Letoun míří na start a já se snažím rychle signalizovat kolemjdoucí vedoucí kabiny, že jsem právě probudil dezorientovaného pána na sedadle 8D, který navíc celou dobu obtěžoval polskou cestující sedící přes uličku. Muž dělal virvál už při nástupu. Všem bylo jasné, že je opilý. Pak si ale ustlal a okamžitě usnul. Probouzím ho během kontroly kabiny, kterou je nutné provést před každým vzletem. Jedná se o klasické překontrolování, zda si všichni zapnuli pásy, uvedli sedadla do svislé a zajištěné polohy - však to znáte. Jenže muž mi silou sevřel zápěstí a s vyděšeným výrazem ve tváři se snažil dopátrat, kde se právě nachází. Jaká radost je to mít opilce sedícího v business class. Po velmi rychlé konzultaci s vedoucí kabiny a nebohou Polkou jsme se shodli na tom, že si pána vezmeme s sebou. Naštěstí ihned po startu opět usnul.
Ještě během nástupu jsem si všiml jedné známé tváře.
'Vy jste se mnou letěl do Santo Dominga už v květnu, že ano?' ptám se zarostlého velikána s moc milým úsměvem. Je to takový Ivan Hlas v XL provedení.
'Já jsem si říkal, že se mi zdáte být nějaký povědomý! Ale nebylo to náhodou v dubnu?' ptá se Ivan.
'Aha. Asi máte pravdu. Pokud se nemýlím, rád pijete Campari Orange.'
'Jak je možné, že si to pamatujete?'
Zcela upřímně si to nepamatuji zase tak dobře, ale 70 % klientů v business class na lince do Santo Dominga pije Campari Orange. Takže šance byla dost vysoká, že on taky.
Svět je malý, zvlášť pokud pracujete v tomto odvětví. Důkazem je i jeden starší Švýcar, který mi krátce po vzletu ukazuje fotky ze Zanzibaru, kde potkal jednu mou kolegyni. Ptá se, zda jí neznám, přičemž na mě z obrazovky jeho telefonu vykukuje ta šílená Polka Beata, kterou všichni znáte ze zářijového reportu.
Chudák. Natrefil asi na to nejhorší, co naše firma nabízí. Dle jeho cigaretového dechu však usuzuji, že měli řadu věcí společných. Z fotky člověk poznal, že si zřejmě padli do oka.
V řadě za sebou sedí tři muži. Až na vzhled nemají se sebou nic společného. Všichni tři vypadají jako Saruman po recesi. Trochu mi to komplikuje práci při servisu; často se mi stává, že někomu z nich donesu něco, co si objednal někdo jiný. Všem třem táhne odhadem na osmdesátku. Každý z nich je ale přeci jen trochu jiný.
Ten ve čtvrté řadě si s sebou veze plyšového medvídka. Občas si s ním povídá. Dle jeho ženy má pán cukrovku a proto mu nemám dávat nic k jídlu, že ona se prý už postará. Pivo a Whiskey do sebe ale pán lil statečně. Pro medvídka objednal med - no tak jsem donesl méďovi skleničku medu.
Před ním sedí jeho o poznání zdravější verze. I tento muž má rád alkohol a moc rád se za námi chodí vybavovat do kuchyně. Ve druhé polovině je už tak nametený, že mi začne vyprávět o tom jak se chystá v příštích volbách volit AfD, protože současný estabilishment mu chce vnutit třináct pohlaví a chce nás mladé nahnat do války s Ruskem. Já tyhle politické diskuze v letadle miluju. Co mu na to máte říct?
Celé to završil vyprávěním o tom, jak jezdil v osmdesátkách surfovat na Kubu. V žádné jiné zemi prý nezažil takovou svobodu - především ne v současném totalitním Německu.
Třetí děda byl neškodný. Pil Campari Orange a celou dobu se nehnul z místa.
Na palubě máme také starší pár z Mannheimu. Oba si moc vychvalují servis v mém podání. Měli zpočátku prý trochu obavy, jelikož jsou zvyklí na personál Etihadu. Já jsem ale jejich očekávání údajně předčil a mohl bych prý rovnou dělat u Qatar Airways. Tak jsem poděkoval a zároveň se v tichosti pomodlil za všechny zotročené kolegy z Dauhá. Očividně se nám s kolegyněmi podařilo skvěle zamaskovat fakt, že nám catering dnes ve Frankfurtu nenaložil jídelní lístky.
