Původně jsem měl letět do Dominikánské Republiky, avšak týden před odletem mi dispečeři změnili let na Seattle. Ještě den před odletem mi na WhatsApp píše jakýsi Nic. Je to kamarád Manuela, kolegy, který má se mnou zítra letět do Seattlu (líného Manuela znáte z mého reportu na Zanzibar). Ptá se mě, zda si s ním nechci vyměnit zítřejší let. Že on by letěl s Manuelem a svou sestrou do Seattlu, a já místo něj do Miami. Vyměnit Seattle za Miami není nejhorší deal, takže mu to odkývám. Odlet a přílet jsou navíc ve stejné dny, takže mi to nijak nenabourá měsíc. Jenže dispečeři nám lety vyměnit nechtějí a oba tak skončíme tam, kde jsme byli původně. Nic v Miami a já s Manuelem v Seattlu.
Proti Seattlu ale nic nenamítám. Je to celkem příjemné město. Tamní hotel má navíc snad ty nejlepší postele na světě.
Jelikož jsem nechtěl pracovat s Manuelem v premium economy, rozhodl jsem se dobrovolně převzít roli galley operátora v hlavní kuchyni ekonomické třídy. Tato pozice není pro každého. Vyžaduje jistou organizovanost. Nedokážete si ani představit, kolikrát se mi již zdálo, že jsme odletěli a neměli jsme s sebou jedinou láhev vody. Horor. Je to horší, než všechny ty sny o tom, že jsem zaspal.
V ekonomce dnes budu pracovat s přenádhernou Dorotou. Dvacetiletá rodačka z Mönchengladbachu má polského otce a ukrajinskou matku. Vizuálně představuje Dorota to nejlepší z východu Evropy. Je navíc i moc milá. O tento let si žádala ještě se svou kamarádkou Lisou. Obě mají lístky na Billie Eilish, která má být v těchto dnech v Seattlu.
V economy s námi bude pracovat i devatenáctiletá Lily. Ta je sice moc pěkná, ale neuvěřitelně otrávená. Té holce není ani dvacet, přesto má stejnou dávku trpělivosti jako šedesátiletý chlap. Nic moc jí nebaví, k cestujícím se chová celkem nepříjemně a do všeho jí musíte v podstatě nutit. Jak dokázal někdo takový přežít zkušební dobu doopravdy netuším. Je z nás všech služebně nejmladší.
Já si ale zprvu hledím svého, mám totiž spoustu práce s přípravou cateringu. Ihned po nástupu musím zkontrolovat bezpečnostní vybavení a prostředky ve svém úseku. Ihned poté se vrhám na kuchyň.
Jelikož je zadní kuchyň chlazená, je nutné zapnout chladící systémy a zároveň i topná tělesa zabudovaná v podlaze, abychom vzadu s kolegyněmi neumrzli.
Od zaměstnance cateringu přebírám vše, co nám měl naložit - jídlo, nápoje, vybavení a duty free. Vozíky a přihrádky s duty free sortimentem jsou zapečetěny ocelovými plombami. Ty musí catering odstranit speciálními kleštěmi. Pokud bychom na to zapomněli, nikdo by se během letu dovnitř nedostal.
Na kontrolu všeho mi slouží 'Loading sheet'. Ten si před každým letem stahuji na firemním tabletu. V něm stojí minimálně nákres a informace o tom, kolik čeho obdržím. Je to ale pouze teoretická záležitost, a my se musíme přesvědčit o tom, že plně odpovídá realitě.
