá pozici 1LA, ihned vedle Barbary.

Tohle je hodně blbá situace. Zbývají ty dvě holky, které ale určitě budou chtít pracovat ve společné kabině + Esmeralda, která dle výrazu ve tváři usoudila, že s Tobiasem pracovat odmítá.

A tak šly dámy do economy, Esmeralda do businessu a já do premium economy za Paulem. Mít v ten okamžik po ruce zbraň, proženu si kulku hlavou.

Díky našemu poslednímu incidentu v Cancunu se na mě jistě moc těšil i Tobias. Veškerou verbální interakci jsme tak zredukovali na naprosté minimum.

Na pozici 2L mám nejradši tu část, kdy stojíte u nástupních dveří a vítáte cestující. Někdy to sice dokáže být celkem opruz, protože jste první za kým lidi jdou, když není něco v pořádku. Ale když věci relativně klapou, boading u dveří si užívám. Mám totiž možnost s lidmi prohodit pár slov, nabudit je a skrze první dojem navodit atmosféru celého letu. Pokud lidem zlepšíte náladu už při nástupu, mají menší tendenci si stěžovat a přehlížejí drobné nedostatky.

Bohužel hned naproti stojí mrzutý Tobias, který se tváří jako účastník tryzny. Aljoscha mu dal přezdívku Grinch. S Grinchem se mi pracovalo snad ještě hůř, než jsem očekával. Já si dnes ale náladu rozhodně zkazit nenechám. Mám totiž v Seattlu plán konečně zajít do muzea letectví.

Museum of Flight se nachází hned naproti letišti King County v jižním Seattlu. Návštěvníky ohromí muzeum už z dálnice - část expozice, například takový Dreamliner, doslova vykukují z hangáru. Za 26USD (airline staff platí 23USD, proto si s sebou nezapomeňte vzít vaší ID) se ocitnete ve fascinujícím světě vojenského a civilního letectví. Část muzea je věnována i objevování kosmu, historii firmy Boeing a životu ve vesmíru. V muzeu dostanete možnost vejít do útrob Boeingu B747, Dreamlineru, nadzvukového letadla Concorde nebo také Boeingu B707 Air Force One SAM 970, který využívali prezidenti Eisenhower, Kennedy, Johnson a Nixon. Dále tu najdete vystavený i MiG-21 PFM československé armády.

Zcela neočekávaně se mě v jedné z hal ujímá David, bývalý korporátní právník, který již 25 let jako dobrovolník provází návštěvníky muzea. Věnoval mi přibližně hodinu, aby mi ukázal za jak krátkou dobu jsme jako lidstvo udělali tak obrovský pokrok ve vědě a technice.

'Jen si to vezmi. Prvním let bratří Wrightů v roce 1903 dělí od prvního letu Concordu pouhých 65 let! To je pouhý jeden lidský život. No a ty jsi sem včera dovezl 310 lidí a vůbec nikdo se už nad tím nepodivuje', říká mi David, který se mnou právě stojí vedle repliky paraplete, které před pouhými sto dvaceti lety do vzduchu vynesli dva snílci z Ohia. Jejich odvaha dala tehdy základ průmyslu, který dnes dělá svět lepším místem.


PHUKET

Stojím v zácpě na dálnici A3, pouhých 30 kilometrů od letiště Frankfurt. V úseku mezi Idsteinem a Niedernhausenem došlo ke dvěma nehodám. Provoz se ani nehne. GPS mi ukazuje, že se na letiště dostanu nejdříve ve 13:55. Briefing mi však začíná již ve 13:20. Pomalu se vnitřně rozloučím s tím, že se někdy v blízké budoucnosti do Thajska podívám. Linka na Phuket je totiž v provozu teprve týden a tento trip je mezi kolegy natolik žádaný, že dostat ho s mou senioritou je prakticky nemožné (let mi byl přidělen náhodně). Volám dispečerům, abych jim sdělil radostnou novinku.

'Všechno v pořádku, hlavně se nestresujte a v klidu dojeďte na letiště. Informujeme vašeho pursera o tom, že se na briefing nedostavíte a my vás pošleme rovnou do letadla. Odlet je z gatu B48', uklidňuje mě pán na opačné straně.