Na dnešním letu z Frankfurtu do Dominikánské Republiky pracuji s vedoucí kabiny Susanne, která je u firmy už skoro čtyřicet let. Druhou kolegyní je zkušená Elvira. Ta má sice poněkud strašidelné jméno, ale je to krásná ženská s dobrým srdcem. Obě jsou stará škola. Skvěle upravené, profesionální, přátelské. Vždy si s takovými kolegy rád povídám o tom, jak se změnilo letectví a naše práce v průběhu těch let. Jsem docela rád, že mohu tuto práci dělat dnes. Sice je naše práce náročnější ohledně různých předpisů, ale chodit domů začouzený a přepočítávat na každém letu dvacet různých měn by se mi vážně nechtělo. Komunikační technologie nám mnoho věcí navíc tak usnadňují.
Po servisu zmrzliny se za mnou dokodrcal ten opilec z osmičky a začal se mi omlouvat za své chování během boardingu. Prý za to mohou jeho prášky na spaní. Vedlejší účinky těchto léků jsou mi sice známy, ale on je umocnil především tím, že je zapíjel Whiskey. Tak mu říkám, že je všechno v pořádku, což mu evidentně udělalo radost. Byl to Holanďan dominikánského původu, velmi temperamentní tvor.
Před přistáním v letovisku Puerto Plata servírujeme lehký oběd. Ten mi však manželé z Mannheimu vrací. Prý je to nehoráznost. Servírovat oběd, když se zrovna probudili? Vždyť je teprve čas na snídani. Myslel jsem, že špatně rozumím, ale bylo to vysvětleno přesně tak. Do situace se vložila Susanne, která se oběma snažila vysvětlit, že díky časovému posunu by nebylo logické snídani servírovat, načež jí pán odpověděl, že u Etihadu (
) dostane na výběr, zda chce před přistáním snídani, či oběd. Slovo Etihad dnes slyším tak často, že začínám nabývat na pocitu, že brzy přistaneme v Abu Dhabi. My ale letíme opačným směrem, Frankfurt jsme opouštěli v pozdní odpoledne, v Puerto Plata se bude brzy stmívat. Letíme proti času. I kdyby létal Etihad z FRA do POP, pochybuji o tom, že by byla o snídani řeč. Pán si ale žádá o kartičku s kontaktem na náš customer service. Prý to není osobní útok, ale on o tom proste poreferovat musí. Nejabsurdnější na tom bylo, že ani jeden z nich nechápal, proč nedostane na dnešním letu snídani. Je to přesně ten typ lidí, co si po dovolené stěžuje u cestovky, že moře bylo příliš slané a písek na pláži se jim lepil na oblečení.V ten moment jsem ale musel řešit něco naléhavějšího. Pánovi s plyšovým méďou chtěla jeho žena píchnout inzulinovou injekci a on se začal vzpouzet. Začal křičet jako malé dítě, tiskl si medvídka z prsům a celý se na svém místě divně svíjel. Začínám myslet na nejhorší. Co se to tady děje? Jeho žena mě ale uklidňuje. Prý je to normální. Po injekci si pán opět dopřával naše pruhované pivo.
Na seznamu pasažérů jsem si našel, že v premium economy sedí česká rodina. Máma, táta, babička a dvě děti. Tak jsem je šel krátce pozdravit.
Přistáváme v Puerto Plata - je tma. Večer (proto se nepodává snídaně). Zde ale naše cesta nekončí. Na letišti POP část cestujících vystoupí, pár jich zase nastoupí, a poté se vesele pokračuje do Santo Dominga (SDQ), hlavního města země. Už při samotném pohledu na obličeje většinou poznáte, kde letí do POP a kdo do SDQ. Naštěstí se většinou toho nejhoršího zbavíte už v Puerto Platě. Přelet mezi oběma městy je krátký. Ve vzduchu jste asi 20 minut. Během těchto dvaceti minut bychom měli v business class servírovat nápoje a muffiny. Teoreticky to zní krásně, prakticky to není ale skoro vůbec možné. Servis tedy provádíme ještě na zemi.