Dále společně přepočítáváme veškeré jídlo. Dnes se servíruje oběd a snack. Osm cestujících si objednalo speciální jídlo (3x vegetarian, 2x vegan, 1x kid's meal, 2x gluten-free). To je naložené taky. Naložen je také alkohol, led, 80 sáčků instantní kávy, čaj, 72 lahví vody, nápoje, sluchátka, dvanáct konvic, zátky, nůžky, kleště a lopatka na led, třicet velkých pytlů na odpadky, hračky pro děti, různé dokumenty, které se budou během letu vyplňovat, 600 kelímků papírových, 1200 kelímků plastových, ubrousky, mlíčka, cukr, pepř, míchátka, PIN Pady na dutyfree, tiskárny na účtenky, svačina pro posádku apod. To vše je uloženo buď ve speciálních boxech, anebo nastrkáno do vozíků. Samotná kuchyň je vlastně taková prázdná kostra, která se potom z jednotlivých boxů (těch bývá někdy zasunuto vícero za sebou) a vozíků poskládá. Je to praktické, protože catering tak může vše připravit už rovnou ve svém zázemí. Na letech do US navíc dostáváme od cateringu i takzvaný 'termac delay box'. V případě, že letou zůstane několik hodin stát na ploše, je nutné ho otevřít a naservírovat lidem jeho obsah. Není tam nic speciálního - pouze 310 müsli tyčinek.
Důležité je mít také dostatečný počet prázdných přepravek. Jelikož nám speciální jídlo přiváží na palubu hluboce zmražené, je třeba ho předehřát ještě na zemi. Jinak se chudáci cestující nikdy nenají. Běžnému jídlu bohatě stačí 25 minut na 170 stupňů, high heat, po startu. V zadní galley máme sedm troub. Nejedná se o mikrovlnky, jak se spousta lidí domnívá. Na závěr je třeba zprovoznit trash compactor, kterým se stlačují vyhozené plastové lahve. Do něj je navíc nutné vsunout speciální kartón, do kterého slisované PETky padají.

Pro ilustraci jsem si dovolil vypůjčit fotku Michela Dornana ze simpleflying.com. Jedná se o zadní galley Airbusu A330-900 společnosti Malaysia Airlines (naše galley vypadá přesně takto). Nad Jumpseaty se nachází dvě krabice. V nich je ukrytá protikouřová maska, kterou si musíme nasadit v případě hašení požáru.
Jakmile se všechno zkontroluje, odhlásíte výsledek své práce vedoucímu kabiny. Tentokrát vše probíhá hladce. Naštěstí nic nechybí a nic se nemusí narychlo přiobjednávat. O toaletní papír, mýdlo, dezinfekci a utěrky se stará kolegyně na pozici 3R.
Pokud se na něco zapomnělo, po vzletu už nic nezachráníte. Ihned po vzletu a povelu 'cabin crew released' se odpoutáváme a vrháme se rychle do práce. Já zapnu trouby a společně s Dorotou začínáme připravovat vozíky. Já ty s jídlem a ona ty s nápoji.
Máme dva druhy vozíků. Full size trolley a half size trolley, který je, jak samotný název napovídá, o polovinu kratší. Full size se používá na jídlo, half size zase na nápoje. Do každého vozíku na jídlo je zastrčeno 70 táců s příborem, houskou, salátem a dezertem.
Holky si připravují nápojové vozíky, které napěchují vším, co je lidé rádi pijí. Vody, cola, cola zero, fanta, pivo, víno, gin, vodka, whiskey, citron, pepř a sůl, míchátka, ubrousky, led a kelímky.
Po ohřátí se horké přepravky s jídlem z trouby tahají s ochrannými rukavicemi na rukou. Chrání celé vaše předloktí a člověk v nich nemá skoro žádný cit.
Své jídlo dostávají nejdříve ti, co si objednali special meal. Speciální jídla je nutné si vždy předobjednat. Říkám to, jelikož se na každém druhém letu najde někdo, kdo vám řekne, že když sní těstoviny, tak zemře, avšak special meal si neobjednal.
Poté, co se vše krásně připraví a Dorota všem dětem v letadle porozdává hračky, se vyráží konečně do kabiny. Mým jediným úkolem je rozdat lidem jejich jídlo, trochu zorganizovat kuchyň, případně vypomáhat holkám s nápoji. Lisa servíruje jídlo cestujícím v pravé uličce, já těm v levé. Přibližně v půlce je třeba vyměnit přepravky s horkým jídlem za nové, protože na vozík se všechny nevejdou a servis není dostatečně rychlý na to, aby pasažér sedící vzadu dostal své krmení dostatečně horké.