'Mnohokrát Vám děkuji!'

Otírám si pot z čela a hypnotizuji Google Maps. V plánu jsem měl dojet na letiště v 11:50, dnes se mi to podařilo až ve 14:03. Odlet je v 15:10. Na firemním tabletu rychle zkontroluji pozici, která mi dnes byla přidělena. Jsem na levé trojce.

Bleskurychle si to upaluji přes security až do letadla. Tam už se tvoří fronta cestujících na nástup.

Nastoupím, pozdravím kapitána, prvního důstojníka, SFO, pursera Alexandera a stevarda Andrease. Seběhnu do ekonomky, kde se mi představuje Larissa, padesátnice z Murmansku, která od svých dvaceti žije v Německu. Uložím si kufr a spatřím Beatu. Představím se i jí. Potom se celý upocený vydám do svého úseku a provádím předletovou kontrolu nouzového vybavení. Většinou tento proces zabere dobrých 15 minut. Najednou však nějaký ženský hlas přes interphone zahlásí, že mám přijít do kokpitu a přestavit se kapitánovi. To jsem ale přeci už udělal.

No dobrá - přerušuji na okamžik svou práci a jdu se ukázat do kokpitu. Nevidím tu nikoho, koho bych už předtím nepozdravil. Rychle tedy pozdravím ještě stevarda Thomase.

Kontrolu úseku 3L zvládám o fous. Ještě se ani nezvládnu odhlásit a už nám do kabiny vstupují první cestující.

Jelikož jsem celé léto strávil na linkách do USA, je tento koupácký express drobný šok. Radostné americké úsměvy vystřídal typický německý 'reversed smile', protáhlý obličej, huba až na zem.

'Teď jsme u vchodu prosili pozemní personál, aby nám dal místa vedle sebe! Jak je možné, že jsme místa vedle sebe nedostali?!', přichází za mnou hysterická matka, která si s sebou vede jedno dítě a manžela.

Sice netuším, proč hledají řadu 26 za řadou 34, ale praxe mě naučila, že po vstupu na letiště řada lidí ztrácí mozek.

'Sedadla 26DEF jsou vedle sebe', informuji rodinu.

'My ale chceme sedět spolu!' ječí matka.

Dovedu trojčlennou rodinu na jejich místa a ukážu jim na každé sedadlo zvlášť; '26D, 26E, 26F. Sedíte spolu.'

Maminka se na mě podívá jako na toho největšího k*kota, něco zablekotá a posadí se. 'Děkuji' však neřekla ani jednou.

Cestuje s námi hodně párů, ale i osamocených mužů. Co ti mají v Thajsku naplánováno nechám na fantazii každého z vás.

Také je tu pár těch, kteří si do Thajska letí srovnat čakry, auwejdu a poznat své vnitřní kuře kungpao.

Během boardingu se představím Tanje, která se mnou Larissou a Beatou bude pracovat v economy class. V premium economy dělá třicetiletá Anna, která stejně jako Beata pochází z Polska. Její kolegyně, třiadvacetiletá studentka slavistiky Karin, sice pochází z Kolína nad Rýnem, jejími studijními obory jsou však čeština a ruština. Vítá mě krásnou češtinou a má očividně velkou radost, že narazila na někoho z naší kotliny, jelikož jejím největším snem je práce v pražském Goethe institutu.

Jelikož je náš purser Alexander Rus z Kazachstánu, je celá posádka takovým panslovanským mixem, ze kterého by měli Luboš Blaha a Tomio jistě obrovskou radost.

Jelikož není letadlo plné, ptá se mě jedna paní, zda si může přesednout. Samozřejmě jí to dovoluji. Vezme se tedy věci a odstěhuje se do předposlední řady.

Za minutu je u mě Beata; 'To ty jsi tý dámě dovolil, aby si sedla do předposlední řady?'

'Ano', odpovídám.

'Tam ale nemůže sedět. To je naše řada. Je to řada pro posádku', říká mi Beata docela nepříjemným tónem.