Po přistání v Santo Domingu jsem toho už měl plný kecky. Patrně jsem tak ale vůbec nevypadal, protože mi každý druhý vystupující cestující přál příjemný let zpátky do Německa. Je to takový paradox. Po třináctihodinovém letu na druhý konec světa mají lidé tendenci vás posílat okamžitě zpátky domů, po dvouhodinovém letu na Mallorcu má zase každý za to, že tam s nimi budeme čtrnáct dní ležet u bazénu a pak je zase odvezeme nazpět.
Jsou dvě destinace, které naprosto nesnáším a Santo Domingo je jednou z nich. Jelikož se mi na dosavadních letech do SDQ vždy podařilo vyhnout službě v economy class, nezažil jsem ještě tak to pravé peklo. Čemu se však nevyhne nikdo z nás je ten příšerný hotel, kde tentokrát musím strávit, díky Bohu, pouze jednu noc. Je to také poslední noc vůbec, jelikož náš zaměstnavatel rozvázal na konci měsíce s hotelem smlouvu. Je mi opravdovou ctí být členem poslední posádky, která zde bude nocovat. Radši bych šel k zubaři, než tu vůbec být.
Po snídani pro nás organizuje hotel krátkou rozlučkovou party. Všichni se sice zubíme od ucha k uchu, ale všichni jsme zároveň moc rádi, že už to nebudeme muset absolvovat znovu. Ve většině našich destinacích spíme v krásných zařízeních, jen tady se hold firma sekla vedle.
Jedním z těch krásných hotelů je i náš adults-only resort v nedaleké La Romaně, kam se chystáme odjet dnes odpoledne. Zítra totiž odvážíme klienty ze zaoceánských parníků zpět domů.
Hotel v La Romaně je opravdový ráj, zvlášť když sem dorazíte z toho pekla v Santo Domingu. Jelikož se jedná o all-inclusive hotel, podařilo se mi tu přibrat asi padesát kilo a navíc jsem z diet neutratil ani cent. Nebojte, v USA ta kila zase shodím a navíc tam i zbankrotuju.
Letiště La Romana primárně slouží jako místo odletu/příletu pro mořeplavce. V zimě sem podnikáme řadu charterových letů, protože Němci, i přes svou environmentální uvědomělost, spolehlivě tyto zaoceánské lodě plní.
Podobnou zálibu v plovoucích palácích mají nejspíš i Italové, protože hned vedle nás odbavuje Neos své lety do Milána a Říma. Naše aerolinka tu má dnes čtyři odlety. Třikrát Frankfurt, jeden Düsseldorf. Doplňuje nás tu Objevitel, který má též namířeno do FRA.
Krátce po setmění nás britsko-německý kokpit zvadá směrem nebe. S kapitánem Frankem jsem byl v červnu v Minneapolis. První důstojnicí je pohledná Maggie z Londýna. Blonďatý Senior First Officer má zase hezkou p***l.
Chartery pro lodní společnosti nemají kolegové zrovna v lásce, protože zde čelíte velikému nebezpečí, že něco chytíte. Spousta lidí si z dovolené na moři odváží různé virózy, průjmy a chřipky. V letadle se tak tedy většinou synchronizovaně kašle, chrchlá, blinká a... ty záchody bych nepřál vidět nikomu. Rouška a dvojí rukavice to však jistí. Vybaveni dezinfekcí, osvěžovačem vzduchu a trochu naděje statečně připravujeme toaletu pro další uživatele.
V business class je to samozřejmě o něco civilizovanější, což mě uklidňuje, protože mi ihned po příletu domů začíná dovolená.
NAMIBIE
Já nesnáším létání! Nesnáším létáni v roli pasažéra. Jakýkoliv let nad tři hodiny mě duševně i tělesně ubíjí. Moje místo v letadle není 27C - moje místo v letadle je 2R, 1LA, anebo 3R. Moje místo je jumpseat, kuchyňka a ulička. Ne prkno pod zadkem, stolek v klíně a obrazovka posazená dvacet centimetrů od obličeje.
Má vysněná dovolená vypadá asi takto; doma, se psem, s přáteli, čumět na filmy, číst si. Když už výlet, tak maximálně autem. Ale protože jsem si za manžela vzal obyčejného smrtelníka, pravidelné dovolené se nevyhnu.