Práce nám jde všem od ruky. Při tom všem ještě pozoruji Lily, která se tváří jako by jí někdo zabil matku. Pracuje sice velmi efektivně, ale na lidi je celkem nepříjemná. Zatím to ale není takový extrém, proto jí pouze naznačuji, že by se mohla občas trochu usmát. Přitom je tak pěkná.
Já zatím vařím kávu a čaj. Horké nápoje se podávají v rámci druhého kola nápojů. Společně s Lisou během něho vysbíráme vyjedené tácky. Ihned poté začíná to pravé dobrodružství; pro všechen ten odpad se musí najít místo.
Během letu se ještě musí vyplnit různé celní náležitosti a tisíce debilních papírů. Pokud by se to udělalo špatně, mohlo by to firmu stát nemalé peníze. Stejně tak je před přistáním v USA nutné vyházet veškeré mléčné produkty a ovoce. Ovoce se snažíme vždy sníst, anebo ho rozdat hladovým pasažérům, kterým vysvětlujeme, že ho musí sníst ještě na palubě. Je ale škoda, kolik se toho vyhodí - a to třeba jen z důvodu ochrany zemědělců v dané zemi atd.
Tohle papírování je náročné zejména na letech do USA a Kanady. Obě země mají tisíce výjimek. Před přistáním je navíc nutné spoustu věcí zapečetit. Pečetí se káva, sluchátka, alkohol - to vše se uzavře plastovou pečetí. Zámkem se zamyká pouze duty free. Zbytek se nechá otevřený. Pokud se letí na Kubu, je nutné zavřít úplně vše. Včetně takových blbostí, jakými jsou například ubrousky. Na Kubě se totiž nesmírně krade. V některých havanských restauracích se občas stane to, že vám jídlo naservírují na nádobí s naším firemním logem.

Příklad jedné z pečetí. Některé bývají z plastu, některé jsou ocelové (airline-supplier.com)
Pro posádku, která se bude naším letounem vracet zpět do Německa, připravuji 'předávací list', kde uvádím údaje jako například, která trouba přestala fungovat, který držák na toaleťák je urvaný, a že sedadlo 36K se nesklápí. Dnes nám nefunguje pouze GWDU (galley waste disposal unit), kterému říkáme 'kuchyňský záchod'. Do této speciální nádoby se nalijí veškeré přebývající tekutiny a stlačením modrého světýlka se celý obsah spláchne. Nezažil jsem ale doposud snad jediný let, kde by by GWDU fungoval.
Povinností galley operátora je také vypočítávání délky jednotlivých pauz. To dělám společně s purserem, zatímco holky pobíhají po kabině s nabídkou bezcelního zboží. Na všech letech mimo EU se prodávají cigarety (výjimkou jsou Kanáry).
Krátce před začátkem prvního kola přestávek se kontrolují toalety, vysbírají se odpadky v kabině, uklidí se galley a připraví se přepravka s Colou, vodou, Fantou a dalšími nápoji, odkud budeme obsluhovat žíznivé cestující, kteří nás v následujících hodinách přijdou navštívit.
Tým je rozdělen na své části. První přestávku dostane Doro s Lisou, já s Lily půjdeme až za dvě a půl hodiny.
Holky spí a my s Lily trávíme čas tím, že kontrolujeme kabinu, každých dvacet minut oběhneme záchody, každých 45 minut proletíme kabinu s vodou. Také najdeme konečně čas na oběd. Já si jídlo z ekonomky celkem užívám, protože když pracujete, rychle a spolehlivě vás zasytí. Občas se u nás někdo staví. Kdo má ještě hlad, tomu dám zbytky z oběda. Zbylo nám toho dost. Jinak si povídáme, později připravujeme vozíky na 'meziservis'. Ten přichází v polovině letu. Lidem v economy class se během něj nabízí nápoje. Ti, kteří cestují v business a premium economy class, dostanou zmrzku.