Pokud není letadlo plně obsazeno, je řada starších kolegů zvyklá blokovat poslední řadu a využívat jí k odpočinku. Dělalo se to tak na starém Boeingu B767, kde nebyl 'crew rest compartment' (CRC). Jenže CRC máme dnes k dispozici na všech letadlech, proto ti mladší z nás nevidí žádný důvod, proč by si měl během služby sedat/lehat stevard do poslední řady. Vypít kávu si může také na jumpseatu.

S Beatou se ale odmítám hádat, proto nic nenamítám. Ta odchází a okamžitě dámu z předposlední řady vyhazuje. Posléze si na dvě poslední řady demonstrativně vyhází tašky, vyloží stolky a přetáhne přes ně bezpečnostní pásy, aby bylo opravdu každému jasné, že si tam sedat nemá. Mávnu ale nad tím rukou. Upřímně jsem s něčím takovým počítal, když jsem poprvé spatřil seznam členů posádky. Krom mě, Anny a Karin je všem kolegům nad padesát let, létají už déle, než dvě dekády, většina z nich má již spoustu věcí na háku.

Krátce po startu za námi přichází Alexander s tím, že má v přední části kabiny kluka, kterému se udělalo špatně. Ptá se, zda bychom pro něj neuvolnili poslední řadu. Tak mu říkám, že ano.

'Ne! V žádném případě!' začne na nás ječet Beata. V ten okamžik u mě skončila. Místo toho, aby tam Alex toho kluka prostě položil, stáhl ocas a vypařil se.

Koncept servisu v economy class vypadá následovně; 3L a 3R se starají o servis nápojů. Následují 4L a 4R, kteří rozdávají cestujícím jídlo. Jakmile jsou 4L a 4R hotový, jdou nám vypomáhat s nápoji. Poté vjede 4L a 4R opět do kabiny, aby vysbírali špinavé tácky, a 3L/R je následují, aby rozdali druhé kolo nápojů. Následně vjedou 3R a 4L do kabiny, aby sesbírali poslední zbytky odpadu v kabině.

Jenže Beata se rozhodla, že systém nabourá a použité tácy se budou sbírat až na závěr - po druhém nápojovém servisu. Potíž je však v tom, že když začínáme druhý nápojový servis, má již naprostá většina lidí dojedeno a chce se tácků s jídlem zbavit. Beata toto tvrzení však odmítla s tím, že její koncept donutí lidi šetřit s kelímky, kterých jsme měli na tomto letu stejně víc, než dost.

No dobrá. Jde se na druhý nápojový servis.

'Co Vám mohu nabídnout k pití?', ptám se každého pasažéra.

Ti se mi snaží do rukou strkat vyjedené tácky.

'Počkal byste prosím ještě deset minut, než si to přijde vyzvednout kolegyně? Bohužel tu nemám místo. Mohu Vám místo toho nabídnout nějaký nápoj?', opakuji přibližně stokrát.

Na pomoc nám přichází Anna a Karin, jelikož je jejich kabina poloprázdná. Nad celým tím konceptem krutí hlavou. Anna se začne domnívat, že si chce Beata pouze ušetřit kroky. Celý plán s recyklováním kelímků stejně nefunguje, jelikož většina lidí po obědě nacpala do kelímků špinavé ubrousky.

V noci, zrovna v okamžik průletu nad Afghánistánem, s Beatou hlídkuji. Ta si popíjí kávu v poslední řadě a čumí na film. Nepřijatelné. Je přeci ve službě.

Já sedím v zatemněné kuchyňce, nalévám žíznivým cestujícím nápoje, starám se o to, aby byly čisté záchody, prohodím pár slov s jogíny, co si občas za mnou přijdou protáhnout tělo, ujistím dva gentlemany, že nás Talibán nesestřelí... a Beata se každých dvacet minut objeví, uvaří si kafe a jde si zase sednout k obrazovce.

Ráno přistáváme na thajském ostrově Phuket. Okna letadla se okamžitě zpotí. Při výstupu mi dává jeden pár 20 eur spropitné. Oba byli okouzlující. Pán mi vždy za všechno česky poděkoval. Prý jezdí často služebně do Prahy. Ona vypadala Jennifer Coolidge, on jako Steve Jobs.