Dlouho jsme zvažovali návštěvu Chile. Ale Chile, zejména Patagonie, je drahá záležitost a my bychom si brzy rádi postavili dům. Tak jsme se rozhodli ušetřit asi 7000 eur a rozhodli se pro 'nízkonákladovou' alternativu v podobě pouštní říše na jihu Afriky - Namibie.
Plán je následující. Ráno se vrátím z Dominikánské Republiky, naskočím na vlak do Düsseldorfu, přijedu domů, odvezu psa do penzionu, zabalím, muž se vrátí z práce, poté pojedeme společně do Frankfurtu, Jumbo nás odveze do Johannesburgu, kde strávíme jednu noc a druhý den hurá do Windhoeku.
Překvapivě jde vše přesně podle plánu a já večer stojím na tom samém místě, kde jsme byl už dnes ráno - Flughafen Frankfurt. Konečně mám opět možnost zažít toto místo z pohledu běžného cestujícího. Ono vlastně není zase tak moc o co stát. Letiště Frankfurt považuji jedno z nejošklivějších a nejzastaralejších v Evropě. Terminál 1 je navíc takovou divnou architektonickou skládačkou. Za jeho existenci se tu neustále něco nového přistavovalo, zároveň se ale nerenovovala původní část budovy. Terminál tak působí nedokončeně a vůbec neodpovídá současným potřebám.
Vlastně tu není ani dostatek gatů, což jsme pocítili, když všech 364 pasažérů na cestě do Afriky nahnali do autobusů. Přestože jsme s mužem bookovali dvě standby místa v business class, dostal se na horní palubu pouze jeden z nás. Já. Ale jelikož mě na takové blbosti moc neužije, vyměnil jsem si se svým partnerem místa a já se posadil do jeho křesla v premium economy. Můj muž byl šťastný (ostatně měl tento rok v práci stresu více, než já) a já byl rád, že nemusím sedět na jumpseatu nebo cestovat s Ethiopian Airlines. Letadlo je beznadějně plné, včetně first class. Pro modro-žlutý koncern se jedná o jednu z nejlukrativnějších destinací.
Po usazení na své místo upadám do bezvědomí. Produkt v premium economy má konkurence dobrý. Boeing B747-8 je monstrózní letoun. Člověk už sice na interiéru nějaké to opotřebení vidí, já ale kolegům záviděl všechen ten prostor, který našemu Airbusu A330 prostě chybí.
V Johannesburgu jsme si při přistání střihli ještě jeden go-around. Letiště leží ve výšce 2000 metrů nad mořem. Přistávat tam asi není žádná lahoda. Piloti tak letadlo ještě jednou vynesli do vzduchu a my tak přistáli o osm minut později.
Po noci strávené v Johannesburgu se vydáváme opět jako standby cestující na letiště. South African Airways mají moc příjemný produkt. Tentokrát letíme v ekonomce. Let trvá necelé dvě hodiny a od stevardek dostáváme na výběr ze sendvičů (chicken or vegetarian), nápojů a alkohol zdarma. Každý navíc dostane müsli tyčinku a sáček se sušeným ovocem. V Evropě toto dělají snad už jen Turci.
Dovolená v Namibii byla úžasná. Jelikož se jedná o zemi s druhou nejmenší hustotou obyvatel na čtverečný kilometr, je Namibie vhodnou destinací pro ty z vás, kteří nemají rádi lidi. Místní krajina je unikátní a překvapivě pestrá. Očekával jsem pouze písek a duny, ale jedná se o pouze malou část země.
S mužem jsem zemi projeli ve vypůjčeném 4x4, pneumatika prdla pouze jedinkrát. Trasa vypadala následovně; Windhoek - Sossusvlei - Swakopmund - Damaraland - Etosha - Waterberg Plateau - Windhoek. Na každém místě jsme strávili dvě až tři noci.
Úchvatná země, divoká příroda, dobré jídlo, unikátní krajina, neuvěřitelně milý lidé, komfort na slušné úrovni, solidní infrastruktura, fascinující prázdnota. Namibii doporučuji každému.