S meziservisem už nám pomáhají i Doro s Lisou. Po něm jdu s Lily na přestávku. Ta se odehrává v podzemním 'bunkru', kde je nám k dispozici osm lehátek - dvě pro kokpit, šest pro cabin crew.
Já si svou pauzu krátím o dvacet minut, protože nesnáším ten moment, kdy se probudíte a ihned, s otiskem polštáře na ksichtě, musíte do roboty. Takhle mám alespoň čas vrátit svůj obličej na své původní místo a vyčistit si zuby.
Pak se jede druhý servis. Dámy mezitím předehřály snacky. Jsou to takové malé pizzy. Lidem to docela chutná, ale já je nemůžu už ani cítit. Tentokrát se podávají horké nápoje rovnou. Každý tedy dostane pizzu, nápoj a při refillu ještě jeden.
Vyplním veškerou dokumentaci, uzamknu duty free, zapečetíme jednotlivé boxy/vozíky, hurá na přistání.
Co na amerických letištích nesnáším je to, že každé aerolince je tu přidělen konkrétní gate. V Evropě to funguje jinak. Zde posádka přistane a letadlo zapíchne víceméně tam, kde je zrovna volno. V USA ne. Pokud si aerolinka pronajímá gate E41, jinde stát nebude. No a jakmile má dopravce, který využívá stejný gate, zpoždění, je stojánka zablokovaná. To se právě stalo nám. Po přistání tedy ještě další hodinu stojíme na ploše a čekám, než překážející letoun konečně vypadne. Vy tak pomalu usínáte na svém jumpseatu a umravňujete ty, kteří se, s velkým očekáváním, brodí k výstupním dveřím.
V samotném Seattlu jsem toho tentokrát moc nedělal. Celou dobu bylo zataženo, občas zapršelo. Teplota ale zřídka klesla pod šest stupňů. 48 hodin jsem se tedy věnoval jídlu, dlouhým procházkám a spánku. Ten spánek bych podtrhnul, protože náš hotel má snad ty nejlepší postele. Dokonce si na kvalitě svých matrací zakládají. Přistát v místní posteli je jako skočit do oblak. Naštěstí nejsme ten typ aerolinky, který by své posádky ubytovával v letištních hotelech - jsme tedy v samotném centru města. To je ale o víkendu vylidněné. Předvánoční atmosféru tu dotváří 'německý' Weihnachtsmarkt. Sice netuším, zda se tu také najíždí autem do lidí, avšak na tento americký kýč si musíte vystát nekonečnou frontu a ještě zaplatit vstupné. Ne, děkuji.
V Seattlu jsem si oblíbil čtvrť Queen Anne. Vždy tu zapadnu do nějaké kavárny. Ty sice Američané moc dělat neumí, ale je to pořád lepší, než okusovat zkamenělinu čokoládového brownie někde ve Starbucksu. Všeobecná neúcta Američanů ke gastronomii, jídlu a stolování mě asi nikdy nepřestane udivovat. Kdo z vás tu žije/žil/trávil delší dobu v USA? Dá se na to zvyknout?
Let nazpět je pohoda. Do kuchyně mě neustále chodí navštěvovat teplý Kolumbijec žijící ve vyhnanství na Aljašce. Má růžové vlasy a letí navštívit kamaráda do Německa. Shodou okolností je oba potkám následující týden na frankfurtském hlaváku.
Co mi začíná opravdu vadit je chování Lily. Během servisu je v kuchyni chaos. Všude něco leží a vozíky vám do toho blokují cestu. Pokud se vám tam do toho začnou motat ještě zmatení cestující, máte o zábavu postaráno. Samozřejmě, že se tak stalo. Do kuchyně nám vletí Ind, který cestuje s malým dítětem a ptá se, zda bychom mu nemohli zředit Sunar horkou vodou.
'You have to wait!' okřikne ho Lily.
'Jak dlouho musím čekat?' ptá se Ind, který se celou dobu chová velmi slušně.
'Až budeme hotový se servisem!' zaječí na něho opět Lily.
'Ale já jsem chtěl dítě nakrmit a uspat ještě, než zhasnete světla v kabině', vysvětluje pasažér.