Na imigrační stojíme rovnou za posádkou Etihadu. Byl to docela smutný pohled, když ihned za hloučkem dokonale upravených holek stojí Beata, která má ksicht jako Křemílek na fentanylu, na hlavě skandinávský peroxid a vystupování hospodské.

Cesta na hotel trvala dobrých 40 minut, Beata celou dobu nezavřela zobák. Samotný hotel leží na jižním cípu ostrova, nedaleko města Phuket town. Jedná se přenádherný resort s úchvatnou zahradou, bezvadnými službami, ochotným personálem a naprosto božím jídlem. Kéž bych tu mohl zůstat déle, než pouhé dvě noci.

Den trávím ve společnosti Anny, Alexe a Karin. Alex se narodil v Kazachstánu, do Německa se dostal jako dítě skrze adopci. V letadle dělá hlášení v pěti jazycích. Sice si nemyslím, že je na pozici vedoucího kabiny dostatečně průbojný, práci stevarda však dělá skvěle. Nemá jí prý ale rád. Létá pouze aby zapomněl. Aby zapomněl na svého manžela, který se minulý rok oběsil.

Karin si zvolila studium slavistiky z důvodu, že se jí slovanské jazyky a kultura líbí. Trávila dva semestry v předválečném Rusku, kam se samozřejmě vracet odmítá. Teď je jejím hlavním cílem Praha. Bylo zajímavé s ní probrat témata ohledně ruské propagandy, ruské komunity v Německu, všeobecné výuce jazyků.

Den jsme spolu strávili návštěvou letoviska Patong a pláže Kamala, kam nás z hotelu odvezl zadarmo shuttle bus. Večer jsme si zase prošli město Phuket. Byla to divočina. V Thajsku jsem byl jako malý s rodiči na dovolené. Dnes tam vše vypadá samozřejmě úplně jinak.

Od dob, kdy Thajci Indům zrušili vízovou povinnost, přijíždí na ostrov zástupy lidí z Indie. Číňany nemá cenu zmiňovat - ti jsou tu všude. Každý měsíc navíc do Thajska dorazí 20.000 občanů Ruské federace. I toto pochopitelně ovlivnilo obrázek ostrova. Nápisy v azbuce tu nejsou žádnou vzácností. Konkrétně náš hotel je plný arabských rodin ze Zálivu. Ty jsou tu všude. Cestuje sem i řada skupinek arabských mladíků, aby si tu mohli užívat vše, co mají u nich doma zakázáno.

Takových divných skupinek jsme měli na zpátečním letu několik. Nejednalo se však o zlatou mládež z Abu Dhabi, nýbrž o takový divný ksindl ze Sýrie a Iráku s předběžným německým pasem (mají zelenou barvu). Většina komunikace je omezená na luskání prstem a výrazy 'Wasser', 'Ja/Nein'. Pokud měli pánové komplexnější přání, napsali arabský text do překladače. U pár lidí jsem měl dokonce dojem, že si před letem něčeho šlehli.

Jelikož je tato linka nová, máme na zpáteční cestě obsazeno pouhých 99 míst v economy class. V premium economy jich mají jen 13, v business class šest. Pozemní personál dal všem lidem v ekonomce místečka v zadním úseku této cestovní třídy, což první půlku kabiny nechalo úplně prázdnou. Lidé se tak začali ptát, zda si nemohou přesednout do první části kabiny, aby se nemuseli všichni tísnit vzadu. Samozřejmě jsem lidi začal pouštět dopředu, načež se za mnou doplazila Beata a přes zraky ostatních na mě začala huláká, že nebude jezdit s vozíkem až dopředu. A navíc si kapitán nepřeje, abychom pouštěli lidi do předního úseku kvůli 'weight and balance'. Tento výraz prakticky označuje rozprostření váhy v kabině a nákladovém prostoru tak, aby bylo letadlo schopné vzlétnout/přistát/udržet se ve vzduchu.