Zpět jsme letěli opět přes Johannesburg. Nechtěli jsme totiž riskovat, že Objevitel nebude mít volné místo a my se už nikdy nedostaneme domů. Dostat se z Johannesburgu do Evropy je totiž asi tisíckrát jednodušší, než z Windhoeku, který je se světem spojen opravdu špatně. Jediné slušné spojení má toto letiště prakticky jen s Frankfurtem a JAR.
Cestu z Johannesburgu do Německa jsme absolvovali mou aerolinkou. Letělo se v economy, protože vyšší cestovní třídy byly plně vybookované. Posádka se o nás starala vzorně - ani jednoho z nich jsem neznal.
JOHANNESBURG
Abyste té Afriky neměli málo, vezmu vás sem ještě jednou. Prakticky dva dny po návratu domů letím služebně do Johannesburgu. Kokpit máme ryze švýcarský. První důstojník má dokonce české jméno, jelikož měl prarodiče z Budějovic. Kapitán má velmi silný curyšský akcent, takže mu rozumím každé deváté slovo. Alespoň SFO se zvládl naučit německy, což je nejspíš výsledek jeho pětiletého působení u Air Berlin.
Šéfkou kabiny je Cecile. Elegantní dáma, čerstvá padesátnice. Protřelá Francouzka, která vyrůstala v Kolíně nad Rýnem, vystudovala chemii na univerzitě v Giessenu. Jednou jsme už spolu letěli, proto jsem nějak věděl do čeho jdu a dobrovolně si vybral pozici v business class, kde s Cecile budeme pracoval společně. Většina kolegů si ale přála pracovat jinde, jelikož Cecile nepůsobí na lidi zrovna jako nejpříjemnější člověk. Přestože zdání klame, Cecile úžasná, její drsný humor není opravdu pro každého. Pokud je třeba, jedná Cecile celkem nekompromisně. Je tvrdá, ale když jde všechno hladce, vydržet se to s ní dá.
V business class bude s námi ještě kolegyně Kristin. Napůl Němka, napůl Filipínka. Krásná holka s ještě krásnějším vystupováním. Miláček našich hostů. Velmi profesionální a ochotná. Předvedla dokonalý servis, věnovala se hostům a snažila se o to, aby měl každý z nich příjemnou cestu. Velmi se taky starala o nás. Kdykoliv jsem potřeboval pomoc, nabídla se. Kristin je určitě jedna z mých nejoblíbenějších kolegyň, která svou práci dělá z lásky.
Já jsem na tomto letu takzvaným zástupcem vedoucího kabiny. Není to bůhvíjaká pozice. Pouze nahradíte pursera v případě, že není, ať už z jakéhokoliv důvodu, schopný vykonávat svou funkci. Kdyby se Cecil v Johannesburgu něco stalo, musel bych tak přebrat na zpáteční cestě její roli.
Zástupce také plní purserovi úkoly během purserovi přestávky. Každých třicet minut je tak nutné zkontrolovat kokpit, občas projít kabinou, mrknout se, co dělají kolegové vzadu.
Ale co vlastně takový purser dělá a jaké má úkoly? Jak se člověk purserem stane a jaké je za tuto funkci finanční ohodnocení? Na tohle se mě tu před pár měsíci ptal uživatel 'jbb' a já mu slíbil odpověď.
Purser zastává na palubě letadla vedoucí roli. Je hlavou celé posádky. Čeština používá pro pursery výraz vedoucí kabiny. Jiné společnosti zase pro tuto roli používají termíny jako například Cabin Crew Manager, Cabin Lead, Inflight Manager, Chief Steward, Švýcaři těm svým říkají Maitre de Cabine. Názvů to má tisíce, ale v podstatě se jedná o tu samou osobu. Aerolinky s komplexnější flotilou a lepšími finančními možnostmi mají také trochu jinou hiearchii. Například Lufthansa má na palubě svých dálkových letadel pursery rovnou dva. P1 a P2. Pé jednička je hlavní kápo a většinou pracuje ve First Class. Emirates má zase v každé cestovní třídě jednoho senior crew membera. U nás je hierarchie mnohem více plochá a korporátní struktura jednodušší.
Pursera máme jednoho. Ten se většinou stará o business class. Ti proaktivnější si mohou s někým role povyměňovat. Firma to ale nevidí moc ráda, jelikož chce mít pursera blízko kokpitu a v roli, ve které jsou zaběhlý natolik, že když se něco pos*re, budou se moci věnovat danému problému, aniž by k tomu museli dlouho přemýšlet nad tím, kam vyhazujeme v ekonomce odpadky.