Sice si nemohl pro návštěvu galley vybrat lepší čas, ale mám pro něho pochopení.
'How many times do I have to tell you that you must wait!' pustí se do něj opět naše customer service queen.
V ten okamžik mi s Lily dojdou a anglicky (aby tomu rozuměl i ten nebohý otec) jí říkám, aby se laskavě uklidnila. Popadnu lahvičku, naliju do ní horkou vodu, otestuji teplotu, vrátím jí. Nestojí nás to ani třicet vteřin.
Lily okamžitě zmlkne. Pán poděkuje a odebere se na své místo. Já přepínám opět do němčiny. S úsměvem Lily vysvětlují, že takhle to prostě nechodí. Ona se mi na to snaží říct, že pasažér si má počkat a že byl během servisu neskutečně otravný.
'Tohle je ale bohužel součást naší práce. Nejsme Bundeswehr, jsme letecká společnost. Musíme mít s lidmi trochu trpělivost. Tomu pánovi jsme měli poskytnout dobrý servis, ale on si teď z celého letu bude pamatovat jenom ten tvůj emocionální výlev. Pokud to nejde, usměju se a odejdu. Za sedm hodin stejně přistáváme - to už nějak zvládneme', říkám jí a dodávám, že poslat lidi do patřičných míst lze i milým slovem a s grácií.
Po servisu Lily zmizí. Nikdo neví, kde je. Jakmile se vrátí opět na povrch zemský (či nadzemský), jde se mi omluvit. Je jí moc líto, pokud se její chování někoho dotklo. Pamatujete si ještě tu oříškovou aféru u Korean Air? Jak tehdy obletěla svět fotka Cho Hyun-ah se svěšenou hlavou. Tak přesně tak nějak vypadala i Lily. Nevím, zda měla nahnáno kvůli tomu, že bych jí mohl teoreticky reportovat (což já zásadně nedělám), ale asi pět minut si u mě na jumpseatu sypala popel na hlavu.
Ráno byla Lily k pasažérům mnohem vstřícnější. Zdá se, že pár slov dokázalo její přístup alespoň trochu změnit.
KANÁRY
A je tu opět pohotovost. Nejvíc nenáviděná část mého jinak krásného života. V pět ráno mi volá crew planning a příjemný mužský hlas mi oznámí, že za tři hodiny letím na Fuerteventuru. Tam a zpět, večer jsem opět ve Frankfurtu. Vypadá to tedy, že celý týden budu létat maximálně Kanáry.
Už během brífingu mi bylo jasné, že to mezi stevardkou Bennu a vedoucí kabiny Sabrine neklape. Náš čtyřčlenný tým doplňuje ještě kudrnatá Nina. Jsem z celé posádky jediný z naší frankfurtské základny. Nina je z Mnichova a Sabrine s Bennu jsou z báze düsseldorfské. Poletíme zbrusu novým Airbusem A320neo, Nina a vedoucí kabiny se budou starat o 18 cestujících v business class, já a Bennu o ekonomku.
Nevím, co se mezi oběma ženami přihodilo (byl to tento týden jejich již třetí společný let), ale Sabrine dávala Bennu neustále najevo jisté opovržení. Bylo to něco neuchopitelného. Něco, co jsem nebyl zpočátku schopný vyčíst.
Bennu je krásná novopečená maminka. Pochází z Düsseldorfu, má však rodiče z Egypta. Celou dobu mi nepřišla nikterak divná. Byla velmi přátelská, profesionální, trpělivá. Sabrine je čtyřicet, má lehce přifouklé rty a výraz Monike Babišové na návštěvě Bílého domu. Jelikož toxické ženy nesmírně přitahuji, ihned na začátku mi vyjadřuje svůj obdiv. Líbí se jí mé vystupování, vzhled a profesionalita. Aniž bych zatím něco předvedl, chválí mé nasazení a dodává, že někoho takového ve svém týmu potřebovala, protože s tou pomalou a blbou (!) Bennu se pracovat nedá. Bože! Vážně? Začíná mi svítit červená kontrolka. Ona opravdu o své podřízené kolegyni řekla, že je blbá?