Začínám v ten moment trochu zpochybňovat své znalosti, protože jsem si do teď byl zcela jistý tím, že 'weight and balance' není v případě Airbusu A330-900neo vůbec žádné téma. Ale co mohu vědět já v porovnání s Beatou, co létá od dob, kdy se ještě ani moji rodiče neznali?

Jdu tedy proaktivně lidi vracet na jejich původní místa. Asi si dokážete představit to nadšení a odhodlání ke spolupráci. V ten okamžik za mnou přichází Anna; 'Co děláš? Nech je tam sedět, vždyť máme poloprázdný letadlo.'

'Kvůli vyvážení letadla je tu ale nemůžu nechat sedět', bráním se.

'Co je to za nesmysl? Vždyť jsme na A330neo', diví se Anna a pomalu jí to celé začíná docházet. Okamžitě běží za purserem. Ten vlétne do zadní galley a začne dávat Beatě kartáč. Ona si doopravdy vymyslela takovou hovadinu, aby nemusela chodit pracovat dopředu.

Po vzletu jsme nechali lidi sedět tam, kde chtěli. Beata holt musela udělat tři extra kroky.

Během letu jsme měli stížnost od jednoho pána, který platil 99 eur za sedadlo s větším prostorem pro nohy (sedačka u dveří). Tam však nadal vyklopit monitor a sedadlo se nedalo sklápět. Tento produkt prodáváme jako XL seats. Jelikož byla ostatní XL seats obsazená, nabídla mu Beata jako přechodnou alternativu volnou dvojsedačku. Ta se dala sklápět, monitor zde byl, chyběl však prostor pro nohy. Já si od něj tedy vyžádal doklad o zaplacení a dal mu vizitku s číslem našeho zákaznického centra. Zde bude mít možnost zažádat si o svých 99 eur. Jelikož naší firemní policy znám, dělám tyt věci automaticky bez předešlé konzultace s purserem. Přesto však raději o přestávce za Alexem zajdu a se situací ho obeznámím. Ten s tím nemá sebemenší problém a dokonce mi pro pána nalévá šáňo z business class.

Let trvá dvanáct hodin. Na přestávku dostal každý téměř tři hodiny. Beata si však svou pauzu naplánovala s Tanjou, a to tak, aby nemusela trávit čas se mnou. Já vím, že jsem té ženě nesympatický, zároveň oceňuji, že mohu hlídku trávit s příjemnou Ruskou Larissou.

Během pauzy za mnou přichází mladá žena, která dostala hlad. Nabízím jí zbytky od večeře. Stejně máme plnou troubu asi třiceti vaniček s jídlem, které nikdo z nás nesní.

Krátce před přistáním ve Frankfurtu probíhá druhý servis. I tentokrát jedeme Beatin ujetý koncept. I tentokrát se chce každý zbavit tácu a Beata mi ani jednou nepřijde pomáhat s nápoji.

Po servisu odstavím nápojový vozík v rohu kuchyně. Dávám Larisse krátký signál, že musím opravit jedné dámě monitor a pomoct jednomu cestujícímu s připojením k internetu. Vše je otázka dvou minut. Larissa mi řekne, že můj vozík klidně uklidí a zamkne.

V mezičase si do naší galley přichází něco vyzvednout Karin. Když jí cestou zpět v kabině potkávám, nemůže se přestat smát. U záchodů si mě odchytí a říká, že Beata kvůli mě dostala šílený záchvat vzteku. Divím se proč.

Vracím se do kuchyně a Křemílkovi se z uší valí pára. Slunce a cigára její obličej poznamenali již dost - teď navíc její tvář kompletně zrudla.

'Podívej se chlapče, musíme si spolu promluvit. Jsou tu věci, které se mi prostě nelíbí - a to už od prvního letu', plivne na mě Beata svůj jed.

'Co se stalo?' ptám se.

Tanja zatáhne závěs a společně s Beatou mi začnou dávat sodu. Všemu přihlíží Larissa.

'Tak zaprvé, tohle není žádná one-man show! Tohle je týmová práce! Všichni pracujeme společně! Když někomu dáš vizitku se zákaznickou podporou, tak mi to snad řekneš, ne?! Proč dáváš lidem zbytky oběda, když dostanou o pár hodin později večeři?!'