Je ale vždy milé, když vám vedoucí kabiny vypomůže v ekonomce během snídaňového servisu třeba s nápoji. Dělají to zejména ti, kterým chybí kontakt s pasažéry. Purser se totiž většinou věnuje posádce, zázemí a kokpitu. Na komunikaci s cestujícími jsme tu hlavně mi - řadový pěšáci. Purser zasahuje pouze ve vyhrocených případech. To je nevýhoda této role; musíte být připraveni nestále řešit ty nejhorší případy. Jako purser jste také komunikačním prostředníkem mezi kabinou a kokpitem. Řešíte veškerou dokumentaci ohledně carga, podávání léků, koordinujete posádku v případě nouze (zde má purser celou řadu unikátních rolí), ale také udáváte v jakém duchu se váš let ponese. Jsou purseři, kteří dokáží posádku skvěle nabudit, ale potom se najdou i tací, co jí kompletně otráví (těch je naprosté minimum). Pro nás řadové stevardy je asi nejtěžší to, že tak máme na každém letu nového 'šéfa', na kterého se musíte nějak naladit. Můj muž má za šéfa třeba naprostého kreténa, ale zvládá to s ním, protože si na jeho postupy po čase zvykl. U nás to tak ale nefunguje. Každý let vede někdo jiný. Pokud však svou práci odvádíte profesionálně, nemůže se stát, že by na vás vedoucí kabiny zaútočil. Ale možná je to dané tím, že přitahuji toxické lidi. Stal jsem se totiž už dvakrát svědkem, troufám si říct šikany jiných kolegů ze strany šéfek kabiny. Vždy to byla žena vs žena, přičemž mě obě dámy vždy nesmírně obdivovaly. Myslím, že ženy to prostě mají občas s jinýma holkama dost složité. Mám ale jednu fintu, kterou odzbrojím i toho nejvíc nerudného vedoucího kabiny. Již během předletového brífingu musíte sršet zdravou kombinací vřelosti a kompetence. No a po nástupu na palubu stačí jeden jediný kompliment a máte vyhráno. Ono být neustále ten obávaný boss také není nejjednodušší role a pár milých slov jim zlepší den. Někdy musíte prostě vědět, co říct.
Jak se takovým purserem stát? No, stačí vám k tomu tři roky ve službě a prokázání jistých kompetencí, že na to máte. Firma si také na každého z nás 'vede složku'. Pokud máte dobrý záznam, nic vám nestojí v cestě. Pak je třeba pouze absolvovat pohovor a týdenní výcvik. Na jeho konci budete pracovat půl roku na maličkém Airbusu A320/321. Po šesti měsících vás firma vystřelí na Airbus A330 a vy opět létáte dálkovky.
Co se peněz týče, čerstvý stevard si přijde v přepočtu na nějakých 45.000 korun, zatímco čerstvý purser si po zdanění odnese domů necelou šedesátku. Plat stevarda je současně zastropován na nějakých pětašedesáti tisících (u starších kontraktů je to jinak), purser si může po deseti letech aktivní služby přijít až na 85.000 korun. Platy udávám v korunách a po zdanění, protože tu samozřejmě nemohu zveřejňovat firemní tabulky. Na Německé poměry to nejsou bůhvíjaké peníze (ve Frankfurtu je takový plat podprůměr), ale finanční ohodnocení shledávám, v poměru ke kvalifikaci a vykonané práci, adekvátní. Ostatně, kdo chce vydělávat veliké peníze, nepůjde dělat do této branže (v USA je situace trochu jiná). Určitou formou kompenzace malého platu je celkem dost volného času, flexibilita, létání do míst, kam se většina lidí nikdy nepodívá, bonusy ve formě výrazně zlevněných letenek, zboží a ubytování. Vychovávat z toho děti bych ale nechtěl - přesto to spousta kolegů zvládá.