Odebírám se do zadní kuchyňky a s cateringem kontrolujeme náklad. Jsem mírně šokován. Krátce po startu se telefonicky domlouváme na konceptu servisu. Běžně se v malém Airbusu A320 servis provádí tak, že dva se členové personálu v přední části starají o business, a ti poslední dva vzadu o economy. Vzadu se naloží dva vozíky - jeden s nápoji, druhý se snacky, které jsou na evropských linkách k prodeji. Potom se oba stevardi vydají na začátek ekonomky a společně obsluhují. Jeden servíruje nápoje, druhý účtuje. Při letech na Kanáry se takto projede kabina dvakrát. Ale paní Babišová si to tak nepřeje a chce po nás, abychom si každý vzali vlastní vozík, narvali ho zbožím a pak se každý z nás vydal z opačných konců kabiny. Ve výsledku se tak máme sejít někde uprostřed.
To zní sice krásně, ale v praxi to funguje velmi špatně. Potíž je v tom, že jakmile něco stevardce na začátku kabiny něco dojde, musí se druhý stevard vrátit s celým svým vozíkem do kuchyňky, přijít za kolegyní dopředu, všechno jí nanosit a teprve až poté se může opět vrátit zpět. Než se ale stačí vrátit, opět se ozývá kolegyně, že jí došla horká voda nebo Oreo.
Přestože jsme se tento nápad snažili Sabrine rozmluvit, pevně si stála za svým. Bennu mě dodatečně přemlouvala, abych za Sabrine zašel osobně, protože jí prý vedoucí vůbec neposlouchá. Mít s touto posádkou emergency, radši zahynu.
Ale ani já neslavím úspěch a proto jedeme podle příkazu naší vedoucí.
Bennu dochází káva již v páté řadě. Peklo začíná. Já ještě nestihl obsloužit ani tři řady a už musím zpátky do kuchyně a jít asistovat kolegyni. Došlo přesně ke scénáři, který jsme oba předvídali. Nakonec jsme prvním servisem strávili v kabině celou hodinu, zatímco Sabrine pravidelně dýchala Bennu na záda a říkala jí, co všechno dělá špatně. Měl jsem pocit, že se Bennu brzy rozbrečí. Servis nám z organizačních důvodů trval dlouho, ale vynadáno dostala pouze Bennu. Já jsem si dle slov Sabrine vedl skvěle. Celé situaci jsem nerozuměl.
Hodinu před přistáním se vydáme opět do uličky s naším sortimentem. Sabrine huláká, že si má Bennu naložit do vozíku víc věci - ale více se jí do něj už nevejde.
Já už mám tak plno, že se mi některé produkty uvnitř lámou, protože pro ně není místo. Poslední servis stíháme o fous. S vozíky zajíždíme do kuchyně, nestíháme ani sesbírat odpadky a už se do nás opírá silný vítr ostrova Fuerteventura. Kuchyňka zajištěna pár vteřin před dosednutím.
Po přistání kupuje vedoucí kabiny celé posádce kávu. Hádejte, kdo žádnou nedostal. Nakonec Bennu dávám svojí.
Bennu se snaží celou dobu vyhnout přední části kabiny. Nastupují nový cestující.
Nástup ukončen, dveře se zavírají. Zcela vážně říkám Sabrine, že její koncept nefunguje. A tak si mám dle ní vyměnit s Bennu místa a ukázat jí, jak se efektivně pracuje. To byla jediná odpověď, kterou jsem dostal.
No dobrá, pojedeme to opět stejným stylem. Další fiasco na obzoru.
Na začátku reportu jsem popisoval galley jako jednu velikou kostru skládající se z jednotlivých vozíků a boxů. Ty boxy bývají často dva v řadě za sebou. Abyste se dostali do těch zadních, je třeba nejprve vysunout ty přední. A jak jsme oba ze Sabrine ve stresu, tahám zadní box, Bennu mi tam omylem strčí ruku a já jí tím těžkým boxem narazím do prstu. V ten okamžik se by se ve mně krve nedořezal. Zranil jsem kolegyni na pracovišti!