Připadám si jako ve špatném filmu.

'Ale vždyť ten pán má nárok na odškodnění', snažím se něco říct, ale Beata se zase rozjede; 'Ale vždyť my jsme pro něj alternativní řešení našli!'

'Ale tohle řešení nebylo 100% alternativou XL sedadla. Navíc jsi měla pauzu zrovna když jsem tomu pánovi tu vizitku dával. Jak jsem ti to měl říct?', bráním se a doufám, že Tanja nebo Larissa něco řeknou. Obě neřekli však nic.

'Jakou pauzu?!' zaječí Polka.

'Tvojí pauzu? Nebo jsi snad neměla pauzu?', začínám pomalu zvedat hlas. Hádat se s Beatou bylo jako snažit se diskutovat s antivaxerem. Než aby vám dala odpověď na vaší otázku, radši změní téma.

'A když nemáš rozložený vozík, tak do kabiny opravovat monitory prostě nejdeš!' pokračuje peroxidová Polka.

'Já jsem ale Larisse říkal, že se za pár minut vrátím.'

'Ale ty to máš říct mě!'

'No dobrá. V tom případě je mi líto, že jsem ti nedal dopředu vědět. A co jsem vlastně udělal špatně na letu předevčírem?', ptám se, abych to měl z krku.

Na to se Tanja začne připitoměle hihňat.

'Když přijdeš pozdě do letadla, první věc kterou uděláš je ta, že se všem představíš. Mě jsi se představit nešel. Já jsem se ti musela přijít do kabiny aktivně podbízet!' ječí Beata.

'Představil jsem se kapitánovi a purserovi. Tohle jsou dvě jediné osoby, kterým se zodpovídám. Zbytku se mohu představit, jakmile budu hotov se svými úkoly. Jediné, co jsem nechtěl bylo to, abych svým vlastním zpožděním způsobil zpoždění celého letu', dostávám od Beaty prostor na odpověď.

Ta se musí chytnout za stolek v galley, aby z mé odpovědi neomdlela. Zatímco Beata zažívá lehkou smrt a pomaličku se chystá zasadit mi finální ránu, štafetu přebírá Tanja, takový podlý had převlečený za dobrou tetu.

'Ale víš ty jak neprofesionální a nekolegiální pachuť tohle zanechá? Takhle se to v naší firmě prostě nedělá. To já jsem první den do interphonu zahlásila, ať se jdeš představit do kokpitu. Ty máš štěstí, že tam sedí tři mladí kolegové, ale být tam nějaký zkušený veterán, ten by tvé chování neakceptoval a z letu tě prostě vyrazil', vrazí mi dobrá teta slovní dýku do zad. Vůbec nechápu o čem mluví. Já se navíc kokpitu představil. Do toho se však na scénu vrací Beata s nabitou puškou.

'Tak se podívej, mladý muži! Tvoje chování vůči posádce není vůbec přijatelné. Nespolupracuješ, nekomunikuješ, vždy někam zmizíš. Když se tě zeptám, zda ti nemám donést nějaké nové nápoje, hodíš po mě prázdný flašky, řekneš 'dvě Coly' a ani se na mě nepodíváš. My tři jsme pro tebe pouze vítr, protože ty se chodíš natřásat do kabiny a tváříš se, že nás vůbec nepotřebuješ. Neustále se mi tu snažíš vykládat, že prázdné tácy mám sbírat po prvním servisu, přitom jsi asi nikdy nezažil, když na palubě došly kelímky. Laskavě se nauč, jak jednat s lidmi!'

Tanje začíná docházet, že Beata ztrácí kontrolu a snaží se její palbu trochu tlumit kecama typu: 'Já vím, že jsi to myslel dobře.'

Celé to vzdávám. Beata s Tanjou jsou 'full of sh*t'. Já vždy dělám vše pro to, abych svou práci vykonával na 100 % a efektivně. A nějaké dvě fosilie se mi tu snaží do hlavy vtlouct pocit, že něco dělám špatně. A omlouvám se Beatě, že když jí žádám o dvě Coly v kabině plné lidí, tak se jí předem neukloním.