Proč se ale purserem nestane nakonec každý, když je možné vydělat tolik peněz? No, život je prostě i o jiných věcech. Spousta kolegů se bojí zodpovědnosti, kterou s sebou tato role nese. Jiní zase stereotypu. Být pořád L1, mít omezený kontakt s pasažéry, být neustále tím zlým šéfem... to není pro každého. Navíc jsme měli minulou sezónu nedostatek vedoucích kabiny a to se potom propisovalo to jejich divokých rozpisů služeb a přesčasů. Dalším důležitým faktorem je seniorita. Ta v této branži udává všechno. Čím vyšší seniorita, tím více výhod a možností plánování. Pokud někdo léta patnáct let a rozhodne se, že se stane purserem, musí se vzdát celkem slušné seniority pro to, aby spadl zase na dno. To se mnohým nechce. Proto hledá řada takových uplatnění i v jiných sférách naší firmy. Z některých se rekrutují instruktoři, z jiných zase vedoucí letky. Přesto v pozicích cabin crew managerů převládají většinou purseři.
Roli zástupce vedoucího kabiny si však může jednou za čas vyzkoušet každý z nás. Dnes jsem to já. Naštěstí se nic moc neděje. Je to noční let, všichni chtějí spát. V plné business class chrupká nenáročný mix německých turistů a cestujících letících do Afriky služebně.
Ráno, krátce před přistáním v JNB, podáváme lidem krátké hlášeni ohledně přestupů. Spousta pasažérů přesedá na lety partnerské společnosti Airlink. Kapské Město, Windhoek, Port Elizabeth, Victoria Falls atd. Problém je v tom, že letiště v JNB nemá synchronizovaný systém odbavování zavazadel u příletů, a vy si tak musíte nejprve své kufry vyzvednout, poté zase odbavit a následně projít sami kontrolou. Pokud z Johannesburgu letíte vnitrostátně, musíte tuto operaci podstoupit. Pokud máte ale international transfer, tak ne. Spousta lidí je tedy zmatená a neví, co si má počít.
'Cestovka nám řekla, že si kufr máme po příletu vyzvednout, ale u přepážky nám vaše společnost řekla, že nemusíme', říká mi pán, který má se ženou namířeno do Botswany. Snažím se tedy v manuálu ještě narychlo dopátrat, jak to celé vlastně je. Pokud se do regionu chystáte, ujistěte se, jak to ve vaše případě funguje.
Johannesburg mám hrozné rád. Rozhlehlé město plné zeleně patří mezi top destinace mých kolegů, které pobyty využívají často k nákupům, návštěvám klubů a safari. Na safari se tentokrát vydala většina mé posádky. Já zůstal ve městě a sešel se s Riaanem, čerstvým právníkem, který chodil s mým bratrem ještě v dobách, kdy oba bydleli v Austrálii. Ten sice musel každý den do práce, ale čas na večerní skleničku si našel vždycky.
Ráno a odpoledne jsem si většinou zajel nebo zašel někam na snídani/oběd. První ráno padla volba na Shuk Eatery. Sedím si takhle u stolu, jím svou Shakshuku a najednou za mnou přichází starší trojice. Na téhle zemi mám hrozně rád, že se tu s vámi dá do řeči i náhodný kolemjdoucí. Je to dáma a dva pánové. Jeden z nich se mě ptá, copak to jím. Říkám mu, že je to shakshuka, kterou mu i doporučuji. On si ale nakonec dává něco jiného. Krátce po zaplacení za mnou ten pán znovu přichází a ptá se, zda bych se s ním za deset minut nesešel na kávu. Proč ne, říkám si. Stejně se chce Riaan sejít až ve čtyři a nyní je teprve deset.
O deset minut se tak vracím na stejné místo. Pán my stiskne ruku a představuje se mi jako David. Jenže ten stisk byl takový, že mi okamžitě začalo docházet, co má David v úmyslu. Nejprve to začalo lavinou komplimentů. No dobrá, jedno kafe s ním zvládnu a pak se zase sbalím. Třeba bude nakonec zajímavý, říkám si. Jenže poté, co mi přistála káva na stole, začal se David pouštět do dost oplzlých řečí. Nebudu tady zveřejňovat, co všechno mi to ráno řekl, protože by se vám z toho mohlo udělat zle. Já se ale krásně usmíval, trpělivě vysvětloval, že z toho stejně nic nebude, dopil si kávu a vydal se zpět na hotel.