Bennu okamžitě vytryskly slzy. Celý prst jí zmodral, zčervenal, zbělal. Naštěstí jím může ještě hýbat. Okamžitě informuji vedoucí kabiny. Nejspíše bude nutné kolegyni ošetřit a napsat report.
'Hoď jí na to led. Nina ti pomůže se servisem v economy', vyřizuje mi Sabrine.
Nakonec se ty zbylé čtyři hodiny potím v kabině se Sabrine. Jednomu chlapečkovi se udělá špatně, Bennu se o něho zvládá postarat. Poté spolu ještě sepisujeme report o jejím úrazu na pracovišti. Prst vypadá lépe. Jsem moc rád, že jsem jí ho kompletně nepřerazil.
Celková reakce na situaci ze strany vedoucí kabiny byla ale šokující. Nejenže se za celé ty čtyři hodiny nešla na Bennu ani jednou podívat, ona dokonce odmítala podepsat i ten report se slovy, že Bennu pouze simuluje. Gaslighting ve své nejčistší podobě. Bennu radši slova Sabrine nevyřizuji. Stejně tak ani nejdu za Sabrine s tím, že je Bennu dost divné, že si její zraněný prst nešla ani jednou prohlídnout.
Po přistání se loučíme. Já se Bennu před celou posádkou omlouvám. Očekával jsem, že Sabrine projeví nad kolegyní alespoň trochu lítosti. Řekne však jen, že si s tím nemám dělat starosti. Bennu nevěnuje jediný pohled.
Nevím, co to mělo znamenat. Byl to krásný příklad šikany na pracovišti. Pár dní po přistání podávám na Sabrine anonymní report, kde jejího cabin crew manažera žádám, ať jí nechá znovu projít minimálně celým školením o crew resource managementu. Něco takového jsem ještě nezažil. Zdálo se mi, že se ta žena snaží uměle vyprovokovat scénáře, kterými Bennu zkomplikuje život. Tohle není chování, které bych očekával od pursera. Tohle je chování z mateřské školky, v letectví může vést k mnoha nebezpečným situacím.
Ihned po přistání otevírám služební rozpis a vidím, že mě druhý den posílají opět na Kanáry - tentokrát se jedná o charter na Gran Canarii.
Do Las Palmas vezeme 180 klientů, kteří zde nastoupí na loď, za deset dní obeplují celé souostroví a na portugalské Madeiře si je opět vyzvedneme.
Letadlo je taková stará herka. Celá kabina, ale i naše zázemí, jsou už lehce opotřebované. Opotřebovaný je i purser, který si celý let čte noviny a nadává, jak se k němu firma chová nefér. Jelikož cestovní kancelář nenabídla svým klientům produkt business class, máme letadlo čistě v ekonomy konfiguraci. Člověk by si řekl, že obsloužit 180 lidí nezabere čtyřčlennému týmu moc času, to by však musel vedoucí kabiny alespoň trochu umět pracovat s firemním tabletem. Nakonec jsem s kolegyněmi musel celý let odpracovat sám, takže jsme ho uklidili do galley a nechali ho číst si Bild. Na rozdíl od Sabrine je Lars neškodný.
MAURITIUS
Celý standby blok trval pět dní. První dva dny jsem již odlétal a třetí den se neozval nikdo. Začal jsem se tedy pomalu těšit na vánoční dovolenou. Růžové brýle mi z nosu srazil dispečing, když mi do plánu frknul Mauritius. Chtělo se mi brečet. Dva lety na Kanáry, kdy každý z nich trvá téměř pět hodin, jsou fyzicky ještě relativně snesitelné. Ale když je vám ihned po nich přidělena dálkovka, je vám poslední den na umření. Navíc Mauritius patří mezi ty náročnější tripy. Z Evropy odlétáte na večer, na ostrově přistanete v šest ráno, cesta na hotel trvá v ranní špičce téměř hodinu. Po příjezdu do hotelu padnete, probudíte se pozdě odpoledne, najíte se, večer nemůžete usnout a druhý den ve čtyři vám z recepce zazvoní wake-up call, kterým jste informováni, že za hodinu odjíždíte zpět na letiště. Let nazpět je potom denní, přičemž vy ve Frankfurtu přistanete večer. A protože spousta lidí nestihne ráno na hotelu snídani, občas se stane, že vám na letech s brzkým ranním odletem pár lidí zkolabuje.