Nemám náladu věci dále protahovat. Mám totiž ještě jiné povinnosti. Zopakuji tedy, že se zodpovídám pouze kokpitu, purserovi a zákazníkům. Že jsem vše vykomunikoval s nimi a to stačí. Mám chuť hodit Beatě do ksichtu tu její 'weight and balance', neuklizené záchody, sledování filmů, všeobecnou neochotu vůči zákazníkům a ty její tašky v posledních dvou řadách. Ale nemám na to chuť. Není to můj styl jednání. Jakmile vystoupíme, snad se už nikdy neuvidíme. Chci jet domů a neřešit debriefingy nebo reporty. Chybí mi manžel a pes.

Beata odkráčí za purserem a Larissa, která celou dobu jen mlčky přikukovala, mi do ruky strká tác s večeří, abych se trochu uklidnil.

Poté co se Beata vrátila a já dojedl, odešel jsem zkontrolovat kabinu, přičemž jsem se ještě zastavil u holek v premium economy. Stavil se tu i Alex, kterému Beata své běsnění reportovala jako feedback. Naštěstí jsem ve všech třech našel oporu. Alex ocenil mou píli a chování k hostům a kolegům. Anna, která Beatu a Tanju také neměla ráda, mi řekla, že oběma ženským prostě vadí mladí a pěkní lidé, které mají klienti rádi a dobře pracují. Že být stejný flákač jako Beata, mám to s ní mnohem jednodušší.

Alex nejspíš řekl Beatě něco, co se jí nelíbilo, jelikož se vůči mě chovala v posledních minutách letu snad ještě hůř. Navíc si patrně myslela, že jsem na ní chodil pravidelně Alexovi donášet. To jsem sice nedělal vůbec, ale Beatě je jedno, co je pravda a co ne. Na letišti se se mnou ani nepřišla rozloučit. Purser nám na závěr nabídl, zda si nechceme o celé situaci promluvit v rámci debriefingu. Beata se neozvala, já jsem tudíž mlčel. Myslím, že jsme chtěli oba domů a už nikdy více jeden druhého nepotkat.

V říjnu se spolu podíváme do New Yorku (48h) a Dominikánské republiky (tři noci). Také vás protáhnu Hamburkem a Mnichovem, kde se zdržím na svém eurotripu zbrusu novým Airbusem A321neo (1. den: FRA-PMI-HAM, 2. den: HAM-TFS-MUC, 3. den: MUC-PMI-FRA). No a připravte se na standby blok, který se promění v jeden neočekávaný pobyt. Bude toho opět hodně. Bis bald!

[firefly]

Moc děkuji, skvělé jako vždycky!

[whiskey]

to je prenadherny priklad prace s ludmi
ja by som to robit nemohol veru. respekt!

[Globik]

Skvělé jako vždy.
A tuhle moudrost bych si dovolil třikrát červeně podtrhnout:
" praxe mě naučila, že po vstupu na letiště řada lidí ztrácí mozek."
A dovolím si doplnit, že samozřejmě nejen na letiště, ale prostě usednutím do autobusu nebo auta, mířícím na dovolenou. Kvůli těmto lidem jsem mimochodem po několika desetiletích práce v cestovním ruchu vyhořel a skončil.

[shady]

Dakujem za report. Skvely ako vzdy. Bohuzial, zaroven velmi smutny. Praca s ludmi najhorsia prace. Mas moj velky respekt ako zvladas tychto zakomplexovanych jedincov.

[qwertyx64]

Super tiez som sa nevedel dockat dalsieho reportu

[mufik]

[Sau]

Jako vždy, parádní

Díky!

[Night fly]

Vynikajici. Precteno jednim dechem u nemene vynikajiciho G&T v TAP Lounge v LIS

[stenmeller]

Děkuji vám všem za krásné komentáře. Za pár minut sem hodím report říjnový.

[neuromancer]

Vše už napsali moji předřečníci, takže jenom díky za skvělé čtení