V Johannesburgu jsme strávili dohromady tři noci. Společnost nám v hotelu ve čtvrti Illovo dělali ještě Singapore Girls a crew z Etihadu. S Kristin jsme poslední večer vyrazili s jednou Angličankou pracující pro Etihad na koktejl do baru Alto 234, který se nachází na střeše mrakodrapu Leonardo Tower v Sandtonu. Výhledy na letní Johannesburg byly k nezaplacení.
Let do Evropy byl opět noční. Většina evropských aerolinek podniká lety v obou směrech přes noc. Z Evropy se vyletí v noci, přistane se ráno. Letadlo se následně zaparkuje a večer se vydá opět do Evropy, kde přistane ráno. Takto zvládnou aerolinky spojit oba konce cesty na primární transferové vlny. Asi jedinou evropskou aerolinkou, která dělá přesný opak (z Evropy odlétá dopoledne, v JNB přistane večer) je holandská KLM. Ti touto formou cílí zejména na klientelu mířící z/do USA.
Minulý týden jsem letěl s naší aerolinkou po dovolené zpět domů a náš letoun byl zaparkován u civilizovaného gatu A14, dnes je to gate A1. A1 je zastrčená v jakémsi tmavém rohu, kde není ani klimatizace, ani dost židlí k sezení.
Let byl plný. Catering nám nenaložil flašky jihoafrického Sauvignon Blanc, což je celkem malér, protože tohle vínko si naši hosté dopřávají asi nejradši.
Před každým letem je třeba provést takzvaný Aircraft Security Search, během kterého se prohledává kabina a zjišťuje se, zda na palubě není něco, či někdo, kdo tu nemá co dělat. Zrovna letiště v Johannesburgu je vyhlášené tím, že nám zaměstnanci místní bezpečnostní služby nastrkávají do kabiny různé atrapy podezřelých předmětů. Tentokrát jsme nic nenašli.
Další specialitkou odletů z JNB jsou kontroloři, kteří dbají na to, aby měla posádka dostatečné znalosti bezpečnostních otázek. Náhodně si vybírají jednotlivé členy palubního personálu a kladou jim různé otázky. Já měl paní inspektorce ukázat, kde jsou uložena pouta, jak se odemykají/zamykají dveře kokpitu a kde se nachází 'bomb search manual'. Bylo to hrozně srandovní, přičemž paní si celou dobu držela poker face důležitého afrického úředníka.
Nejhorší na tom asi je, že nás to zdržuje od naší práce. A promiň - Německo není nějaké tiskárna crew licencí. My všechny tyto věci víme.
Pasažérů bylo opět 310 a většina těch cestujících v business class byla z Německa. Celou cestu to poměrně silně třáslo. 'Cabin crew be seated' zaznělo asi třikrát.
Ve Frankfurtu nás vítá tma a zima. Přistáváme v šest ráno. Do Düsseldorfu se dostanu kolem deváté a celý den statečně prospím. Z jetlagu se nemohu dostat tři dny. Tyto lety jsou nejnáročnější. Vracet se ze západního pobřeží USA není zase takový problém. Přistanete odpoledne, k večeru se dostanete domů, najíte se, jdete spát a ráno vstanete kolem osmé, aniž byste pocítili, že jste trávili posledních pár dní v oblastech s devítihodinovým časovým posunem. Ale Asie a JAR jsou brutální. Pracujete totiž přes noc, ráno se dostanete vyčerpaní do postele, proberete se na večeři a pak nemůžete do šesti ráno usnout.
Na závěr bych se rád omluvil za krátkou absenci. Dovolte mi vám dodatečně popřát vše nejlepší do Nového roku. Zanedlouho sem dodám report prosincový. Poletíme společně do Seattlu a užijeme si opět nějaká ta standby překvapení. Cestou do Seattlu jsem pracoval v naší hlavní palubní kuchyni, čímž se nabízí poskytnout vám vhled do role galley operátora v economy class. Také nás čeká vánoční Praha a novoroční Bavorsko. Bis zum nächsten Mal!
jak jinak než opět super! Díky 
.
Asi naivně ale pořád mám letectví prostě vedené jako takový ten lepší obor, prestižnější, výhodnější, něco "víc". Obzvlášť když těch ca 45 v čistém je u vás prakticky minimální mzda daná státem. Asi si teda v práci přestanu šéfovi stěžovat... Ne, to byl vtip 