To se naštěstí tentokrát nestalo.
Po příletu do Frankfurtu zjišťuji, že jsem si zapomněl koupit lístek na vlak domů. Přestože mám slevu, chtějí po mě Deutsche Bahn za lístek do Düsseldorfu krásných 122 eur. Jelikož se mi to nechce platit (normálně platím 19-40 eur), hodlám jet Flixbusem. Na ten si ale musím ještě tři hodiny počkat.
Po cestě se slzou v oku a potem na čele vzpomínám na Jančurovi žluté autobusy. Flixbus je takový azylák na kolečkách. Oba řidiče máme ze Slovenska. V česku se říká 'být sprostý jak dlaždič', já bych tento výraz změnil na 'být sprostý jak slovenský autobusák'. Schválně s nimi česky nekomunikuji. Oba pánové mají zato, že jsem pilot a jednají se mnou výrazně lépe, než se zbytkem pasažérů. Dokonce i kufry mi naloží, zatímco těhotná Afričanka si těch svým tisíc tašek musí do zavazadlového prostoru naházet sama.
Sedět mám sice vzadu, ale poté, co mi dojde, že se dnes arabská dáma rozhodla z autobusu obvolat celou rodinu, měním sedačku za místo ihned za řidičem. Tam jakýsi Arab čumí na videa, samozřejmě bez sluchátek. Kolikrát si říkám, zda tito lidé nebyli vychováni v chlívě. Ale jeden můj zlý pohled stačí na to, aby vypnul zvuk.
V půlce cesty řidič prudce zastaví. Má příruční taška sjede po podlaze dopředu.
'Do p*či, čo je to', ptá se jeden z řidičů.
'To je pilotova vyje*aná taška', informuje ho kumpán. Tak jsem se zvedl, převzal si svou vy*ebanou tašku a oběma pánům řekl 'danke schön'.
Abychom my Češi nenabrali pocitu, že jsme o něco lepší, čeští řidiči Flixbusu jsou často stejná sorta lidí.
Celé situaci nasazuje korunu šokovaná Turkyně, která řidičům říká, ať jedou opatrněji. Tu poté oba pánové náležitě slovensky otitulovali, přičemž paní nejspíš rozuměla výrazu 'arabská k*rva' a pustila se do obou 'Poláků' za to, že jsou to všechno stejně jenom zloději.
'A když sem nejezdíte krást auta, tak tu kradete práci!' dodává arabská k*rva.
V Düsseldorfu se otevírají dveře multikulturního pekla na kolech a já sesbírám poslední síly na to, abych zvládl nalézt do manželova auta, který si mě přijel vyzvednout.
Doma mi můj drahý představuje našeho psa, který se vrátil z psí školky kompletně zablácený a otřel se nám v předsíni o bílou zeď. Samozřejmě tu celý týden nikdo nevyluxoval, nenaplnil ledničku, nevypral a nevyměnil ložní prádlo. Ale protože jsem letuška, zvládám vše statečně spolknout, svléknu uniformu a jdu po dvaceti hodinách na cestě osprchovat špinavého psa a sebe.
A jelikož papiňák ještě nevybouchl, dožil se můj manžel roku 2025, jehož příchod jsme oslavili s přáteli v Bavorsku. Vánoce jsme tentokrát oslavili v Praze, jelikož rok minulý je můj muž strávil u jeho rodičů v Kodani.
Tímto bych uzavřel poslední report z roku 2024. Doufám, že jste první dny a týdny roku 2025 strávili v pohodě. V lednovém reportu se spolu podíváme do Miami, Cancúnu a dvakrát vás vezmu do Dominikánské republiky. Šťastný rok 2025!






